#1
alto_textblock
#1
Ročník XXl.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v sobotu dne 7. září 1901.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 247.
#4
alto_textblock
#4
Na raní odnehor ve
tředa „Liserární Hrlldka
pcky předp ldcí
Praze v sbninlstn
a niěsss
netvrí lalo . .
a žrojí čenénko
avvle siniváe
be rjv
ni.: . .
ruri scinie
#7
alto_textblock
#7
k o
ne
#9
alto_textblock
#9
NARu
#10
alto_textblock
#10
Ni
#11
alto_textblock
#11
IS
#13
alto_textblock
#13
v arobném prodejí
ranní číslo o sobě . . . za z
pdpoledni .
Ve allalkách na venkovat
pannlodni. . . . . . . . e
—
Inseraty
vlatí se hotově naple.
Předrlaeeni ielerty přiilnk dpist-
m nacházají sa též radskce
tiskárna a expedico „ Národních Llstá“
Hukopisy se novraeejí
#14
alto_textblock
#14
Uhry před volbami.
Někdejší mnohaletý předseda minister-
stva uherského a doposud nejvýznamnější
muž oné části vládní strany, kteráž do svého
spojení s někdejší stranou národní osvojila
si výhradně název strany liberální a poklá-
dala se za povolanou vykonavatelku odkazu
Deákova, jak byl vtělen ve vyrovnání r-
kousko-uherské — Kalmán Tisza, uja
se prvý slova v nadešlé volební kampaní
v Uhrách, aby s přímostí máďarským pol-
tikům vlastní vytkl ona rozhodující vůdčí
hlediska, jimiž se strana jeho říditi má
v nichž zároveň dán byl stoupencům jeh
jasný a spolehlivý návod, jak mají posuzo-
vati politické proudy domácí a jak pohlížeti
na vážné úkoly budoucího říšského sněmu
uherského, jenž již nyní skorem všemi listy
maďarskými nazývá se »sněmem výrovnáva-
cím«, protože mu připadne řešení hospodář-
ských otázek jeduak v poměru k této polo-
vině říše, jednak ke státům cizím, s nimiz
nastává jednání o obnovu styků hospodář-
ských.
Řeč Tiszova, proml uvená ve Velkém
Varadíně právě před ukončením uherskéh
sněmu, poskytla předsedovi ministerstv
Szellovi ještě příležitost, aby v souhlase
s jejím přímým požadavkem vyslovil heslo.
pod nímž řidící strana hodlá provésti vo-
lební zápas, heslo tím zajímavější, že vysti-
huje potřebu, jež nezdá se býti pouze zvlášt-
nosti uherskou. »Má politika,« prohlási
totiž Szell, louče se s nynější sněmovnou,
»má politika jest soustředěn
rozličných zájmů;« a odpověděl
takto zároveň na vyzvání Tiszovo, aby s
vyslovil o rostoucích zápasech třídních
v Uhrách, protože názory Tiszovy o nich
obsahují jen »přání prostého bojovníka, ja-
kým jest on, kdežto jest nutno, aby se o tom
dostal před voliče názor muže nejpovolaněj-
šího, t. j. Szella.
bdlinn
Již tato zajímavá episoda dokazuje, jak
mocné jest dosud postavení někdejšího před-
sedy ministerstva Tiszy v Uhírách a protož
Tisza zároveň se vyslovil o věcech, jež se
blízko dotýkají i této poloviny říše, chceme
s podstatou jeho výkladů podrobněji sezná-
miti i české čtenářstvo, a to již proto, že
názory a výklady státníka tak zkušeného,
jakým Tisza jest, nemají zůstati nepovšim-
nuty mezi námi, jejichž minulost s osudy
keruny sv.-štěpánské vykazuje tolik podob-
nosti a nejednou i plnou shodu.
#15
alto_textblock
#15
Z řeči Tiszovy jest ostatně zřejmo, že
mu záleží na tom, aby uherské voličstv
bylo poučeno o časových otázkách bz
ohledu na to, zdali tím řečník získá obliby
čili nic. Tak zejmena proti populárním he-
slům Tisza se vyslovil pro postátnění správy,
upozornil úřadníky na obtíže úpravy jejich
příjmů vzhledem ku stavu důchodů státních,
hájil se i proti námitce, že na zbrojení jest
peněz vždy dosti, opětně odsoudil nově při-
jatý zákon inkompatibilitní, jímž bude mnoho
nejzdatnějších sil vyloučeno z parlamentu,a
kterýž znamená skok do temna a jehož
slibované očišťovací účinky zdají se mu byti
více než pochybné, problematické ceny.
Uhry vynikaly ostatně jakožto staro-
ústavní země vzdy politiky přímými, muž-
#16
alto_textblock
#16
nými a důslednými, kteří zvykli pohlížeti na
blížící se nebezpečí neohroženě, a upozorňo-
vati na ně národ v čas.
Patrně největší nebezpečí výstihl Tisz
v proudech zpátečnických; několik již řeč
věnoval v posledních letech různým zjevům,
v nichž rozpoznal ohrožení ústavního života
v Uhrách a i nynější jeho řeč velkovaradín-
ská věnována jest z valné části tétéž
otázce.
Tentokráte stopoval Tisza proudy zpá-
tečnické v jednostrannosti hese
třídních a tu mu posloužil za východiště
zejmena list, jejž o agrárním programu vy-
dal hrabě Károlyi v Gyncu (Göncz).
Co se týče volebního ruchu, pravi
Tisza, budí mezi námi onen zjev obavy, že
v různých směrech se vyskytuje snaha, zmoc-
niti se poslancování pro různé třídní sku-
piny. O to se nepokoušel druhdy v Uhrách
nikdo, vyjma jedině tak zvanou stranu lidu.
Tisza však doufá, že tyto pokusy se minou
účinkem a volá: Jaké by byly konce, kdyby
tyto pokusy měly úspěch? Neměli by-
chom nijakých zástupců zeměa
pouze zástupce jednotlivých tříd, kteříž by,
již proto, že dali voličům čestné slovo, mu-
sili klásti zájmy té které třídy n ad záj my
ze mě.
Vyloživ pak požadavky své, o účasten
ství vedení strany ve volbách, přecház
zvláště k jednomu: aby zásady kandidátovy
souhlasily s programem strany vedoucí.
A, pokračoval, jest nezbytno, vyložiti voli-
čům, že zpátečnické požadavky
nemohou se pronášeti pod šti-
tem svobodomyslnosti. Tyto vlast-
nosti má gyncský dopis, jejž o agrárním
ruchu vydal hrabě Károlyi. Nikomu zajisté
nelze upříti práva, aby kandidoval na zá-
kladě zásad a podmínek vlastních, ale já
prohlašuji s týmž právem, pravil Tisza, že
s praporem agrárním nemůže se nikdo po-
staviti pod prapor strany liberální. Tyto dva
směry se vylučují; kdo hájí zásady jedny,
nemůže se vydávati za stoupence zásad
Nuže, co jest politika agrární ? Buď má
smysl nám známý, jaký má v Německu
a v Rakousku a kterýž mluvě pouz e se
stanoviska národohospodářského, nezamýšlí
než povýšiti zájmy třídy jedné nad zájmy
tříd ostatních a uskutečniti je na újmu
těchto a pak jest to nejryzejší reakce
v oboru národohospodářském.
A kam povede takováto politika? I to již
vidíme: sama o sobě jest málomocná a proto
jest nucena podávati ruku směrům a sku-
pinám, které ve všech poměrech veřejných
provozují politiku reakcionářskou. Jedni
zpátečníci spojují se tedy s druhými. Anebo,
agrárníci poprou tento vývnam své politiky
a řeknou, že tomu tak není. Nuže, táže se
Tisza, jaký jest tedy vlastní smysl její? A od-
pověď jest jasná: Pak nemá vůbec žádného
smyslu, neboť hájiti v Uhrách zájmy agrární
proti merkantilismu, průmyslu a obchodu,
jakoby jimi byly potlačeny, toť jest vlastně
holá fantasie. Obrovská většina ná-
roda v Uhrách zabývá se polním hospo-
dářstvím; většinu sněmovny po-
slanců doposud vždy tvořili země-
dělci; chtějí snad agrárníci hájiti se proti
#17
alto_textblock
#17
drubých.
#18
alto_textblock
#18
zemědělcům? A to jest třeba voličům dobře
vyložiti, že jest nutno hájiti souměrně
veškeré hospodářské zájmy, jež
společně tvoří zájem veškeré
země. Přeju si, aby to zvěděli voličové
z úst muže nejpovolanějšího a nikoliv z úst
prostého bojovníka, jimž já jsem, končil
Tisza.
Tato část řeči Tiszovy pokládá se z
nejvýznamnější heslo k nastávajícím volbám
uherským; ona namířena jest i proti ně-
kterým posavadním stoupencům strany vůdčí
a hlavně orgán někdejší strany národní,
strany, již vedl hrabě Apponyi, vycítil, žese
jí citelně dotkla.
Nás v této polovině říše ještě blíže se
dotýká výklad Tiszův o oněch hospodářských
otázkách, kteréž musíme řešiti »společně«s
Uhry. O těchto pravil Tisza: Hledám příle-
žitost, abych se podrobněji vyslovil, ale jen
stručně se zde dotknu hospodářského
vyrovnání, kteréž se má uzavříti
s Rakouskem, čili spíše oné jeho části,
kterouž se veřejnost především zabývá —
otázky samostatného území cel-
ního. Tisza prohlásil tu, že ještě v dobách
počáteční své činnosti parlamentní byl stou-
pencem celní a obchodní jednoty s Rakou-
skem; ale vždy a i nyní má za to, že Ra-
kousko se zachová k Uhrám »slušně«.
Kdyby se však činily na Uhrách požadavky.
o nichž se proslýchá, stal by se sám pří-
vržencem celní rozluky a samostatného cel-
ního území, jakkoli velice se leká
doby přecho dní.
Se strany opposiční dostalo se slovům
těmto výkladu v předposlední schůzi sněmu
uherského, v níž předložil předseda mini-
sterstva Szell císařský list o stanovené kvotě
Tu za sebou vystoupili mluvčí všech oppo-
sičních stran, stěžujíce si do zvýšen
kvoty, a předseda ministerstva uhájil stano-
visko vládní pouhou většinou 77 hlasů, totiž
112 proti 35, kdežto 303 poslanci byli ne
přítomni ! —
Stojí tudíž tato polovice říše před velm
zajímavým problémem. Na jedné straně jest
Tiszův požadavek, »aby Rakousko se chovalo
»slušně« k hospodářským zájmům uherským«
na druhé straně návra nového celního tarifu
německého s průhledným cílem, pohltit
Cislajtanii v celní jednotě s Ně-
meckem.
Z celního tarifu německého dostává po
řeči Tiszově strach demokratický orgán ví-
deňský, jemuž se zdá, že jednání s Něme-
ckem o novou obchodní smlouvu bude bojem
tuhým a urputným, protože nový německý
tarif celní se položil nad Rakouskem jako
těžký mrak.
#19
alto_textblock
#19
Volby v Uhrách, kteréž vykonány budou
nejděle do 12. října t. r., totiž do čtyřicet
dnů ode dne rozpuštění sněmu, budou zajiste
rozhodujícími pro tyto dalekosáhlé otázký.
Většina pro celní rozluku v příští sněmovně
uherské bude zároven poukázkou pro Ci-
lajtanii, aby přispěla k rozšíření hospodář
ského území Německa, jehož prostora vlastn
nestačí, aby strávila nadvýrobu průmyslu
německého. Budeme i my Čechové ochotni,
položiti se na oltář hospodářských záměr
Německa?
#20
alto_textblock
#20
Politické zprávy domácí.
Volby v Haliči.
Pocity Rusů před včerejší volbou »Ta-
a« vyjádřii takto: Jestliže přípravy k těmto
volbám byly ve východní polovině Haliče nepře-
tržitým bojem ruského obyvatelstva s polským,
demokratického živlu s feudalným, šlechtickým,
možno si představiti, čím bude sama volba.
Volby do sněmu 1895 a volby do říšské rady
1897 hluboko se vřezaly v paměť a srdce ha-
lických Rusů. Tehdy celou halickou Rusí ozýval
se jeden sten a nářek, zoufalé úpění vzlétalo
k nebesům. Výjevy, které se tehdy udály při
volbách, živě upominají na nájezdy tatarské
nebo řádění Joremie Višněveckého. Ty volby
stály Rusy devět životův a na sta ruských se-
dláků posazeno pro ně do žaláře, s nimi několik
duchovních. Nieméně hr. Kazimir Badeni slavně
prohlásil v Krakově, že ty volby udály se zá-
konným způsobem. Přes tu »zákonitost« depu-
tace 250 mužů byla halickou Rusí vyslána do
Vidně se žalobami na nesčetné nezákonitosti.
Žaloby ovšem nebyly ani slyšeny a páni stančíci
přespokojeně hráli úlohu zvolených ve sněmu
i v radě říšské. Svedeme opět krutý volebný
boj za svou pravdu se šlechtickou nepravdou,
ale protože okolnosti příliš dobře známe, nesklá-
dáme ve volby nadějí.
#21
alto_textblock
#21
Ruský pomník v Praze.
»Honoe Bpena« přináší upozornění z Prahy,
že pomník ruským důstojníkům, kteří r. 1813
v Praze pomřeli, brzy bude zničen, až bude
zrušen vojenský hřbitov, kde stojí. List pova-
žuje za povinnost města Prahy, aby se posta-
ralo o přenesení tohoto pomníku na místo, kde
by mu nehrozila zkáza.
Myslíme, že toto upozornění postačí. Pobyt
ruských vojsk v Praze za válek napoleonských
měl nevyhladitelný účinek na rozvoj našeho
národního věďomi. Nejen o to jde, aby tě-
lesné ostatky ruských důstojníků v bratrské
zemi slovanské měly věčný pokoj, nýbrž i o to,
aby nynější české pokolení projevilo Rusům
vdék za to, že tehdy svou přítomností a spole-
čenskými styky valně uspíšili naše národní pro-
buzení, ano dali mu i směr.
Přenesení pomníku ruským důstojníkům
bylo by příležitostí ke krásnému česko-ruskému
svátku.
.
#22
alto_textblock
#22
Kaiser contra Schönerer.
Německé listy uveřejňují otevřený list
Kaisera, vůdee lidové strany německé, na
adresu Schönererovu. List jest odvetou za to,
že Schönerer v Solnohradě při odhalení Bis-
markova pomníku nechvalně se zmínil o straně
Kaiserově a zejmena o ní řekl, že jí nejde
o to, aby Rakousko bylo německým, nýbrž aby
bylo akciovou společností pro železničné a vodní
stavby, ve které by německá lidová strana
hrála prim. Jiného programu nemá.
Kaiser odpovídá, že s programem Vše-
němců také to není v porádku. R. 1897 Wolf.
Bareuther a j. žádali, aby Čechy byly roz-
děleny, a nyní to prohlašují za zradu na ně-
meckém národě. Vy a Wolf jste dříve německé
věci prospívali, ale nyní ji poškozujete svou
panovačností, svým neomyláctvím, svým stran-
nicívím a soustavným rozeštváváním Němců
mezi sebou.
Vntězství Všeněmců prof. Kaiser svým
otevřeným listem neodvráli
#23
alto_textblock
#23
Politické zprávy zahraničné.
V Praze, 6. září.
Srbské státy, Turecko a Rakousko-
Z Bělehradu, 4. září. (Dopis »Nár. Listů.«)
Kdyby nebylo vídeňské diplomacie, dávno by
srbské státy ve všech otázkách byly srozuměny
s Portou i s Arnauty. Mnohem větší nebezpečí
hrozí srbským státům od vídeňské diplomacie,
jež naproti Srbům provozuje politiku vyhlazovací.
Vídeňská diplomacie neobtáčí jen železnicemi
srbské státy, nýbrž i cizími živly. Srbové ve
svých dvou státech mají býti isolováni, za tím
se nese propaganda politická i náboženská, k tomu
pracuje celý systém. Od ústí Driny do Sávy na
bosenské hranici započato s osazováním Němců.
Úkolem Bosny a Hercegoviny jest, aby byly
klínem mezi Srbskem a Černou Horou. Aby tento
klín neselhal, je třeba dáti mu potřebnou tvrdost
— je třeba do okupovaných zemí nasadit Němce
a Maďary a sesíliti katolickou propagandu. Ca
se provádí při hranici srbské, děje se i při černo-
horské. Za hranicemi okupovaných zemí rakou-
ská diplomacie připravuje vyhlazení srbského
živlu. Dosud Arnauté byli nástroji této politiky,
od nynějška se ji propůjčuje i Porta. To je pří-
čina, že nepřestávají turecké násilnosti poblíže
srbské a černohorské hranice.
Tato politika ovšem nemohla zůstati nepo-
zorována v Bělehradě a na Cetyni a pravě je
štěstí, že se věci změnily a zmizely překážky,
které byly na závadu společné práci srbských
států. Mezi Srbskem a Černou Horou nyní jsou
nejintimnější poměry, což se jeví i skutky.
Černohorský vyslanec v Cařihradě, pan Mita
Bakič, dostal z Cetyně nařízení, aby ve všem
podporoval svého srbského kollegu generála Gru-
jiče a tomuto dán podobný rozkaz od vlády běle-
hradské. Jednají-li Srbsko a Černá Hora svorně,
hned slovo jejich je slyšeno a váženo. Rusko
je při tom podporuje nejrozhodněji. Od poslední
veliké války je to snad po prvé, co ruská vláda
a diplomacie vyšla z reservy v Turecku a vy-
vstala na obranu srbského národa v říši sultá-
nově a co ruský výslanec v Cařihradě posílá
ruské konsuly, aby zjistili násilnosti na Srbech
a přichází do dvora sultánova s nejdůraznějšími
protesty.
Avšak pracují i nepřátelé. Aby Porta ne-
poskyta povinné ochrany svým poddaným Sr-
bům, o to se starají různé intriky. Nejprvé
»Pesther Lloyd« v dopise jakoby bělehradském
oznámil, že mladoturecký komitét přestěhuje se
ze Švýcar do Niše v Srbsku a odtud že říditi
bude podvratné práce proti sultánovi a panují-
cím v Turecku řádům. ASprotože sám peštský
officios nepovažoval tuto klevetu za dost chytře
vymyšlenou, aby sultána pobouřila proti Srbsku,
v témž dopise stálo, že »mladoturecký komitét
skrze srbskou vládu vstoupil ve spojení s tráv-
nickýmí begy v Bosně a s mostarským muftiem
Ali-effendiem Džabičem. To jsou vůdcové bo-
senských a hercegovských muslomanův, v Caři-
hradě jsou ctěni a váženi a sultán muftia Dža-
biče vyznamenal vzácným titulem jako upřim-
ného a horlivého pracovníka ve prospěch lidu
i islamu.
Intrika peštského listu je průhledná.
Hned na to oznámil vídeňský »Informa-
tion«, že arnautský komitét usadí se trvale v
Ulcinu na Černé Hoře a odtud bouřiti bude
Arnauty proti Turecku a sultánovi.
Ani k tomu netřeba komentárů.
#24
alto_textblock
#24
FEUILLETON.
#25
alto_textblock
#25
K 60. narozeninám Ant. Dvořáka.
V žádném umění tak, jako v hudebním,
pomezí dvou století nevyznamenávalo se charak-
teristickou pro doby příští plodonosností. Stači
připomenouti si pouze rok 1600, kdy vznikla
první opera a rok 1800, kdy vyšla na světlo
první z devíti symfonii Beethovenových. Pře-
dešlý věk vždy zploditi musil duchy, kteři udá-
vali směr příštímu hned v jeho počátcích.
V sedmnáctém věku vidíme jednoho duch
rozložena ve dvou osobách, kterými vyznačen
je obrovský krok ve vývoji hudby století osm-
náctého. Bach a Händel, tito dva stejně velie
současníci, jsou poučným dokladem, že nesnes
toho totéž století, aby dva velikáni vyhledali
v jeho rámci po sobě místa. Jen osvícenský
devatenáctý věk měl tak silný základ, že do-
vedl na ramenou Beethovenových unésti ješte
Richarda Wagnera. Čím tíže po těchto obrech
bylo současnictvu a následnictvu jich nad trpa-
sličí míru se vypnouti a v patrnosti se udržeti,
tím skvěleji imponovati budou budoucnosti,
kdož v nebezpečném okolí tomto dorostli n
normální lidskou velikost.
Nikdo z nás nemá tak prorocký zrak,
aby dovedl rozhodnouti, kam za sto let v hu-
debním Pantheonu umístěna budo postava An-
tonína Dvořáka. Ale poznatek, že si
zdravou, normální lidskou velikost uchoval i z
prahem nového století, povyšuje jej v době,
kdy všechno pachtí se po pseudo = nadělověč-
ství, na obra. Kdo postaví se jako pilíř zá-
kladní tak horlivě hledaného a tak málo dosu
nalezaného nového umění v načatém právě věku,
aní z daleka nedovedeme vytušiti. Jinak an
nelze v přítomnosti, kterou minulost předstihlu
o takový kus cesty. A bude-li hodně dlouho
trvat, než se obě sběhnou u tébož bodu, nijak
malou čest neprokážeme Dyořákovi, když n
něho pohlížeti budeme zatím spíše jako na po-
dlední skvějící se pevnou hvězdu v minulosti
uzavřeného obzoru, než abychom vymezovali
nu snad vůdčí místo v budoucím novém světě,
dosud ještě ani v základních rysech neurčeném
Duch dneška zvykl si pátrati po modernosti —
co pojem ten znamená, jasně dosud nikdo ne-
dovede vysloviti — v uměleckém zjevu. I Dvořák
nusil mu splatiti povinnou dan.
#26
alto_textblock
#26
Mnozí, nikterak neuvažujíce, co novéhodo
umění vneseno bylo po stránce čistě hudební
dary jeho genia, reklamují pro něho modernost
teprve od těch dob, co obrátil se na cizl mu
dřive kraj symfonicko-programní hudby a se stá-
lejší láskou přilnul k oboru dramatickému. Jiní
zase právě tento časový odstavec berou v po-
chybnost. A tak v boji všelijakých hesel a před-
pokladů musíme si opakovati přísloví: de gusti-
bus non est disputandum, stavíme-li proti pěti
posledním pět a padesát let předehozích na Dvo-
řákově šedesátileté životní dráze.
Šedesát let! Nikdo by jich tolik nepřičíta
mistrovi, kdo by odhadoval dle jeho zevnějšku.
Třeba za léta vytratil se z temene rázovitě vy
puklé lebky jeho hustý kdysi černý vlas a se-
stříbřel jeho vous, jeho tmavé oko má dosu
stejně nevyhaslý žár a sálá nevystřebanou vášní,
jako za jinošského věku, smíme-li o tomto vůbec
učiniti nějakou zminku. Vždyť od onoho dne,
kdy v nadvltavském městysi Nelahozevsi u Kra-
lup ruka křtitelova zanášela do matriky 8. září
1841 jako den narození až do 9. března 1873,
kdy obecenstvo v oslavovaném skladateli »Hymnu«
z Hálkových »Dědiců Bílě Hory« vítalo známou
tvář skromného violisty Prozatímního divadla,
odehrál se životní proces Dvořákův s vyloučením
veřejnosti. První úspěch přírozeně zvětšil na-
pjeti Dvořákovy potence. Ale za celého dalšího
pětileti, v honbě za denním chlebem, při málo
výnosném zaměstnání varhanickém a úmorném
hodinaření zkusil i přes požitek státního sti-
pendia na sobě slova Horacova: »eum labo
extuderit fastidia, latrantem stomachum cum
sale panis bene leniet«, t. j. když práce vy-
loudí nám pot, štěkající žaludek dobře ukojí
chleba se solí. Neboť, jak Hanslick podotkl,
pro fysický hlad málo výživné kadidlo domá-
cího podkuřování bylo by snad skvělý talent
Dvořákův udusilo, kdyby r. 1878 epochální
úspěch »Slovanských tanců« v cizině nebyl
z něho přes noc učinil umělce světoznámého.
Od té chvíle jmeno jeho stále je přířaďováno
ke Smetanovu.
Béře-li se v řídkých případech v odpo
důvod této přířadnosti, vyplývá to z neblahé
zvyklosti, odvozovati určitý umělecký zjev nikol
z jeho vlastní podstaty, nýbrž z určitého »sta-
noviska«. Se stanovíska Mozartova byl odsu-
zován Wagner, jindy snad Mozart se stanoviska
Wagnerova. Methodou podobnou není nesnadno
#27
alto_textblock
#27
jednou se stanoviska Dvořákova potírati Sme-
tanu, a jindy opět se stanoviska Smetanova
Dvořáka. Kdo nechce si kazit radost, že máme
v české muzice »dva takové chlapiky« — jak
se vyjádřil Boethe — najde si již způsob, ja-
kým oba mistry dlužno spravedlivě oceňovati
přihlědne-li z trochu vyššího »stanoviska«, co
oba mají připsáno k zásluze, že vykonali na
obohacení umění českého a čím tudíž vy-
značen jest národní význam jejich v nej
vlastnějším slova toho smyslu.
Bylo to v lednu r. 1893, v čas prvního
Dvořákova pobytu v Americe, kdy na pětadva-
cátém populárním koncertu provedena byla po
dlouhých letech Smetanova »Triumfální sym-
fonie«, složená na motiv Haydnovy hymny
k oslavě sňatku císaře Františka Josefa I. Proě
se koncertní výbor tehdy právě při příležitosti
tak representační pro ni rozhodl, nešlo mi,
když jsem ji byl vyslechl, nikterak na rozum.
Nehledě k scherzu, jež, kdyby bylo odloučeno
od tří ostatních vět, svou poutavou rythmikou
a zvonivým zvukem instrumentace, nikde by se
nemohlo minouti s úspěchem, musil každý
nepodjatý ctitel Smetanův doznati, že forma tu
podvazovala křídlo svobodnému rozletu našeho
prvního hudebního genia. Smetana byl přílis
objektivní, aby byl dostal pod moc formu, pro
niž přinésti měl látku k výplní. Ne forma
o sobě, ale nedostatek vlády nad ní musil kaž-
dému vaditi v této svmfonii. Zcela jinak u Dvo-
řáka. Architektonická forma je takřka nezbytnou
podmínkou k direktivě jeho myšlenkového roz-
voje, poněvadž jeho individualita musí podma-
ňovati, a ne dávati se podmanit. Po té stránce,
tuším, vysvitne také nejllp poměr, v jakémje
Dvořák k Beethovenovi.
V Beethovenovi uskutečnilo se nejvyššího
podivu hodné setkání se vedle sebe subjektivismu
a objektivismu, jakým mohl kdy vykázati se
básník v tónech. Subjektivní část své psychy
vdechl posledním kvartettům a tím dal základ
jednomu směru hudby XIX. století, do něhož
řaditi sluší symfonickou a komorní tvorbu
Brahmsovu a Dvořákovu. (Je zajímavo, že Sme-
tana jen tehdy přimkl se tomuto směru, když,
jako v kvartettu »Z měho života« — v němž
cizina vždy shledává ideové ozvuky »posledního«
Beethovena — nebo v triu z G-moll do intim-
ního genru komorní hudby vtěloval subjektivní
pocity rozbolavéné své duše.) Ale Beethoven
#28
alto_textblock
#28
nebyl by tím velikým dramatikem, jakému ko-
říme se v jeho »Fideliu«, kdyby se od případu
k případu přemožený subjektivism neobrátil
u něho v objektivism. Není-li pro potvrzení
tohoto nejpádnějším dokladem poslední věta
»Deváté«, ve které stařec téměř sedmdesátiletý
tak přemohl únavu svého chorobného života,
úplnou hluchotou vytrženého z vnějšího, fysicky
znějícího světa, že rozbil obvyklou formu
zhudebnil místo ní Schillerovu ódu »Radosti«
Tento objektivism, jehož Beethioven jest
otcem, zplodil Wagnera, jak se nám jeví v
svých hudebních dramatech, i Smetanu, jak jej
shledáváme v opeře a symfonické básni. O ně-
jakém pojímání látky básnické nemůže býti
u obou řeči. Ne oni látku, ale látka je »pojí-
mala«. Proto zapřelo a vyžilo se celé jejich
»já« v předmětu, proto každá práce se vzrů-
stajícím pokrokem -v technice podmiňovala svůj
sloh, svůj svět. Proto Smetana v »Libuši« není
Smetanou »Prodané nevěsty« a Wagner v »Tri-
stanu« nebo »Parsifalu« k víře je nepodoben
Wagnerovi z dob »Tannhäusera«.
Dvořáka naproti tomu příliš poutá jeho
nezkrotný temperament čistě hudebni, že pouze
přechodem a nikoli naveskrze je s to, aby
splnil úkoly dramatika hudebního v nejvyšším
stupni. Jak dovede se však hudebním instinktem
druhdy udržeti na výši situace, vidíme nejlíp
na genialní hudbě k »Josefu Kajetánu Tylovi«,
oné práci, na niž nepochopitelným způsobem
zapomínává se ve výčtu jeho dramatických vý-
tvorů. A všechny repertoirní opery jeho —
k nim musíme počítati pro občasné, pravídelné
vracení se k nim, jak »Šelmu sedláka«, »Dimi-
trije« a »Jakobína«, tak »Tvrdé palice«, »Čerta
a Káču« a nejnověji »Rusalku« — uzavírají
v sobě momenty neodolatelné dramatické síly.
Že však Dvořák dvě z nich tolikráte nelenil
buď v jednotlivých partiích nebo v celku v růz-
ných dobách přizpůsobovati dočasnému stupni
své technické zralosti, potvrzuje sevšeobecnělé
mínění, že v dramatice hledati snad vrchol jeho
činnosti bylo by mylno. Smetana na př., stanuv
u »Tajemství«, nemohl vžíti se již podruhéa
jinak v prostředí »Prodané nevěsty«, v níž
spatřovati musil nutně v minulosti cele uza-
vřenou periodu svého cítění.
Chystaný cyklus oper Dvořákových v Ná-
rodním divadle omezí se z vnějších důvodů na
uvedené repertoirní a neuštědří nám ani »Krále
#29
alto_textblock
#29
a uhlíře«, toto dítko jarní Musy Dvořákovy,
jež tak neradi vidíme zahrabáno v ústraní
divadelní bibliotheky po čtrnáct jet, ani všemi,
i skladatelem do nedávna zapomenuté »Vandy«,
jež letošním rokem slaviti bude divné jubileum
— čtvrtstoletého neprovedení. Snad pozdějí,a
bohda brzy, kusý letošní cyklus dojde docelení,
což by bylo žádoucno již proto, že přes všechny
aesthetické pochybnosti vynucují si Dvořákovy
opery svými hudebními krásami prvního řádu
naši lásku.
Ale ne tak nepodmíněnou lásku, jako jeho
symfonie a komorní díla. Z pěti tišténýchi sym-
fonií jeho — tři předchozí, z B-dur, Es- dur
D-moll jako studie leží schovány v zásuvce psa-
cího stolu — každá individuální svou nálado-
vosti desavouuje tvrzení, že t. zv. »věčné formy«
jsou naplňovány mechanicky bez příznaků hlub-
šího vzrušení duševního. Nejstarší z nich, z F-dur,
op. 76 (vydaná však pod č. 3.), mohla by pyšnit
se názvem »Vesna«, další z D-dur (č. 1 , op. 60).
zasluhuje, aby jí dán byl přivlastek »Erořca«,
v další z D-moll (č. 2., op. 70), zjevuje se nám
česká »Symphonie pathětique« v nezkráceném
slova toho smyslu, předposlední z Gi dur, t. zv.
anglická (č. 4., op. 88) důstojně zastupuje českou
»Pastorálku« a poslední, t. zv. »americká«
z »E-moll s podtitulem »Z Nového světa« (č. 5.,
op. 95) směle by mohla být označena blíze jako
»Touha českého, do ciziny zavátého umělce po
#30
alto_textblock
#30
vlasti«-
#31
alto_textblock
#31
Vedlo by přílis daleko, kdybych tu měl
podobným způsobem pokoušeti se o charakteri-
stiku celé, nepřehledné řady děl komorních
dle zásluhy vystihnouti, co Dvořák vykonal ve
skladbě chorické, z níž pouze hluboce jímavé
»Stabat mater« je schopno jménu jeho pojistit
nesmrtelnost, o prvním a jediném českém ora-
toriu »Svatá Ludmila« ani nemluvě. V tom právě
spočívá veliký význam Dvořákův jako umělce
národního, že českou hudbu obohatil ve směrech
nikým jiným nedotčených. Každý houslista náš,
jenž chce ukázati se ve světle nejvyššího umění,
neúprosně nucen je sáhnout k houslovému, jako
pianista ke klavírnímu a violoncellista k violon-
cellovému koncertu jeho — a každý, kdo měl
úlohu programem na vůli mu daným světu před-
stavit českou hudbu, dá mi za pravdu, že ne-
mohl ve dvou, pravím jen ve dvou koncertních
produkcích učinití tak, aniž by při tom Dvořá-