#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXVII.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v pátek 2. srpna 1907.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 2l.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. Ilsty
vředplácí snt
v Praze v administraei
s mbsl
sa čtrrt leta . . . . 6 K —
s drojí donáfkou
50
žeíe
n čtvrt lata . . . . 7 K 50 h
ve Hlislkách: 9 K 80 h
na měsfe . .
Foštou:
a měsíe
n rk ii. : . . 9 K eo
s dvojí zlsilkou
:. kei
#10
alto_textblock
#10
V drobném prodejít
raani číslo o sobě . . . za 9h
odpoledni
za s h
Ve alialkách na venkově
ranní čislo. . . . .
10
odpolední . . . . . . . . 4 b
Inseráty
plati se hetově zapře
Předplacení a inserty přijíná sěnlnl-
strace v Marianské ulici č. ž
Tam nachársjí se 1é1 redskee
tlskárna a ezpadlce „ Národnich Lista“
Bukopisy se nevraesjí.
#11
alto_textblock
#11
Slovanská věda.
Věk devátenáctý v druhé své polovici
vyznačuje se mohutnou organisací, jaké
dotud svět neviděl, leda v organisaci kato-
lické církve: organisací internacionalní. Mo-
hutný význam internacionalní organisace děl-
nické cítíme nejenom u nás, sociální demo-
kracii znají a musí s ní počítati na obou
březích obou světových oceánů, v Japonsku
jako v Unii, v Africe jako v Australii. Svě-
tový spolek poštovní vzlahuje se na veškeré
země civilisované, mezinárodní rozhodčí soud
v Haagu je dnes všem v čerstvé paměti.
Organisují se navzájem parlamenty tak jako
bursy a železnice; svělové výstavy jsou této
mezinárodnosti se svými světovými kongresy
nejlepší a nejjasnější manifestací.
Poslední organisovala se věda, před-
určená již svým apelem k chladnému roz-
umu pro mezinárodnost. Jest známa obecně
organisace vědecké práce; počátky její na
školách elementárních, výklad zjištěných vý-
těžků na školach středních a vlastní vědecká
práce na školách vysokých. Vůdčí osobnosti
vysokých škol jsou sdruženy v akademiích,
jež každý stát a každý národ pokláda za
vrcholný kámen své vědecké organisace.
Roku 1900o poslední světové výstavě
tyto nejvyšší areopagy vědecké sjednaly a
uzavřely mezi sebou internacionalní sdružení
akademií, z něhož však — mimo carskou
akademii petrohradskou — zůstaly vyloučeny
akademie slovanské. Internacionalní sdružení
akademií dalo sankci velikým podnikům sdru-
žení menších, uvedlo v život internacionalní
bibliografli literatury vědecké, pojalo plán
nových přesných měření, určilo vyzkoumali
podrobně zašlé kultury klasické, vydati spisy
prvních věků křesťanských, sepsati rukopisná
bohatství jednotlivých zemí . . . krátce pro
vésti a říditi organisaci vědecké práce lidstva
civilisovaného. Z Němců horlivě se účastnili
prací těch zejména zemřelí Mommsen z říše
a Hartel z Předlitavska.
Německá věda v tomto internacionál
ním sdružení vystupuje jednotně, ač má —
podle starší formy státní — pět akademií
císařskou vídeňskou a čtyři bývalých krá-
lovství: lipskou pro Sasko, gottinskou pro
Hannoversko, mniehovskou pro Bavory a
berlínskou pro Prusko — ze všech nejstarší
a nejlépe dotovanou. Koncem minulého věku
utvořilo těchto pět akademií (gottinská arci
po r 1866 je také pruska) německých
jednotnou organisaci, jejíž vedení víc a více
se sklání do Berlína a uvádí Němce i věde-
cky pod hegemonii pruskou.
Sdružení německých akademií provád
velkolepý vědecký podnik, nákladem milionů
marek, obrovský slovník latinský, jehož dva
svazky, dotud vyšlé, jsou opravdu vzorem
filologické práce XX. století; vydává sbírku
latinských a řeckých otců církevních a roz-
dělilo se vědecky i o východní země říše
osmanské Akademie vídeňská, z milionového
odkazu vídeňského mecenáše, obrala si vý-
chod bližší — vědecké prozkoumání Bal-
kánu; v její balkánské komisi zasedají dva
její slovanšti členové, Čech Jireček a Chorvát
Jagič; akademie berlínská popisuje křesťan-
skou a antickou pozůstalost Malé Asiea
Syrie; berlinští učenci jsou dobře známým
hosty v Asii vedle německých inženýrů dráhy
#12
alto_textblock
#12
anatolské. Není naší úlohou tu posuzovati.
proč vídeňská akademie studuje zrovna Bal-
kán, proč berlínská Maleu Asii; nevíme
také, nepracujeli vídeňská věda opět jen
»pour le roi de Prusse«. Ale třeba se zmí-
niti o dalším postupu prací spojených
akademií.
Internacionální sdružení akademií pro-
vádí, jak řečeno, inventarisaci rukopisných
pokladů jednotlivých zemí a publikaci pra-
menného materilau. Země německé vyhra-
dily si spojené akademie německé — z nich
opět territorium celého Předlitavska vyhra-
dila si obětovně akademie vídeňská. Tedy
odkaz věků u nás Čechů, Poláků, Srbů,
Slovinců, Chorvatů . . . převezme centrální
akademie vídeňská, země koruny svato-
václavské mají se státi, jakož i Halič, Dal-
macie atd., vědeckou provincil vědy ví-
deňské. Jako někde v Albanii nebo Anatolii ..
Slovanské akademie monarchie habs
burské do mezinárodního sdružení akademi
nejsou pojaty. Jsou to akademie česká v Praze
akademie polská v Krakově, akademie jiho
slovanská v Záhřebě, královská česká společ
nost nauk v Praze a společnost jména Ševčen
kova ve Lvově. Královská česká společnost
nauk v Praze, nejstarší akademie rakouská,
podle stanov dvojjazyčná, malých celkem
prostředků finančních (tak že ani honorařů
neplatí, ani všech schválených prací ne-
tiskne), jest bohužel smutným svědectvím
naší desorganisace vědecké. Poláci dovedli
docela správně své staré »Towarzystwo« pro-
měniti v Akademii; u nás bohužel organi-
sovala se Akademie mimo Společnost a tak
máme my Čechové sice jednu universitu,
ale dvě Akademie, jejichž členové jsou, jak
jinak býti nemůze, tytéž osoby. Obě třídy
král. české společnosti nauk rovnají se prvním
dvěma třídám Akademie, zasedají v nich
tytéž osoby — a Němci beztoho již mezi
24 členy řádnými jsou zastoupeni jenom je-
diným členem. Při trochu dobré vůle bylo
by zajisté možno, aby v rámei Akademie
první a druhá třída se sloučily úže a při-
jaly staré jméno, slavnou tradici i velikou
knihovnu královské Společnosti pod týmž
jménem. Neboť že utrakvismus Společnosti
jest dnes již docela přežilý, o tom ani její
vedoucí členové nejsou v žádných pochyb
nostech. Fakticky máme tedy i my Akademii
jen jednu, jen že její členové nesou dvojí titul
Tyto čtyři slovanské akademie: česká
polská, maloruská a jihoslovanská mají před
očima mohutný rozmach internacionálního
sdružení i pěti spojených akademií něme
ckých. Jest takřka samozřejmou nutností.
aby i ony, kladouce meze expansi germán-
ské a německému Drang nach Osten, uči-
nily vzájemné sdružení akademií slovanských.
Jednak by si toto sdružení vynutilo zajisté
váhou své síly zastoupení v internacionálním
sdružení, jednak by snadno mohlo přejmout
úlohy, v něž se uvazuje Akademie vídeňská.
Arci, společnost Savčenkova i akademie
jihoslovanská vládnou jen malými prostředky
finančními, proto jejich publikační činnost
i inicintiva jest dosti omezena. Tato tedy
náleží dvěma velikým akademiím, českéa
polské
Polská Akademie krakovská vyniká svou
tradicí, svými rozsállými styky a obratnou
#13
alto_textblock
#13
organisací vědecké práce polské; naše Aka
demie pražská velikým jměním (spravuje mi-
lion kor.), znamenitými příjmy (přes 100 000
korun ročně vydajného jmění, k němuž ná-
leží 10.000 korun úroků rozličných fondů)
a bohatou činností publikační. Obě sester
ské Akademie udržují spolu již po deset le
jakousi entente cordiale; členové obou Aka-
demií dostávají na vzájem publikace obou
ústavů, vedoucí mužové polské Akademie
(Balzer, Zoll, Smolka, Morawski, Brückner
Cwikliňski atd.) jsoh členy Akailemie naší
vedoucí mužové Akademie naší (Čelakovský
Winter, Randa. Kvíčala atd.) jsou člený
Akademie polské. Akademie polská ochotn
dává svou pařížskou stanici k disposici aka
demikům českým — a také styky naší uni
versity s oběma polskými jsou velmi srdečně
Ale tato entente cordiale mezi českou
a polskou Akademií není arci ještě žádná
organisace, a třebas obě Akademie podni
kaly souběžné práce (edice starých textů
soupis rukopisů, slovník starého jazyka, vy
dávání pramenů historických atd), nepracují
přece ještě společně.
A přece v liistorii i filologii jsme tak
úzce s Poláky svázáni. Dobrý polský historik
literární nemůže rozuměti dějinám slarší své
literatury beze znalosti literatury české : a
čím jsme byli my Polákům ve stol. XIV. a
XV., oplatili nám opět oni ve stol. XVIII.a
XIX. Naše poesie a naše věda rostly ve
stínu velikých polských vzorů. A dějiny po-
litické i kulturní byly často společné, třebas
Goll ve své krásné knize »Čechy a Prusy«
ukázal, že ani společný kmen nedovede pře-
konati společné interessy! Velmi mnoho vzác-
ných památek našeho středověku chovají
země polské; od sv. Vojtěcha až po Husa,
od Žižky až po účastníky posledního po-
vstání polského nejeden Čech jevil činně,
slovem i činem, své sympathie polské, kosti
mučeníků polských spočívají mezi námi.
A společný nepřítel zůstává stále týž: máme
vskutku společné ieteressy . ..
A vždy četněji a četněji jeví se účast
polských učenců na našich slavnostech jabi-
lejoích; vzpomeňme jen slavnosti Palackého
nebo Šafařikovy, sjezdu našich přírodozpytců,
právníků atd. Zrovna tak roste účast české
delegace při sjezdech polských historiků, le-
kařů atd.; vzpomeňme jen jásavěho přijeti
našl university při 500letém jubileu univer-
sity krakovské ! Všude tu jeví se ona entente
cordiale, jejímž vrcholným výrazem je právě
zmíněná entente cordiale obou Akademií.
Není možno, aby ke hrozícímu vpádu
německé vědy na území slovanské, k onomu
vyvlastnění a podmanění cizimi učenci zu
staly obě vedoucí akademie slovanské stále
na témž stanovisku klidného vyčkávání. Na
míšto srdečného sousedství musí vstoupiti
pevná organisace, napřed česko polská :
spojené akademie pražská a krakovská do
vedou pak si přičleniti i záhřebskou a lvov-
skou v jedno veliké sdružení slovanské. Bylo
to možno u pěti německých akademií, oddě
lených hranicemi států, v nichž dřímala ještě
řevnivost poražených proti vítěznému Ber-
línu; bude to zajisté možno při opatrném
postupu i u čtyř akademií slovanských.
Vzájemné sdružení dodá síly společno
stem menším a oné morální podpory, kleré
#14
alto_textblock
#14
často doma potřebují nejvíce. Zvýší také
niveau vědecké, které v úzkých mezích jed-
noho národa rádo pomalu klesá. Vzbudí zdravé
soupeření, rozšíří obzor a uvědomí moc
sílu ideje. Neboť idea slovanské vědy může
se realisovati jen ve skutečných osobácha
společnostech. A zde, ve sdružení slovan-
ských akademií, je její nejbližší a nejnaléha-
vější úkol.
Úlohy, jaké toto sdružení slovanských
akademií očekávají, není třeba zvlášť vypo-
čítávati. Co věda slovanská ztratila, toho
ovšem již nenabude. Slabé akademii záhřeb-
ské vídeňská akademie zabrala Balkán; sil-
nému sdružení tento čchec nebude se moci
opakovati. V organisaci německých akademií
každý ústav zastoupen jest jedním členem,
ať jest veliký či malý; kdyby se podařilo
stvořiti podobnou organisaci slovanské vědy,
kde by Čech, Polák. Chorvat a Malorus
svorně vedle sebe kladli základy a stavěli
eíle práci budoucí, jaká perspektiva by se tu
najednou otevřela!
Akademie jsou ústavy, opatřené znač
nými finančními prostředky, patronisované
státem a královstvími, organicky souvislé
s nejvyššími školními ústavy i úřady; vyko-
návají jistý vliv ve svém národě a mají
v něm velikou kulturní moc. Dosud působi
rozptyleně, různými směry. Ale slovanské
sdružení jevilo by přirozeně směr stejný,
slovanská myšlenka by sesílila i v národech
jednotlivých. Oč Kollar málem před sto
lety usiloval, stalo by se konečně skutkem.
A jedna taková organisace slovanská —
jaký vzor a jaký podnět organisacím dalším
Českým členům polské Akademie a pol-
ským členům České Akademie kyne tedy
vzácná sláva: prvních průkopníků vědy
slovanské!
#15
alto_textblock
#15
Politické zprávy domácí.
V Praze, 1. srpna. (Zemské podíly
z osobních daní.) Dle výkazu úřadních
novin přímé osobní daně vynesly v Rakousku
r. 1906 celkem 163,063.752 K. Z tohoto vý-
téžku připadne zemsk,n fondům 7,961.423 K
jež se rozděli poměrně dle toho, mnoho-li v jed
notlivých korunních zemích vynesly reálné
daně. Největší podíl obdrží Dol. Rakousy (Ví-
deň), totiž téměř celou třetinu uvedené výše
částky. V království českém rešlné daně v-
nesly r. 1906 35,423.288 K neboli 23.477
všceh reálných daní a podíl z přebytku bude
obnášeti 1,868.303 K. Morava zaplatila rexl-
ných daní 13,712.744 K. a obdrži podil 723.240
korun. Slezsko zaplatile 2,614.169 K reál
ných daní a obdrží podíl 137.877 K.
V Praze, 1. srpna. (Smrt patriarch
Jití Brankoviče) překvapila, ale přišl
vhod nejen některým stranám srbským, nýbr
i vládě uherské. Jiří Brankovič, byv roku 1890
zvolen za patriarcha pravoslavné srbské církve
v koruně sv. Štěpána, měl za sebou jako temeš
várský biskup (od r. 1882) minulost — zdá se
— nezcela bezúhonnou a proto po celých 17 1e
svéhc patriarchátu nevycházel ze sporů se srb
skou stranou radikálnou, která se ode dávna
domáhá převahy laického živlu v církevní sam -
správě srbské a ve svých bojích s episkopaten
užívala jako nejvydatnější zbraně účetních ne-
správností, kladených ať už právem neb neprá-
vem za vinu patriarchovi. Od r. 1890 nebylc
#16
alto_textblock
#16
církevního sněmu srbského, aby radikálové ne-
vystoupili se svými pochybnostmi o zneužití cír-
kevního jmění zesnulým patriarchem v době,
kdy byl ještě temešvarským biskupem. Tento
zápas radikálů s patriarchem dostoupil vrcholu
v posledním církevním sněmě, konaném lefos
v lednu a únoru. Radikálům podařilo se nabýti
ve sněmě většiny jednoho hlasu, dosadili zvlášt-
ní komisi pro revisi církevních účtů za minulá
léta a komise předložila sněmu referát (námi
svým časem uveřejněný), v němž patriarcha
obvinila, že si néprávem přivlastnil z církevního
jmění za různých příležitostí dosti značné poně-
žitě částky. Sněm vzal referát na vědomí a přes
to, že poslanci ze srbské strany liberálné a samo-
statné s počináním radikálů projevili nesouhlas,
odhlasoval patriarchovi nedůvěru, prohlásil jej
za nehodna patriaršího úřadu a vyzval jej, aby
se vzdal své hodnosti. Patriarch však výpočty
komise prohlásil za klamné, podával doklady,
že se jměním církevním hospodařil správně,
proli usnesení sněmovnímu podal protest a mimo
to na členy sněmu, kteří ho obvinili z jednání
zištného, podal žalobu pro urážku na cti. Viro-
vitický soud byl nedávno delegován, aby provedl
přelíčení, jež určeno na počátek podzima, ale
jeho výsledku se patriarch už nedočkal. Soudě
dle orgánu radikální strany srbské, „Zastavy“,
radikálové pokládají svůj spor s patriarchem na-
dešlou právě smrtí za ukončený.
Spor neomezil se však pouze na církevní
sněm srbský, nýbrž byl přenesen i do sněmu
uherského. Cirkevní sněm srbský předložil totiž
své usnesení vládě se žádostí, aby se postarala
o sesazení patriarcha Brankoviče a volbu nové
hlavy srbské církve. Vláda koaliční nečinila sice
nijakých překážek srbskému sněmu, aby dle
svého zúčtoval s patriarchem, který býval vždy
stoupencem starých liberálných vlád uherských
a tedy odpůrcem maďarské koalice. Ale provésti
usnosení srbského sněmu a vymoci na panovní-
ku sankci tohoto usnesení, byla pro ni přirozeně
věc nemožná. Pomohla si tím, že usnesení srb-
ského sněmu prostě odložila a dále se o ně ne-
starala. Radikální Srbové však získali některé
poslance ze strany neodvislosti, zejména i hr.
Batthayanye, kteří nejednou vládu interpelovali,
co hodlá učiniti s patriarchem Brankovičem. Dr.
Wekerle sc výtáčel, mluvil o státní komisi, která
prozkoumá referát výboru srbského sněmua
tím věc oddálil až do odročení sněmovny. Smrt
patriarchova vyvedla nyní i uherskou vládu z ne-
snází.
Byl-li práv patriarch Brankovič, neb srbst
radikálové, s určitostí říci nelze, ač účetní zprá-
vy radíkálů zdály se vždy přesvědčivými. Ale
od té doby, co Jiří Brankovič byl patriarchem,
věnoval ze svých značných důchodů tolik penéz
ve prospěch církevních a školských účelů srb-
ských, že několikanásobně nahradil, co si dříve
dle tvrzení radikálů z církevního jmění nepra-
vem přisvojil. Snad proto ostatní srbské strany
neúčastnily se boje radikálů proti patriarchovi,
ba zazlívaly jim, že zbytečně před celým světem
hanobí pověst samosprávné srbské církve
v Uhrách a Chorvatsku. Umrtím patrinrchovým
ukončena tato trapná stránka dějin elrkevní
autonomie srbské a doufejme, že se nebude opa-
kovati.
Ze Záhřeba, 30. července. (Odměny za
znalost ruského jazyka.) Julius Bu-
banovič založil nadací pro Chorvaty, kteří
se vykáží nejlepší znalosti ruského jazyka a
správu nadace svěřil jihoslovanské akademii
#17
alto_textblock
#17
FEUILLETON.
#18
alto_textblock
#18
d
Literalura.
#19
alto_textblock
#19
2—
#20
alto_textblock
#20
oe
#21
alto_textblock
#21
bene s
Český spis o Konfuciovi
rčb a
sedi
aod io
Z české vědy nejodstrkávanější Popelkou
je česká orientalistika. Ne, že by neměla pracov
níků. Hlavní dva zástupcové její na vysokém
učení, profosorové Dvořák (svět muslimskýa
Čína) a Zubatý (indologie a stará iránština), jsou
kapacity, poživající ve svém oboru zvučného
jména. Práce jejich svou váhou vynutilya
uznání i u národních našich odpůrců, neboť, ač
zní to skoro neuvěřitelně při badání tak kosmo-
politického rázu, jako je právě věda orientální,
vztahující se k množství národů a pěstovaná
syny nejrůznějších národů, i sem zatážen by
některými badateli německými nacionální chauvi
nism. Mám na paměti některé výroky Nöldekovy,
ač jinak velikého učence, jeliož práce plné kři-
ticismu nabývají významu fandamentálního,
nebo Brockelmannovy, pracovnika zajisté velice
pilného a sečtělého, jehož snůšky mají hlavně
a
bibliografickou cenu.
Oba naši vědci nalezli půdu takorka u nás
nelkoutou. Co bylo před nimi, jsou jednotlivé
náběhy (J. E. Sehneider, Th. dr. Melichar oMičoch,
Ph. dr. Jaromir Břetislav Košut, v sanskrtu Ant-
Jungmann, Vaníček, Schleicher. Gsbauer, Vyhnis).
častěji však poznatky, přejímané z druhé ruky
(na př. I. J. Hanuš, Fr. Čupr, V B. Nabe-
ský, co se týče rozprav; starší překlady skoro
všechny) Z vrstevníků pak jejich někteři záhy
umlkli, ať odvedeni byvše od studil orientálních
živolem, ať smrti (Ot. Feislmautel, Eln. Kovář,
Th. dr. Kyzlink a j.), oslatní specialisovali se
na studium biblické (Fr. X. Blanda, Antonín
Podlaha) a po případě i jazyků semitských su
stanoviska potřeby studia bohosloveckého (nej-
význačnější typ prof. Jaroslava Sedláček, prvý
vydavatel česky psaných gramatik jazyka hobrej-
skěho i arabského, autor obšírného výkladu
žalmů), jiní se stanoviska historie (dr. J. V.
Prášek, pracující jmenovitě na základě, moder-
ních výsledků luštění písma klinového), filosofie
náboženství (Fr. Vaněk se svou zžíravou skepsi)
či na základě vlastních cestovních výzkumo
(Th. dr. Al. Musil).
#22
alto_textblock
#22
ro n
#23
alto_textblock
#23
I.
#24
alto_textblock
#24
Pěstovati vědu orientální v celém rozsahu
flologickém, totiž jazykozpytně, mluvnicky, lite-
rárně-bistoricky i kulturně, zbylo na bedrech
obou jmenovaných učenců.e
V publikacích i v nevydaných přednáškách
jejich jest ohromný kus úsilí českého též o toto
velice nepřistupné a oblížně pole vědéní lid-
ského.
Vychovali řadu žáků. Přece však stále ješte
studium východních jazyků klopýtá u nás o ne-
překonatelně překážky. Jediná naše ústřední
zemská knihovna státní, c. k. veřejná a univer-
sitní knihovna pražská, opatřena jest v orienta-
liích toliko nuzně. Universita naše má pro celý
širý obor filologie východní jenom dva profe-
sory, kdežto německá, ač počlem žactva daleko
stojí pod českou, má na př. jen v odvětví filo-
logie semitské vedle řádného profesora dva do
centy. Krásné úsilí posl. MUDra. Šamánkao
vytvoření konsulární školy v Praze mělo sice
Dlahodárný výsledek zavedení t. zv. praktickýeh
kursů východních jazyků při universitě české,
zůstalo však přece jen vzhledem k původní my-
šlence, zajisté oprávněně, uvážíme-li, že orien-
tální akademie zůstávají dosud jen privilegiem
Němeů a Maďarů (ve Vídni a v Pešu), pouhým
torsem. Celé sludium jest omezeno na jedinee
a z těch ještě většina — možno-li tu výrazu
toho vůbec vzhledem k malému jich počtu
užiti — srážena je překážkami téměř nepřeko
natelnými.
Situaci zhoršuje netečnost tisku a veřej-
nosti. Časopisy naše o příspěvky toho druhu
nestojí. Jsou jim přiliš vzdálené, odborné atd.
Sborníky a knihovny naše překlady z východ-
ních jazyků přijímají jen jako z milosti. Že se
nekupují. Z toho důvodu na př. ani »Sborník
světové poesie«, vydávaný Českou akademil,
nechce se odhodlati k vydání druhého svazku
Ši-kingu, ač je to v pravém slova smyslu
jen sešitek. Vyjde-li přec nějaký spis orientál-
ního obsahu, hrubě se o něm ani nereferuje-
Tak ani o spisu, na nějž tuto míním upozorniti.
ač vyšel již r. 1904 (l), dosud skoro vůbe
— aspoň v našich hlavních časopisech — ne-
bylo zmínky. O vydávání pak zcela odb rných
děl této vědy, kritických fextů a komentárů,
slovníků a mluvnie, literárních dějin a essaví.
nemůže teprve býti řeči — vyjímaje oběť vlast-
ního nákladu, jehož příklady poskýtují profesor
#25
alto_textblock
#25
Sedláček a Karhan — protože zde rozbijl se
vše o drahotu tisku. Na většinu typů nejsou
ani tiskárny naše zřízeny a nutno ulikati se do
ciziny, nejblíže do Lipska. Ani akademie naše
dosud k něčemu podobnému se neodhodlala,
byl na př. prof. Dvořák nucen se svým vydá-
ním největšího lyrika tureckého Bákiho, jež bude
prvým vědecky kritickým vydáním klasika toho
vůbec, uchýliti se do Leydy k Brillovi, v
Poslední dobou poměry přece poněkud se
lepší, aspoň co se překladů týče. Založení Ko-
čího »Bibliothéky světových klastkůl Orientů«.
jejiž redakce ujal se prof. Dvořák, a kde ——
třeba tempem naďmíru volným — v pěkné.
buď stylovými obrázky, buď realiemi zdobené
úpravě vychází svědomitý Eatlicherův překlad
nejpopulárnější perské knihy, takořka národní
filosolieko-ethické čítánky, Sa'diova »Růžového
sadu« (Gůlistán), udrží li se, což hlavně jest na
obecenstvu, znamená důležitý krok vyprostění se
z dosavadní tisně. Možnosl, že u jiného nakla-
datele vychází »Tislc a jedna noc«, prvý to
český překlad z původního jazyka tohoto díla,
o němž nedávno jsem na tomto mistě referoval,
jakož i připravované třetí třídou České akade-
mie uveřejňování pisatelova překladu Firdůslovy
»Knihy králů« (Šák-náme) jsou aspoň červánky
lepších bohdá dob i pro české orientalistý.
Za takových poměrů, jichž — nelíčím nijskž
zúmyslně černě, anobrž, kde optimisticky každý
nahodilý záblesk, jsem nakloněn pokládali za úsvi
tím více oceňuji krásný čin Dědietví Komenského
jež podjalo se ve svých »Časových otázkách a roz
pravách paedagogických«, pořádaných Josefum
Tůmou, vydání spisu dr. Rudolfa Dvoráka: D -
jiny mravouky v Orientě. Svazek VII
sbírky přinesl čásl první: Konťucius (Spisů
»Dědietvi Komenského« řadové čis. 48)
Autor vydal zde svou universltní exlens
z r. 1902, a kniha jest vlastně českým výte-
hem z obšírnějšího díla spisovatelova, jejž pod-
nikl na vyzvání vydavateistva sbírky »Darslel-
lungen aus dem Gebiete der nichtehristlichen
Relgionsgaschichte«. Není liž řakt sám obžalobou
našich poměrů, či aspoň ilíustrací nejvýmluv-
nějši jejich stisněnosti? Český učenec, jenž
doma nenalézá půdy pro své práce, vyzvánje
cizinou, aby sdělil s ní výsledky svého badání
»Chinas Religionen« vyšly jako XII. a Xv
svazek jmenované sbírky, vvdávané v Münsteru
#26
alto_textblock
#26
nákladem Aschendorffova knihkupecíví, a obsa
huje I. díl: »Confucius und seine Lahre« (1895)
díl II : »Lao tsl und seine Lehra« (1903)
Český spis podává v stručnější podobě vědecké
výsledky uvedeného dílu prvého. Část druhého
dílu, nastiňující přehled evropského badání
o Lao tsfovi, excerpoval autor pro české čle
náře ve »Věstníku České akademie«, roč. XIIl.
Dilo původní přijato bylo vědeckým světem
všeobecně s uznáním, vrcholícím v úsudku jed-
noho z nejpřednějších sinologů anglických, E H
Parkera, jenž Dvořákovu knihu o Konfuciovi
rozpoznal jako hlavní základ srovnávací studie
taoismu s konfucianismem, kterouž nap eal
šanghaiský misionář Faber, sám výborný znalee
učení Konfuciova, a knihu o Lao-tslovi nazývá
»podivuhodnou«, »nejklidnější a nejnestrannější«,
»doporučitelnou jako nejvyšší úsili o taoistickou
exegesi«. Uvidíma z českého výlahu prvého
dílu, jak přehledně Dvpřák uvádí v soustavu
nsuky Konfuciovy a jak svrchovaně ovládá
#27
alto_textblock
#27
—.
látku.
dnVRSP tolet
* Dr. J. L. Hrdina: Chudé květy. V Praze
nákl. Máje. 1907. Za K 1.20.
Chudé květy? Bývají velmi často milejší, než
květy nádherné. Najdeme-li je v domovině pustéa
smutné, tím jsou vzácnější. Hrdinovy „Chudé květy“
je sbírka devatenácti drobných povídek a povahových
obrázků: Všecky vyrostly na tvrdé, skalnaté půdě
nelíſostně bidy lidského života. Zprvu se nemů žeme
sice jaksi vpraviti do záliby pro přilišnou jedno-
duchost formy. Zdá se, jakoby na př. smutný příběh
debráckého mlynáře v povidce první měl býti ob
sažným románem, neboť tak těžké a zlé děje ten pří-
běh obsahuje Nevníkáme pro touž jednoduchost dost
rychle do významu obrázků Hřích dítěte a Kdy se
rozední. Ale když jsme přečíli Adama a zvláště So-
bolu, rozumíme úplně a duše se těm skromně tichým,
nehlučným, ale hluboce zadumaným a slzami napo-
jeným povídkám soucitně otevře. Od povídky Lork
až do konce už nenamitá nic, je úplně zaujata Fi-
gurky jdou, krátce ale rázně načrtnuté, vždy se
objeví rána v lidské hrudi, stín se mihne přes duši,
že zakvílí: tu otec tulák, plátenník, utahal se; dcera
po něm tvrdá, silná, určitá povaha, tu olec láme
skálu, všecko jmění vynaložil na syna — lumpa:a
zas jiný otec, povozník, a syn zase lump. Houfy dětí
ubchých, jímž smrt vzala všecko; houfy žen ohnu-
tých bídou pro zpustlost mužů. Ale přece jest láska
a svit štěstí i v tom svělě bídy. Jen zvíře, kůň vá-
penníkův, ukazuje, že je bída zvířecí zoufalá, úplně
temná a černá. Je to všecko bolavé, jako život, místy
dravé a otrávené. Všecko volá z těch proslých strá-
nek o pomoc a slitování ke slunci živola a spra
Vbl.
vedlnosti.
#28
alto_textblock
#28
* Bohumi! Brodský: V hodinu dvanáctou.
Salonní bibl. CXVI. V Praze u J. Olty. 1906.
„Mezilesí je hrozná žaloba proti lidskosti“ Tou
větou pověděl autor rázně, co chce jeho kniha a
knihou on sám.
Do tichého zákouti českého lidu, kde bývalo
zdrávo, ač chudo, ale spokojeně živo, vnikl německý
průmysl, vystavěl otravnou sirkárnu a počal hrozné
dílo záhuby. Co nezkazil fosfor, dodělala kořalka
Z lidí naděláno mrzáků na těle i duši. V lese na
palezích a na poli mívali mozoly, ale při lomi
svaly a zdravou barvu, prsalí, širokoplecí — byl to
slatný lid. Teď? Seschlí, zkřivlí, zbledlí namáčejí
útlýma rukama dřevěné niti a lepí škatulky. A že-
lělesně zjemněli, za to duševně zhrubli; olupěli a
mrzutí nesou břímě bídy vzdorně zoufale, fatalisticky
a zlostně. Odmitají každého soucitného rádce. Ovšem
maji pravdu, že se rad nikdo nenají. Pomoci tieba
skutkem, nikoli slovy. Skulek se dostaví, ale v hrozné
podobě komise. Pro nakažlivou nemoc porazi se vše-
chen dobylek a pro úřadní zdravotní předpisy na-
stane nebezpečí smrii hladem. Pláč chudých, pláč
dětí. V daleké budoucnosti kyne snad náprava, ale
což možno snésti křik dravé přilomnosti? Až bude
vše zpracováno a po americku zdolarisováno, bude
lu ještě pravý český lid?
To jsou slarosti, o nichž nemůže literatura ne-
věděti a mlčeli. Záleží ještě na tom, jak se věc po-
dává. Brodský líčí a vypravuje jasně, nenuceně, ná-
zorně živě a účinně. Nesnaží se o chloubu doku-
mentů, nechce naluralismus. Neobléká dělnickou
halonu pro cližádost knihy. Jde mu o věc, o budouc-
nost naši a o spravedlnost. Kniha jeho má prostý
tvar, ale v cilu zápal odporu proti stavu věci, má
vůli budit tento zápal dále, a má i sílu, aby vůli
Vnk.
provedla. Dobrá tedy kniha.
Vácslav Vlček: Druhové z mládI. Román.
(U Otly, Laciná knihovna národní č. 221, 1907.)
Pan Hantich, píše svou brožuru o Čechách Fmn-
couzům a nazývaje p. V. Vlčka českým Bourgelem,
se mýlil: nová p. Vlčkova kniha jako celá řada před-
chozích mu ukáže, že přirovnání to je po idcové i for-
mální stránce nemožné: p. V. Vlček je romancierem
lidově měšťáckým, a nevím, proč by ten přívlastek
nebyl důstojným a čestným. Měšťácké naše široké
vrstvy v mladém umění naleznou málo sobě blízké
čelby. Problemy mladého umění jsou nad jich dosah,
příliš složité, těžké, cizí a vzdálené. Jen tím si vy-
světlíte ten mocný import cizích knih, převahou
romanticky sensnčních a cestopisných, a pak mnoho-
násobná vydání našt literatury starší, lidově roman-
tické. Co dřive bylo představitelem kulturních vrchol-
ků v naší umělecké primitivě, dnes zvolna klesi
v ruce lidu a mluví k němu řečí blízkou. Tak děje se
i s p. V. Vlčkem: u lidu, u měšťáckých vrslev dojde
povlání, když mladé umění překonalo zjevy jeho
rázu a zamířilo dál, hlouběji a výš.
S tohoto slanov iska jest nová jeho kniha oprav-
du pěkná a vzácná. Pan V. Vlček v svě živolní jeseni
mnoho vzpomíná. Osvěla uveřejhuje řadu vzpomin-
kových osobních i obecných črt. „Druhové z mládí
vznikli ve vzpomínkovém nadšení: Staří kolegové-
abllurienli se sešli, vyprávěli své osudy, a kolesa-