Číslo 352.

V Praze, dne 25. prosince 1900

Ročník IV.

Rodakos, admípuurvoet expe-lide Praht Pštrossova ulnice 31elo 200 - II Refrankované doriey se nopřijímají, mkopisyy se nevracejí Nozapečatěnéreklamag js0a porlu prosty. nserty účtjeme levne 1 při častější inserci po- skycujeme výhody. Pychazejí denně o šesté holině ranní. V pondělí a po svátku víjv po dvanácté b dině polední. Jednotivé žía)o za F Telaton reskce č. 1i 28

KAl

UILKt LlS

Preaplatno pro Praku s doňáškou do domu: mésíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně . . . K 8.40 celoročně. . . . K 88.60 Pro tuzemsko poštou: 3.— rněsíčně. . . . .) čtvrtletně . .. K 8.— celoročně... . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtletně . . .i 2.— celoročně. . . . K 48.— Do Ameriky, Francis, Švýcarska, Italic, Bel- gie, Anglie a Ruska: čtvrtletně 3.z0 K 52.80 celoročně Telefon redakce a 1126.

Slunce vychází v 8 hodin — minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 1 minutu večer.

Úterý: Narození Páně. — Hod Boží.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv Haštala na St. městě od 23.—27. t. m.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 14 stranách. Příští číslo vyjde ve čtvrtek o 12. hod. polední.

Herodes v dějinách křesťanstva.

V Praze, 24 prosince. Křesťanství je událostí, s níž žádnou jinou a všecky dohromady stojící mimo křesťanský svět porovnati nelze. Již první jeho výstup do naší časnosti jest tak význačný, že od jak živa vzbu- zoval nejvážnější úvahy a obdiv myslitelů. Kolem nemluvněte v jeslích položeného hned na počátku soustřeďovaly se nebe i země. Kůrové andělští zvěstovali nejchudším a nejubozším světodějnou událost betlemskou, kterouž vesmír oznamoval a ozařoval nebeským tělesem. A brzy na to mudrci z dalekých zemí přicházeli s dary. V prostinké mluvě evangelia událost betlemská objevuje se jako děj, jemuž v dramatickém napnutí žádný jiný rovnati se nemůže. Ovšem že děj ten rozkládá se na celých 33 roků, z nichž ale, ode- čteme li skrytý věk Ježíšova mládí, zbývají pouze tři leta k rozvinutí a zakončení dramatu, jež do dneška prochvívá útroby člověčenstva, protože stalo se osou, kolem níž otáčí se svět. Mnozí filosofové sice pokoušeli se význam dramatu toho, jež započalo přeradostně v Betlémě a zakončeno bylo přesmutně na Golgotě, zlehčovati, ale všechen jejich rozumi um měl jen výsledek ten, že událost betlémská a golgotská tím hloub zarývá se do lidské duše. Žádné jiné učení nenaplnilo a nepronikalo duši lidskou do všech pružin i hlubin tak, jako kře- stanství a žádné nevyvolalo ve světě takové prou- dění jako ono. V radostném betlemském ději vyskytuje se též intrikán — Herodes se vší svou diplomatickou opatrností a vychytralostí. — Jděte a ptejte si pilně — — abych i já, přijda, klaněl se jemu. — Herodes s celou svou diplomacií doposud nevymřel, nýbrž stal se v ději. nách křesťanství osobou typickou, pravzorem všech pronásledovatelů církve. Kristus stal se všem He- rodům pozdějším znamením, jemuž bylo odpíráno. Po rozeslání apoštolů do veškerého světa po stavil se proti Kristu Herodes ve světovládném Římě, a vraždění betlemské opakovalo se nesčíslně- kráte skoro po všem římském světě, konečně ale světovládný Řím musil zvolati: Zvítězil jsi, Gali-

lejský.

Kulturní Listy.

Vždy tentýž osud křesťanství jako na počátku. Královéa knížata klaní se Kristu, ale vždy se mezy'iími vyskytuje Herodes odporující mu, He- rodes ve všech formách vládních. Jednou obláčí se v římskou togu, Bodruhé tříha ve zlatoháv řím- sko-německého císaře; pak raěn místo koruny vtiskne si na hlavu frýgickou čapku a vleče osoby nejnevinnější před své prodejné a zotročilé tri- bunály. Herodesové se zmodernisovali. Nevystupují již jako samovládci, nýbrž, aby své zlobě dali nátěru legálnosti, berou na se škrabošku ústavnosti, opí rají se o parlamenty, a celé pluky byrokracie vykonávají jejich násilnické rozkazy. A jako Horodes původní povolal k sobě vykladače písma, tak i Herodesové pozdější obklopují se učenými rádci k potlačování křesťanské pravdy. Není ne smyslu, jemuž by nebyli učili filosové, a není ná- silnictví, jemuž by nebýli dali nátěr legálnosti zá- konodárci a byrokrati. Moderní Herodesové na oko se klaní Kristu a jeho zástupcům zde na zemi, ale potají odírají a znevolňují církev. Divadlo takové právě posky- tují vládcové ve Francii. Pod hesly svobody a vol- nosti znásilňují a olupují církev. A jaký je osud církve pod těmito Herody? — Jako hned na po- čátku Kristus unikl rukoum najatých vrahů, taki dnes církev uniká jejich nástrahám, přese všecka pronásledování, jichž konečný výsledek vrcholí ve slovech: Zvítězil jsi Galilejský! Ve století právě dokonávajícím postavil se naproti církvi Herodes v novém přestrojení a s no- vými zbraněmi. Hází kolem sebe moderními hesly pokroku a vzdělanosti, drží v rukou rychlolis, z ně- hož metá spousty listů do davů, aby je podvrat- nými naukami otravoval. I tento Herodes je z ple- mene semitického. Leč ani tento cíle svého ne- dosáhne. Křesťanství chová v sobě nezmarnou sílu, do- posud ještě nevystiženou a ne dosti oceněnou. Herodesové moderní dobře vědí, že hrubým násilím křesťanství nezničí. Ježto ale je zničiti přece chtějí, vynalézají nové a nové fortele klamu. — Herodes nejmodernější — v podobě tisku — hoví všem vášním lidským v té naději že vášně v člověku konečně udusí všecken ušlechti- lejší cit. V jednotlivci ano, nikoliv ale ve vše- obecnosti. Je faktem již často osvědčeným, že žádná vášeň člověčenstvo neopanuje na vždy. Tak i ve francouzské revoluci davy lidu byly sice otrá- veny naukami bezbožeckými, ale ne na dlouho.

Člověčenstvo opojené krví lidskou v několika le- tech nápoj ten si znechutilo a děsnou prázdnotu bezbožectví více snášeti nechtělo. Opět se roztoužilo po útěšné nauce křížea začalo znovu stavěti sbořené oltáře. Člověčenstvo bez Krista dlouho nevydrží, proto že křesťanství je náboženstvím eminentně lidovým. Čím oku je světlo, tím je duši lidské křesťanství. Byť i sebe více z ní bylo vyháněno, ono přece stále do ní vrací se. A pravdu tuto Herodesové všech věků neuznávají; i kdyby ji znali, jejich zkažené srdce nepřipouští ji. Křesťanství s duší lidskou jakoby bylo za- snoubeno, a každý rozvod zde může býti jen do- časným. Čím déle duše lidská od svého mystického ženicha, jak v řeči církve se nazývá, je oddělena, tím horoucněji po něm touží. A na tom zakládá se světodějná a světotvorná moc křesťanství.

Na sklonku století.

Devatenácté století chýlí se ke svému konci“ Ještě několik dnů a budeme státi na rozhraní dvou věků. Věru důležitý to okamžik pro život jak jedno- tlivých, tak i celých národů, ano řekněme i celého lidstva. Před sto lety bylo ještě tajno, co století devate- nácté přinese člověčenstvu jako nám zastřeno je do- posud století dvacáté, za to však pohlížíme na doko- nané století devatenácté, rozhlízíme po tom, co člověk vykonal během jednoho století. A můžeme směle říci, že století devatenácté patří k největším stoletím vů- bec. Máť ono mnoho stínných stránek, jak ani jinak býti nemůže u člověka s jeho vášněmi a náruži- vostmi, tož přece vykazuje mnoho světlých stránek, ohromný pokrok ne v jednom oboru. A co srdce ka- tolíka zejména radostí naplniti může, jest že církev svatá s hrdostí pohlížeti může na věk minulý. Poml- číme o tom, že dobrotivý Bůh svěřil loďku Petrovu v tomto století do rukou vynikajících pastýřů a že jeden z největších papežů vetchý Lev XIII. uvádí církev do století dvacátého, tolik však můžeme říci směle, že poměry církevní dnes daleko utěšeněji se vyvíjí než to bylo koncem století osmnáctého. V Ra- kousku byl v rozkvětu josefinismus, ve Francii jan- senismus a všude roztahovalo drápy své zednářství, tato vražedná instituce všech států. Dnes však se církev poznenáhlu vymaňuje z těchto pro ni nedůstojných pout, dnes život cír- kevní zkvétá a v mnobých zemích vysokého stupně —

V Praze, na štědrý večer. K. — Hlavní tepnou Prahy je dnes bod, v němž soustřeďují se Příkopy, Václavské náměstí a Můstek. Kdo chce vidět něco velikolepého, vidět hrnoucí se davy lídstva, nechť se zde pozastaví a odnese si do- jem velikého města, jenž působí dle povahy pozoro- vatele různě; na jednoho tísnivě, na druhého radostně a na všecky vzrušivě. Venkovan, jak mi již nejeden doznal, cítí se zde jaksi stísněným. Zdá se mu, ja- koby viděl valiti se vlny moře —- jednu za dru- hou nahoru, dolů — bez přestání. A k tomu ten věčný hluk, třeskot a ryk, k čemuž letos přidalo se rozčilující zvonění elektrických vozů. Stále se ti mi- hají před zrakem obrovské oči elektrických vozů bud ohnivě červené, zelené anebo žluté. Směrem k Vino- hradům zhusta jezdí dva vozy najednou, z čehož je znáti mohutné proudění lidu tohoto nejživějšího před- městí Prahy. Venkovan jaksi úzkostně ohlíží se brzy v pravo, v levo, v před i zad; zdá se mu, jakoby se všech stran na něho bylo pokřikováno: ahooo — ahooo — z cesty — z cesty — z cesty. Tu jede těžký povoz s bednami, pod nimiž duní země; tu povoz s uhlím, a mezi ně vplete se obchodní sluha s dvojkolákem, na němž vleče zboží nejrůznější pro kupce kdes na předměstí. Babky s nůšemi na zádech, učeníci s košíky na hlavě, dámy s těžkými síťkovanými vaky, do nichž lze srovnati steré zboží; služky nesoucí plátna, látky na šaty a na sta jiných

a jiných osob služebných, poukázaných na mozolovité ruce, a mezi tyto mísí se na sta jiných osob, jež ne- vědí, jak ten Boží den zabít a též i těch, jež po trýznivé práci vyjdou si do tohoto ryku a hluku, aby ztišili své čivy rozptýlením pozornosti pryč od úmor- ných knih anebo spisů. A vždy nové mraky lid- stva valí se nahoru, dolů, jako vlny proti vlnám, jež o sebe se tříští. Zdá se, jakoby ty davy lidstva vy- růstaly ze země. Hemží se to tu jako na obrom- ném mraveništi, do něhož bez přestání vjíždí elektrická dráha a množství těžkých i lehkých po- vozů. Venkovan stále jest v úzkostech, brzo-li tu ně- koho zajedou anebo přejedou. Leč tu platí heslo: Starej se o svou kůží sám, máš oči, máš nohy, ohlí- žej se a vyhýbej se jak můžeš. A vrazíš li do někoho v té tísni, nic si z toho nedělej a jdi svou cestou dále — na nejvýše zvolej: pardon — což ostatně znamená: tr.... dávej pozor na cestu. Aby se ale žádné neštěstí nepřihodilo, stojí jako ve středu víru strážník, dívající se s klidným sebevědomím na celou tu machlanici, jenž pouhým pokynem ruky zastavuje těžký povoz, před nímž proklouznouti se snaží učeník s velikým dvoukolákem. Jediný strážník v tomto věčném proudění stojí jako sloup — otáče- čející se brzy v pravo, brzy v levo — — a pak ještě někdo odvažuje se v tom proudění se zastaviti — jsou to dámy. V největším návalu lidí potká se jedna milostpaní s druhou. — Aj — aj, jak jsem již dávno neviděla — co pak děláte? — A co děti, a co pán — — Děkuji, děkuji, všecko zdrávo.

Slyšela-li pak jste o tom skandálu Že utekla od muže? — Jak pak bych ne- slyšela. — Je to co říct! A kdyby to za něco stálo, ale takhle — — Již to bylo také v novinách — Abó — ahó — z cesty — z cesty — Volání to však těmto milostklepnám pranic ne- překáží. Poustoupnou o krok a melou zase svou. — Slyšela-li pak jste o paní — — víte, je u divadla. — Ta má známost — — Nu, ta se napálí, — ona si myslí, žeji bude kapsy špikovat diamanty a zatím neví dluby kudy kam. Ahou — ahou — z cesty — z cesty — Půjdete zítra do koncertu? — — Prosím vás, pořád jen na koncerty, V tom na dlažbě řinčí povoz, naložený traver- sami a jede zrovna proti ním. A s druhé strany kterýsi pán ostrým krokem do obou vráží, až každá na krok odletí. — Prosím, zde se nezastavuje — račte si zajít tamhle na náměstí, kde je místa více. Věru, nejbezohlednějšími jsou mnohé velko- městské dámy, jež při setkání zastavují se na chod- nících, na nichž stále se vlní množství passantů. Vůbec dámy u nás jsou jaksi zhýčkány gallanterií až výstřední se strany pánů. Zastavovati se na neži- vějších místech, je rozhodně neplechou. Čtenář zná těsnou záhýbku při východu ze Spálené ulice do