Císlo 346.

V Praze, dne 19. prosince 1902.

Ročník VI.

Redakon, admlalstrace a on pedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo pop. 200—I1. Nefrankované dopisy se ne- přijímají a rukopisy se ne- vracejí. Nezapečetěné re- klamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levněa při častější inserci poskytu- jeme zvláštní výhody. — Vycházejí denně o šesté hodině ranní. — V pondělí a po svátku, vždy o dva- nácté hodině polední.- Jednotlivé číslo za 8 haléřů. Účet cís. a král. poštovní spořitelny číslo 860.790. Tolefon redakce číslo 1126a)

KAl

UCKt LIS

Předplatné pro Prahu s do- náškou měsíčně. . . K 2.80 čtvrtletně . . . . . . K 8.40 celoročně . . . . . . K 33.60 Předpl. pro tuzemsko poštou; měsíčně . . . . .. K 8.— čtvrtletně . . . . . K 9.— celoročně . . . . . K 36.— Předplatné do cizozemska: Německa a Srbska obnáší: čtvrtletně . . . . . . K 12.— celoročně . . . . . . K 48.— Předplatné do Ameriky, Fran- cie, Švýcarska, Italie, Belgie s Anglie: čtvrtletně K 13.20 celoročně , . . . . . K 52.80 Telefon administrace i knih- tiskař. závodu číslo 1126b)a

Slunce vychází v 7 hodin 56 mínut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 57 minut večer.

Pátek: Sv. Nemesia.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně: u sv. Petra na Poříčí od 18. až do 22. t. m.

Ku společné odpovědi české.

V Praze, dne 18. prosince. Včera o půl desáté večer byl nám zaslán německý kartáčový otisk společné odpovědi Mladočechů, konservativní šlechty a katolické li- dové strany moravské na německé nabídky. Pl- satelem je dr. Kramář. O spisu jeho po- dotýká »Žeit«, že má naproti elaborátu něme- ckému tu přednost, že je psán vzornou, tedy němečtější němčinou nežli onen. Je prý psán hladce a elegantně, což prý je důkazem, že českonárodní smýšlení se dá co nejlépe spojiti s úplným ovlá- dáním němčiny a obohacováním sebe německou kulturou. Česká žurnalistika až doposud marně dovolává se, aby ji telegramy tiskové kanceláře dodávány byly česky. K čemu toho? Ceská odpověď v ně- mecké řeči dokazuje, že toho není třeba. Dobře měl tedy nebožtík dr. Kaizl, když řekl, že nás od Němců odděluje pouze papírová stěna. Nuže, stěna ta je právě protržena. Výmluvnějšího uznání státní němčiny nemůže již býti. Co chtějí Němci více? K čemu usilovati, aby každý státní úředník v Čechách vykázal se dokonalou znalostí obou zemských řečí. Ani to nelze k úplné omluvě uvésti, že se tak stalo vzhledem na konservativní šlechtice, z nichž mnozí — bohužel — česky dosud neznají My českou odpověď považujeme za odpo věď českého národa, který zajisté nebude schvalovati, že Němcům dána byla odpověď v ně- mecké řeči. Skoro všecky německé listy vyjadřují se o če- ské odpovědi pochvalně, bezpochyby, že se ani tolik smířlivosti se strany české nenadály. Avšak neodkladné životní otázky naléhají vždy více, říš- ský rozpočet není doposud vyřízen, mnohé inve- stiční předlohy čekají na vyprostění z výborové klausury, aby dělnictvo nezůstávalo bez práce. Z té příčiny přeje si každý, aby k nějaké, třeba jen částečné shodě přece jednou došlo, jen když učiněn bude počátek. Těší se, že snad potom smi- řování to mezi jídlem zachutná a bude se v něm pokračovati. K úplné shodě mezi Čechy a Němci ovšem nedojde ještě dlouho, snad nedojde vůbec, leč mu- síme býti povděčni tomu, vynajde-li se aspoň ně- jaký modus vivendi. Zůstane ovšem ještě mnoho růzností mezí oběma stranami. Elaborát český vy- žaduje, aby smiřovací návrhy německé kromě Čech rozšířeny byly na všecky korunní země, anebo aspoň na Moravu a Slezsko, čemuž Němci naprosto odporují. O to musí se vésti další boj.

Čechové domáhají se úplné a trvalé shody. kdežto Němci pouze z ohledů taktických čili opportunních k ní se odhodlávají, podle staré praktiky, aby při dané příležitosti nám zase vzíti mohli to, co nám z nátlaku vídeňské vlády kon- cedovali. V tom jeví se jejich neupřímnost. Němci ve svém návrhu usilují o nové rozdě- lení země na kraje, čili na německy uzavřené gauy, do nichž by čeština přístupu neměla, leda jen v průvodu tlumočníka Naproti tomu česká od- pověď připouští do německého území výhradně úřadníky německé národnosti, ale češtiny tolik znalé, aby obejíti se mohli bez tlumočníka, jako to bývalo vždycky dříve v Čechách. Znalost obou jazyků ve veřejné službě měla by bezohledně se vyžadovati, což se vším důrazem žádáme i pro kněze. Mohl-li se dříve mnohem spíše bez češtiny obejíti německý kněz, neobejde se rozhodně nyní při rozmnožené komunikaci na všecky strany. Kar- dinálním bodem všeho vyrovnání zůstává vždy otázka jazyková, jež i v ohledu církevním má do sebe svrchovanou důležitost. Právě zde činí se v odpovědi české ústupky skoro až přílišné Česká odpověď vyžaduje pouze, aby úředník při patřičné qualifikaci z německého území nebyl vyštván proto snad, že je rodem Čech, byť snad i smýšle- ním byl Němec. Vůbec činí celý český elaborat dojem, že či- něny Němcům ústupky až krajní, jen aby naše smířlivost byla dokumentována. Proto není divu, že listy německé českou odpověď si pochvalují. Ale aby radost z české smířlivosti poněkud zakrývaly, činí jí výtky: 1. že žádá jazykovou rovnoprávnost v celé oblasti zemi české jak ve vniterní, tak i vnější službě; 2. že řešení otázky jazykové nechce míti ome- zeno jen na království, nýbrž rozšířeno zároveň na Moravu a Slezsko; 3. že chce míti rozřešenu otázku jazykovou předem a jako podmínku k reformě admini- strativní. Z výtek těchto lze poznati, že Němci zůstá- vají si vždy stejni. Doufáme, že na rozhodujících místech ochota ke shodě s naší strany s povděkem bude přijata. Jinak ovšem je u Němců, kteří opět jednou na smiřovačku s námi si zahráli. Oni totiž, jak níže telegram zvěstuje, k návrhu dra. Bärenreithra i nejmírnější požadavky české odpovědi rozhodně zamítli. Buď, anebo! Buď přijati podmínky německé, anebo nebude ze shody nic. Žádají naprostou kapitulaci.

My jsme hned při uveřejnění návrhů něme- ckých pravili, že Němci zahráli si s námi komedii. A tak pohřbeny jsou puuktace i dru- hého vydání. Co teď? Bezpochyby že p. dr. Körbar bude činiti ná- tlak na Čechy, aby ještě více povolovali, on to jinak ani nedovede.

Věci moravské. V Brně, 18. prosince 1992. (P. d. „K. L.“) (Némecká obecní zastupitelstva českých měst. — Sněm markrabství svolán. — Klubovní otázka — Zemský výbor. — P. Alban v Brně.) Z Králova Pole doléhá do I. král. hlav. města Moravy tyto dni válečný ryk. V nejdůležitějším předměstí braěnském už třetí den »malí lidé« z II. sboru volebního v největším rozčílení zápasí o nad- vládu obecní. První den většina byla na straně ná- rodně-hospodářské, druhý na straně protivné, dnes v poslední den volební (pro III. sbor) očekává se, že většina skloní se přece na stranu národně-hospodář- skou, jež zápasí o českost a hospodárnost ve správě obecní, jak její vyhlášky a provolání svědčí. Zpráva brněnského listu dnešního oznamuje, že celá volební komise s dosavadním starostou Schimm- rem v čele pracuje proti straně národně-hospodářské, »proti nám«. Tak mluví až snad na sociálně-demo- kratický orgán všecky noviny české. Proti nám? Co jsou opravdu Němci na druhé straně? Jsou i nejsou. — Starosta Schimmer, člen výkonného výboru lidové strany, vůdcem německé strany královo-polské? Deputsce jeho strany slavnostně se proti tomu vůči redakcím ohražovala, jakoby byla německou. Jsou prý domácí starousedlí ohčané a nechtějí se dát od přistěhovalých vytlačit z vlivných míst obecní správy. Kdo jim to může zazlívat? — Arci, to by nebylo ještě tak zlé, kdyby se nespojovali se židem Morgensternem et cons. na uhájení své starousedlostl proti »cizlncům«. Ale tak to vždy začínalo na Mo- ravě. Do nějakého, řekněme šosáckého, města morav- ského nastěhovalo se několik lidí, třeba opravdu po- krokovějších. Ladacos nebylo jim po chuti: to a ono krltisovali, byli by rádl změnili. Bývall to obyčejně páni z království. Žádané změny byly často i plně oprávněné. Ale zapomínáno nešťastně na kon- servativní ráz starousedlých Moravanů. Nepracováno soustavně o průpravu povlovnou »šosáckého« obyva- telstva pro nové směry v obecní správě a pod. - změny měly býtl provedeny lhned, i proti vůli těch zabedněných zpátečníků. Tím vehnáni neprozíraví šo- sáci do náručí lákavých několika hospodářsky silných Němoů: spojill se »obojí Moravané« či »Moraveke

daří.

FEUILLETON.

Z koutu bídy.

(Vánoční reminiscence.)

Byl jednou král, který přestrojen, nepoznán rád v noci chodil ulicemi města, aby seznal, jak se jeho poddaným, kteří nemohou jezditi k officlelní audlencl, A když tak jednou kráčel nejzazší ulicí, příšel k rozvalinám starého domu. Smutně trčely vzhůru jako rozmetené údy mrtvoly. Zadíval se na ně a hlavou jeho táhly vzpomínky dávných časů, jichž ne- byl již pamětníkem. V tom spatřil, že z důll z prohlubně sklepní se dere tmou nahoru malé světélko. Třáslo se a chvělo, jako by i jemu bylo nevolno v zříceninách, jež nále- žely již zapomenutí. Král se zarazil. Pohlédl zpytavě směrem, odkud vycházslo. A co spatřil? V podzemní jámě, hrubou pytlovou halenou oděn, seděl muž. Před ním stála jeho manželka, okolo tlačilo se několik hladovících dítek. Pojídali suchý chléb a zapíjeli vodou. A. přece v očích mužových bylo tušiti spokojenost, ve tváři ženy zrcadlil se klid. A děti, když pojedly svůj kra- jíček, daly se do hry a vesele sí pozpěvovaly. »Zde bydlí svatá spokojenost,« šeptal si král, dojat tímto obrazem domácnosti a pomalu bral se dále. Poznal, že chudoba nevylučuje ště-

stí. Že je v ní něco ctihodného, posvátného, že ná- leží úcta tomu, kdo ji dovede nésti s veselou, spoko- jenou tváří. Ale obrázek, který se mi teď vynořil v mysll. jest dnes jen pouhou pohádkou. Zbytek zlatých, do- brých časů. Ukáži obrázek časovější. Skutečný. V Břehové ulicl, na svahu našeho Židov- ského města k Vltavě, stojí sešlý dům. Má číslo 207. Jeho zaprášená okna hledí k vám jako oči umírají- cího. Jako by chtěly řícl: »Ustrňte se nade mnou dejte ml milosrdnou ránu motykou, aby musilí odejítl ti, kteří v mých zkažených útrobách jsou odsouzenl šíti. « — Dům zval se kdys: »U zlatého zvonu« Jaká to ironie číší z tohoto jména! Dnešní okolí, nechtíc snad ironisovati nad starým chudákem, nazývá jej: »Hejtmanský dům.« Úzkou, tmavou chodbou vkročíte na malý dvo- rek, kde ovane vás ostrý puch přelidnělých bytů. Máte tu pocit, jako by vás vedli někam do podzem- ních žalářů neb olověných komor. Ze dvorku v levo zasklenými dveřmí vejdete »do bytu«, v němž žije jakási Beránková. Má pronajaty 2 malé místnostl. Nízké a šplnavé. Omítka stěn vlhkem dávno již opa- dala, podlaha vyhnila. Prostředkem místnosti, podivně v září svíce se lesknouc, protéká zapáchající stoka. A tyto místnosti obývají 2 rodiny s 2 malými dětmi. Druhou vedle obývá rodína s 6 dětmi. Vzácný

muž, o němž svrchu jsem se zmínil, bydlll věru jako v paláci proti těm, kteří v tomto brlohu jsou nuceni žíti. Zde nesídlí chudoba — zde se usadíla bída. Z tváří těchto lidí nikdy nezasvitne štěstí, spokoje- nost, jež i strádání dovede snášetl, z nich hledí vám tupá resignace, lhostejnost, jíž smrt by byla vítanější nežli žlvot. Otřesete se, když vstoupíte v první byt »hejt- manského domu«. Trestník, který těžce se prohřešll na lidské společnosti, takto bydliti nesmí. Několik odborníků: stavitel, lékař, inspekční p. rada bdí nad jeho zdravím, bytem i stravou. Čím se prohřešlli tito, že souzeno jim v tak bí- dných poměrech žítl? Byli chudi. A chudoba podlo- mila všechny jich naděje a touhy. Ztratill snad i sílu víry. — A tak se dostavila bída. Bída resignující na vše. A mnoho-li tato bída platí nájemného? Sna nic? Vždyť i byt v trestnici je zadarmo. Snad do- mácí pán vám platí těm, kdož střeží jeho“ majetek, aby krysy ho nerozhlodaly? Daleko ne. Beránková platí ročně 240 korun. A jí její dva podnájemnícl týdně po 2 kor. 40 hal. Ročně tedy 125 kor. 80 hal. — A takových nájem- níků čítá hejtmanský dům 42! Podnájemníků snad je nemožno se dopočítat. Dům tento, jak z tohoto dokladu patrno, náleší věru mezi nejvýnosnější čínžáky nalí