#1
alto_textblock
#1
poněvadž není schopno, přizpůsobiti se novým pod
mínkám, ale přece jeví vřelou sympatii vůčí rudochu.
jehož oslavuje v hrdinovi svého románu, muži šle-
chetné a ryzí povahy.
#2
alto_textblock
#2
Z českých listů.
#3
alto_textblock
#3
* Ze »Života«: Před nedávnem »projednávána
u soudu v Moskvě pozůstalost bývalého nakla-
datele K. F. Soldatenkova. Ačkoliv byl starověre
vydával nákladem svým drahá učená díla a pře-
klady nejvyhlášenějších vědeckých spisů cizojazy
čných, na nichž velice zřídka se vydělá. V závěti
své odkázal pak vedle četných legátů . . . . opět
značné sumy ve prospěch osvěty«: bezplatné školy
řemeslnické, universitní nadace pro studující, spolku
pro placení školného za chudé studenty, na nadace
na mužských i ženských gymnasiích, hluchoněmým,
pak dvě premie akademii na práci o rozvoji vzděla-
nosti u národů východních a na studii o slovanské
písni atd., celkem na půl druhého millionu rublů.
»Život« připojuje: »Snad pohne i českými boháči
nakladately . . . . aby . . . . «.
* »Lumír« našel zajímavé výňatky z řady statí
mladého kritika španělského Frasquita Sastra o jede
nácti letech literatury španělské. Řeferent vidí v nich
jasný přehled mladého literárního hnutí španělského,
»vykazujícího nejednu analogii s poměry našimi
pak zajímá ho pokus »autorův, applikovati národní
styl španělský, známý z Guzmana a Lazarilla z Tor-
mes . . . . na kritiku.« Výňatky, jež »Lumír« oti
skuje, jsou vskutku zajímavé. Cituji jen řádek: »Léta
mládí minula, a já jsem konečně se dočetl, že kritik
v třiceti letech má si uvědomiti jakousi zodpověd-
nost, jež mně v dvaceti letech byla pouhou bá-
dankou.«
* »Zlatá Praha« konstatuje novinku českéli
teratury — data ne právě nejnovějšího — značný
rozkvět satirických veršů na jednotlivé osoby a udá
losti, vyskytujících se čím dále tím pravidelněj
i v našich vážných revních. Vidí v tom slibnou bu
doucnost pro rozvoj české satiry do nedávna chudě
a právem vytýká našim veřejným pracovníkům, že
berou tyto verše příliš krvavě. »U nás dosud ne-
uplatnil se dosti názor, že ten, kdo chce veřejně pů-
sobit, musí být na to připraven, že se stane před-
mětem nejen veřejné kritiky, ale i veřejné veselosti.
To klidně dovedou snášet u jiných národů i mužové
největší a nejpopulárnější. Každým způsobem pro-
spívá satira literárnímu životu, uvádějíc jeho žilobití
v čilejší a jiskřivější pohyb — ale ovšem jen pokud
je v ní nezbytná míra ducha, vkusu a slušnosti.«
Připojil bych k tomu memento, že tří věcí musí se
varovati satirik: lži, neobratnosti a hlouposti.«
Stejně je pravdivé, co píše kronikář téhož listu
o venkovských listech, jež »nikdy se nestarávaly
o umění a literaturu. Změna ta nastala teprve v po-
slední době, a jako u nás ve všem, i tady v devade-
sáti devíti případech ze sta zvrhla se zase v nevkus.
Páni dopisovatelé píší a píší, vezmi kde vezmi, at
to má smysl či ne, jen když má »jejich« list »lite-
rárně-umělecký« dopis z Prahy. Že i tu hrají skoro
vždy osobní vztahy roli nejvýznačnější, to je dnes
bohužel u nás pravidlem. Ale dalo by se to konečně
odpustit, kdyby ty literární zprávy venkovských
časopisů nebyly tak hrozně povrchní ./.. Takové zá-
sobování venkovských časopisů odpadky povrchnosti
a klepařství škodí věci víc, než lze tušiti. Je to zjev
choroby, kterou dnes stůněme povážlivě.«
Čtenář.
#4
alto_textblock
#4
káně. Avšak tyto jeho záměry byly zmařeny smlou-
vou pařížskou r. 1856, která protektorát Ruska nad
novými balkánskými státy zaměnila společnou záru-
kou velmocí.
#5
alto_textblock
#5
Ve skutečnosti tato záruka znamenala, že žádná
velmoc nedovolí jiné velmoci plésti se do záležitostí
těchto státův a proto možno směle říci, že nikdy ne-
byly tak samostatny, jak od r. 1856 do r. 1878.
kdy byla zavedena jistá smíšená soustava. Balkánský
poloostrov byl rozdělen ve dvě sféry, z nichž jedna
podléhala vlivu Ruska a druhá vlivu západnímu, či
správněji řečeno, vlivu Rakouska, které na Balkáně
mělo zastupovati zájmy západu . . . Berlínskou
smlouvou byla zasazena těžka rána společnému vývoji
balkánských národův. Pokud všichni byli pod touže
ruskou ochranou, mohli společně pracovati, nebot
pohnutky přicházely jim z téhož střediska. Pokud
byli pod společnou garancií všech velmocí, mohli
také společně pracovati, neboť velmoci jim v tom
nepřekážely. Avšak onoho dne, kdy jeden balkánský
národ byl určen pro sféru té velmoci a druhý pro
sféru velmoci jiné . . . soupeření, jež existovalo
mezi Rakouskem a Ruskem nutně přešlo i na bal-
kánské národy, kteří byli pod jejich vlivem. Jak by
na př. Srbové a Bulhaři mohli pracovati společně.
když jedněm rozkazovali z Vídně a druhým z Petro-
hradu? Jasné pojímání mezinárodní situace nepři-
vedlo autora k přesvědčení, že by Srbové a Bulhaři
měli společně postupovati za všech podmínek. Na-
opak, autor hlásá, že v Macedonii měl se svésti
r. 1885 mezi Srbskem a Bulharskem boj na života
smrt, ač současně ohrací v nivec srbskou protiruskou
a protislovanskou domněle »výlučně státní« politiku.
V »Rakousku« nevidí autor mimo úřadní činitele
v zahraničné politice rozhodující a stranu vojenskou
pouze ještě maďarskou delegaci a maďarský sněm
Jeho krátkozrakost v této kapitole zavinila především
naprostá dosavadní neschopnost slovanské většiny
v říši, uplatniti nějakou samostatnou svoji vnější
politiku. A proto tato sedmá kapitola, v níž není ani
stopy po českém, polském anebo chorvatském vlivu
na akci, dokazuje nejvýmluvněji, že jest již svrcho-
vaný čas, aby oni slovanští politikové, kteří vše-
možně pracují pro návrat co nejúplnější státní auto-
nomie, navykali věnovati nějakou pozornost také
diplomatickým dějinám a studiu mezinárodních po-
Štěpán Radič.
#6
alto_textblock
#6
měrův.
#7
alto_textblock
#7
Ze slovanských listů.
#8
alto_textblock
#8
práce. Jako potomní správce Cerné Hory Petr II.
osvědčil se celým mužem. Zavedl mnohé reformya
vedl četné války s Turky. Jako básník znám jest
četnými básněmi klassické krásy. Z hlavnějších jsou:
»Pustinjak Cetinjski«, »Ogledalo Srpsko«, »Lučan
Mikrokozma«, »Ščepan Mali«, »Slobodijada« a j. Nej-
důležitějším zůstává ovšem jeho »Gorski Vienac«.
klassický výtvor originální formy a vznešené kon-
cepce, oplývající geniálnímí sentencemi vznešeného
ducha autorova. Mnozí připisovali mu i známý epos
»Smrt Smajl-agy Čengijce«, ale nyní jest dokázáno,
že epos ten náleží péru chorvatského pěvce Ivana
Mažuranie. Petr II. Petrovi Njegoš byl přítelem
proslulého bána Jelačiče. Byl to neobyčejný duch
v dokonalé tělesné schránce. Když car Mikuláš I. po-
prvé spatřil tahoto černohorského junáka, pozna-
menal s údivem: »Ty jsi o mnoho vyšší než já«.
Známo jest, že car Mikuláš vynikal statnou postavou
nad své okolí. Vtipný junák odpověděl carovi: »Ni-
koliv, veličenstvo, jediný bůh jest vyšší než ruský
care.
Slavjanin.
#9
alto_textblock
#9
Z cizích revuí.
#10
alto_textblock
#10
* »Review of reviews« seznamuje na čel-
ném místě se sympatickým vůdcem irské politické
strany Johnem Redmondem. Jest charakteristické pro
tuto revui, řízenou W. J. Steadem, že ujímá se všeho,
čemu jest ukřivděno. Vystupuje ve prospěch —
Burův a vřele píše o zápasících o svá práva Irča-
nech. Program Redmondův: »Znesnadniti Anglii vše-
možně vládu nad Irskem« nazývá Stead »pro Angli-
čany siee pokořujícím, ale oprávněným.«
* Rumunský život společenský barvitě popisuje
Helena Vacarescu v »Contemporary Review«.
* Nevydanou a neznámou dosud báseň Roberta
Burnsa otiskuje »Mac millans Magazine«.
Je milostná, o šesti slokách, připsaná pí. Curreové,
jež zemřela r. 1823. Báseň nalezena teprve teďv
pozůstalosti jakés paní Berringtonové.
* Jako pendant ke článku »co se ženám líbíu
mužů« uveřejňuje Cosmopolitan, co se mužům
líbí u žen. Především tělesná krása; prý 80 proc.
mužů hledí jenom na krásu. Pak odpovědnost a
upřímnost. Jinak prý panuje u mužů mnohem větší
variace v přáních, než tomu jest u žen.
#11
alto_textblock
#11
*O židovském proletariatu rozepisuje sev
»Revue blanche« Henri Dagan se stanoviska
semitofilského. Židé jsou prý ragou par excellence
chudobnou. Boháči tvoří prý menšinu. Mínění, že
židé štítí se ruční práce a zvláště rolnictví, je prý
klamné. Příklad ukazuje autor na ruských židech.
Nejvíce prý židé jsou utiskováni ne v Rusku, jak se
zvykle tvrdívá, ale v Rumunsku.
#12
alto_textblock
#12
Slovanské spisy-
#13
alto_textblock
#13
* Z diplomatických dějin jižních Slovanů
Značná čásť slovanských národův nežije samostat-
ným a nezávislým státním životem a proto vyjma
Rusy žádný slovanský národ nemá diplomatických
dějepiscův. Teprve v nejnovější době začínají se
mezi Srby a Bulhary objevovati prvé počátky domá-
cích diplomatických dějin od té doby, kdy vyskytlo
se několik lidí, kteří i světovým svým rozhledem i
vědomostmi o vlastním národě stali se schopnými
více méně správně pochopiti a určiti místo a vztahy
rodného svého státu na velkém mezinárodním kol
bišti. Jeden z takových lidí jest Slobodan Jo-
vanovi, professor velké školy v Bělehradě
jeden z předákův oné srbské generace, která cítí po-
třebu, přesně naznačiti úkol Srbska v jižním Slovan-
stvu, ve Slovanstvu ostatním — a konečně v Evropě.
Srbský literární věstník právě přináší jeho důležitou
studii: »Vnější politika Srbska v XIX. sto-
letí« a těchto dnů vyšlo jeho pojednání o srbsko
bulharské válce r. 1885*).
Studie zasluhuje zvláštní pozornosti, ukazujíc.
jak krystalisuje samostatný slovanský náhled o svě
tové situaci.
Prvá čásť (str. 1—86) úvahy p. Jovanoviče jes
vlastní tresť knihy. Tu se nejdříve (str. 7.) velmi
jasně a vhodně přirovnává situace v t. zv. Východní
Rumelii po berlínském kongresu r. 1878 a situace
v Bosně a Hercegovině po cařihradské konferenci r.
1877. Potom se živými barvami a velmi lehkým a
poutavým slohem líčí zápas knížete Battenberga nej-
prvé s bulharskými liberály, potom s představiteli
v Sofii. I další tři kapitoly (»Evropa r. 1885«.
»Otázka o vojenské intervenci Turecka«, »Prohlášení
velmocí a vyjednávání o konferenci«) osvětlují úplně
celé jeviště, na němž se děje jeden z nejdůležitějších
aktův současného jihoslovanského politického dra-
matu. Avšak největší cenu a trvalý zájem pro nás
jako Slovany má i kapitola VI.: »Chování se bal-
kánských státův« a kapitola VII., pojednávající o ra-
kouské politice. Jádro šesté kapitoly jest na str. 54
a 55., kde se praví: »Tendence smlouvy v Kučuk
Kajnardžích r. 1774 byla, přivésti všechny křesťany
v Turecku pod ochranu Ruska. Když však tito kře-
sťané začínali se během 19. století osvobozovati o
tureckého panství a tvořiti samostatné své státy.
chtělo Rusko ze smlouvy v Kučuk-Kajnardžích vyvo-
zovati své právo, že ono jediné může se míchati do
vnitřních záležitostí těchto nových státův na Bal-
#14
alto_textblock
#14
*) C Joik, C-rpc
, a j, Mur
Crajuha y Beorpaay, 1901. 8°, str. 168.
#15
alto_textblock
#15
* Literární kritik »E
« pan R. J. Sementkovski
pojednává v posledním svém obzoru o nových filo-
sofických a literárních hnutích na Rusi. Praví, že nyní
velmi mnoho se mluví o nietscheanství, neomarxismě,
dekadentstvě, t. j. o zvrácení základních mravních
pravd, ale všemi těmito theoriemi, prohlašovanými za
poslední slovo filosofické, literární, národohospodář-
ské a esthetické nauky, ve skutečném životě dociluje
se velmi málo. Všecky tyto theorie jako by vytvořeny
byly jen proto, aby uvedly zmatek v mysli a zbavily
ruského člověka definitivně schopnosti k živé činnosti
Nietscheanstvo velebí silného na újmu slabého, novo-
marxismus smiřuje se s lidským utrpením a bídou
ve jménu jakýchsi fantastických blah v budoucnosti.
dekadentstvo uznává vrtkavost a šťárání ve vlastní.
po většině darebné duši, k čemu ruský člověk beztak
je nakloněn, za nejvyšší zákon lidské existence. Ale
všecko to neposkytuje v životě jiných výsledků, než
hlučné, naduté fráse při úplné neschopnosti k prakti-
cké činnosti. Mnohem výše nežli všechny tyto vlajky
stojí pravá duševní krása lidská. Z tohoto bohatého
zdroje vytéká pravé blaho, touto krásou vysvětluje
se, proč jeden člověk myslí jen na sebe, o jiných
soudí podle sebe, kdežto druhý má duši otevřenu
pro každého, citlivou pro bol i radost bližního,
proč jeden žije jako v lese a ve tmě vráží čelem
do každého stromu, t. j. neunikne ničemnostem
obklopujícího nás všedního života, kdežto druhý má
jakousi vedoucí nit, která pomáhá mu najíti východ
ze všedního života a uvléci za sebou i jiné k ži-
votu, k teplu a světlu. Duševní krása dodává člo-
věku kouzla, ač nikde nedovede náležitě objasniti.
v čem spočívá, jako jest záhadnou síla přírodní,
tvořící krásné krajiny, tvůrčí síla umělcova, jenž
dovede i v nejodpornějších zjevech života nalézti
to, co nás povznáší k nebi... Tím částečně se vy-
světluje, proč určité spojení duševních hnutí dává
to, co sluje duševní krásou. Člověk vládnoucí touto
mravní krásou působí na každého okouzlujícím
dojmem. Dýše od něho světlo a teplo. Krása tato
není v lidech rozdělena rovnoměrně a úplně vtělena
není v nikom. Ale jsou lidé, v nichž duševní krása
převládá a jejich vliv na okolí jest nepopíratelným
důkazem vítězící její síly ...
#16
alto_textblock
#16
* Varšavská divadla prodělávají akutní krisi.
Jest svolána anketa, která se má raditi o krocích
k zažehnání stále vzrůstajícího deficitu. V anketě
zasedají literáti a dramaturgové zúčastněných di-
vadel. Vypuknutí krise bylo prý přivoděno stálým
ignorováním veřejného mínění.
#17
alto_textblock
#17
* Srbové vzpomínali padesátého výročí smrti
vynikajícího pěvce svého, černohorského hospodára-
vladyky Petra II. Petroviée Njegoše. Po-
stava tohoto neobyčejného muže a státníka oživla
opětně v paměti každého srbského vlastimila, jenž
z hloubi srdce dosud želí předčasného jeho skonu.
Petr II. Petrovié Njegoš čili prvotním populárním
svým jménem Vladyka Rade narodil se r. 1811 jako
třetí syn třetího bratra vladyky černohorského Petra I.
Jeho vychovatel mnich Michajlo a státní tajemník
Jakov Ceko pečovali o jeho mládí, ale sami příliš se
nevyznali v naukách. Teprve v Boce Kotorské vla-
dyka naučil se umění knižnímu, až r. 1827 stal se
jeho vychovatelem spisovatel Čubro Čojkovié, vlastním
jménem Sima Milutinovič Sarajlija, jenž tehdy přijel
z »mlhavé Germanie« a neuposlechnuv vyzvání Mi-
loše Obrenovice, aby se vrátil do Bělehradu, stal se
raději tajemníkem a rádcem černohorského nástupce
na prestole vladyckém. Osm let studia, většinou ovšem
nesystematického, obohatilo nadaného ducha Petrova
neobyčejným rozhledem ve všech oborech lidské
#18
alto_textblock
#18
* Hrdina veleslavínského dramatu J. W. van
Oésteren vyvolal debatu, má-li kritika právo nebo
povinnost vyprávěti i obsah kritisovaného díla. On
sám míní, že nemá kritika vyprávěním obsahu usnad-
ňovati obecenstvu, aby bez vlastního čtení povrchně
se obeznámilo s dílem. Debaty účastní se korifeové
německé literatury. Odpovědi přináší »Das litt.
Echo«. Adolf Wildbrandt míní, že tu nejde o vše-
obecnou theorii, ale o lidi; dle své individuality
řekne prý kritik buď málo nebo více, než by říci
měl. Rosegger tvrdí, stojí-li věc za něco, „že může
uvedení obsahu při kritice zájem čtenářstva jenom
sesíliti; je-li to však nudná historie, bude ovšem
lépe, zamlčí-li kritik obsah díla. H. Hoffman soudí,
že příliš dlouhé vyličování obsahů jest jenom vy-
svědčením duševní chudoby kritiků; uznává pak, že
při autorech, jež moda vyžaduje znáti a
které však je nudno čísti, sdělení obsahu usnad-
ňuje obecenstvu námahu, ke škodě literárního díla.
Paul Lindau jest rozhodně pro to, aby se uváděl
obsah za podklad vývodů kritikových. Jak má —
praví — kritik přesvědčiti čtenáře, že děj je živý,
zajímavý nebo nudný, neuvede-li co třeba aspoň
stručně před oči? Ne každý čtenář, jenž čte kritiku,
zná už i dílo samo! Stejného mínění jest i Paul
Schleuther, Fritz Mauthner a j. I nakladatelé — S.
Fischer v Berlíně a C. Reissner v Drážďanech —
nebojí se prostření obsahu v kritikách, naopak při-
dávají se k názoru, že s obchodnického stanoviska
jest jenom prospěšno, ano podněcuje obecenstvo k
četbě. Ovšem jenom tehdy, je-li věc — dobrá.
* Vlašský učenec Cesare Levi — jak sdělují
vlašské listy — nalezl historickou předlohu
Shakespearova Otella. Shakespeare sice sám ji nepo-
užil, ale za to básník Cintia, z jehož novelly »Il
moro di Venezia« vznikl Shakespearův »Mouřenín
benátský«. Jest to svazek dopisů bohatého Benátčana,
nsedlého na Krétě, o jiném Benátčanu a jeho nezří-
zené žárlivosti. V dopisech — Levi na ně přišel ná-
hodou při studiu o historii Krety — vyličeno roďinné
drama tak, jaké je nacházíme u Cintia i u Shakes-
peara. Dopisy datovány jsou r. 1542. Mr. Penn.
#19
alto_textblock
#19
Bibliograňie.
#20
alto_textblock
#20
* Knížka O Růžence a o Bobešovi, kterou
napsal V. Říha. Nakreslil Artuš Scheinera
vydal J. Laichter v Praze. Vytištěno v Praze u Edv.
Leschingra léta 1902.
* Jurka. Napsala M. Gebauerova. Nakla-
datel Jan Laichter na Král. Vinohradech.
* Slovanská Bibliografle lékařská a
revue. Pořádá dr. Jan Semerák. Roč. II. seš. 2.
Otisk z »Časopisu českých lékařů«. V Praze. Na-
kladem Spolku českých lékařů.
* Obrázkové spisy pro mládež z na-
kladatelství E. Šolce v Telči: »Slovanské ná-
rodní báje a pověsti«. Přeložil Karel Jar. Erben.
Se čtyřmi malovanými obrázky. — »Vybrané po-
hádky Boženy Němcové.« Upravil František
Bartoš. Se 6 barvotiskovými obrázky. — »Z po-
hádkové říše.« Z nových báchorek Masquardse-
nových mládeži vypravuje Jos. K. Nejedlý. Se
třemi barvotiskovými obrázky. — »Pohádky zlaté
babičky«. Výbor 25 nejkrásnějších pohádek pro
mládež. S 8 barvotiskovými a 8 světlotiskovými
obrázky dle akvarelů.