Číslo 307

Strana 4.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 8. Iistopaďu 1900.

s Hilsnerem po jeho odsouzení. Byl tam také ňáký Nový. Předseda: Jak se choval po odsouzení? Svědek: Plakal; myslil, že dostane jen nějaký rok. Pak nám začal vyprávět, že ti dva židi v bytě u nich spali, že je dovedl do toho lesa, že jim holku ukázal, co tam dělali, že neví. Předsoda: Koho vám jmenoval? Svědek: Wassermanna a Erbmanna. Já to psal. Později jsme to sdělili dozorci Mifkovi, když jsme šli na vzduch. Předseda: Nedomlouvali jste Hilsnerovi, aby se přiznal? Svědek: Domlouvali, že dostane menší trest, že je ještě mladý člověk. Bylo mi ho líto. Předseda: Co měli ti židi dělat ? Svědek: Nevěděl, co s ní chtěli — smilstvo snad. Předseda: Řekl, že byl při tom? Svědek: Řekl, že je tam dovedl a že šel pryč. Předseda: Vypravoval o tom, že tam byli ti židi přes noc? Svědek: Ano, ale víc mi nevypravoval. Svědek udává, že Hilsner vyprávěl, že holku židům ukázal a pak že šel pryč. Rada Danzer: Řekl vám, kolik nocí ti 3 židi tam byli, a že šel kolem Cinka? Svědek: Ne, to neřekl. Státní zástupce: Zmínil se o své matce? Svědek: Nic, prosím. — Svědek se vlastně již ne- pamatuje. Uvádí, že neví, bylo-li Hilsnerovi vyhrožováno. Hilsner: Když jsem byl odsouzen, možné to je tak. Předseda: Jak se choval Hilsner po odsouzení? Svědek: Plakal, řikal, že je nevinen, že ho tak mohli odsoudit — mně ho bylo až líto. Svědek Jos. Novák, 18letý strojník z Nové Lhotky. Hilsnera zná. Přísahá. (Trestán byl pro krádež 14denním žalářem.) Předseda: Vy jste r. 1899 byl pohromadě v se- paraci s Hilsnerem, Svědek: Ano. To jsem byl inkvisitou. Hilsner byl odsouzen; chodil po „cimře“, plakal, naříkal, že je nevinen — vinen že je ten kulhavý. (Vyšlo na jevo, že svědek je nyní zase ve vyšetřování proto, že odcizil otci 30 zl.) Svědek Hilsnerovi tehdy uvedl, aby se přiznal, a Hilsner prý řekl, že přišli k nim dva židi z Oswieczima z Polska; byli prý u nich asi 4 dny, dali mu dva zlaté a slíbili mu 50 zl., a on že jim pověděl o Anežce Hrůzově. Když ta šla ze šití, tu jeden žid ji omráčil, ten kulhavý prý ji podřízl a chytil krev do plecháčku, ale Hilsner prý se lekl a utekl aniž by těch 50 zl. dostal. A svědek uvádí dále: A ja mu řekl: „Tak to řekni, jak to bylo, aspoň si ulehčíš!“ On však odvětil: „Já to vím nejlíp, jak tobylo.“ Předseda: Vy jste to řekl v prvním výslechu

jinak

Svědek: To také povídal; tehdy jsem to neřekl poněvadž jsem si na to nevzpomněl. Dr. Vodička: Vy jste řekl, že to takhle Hilsner souvisle nevypravoval; zdá se, že jste mu dával otázky? Svědek: Jeden den jsme mu dali otázky, druhý den to vyprávěl souvisle. Dr. Baxa: Ta slova »já to vím nejle pší, jak to bylo«, to říkal po odsouzení Svědek: Ano, že byl nevinně odsouzen. Plakala naříkal. Jmenoval toho kulhavého žida a jiného z Oswieczima. Hilsner: To bylo po odsouzení, to byl jsem roz- rušen. Já naříkal a plakal, já mu Wassermann nemoh' říci, tak jsem mu to řekl a řekl jsem mu Erbman ... (Rozruch.) Předseda: Vypravoval jste mu to, co udává? Hilsner: Když na mě vyzvídal, tak jsem mu od- pověděl. Pitomej jsem byl tak Státní zástupce: Jak by se moh' ptát, uhodil-li ji oswieczinský žid, když o tom nevěděl? (Rozruch.) Hilsner: Byli tam Mojžíš a jiní. Svědek: Já o tom věděl od Hilsnera, byl jsem tam dřív. Hilsner: Já jsem si vymyslil toho polského žida. (Smích.) Líčení přerušeno a znovu v něm pokračováno o třech čtvrtí na 1 h. odpoledne. Svědek Sal. Wassermann, 25letý israelita, vy- učený pekař, bytem ve Vídni. Hilsnera zná — přísahá. Předseda: Proti Hilsnerovi nemáte zášt? Svědek: Já mu to odpustím, vždyť blbcovi každý odpustí. Předseda: Kde jste byl loni 29. března? Svědek: Ve špitále v Německém Brodě. Předseda: Vám se kladlo, že jste byl v Polné, že jste byl — Svědek: Kdyžse podezření jeho tý ká, jáse sám nechám podříznou t. Předseda: Vy nejste jeho soudcem. Vy jste byl 25. září zatčen a do 3. října jste byl uvězněn v K. Hoře. Žádáte náhradu? Svědek: Nežádám. On je chudák, nemá sám ni- čeho. (Když odchází, chce dát Hilsnerovi zlatník — sle do- zorci ho od záhradlí odtrhují; scéna ta způsobila rozruch a žum.) Svědek dr. Ed. Šubrt, 32letý lékař nemocniční v Něm Brodě. Uvádí známé věci o Š. Wassermannovi, jenž od 14. března do 17. dubna 1899 byl v nemocnici německo- brodské, kde byl operován na kýlu. Wassermann zavolán presidentem, dí k dru. Šu- brtovi: To je můj anděl. (Smích.) Po té p. dr. Šubrt s plnou určitostí poznává Wassermanna jako svého druhdy pacienta. jehož operoval na pravou kýlu tříselní. Dr. Vodička: Nebylo možno, aby Wassermann v té době z nemocnice vzdálil? Dr. Šubrt: To při moderním zařízení naší nemoc- nice a při opatrnosti není možno. Svědek Al. Mojžíš, 34letý obuvník, evangelík, bytem na Kaňku u Kutné Hory. Přísahá. Předseda: Vy jste byl ve vyšetřování u kraj- ského soudu v Kutné Hoře v cele s Hilsnerem? Svědek: Bylo to hned první den, eo jsem byl s Hilsnerem, Byli jsme tam čtyři: Arator, Nový, pak Novák později Kumbar. Předseda: Byl Hílsner sdílným? Svědek: On neustále vypravoval, celé dny to tr- valo, bylo nám to protivno. Proto jsme mu říkali: Když jste nevinen, tak vyzraďte spoluvinníky. Tu on jmenoval Wassermanna a Erbmanna. Svědek vypráví o řečech Hils- nerových, jakž již uvedeny. Ten oswieczimský žid prý holí

Anežku udeřil. Když byl Hilsner vyšetřován, přišel zpět rozčilen a řekl: »Když lžu, tak nebudu povídat nic.« Kumbar v cele řekl Hilsnerovi, proč zabí její křestanské holky — Hilsner na to neříkal nic. Předseda: Co říkal ohledně Wassermanna Svědek: On jmenoval původně dva židy, později řekl, že to Wassermann nebyl, že to byl ten polský žid. Státní zástupce: Hrozili jste mu šibenicí? Svědek: Mluvilo se o tom, ale on takový strach neměl, říkal; že nemůže být oběšen, že je nevinen — on tomu sám nevěřil, měl to za legraci Svědek uvádí, že Mifek je k nějakému vyptávání se Hilsnera nenaváděl, také to z Hilsnera »netahali« Dr. Vodička: Co to bylo za legraci s Kumbarem. Věděl Kumbar, že to Hilsner? Svědek: To já nevím. Dr. Vodička: On se na něho sápal, nadával mua vy jste ho museli od něho odtrhovat Státní zástupce: Od koho jste se dozvěděl, co jste nám tady řekl? Svědek: Od něho (Hilsnera). Já ho okřikoval, u jsem to poslouchat nemohl — Hilsner uvádí tiše: Nemám nic. Svědek Jan Kumbar, 35letý krejčovský po- mocník z Humpelce. (Byl trestán pro veřejné násilí dvou- měsíčním žalářem.) Hilsnera zná. Přísahá. Předseda: Mluvil jste s Hilsnerem po jeho od- souzení?

Svědek: Ano. Do separace jsem příšel as 12. října — on 20. října mi vypravoval, že pachatelé vraždy na Hrůzové jsou na svobodě a onže je za vřen. Pachately prý jsou Jos. Erbmann, 52letý chro- mák, a nějaký polský žid. Když jsem mu řekl, proč to ne- udá, tak on udal, že se bojí, že by ho židi zabili Matka prý mu řekla, žeto bylo 12 března a ne 29. března, cotam byli ti židé u nich. Pak prý Hilsner svědku vyprávěl známé věci o přepadení Hrů- zovy, Erbmanu prý ji uhodil, ona se rozkřikla, oni prý do ní bušili všichni holí, pak jí odtáhli do lesa, a tu podříz' prý ji Erbmaun, košerák. Pak se svědek Hilsnera dotazoval, co je s těmi schovanými kalhotami šedivými v synagoze,a Hilsner odvětil, že je prý schovala jeho matka. Švědek uvádí, že jednou Hilsner přišel do cely, když před tím mluvil s drem. Auředníčkem, a tu řekl, že když bude oběšen (Hilsner), žeby pan dr. Auřední- ček musil býti oběšen také. (Smích.) Svědek (k Hilsnerovi): Bylo něco mezi námi? Hilsner: To se rozumí, že bylo (pokyvuje hlavou). Svědek: Mlčanemluv, lžeš (Úžas) Mojžíš: To byla legrace! Svědek: To bylo stekání, on strčil do mne, já do něho, to bylo v legraci, ne v zuřivosti. Státní zástupce: Vy prý jste ho strašili Svědek: Tenměl dobrý rozum a má do dneška. (Smích.) Dr. Auředníček: Nemluvil jste dnes v poledne s p. Mifkem Svědek: Byli jsme na obědě. Hilsner: Když přišel ke mně do cely zuřivě si proti mně počínal, to nebyl špás, to bylo do opravdy. To byl špás takový, že kdyby mě ještě jednou uhodil, tak bych zůstal ležet - Svědek: Já tě neuhodil, 1 ž eš. Hilsner: Kdybych ti to neřekl, tak bys mě sbil. Nemoh' jsem si stěžovat, byl večer. Dr. Baxa: To už bylo vyzrazeno? Hilsner: Ale já měl z něho strach, tak jsem mu to musil říci. Sekretář Šonka: Stěžoval jste si p. soudci? Hilsner: Až při posledním výslechu, poněvadž jsem myslil, když on odtamtud přide pryč, že to špatně do- padne. (Smích.) Svědek Josef Kutil, 48letý dělník z Přítoka. Přísahá. Svědek uvádí, že byl s Hilsnerem v jedné cele. Ten mu vyprávěl, ač se ho na nic neptal, že přepadl Hrůzovou dva polští židé a že ji zabili. S Kumbarem prý se Hilsrer jednou hádal. O zavraždění Hrůzové vyprávěl Hilsner sám a uvedl, že když židé holce dali ty rány, že sám utekl. Předseda: Pozoroval jste na Hilsnerovi sklíče- nost po odsouzení? Svědek: Chodil zamyšlený. — Já jsem s ním žádné řeči nevedl, nic jsem mu nesliboval. On řekl Hilsner, že ti dva židi jí dali rány do hlavy, že ji zpitoměli a za- táhli do roští Dr. Baxa: Tloukl Kumbar Hilsnera proto, aby se na něm něco dozvěděl? Svědek: Ne. Dr. Vodička: V protokole jste udal, že Kumbar měl vztek na Hilsnera proto, že tvrdil, že je nevinen. Hilsner nemá, co by uvedl. Předseda uvádí, že svědek Jos. Procházka se nedostavil. Čte se jeho protokol; Procházka byl s Hils- nerem zavřen v cele č. 33 u kutnohorského soudu a udává, že Mifek mu řekl, aby hleděl z Hilsnera něco vyzvědět. A tu Hilsner uvedl, že nic neřekne, až před porotou. Po Hilsnerově odsouzení domlouvali mu spoluvězni, aby se přiznal, ale svědek ho k ničemu nenutil. Předsoda: Nemáte nic k uvedení? Hilsner kroutí hlavou. Předseda konstatuje, že Hilsner byl s matkou konfrontován 25. září 1899. Čteny protokoly K. Nového a Em. Hrůzy. V proto- kole Nového uvádí se, že Hilsoer po odsouzení naříkal, že je nešťastný, že trpí za židy, že měl uposlech- nouti matku a utéci, a že v Kutné Hoře je židů dost, ale žádný že mu nepomůže. Oběsit že ho nemohou, že Řothschildovi je státdlužen a že kdyby nebylo židů, kdo že by platil daň. To však říkal prý Hilsner sám od sebe. — Z protokolu Hrůzy vychází na jevo, že- Hrůzovu Anežku dle řečí Hilsnerových přepadli dva židé a činili jí neslušné návrhy, načež ji zavraždili. Na to mě býti čten protokol Jos. Erbmanna. Proti tomu ohradil se dr. Auředníček, žádaje, aby Erbmann byl obeslán a do té doby aby líčení bylo od- zočeno, ježto na tom Erbmannu záleží, aby dokázal před porotou, že on tam nebyl. Státní zástupce uvádí, že kroky k vypátrání Erbmanna nevedly k cíli. Předseda: Vše vysvítá z protokolů. Dr. Vodička navrhuje, aby za svědkyni povolána byla H. Kochová. Dr. Pevný uvádí, že skutečně dle svědeckých vý-

povědí byl v »Březíně« pajdavý žid, jímž však nemíní Ere,

manna. Soud na to sešel se k poradě. Po čtvrt hodině pan předseda oznámil, že soudní dvúr vyhověl návrhu ohledně potrestání Schillera a Bodamského, usnesl se dále n e- slyšeti sluhu Hatláka, nedal dálemíst a na obeslání Erbmanna a jeho souložnice Kochové i na cdro- čení líčení. Za to čten protokol Erbmanna, jenž jest ne- zvěstným a o němž dokázáno, že v Březině nebyl a Was- sermanna že nezná. Pak čten protokol H Müllerové z Rousinova aJ. Freundové ze Štok (snoubenka Wassermannova). Následoval výslech dalších svědků, jež předvoláni na žádost dra, Auředníčka. Matylda Baschová pro nemoc se nemohla dostaviti. Svědek Leopol Graf, 28letý žid golčovojení- kovský, sklenář v Polné. Přísahá. — Byl již trestán. Předseda: Kdy jste přišel do Polné? Svědek: 10 května 1898 jsem se tam přiženil. Předseda: Stával prý jste s Hilsnerem, Auf- rechtem, Brettišem loni. Svědek: Tonení pravda. Předseda: Nevíte se pamatovat na 31. března 1899 — to byl Velký pátek? Svědek: Byl jsem o té věci vyslýchán. Předseda: Vy jste byl ve společnosti H. Basche? Svědek: Tonení pravda. Předseda: Pamatujete se na výlet do Březiny? Svědek: Bylo to 17. července 1898. Šel jsem po obědě asi o půl 3. hodině se ženou a švakrem Kleinem z Humpolce na socialistický výlet: šli jsme kolem oken Baschů, šla s námi Olga Aufrechtová i Baschová. Seděli jsme v lese, bavili se, okolo 7. hodiny jsme přišli domů; po večeři jsme šli spát. Předseda: Vy jste měl byt ve Zhoře? Svědek: Tonení pravda. Kdo by se byl opovážil člověku to říci, to je vymyšlená řeč. Předseda: Vy jste tam tančil ? Svědek: Já ani tančit neumím, to do- kážu třeba 50 svědky. (Rozruch.) Já neměl na tom zálibu, měl jsem 5—6 neděl po svatbě. Předseda: Služka jedna z Polné vás viděla. Svědek: To není pravda, já to mohu více svědky dokázat. Předseda: Viděl vás i jiný svědek večer. Svědek: To není pravda, je to vymyšlená věc a takový člověk rád by mě zničil. Předseda: Byl jste ve společnosti jiných. Svědek: To není pravda. Prosím, abych byl konfrontován. Svědek popírá udání Langovo; tvrzení svědka- může dokázat Rosa Grafova, O. Aufrechtová, P. Baschová a J. Klein. Ti mohou dokázat, že není pravda, že jsem s Hilsnerem, Baschem a Klímovou v čer- venci 1898 nešel. ln Předseda: Má na vás Lang zášť? Svědek: Jak takovou věc si může vymyslit — já nemůžu cizí děvče znát, Dr. Baxa: Aufrechta znáte? Svědek: Ano. U něho jsem v těch časech však nikdy nestál. To vůbec nebylo. Já jsem celý zničený na ob- chodě, každý kluk mi nadává, že jsem Hilsnerův spolu- vinník . .. Dr. Pevný: Znáte p. Ježka? Svědek: Neznám. Dr. Pevný: Ten vás také viděl. Svědek: Ať mi to dokáže. Já jakži v ve Zhořinebyl, tomohu odpřísáhnout. Dr. Pevný: Znáte Müllera? Svědek: Znám, ale s ním jsem nikdy nechodil, chodil jsem se svou manželkou. Konfrontace Langova se svědkem byla scénou vzrušující. Lang tvrdí to co dříve uvedl Grafovi přímo do očí. Lang byl žádostiv tedy, co s holkou dělali. Graf dí, že to n e n ani dostmálo pravdy, je prýto věc vymy- šlená. (Úžas, rozruch v obecenstvu.) Není možno, aby Lang ho v ten čas poznal. Hilsner nenamítá ničeho, klidně přihlíží k této konfrontaci a myslí si své. Svědkyně Olga Aufrechtova, 21letá israelitka z Polné; bydlí u rodičů Přísahá. (Šepot.) Předseda napomíná obecenstvo, aby nedávalo na jevo nelibost svou, nebo libost. Předseda: Pamatujete se na výlet v Březině — byla jste tam také? Svědkyně: Ano, šla jsem tam s Grabem, P. B- schovou a J. Kleinem. To bylo kol 3. hod., ve tři čtvrti na 7. hod. večer jsme se vrátili. Předseda: Říká se, že Grab byl někde jinde Svědek: Ne, on pořád s námi seděl. Předseda: Nemýlíte se, mohl se vzdáliti na ňá- kou hodinu? Svědkyně: Ne. Předseda: Viděla jste po vraždě An. Hrůzovy choditi La a kol stavení Hilsnerových? Svěkyně: Ne. Předseda: Mělo to býti 3. dubna k večeru o půl osmé hodině? S vědkyně: To nenímožné. To já nevím. Svědkyně vůbec nic neví, že by byla poslána na špehy; co prý uvedl Lang ve svém protokolu, to nen pravda. Dr. Auředníček: Na zpáteční cestě až kam jste šla s Grafem Svědkyně: Až ke Karlovu náměstí. U našeho bytu jsme se rozešli. Nastala tříminutová přestávka. Svědkyně Rosa Grafova, 33letá židovka, žena sklenáře v Polné. Hilsnera zná. Přísahá. Svědkyně pama- tuje se na výlet do Březiny r. 1898. Byla tehdy vdána ně- kolik neděl: na výletě byla s O. Aufrechtovou, mužem, Kleinem a P. Baschovou. Vypovídá souhlasně se svým mužem. Ten spal s ní v jednom pokoji. Předseda: Veš manžel byl ten večer viděn jinde? Svědkyně: On vůbec nikde nebyl; on nejde, co jsem s ním vdaná, nikam. To není pravda. Předseda: Říká se, že váš manžel byl tehdy také ve Zhoři? Svědkyně: On nezná Zhoř, to není pravda; byli jsme pořád pohromadě; on tančit neumí, to může dokázat celé město