Císlo 290.

V Praze, dne 22. října 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea expedice: Praha, Pštrossova ulice. číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní V pondělí a po svátku vždy po dvanácté n dině polední. Jednotlivé číslo za Telefon redakce č. 1126

KAIULILK

Llo

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu K 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: 3.— měsíčně . . . .. čtyrtletně . . . K 8.— celoročně.. . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky. Franoie. Švýcarska, Italie, Bel- ie, Anglie a Ruska: 3 2 Stvrtletně .. 2.80 celoročně Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 6 hodin 34 minuty ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 54 minuty večer.

Pondělí: Kurdu ly.

s v.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Štěpána na Nov. městě od 19.—23. t. m.

Listy z Krajiny. V Lublani, v říjnu. (Volby do říšské rady a některé kandidatury. Terst Lublani. — Jazykové nauky »Slov.-Krač.- soci- jalni zvezy«. — Kanovník Lampe.) Dne 12. prosince začne Krajina voliti své poslance do říšské rady. Voliti se bude direktně a tajně, což slibuje velice horký boj. Katolicko- národní strana, která direktní volby prosadila, svých kandi- dátů ještě neoznámila, za to však se začali ohlašo- vati kandidáti z protivných táborů. Promluvmesi něco o nich! Začnu s V. skupinou, která volí nejdříve. Zde máme již ohlášeny kandidatury dvě: soc. demokrata Kristana z Terstu a učitele Lukáše Je- lence. První je známý soc. řečník a horlivý zástupce svých soudruhů, nejraději je však zastupuje a jim pomáhá, když bere tučné diety a jezdí ve 2. třídě. Jeho kandidatura celkem zajímavá není, a že sám v své vítězství tuze nevěří, svědčí ona okolnost, že bude v V. kurii kandidovati i v Istrii a Goricku. Někde tedy zvítěziti musí, dodává »Sl. List«, do- stane-li potřebný počet hlasů. Luka Jelenc, lublaňský učitel, známý jménem svého rodiště dražgoški Luka, kapacita na vše veliká, je kandidátem liberální strany. S tou kandidaturou se strana učiní směšnou. Než to Tavčarovi nevadí. Učitelé mu již prokázali tolik služeb, že se na ně ozírati musí; jelikož by však raději viděl, aby žádný z lidí této třídy s ním (!) v říšské radě neseděl, proto žádnému z nich v jiné nežli V. kurii kandidovati nedopustil — v V. kurii má liberál nejméně nadéje na vítězství a učitele jsem uspokojil, myslí si starý lišák. Ku podivu je, že žádný jiný učitel z liberální strany místo Jelence nekandiduje, vědí asi, že by ne- prorazili a blamovati se nechtějí. Než Lukovi jeto všechno jedno. Když se nemůže státi slavným pro své talenty, stane se aspoň slavným svou kandida- turou. Jeho vystoupení má však ještě jeden háček. Tavčar chce tím způsobem ještě zostřiti boj mezi katolickou stranou a liberál- ními učitely, by tito tím účinněji mládež vy- chovávali pro nevěru. a Ve venkovských obcích okresu Trebnje, Žužem-

perk, Radeče, Mokronog a Kočevje je kandidátem »Slov. N.« docela neznámý Frant. Zupančič. Tento pán již musí jistě míti své zásluhy pro stranu, jinak by se poslancem in spe nestal. V Lublani máme již též dva kandidáty: Krejčí Železnikar, červený soudruh a dr. Tavčar. Že se ohlásil v 5. skupině Kristan proti Jelencovi, to by již Tavčar prominul, že se ale opováží soc.-demokra- tická strana se svým kandidátem vystoupiti proti němu, to je neodpustitelné a drzé. Vždyť přece při lublaňských městských volbách držely obě strany dohromady, a nyní ta roztržka. Tavčarova kan- didatura znamená pro Lublaň neště- atí. Chce-li již město míti mermomocí liberálního poslance, byl by i Železnikar nad Tavčara lepším. Jak si vyjížděl na ministerského předsedu, jak nai útočil, a nyní má v říšské radě zastupovati město, které potřebuje odpis půjčky po zemětřesení. Když si s těmi svými výpady »připravil« pole, tož zajisté jej Körber uslyší anebo mu dokonce příznivé vyřízení jeho žádostí na talíři sám přinese. Oh, toho Tavča- rova a Hribarova hospodářství! Až přijde Tavčar do Vídně a tam si bude počínati jako Wolf — schop- nosti má zrovna takové — potom sprásknou Lublaň- čané ruce nad mnohou věcí, a Hribar se bude diviti ještě více, nežli se divil, když jel císař již dvakrát skrze Lublaň a zde se nezastavil. Jak viděti, páni již zapomněli na demonstraci při osvětlení na počest císařova 70letého jubilea ve dnech katolického sjezdu. V tomto odstavci se musím zmíniti ještě o bý- valém poslanci, dvorním radovi Šuklje-ovi, jenž ka- ždou kandidaturu odmítá. Šuklje zastupoval skupinu měst v Dolní Krajině. Před několika dny konala se v Novám Městě pod vedením dra Slance schůze vo- ličů, kde se tito proti Šukljeově kandidatuře vyslovili, ohledně se s ní spřátelili, pak-li se Šuklje v 8 dnech vyjádří, že zůstane při národně liberální straně a bude zastupovati její směr. Způsob, jakým se Šukljeovi kandidatura nabídla, byl pro něho skoro urážlivýa proto vůbec poslancem se více státi nechce. Tuto záležitost musím trochu vysvětliti. Šuklje byl politikem, jenž chtěl politiku dělati s výše státníka, jenž se chtěl vypnouti nad dusivou atmosféru domácích bojů. Byl velice nadaný, vzdě- laný a ve vystupování jistý. Do poslední chvíle pra-

coval na tom, by své straně zjednal vlivu a vážnosti ve Vídni. Smýšlením byl liberálem od kosti. V po- sledních letech se však začala v něm probouzeti zase víra a to je příčinou jeho odstoupení. Býti liberálním poslancem na venek a uvnitř se držeti křesťanství, ne! Nyní pak liberální strana, které prokázal tolik služeb, se k němu tak nehezky, ano brutálně zacho- vala. »Slovenec« praví, že se tak nejedná s zaslou- žilým poslancem, a dodává, že katolická strana měla v Šuklje-ovi jediné nebezpečného odpůrce, že by se měla nyní z jeho pádu radovati, žo však zasloužil něčeho zcela jiného, než-li takového odmítnutí od svých někdejších přátel. Z toho možno posouditi, jaké poměry vládnou v naší liberální straně, buď slepá poslušnost k Malo- vrhovi a Tavčarovi anebo »laufpas«. To není nic ji- ného, nežli znamení důkladného rozkladu, a že se strana ještě drží, má co děkovati terrorismu. Terstští Slovinci v Lublani — bylo to jásotu v liberální straně! A přece to nebylo nic jiného, nežli humbug. Jistý liberál psal svému příteli: Pridi! Videl boš, kako demonstracijo vam priredimo v za- hvalo, da niste prišli na drugi katoliški shod. Poka- žemo klerikalcem, kako znamo mi sprejemati in kako bi lahko sprejeli njich goste, če bihoteli.« — Co se tedy šuškalo, je pravdou. Lublaňští liberálové chtěli míti parádu a učiniti jim ji musili Tersťané. Kato- lický sjezd jim přece jen imponuje, že si dalekou ná- vštěvu objednali. Při tom však je troje velice krásné. Předně, že »Sl. Narod« falsifikoval řeč dra. Rybáře a z ní pro sebe vytloukal kapitál, tak že Rybář poslal »Slovenci« tento dopis: »Chcete-li v tom smyslu opraviti svoji zprávu, (že Rybář mluvil proti klerikálnímu reakcionářstvu) prokážete jen čest pravdě. Formálního požadavku ne- stavím, jakož i »Sl. N.« nepošlu formální opravu, protože nechci polemisovati s listem, jenž si trouflá takovým způsobem řeč zkroutiti, kterou slyšelo 500 lidí.« Za druhé. »Narod« psal, že by se spolek pro umění (jeho výstavu hosté navštívili) musil pokořiti, kdyby se kdy obrátil na klerikály. Nyní musí výbor odpo- věděti zřejmě, jestli vyšla ona slova s jeho vědomím. Za třetí opravuje sám »Narod« slova dra. Trillerja: »nam se gre za emancipacijo od Dunaja in od Rima«,

FEUILLETON.

Doktor Voňavka. Časová črta povahopisná.

Byl to mladý, krásný člověk štíhlé postavya úhořovité povahy. Plynně mluvil, pranic mu v tom směru nevadily časté výšiny z vazby, nad kterými profesoři z pravidla kroutívají hlavou za nevalně pří- jemných pohybů tužkou. Ale mluvil, ať uměl, at ploval, vždy mluvil, ať pravdu měl, ať nepravdousi pomáhal. Na jméně nezáleží. Žil ve venkovském městě. Navlékl věc tak, aby se o něm říkalo na ulici — nejkrásnější studující z celého ústavu a z ce- lého města. Plevel uchytí se často dřív a lépe než pořádná rostlina. Měl mimo mnoho nectností, vyrážejících z jeho nedotknutelné ješitnosti, jednu chybu — byl chu- dým. Dětí snívají o větrných zámcích. Také on snil o bohatství a slávě — ale potichu a tajně, usmysliv si, že musí míti nejlesklejší hodnosti v národě, byt jich dle svých neschopností ani nezasluhoval. A lec- který národ na světě dá se bez eskamotáže ošálitia oklamati. Chyba světem vládne. Za vytčeným cílem bral se dál a dále. Hledal přátel, ale jen buď nezištných, buď méně chytrých. Obojího druhu lišácky používal ke svým záměrůma využitkovával pro své plány, po hřbetě jich pěkně šplhaje a pamatuje se na říkadlo národní: Líná huba — holé neštěstí Na vysokých školách ploval po proudu dál. Koho potřeboval, tomu dovedl se již některak zali- chotiti; když však ho již nepotřeboval, velikomyslně ho přehlížel — po velkopansku. Ve schůzích a v ta- nečních hodinách chodil s povztýčenou a na zad trochu nachýlenou hlavou, užívaje dívčích podpatků, t. j. podpatků, aby postava jeho ještě více vynikla,

jakož i celé stupnice voňavek, s nimiž dovedl obratně nakládati. Jan byl zase nejkrásnějším akademikem, takto, právníkem, jemuž poštěstilo se jistou slečnu z kterési vážené rodiny tak výtečně informovati, že konečně rodiče, vlastně otec — nebo na mateřské srdce dovedl až případně zaklepati — viděli nezbytí, a peníze i s dcerou mu dali. Co všecko nedělá krása a huba. Doložiti ještě třeba, že každý i sebe menší pohyb, každou pózu, každý posuněk studoval dříve, třeba celé hodiny před zrcadlem, nežli se opovážil vystoupiti na hodin, ve spolku a na veřejnosti. Mluvil nezřídka i proti svému přesvědčení, jen když z toho kynul mu osobní prospěch a efekt na veřej- nosti. — Také postaral se o to, aby obecenstvo se dovědělo o jeho snahách velice důkladně. — Chytil se spolku, kde soustředěna byla omladina. Tam mluvíval o závod s vichřicí; nikdo ho ne vykrákal za ucho, i když historii zfalšoval — on to z úmysla nečinil! — i když proud nepravdy řinul se z jeho úst, poháněn jsa vypyčítanými ranami rukou do hrudi. A jako chlapec řekl si kdysi : Sta- rostou tohoto spolku budu já — a nikdo jiný, ato stále. Nesnesu a nestrpím, aby kdo jiný přišel po mně. Až mne uloží v hrob, tehda teprve bude konec . .. Čas plynul jako voda. Z právníka stal se ob- hájce, jenž s paragrafy často ociťoval se v křiklavém rozporu. Ale co na tom! Soudcové do novin nepíší a lid jen dá na to, co se čte v novinách. Hajdy k novinářům. S těmi musíme býti vždy na dobré noze, chceme-li vyniknouti; novinářská čerň na svých vlnách leckoho bez zásluhy vynesla už až do oblak. Úsměv na líci, ale v srdci jed. U soudu to valně nešlo, proto o krok dále. Jednak sám, jednak prostřednictvím ženských styků dodělal se konečně toho, že vklouzl do obecního zastupitelstva. O jaká rozkoš! Místo takové má mnoho

vlivu; mnoho sám může takový smrtelník, i ve svů prospěch i ve prospěch jiných, kteří zase po případě zadarmo nic nechtějí. Zprávy z obecního zastupitelstva se dávají úředně do novin, a co se nepošle úředně, dostane se tam neúředně, a toho jest velmi mnoho, najmě když si to tam člověk napíše vlastní rukoua sám. Týž v zastupitelně byl zase nejkrásnějším obec- ním starším. Ctižádostivost však jest neukojitelná, pudíca ženouc člověka pořád v před, najmě když jest ne- změrná. Proto návrhy sypal, jak sypou se jiskry pod kovářským kladivem. Prázdným mlácením slámy oslnil zástupy jednoduchého lidu, jenž přečasto ne- proniká jádra. Rozvážní pak a prohledaví mužové zas jenom mlčeli, myslíce si své, — ale nejednali dobře. To se ukázalo později, nebo člověk zlý leckdy mnoho koukole naseje mezi pšenici. Za tleskotu jed- něch a za uzavřenosti druhých pak rostl a rostl, až posléze celému vedení a kázni strany přerostl přes ramena, usurpovav si hodnost měšťanosty. Ten, co před časem horlil pro rovnost a neplacené úřady ob- čanské, chtěl se i zevně lišiti od ostatních obecních starších — kočárem, tučným platem královskýma odznakem své hodnosti, ve které byl zase nejkrásněj- ším měšťanostou v celé zemi, tak že svět se chodil na něj dívat. Zevnějšek jen venkoncem u něho roz- hodoval — ať doma, ať na radnici, ať ve veřejnosti, ať v cizině, tak že dru. Voňavkovi, jenž potrpěl sii na přirozené, i na umělé zápachy, přezděly široké vrstvy tajtrlíků a komediantů, již všechno snesou, jen když to lahodí jejich ješitnosti a velikášství! Běda však, opováží-li se kdo pohnouti jim vlasem, i když jim padne na čelo, nebo zatáhnouti knoflíkem u ča- mary, i když otřepen, nebo poukázati na vysoký pod- patek, i když trochu ubroušen. Samovládci bývají ovšem nedotknutelni!