Ročník XXXXIX.

V Praze, v úterý 23. listopadu 1909

nvle v e

s e

noe s

zn

ls n

Číslo 323.

Ba ranní a večerní licty předplácí se- V Praze v administraci: na měslc. . . . . . 2 K— na čtvrt leta . . . . 6 K — h s dvojí donáškou na sila . . . . 7 K elk ve filiálkách- na měslc. . . . . . 2 K 30h Poštou: na měsle na čtvrt leta . . . . P K eo s dvojí zásilkou 6 na měsle. na čtvrt leta: . . k doh

p

N

V drobném prodejlu ranni čislo o sobě . . za 8h vočerní . . . . . . . za 4 h Ve fliálkách na venkově ranní číslo . . . . . . . 10h večerní . . . . . . . . 5 b lnseráty platl se hotové napřed Předplaceni a inserty přijímá administrace v Marianské ul., 3. Tam nacházuji se táž rodakce, tiskárna a sxpedlee „Národních Listů“ Rukopisy se nevracsji.

Před rozhodnutím!

Dnes hledí všechna česká veřejnost s myslí nanejvýš napjatou rozhodnutí Slo- vanské jednoty vstříc, netajíc sobě, že na rozhodnutí tom závisí, ne sice celý budoucí osud našeho národa, ale ovšem nejbli žší jeho politická budoucnost v tom cislajtán- ském labyrintu a hakmaku trudném, z něhož východu najíti, jest nad um a síly sebe intensivněji myslicích hlav. Dnes náleží Slovanské jednotě na radě říšské rozhodnouti se o tom, má-li za vy- hlídku na pouhou přestavbu, čili re- konstrukci kabinetu Bienerthova upustiti od obstrukce aspoň do té míry, aby prozatímní rozpočet, jejž před- loží zejtra dosavadní vláda svým ministrem Biliňským, byl v prvém čtení projednán, t. j. rozpočtovému výboru sněmovny od kázán, čili nic. Jak známo, nechtěla dosud Slovanská jednota k tomu kroku se odhodlat, doku nepřijde nová vláda s novým, »ke všem ná- rodům stejně spravedlivým systémem«. Ale ministerský předseda bar Bienerth, požívaje zřejmě osvědčené plné důvěry koruny, jakož i plně zasloužené podpory německých hege monův odolával houževnatě, jsa odhodlan raději obětovati parlament než svůj blaho- plodný systém a s ním křeslo své. Ne dosahne-li v čas povolení prozatímného roz počtn, hrozil, že zavře říšskou radu a po- může si za její nepřítomnosti pohodlnou ab- solutistickou virgulí pověstného paragrafu 14 Této možnosti se všák velice strachoval v prvé řadě Poláci, stojící při straně Glabiů ského, v druhé řadě rakouští sociální demo kraté bez rozdílu a v třetí řadě též Němči — každý z jiných důvodův. Polákům záleží na tom, aby parlament vídeňský pomáhal strádající Haliči vydatně k žádoucímu zvelebení jejího blahobytu — sociálním demokratům opět, aby co nejdřive dostali svůj veliký zákon o starobním poji- štění dělnictva pod střechu; Němcům však? Nuž, těm by jinak nebyl sice poloabsolutism §14. hrubě k hrůze, kdyby jen věděli, že vydrží hodně dlouho a že by na konec vládě jejich milovaného, nenahraditelného Bienertha nezlomi! — vaz! Včera to dr Eppinger doznal v »Bohemii« zcela nepokrytě: »Neboť vlada, která by tohoto nepavlamentního prostředku použila, sot va by mohla pak obstáti před zastu- pitelstvem lidovým. V poradách (ně- meckých stran), za posledních dnů konaných. byla dokonce některými starými a zasloužilým politiky (německými) pronesena myšlenka, že by raději viděli zcela rázné za kročen shůry než tento zakrytý absolutism, bud si dle § 14. nebo zavedením stavu mimo zákonného.« Aby si tedy jejich »nejlepší, důvěry nej boduější« ministerský předseda nepřivodi guillotinou paragrafu 14. naposled sám před časný konec — proto jedíně nutí prý se Němci k téžké oběti pro zachrá- nění kabinetu Bienerthova. V čem ale záleží tato těžká německá obět? Vůdce německých pokrokářův dr. Eppin ger vypravuje! »Přikročí se asi pro za-

chránění — parlamentu k — re- konstrukci ministerstva. Jak se zdá, jest ku potřebné té změně v různých ministerstvech již svolení koruny zajištěno. My Němci ztratili bychom pak ke svému největšímu žalu ministry: Schreineraa Hochenburgera.« — Dle současné zprávy »Pr. Tagblattu« odešli by pak s nimi zároven ještě též: Haerdtl, Wrba, Ritt, Popp a Duleba, — kdežto Bienerth, Stürgkh, Weiskirchner, Biliňski a Ge- orgi by zůstali! Vidinu takto přešité vlády Bie- nerthovy staví tedy pan Glabiňski opo- sici slovanské na odiv, aby ji přiměl k od- hození meče obstrukčního vůči nastáva- jícímu jednání parlamentu o prozatímním státním rozpočtu na příští pololet í. Doprovází pak ten svůj mlhový obraz všemožně přesvědčujícími přímluvami: Slo- vanská jednota že může na tuto nabídku bez rozpaků přistoupiti, ježto prý povolením prozatímního rozpočtu neprokazuje se žádná laskavost ni služba vládě, nýbrž parla- mentu, jenž má právo i povinnost kontro- lovati státní hospodářství. Nikdo prý by tedy nemohl Slovanské jednotě z toho činiti vý čitek, kdyhy vyloučila státní rozpočet z ob- strukce své. K osvědčení oposičního stanoviska proti vládě naskytnou prý se záhy Slovanské jed- notě jiné a mnohem výhodnější příležitosti. až požádá vláda o povolení půjček a nových daní atd. Nebylo by prý zdrávo ani nám Čechům ani Slovincům zarputiti se v oposici nesmířitelné, poněvadž by tím ztížena byla Polákům přátelská součinnost s námi. B i samému posl. Stapiňskému bylo by prý krušno s námi jíti, poněvaž i on musí prý dbati na smýšlení lidu polského v Haliči,. jenž přes všechnu svou nechuť proti Něm cům rozhodně si přeje, aby parlament ra kouský pracoval ku prospěchu Haliče atd. Kterak a jakými důvody opět pan Gle- binski pracoval v táboře německém, není znamo, — dr. Eppinger zmiňuje se toliko letmo, že prý Němcům z Čech jakožto nej- nesmířitelnějším bylo pohrozeno — osamo- cením jich, jistojen tolik, že dosáhl na německém liberálním taboře venkoncem pouze obojetnou a dvojsmyslnou odpověď, o jejíž pravém smyslu je nyní mezi pány Chiarem a Sylvestrem prudký spor. Prohlásili totiž, že j akmi le Slovanská jednota uvolní cestu ku projednání zatímného rozpočtu, Němci jsou ochotni — vyjednávat se Slovanskou jednotou o — věcný pra- covní program další! Ale jedva že se ve Slovanské jednotě v polském kole rozumělo této přípovědi tak, že Němci budou pak ochotní svoliti k ta- kové rekonstrukci ministerstva Bienerthova, která by dle přání Slo- vanů znamenala spravedlivou změnu systému vládního — ejhle, v tu chvíli již také vyšla nicotnost a obmyslnost něme- ckého slova vůči Slovanům na jevo. Nejen že ilned posl. Chiari v »Neu Freie Presse« z dne 20. t. m. prohlásil

»O tom nemůže býti ani řeči. Pozve-li nás Bienerth k vyjednávání, dostavíme se tam avšak co tam budeme dělat, to jest naší věcí. V tom ohledu nepřijímáme žád- ných závazků, nýbrž vyhražujeme si pro bu- doucnost volné ruce!« — ale také K. H Wolf v neděli na veřejné schůzi v Moste o závod se šl. Eduardem Stranskym hlásal. že jest jednomyslným usnesením německých poslanců bez rozdílu, nevykupovat obstrukci Slovanské jednoty praničím — a že ně mečtí poslanci nikdy nedopustí aby nynější kabinet Bienerthův byl po valen spolkem slovanských stran se sociál ními demokraty a na jeho místo dosazen byl kabinet Slovanům přátelský.« Solnohradský »Volksblatt« pak upozor ňuje, že sice potom, bude-li mezi Slovany a Němci smluven věcný program, může byt ovšem také řeč o demissi nebo rekon- strukci kabinetu, ale — tyto otá z ky již nespadají v právomoc parlamentu. Jakou cenu má tedy, celkem Wvzato, »ochotae německá pro Slovanskou jednotu? Zadnou! Ani pouhá příznivější nám rekonstrukce kábinetu Bienerthova z ní ne- hledí, nadtož spravedlivá změna sv- stému vládního! Na tu není dle celé situace dnes ani pomyšlení. A přece jen to byla podmínka, za kterou chtěla Slo- vanská jednota vyjednávat o smírně rozřešení krise parlamentní, kéž na tomto stanovisku setrvá zmužile i dnes v hodině rozhodnutí

Politické zprávy domáci.

V Praze, 22. listopadu. (Bienerthů systém.) Nedůvéra v Bionerthovu dobrou vůli je ve slovanském tisku všeobecna. Jako oposičn listy polské, tak i slovinské jsou přesvědčeny že ministerský předseda smiřovací akci prot. Glabiňského podporoval jen na oko, v duší však byl a jest i nyní proti jakémukoli smíru, poně- vadž jeho ideálem není parlament dělný, nýbri parlament práce nesehopný, jejž možno odroči nebo uzavřiti, kdykoli se vládě zlíbí. Jest oči vidno, že vláda nemůže předstoupiti před parla- ment, jestliže se dříve nedorozumí s oposicí. poněvadž oposice je tak silná, že ji vláda an její úslužné strany nezdolají. Ale bar. Bienerth místo aby se pokusil o dorozumění s oposicí, vy- zývá ji hrdě, aby před ním kapitulovala. Sám bar. Dienerth — píše „Slov. Naro — nemá v sobě ani ve svém systěmu tolik moci aby mohl prováděti takovou odvážlivou politiku Má však oporu nahoře, kde by se pro uher skou krisi rádi na čas zbavili parlamentu a kde vanc nyní, zvláště od annexe, vítr rozhodně protislovanský. Odvislost Rakouska od Berlína působí také na veškeru vnitřní rakouskou poli- tiku a Bienerthův systém je věrný odraz této závislosti. Je veřejné tajemství, že se strany, která má v mocnářství stále rozhodnější vliv, vydáno bylo heslo: Německy a katolicky! Tato slova učiněna tělem v podobě Bienerthova mi- nisterstva a jeho systému. V Praze, 22. listopadu. (Trialis m.) Vi- deňská „Neue Zig.“ psala tyto dni o bosenské a chorvatské otázce. Ve stati té ukazuje se na parlamentní krisi, trvající už mnoho let v obou státech mocnářství, načež se přechází ke sně- mu chorvatskému, jenž už několik lot nebyl vů-

bec svolán. Bar. Rauch zavedl v Chorvatsku hrůzovládu, která obyvatelstvo naplňuje hořkost a zoufalstvím. V Rakousku i v Uhrách nastane prý v brzku stav ex-lex, jehož možno litovati. ale jemuž nebude možno se vyhnouti. Bylo by velikou chybou, kdyby směrodatné kruhy neužily té příležitosti, aby od základu zlepšily neudrži- telné státoprávní poměry v mocnářství. Zůsta- ne-li Chorvatsko i nadále v rámci státu uher ského, bude to nebezpečím pro celé mocnářství Sporná otázka o přináležitosti zabraných zemí musí ještě více znesvářiti Vídeň s Peští. Vzpo meňme jen bosenské agrární banky, která zavi- nila slovanskou obstrukci na říšské radě a ne dovolí bar. Buriánovi, aby předstoupil před de legace. Bylo by velikým a významným pro celé mocnářství krokem, kdyby se nyní provedlo, ee si přejí přátelé monarchie: spojení Bosny a Her cegoviny s Chorvatskem, Slavonií a Dalmaci v jedno státní tělesc se samostatným minister stvem. Vídeňský list dodává, že habsburskou monarehii může dokonale uzdraviti důkladná re- forma na podkladě národního (!) federalismu Němci by ničeho nenamítali, kdyby se od Ra kouska odloučila Dalmacie, poněvadž by se tím v Rakousku seslabil slovanský živel, kdežto při- pojením Bosny k Rakousku by se postaven Němců ve státě zhoršilo. Rakouští jižní Slované také by se nevzpírali a moudří Maďaři byli by — aspoň v duši — rádi, kdyby se chorvatsk otázka, která se pro ně může státi katastrofál nou, rozřešila takovýmto způsobem. Úvaha „N. Ztgu.“ stojí za povšimnutí, po něvadž je známo, že tento list je blízek násled níku arciknížeti Františku Ferdinandu. V Praze, 21. listopadu. (Jihoslovan- ský ministr.) Ve Vídni sestavují se už nové ministerské listiny. Bude prý tentokrát při re- konstrukci pamatováno také na jižní Slovany. Ale v jihoslovanských poslaneckých kruzích se pochybuje, dojde-li již tentokrát na dosazen jihoslovanského ministra. Kandidátem by byl dr Šusteršič, ale je neoblíben na pravo i na levo také mezi Slovinci. Chorvatští posl. Ivčevič, Bian kini a Vukovič, kteří by také mohli padnouti na váhu nevrátili se dosud do jihoslovanského sva- zu, a proto sotvá by mohli býti jmenoväni. Z toho důvodu, jak se těší „Zeit“, jihoslovanský ministr ještě jmenován nebude. Alo závada, pře kážející Chorvatům, dala by se hravě odstraniti. Z Pešti, 20. listopadu. (Agitační ka- pitál strany neodvislosti.) Rozště- pená nyní maďarská strana neodvislosti měla ka- pitál 110.000 K shromážděný na volební agi- taci. Po rozkolu ve straně nastala otázka, jak se má tento kapitál rozděliti. Košutova frakce činila nárok na polovinu. Ale Justhova stra- na jí sdělila, že nedostane nic, poněvadž ze strany neodvislosti dobrovolně vystoupila a tím se vzdala i nároku na podíl z kapitálu.

Vnitřní krise v moravské straně agrární. (Původní zpráva »Národních Listů-.

Z Brna, 19. listopadu. Moravská strana agrární ocitla se ve vážné nebezpačné krisi vnitřní. Lze pouze s velkou reser vou souditi, že by z ní vyšla jen snad pošramocen poškozena a na čas neschopna vůbec řadné ucelen organisační práce. Ona, překonávajíc těžkou tuto krisi, spěje téměř k rozvratu, k neodvolatelnému rozdvojení! Strana, jindy tak seriósně posuzovaná opravňovala před lety nejlepší naděje kulturní i ho

spodářské, všichni, kdož znají zklerikalisovanou Mo- ravu, vítali ji jako nejsehopnější pro tuto dobu, obroditelku venkova moravského. Je nutno se vžít do konservatismu moravského venkova, který zapříčiňuje nesmírný vzrůst klerika- lismu. Počitajíc s touto vrozenou vlastností mora ského člověka venkovského měla strana agrární být silným mostem, po němž by odveden byl venkovský lid od rozlízajícího se klerikalismu! Strana agrární po svém ustavení laké byla obrazem tohoto poslání svého. Za několik let svého pěsobení soustředila v sebe část rolnictva moravského. Klerikálové poznali nebezpečného soupeře a proto rozráželi vzrůstající stranu jak mobli a čím se dalo. Po svém rozmachu dostala se agrární stranu moravská před vážnou siluaci politickou. Při nastá- vajících volbách, ač ještě nebyla vnitřně upravena nestála na pevné bási organisace a řádné disciplin strany vlastní, vyšla jako vítěz! Vyšla s takovým počtem poslanců, jaký si vymáhá úctu v politickém světě a zaručuje vedle přísedicího zemského výbor i vliv na zemskou politiku moravskou. Ale jedn bolesl, hlodavý kostižer objevil se v slibných začát- cích bnutí sgrárního. Byl to slavný počátek neslav- ného konce! Výběr kandidátů poslaneckých nemobl se pochopitelně díli ze stranníků, tedy z příslušníků strany, kteří by polilicky přísně žili, znali nutnost železné discipliny a nutnost postupu přísně dle pro- gramu, bez kompromisů, bez ústupků tam kde je třeba boje. Ukázalo se, že osobní povýšenost, lépe řečeno personální tvrdohlavost a neústupnost, dvoju- tost a nerozhodnost jeho že vždy a všude se musí mstít i zde se mstít bude, ba lépe řečeno po- číná mstít. Kdo by se byl nadál, že první příčinu k vleklé chorobě a krisi ve straně agrární položí přísedící Vaca, kdysi příslušník realistické strany, do něhož sám prof. Masary k vkládal tolik nadějí Od drobné okresní politiky v olomouckém kraji kteráž nanejvýše byla vyvrcholována momenty ho- spodářskými, přenesena byla politická působnost rolníka Vace z Příkaz do Brna v působ- nost poslance a přísedícího zemskéh výboru Vace. A lam počíná prvý akt chmurného děje agrární strany moravské. Mladý, nezkušený a hrdý političek okresní při- chází mezí dva mlýnské balvany: dr. Žáček a dr. Koudela! Dr. Žáček, nynější tajný rada, zná ta- kové slabé chvíle, vždyť je to starý mazaný politik staročeský! A mladi politikové mívají v úřadech pří- sedících zem. výboru takové slabé chvíle, které je váží v pozdějších časech ke vděčnosti! Jindy brdý realista, agrarní poslanec a přísedicí zem. výboru za- pomněl, že jest přímo povinností! jeh v zájmu svobodomyslné věcí na Mo- ravě udržovati jednotnou lalanx a ostatními stranami, že je nutno zostřo- vati boj proti klerikálům, kteří v zem- ské politíce na úkor věci pokrokově, na úkor učitelstva a svobodomyslnost občanstva pracuj!, a palarysovati ji ch činnost! Ať vezmeme předposlední kampaň sné- movní, ať případ učitele Konečného, ať omluvné pří- pisy na sprosté klerikální štvanice, ať vezmeme ten či onen případ, vidíme, že celý výsledek protikleri- kální, representanta agrární strany p. Vace, utopen je v klerikální strouze, k níž nejen že dovléci se nechal sám, ale k níž vleče i zbytek strany. Již před osudným sjezdem, klerýž na celé čáře odsoudil přís, Vacu jako předsedu strany, byla znatelna roztrp- čenost v mor. straně » grární. Poslanecký tábor dostal trhlinu. Že »Selskýeh Listů« vystoupil pan KunešSonnta g. který zalnr- moval kádr nespokojenců a v »Moravském Venkově nemilosrdně podroboval kritice od případu k případu vedení, směr i vše, co zanešvařovalo stranu. Přísedící Vaca, jako předseda strany, hleděl zabezpečiti si vládu svého výkonného výboru statutem takovým, dle ně- hož Haná by vždycky uhajila majoritu, t. j. naprostý vliv na vedení a tendenci strany. Sdružení zeměděle přenešeno do Brna, kdež zřízen sekretartát, osudný a významný sjezd zemských důvěrníků přerval struny a otěže vedení. V bouřlivé schůzi svržen přísedící Vaca a vedení strany ujal se několikačlenný výbo reorganisační, jehož předsedou zvolen posl. Staněk ze Želelavy. Karta se obrátila a veřejnost byla tobe mínění, že dojde křádnému vykrystali- sování, že nastane přerod a strana pu- jde cestami novými, jaké potřebujem pro ozdravění poměrů a uhájení svo- bodomyslné převahy na sněmu morar-

FEUILLETON

Z nových proudů v soudobé litera- tuře ruské.

Všeobecně se uznává, že ruské obecenstvo proživá nyní hlubokou vnitřní krisi. Nebyla jen zaviněna bouří revoluční, nýbrž je z části přiro- zeným následkem nezdravých poměrů sociál- ních, v nichž bylo a je ruskému obecenstvu žíti, z části byla vyvolána vlivem falešných či spíše felešně chápaných idei. Následkem toho je nyn celá inteligentská ideplogie dorevoluční otřesena ve svých základech nebo se již úplně rozpadla. Má-li se najíti východ ze zmatků, do nichž Ru- sko zavedla nezdařená revoluce, třeba starě sloupy ideologie zaměnit novými, pevnějšími. Restnurační práce horlivě se chápou publicisté i filosofové, kritikové i belletristé soudobí. Že při budování nové ideologie, nových hodnot ži- votních časte se rozeházejí mínění, rojí se hojné zmatky a třenice, není divu. Proto celá soudobá literatura ruská stojí ve znamení chaotického víření. Vhodně poznamenává přední kritik sou- dobý D. Filosofov: „Literatura — toť odraz života. Je chaotická, protože život je chaotický- on přerostl úroveň poznání, jež nakupila inteli gence. Ještě nedávno v literatuře vládly směry nepřátelské tábory. Širokému obecenstvu bylo třeba si vybírat. Buď čísti dekadenty, nebo za- jimat se tendenčním realismem. Mnozí malodušní čtenáři nerozhodli se pro výbor a třímali se klasiků. Jaká to literatura, Brjusov neb Gork — říkali — když máme Tolstého nebo Turge- něva! Čechov byl na rozhraní modernismu. Nyn tomu tak není. Literární strany jakoby zmizely. zavanul jarní vítr a vše se smísilo, vše jako by se vrátilo ku prvopočáteční integraci. Vyznatse v soudobých směrech stalo se téměř nemožným. Setřely se rozdíly jak mezi jednotlivými indivi- dualnostmi literárními, tak i mezi směry . .. Výklad Filosofova není bez nadsázky; roz díly mezi směry a individualitami nesetřely se úplně. Jest však jisto, že se celá soudobá litera- tura vyznačuje jistými rysy společnými, které jí vtiskují zvláštní charakteristický ráz. K. Ču- kovskij, kritik ne tak důmyslný, jako vtipný pokusil se v knize „Ot Čechova do našich dnej“ (v krátké době vyšlo již 3. vydání) označit hlav ní společné vsy. Předně ie soudobá literature

ve vleku města. Dřívější literatura byla skoro výlučně venkovská, ne tak výběrem látek, jako spiše duchem a formou. Nyní je výhradně v moei a vlivu města. Stručnost uměleckých prací, jicl chvat, sklon k efektům, exotičnost forem, vypo- čítavost prostředkův, obratnost manýry, tendenee k stilisování, impresionistický duch a časem i zevnější pozlátkovost — všecko to bylo vytvo- řeno v městě, městem a pro město. Typickým básníky města jsou na př. Bal'mont, Brjusov. Blok, Andrej Bělyj a j. Počechovská literatura má zároveň zcela měšťácký ráz. Čukovskému je na př. i pěvec bosáků M. Gorkij „měšťák“ od hlavy do paty. Soudí o něm ironicky takto: „Jak chcete, ale já nevěřím v jeho biografii. — Sy řemeslníkův? Bosák? Prošel pěšky Rusko? Ne věřím. Po mém je Gorkij — syn konsistorního úřadníka; ukončil charkovskou universitu a nyní je — nu třeba kandidátem soudního úřadu. A do těch chvil žije u rodičů, v osm hodin pije čaj s mlékem a „butěrbrodem“, v jednu hodinu snídá po druhé a v sedm hodin obědvá. Od li- hových nápojů se zdržovat — je škodlivé. O dnech nedělních navštěvuje kinematograf...“ Ale při vší měšťanskosti jest soudobé literatura silně protiměšťácká a buržoasie je hlavním před mětem útoků na př. u Gorkého, Andrejeva a Další známkou jest, že z ní vymizel reální člo věk a místo jeho zaujal jakýsi „všečlověk s něhož sňaty veškeré črty individuální, takže zůstalo pouhé abstraktní schema člověka „Jestliže jiní opěvují nyní abstraktního všečlo věka, L. Andrejev opěvuje nejabstraktnějšího, dokládá Čukovskij. — Není sice za našich dnův ostře vyhráně- něných táborů literárních, ale za to v theoreti ekých názorech na význam literatury a na jej úkoly stojí jednotlivé strany příkře proti sobě Každá z nich má svůj odlišný názor světový vztyčuje své zvláštní iřeály společenské, mravn i náboženské a podle nich cení také díla lite rární. V té příčině možno rozeznávati tři hlavní proudy ideové, jež vrhají ostrý reflex na celou literaturu soudobou. Předně jsou sociální demokraté přívržene proletářského názoru světového. Marx je jejich zákonodárcem a M. Gorkij hlavou. Nedávno vy- dali sborník „Literaturnyj raspad“, v němž kro mě Gorkého uveřejnili kritické stati Bazarov Steklov, Kameněv, Juškevič, Ivanovič, Morozov

Lunačarskij a j. Ostří jejich polemiky namířeno je zvláště proti dekadenci literární v rozmani tých formách a proti nábožensko-filosofickému idealismu. Soudobá literatura dekadentská, libu jící si v pornografii a mysticismu, je jim plodem kapitalistického ústrojí společenského. Po pře- možení revoluce a vítězství reakce uchvátilo prý zoufalství a jeho věrný nohsleda skepticism vůdčí vrstvy ruského obecenstva; zároveň po- zvedli hlavu individualisté a reakcionáři všeho druhu. Realistický směr let 60. a 70. ustoupil mysticismu a přetvářce. Za takových poměrů dekadenti těžili z úpadku revolučního hnutí pro letářského a ovládli buržoasní obecenstvo. — Jiná část dnešní literatury, vyhýbajíc se střízli- vému myšlení a širokým otázkám společenským uchýlila se zase k metafysice a otázkám nábo ženským. „Oblíbená zákoutí“, pravi Gorkij „kde se ukrývá měšťáctvo před životem, dávno jsou známa: je to bůh, metafysika a cynism“ Cynism vidi Gorkij a jeho strana v líčení po měrů pohlavních, na př. u Areybaševa, Kuzmina Sologuba a j. Zajímavo je, že marxisté ze svého středu zřejmě vylučují L. Andrejeva; jest prý „měščanin“ a nevidí světla v obklopující tmě Světlem je ideologie pracující třídy; to je světlo pravé a tma ho neobsáhne... Marxisté vyslo vují přesvědčení, že ruská literatura prožívá nyní úpadek, že hodnoty soudobé literární moderny jsou vytvořeny rozštěpeným světem, cítíeím blíz kou záhubu, a že nastávající produkce literárn přinese přehodnocení hodnot, vytvořených opo chou ideového a mravního úpadku. Proti marxistům, kteří v kollektivismu ve splynutí jednotlivce s celkem, spatřují zákla dy lepší budoucnosti, stojí druhý proud ideový který zase hlavní váhu klade na individuáln rozvoj osobnosti. Stoupenci jeho vydali právě zajímavou publikaci „Věchi“, sborník statí o ru ské inteligenci. Jsou v něm zastoupeni vážní myslitelé jako Berdjajev, Bulgakov, Geršenzon Izgojev, Struve, Frank a j. Stati jejich mají ráz obžalobný. S neobyčejnou smělostí a bezohled ností, při tom vážně a věcně, vytýkají ruské i- teligenci celou řadu vad a nedostatků: sklon k kabinetnímu doktrinářství, od života odervaný duševní maximalism, nesnášelivost k cizímu mí- nění, revoluční romantiku bez vytrvalosti v boji za konkrelní, dosažitelné hodnoty životní, fraso- vitý hercism v řečech a plánech s rychlým

ochabnutím v práci k vytčeným cílům a p. In toligence ruská se tu zřejmě obviňuje, že jej dosavadní názor světový a celý duševní skla nemá pevných základů a proto prý zavinila ne jen neúspěch revolučního a osvoboditelného hnutí, nýbrž i celou řadu následujících zjevů neblahých. „Jak objasnit,“ táže se S. L. Frank „že čistá a čestná inteligence ruská, vychovaná na učení nejlepších lidí, schopna byla — třeba jen na okamžik — dopustit se loupeží a nelid ské bezuzdnosti? Proč politické přestupky slily se se zločiny trestními a proč „saninstvo“ a vulgarisovaný „problém pohlaví“ jaksi ideově spojován je s revolucionářstvím?“ Autoři „Vě- chů“ nepřestávají jen na obžalobě inteligence, nýbrž ukazují také cestu k nápravě. Hlavnía podstatnou příčinu všech nedostatků, jimiž je stížena inteligence, spatřují v tom, že inteligen ce nedbala svého vnitřního sebezdokonalování nýbrž veškeré své síly věnovala zájmům společ- nosti. „Ruský inteligent,“ praví Geršenzon, „to je především člověk od mládí žijící vně sebe, t. j. přiznávající jediné důstojným předmětem zájmu a účasti něcoležícího mimo jeho osob- nost: lid, společnost, říši... Přemýšleti o sve osobnosti — je mu egoismem, nepřístojností .. Nikomu nenapadá, že nelze člověku věčně žiti zevnitř, že jmenovitě z té příčiny jsme churav subjektivně a v činech bezmocni.“ — Proto zá- leží spása v tom, aby jednotlivec obrátil svů zřetel především dovnitř, k vlastní úsobě, ob- rodil a upevnil ji cestou osobního sebezdokona lování. Uvnitř sebe najde každý království boží najde objektivní a absolutní hodnoty, které daj jeho životu pravý smysl. Tím padne též dosa vadní přehrada, oddělující inteligenci od lido vých mas, a povstane ono normální spojení mez lidem a inteligenef, které je základem zdrave společnosti . .. Články „Věchů“ způsobily ohromnou bouř ve společnosti i v žurnalistice. Vyrojily se četne články časopisecké, ano i celé sborníky stat („Po věcham“, „V zaščitu intelligenciji“), na- mířené proti smělým obvinitelům. V jejich pro- jevech spatřovány tendence reakcionářské a p. Vše to je důkazem, že „Věchi“ ťaly do nějakého bolavého místa v těle soudobé inteligence ... Někteří účastníci „Věchů“ kladou při re- visi staré ideologie inteligentské veliký důraz na stránku náboženskou, již inteligence větším dí-

lem zamítala. Tím se přibližují jinému proudu ideovému, jejž možno zváti nábožensko-filoso- fickým nebo novokřesťanským. V čele stojí dva vynikající zástupci Merežkovskij a Filosofov. Při všech rozdílech v jednotlivostech spojuje novokřesťany společná snaha po obrození nábo- ženském. „Psychologicky,“ vykládá Filosofov. „prožíváme něco podobného tomu, co prožívali lidé epochy renaissance. V antické kultuře hle- dali nové síly, aby vyvázli z trosek řítícího se středověku... Neběželo o restauraci, nýbrž o obrození t. j. o postup vpřed, skrze křesťan- ství dále, a ne vzad k pohanství dokřesťanské- mu... Jako renaissance nevyhladila křesťanství, nýbrz pohlédla novými zraky na starý svět an- tický, tak nyní je na nás, abychom nezamítajíce toho, co pravého vytvořila novější kultura, po- hlédli novými zraky na křesťanství, pojali je už jako princip dynamický a ne statický ... Nyní nastala doba vyhledati pod znaky soudobé kul- tury jich věčnou náboženskou osnovu. Třeba odkrýti v tom, čeho dobylo lidské poznání a lid- ská vůle, absolutní pravdu Kristovu. Ona není teď ani v historických církvích, ani ve světě. Věrněji — je i tam i tuto. Třeba toliko obrodit ji v našem poznání, uvědomit si její postupný pohyb v historii. V tom záleží hlavní úkol bu- doucna...“ Stoupenci nábožensko-filosofického idenlismu jsou vedeni přesvědčením, že nová doba vyžaduje jednotného a celistvého názoru světového, který by vyjadřoval plnost lidského žití, objímal v harmonické rovnováze všecky stránky života a sjednocoval vztahy, které s zdají empiricky nesmiřitelné, osobnost, společ- nost a pohlaví, v jednu vyšší hodnotu. A syn- thesu těchto protikladů může po jich mínění po- dati toliko pravdivě náboženská koncepce světa. V názorech na umění souhlasí novokřesťané s heslem soudobého symbolismu: od reálného k reálnějšímu t. j. od realismu zevnějšího k re- alismu vnitřnímu, symbolickému. V erotismu, který je příznačný pro nejnovější literaturu ru- skou, nespatřují literární úpadek, ježto problém pohlaví je jim stejně důležitým, jako problémy osobnosti a společnosti. Ovšem způsob, jakým otázku tuto traktuje na př. Arcybašev, se jin nezamlouvá. Hlouběji pochopili tragedii pohlaví Tolstoj a Dostojevskij. — J. Máchal.