#1
alto_textblock
#1
Válka jihoafrická.
Z Johannesburgu, 20. prosince. (C. -B.)
Burové napadli v úterý v noci Zuurfontein
na železniční trati mezi Johannesburgem a Pre-
torií, ale byli odraženi. Angličané neutrpěli žád-
ných ztrát.
Z Kapského města, 21. pros. (C. B.
V okresích stellenboschském, wor-
cesterském a wellingtonském bude
v nejbližších dnech vyhlášeno válečné právo.
#2
alto_textblock
#2
Různé zprávy.
#3
alto_textblock
#3
=O poštovních známkách a mincích.
Z Říma se oznamuje: Nastoupením na trůn krále
Viktora Emanuela nastal vládě úkol, opatřiti poštovní
známky a mince s podobiznou nového panovníka.
Při tom však, jakož ministr těchto dnů ve sněmu
prohlásil, bude ustoupeno od dřívější methody a brán
více než dosud zřetel ke stránce umělecké. Vhodné
vzory pro známky a pro mince mají býti opatřeny,
jak to v jiných státech již po delší dobu jest obyče-
jem, vypsáním konkursu mezi italskými umělci. Při
té příležitosti poslanec Fradeletto podrobil zdrcující
kritice mince nalezající se v oběhu a zejmena mince
pořízené pro africkou kolonii. Císař Menelik, jenž si
opatřil modely pro ethiopské mince od jednohoz
nejčelnějších francouzských umělců, musí míti po-
divný názor o vkusu a schopnostech uměleckýchv
proslavené vlasti umění, Italii. Nelze pochybovat,
že povoláním skutečných umělců a vypsáním cen
možno zabrániti mnohému nevkusu. Ovšem jest tu
kritika obecenstva. Ale ta se dostavuje, když jest již
pozdě a mohla by býti nanejvýš či vlastně měla by
býti měřítkem pro budoucnost. Tak na př. nové
francouzské mince odpovídají veškerým požadavkům
po stránce ethické, ale obecenstvu zdá se býti kresba
jejich pro praktickou potřebu příliš jemnou. Za to
nové francouzské známky nikterak se obecenstvu
nezamlouvají a všeobecně se tvrdí, že posavadní
známky byly lepší. Ve Švýcarsku vzbudilo před ně-
kolika lety nemalé vzrušení, když obecenstvo zjistilo,
že hlava Helvetil na některých desíticentimech při
pohledu s pravé strany k levé podobá se hlavě ně-
meckého císaře Viléma I. a tušilo v tom jakýsi
úskok, čelící k zabrání Švýcarska Německem. Vládě
tehdáž jen stěží se podařilo upokojiti rozčilené obe-
censtvo.
= Mladistvý Don Juan. Z Londýna se ozna-
muje: Před zdejší policejní soud pohnán těchto dnu
čestnáctiletý mladíček Benoit Legebecke z Belgie.
K tomu ke všemu zdál se býti ještě mladší, než ve
skutečnosti byl. Měl šedivý klobouk a ohromnou,
černou kravatu, jež po obou stranách sáhala skorem
až k ramenům, takže milý hošík zdál se sestávati
toliko z klobouku a z kravaty. Při jeho pohledu byl
policejní soudce nanejvýš překvapen a pošeptal zapi-
sovateli, je-li to skutečně pravý obžalovaný, nebot
šlo o únos a podle toho obžalovaný skutečně nevy-
padal. Ale nebyl to omyl. Tento drobný mužík byl
skutečně Don Juan a patnáctiletá dívka v šedivých
šatech a alpském kloboučku, již byl unesl, seděla
s oddaným úsměvem poblíže lavice obžalovaných.
Adrienna Lamingova jest dcerou francouzského dů-
stojníka. Její ohrnutý nosík hodí se k její kráse, oči
její jsou neobyčejně zářivé. Román její jest následu-
jící: Dívka před nedávnem na svůj los vyhrála velmi
pěknou sumičku. To se zdálo oběma zamilovaným
dostatečným důvodem, aby uprchli z Brusselu a dali
se oddat. Útěk jejich ovšem byl telegraficky oznámen
do všech končin. Zatím odebrali se milenci do Anglie.
prohlédli nejdřív znamenitosti londýnské a odebrali
se pak do Bristolu a do Exeteru, kdež se vydávali
za manžele. Jejich nedostatečná znalost angličiny
pokusy, prodati cizí cenné papíry, vzbudily pozor-
nost, takže poznán v nich párek, uprchlý z Brusselu.
Když jej v Exeteru zatýkali, zvolal mladíček hrdě:
»Nejde tu o únos, nýbrž o lásku.« Bude ponechán
#4
alto_textblock
#4
že venku pod oknem choulí se dvě malé dítky
a s pocity, o kterých jen ony samy vědí, hledí
na okrášlený strom. Kdyby to hodující věděli,
snad vyšli by ven a podělili by ubohé ty malé
tvory — vždyť prý lidé na štědrý den jsou tak
lidumilni! Kdyby jablko každému jen dali, ja-
kou radost způsobili by v mladičkých jejich
srdcích, s jakou vroucností děkovali by ubozí
ti mali trpitelé !
Strom září neustále, hudba umlká a začíná
znovu a dítky neustále hledí do pokoje, tulí se
k sobě a dýchají si na ruce. Nechce se jim
do vozu zpět. Zdá se jim, že odehrává se
v onom pokoji čarovný jakýs pohádkový děj —
nemohou se nabažiti, a když zima začíná býti
nesnesitelnou, usedají pod okno u zdi a naslou-
chají krásným zvukům hudby. A za chvíli již
skorem zimu ani necítí, ba zdá se jim, že jsou
v onom pokoji, že krásný ten strom je jejich,
že jim ho rodiče ustrojili a všechny ty krásné
věci že jim koupili a je jim tak blaze, tak
Ráno odnášela si zoufalá matka dítky své
zmrzlé zpod okna boháčova domů. Pochovali
je do jednoho hrobečku, na ten dali malý dře-
věný křížek, lidé řekli několikráte: »Ubožáčkové,
ty měly špatný štědrý večer!« nebo tak nějak.
Brusič se ženou za několik dní odjel a vše
bylo zapomenuto.
Já vždycky o štědrém večeru na událost
tu si vzpomínám, vidím v duchu ty dvě malé
dítky brusičovy a jest mi tak divně u srdce
#5
alto_textblock
#5
mile — — —
#6
alto_textblock
#6
ve vyšetřovací vazbě, dokud nedojdou listiny ve pří-
čině jeho vydání a dívka zůstane v opatrování tak
dlouho, až si matinka pro ni přijde do Londýna.
= Pařížští hadrníci. Městský úřad pařížský
pro statistiku práce zabýval se v poslední době sčí-
táním zajímavého cechu hadrníků a dospěl k výsledku
že; toho času žije asi 40.000 osob z odpadků paříž-
ských. Rozpadají se v několik tříd, neboť nikde
nejeví se taková náklonnost uzavírati se hrdě v kasty
navzájem se vylučující, jako v této zemi rovnosti.
Aristokraty mezi hadrníky jsou tak zvaní »placiers«.
Vydrželi si právo, odnášeti truhlíky se swetím z do-
mů před vrata, až přijede vůz se smetím. Za to, že
konají každého rána před svítáním tuto práci, smějí
první prohledati truhlík se smetím a připadá jim
tudíž nejcennější kořisť, staré šaty, celě láhve, kusy
uhlí, staré kuchyňské nádobí, jež zůstane ležet při
stěhování atd. Tito placiers pracují většinou v rodi-
nách a mají s sebou vozík, do něhož mnohdy za-
přažen i osel. Skupina rodičů a dvou neb tří dorů-
stajících dětí vydělá průměrně denně 12 franků.
Těchto placiers jest asi 15.900. Získají ročně 219.000
tun odpadků a získají za ně 13,140.000 franků.
Nižší třídu tvoří »běhouni«. Smějí prohlížeti truhlíky
se smetím teprve když placiers sebrali svoji kořist.
Jest to pouhé paběrkování a musí se většinou spo-
kojiti kostmi, kusy papíru, hadry a střepy. Práce
jejich jest namáhavá a vynáší jim as půldruhého franku.
Jest jich 24.000. Získají ročně 180.500 tun v ceně asi
11 mil. Konečně jest ještě asi 1000 »nočních ptáků«,
poslední to zbytky kdysi tak četného cechu klassi-
ckých hadrářů, kteří v noci s nůší, hákem a lucer-
nou táhnou ulicemi a prohledávají bláto na ulicích,
stružky v zákoutí patníků a podle zdí, typus, jenž
byl častěji literárně zvěčněn v době romantiků. Nový
způsob odklizení smetí učinil existenci jich nemož-
nou. Nečetní ti starci, kteří z dávného zvyku oddá
vají se ještě tomuto zaměstnání, vydělají s největším
namáháním za noc 90 centimů. V obchodu s hadry
možno získati značného jmění. Několik obchodníků
odkupuje každého rána hadrníkům veškerou jejich
sklizeň za pevné ceny podle váhy, načež je dávají
nádennicemi ve velkých kolnách třídit. Kosti prodá-
vají se buď soustružníkům, hodí-li se ke zpracování.
anebo na moučku z kostí. Bavlněné hadry putují do
papíren, z vlněných hadrů dělá se sukno, tak zvané
shoddy, čili trestnické, jež však nazývají ve Francii
mnohem poetičtěji sukno »renaissance«. Jsou ob-
chodníci, kteří v tomto obchodě stali se millionáři.
Ostatně se dobře snášejí s hadrníky a poskytují jim
v letních měsících, jež jsou pro ně špatnou dobou
obchodu, poněvadž zámožnější obyvatelstvo mešká
na venkově, zálohy až i několika set franků. Živnost
hadrnická se dědí s otce na syna. Nováčkové uchy-
lují se k tomuto zaměstnání, když v jiných povolá-
ních se zvrhli. Jakmile však tomuto způsobu života
zvykli, nevzdávají se ho již. Zdravotní poměry těchto
lidí jsou lepší, než by se zdálo. Zejmena netrpí na-
kažlivými nemocemi více, než ostatní obyvatelstvo,
snad proto, že neustálá manipulace s odpadky všeho
druhu je pozvolna učinila nedotknutelnými vůči
nákaze.
= Hrozný zločin spáchán byl těchto dnů
v Abbadianu, obci blíže Bilbaa. Selka Estefania Ola-
zabalova stížena byla šílenstvím. Již po delší dobu
tvrdila o sobě, že jest vtěleným ďáblem a když se
tomu lidé usmívali, pravila: »Jen se smějte, však vás
ještě přesvědčím.« Onehdy, když byla samotna se
svým tříletým děckem ve světnici, chopila se kladiva
a roztříštila nebohému děcku lebku. Když přiběhli
sousedé, vypukla v příšerný smích a zvolala: »Te
snad již nebudete pochybovat. Byla bych přece ne-
zabila svoje vlastní dítě, kdybych nebyla vtěleným
ďáblem.«
= Podivná závěť. Z Bernu se oznamuje:
Gottfried Feller, sládek v Thunu, získal si výrobou
piva velmi pěkné jmění. Poněvadž neměl dědiců.
umínil si, že odkáže svoje jmění k dobročinným
účelům. V první své závěti ustanovil universálním
dědicem svoje rodné město Thun, avšak spoluobčané
jeho, kteří mu po leta byli svěřovali čestný úřad, od-
ňali mu jednoho krásného dne svoji důvěru. Faller
ihned pomýšlel na odvetu a sepsal druhou závěť, jíž
odkázal veškeré své jmění tamějšímu museu. Ne že
bybyl bývalý sládek měl zálibu v krásném umění,
ale pan Davinet, konservator bernského musea, jenž
se vyznamenává tím, že dovede kdekoho získati jako
příznivce svých sbírek, byl jeho přítelem. Feller od-
kázal tudíž bernskému museu sumu 200.0C0 fr. a také
různým dobročinným ústavům zanechal zcela slušné
sumičky. Konečně pomýšlel také na sebe a učini!
moudré opatření, aby si pojistil jakýsi kult své pa-
mátky. K tomuto účelu nařídil ve své závěti, aby
každodenně konána byla hostina, jíž by se zúčast-
nili členové ředitelstva a výboru musea, členové spo-
lečnosti krásných umění a učitelé školy krásného
umění. Na tuto hostinu, při níž mají býti pone-
náhlu spotřebována též jemná vína a zásoby dout-
níků a tabáku zesnulého, ustanovena jest částka
700 franků ročně. Hosté musí použíti dýmek a pě-
nových špiček zesnulého, jehož sbírka k tomuto účelu
musí býti pečlivě opatrována. Na stole při banketu
musí býti postaveny čtyři stříbrné poháry zesnulého.
z nichž jeden ma býti zdoben kyticí v ceně 12 fr..
ostatní poháry buďtež naplněny vínem a vyprázd-
něny na počest nebožtíkovu.
#7
alto_textblock
#7
Denní zprávy.
Dnešní číslo přináší pokračování ro-
mánu „Chouani čili Bretoňsko v roce
1799“, jejž sepsal Honoré de Balzac, str.
377—380.
— Dělnost vídeňského parlamentu.
Publicistika a zejmena německá již dnes za-
bývá se otázkou, do čeho se vlastně vídeňský
parlament pustí a stane-li se skutečně — děl-
ným. Prozatím má nynější parlament povinnost,
vyříditi čtyři rozpočty a potom před-
lohy o uherském vyrovnání se všemi
přívěsky. Parlament může se tedy státi zase
#8
alto_textblock
#8
dobře »dělným«, však k nějaké práci positivní
dospěl by snad i s nejrychlejším projednáváním
zbytků teprve za několik let. Fanatikům »děl-
nosti« znenáhla se bystří zrak. Chudáci, pohlí-
žejíce v budoucnost, stávají se sentimentálními.
Je ovšem možno po rakouském způsobu, všechno
to, co zbylo, prostě nechat ležet a zabývat se
věcmi novými, však i v tomto případě je velmi
možná »dělnost«, ale naprosto žádná plodná
práce. Kdyby skutečné jim šlo o prospěch této
říše a ne o prospěch vlastní, již dávno byli by
nám podali ruku k přeměně nynější nevhodné,
nepřirozené a škodlivé ústavní struktury, neboť
o tom nemůže býti pochybnosti, že nynější sou-
stava vládní i v tom případě, že by nedošlo
k obstrukci, uvede se ad absurdum.
— Glossy ze sněmu. Některé drob-
nůstky, sebrané mimochodem na procházce
jednáním sněmovním. Jeden z německých po-
slanců, jenž včera se k slovu přihlásil, byl
nucen apostrofovati sněm, aby byl tak láskav
a aspoň trochu pozornosti věnovati ráčil jeho
vývodům, třeba že nešlo tu o nic jiného, než
o hospodářské zájmy a důležitosti stavu rolni-
ckého. A dobrý muž měl příčinu k této
upřímné výtce. Páni se na všech stranách ne-
nuceně bavili. Češi, Němci, velkostatkáři i
páni agrárníci. Ku podivu: člověk mohl by
se domnívati, že celý svět nezabývá se
té doby ničím jiným, než otázkami
ekonomickými a zatím nikdo ani neposlouchá,
mluví-li kdo o nich. Poslanec dr. Záhoř při
nejlepší vůli nikdy nedocílí řečí svou účinku
takového, jak by si bylo v zájmu věci přáti.
Dr. Záhoř uvádí bez výjimky samé pravdy,
opírající se o zkušenost a doložené statistickými
daty. Dr. Záhoř probírá otázky, jež právem
sluší pokládati za ty nejdůležitější otázky tý-
kající se zdraví lidského, jež podmínkou všeho
ostatního. Jako je beze zdraví mizerné indi-
viduum, tak mizerný je i beze zdraví národ a
měl by tedy každý bez výjimky s největším
zájmem naslouchati výkladům odborníka. Zatím
ale mine se řeč dra. Záhoře z pravidla effektem.
Proč to? Dr. Záhoř mluví příliš drasticky.
Ujme-li se slova dr. Záhoř, chce se každý po-
bavit a nikdo poučit. U vědomí, že plní po-
ctivě svou povinnost a v úmyslu prospěti
ve věci nejdůležitější mluví dr. Záhoř s příliš-
nou autoritativní úsečností, ba i bezohledností
a to je chyba. Ovšem mnohem větší je chyba,
že se jeho výklady bagatellisují, třeba že s ně-
kterými, jako na př. s jeho horováním pro nu-
cené očkování nesouhlasíme. Měli by si býti
mnozí páni toho vědomi, že nedokonalostí zdra-
votních opatření maří se pokročilost a vzdělání
obyvatelstva. V jednom ohledu byla zajímavá
debata o připojení Libně ku Praze, že šlo tu
o obec, která od Prahy odloučena je obcí ji-
nou, Karlínem, jež o připojení k hlavnímu
městu za podmínek nynějších ani slyšeti ne-
chce. Mohlo by se ovšem říci, že stará Libeň
hraničí na Holešovice, kdyby nebylo tu — Vltavy.
Při této příležitosti se ukázalo, jakým řetězem
o železnou koulí je ustanovení stran změny
zemského a volebního řádu. Ze 242 poslanců
vyslovilo se jich 172 pro změnu, ale přes to
návrh propadl. Při příležitosti opravujeme vče-
rejší tvrzení reliefu v ten smysl, že šlo o při-
pojení Libně k pražskému Josefovu, pokud jde
o okres volební do sněmu.
— Na nepravou adressu. Těchto dnů
byli mnozí vynikající příslušníci společnosti če-
ské oblaženi cirkuláři, v nichž žebrá se o pří-
spěvek na německý studentský útulek ve Ptuji.
Neměli bychom nic proti tomu, kdyby Němci
u svých se dovolávali pomoci, však oni činí to,
jak se zdá, aniž by přihlíželi k národnosti.
Cirkulář jest ve mnohém ohledu zajímavý. Na
několika místech uštědřuje se nám v něm titul
»zavilých nepřátel Němectva« i dokazuje se tam,
že co do záští oproti Němcům není žádného roz-
dílu mezi Čechem, Slovincem nebo Polákem.
Němci nemohou prý jinak, než tímto způsobem
brániti se. Zatím ale je Ptuj slovinská, kde
přivandrovalí Němci si počínají s největší bez-
ohlednosti a pravou germánskou klackovitostí.
Abychom ale učinili si pojem, jak se v něme-
ckých kruzích agituje a jak všechno, co se
s jejich strany děje, není snad pouze akce
zdejších Němců, nýbrž jak té doby všechno, co
německé, děje se z popudu všech Němců a také
na jejich prospěch, budiž připomenuto, že cirkulář
v němž na druhé straně nazývají se města
Celj, Ptuj a Maribor trojhranem germánských
pevností proti slovanské hrabivosti, podepsán
je 94 vynikajícími Němci ze všech koncův
s libereckým purkmistrem Bayrem v čele a
a K. Hermannem Wolfem na konci. Mezi těmi