#1
alto_textblock
#1
15. prosince 1901.)
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 340.
#3
alto_textblock
#3
Strana 9.
#4
alto_textblock
#4
Methoda paní Kadeřáhkové.
Bylo to v mých posledních tanečních hodi-
nách — — ale abych nelhal: nebyl jsem nikdy
řádným »posluchačem« taneční školy. Učil jsem
se tanci docela mimořádně. Odkoukával jsem
jiným, co dělají nohama a rukama, a zkoušel
jsem pak při rozličných příležitostech, co mn
ze všeho »v hlavě« uvázlo. Mám arci na svě-
domí několik velmi rozházených kadril a jednu
naprosto ztroskotanou besedu. Tehda, vzpomí
nám-lí dobře, odcházel jsem ze stánku Terpsy
chory oknem místo dveřmi. Naproti tomu však
nemohu zamlčeti, kterak se mi jednoho večera
podařilo vynalézti tanec docela nový, na nějá
sám pan tanemistr otvíral ústa. Bohužel, ne
ujalo se to. Našel jsem tanec, ale nikohod
páru k němu.
Tak tedy jsem byl kdysi pouhým hospitan
tem, a vlastně mne k tomu svedl přítel Ferdi
nand. Pořádali nějaké »opakovací«, a Ferdinan
sliboval mi dokonce, že budu zvolen ve slavny
kruh aranžérův a že dostanu na rameno kokardu
Abych zas řekl pravdu, ta kokarda mne nezvá
bila. Spíše to byla jistá dívka, o níž jsem vědě
že taky bude opakovati.
A v těchto opakovacích jsem tedy pozna
paní Kadeřábkovou, dámu, která v onom cyklu
tanečních večerů hned na počátku zaujala židi
sedmou na levo a na té židli vyseděla si svě
domitě svoje gardedámské večery až do postu
Nebyla ani veliká, ani malá, nebyla ani tlustá
ani hubená. Byla spíše tak nějak přihranatělá,
a bylo dosti nepochopitelno, že tato matka, se
všech stran tak ostře profilovaná, má dvě dcery
tak milé a líbezné.
Vlastně měla již jen jednu, totiž svobodnou
jednu. Starší byla provdána za vynikajíeího mla-
dého krejčího, kterýž opravňoval k nejlepším
nadějím. A nezklamal v nich. Dnes je hledaným
a váženým uniformistou. Mnozí jednoročáe
tvrdí, že nad něj není, ani ze starších a pro-
slulých mistrů.
Mladší, Karolinka, chodila do těch našieh
opakovacích. K čemu pak již kdy nebyla při
rovnávána ženská krásal Myslím, že říše kvě
teny je nadobro vyčerpána a dosti taky pytla-
čeno v říši zvířeny. Myška, hrdlička, holoubek,
slavík, labuť, laštovice, kolčavička — co vše ji
nesloužilo za model, chtěl-li kdo říci, jakse
mu podobala která žena. Pomalu nám zbyl
jenom dravci a tlustokožci. No, dovolte!
Karolince říkali všichni mišpulička. Snad
proto, že vše na ní bylo tak drobounké? Ústečka,
nosíček, ouška, ručičky, nožičky? Nevím, ale
říkali jí tak. Jinak neměla žádné podoby s miš-
pulkou.
Jistá věc jest, že tak mnohý z nás bys
byl rád přitočil k mišpuličce Karolince, ale hned
prvního večera věnoval se jí zcela Alfons Ko-
ňadra, mladý a malý úřadník jisté pojišťovny
a z ostatních nikdo mu nelezl do zeli.
Ani to nebylo příliš lákavé. Ne vzhledem
ke Karolince, ale vzhledem k její mateři. Nebo
kdykoli kdo přišel ke Karolince o taneček
dovoloval se nejdřive u maminky (v našich opa
kovacích bylo tak zavedeno), a kdykoli ji zas
paní mateři odevzdával, byl účasten poprvé
podruhé pokynu hlavy tak tvrdého a úsměvu
tak ledově ztrnulého, že ho přecházela chuť n
nový pokus. Soudili jsme, že pan Koňadra jes
jediným vyvoleným.
Ale to byl teprv omyl. Obsypávala-li pan
Kadeřábková všechny ostatní jen studivou jino
vatkou, lila nebohému Koňadrovi za krk přímo
ledovou vodu. Bylo věru třeba vší jeho žhavosti
aby se z něho hned zas vypařila, a jenom pře-
libezné úsměvy Karolinčiny a její naprosto
důvěrné přitulení k mužným prsoum Koňadrovým
vysvětlovaly nám odvahu jeho, s níž opět
opět přistupoval k sedmé židli na levose
skromnou, žadonivou otázkou: »Milostpan
dovoli ?«
Pak paní Kadeřábková, nemluvná a tajů
plná jako sfynx, zlomila se v šíji a sklopil
hlavu, což znamenalo svolení.
Ale Koňadra byl neochvějný. Nezůstal
sice ledové chování matky zbožňované mišpu-
ličky bez účinku na jeho náladu; postihoval
jsme chvílemi, kterak stál za některým piliřem
a beznadějně pohližel k židli sedmě; s jakou
žárlivosti sledoval, když kdos jiný na malou
chvili ukořistil jeho Karolinku; ale když nastala
o jedenácté chvile odpočinku, odhodlal se na
bídnouti dceři nepřistupné matky občerstvení
Zakoupil u cukrářského stolku číši limonády.
vypůjčil si pakfonový tácek a přinášel Karolince
růžovou malinovou.
»Nebylo by slečně libo?«
Kterak by ji nebylo libo! Ale než mohla
vztáhnouti ručičku, sklopila se mezi limonádu
a dceru ruka paní Kadeřábkové jak veslo a jej
ústa pronesla ledově:
»To ne, vašnosti. Ona už má.«
Nu, měla Karolinka vedle sebe na ozídce
okna sklenici piva za sedm krejcarů, ale limo-
náda — a malinová k tomu! — je přece lepší.
A byla od pana Koňadry! Teď ne jak politý.
ale jak opařený odstupoval nešťastný Koňadra,
byv takto odmítnut, a poněvadž byla limonáda
zaplacena, nezbývalo mu, než aby ji vypil sám.
Skryl se kdesi za sloup a vlil ji tam do sebe
rázem. Cos podobného málokdy potkalo úsluž-
ného, dvorného tanečníka. Avšak milý náš Alfons
nepokládal se za pouhého tanečníka. Jeho srdce
bylo zahořelo ke Karolince, sotvaže ji shlédl,
v prsou jeho zaburácelo, co burácelo v prsou
jinošských již tolikrát: Buď tato — nebo žádná
Do toho však mívají časem taky panímámy
slovičko. A co příležitostně pronesla paní Kade-
řábková, mohlo Alfonsu Koňadrovi znamenati
jedině: tedy žádnál
Naklonilať se jedné chvíle k matce Karo
linčině sousedka její, nejen sousedka zde v ta-
neční slni, ale i sousedka v ulici, kde Kade-
řábkovi bydlili, a poznamenala nesmírně při
větivě:
»Karolinka se baví!«
»Ať se baví,« odvětila paní Kadeřábková
zcela lhostejně. » P'roto je zde.e
»Pan Koňadra ji ani z ruky nepoušti.«
Panl Kadeřábková ohrnula jen spodní ret
»A mně se zdá,« pokračovala paní Švest-
ková, »že to není jen pro dnešek. Nák se d
ní hodně zakoukal. Aby si tak slečinka odtu
nesla na konec zásnubný prstýnek.«
#5
alto_textblock
#5
Kapalo to ze rtů paní Švestkové jak med.
ale bylo v tom hodně polyňku. Neboť deeruška
její, slečna Žofinka, dosti vytrvale seděla podle
maminky. Bylať ubohá ze staršího ročníku opa-
kovacích.
Ve tváři paní Kadeřábkové nepohnulo
se nic. Ale teď oločila hlavu a řekla sou-
sedce:
»Zde já pro ni ženicha nehledám
milá paní. Jenom jí k vůli, aby se povyrazila
jsem taky subskribovala. Kdyby mně tu seděln.
zůstaly bychom doma.«
Paní Švostková zahryzla se — a spolkla
Přec ještě jí nedalo.
»Ale pan Koňadra, zdá se mi, na tomhle
nepřestane. Je prý tuze solidní, a za
kouká-li se — —e
»To se bude muset kouknout jinde,« od
pověděla paní Kadeřábková. »Pro toho už tepry
naše Karolinka nevyrostla.«
Paní Švestková byla dobrá, sdílná paní
Alfons Koňadra dověděl se o výroku paní Ka
deřábkové ještě toho večera. Z kolikáté huby
tůžko lze vypočítati, ale dověděl se zcela bez
pečně.
Chvíli jim lomeovalo zoufalství, jehož ná-
sledek byl, že vypil toho večera smichovských
pět, ač píval jindy dvě, tři. A když bylove
dvě po opakovaci a dcerušky i matky v šatně
se zabalovaly do plášťů, byl tak na vše od-
hodlán, že nabídl matce i slečně průvod.
A dostal košem. Ne od dcerušky, ale o
matky-
Tenkrát nám Koňadra řekl, že se do ránu
zastřeli. Vzali jsme ho do kavárny, dílem jsme
mu zastřelení schválili v zásadě, radice ovšem,
aby počkal do prvního, kdy se v bance vypláe
gáže, a bylo by pošetilostí, aby jim to daroval,
dílem pak jsme zastřelení zavrhovali, ježto stoí
peníze, velmi často se nezdaři, a zdaří-li se, že
bývá po všem.
Karolinka však — dodávali jsme — je
jista, je patrno, že ho má ráda, a třeba byla
matka jako výr, že zbývá ještě otec. A když
jsme šťastně vyláhli z milého Koňadry, že zallm
doma nemá žádně střelné zbraně vůbec, že tal
jako tak musí počkati, až dostane prvního so-
botáles, a když jsme ho ujistili, že ho v téhle
věci neopustíme a Karolinka že musí být jeho,
utišil se Koňadra, vypil dva čaje, sehrál partii
pyramidy, a pak jsme ho odvedli domů. — —
Paní Kdeřábková zůstala chladna po všechny
opakovací; arci Alfons Koňadra třeti neděli do
provázel matku s dcerou, ale tehda mu řekla
panička velmi odměřeně:
»Ráda to nevidím, ale abych vás ne-
urazila.«
Aby tak byla věděla, že měl Alfons ji
třikráte dostaveníčko s Karolinkou ! O tom však
věděli jenom jeho nejlepší přátelé. Měl jich pal
ještě více, dostaveníček, ba mnoho, ale Karo-
linka mřela vždycky úzkosti.
A tak věru bylo nepochopitelno, kterak se
stalo, že v podzimku si Koňadra vedl. Karolinku
k oltáti. A byli svoji.
Komu snad nejvice to zakončení vrlalo
mozkem: paní Švestkové, vzácné sousedce paní
Kadeřábkové. Nescházela v kostele při oddav-
kách, ale nedostala se k paní Kadeřábkové, aby
s ni promluvila. Však si ji nadběhla hnedle
druhý den, když tehyně Koňadrova šla do trhu
a pogratulovavši nejsladším způsobem, vypadl
s hlavním účelem svého intervjúvu:
»Já zůstala jako tumpachová, paní z Kade-
řábků, když jsem slyšela a viděla, že přece pan
Koňadra . . .«
Paní Kadeřábková se blaženě usmála:
»On je to člověk jak zlato, paní sousedko
Moc hodný — a celá rodina. Nemohla Karo
linka lepšího dostat.«
»Ale Ježiš Marjá, paní z Kadeřábků
žasla paní Švestková, »vždyť jste o něm ne
chtěla ani slyšet! Tenkrát v „Mládenefch“
Vždyť se Karolinka od něho nesměla ani napít
Vždyť prý k vám nesměl tak dlouhod
domu . . . . 1 ?«
»Milá paní sousedko,« mluvila paní Kade-
řábková, »to je moje methoda. Ne holkud
někoho nutit, ne hnedle s každým naše— vaše
Ne hnedle doprovázení a zvaní na kávu! T
se potančí, porozpráví, pomiluje, polibá —a
letí se dál. Já vždycky každého na dištane.
Tak bylo s Klárkou, tak s Karolinkou. Je-li to
ten pravý, zakousne-li se, však nepopustí, třeba
byla matka trochu na tvrdo. A vidíte, nese-
lhalo mi ani s Klárkou, ani s Karolinkou. Inu
arci, paní sousedko, hlavní věc: musí holk
taky být k světu !« dopověděla s důrazem.
Paní Švestková věděla, co chtěla vědět
i nechtěla, a velmi přivětivě se poroučela.
Ostatně methoda paní Kadeřábkové se
zdravě osvědčila. Obě její dcerušky jsou velmi
štastny. Ba, povídá se tak taky o jejich mu-
žích, což jest ještě potěšitelnější.
Y psilou.
#6
alto_textblock
#6
Šibenice.
#7
alto_textblock
#7
Trochu nerozumná fantasie. Napsal Karel Brodecký
#8
alto_textblock
#8
Před deviti lety stal se mi případ zvláštn
a podivuhodný. Byl jsem blízek šibenice právě
tak jako jiný zločinec a zachránila mne pouze
neobyčejná shoda okolností, že jsem nebyl po-
praven.
Jako všecky vážné věci, měla i moje věc
pranevinný počátek. Bydlel jsem tenkráteu
starobylé vdovy, která neměla pražádného za-
městnání, nýbrž žila, jak jsem později zjistil
z mých skrovných příjmů. Já bydlel jsem v po-
koji, jemuž ona v trvalém poblouzení mysl
zatvrzele říkala »salon«, ona bydlela v kuchyn
hned a přímo vedle »salonu«. Můj » salone
měl zcela zvláštní vehod a žily jsme v něm
vlastně dvě bytosti: já a můj nezapomenulelný
Nero, Já byl jsem já, Nero však byl pes, o
němž se nevědělo, jaký to je pes. Jisto bylo
pouze, že to jest zvíře veliké a chlupaté, roz-
umné a nedůtklivé, tlusté a lIné. Poněvadž po-
kousal šest nemluvňat, ovšem v přiměřených
mezerách časových, byl jsem k vůli němu čtyři-
kráte odsouzen a dvakráte sproštěn, což mi ve-
lice pokazilo konduitu, poněvadž jsem se pak
k vůli těmto trestům nemohl uchytiti v žádném
státním úřadě, ač to bylo vždy mým ideálem.
#9
alto_textblock
#9
Proto jsem tomu zvířeti koupil obrovský koš,
který je činil úplně neškodným.
Nero žil dlouho, přece však ne tak dlouho
jako já, neboť já jsem jej přežil, Dokonal svůj
život za nesmírně podezřelých okolností. Ně-
kolik dní před svou smrti nežral, pouze vrčel.
ohonem vrtěl a kolem tlamy bělala se mu
pěna. V tom stavu mne dvakráte kousl do
lýtka a jednou do ruky, při čemž mi ukousl
u levé ruky dva prsty, z kteréhožto důvodu
nosim od té doby na levé ruce rukavici a ne-
braji na piano ani na flétnu.
Hůře bylo se zvířetem, když zcepeněl -
Prvý den nedělal jsem s ním praničeho, poně-
vadž jsem si namáčel ruku v umyvadle, druhý
den jsem přemítal, co si se zvířetem počnu,
třelí den jsem uvažoval, zdali bych neměl ode-
vzdati zdechlinu pohodnému, čívrtý den jsem
však seznal, že by se najisto zjistilo, že byl
pes vzteklý a že by mne odvezli do Pasteu-
rova ústavu.
Proto jsem se pátého dne odhodlal k činu
naprosto nerozvážnému, ale smělému. Koupil
jsem u pekaře moučný pytel, zašil do pytle
mrtvolu a pak jsem doma ve svém bytu popl-
jel do jedné hodiny s půlnoci. O jedné hodině
jsem se převlékl do dělnických šatů, naložil
pytel na záda a dal jsem se postranními uli-
čkami k řece. Výprava se mi dařila potud, že
jsem na své cestě nepotkal žádného strážníka,
což bylo velmi dobré, poněvadž ve hlavním
městě choditi noční dobou s pytlem na zádech
nikomu se nedoporučuje,
My, pozdní chodci, byli jsme docela tiši
Mlčel jsem já, mlčel pytel, mlčel i mrtvý Nero
Myslím vůbec, že by za těchto okolností nikdc
nemluvil, poněvadž s policií nejsou žádné žerty
a házeti do řeky pytle s mrtvolou, podle jizd-
ního řádu není dovoleno.
Ostatně jsem pohřbil Nerona docela po ná-
mořnicku. Dovlekl jsem pytel až k zábradli
velkého nábřeží, jež právě všelikého živého
tvorstva prostým se býti zdálo.
Ale v témž okamžiku, kdy jsem se do-
mníval, že do řeky zbluňkla chladná mrtvola,
chopila mne za rameno drsná ruka strážníka,
jehož číslo pro tmu a pro nedostatek jiného
osvětlení jsem nedovedl přečísti.
»Stůjte!« zvolal nejprve tento dobrý, ale
přísný muž.
Já uskočil jsem ustražen několik kroků na
zad, avšak přísný strážce veřejné bezpečnosti
v tom už mne zase chytil pevně za ruku.
»Vašnosti,« promluvil drsně, až mi to pro-
jíždělo morkem v kostech, »vy jste hodil do
řeky mrtvolu v pytli !«
Bylo mi, jakoby mne udeřil někdo do
hlavy palicí.
»Ano, ano,« zakoktal jsem vyjeveně
chtěl jsem se strážci vytrhnouti z ruky. Ne-
zdařilo se mi to.
»Jmenem zákona vás zatýkám,« prohlásil
neoblomně a již mne vlekl s sebou. Rozmyslel
jsem si to, že jest lépe jiti nežli býti nesen
v truhle a proto jsem šel.
Na policii mne vyslýchali plných čtyřia-
dvacet hodin, dvakráte mne fotografovali a po-
něvadž jsem byl v albu zločinců podoben ji-
stému nebezpečnému zločinci, jemuž scházely
u levé ruky dva prsty a jenž měl na zádech
zvláštní znamení, prohlíželi mi záda, nenašli
však nic zvláštního, pročež prohlásili, že jsem
si zvláštní znamení vypálil lápisem.
Marně jsem se zapřísahal, že byla v pytli
mrtvola mého Nerona, dle jejich mínění bylo
to pouze nejapnou výmluvou, která mi ješte
spíše přitěžovala.
Nevěřili mi ani, že jest mě jméno mým
pravým jmenem, nýbrž tvrdili, že jsem žil ve
svém dosavadním bytu na zapřenou a pod ci-
zím jmenem, jakož i že jsem padělal své prů-
vodní listy a zuřivě pátrali v měm kufru po
paklíčích.
Výpovědi mě kvartýrské, kterou ovšem také
hned vyslechli, rovněž mi nesmírně přitěžovaly.
Dobrá tato žena dosvědčila, že viděla několi-
kráte časně ráno z mého pokoje vycházeti mladě
divky, které po schodech spěšně utikaly. Na-
darmo jsem se zapřísahal, že to byly pouze mě
sestřenice, moji vyšetřovatelé kroutili nad tím
povážlivě hlavami.
Poněvadž šlo o to, byl-li jsem v peněžitých
nesnázích, byli vyslechnuti všichni moji věřitelé,
kteří ovšem s neobyčejnou lehkostí dotvrdili, že
jsem dlužen tolik, že by to stačilo na docel
obyčejnou kridu.
Zkrátka, policie sehnala za několik málo
hodin proti mně tolik důkazů, že jsem byl ješte
jednou — totiž po třetí — se všech světových
stran ofotografován a potom dodán trestnímu
soudu.
Byla ovšem na mne uvalena ihned vyše-
třovací vazba a vyšetřování prováděno s velikou
přísností. Případ můj rozvířil líné vlny veřejno-
sti, v novinách vypsána cena na polapení uto-
nulého pytle s mrtvolou. Rybáři na řece rozvi-
nuli takřka horečnou píli, aby vylovili mrtvolu
v pytli, všecko však bylo nadarmo. Vylovil
sice mnoho pytlů a v nich kočky, nikdy však
žádnou mrtvolu lidskou.
Na policii hlásilo se mnoho majitelů ztra-
cených dívek, manželek i vdov, avšak žádná
z okolnosti oznámených nehodila se na můj
případ. Zdá se mi, že se mnoho majiťelo
ztracených manželek na policii vůbec nehlásilo.
patrně z obavy, aby nebyly ztracené manželky
nalezeny a jim vráceny. Proto se pohybovalo
všecko vyšetřování v pouhých nejasnostecha
v indiciích: bylo mi nad slunce jasněji doká-
záno, že jsem člověk každé násilnosti schopný
a že jsem se hned po spáchaném činu doznal,
že jsem hodil do řeky mrtvolu s pytlem.
Vyšetřování se mnou vleklo se několik mě-
síců, bylo vyšetřeno proti mně všecko, co se
dalo vyšetřiti a to s takovou důkladností, že
byly o mých nepravostech i o těch z dob nej-
dávnějších sepsány obsáhlé protokoly. Když m
to všecko bylo předčítáno, žasl jsem potichu,
jak mnoho jest nepravostí, jichž se může člověk
za dvacet roků dopustiti.
Trval jsem arciť ustavičně na tom, že jsem
hodil do řeky mrtvolu svého Nerona a nikoli
lidskou, že prsty, které mi scházejí na levé
ruce, ukousnuty mi byly Neronem a že jsem
Nerona proto neodevzdal pohodnému, poněvadž
jsem se obával, že by byl zvěrolékařsky pitván,
#10
alto_textblock
#10
že by se zjistila jaho vzteklina a že bych byl
odvezen do Pasteurova ústavu, čehož jsemi
nepřál, poněvadž mi na tom nezáleželo, jestli
někoho pokoušu.
Hlavní svědkyní proti mně byla má kvar-
týrská, která dosvědčila, že jsem sice velikého
psa Nerona měl, že však nevíděla, že by pes
byl zcepeněl, že se pes ztratil, že ho neviděla
čtyři dni před mým odchodem, že u mne nikdy
neviděla žádného pytle a že to nebyly sestře-
nice, jež ode mne několikráte ráno odeházely.
Mimo to dosvědčila, že se ji čtyři dni přen
mým odchodem ztratil ostře broušený nůž a že
viděla na záchodě stopy krve.
Mrtvola ovšem nalezena nebyla, ale to mi
nepolehčovalo, poněvadž je obecně známo, že
řeka teče do moře, že nestojí, že tedy mrtvoln
do ní vhozená plave a že se nepodaří každou
mrtvolu z řeky vyloviti, že je tedy pravdě vele-
podobno, že mrtvola odplavala do moře. Že to
byla mrtvola ženského rodu, bylo také vele-
pravděpodobno, poněvadž by se s mužským
nikdo notahal až dolů k řece, kdežto se žen-
skými taháme se třebas i za řeku. Přiznám se
loyálně, když mi byly všecky protokoly přečteny,
že sám jsem počal pochybovati o tom, že jsem
vlekl v pytli mnrtvěho Nerona, že všecko spo-
čivá na nemilém nedorozumění, že jsem vlastně
vlekl k řece ženskou mrtvolu a že jest nejvyšší
čas, abych byl oběšen.
V duchu jsem už dělal testament a umlni
jsem si, že odkážu všecko svě jmění spolku pro
ochranu perversních dítek.
Po pěti měšících postoupil konečně vyše
třující soudce spisy, mé věci se týkající, veřej-
nému žalobci a u tohoto ležely spísy drahnou
dobu, poněvadž sepsání obšírné žaloby za den
se nedá sfouknouti. Já jsem mezitím pilně se
děl, ježto domácí řád vězeňský přísně zapovídá
váleti se mezi dnem na pryčně
Jinak jsem se měl dobře. Ráno jsme měl
k snídaní chutně upravenou bílou kávu s mast-
nými rohličky, namazanými čajovým máslem
v deset hodin masovou přesnídávku s litren
červeného dalmatského vína, v poledne kroupo
vou polévku, hovězí s vejci, okurkou a rajskou
omáčkou, před hovězím kousek lososa nebo ma
rinovaného úhoře, po hovězím nějakou pečeni,
k vepřové ovšem vyrukoval vždy knádlik se
zelim a na konec byl nákypek. Jako doslov bý
valy černá káva, cigára, ovoce a noviny. Po
obědě jsme měli nábožné rozjímání. Pan páter
sice řikal, že to všecko není nie platno, ale
nebylo také nic platno, musil rozjímati on
my také. Kdo chtěl, mohl svačiti ještě také
bílou kávu. Večeře byly dle jídelního listku.
Pivo nám donášeli v soudkách, poněvadž perso-
nál vězeňský nebyl tak četný, aby běhal pro
každý půllitr zvlášť. Když jsme večer popijeli,
přednášel nám soudní znalec z oboru mediciny
o zhoubných následeích alkoholu. Spat jsme
chodili dle libosti, měli jsme všichni »klíč o
domu« a kdo chtěl v noci spáli venku, musil
dáti čestné slovo, že bude do čtyr hodin ráno
doma, poněvadž v tu dobu vyvařována byla na
kotlech vězeňské kuchyně držková polévka, která
bývala velice oblíbena.
Poněkud nevolno bylo mi, když mi by
doručen obžalovací spis pro zločin úkladné
vraždy. Poněvadž případ můj byl tak neoby-
čejně sensační, hlásili se mi obhájcové sami,
zvolil jsem si tedy za obhájce muže, jenž byl
dle úsudku mých »spolusedicích« nejlepším.
Potěšil jsem se záhy vědomím, že jsem se
ve svých nadějích nesklamal. Můj obhájee vy
žádal si především delší rozmluvu se mnou,
dlouho však se mnou nemluvil.
»Člověče,« prohlásil ke mně, »řekněte mně.
jestli jste to udělal nebo ne! Docela nic se mne
nestyďte!«
»Udělal jsem to,« zakoktal jsem v rozpa-
cích. »Pak je dobře,« vtrhl mi můj obhájce do
řeči, »až dosud mi oběsili každého, který to
neudělal a to bylo nepříjemné — proto vám
gratuluji ke šťastnému výsledku !«
Prohlašuji ihned, že jsem z proroctví svéh
obhájce veliké radosti neměl. Dle jeho právni-
ckých pojmů byl jsem vlastně nevinen a to
bylo špatné znamení. Přiznávám se, že jsem
v tom okamžiku horoval pro odstranění trestu
smrti.
Z tohoto důvodu nechutnaly mi večeře
ani oběd ani snídaně. Jsou-li obhájcové trestní
tady pro to, aby zavřenému člověku kazili oběd.
pak úplně souhlasím, aby tato instituce byla
úplně odstraněna. Toť aby člověk, dostane-li ta-
kového obhájce s takovým »divným znameníme
za obhájce šel dodatečně někoho zavraždit,
chce-li býti sproštěn a nechce-li býti popraven.
Jedinou mojí nadějí bylo, že dostanu najist
milost, poněvadž jsem se domníval, že budu
svým hloupým zevnějškem a skromnými řečmi
vzbuzovati u svých soudců dobré dojmy.
Pochopi zajisté každý, že mi za těchto
okolností, které se pro mne podivuhodným způ-
sobem tak nepřiznivě utvářily, že by se z nich
dal utvořiti dvousvazkový kriminální román,
bylo velice nevolno. Rozechvěný čtenář budiž
však už na těchto místech potěšen tím, že jsem
na konec oběšen nebyl, poněvadž bych jinak
nemohl psáti tyto řádky.
S hrůzou očekával jsem den své poroty
s hrůzou jsem se ho také dočkal. Můj obhájce
podal, jak to bývá, několik dnů před mým po-
rotním dnem řadu nových, z části neslýchaných,
z části nemožných návrhů, jež ovšem byly sou-
dem jako nerozhodné zamitnuty.
Den před porotou vyžádal si ještě roz
mluvu se mnou, která mu byla povolena.
»Člověče,« oslovil mne přátelsky, »musím
vám říci, abyste se nelekal, když vám zejtra
vyberu za porotce muže mohutné konstrukee,
dle možnosti řezníky. Mám v tom směru hlu-
boké zkušenosti: uvidíte, jak ti lamželezové
budou slzeti, až budou odcházeli do poradní
síně! Spoléhejte docela na mne, dnes už se
mi v noci zdálo, že jste byl sproštěn všemi
hlasy!« — —
Stiskl jsem svému obhájci vděčně ruce.
Když jsem se už konečně ocitl před poro-
tou, sebral jsem své poslední, po dlouhém
»sezení« mi zbývající síly a odpovidal jsem
náramně určitě. Mluvil jsem pouhou pravdu, že
jsem hodil do řeky mrtvolu svého Nerona, že
jsem měl styky pouze se živými sestřenicemi,
s mrtvolami že jsem nikdy nepřišel do styku,
#11
alto_textblock
#11
že má kvartýrská trpí bezsenností a že není
vyloučeno, že je stížena paranoiou.
Na lavici porotců sedělo palnáct hranatých
mužů, chlapíků jako ze žuly. Když jsem na ně po
straně mrkl, motala se mi hlava. Dokonce mi
nepřipadalo, že by tito mužové byli schopni ně-
koho osvoboditi, naopak, připadalo mi, že by
jim bylo obzvláštňím potěšením, kdyby mě vi-
děli houpati se na šibenici.
Nekonečná řada svědků přísahala a vypa-
vídala. Vypovídali všichni proti mně. Ti svěd-
kové, kteří svědčili v můj prospěch — na štěsti
bylo jich velice málo — osobně předvoláni ne-
byli, nýbrž čteny byly pouze jich protokoly.
Přeličení, rozpočtené na tři dny, protáhlo se
tolik, že teprve třetiho dne o sedmé hodině
večer počal mluviti veřejný žalobce. Poslu-
chačstvo v porotní sini — byly to vesměs
dámy — vytáhlo z kapes a pouzder kapesníky
a počalo slzeti. Veřejný žalobce rozebral všecky
mé špatnosti tak důkladně, že jsem div neslzel
s přítomnými dámami.
Byla již velice tma, když se uchopil slova
můj obhájce. Soudní sluhové přinesli krejearové
svíčky, rozžehli je a postavili na všecky stoly.
Můj obhájce začal o Benátkách. »Když
jsem před patnácti léty cestoval po Benátkách,
vypravoval mi gondoliér hrůzyplný případ. ..«
A nyní začal můj obhájee vypravovati
hrůzyplný případ. Byl to opravdu případ stra-
šlivý, hrůzou vstávaly vlasy na hlavě nejen
zkušeným soudcům, ale i nezkušeným porotcům.
Mně při tom bylo, jakoby mě někdo píchal
špendlikem do zad.
Způsob obhajování mého obhájce byl tak
podivuhodný, že jsem hrůzou ztratil všecko
vědomí.
Vzpamatoval jsem se teprve, když do mne
můj obhájce strčil a mi důrazně zašeptal do
ucha: »Člověče, teď brečte, sic je s vámi
amen-!«
Rozplakal jsem se tedy jako umírající šestj-
nedělka, ale můj pláč měl podivuhodný účinek.
Moji řeznici — totiž moji porotcové — zavzl
kali také hořce na porotní lavici a za okamži
plakali jsme společně: já, obžalovaný, dvanác
porolců skutečných a tři porotcové náhradní.t
Veřejný žalobce sice neplakal, ale koulel
očima jako rorejs. Posluchači — vlastně poslu-
chačky byly už tak uplakány jako po funuse.
Kdybych tisiekrát umřel, nikdy by lidé o mých
funusech tak nezaplakali jako tenkráte, když
mě za živa obhajoval můj obhájce.
Konečně odešli moji porotcové do poradnl
síně, kdež měli rozhodnouti o mém osudu. Mě
mezitím drželi dva strážnici za rameno, abych
jim neutekl na záchod. Můj obhájce hrdě pře-
kračoval po porotní síni a všecky dámy jej pro-
hlížely binoklem.
Porotcové vrátili se za nedlouho z poradní
sině. Vrchní porotce utřel si ještě jednou za-
mžené oči a předčital rozechvěným hlasem
z papírku nejprve otázku a pak odpověd.
»Porolcové odpověděli čtrnácti hlasy:
Ne l«
Předseda sehou strašně vrtěl na předsed-
nické židli, nebylo však nie platno, porotcové
odpověděli na všecky otázky čtrná cti
hlasy »no«,
Dojem řeči mého obhájce byl totiž tak
obrovský, že do poradní síně vešli z nedopa-
tření také náhradní porotcové a také títo hlaso-
vali pro mou nevinu.
Po třidenním unavujícím sezení nerad jsem
opouštěl pohostinné síně porotního sálu. Oka-
mžiky v něm strávené, zůstanou mi nezapome-
nutelnými. Od té doby pozdravují také nesmírně
uetivě svého obhájce. Čtu vždy v jeho pohledu
tichou otázku: Človéče, kdy pak z a se
někoho zabijete? . ..
#12
alto_textblock
#12
Prach a slzy.
Napsala Vlasta Piltnerová.
#13
alto_textblock
#13
Přitel mi vyprávěl:
Za deštivého odpoledne, takového nekone-
čného odpoledne v letě, kdy nechce se ani se-
šeřiti, aby spuštěné záclony a rozžehnutá lampa
vzbudily útulnější dojmy, došel jsem na návštěvu
k svojí tetě.
Přijala mne vlídně, těšíc se, že přece zase
jednou přicházím se podívati na »starou tetku«.
Moje laskavá tetinka koketovala trošku
tím stářím, mám ji v podezření, že chtěla s
zdáti starší než byla, nepoužívajíe nikdy pudru,
česajíc nejprostším způsobem svoje prošedlé
vlasy a oblékajíc se co možná jednoduše, oby-
čejně do temných barev.
Překvapila mne dnes, jsouc oděna v jasně
červený župan, jehož černé stuhy a krajky měly
snad tlumiti veselou jeho barvu, slušel telince
tak pěkně, že vypadala zcela mladistvě.
Neopomenul jsem to totince pověděti.
Zasmála se zvučně. Věděla dobře, žejí
smích, při kterém se jí v buclatých tvářích pro-
hloubily doličky, hezky sluší a proto smávala
se zřídka kdy hlasitě. Snad chtěla si smíchem
uchovati trochu té mladistvosti, jejíž popíráním
přece jenom koketovala, Myslila si asi moje in-
telligentní tetinka, že je lépe, shledávána-li jest
mladistvou, než aby musila upozorňovati sama,
že ji posud jest.
Žvatlali jsme chvíli, telinka zažehla si ci-
garetu, podala mi oheň, žertovala a já přechá-
zel po pokoji, bera do rukou rozličné věci, roz-
ložené po stolcích a etažérách.
Na psacím stole tetině ležela knížka men-
šího formátu, svázaná v rudý samet, se stři-
brnou sponkou.
Byla otevřena, na místě pak, kde jevilo se
jakés písmo, ležela bílá růže.
»Četla jste?« tázal jsem se maně.
»Nikoli, vzpomínala jsem. Co tam jest ve-
psáno, znám vše nazpamět, jest to památník.
Honem, směj se staré tetě, že vyhrabává vy-
bledlé, sentimentální upomínky mládí, že klade
čerstvou růži na vybledlé písmo — směj se,
chceš-li. Ale pravím ti, že tou růží zasilala jsem
pozdrav do minulosti «
»Přiteli či —
»Trpící duši. Pojď, přečti si ta slova.A
pak můžeš o nich přemýšleti, můžeme o nich
rozmlouvati — —« Tetinka s povzdechem po-