Vychází každý den mimo v neděli a svátek o 3. bod. odpoledni.

Předplácí ee »Jedminiitrfcci v Ostrovní ulici číslo 1508—11.

méaičně .

v Praze: . 1 El. 10 kr.

ľ

čtvrtletně

. 8 „ 30 „

4

půlletni .

. 6 „ 60 „

8

celoročně

.13 „ 20 „

16

oStou: e1. 86 kr »» ■ n d ■ «

Jednotlivá ;číeia 5 kr. 8 nedělní přilohon 6 kr.

DOPISY frankované a podepaané přijímá Г © d a. 1C C e v Ostrovní ulici čís. 1508—11.

Hukopisův nevracíme a nepodepaaných nedbáme.

REKLAMACE

uerapečetěné poeýlány netra nkováuy.

budtež

Inseráty počítáme nejlevněji.

ČÍSLO 81.

V Praze, v pondělí dne 9. dubna 1894.

Ročník XXVI.

Z Paříže. Velkou zásluhu vydobyl si o euchari* O —i . p.břb. - O ..... ÄíLho p«“ ' vzal sebou do Jerusaléma. kde již r. 1854 “ to — píše korrespondent jako mladý rytířský hrabě organise val ná- ,Daily News“ — veliká, ale důstojná kleri- božné karavany ku poutím po svaté zemi.

kalní demonstrace — pohřeb hraběte R e- b o u r s a, faráře u sv. Magdaleny, jenž mi nuly pátek konal se na Picpusský hřbitov, jejž popisuje Viktor Hugo ve svých: »Les Miserabels“. Je to hřbitov historicky památný.­ Bylcť na něm r. 1793 pohrbeno 1306 muóenníkft povražděných v oněch hrozných srpnových a záříových dnech. Tentýž jest etále uzavřený a cestující musejí miti zvláštní dovolení matky představené milosrdných sester,­ jejichž opatrování toto svaté pole své reno jest. Byla to tedy zvláštní čest, že ostatky faráře Reboursa na Piopus byly přijaty. Jména téch 1306 mučenníků z r 1793 jsou v kapli hřbitova na zdích v kamenné desky vryta. Dříve to bývalo pískovou jamou,­ do níž revoluce povražděné oběti zahrabávala. Nyní je to Pařížanům místem svátým, jež hned po revoluci bylo zakoupeno a milosrdným­ sestrám к opatrování svěřeno. Abbé Rebours trpěl již delší dobu na dnu, kteráž děsnou událostí zhoršila se ve smrtelný zánět. Při jeho smrti byli přítomni jeho bratr, vicomte Le Rebours, jeho starý přítel abbé Rivier s milosrdným bratrem sv. Jana ^ z Boha a jedné milosrdné sestry. Kromě těchto modlil se při umírajícím jeho věrný sluha Jindřich, bývalý papežský Zuav Byl to kněz v každém ohledu vynikajíci rodu hraběcího, jehož titulu z pokory nenosil.­ Dosáhl právě 72. roku. Jeho dobročinnost byla téměř nevyčerpatelná.­ Praví se, že příjmy jeho obnášely 200.000 fr. ročně, kteréž ale daleko nevy ■tačovaly jeho neobmezené dobročinnosti. Skrze jeho ruce prošly jako před 200 lety skrze ruce sv. Vincence z Paula miliony. — Vypravuje se, že když všecek se vyčerpal, appeloval na dobročinnost svého posluchač štva. A tu kdysi prý při kázání pravil, že nutně potřebuje 100 000 franků. A když a kazatelny sestoupil, měl 100 000 franků v rukou Dle zevnějšku zdál se býti nepřístup ným, srdce však měl zlaté. Původně býval advokátem se značnou klientelou, vynikaje zároveň jako obhájce u věcech trestních Avšak v nejlepším věku se svým přítelem, později farářem de Saint René Taillandriem vstoupil do semináře. Po vysvěcení oddal se se vším zápalem vyučování katechismu po Paříži, po způsobu missionářů, mezi chudinou­ a spustlou pařížskou mládeží, za kterouž­ příčinou vydal i zvláštní katechismus, jehož se dosud s prospěchem užívá. Me- thoda jeho jest výtečná. V tomto díle jej podporovali známý abbé de Ségur a abbě Gay. Abbé Rebours poznal velikě nadání mladěho ďHulsta, jejž pohnul ku stavu, kněžskému, jehož ozdobou nyní test Život jeho byl velmi prostý. Sám spal na holém prkně, jež za skříní měl ukryto. Kardinál Morlot jmenoval mladého kněze generálním vikářem arcidiecése pařížské, on však po jeho smrti ihned všecky své dů stojnosti složil Jeho náhledy poněkud se nesrovnávaly s přesvědčením nového arcibiskupa Darboye a proto okamžitě složil všecky své úřady v jeho ruce. Jak známo, komuna zastřelila faráře u sv. Magdaleny a hned na to i arcibiskupa Darboje. Msgr. Guibert nastoupil důstojnost arcibiskupskou­ a Rebours od něho ustanoven byl za faráre u sv. Magdaleny. Farář u av. Magdaleny ! — pravil prý Piua IX. — jest prvním farářem na světě. Reboursovi byly nabízeny 43 mitry, z nichž nepřijal ani jedinou, jen aby mohl zůstali farařem u sv. Magdaleny a působit!

debního. Ba nezřídka nalézáme právě u raij stojících na nejnižšim stupni civilisace větší hudební nadání, nežli u vzdělanějších Ten zpěv národů divokých zní jako upomínka na prvotní stav nevinnosti, jež v jeho pozdější­ divokosti vyznívá elegicky. Platí to

- - P° , - , . _ . Pout do Lurdů konal takořka na kolenou především o Křovácích (Buschmänner). Kro svojí

sestrou, jež nyní jest milosrdnou sestrou „Nanebevzetí Panny Marie, ošetřujíc nejopuštěnější nemocné v Lourdech Tamtéž­ nalézá se jeho bratr, který připutoval tam nemocen a nyní tam ošetřuje nemocné.­ — Na smrt jsem dobře připraven ! — pravil před smrtí. A umřel jako světec. Fara jeho byla hospodou biskupů, vikářů,­ kněží, misionářů, mnichů. Jeho pohostinství­ bylo neomezené Requiescat in pace I (Dokonč.)

Apologetica. Lombrosova theorie o dědičnosti zločinu­ vyvrácena — O půtodu lidského zpěvu. К Ve chvili, kdy kongres lékařů odbýval­ se v Římě, při němž ovšem neobešlo se bez útoku na víru, o čemž promluvíme si příležitostně jindy: jest nemálo zajímavé, že proti známé theorií Lombrosově postavil se rozhodně žalářní lékař a učenec dr. Baer. Lombroso, jak známo, vším aparátem své učenosti tvrdil, že zločinný habitus mnohým lidem jest vrozený, což prý lze poznali v žalářích dle kranioskopie. Avšak dr. Baer na základě výzkumů svých opačně dokazuje, že Lombrosova theorie je vůbec illusoruí, že v lebkách mozkovém ústrojí lidí v žalářích a na avo bodě není vůbec žádného rozdílu, a že tytéž­ anomalie na hlavách i ve hlavách naie zají se tas dobře na svobodě, jako v žalá rich a že důsledné Lombrosova|theorie o dě dičnosti a nepríčetnosti zločinu je — švindl. — Není zločinců — dí dr. Baer — oí narození, nýbrž jsou smutným výsledkem lidské společnosti. Lombroso by rád zlo syny oprátky zbavil, avšak dr. Baer roz hodně se tomu opřel. Mezi učenci dále od dávna řeší se otázka, který nástroj na světě byl dříve zdali buben, struna, anebo píšfala, a důsledně­ lyra anebo flétna. Poslední národopisné­ výzkumy z Afriky znějí ve prospěch flétny. Učenci, kteří daleko nepobyli za humny, tvrdí až do dneska že Chám dialo nické skály vůbec nezná, že zná celkem asi 4—5 tonů, zrovna asi jako kos A nyní se ukazuje, že i černoch zná všech našich sedm tonů, že v jeho písních lze dobře známe nati malou terc, tedy i tóninu měkkou, že zná i trojzvuk, čímž ubohý Chám stkvěle svoji lidskou důstojnost obhájil. Žádné zvíře, ani ptáš ze svého hrdla dosud nevyloudil sedm tonů lidské hudby. Dosud žádny slavík naši skálu nezazpíval­ a nezazpívá. Dosud žádný harcský kanárek nezapél tóninu tvrdou, tím méně měkkou buď nahoru, anebo dolů. Nejenom řeč, ale i nejprostši skála do c jest výsadou člověka. Zdá se, že rozdíl mezi zpěvem dítěte­ a slavíka pranepatrný a přece jest ne smírný. Ditě samo od sebe po několikátém poslechnutí zanotuje si skálu nahoru a dolů, ale slavík nikdy. Řekne že típek jeho ku skále není uzpůsobilý. Vězí prý to v tělesném­ ústrojí ptáka. Mámeť však za to, že vězí to o mnoho hloub. Aby někdo mohl po sobě zazpívati píseň v tónině tvrdé hned na to v měkké, к tomu patří nejen hrdelní ústrojí, ale i rozum. Proto žádný slavík ani kos dosud nevyzpíval škálu celou. Literatura o hudbě nejstarších národů dnes jest dosti objemnou. Jakýsi souhrn podal­ Richard Walášek v díle svém vydaném v Londýně : „An inguiry into the origin and deveiloppement of music, eongs, instru-

co nejvydatneji mezi chudinou. Jeho do-1 mente, dances, and pantomime of savage rocinnoet byla přímo bájsčná. I anarchisté >races. With musical examples.” (Bádání о ucházeli se u neho o pomoc. Z té příčiny I počátku a vývoji hudby, nástrojích, tancích těž našli u anarchistů jeho visitky, o nichž a pantomimách divochů.) ■ociausté v parlamentě nadělali mnoho j Pro dnešek z díla toho uvedeme jen nluku. Byl i v jiném ohledě pravým hrdi tu hlavni větu, jež jest úplně v souhlase 1870 doprovázel z dovolení ně- s našimi statěmi o budoucnosti srovnávacího

nou. Roku

mecké vlády zajaté své krajany až do Krá lovce a Magdeburku, kdež přinášel jim nejen­ náboženskou útěchu, ale i pomoc. Po válce bylo mu nabízeno vysoko Dání, on ale žádné nepřijal.

jazykozpytu. Walašek (původu zajisté slovanského)­ di : S hudbou je to jak se řečí. Postupme v radách prvotních národů nazpět vyznáme* až na nejposlednější hranice, nenalezneme ani jeden kmen beze zpěvu, bez nadání hu-

vák zpívá a tančí zároveň a při tom údy a tělem pohybuje dle taktu a neprestane až unavením sklesne. Taneční melodie Křováků obsahují velmi vzácné kombinace tonů, o nichž všickni cestující mluví s obdivem, ano Burchell neostýchá­ se tvrdili, že mu schází slov krásy jejich nápěvů popsali. Hudba zjemňuje jejich­ vášně, hudbou uspávají se v jakýsi tichý a klidný stav, v němž do duše ne- vnikají zlé myšlénky. Zdaž i v tom pelze spatřovali veliký qualitativní rozdíl mezi zpěvem člověka a zvířete a zároveň duševním nadáním onoho

a tohoto ?

(Dokonč.)

Proti demokratismn a socialismu — křestanský katolicismus. Rozhlédneme li se po státech evropských­ a zadíváme-li se poněkud hlouběji do . nitra naší společnosti, projiždějí nám hlavou | stanský přikazuje vážné myšlénky, a v duši naší bezděky se vynořuje otázka, jak pak to asi všechno skončí ? Nynější poměry zůstali nemohou, to jest jisto, změna jest nevyhnutelná. A ta může býti dvojí : násilná anebo zákonitá. A tu věru jest se co obávali, aby se věci nesklonily к prvnějšímu. Sám sv. Otec vyslovil­ tuto obavu ve své encyklice řka: „Máme pevnou naději, že pokolení lidské bude těžkými a krutými nehodami navštíveno­ a konečně poslušností církve pomoci hledati bude.” Co jsou ty těžké a kruté nehody?­ Sociální převraty, které se dostaví Když vychází slunce, říkáme, že bude den a kdo pozoruje nynější známky sociálního života, dovere si snadno den budoucnosti vypočítali. Vrstvy lidu zhoubným socialismem schvácené, ztratily důvěru v zákonitou pomoc, vztyčily prapor svépomoci a naň si napsaly heslo: „Násilí.“ A to veřejně na svých schůzích i v časopisech hlásají. A к tomu cíli pracují s výsledkem skutečně­ překvapujícím. Kdo prostudoval dějiny­ sociálního hnutí až na naše časy, do znati musi, že tato strana nepracuje nadarmo,­ že den ode dne ku svým cílům se blíží. Otážeme-li se, kdo učiní přítrž tomuto sociálnímu hnutí, když budou již na tom, aby své zhoubné záměry provedli, a od- poví-li někdo : zákon, tomu dáváme v odvet, že zákon má potud moc a sílu, pokud vláda má pohotově moc a prostředky trestali ty, kteří zákonu se vzpírají. Ztratila li tuto moc pak zákon jest illusorním. Tato moc však koncentruje se ve vojsku. Avšak vojsko bére stát z lidu, a to nejvíce z toho lidu, který čím dále tím víc a více do tenat socialismu padá Přináší tedy mužstvo zásady socialismu­ sebou do vojska a tam se pak socialismus­ šiří. Jakým kvapem se to děje, o tom nám dává svědectví vojsko německé, kde již jest socialistických vojáků hezké procento.

bratří všichni, a( jsme svobodni a necht rozvázána­ jsou pouta poroby, kterou působí majetek a proto pryč s ním. Co jest to jiného­ nežli rovnost, svoboda, bratrství, heslo liberalismu. Liberalismus nižších tříd jest socialismem, něhot socialismus není nic jiného,­ nežli důsledně provedený liberalismus. To jest nutný následek konsekvence, a ten se právě pánům liberálům nelíbí, a rádi by zapřeli toto nezdárné dítko, které sami si odchovali ; ale to nejde, socialismus mocně volá к liberalismu: Otec můj jsi ty! Liberalismus po stoletém hospodařeni přišel ad absurdum : místo štěstí zplodil neštěstí, místo svobody otroky kapitalismu, místo blahobytu bídu a místo blaha nespo kojenost On rozdělil lidstvo ve dvě nepřátelské­ strany : kapitalisty a chudinu ; chudinu­ to, která jest chudá na hmotných i duševních statcích. On jest přičinou té nemoci­ na niž stůně naše společnost. Že lék proti této nemoci spočívá v náuce křesťanské uznávají již i ti páni, kteří proti zásadám jeho bojovali a chtěli by rádi, aby ten lid zase byl zásadami křesťanství­ proniknut, ale jen lid a ne oni. Jim se přece jen ten život, který nyní vedou, lepší líbí, než život křesťanský. Život kře- zapírání sebe, a nedovo-

A kdyby jednou mělo přijít к boji, státi

sobě socialisté s civilu proti sociali ve vojenském kabáte. Jaký by byl vý

proti stům sledek, vypočte si kašdý soudný člověk na prstech. Touto cestou tedy na odvrácení socia* ismu pomýšleli nelze, a kdo by na to epochal,­ ten by spráskl ruce nad výsledkem, až by jej viděl. — Věc, jak již častěji bylo řečeno, musí se vžiti za jiný konec. Idea musí válčiti s ideou. A tu proti zásadám demokrati c-

luje krást třeba „nóbl* v bankách, nedovoluje­ všeliká zpronevěření a podvody, on káže spravedlnost a poctivost. Avšak pro lid by se ten křesťanský život hodil : on dovede v bídě těšit životem po smrti, on přikazuje nepokradeš, velí poctivě pánům sloužiti a je v uctivosti miti. Ti páni se tu řídí heslem Voltairovým : Já jsem rád, že můj krejčí věří v čerta, alespoň mně neokrade,­ já v něj ale nevěřím. Ale s touto methodou to nejde. Lid právě proti nim užívá vlastní jejich zbraně a volá : rovnost. Chcete li miti z nás křesťany, ukažte, že jste křesťani sami. A to právem, neboť není křesťanství na světě jen proto, aby chránilo pokladnice boháčů, nýbrž proto, aby lidstvo vedlo ku bohulibému životu. Nejen nižší třídy, nýbrž i vyšší třídy musí býti křesťanstvím proniknuty, má-li křesťanství jako lék proti socialismu účinkovali.­ A tu jest na státech, aby podaly к tomu pomocné ruky. My potřebujeme­ katolickou intelligeuci a ne takovou, která o kostel ani nezavadí, v indifferentismu aneb docela v atheismu se brodí Potřebujeme inteligenci, která by svým katolickým životem svítila jako vzor nebo slovo zní a příklad hřmí. Když bude lid viděli lepši třídy v chrámech zbožné mši sv. obcovali, kázaní poslouchali, sv. svátosti přijímati, bude jich v tom následo - vati. Dnes ale lid vidí celé řady intelligence­ v neděli bud po plesu vyspávali, na procházkách nebo na výletech. Lid může bezpečné volati : pro vás platí zákon cír kve : Pomni, aby den sváteční světil. A kdo ma odchovali tuto katolickou intelligenci ? Zajisté škola Ve školách ma zjednána býti úcta к náboženství a zajištěn vliv jeho na výchovu dítek. Má se nejen náboženství uditi, nýbrž i nábožensky vychovávali.­ Těžce se to na školách učí, když jeden sází a druhý trhá. Co se katecheta nalopotí, aby se nějakých výsledků dodělal a v krátku zkazí profesor vše. Jistý student řekl mi, že jim profesor psychologie při přátelském večeru, který jako abiturienti pořádali, řekl : „Nyní již jste svobodni, a mohu vám jako profesor psychologie říci, že člověk nemá žádné duše.* Tuto zásadu dal pan profesor, prosím, profesor psychologie­ svým žákům za vůdčí hvězdu do života.­ Jaká může být tedy intelligence z ru kou takových vyšlá A pak co gymnasialní profesor mnohdy opomine, to dodělá pan

xa bu v/vf licaocaucauj vi с ш uni ca v a v/aoou*. шиии'ад upisauauu' wvr vavsv*w*ca té ho socialismu stojí zásady k a t о-1 profesor na universitě, když zastává zásadu i c i s m u ; proti sobecké, prospěchářské a ' náboženského nihilismu. jednostranné politice, vznešená politika kře-j Pak ovšem se nelze diviti, že intelli- sťanská, jejíž účelem jest blaho člově- gence se kostelu vyhýbá. Zde pánové, jest čeustva, politiku, kterou hlásá encyklika nutná oprava. Až škola nám dá katolický sv. Otce : Immortale Dei opus. : dorost, mladíky náboženstvím prodchnuté. Naši politiku ovládá většinou systém pak se lze nadití lepších časů, ale jinak iberální, který vlastně zodpovědným jest za nikoli. Stane li se to, to jest ovšem jiná nynější poměry sociální, neboť to jest ovo- otázka. Ply. cem jeho hospodářství. Heslo jeho : Rovnost.­ svoboda, bratrství se hlásalo a provádělo.­ Páni liberálové je prováděli toliko

pro sebe, ale jiným, zvláště nižším třídám dávali toliko na papíre ; ale nyní i nižší třídy je chtějí miti ve skutečnosti; a v tom mmení nynější sociální hnutí. Oni volají : )ejte nám všeobecné hlasovací právo podle hlav, ať přestane různost stavů, ať jsme

Riiská rad». Poalaneeká unémovna. Schůze 270. Ve Vídni, dne 7. debna. Sobůsi »»hájil předseda baron C blume­ о к ý. Po«lanee dr. D у к podal návrh na vydáni aákona na ochrana maloiivnoitnikův pH poeky-