ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 adcdc040-717f-11dc-9df7-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 24
#1 alto_textblock #1
13. září 1903.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
#3 alto_textblock #3
k číslu 250.
#4 alto_textblock #4
Strana 9.
#5 alto_textblock #5
Zprávy dodatečné.
#6 alto_textblock #6
Nemine dne, aby nás noviny nepřekvapily zprávičkou o nějakém velikolepém, úžasném vy- nálezu, který „konečně rozřešil problém, jímž se technikové od let obírali“ a který — zkrátka — buď nové světy otevřel nebo aspoň kterýs kou světa starého příslupným učinil. Jednou je to ři- ditelný balón, podruhé je to „zlepšený“ řiditelný balón. Dnes je to podzemní elektrická dráha, zejtra dokonce přichází nějaký šťastný, podni- kavý projektant s dráhou podmořskou. Jaké pak caviky, prokopati se pod mořským kanálem mezi Anglií a Francii! Dnes podmořský člun, kterým zcela bezpečně lze plaviti se hluboko pod hla dinou moře kolem světa, zejtra potápěčský při- stroj, jehož pomocí lze nořiti se ve strašlivé hloubky mořské, až na deset kilometrů snad! Obecenstvo čte, čte, tajíc dech, a mysli si při tom: Na mou věru, daleko to lidé přivedli, daleko! Někdy to ani nejsou obrovské, úžasem na- plněné vynálezy. Stačí taky jenom zlepšení ně- jakého zřízení starého, o němž letí zprávy do ce- lého světa, a lidstvo oddychuje blaženo: Ko nečně jsme docela bezpečni. Ani požár, ani voda nemůže nám ublížiti. Vyzráli na tol A někdy pouhý stavitelský výkon, přesahujíeí obvyklé rozměry činžáků, vynucuje si pozornos „vzdělané Evropy“ a ostatních vzdělaných díl světa. Chraň bůh, aby v tom bylo nějaké chvá- stáni! Byly při tom komise, prohlédly, vyzkou- šely, sehválily k obývání, k používání, ku pro- vozování, k vozbě atd. A komise nejsou hloupyl Skládají se vždy z odborníků, z vládních radů policejních ředitelů, z purkmistrů, městských radních, magistrátních koncipistů, městských fy síků a zvěrolékařů, ze stavitelů „suchých“ a „vod ních“ — taky reporteři při tom bývají, a ti ovšem taky něčemu rozumějí. Ale — ale, zas nemine ani dne, aby nám noviny nepřinesly zprávu o nějakém nesmírném neštěstí, které se událo buď na vodě, na suchu. ve vzduchu, v podzemi. A tak se vám zdá, že jste kdysi četli, kterak právě v tom onom případě „nemůže se pranie státi“, že vynález anebo pod- nik je „docela bezpečný“, buď nepromokavý neh ohnivzdorný — a tu najednou, čerta! — přece to nějak selhalo. Jest velmi zajímavo při čtení takovýchto „dodatečných“ zpráv zlověstných vrá- titi se ke zprávám předeházejíeím. Ani netřeba, abyste si na ně zakládali archiv. Stačí vám na ně pouhá paměť, bývají skoro ze včerejška. Sebral jsem jich tak několik namátkou, račte si po- sloužit:
#7 alto_textblock #7
Z Neapole. Velikou pozornost vzbuzuje zde právě dobudovaný nový hotel „Roma“, zařízen na ubytování celého tisíce cizinců. Jest o sedm patrech, výhled na Vesuv ze všech oken pře- krásný, ale téměř unášející s terasy, zařízené n střeše. Novinkou jest pohodlná z dviž (lift), po- mocí kteréž lze vystoupiti do kteréhokoli patra na terasu beze všeho namáhání. Zdviž jest dílen známého již inženýra Montebella, který vymyslil zcela novou konstrukci. Stroj pracuje tiše, vynáší zvolna, přesně, a pouhým dotekem ukazováčku lze jej zastaviti. Komise, kteráž novostavbu zkou- mala, dala se zdviží třikráte za sebou vytáhnout a spustiti a byla takřka nadšena přesností, spo- Iehlivostí a naprostou bezpečností přístroje. Zprávička, jak vidět, staršího již data. Ted mají zdviže všady a netelegrafují o nich do celého svěla. Vynález Montebellův a úsudek komise osvědčily se dokonale, jak vidět ze zprávy o něco pozdější:
#8 alto_textblock #8
Neštěstí v Neapoli. Hrozné neštěstí událo se v obrovském, nedávno otevřeném hotelu „Roma“ Před třemi dny ubytoval se v něm bohatý Angli- čan, lord Holsteršajstr, s chotí, dvěma synya třemi dcerami. Včera po prohlídce města vrátili se do hotelu a vstoupili do kukaně zdviže, aby se dali vytáhnouti do svých pokojů v pátém patře. Stroj spuštěn a vznášel se do výše. Pojednou roztočily se hřídele stroje ohromující rychlostí, všechny páky popraskaly a budka vyletěla jako střela, prorazila i střechu nad vystupovadlem na terase a překotila se roztříštěna na mosaikovou dlažbu terasy. Při nárazu na střechu rozbity všem sedmi Angličanům lebky a taky jinak těla jejich zohavena. Všichni pasažeři vystěhovali se ihne- z hotelu, rozčilení v městě neobyčejné, a stavitel zdviže, inženýr Montebello, nesmí se odvážiti na ulici, aby rozhořčenými davy nebyl insultován. Všeobecně odsuzuje se počínáni komise, která zkoumajíc stavbu a zařízení hotelu, svolila, aby zdvíže bylo používáno k expedování lidí. —
#9 alto_textblock #9
Z Táto-Varoše (v Uhrách). Město jest právě jevištěm velikolepých slavností, pořádaných za příčinou sjezdu všeuherského svazu hasičského. Na několika veřejných budovách konají se již po tři dny velikolepá evičení hasičská. U všech sborů zavedeny normální hadice, normální spojky stej- ného průméru, zvláště však zachraňovací pří- stroje jsou co nejdokonalejší. V budoucnosti je téměř nemožno, aby obyvatelé vyšších a nejvyš- ších pater buď uhořeli nebo dýmem se zadusili. Při zdejších cvičeních užito zcela dokonalých zaehraňovadel plátěných, naprosto spolehlivých, jimiž v nejkratších přestávkách lze v půlhodině spustiti na ulici obyvatele i domů nejlidnatějších. Jsou to známé „roury“, ale nové konstrukcea tak pružné a pevné, že se jimi mohou spouštět i wertheimky. — Záchrannými plachtami pak doeileno úspěchu přímo sensačního. —
#10 alto_textblock #10
Z Táto-Varoše. Posledního dne zdejších veli- kých cvičení hasičských událo se politováníhodně neštěsti. Tentokráte evičeno na budově centrál- ního úřadu telefonického a s nejvyššího patra spouštěny telefonistky, jimž tato expedice půso- bila mnoho potěšení. Zvláštním pneumatickým zařízením jest umožněno spouštěti třeba několik csob zároveň, aniž se může přihoditi srážka v pytli. Na všeobecný úžas protrhla se náhle roura plátěná as deset sáhů nad zemí a z ní vypadla mladá telefonistka, hned za ní druhá, třeti, čtvrtá. Všechny se zabily. Při vyšetřování, kterak neštěstí se událo, shledáno, že první te- lefonistka měla na kramfleku botky pod- kůvku, která rouru prořízla, načež dívky vy- padaly. Následkem toho slavnosti hned skon- čeny. —
#11 alto_textblock #11
Z Budapešti. Zdejší velikolepý závod Ma- gacín pařížský jest v plamenech. Práce záchranné jsou velmi obtížné, neboť ohromná stavba má jediný úzký východ. — Všeobecně odsuzována činnost požární komise, kteráž po dva roky Magacín pařížský neprohlédla. — Osoby ve vyšších patrech jsou ztraceny, bohužel, nebot hasiči neměli plachet záchrarných. a když jich několik sehnali, byl to brak tak zpu- chřelý, že se plátno pod tíží seskakujících osob trhalo jak pavučina a nešťastníci, uniknuvší smrt uhořením, rozbili si hlavy a roztříštili údy o dlažbu. Nedbalost orgánů dozorčích, kteří mají bdíti nad úplností a spolehlivostí inventáře sbor hasičského, jest odsuzována co nejpříkřeji Všechno obyvatelstvo naplněno jest úžasem. kterak mohlo býti dovoleno vybudování domu. kterýž v případě požáru nevyhnutelně se musi státi pastí na lidi, z níž nikdo neunikne a v němž při to.nto požáru přišlo skoro sto lidí o život. —
#12 alto_textblock #12
jež byla strážným duchem domu čísla 404 v ulici A..., si na něm velmi zakládala. Ovdověvši před nějakým časem, našla ve Frickovi jediné své potěšení. „Miau, miaul „Ss—ss „Zpropadená sloto, což musíte již od božího rána skolačit? „Fricku, Fricičku, pojď sem starý, pojd!“ zvolala paní Pampelínová, vyšedši ze svého pří- bytku, kde se jí hluboko do srdce vrýval bědující hlas miláčkův. „Kde jsi, moje zlato, Micičku? Tady máš mlíčko, pojď!“ zazněl v témže okamžiku jasný hlas, ze šestéhe patra přicházející. Leč, jak již bývá za podobných okolností, stalo se i nyní. Nevěnovavše varovným hlasům svých dobroditelek ani nejmenší pozornosti, naši bo- jovníci kocouři pole neopustili. Naopak. Za stále se stupňujíeí vřavy vrhli se na sebe jako dva zběsílci. Úzkosti takřka hynouc slečna Amelína se- běhla několik schodů, aby mohla v rozhodujícím okamžiku svému miláčkovi přispěti ku pomocí. Jsouc puzena týmiž myšlénkami i paní Pam pelínová se přišourala na schody. Zde se pak obě ženy setkaly. „Dobré jitro, slečno!“ „Dobré jitro, paní Pampelínová!“ „Jsou to nezbedové, není-liž pravda?“ „Ach, darmo mluvit, učinění divoši!“ „Jen mi, prosím vás, řekněte, slečno, proě se tak nenávidi?“ „Budte přece rozumný, Micičku, pojdt pojďte k paničce!“ Uznavši konečně, že všecka námaha, pou- hými slovy bojující od sebe odtrhnouti, zůslává marnou, paní Pampelínová přikročila k ostřej- šimu prostředku. Ve vhodném okamžiku uchopivši nad vše drahého Fricka za hřbet, odnesla jej z bojiště, ne- dbajíe při tom citelného kousnutí, kterým ji tento za vzornou její péči obmyslil. Podobně učinila i slečna Amelína. Držíce pak milovaná zvířata v náruči, obě dámy se snažily sladkými slovy a laskáním je upokojiti. „Co je pravda, to je pravda,“ počala poje nou paní Pampelínová. „Váš Micek je velmi pěkné zvířátko, slečno! „Myslíte?“ odvětila oslovená. „Mně se zase líbí váš Fricek. Je rozkošný přímo neodolatelný se svou černou lysinou na hlavě.“ Nyní následovaly obšírné výklady o mou- drosti a jiných výtečných vlastnostech obou ko- courů. Až konečně, když chvalozpěvy na dobro byly vyčerpány, s libými úsměvy na rtech naše dámy se rozešly. Následujícího dne dopadla už věc poněkud
#13 alto_textblock #13
Z Paříže. Za přítomnosti ministrů, prefekta sekvanského a prefekta policejního a mnoha hosti zahájena dnes vozba na podzemní elektricko dráze. Nový tento komunikační prostředek má slibnou budoucnost. Pouliční frekvenci tím uleh- čeno, nesčetné vlaky podzemní dráhy dopraví denně na statisíce osob. Vlaky jezdí každých pět minut a po zuhájení vozby byl nával obo- censtva ohromný. Tunely jsou výborně větrány. Následkem elektrického pohonu a dokonalé iso- lace jest každé nebezpeči vylou- čeno. — Z Paříže. Ohromující neštěstí naplňuje celou Paříž zděšením. V tunelu podzemní elektrické dráhy vypukl požár. Elekrické vedení přepálil se, prázdný jeden vlak chytil a z pasažerů vlaku následovavšího zadusilo se a bylc ušlapáno na sto lidí. Celá Paříž reptá na nedbalost správy. kteráž zanedbala všechna opatření, aby se ne štěstí takové přihoditi nemohlo. —
#14 alto_textblock #14
Z Budapešti, 30. dubna 18**. Právě byla zahájena vozba na dráze s ozubenými koly na Bloksberg. Stoupání jest velmi příkré, dráha však jest mistrovským výkonem moderní techni- ky. Každý vagon opatřen je zvláštním přístro- jem, tak zvanými „drápy“, kterýž se uvede v činnost, jakmile by se spojující řetěz mezi va- gony přetrhl. Tu se drápy vymrští, zatknou sedo postranní koleje a vagon samočinně se zastaví. Jakákoli nehoda jest vyloučena. Stavitel dráhy inženýr Bassama Lelki, vyznamenán státní me daili za zásluhy. —
#15 alto_textblock #15
Z Budapešti. Za příčinou milleniové výstav konán zde slavný sjezd žurnalistů maďarských Druhý den sjezdu byl věnován výletu na Bloks- berg po ozubené dráze, kteréhož se zúčastni taky ministr Aťsehází. Jízdu vlaku řídil sám tvůrce dráhy inženýr Bassama Lelki. Vlak, ově- šený prapory národních barev uherských, vyjel na Bloksberg, kde všechny účastníky očekávala vybraná snídaně. Potom byl inženýr Bassama Lelki představen ministru. „Vaše dráha je triumfem techniky,“ řek k němu ministr. „Nehrká, a taky jsem nepocítil nejmenších příznaků mořské nemoci. Je sku- tečně tak spolehlivá, jak ujišťujete? „Excellencí,“ odvětil inženýr, „bezpečnos je naprostá, desateronásobná. Jest vůbec nemož- no, aby se vlak vyšinul nebo aby se vagon utrhl a sřítil dolů. Ale kdyby se přece utrhl — což však jest vyloučeno — nastane okamžitě automa- tická činnost drapáku, přístroje to nepochyb ně spolehlivého. Roztáhne se, zuby jeho se za chytí, vagón se zastaví — — — „A pasažeři mohou klidně vylézt, pravda-li?“ vpadl ministr. „Tak jest, excellencí. Ale kdyby i drapák vypověděl službu — čehož nelze ani mysliti — pak jest ještě jeden přístroj, a to kolmý bodee mezi předními a zadními koly. V případě nehody vzpříčí se tento bodec a zatkne se v otvory, v ko- leji zvlášť upravené — a vagón stojí jako přimra- „Výborně, výborně,“ pronesl ministr, podá vaje tvůrci dráhy ruku. „Jste statečný muž — a vláda co nevidět svěří vám stavbu další takové dráhy. Nyní však sjedeme dolů, pánové.“ Vsedl ministr, vsedli žurnalisté a vlakse hnul. Ujel právě asi deset metrů, když se ozval strašlivý praskot řetězu, rána jako z děla, a vlak horempádem sletěl dolů, dřív než drapák a bodee měly času roztáhnouti se. Objevilo se, že tíhaa setrvačnost jsou mocnější než všechny samočinné přístroje záchranné. V hrozné směsíci dopadli dole žurnalisté a ministr — téměř zázrakem ni kdo nebyl zabit, ale pochroumáni všichni. Toliko inženýr Bassama Lelki vyvázl bez pohromy, pad- nuv ministru na záda. Na štěstí zachráněn — pravíme na štěstí, neboť v tom letu připadlo mu, kterak lze sestaviti nový, ale docela bezpečný, neselhávající přístroj záchranný. — Oba vagony byly arci rozbity na maděru, jak říkáme. —
#16 alto_textblock #16
jinak.
#17 alto_textblock #17
„Miau, miaul „Ss— ss — „Jsem jista, že ta nestvůra z šestého po- schodi pronásleduje zase ubohého Fricka!“ roz křikla se paní Pampelínová, vyběhnuvši na chod- bu a stanuvši asi na čtvrtém schodě, zkoumala odtud situaci. Krev jí při tom moeně proudila. „Ss—ss! Miau, Miau!“ zazněly nové vý křiky Bylo rozhodnuto. Nemohouc děle v sobě ta- jiti roztrpčení nad příkořím, jehož se jejímu mi- láčkovi se strany Mickovy dostávalo, jala se ze všech sil křičeti: „Slečna Amelína by učinila nejlíp, kdyby tu svou potvoru doma přivázala!“ Ulehčivši si pak ještě notným odplivnutím. dodala: „Tak, jestliže není hluchá, může mí toho dost! Jsouc jinak nad míru měkkého srdce slečna Amelína nesnesla nieméně ani sebe menší urážky Darem výmluvnosti, kterouž i ji matka přírodu v hojné míře byla obdařila, objasnila paní Pam- pelínové své stanovisko. Tímto, jak samozřejmo, počala se harmonie mezi přízemím a šestým patrem dosud vládnuvší. kaliti. Učiněné drama odehrálo se však o několik dní později. Bylo na počátku měsíce června, za nádher ného dne, kdy paní Pampelínová slavila své jme- niny. Rozšafná tato matrona seděla právě za sto- lem s několika příbuznými, jimž na oslavu tohoto významného dne svého života vystrojila malou hostinu. Ve chvíli, když byly pronášeny vzletné přípitky a počalo se píti na zdraví hostitelčino, pronikl ohlušující jekot až do nejzazších koutů domu čísla 404. Jako jeden muž vyskočili hosté paní Pampe línové ze svých sedadel a unisono zvolali; „Pro bůh, co se to děje? Člověk se domnívá býti ve zvěřinci, mezi lvy a tygry!“ Novydavši ze sehe ani hlásku, paní Pampe- linová v neblahé předtuše pádila na schody a pádila, co jí nohy stačily, supějíe při tom jako lo- komotiva. Zde se jí představilo nepěkné divadlo. V pátém patře zastala Micka, jenž očima divě koule, s Frickem strašně zápolil. „Umučená hodino! Lidičky, jenom se po- dívejte na tu bestii s šestého poschodí, jak se sápe na ubohého Fricka!“ vydralo se z úst ubohé matrony. „Jedeš ty obludo, sice tě rozšlápnu jako...“ Nedomluvila. „Cože, obludo? Můj Micek obludou? Tos vyprosím, paní Pampelínová. Váš Fricek je ne- stvůra, předpotopní nestvůra, pfui, pfui, pfui!“ přerušila, co ji hrdlo stačilo, paní Pampelínovou slečna Amelína, přikvapivši na bojiště a sliny husté jako pěna jí lítaly od úst na všecky strany. Dvéře všech příbytků se rázem rozevřely Polekané paničky, chůvy a děti stojíce na chod- bách očekávaly, co se dále bude díti. O, hrůzo! Uslyšev hlas své dobroditelky Fricek tentokráte uposlechl, učinil tak snad po- prvé ve svém kočičím žití. S uchem natrženým levým okem přivřeným, snad docela již vydráp- nutým, přišoural se k nohoum paní Pampelinové. přežalostně při tom mňoukaje. Zočivši svého miláčka v tak zuboženém stavu, tato div že se neskácela, tak se polekala. Však proto přece neztrativši duchapřítom- nosti, uchopila v nejbližším okamžiku Micka za hřbet a mrštivši jím seč síly její byly přes zá bradlí dolů, ještě si ulevila: „Tu máš bestie!“
#18 alto_textblock #18
zený.“
#19 alto_textblock #19
Ypsilou
#20 alto_textblock #20
Micek a Fricek. Napsal André Sylabel.
#21 alto_textblock #21
Micek a Fricek byli dva kocouři, dva zuřivi nepřátelé, kteří neznali usmíření. Kdykoli zlá ná- hoda tomu chtěla a oni se setkali na schodech Micek, krada se s šestého patra dolů, Fricek, tiše se plouže ze svého přízemního úkrytu na půdu, již rozléhal se pekelný jekot a sykot po celém domě a byl s to i sebe otužilejšího nájem- níka přivésti z duševní rovnováhy. Micek, nádherný to exemplář svého druhu s neobyčejně bohatou mourovatou srstí a s vel- kýma, černě vroubenýma očima, z nichž jiskry takřka sršely, náležel slečně Amelíně Huguetově. hotovitelce damských oděvů. Dokončivši právě dvacátý první rok svého věku, slečna Amelína byla rozkošná divčina chrpomodrých očí, višňo- vých rtíků, běloskvoucích, drobných zoubků a jako eben černých vlasů. Nezadavši dosud ni- komu své srdce, milovala nade vše drahého Micka. Velmi úlisná potvůrka byl Fricek, jenž pe- strým zbarvením svých zad jenom málo se liši od malířské palety. Asi šesti barvami honosilse jeho ježatý hřbet. Pročež také paní Pampelinová
#22 alto_textblock #22
Nastaly hrozné okamžiky. Ticho, takřka du- sivé, jakéž bývá předchůdcem velkých bouří, roz- hostilo se po domě. Stojíce proti sobě jako dvě bohyně pomsty slečna Amelína a paní Pampelínová ani nedutaly Toliko divé blesky šlehaly jim z očí, krev v žilách víc a více jim proudila. Obě byly přesvědčeny že není vše ještě skončeno, že se něco neobvy klého stane. A stalo se. Pustivši uzdu své nezměrné zlosti slečn Amelina rozepjala v nejbličším okamžiku své bě lostné rámě a v nejprudčím jeho rozmachu zasa- dila paní Pampelínové jak důkladný políček, že se daleko široko rozlehlo mlasknutí. „Aá—a—ch!“ vydralo se v tu chvíli z ú polekaných sousedek, jež stojíce mezi dveřmi překvapením div že nezkameněly. Paní Pampelínová, nedbajíc prudké bolesti již ve tváři pociťovala, dožadovala se ihned svě- dectví sousedek. Neboť jí záleželo na tom, aby došla před soudem zadostučinění za strašlivou pohanu, kteráž ji byla vůči celému domu učiněna „Jen jdi, jdi na policii, ty stará ochechule!“ ulehčovala si stále ještě slečna Amelína, všeck rozhořčena, „libo-li, tak tě půjdu doprovodit!“ Pamětliva své domovnické hodnosti, pan Pampelínová se rozhodla hádku ukončiti. Avšak. dříve než opustila bojiště, zvolala ještě až t zdmi otřásalo: „Ať jsem selsakr... jestli ještě dnes tu tvou nestvůru neoběsíml“ Šťastna pak, že poslední slovo jí náleželo ubírala se do svého příbytku. U sklepních dveř spatřila v koutku schouleného Micka, tu ošemet- nou potvůrku. Seděl tu jakoby se ani nechume- lilo. Všecek zdráv a vesel, pohlížel velkýma svýma očima na paní Pampelinovou Při straš- livém pádu si nikterak neublížil. Což bylo zcel přirozeno. Neboť jako všem kočkám se stává, do padl na přední pracky. Jsouc jata lítosti, domovnice by se byla málem s ním usmířila. Neboť tak šelmovsky na ni pokukoval! Ale horkost, kterou prudčej v tváři pociťovala, jí v tom zabraňovala. Pročež přiblíživši se k Mickovi, dala mu prozatím notným kopnutím své opovržení na jevo. Na to zašla do svého obydlí, kde obmyslivš nejdříve zraněného miláčka neobyčejnou péčí, za sedla k hodujícím. Zde ji očekávalo nové pře kvapení. Dvéře u pokoje se rázem prudce roze vřely a do vnitř vstoupil mladý, štíhlý muž oděný kyrysnickou uniformou. S úsměvem na rtech vrhl se ihned do rozpjaté náruče paní Pam pelinové a zvolal: „Mnoho štěstí k dnešnímu dnu tetičko! Přicházím sice poněkud pozdě, myslín však, že mi prominete. Dříve mi nebylo možno. „O, jak ti to sluší, Francois,“ zvolala oslo vená a slzy radosti ji vytryskly z očí. Neboť přišedší mladík byl synem po dávno zemřelé sestře paní Pampelínové. Byv od nejútlej- šího mládí touto pečlivě vychován, přilnul kn takřka synovskou láskou. Odloživ čáku a zbraň stranou, sedl za stůl Dříve však, než mu bylo popřáno nějakého cbčerstvení požíti, musil vyslechnouti sáho dlouhou historii o Mickovi a Frickovi. A ne jen to- I pocelovat musil zrudlou tvář paní Pampelínové. jež víc a více otékala. Jeho rozhorlení nad urážkou, jíž se drahé jeho tetě dostalo, bylo veliké, pročež on tak zvolal: „Cože, políček na tvou poctivou tvář? Kd jest ona bídnice, jež se něčeho takového dopu stila?“ „Nerozčiluj se, Francois, prosím tě!“ vpad la mu do řeči paní Pampelinová, chlácholíc své- ho synovce. „Ona není ani tak bídnou, jak se zdá, ale vzteklá je jako deset litých čertů. Jinak všeck česť slečně Amelíně. Je to pořádné děvče. Vydělá hezký groš. Činži platí v nejlepším pořádku ac nejhlavnějšího, nikdy se netoulá. „To je sice vše velmi chvalitebné, ale prot přece musí tě odprosit, a to hned. „I nech, nech toho, Francois, na to je dos časul Oba se poněkud uklidnili a začalo se mluvi o různých věcech. „Jak víš, přijdu eo nevidět na dobro domů, počal pojednou vojín. „Bohu díky!“ odvětila paní Pampelínová „Zpropadená vojančina, ta ti dala pro vítr, co?“ „Nu, nemohu si zrovna na ni stěžovat, ubě hla mi jako voda. Ale budu přece rád, až se budu moci navrátit ke svému řemeslu. Když vše dobřo dopadne, budu za čtrnáct dní volným, jako pták Sapristi! Abych nezapomněl, neopomeň zaříditi mi můj pokojík v šestém patře. Nyní ale s bo hem, teto, na zdar, přátelé! Musím si po čertu pospíšit, abych nezmeškal vlak do St. Ger
#23 alto_textblock #23
mainu.“ Domluviv, vojín odešel. Minulo čtrnáct dní. Mladý vysloužilec se při stěhoval do svého útulného pokojíku jenom ně kolik kroků od příbytku slečny Ameliny vzdále ného. Ihned prvního večera bylo mu s mladou touto dívkou se setkati, jež mu od té chvíle tak více nevyšla z hlavy. „Ani jsi mi neřekla, jak rozkošnou sou sedku budu mít,“ pravil tetě, dostaviv se násle dujíeího dne ke snidani. „Ba, snad nemluvíš o té protivě, té Ame líně?“ vyhrkla ze sebe paní Pampelínová, roz čepejřivši se při tom jako kohout. „Víš, Francois, to je ta bídnice, co se opo vážila ruku na mne vztáhnouti.“ „Cože pravíš? Ona dívka s andělskou tvář že by byla schopna takové surovosti? „Hm, to nevím, jestli to udělala zrovna s andělskou tváři anebo s dábelskou, ale tolik je pravda, že mne tvář notně bolela. „Pak nezbývá, než pohnati ji před soud.“ „Ano, před soud, vykřikla paní Pampelí nová, „ono se ti to lehko řekne. Kde ale nabra svědků? Žádná z těch oblud, jež tehda s hrůzou viděly, jak mi tvář zrudla, se k tomu nemá. Ale já vím, co v tom je. Každá bude mít u polieie asi hezký vroubek a proto má také před ní vítr. Ale to nevadí. Já se s tou fiflenou sama vypořádám mezi člyřma očima. Podívej se, Francois, coří- káš těmhle rukoum, he? Domluvivši, paní Pampelínová rozpřáhla své mohutné rámě.
#24 alto_textblock #24
Probůh, tetičko, snad bys se nechtěla ně jaké nepřistojnosti dopustit? „Jak by ne! Bojíš se snad, abych té holu- bičce v šestém patře nepočechrala peříčka? Je- nom žádné strachy, hochu, ta již něco snese l.. Slyšíš, Francois, ať mi s ní nic nezačneš! Snad jsi se již do ni nezakoukal, co? „Ani mi nenapadlo! Vždyť přece víš, ž jsem se nabídl jí osobně ztrestati. „Nu, proto! Teď mi ale, prosím tě, ještě řekni, co se asi událo s Mickem? Není po něm ani památky. „Hm, co se s ním událo? Nejspíše se ta po- tvora zbláznila. Nebylo by divu. Porouchal si při tom hrozném pádu mozek a trpí stihomamem.“ Věru, Micek trpěl stihomamem. Ve své ko- čičí mysli spatřoval v každém člověku svého nejúhlavnějšího nepřítele. Pročež také kdysi časně z rána, vida v patách zase nového proná- sledovatele, vyskočil na okno u půdy a odtud se vyhoupi na střechu. Se svěšenou hlavou, se svislým ohonem prchal před zarosenými zraky své dobroditelky. Zmizel, zmízel dočista! Minuly dni, týdny. Rozsmutnělá nad ztrátou svého miláčka, slečna Amelina takřka celé dni ani z domu ne- vycházela. Toliko večer odběhla, aby obsťarala nutné potřeby pro budoucí den. Tu jí vždy bylo setkati se s bývalým kyrysníkem, který nikdy ne- opomenul zdvořile ji pozdravit. Jednou se mladý muž dočista nabídl, že vynese dívce přes schody hezky objemný košík, naplněný dřivím, jejž ona s těží táhla. Nabídka byla s povděkem přijata. A tak šly věci dále. Nechtěje se státi rozvláčným, musím čte- náři sděliti, že navzdor všem výstrahám paní Pampelínové, navzdor učiněnému slibu, Fran- co1s vždy prudší a prudší láskou k Amelíně za- hořel. Až konečně jednoho dne on ke své zbož- ňované pravil: „Můj zaměstnavatel je se mnou velmi spo- kojen, co nevidět stanu se dílovedoucím. A ne- jen to. Za krátko uchýli se na odpočinek a já pře- vezmu celý závod. „Ach!“ vzdychla si mladá dívka, „toť zna- menité! I já dovedu pěkný groš vydělat, a co ještě více! Mám bohatého strýčka, jenž mne ne- nechá s prázdnýma rukama odejíti, když ho po- prosím.- „A já mám zase nadmíru dobrou tetu, která by mi vše na světě učinila,“ vyhrkl ze sebe mladý muž. Za chvíli však se zakaboniv, doložil: „Ale... Právě mi napadá nepříjemná věc, onen příběh s fackou. Pamatujete se nan? „Jak bych se nepamatovala, vždyť ona byl příčinou, že jsem přišla o drahého Micka. „Kdo byl toho příčinou, má teta nebo on facka? „Vaše teta, to přece není k smíchu. Nikdy, nikdy ji toho nezapomenu.“ Dokončivši, slečna Amelína se rozplakala. Přiskočiv ke své zbožňované, bývalý kyrys- ník se chystal žhavými polibky setříti bohaté slzy, jež jí po lících kanuly. Špatně však pocho- dil. Amelína prudce jej od sebe odstrčila. „O, jak jste zpozdilá!“ zvolal mladík vše- cek rozlítostněn, „není možná, abyste takové maličkosti chtěla obětovat naše obapolné blaho! Nepřeji si, abyste tetu odprosila, toliko však žá- dám, abyste ji dala na srozuměnou, že svého dávného přenáhlení litujete! Pak bude zase všechno v pořádku. „Učiním tak!“ rozhodla se konečně dívka, pohlednuvši do smutné tváře milencovy, „avšak pod jednou podmínkou: když nabudu opět Mickal“ Na to se nově milující úplně rozmrzeni rozešli. Francois přicházíval denně až v pozdních hodinách domů, aby se zdálo, že trávi večery ve veselé společnosti. Slečna Amelína, sedic u okna, jen jen vzdy- chala. Vzdychala po milenci i po kocourovi. Vrátiv se jednou domů z divadelního před- stavení, kdež se nadmíru nudil, mladý vyslou- žilec div že nezaklel. Neboť okna u svého pří- bytku našel dokořán otevřena. A poněvadž celý den silně pršelo, byl pokoj takřka pod vodou. Uchopiv se rychle prostěradla, vytřel, pokud možno bylo, záplavu. Na to se odebral na lůžko. Všecek utýrán, doufal, že ve spánku najde osvěžení. Ale zklamal se. Sotva že tělo položil do peřin, již v následujícím okamžiku s postele vyskočil. Neboť jeho nohy dotkly se čehosi mo- krého, chlupatého, živoucího. „Ke všem dasům, co to?“ vydralo se mu z úst. Na nejvyšší stupeň roztrpčen, rozžehl sví- čku a odkryl zlehounka peřinu. A co spatřil? Kocöura, na dobro zkoupa- ného kocoura, jenž se zimou tetelil. „Toť Micek, Micek!“ zajásal mladý muž. Osušiv pak chvějící se zvíře, přesvědčil se, že jeho radost nebyla lichou. Již však pevně ne- usnul. Snil po celou noc, snil i s otevřenýma očima o blahu, kteréž ho očekávalo. Druhý den, bylo právě v neděli asi k jede- nácté hodině dopolední, viděla paní Pampelínová slečnu Amelinu Huguetovu zavěšenu o rámě sy- novcovo, vcházeti do svého příbytku. Bodrá tato matrona leknutím div že nezkameněla. Nebot spíše smrti by se byla nadála, než podobné zrady svého odchovance. Seznavši záhy situaci, slečna Amelína při- vedla paní Pampelinovou zase do duševní rovno- váhy. Pravilat- „Promiňte, milá paní, promiňte mi provi- nění, jehož jsem se tehda dopustila, a budte přesvědčena, že ho z plna srdce lituji. Dokončivši pak, nastavila na důkaz své pravdomluvnosti růžovou tvářinku, na kterouž přešťastná domovnice místo zaslouženého polí- čku vtiskla vřelý polibek. Za měsíc na to slavili slečna Amelína a Francois sňatek manželský. Od toho dne také Micek a Fricek se už ne- rvali. Naopak stali se nerozlučnými přáteli. Z frančiny přeložila Josefa Seidlová