#1
alto_textblock
#1
Strana 2.
#2
alto_textblock
#2
NÁRODNÍ IISTY.
#3
alto_textblock
#3
12. července 1901.
#4
alto_textblock
#4
Číslo 190.
#5
alto_textblock
#5
gramy, v nichž často o pouhou písmenu vedla
se nejtužší zásadní polemika po celé měsíce
Tak na př. ve společném programu celé oppo-
sice pravile se mezi jiným: »V záležitostech
společných celé říši, vyplývajících z pragma-
tické sankce, království chorvatské bude rozho-
dovati rovneprávně jako království uherské
s ostatními zeměmi Jeho Veličenstva.« Taková
byla redakce neodvislé strany, kdežto strana
práva tvrdila, že konec toho programového bodu
má zníti: »rovnoprávně jako království uherské
ostatní země Jeho Veličenstva.« Není tedy divu,
že při prvé příležitosti obě strany se rozešly.
nemohouce se kromě toho shodnouti — o jmenu
příští jednotné strany.
Po celých šest let nejtrapnějších politických
zkušeností a vzrůstající národní bídy, klerá
hrozí úplným národním úpadkem, situace zů
stala stejná: venkov volá po okamžité organi
saci a po neodkladné práci, kdežto vůdcové
rokují o tom, má-li se nejdřive obnoviti po smrt
Starčevičově rozštěpená (na »čisté« a » nečisté«)
strana práva a má-li se v lidu zakořeněné jmeno
strany práva považovati za přední podmínku
jakékoliv shody. A tak se stalo, že v té chvíli
mezi záhřebskými vůdci zabíjí se čas scholasti-
ckým doktrinářstvím, které by již dávne bylo
odňalo veškeru chuť k národní práci, kdyby
pravé vlastenectví mohlo a smělo upustiti o
národní činnosti z jakéhokoliv důvodu. R.
#6
alto_textblock
#6
Politické zprávy zahraničné.
V Praze, 11. července.
Slovanští Sokolové a panger-
manism.
CÚvodní článek „Hon. Bpemz. “).
Němcům i rakouským, i německým nelíb
se sokolský slet v Praze. Rozumějíce z vlastn
zkušenosti, jakou důležitost má vniterná organi-
sace a kázeň, Němci nejsou spokojeni, že po-
zorují tytéž vlastnosti nejen u jednotlivých so
kolských spolků, nýbrž i ve všesokolském sdru-
žení. Pangermánská propaganda ve střední Ev-
ropě i dále na východě právě tak jako mimo
Evropu má úspěch hlavně proto, že rozličné
její spolky družně a soustavně pracují k dosa-
žení společného cíle.
Dosud Němci na jevišti kulturného boj
nepotkávali se s odporem organisovaných sil
Jejich hlavními protivníky byli západní Slované.
rozdělení na manohé kmeny, jež často všeslovan-
skou myšlenku podřizovaly svým úzkým pro-
spěchům. Ale touž měrou, jak nátisk Němců
rostl a se zveličoval, v slovanských národeeh
budilo se poznání, že je nutno klásti tomu ná-
tisku odpor. Vznik a rozvoj sokolských spolků
dokazuje, že Slované na své štěstí pochopili
čím to vítězí jejich protivnfci, a jali se bojo-
vati s ními jich vlastní zbraní.
Ze všeho slovanského světa sletěli se Soko-
lové do české stolice, ale celek jejich nebyl
různoplemennou tlupou, nýbrž vykázněným vo-
jem míru, připraveným do boje za zájmy Slo-
vanstva.
Zvláště nepříjemně působí na Němce, že
byli v Praze přítomni ruští a francouzští hosté.
Že z Ruska přišly deputace, není ovšem nie
divného, ale příjezd Francouzů dává celému
sletu Sokolů docela nový smysl a význam.
Všichni Francouzi osvojují si přesvědčení,
že Francie musí se postaviti v boj naproti pan-
germanismu. Na této půdě franko-ruskému
spolku dostává se většího upevnění. Před nim
vystupuje nový grandiosný cil, k jehož dosažení
musí napnouti všechny své síly.
Idey pangermanismu dokonce nejsou my-
them, nejsou vymyšleny publicistikou, nemající
nic lepšího na práci. Ony skutečně jsoua
žijou a k tomu, aby byly uvedeny v život,
Němci pracují v celé střední Evropě, na Bal-
káně, v Malé Asii, na březích Porského zálivu,
v Mexiku, Brasilii.
Sny pangermánské nemají v sobě ničeho
pravdě nepodobného. Kdyby nenašla výdatného
odporu a byla podporována politickým štěstím,
německá říše snadno se může pomocí celného
spolku rozšířiti na celou téměř Evropu kromě
krajního Západu a Východu.
#7
alto_textblock
#7
vášeň! Jedinkrát v celé knize vidíte dobrého
Ilju planouti — hněvem, hořkými výpady, když
staví se za štít tohoto »neskrušeného enthusiasty
Poláka«. »Mir Iskusstva« napsal totiž s ironickou
poznámkou o »vlastenecké« ceně Matejkových
děl: »Tohle zvalo se někdy uměním — «
»Sahat na Matejko! Jeho národní cena ni-
kdy nebude dotčena odhadem bursy obrazové
On bude vždycky kolosem a vaše plevy trpaslíků
nedostihnou ani podnoží jeho piedestálu!« *)
Jak litujete šedivícího idealistu, že tu trpkou
stať »Na adressu Miru« napsati — musil. Z té
trpkosti promlouvá — láska uražená. Co se Rěpin
nahájil právě těch — mladých! Stať »Na
obranu nové Akademie« jest vlastně jen na obranu
— jejich! Vystupuje i proti přátelům svým,
Stasovovi a Antokolskému, aby snad těm nej-
mladším neubližili předčasným odsudkem váž-
ných jejich aspirací uměleckých.
On, který vysoko zvedá umění k vůli —
umění, pozoruje pojednou kolem dokola uměni
k vůli — mamoně. Jako Mojžíš pohlédnuv s hory
spatřil chráněnce svoje zase kolem zlatého ——
»Trhová cena, ejhle, čím se určuje nyn
hodnota uměleckých děl! Obchodníci s obrazy
zaměnili místo professorů: oni učí vkusu —
Dokonalost forem uznali za nepotřebnou: po-
kloňte se před autoritou krámu, očisťte musea
od starého haraburdí, udělejte místo — diletant-
skému dekadentství! Ach, pánové, pánové, kde
je vaše individuálnost? Špetka patriotismu ? Vše
chno své zaházet špínou; nechtít znát rusko
školy, jako cizínei! Věčně přežvykovat žvance
evropské, napodobovat — poslední modu! By
rabem chytrácké — ažiotáže l«
A dále píše Rěpin:
»Ve skulptuře jejich ideálem — Rodin.
Socha Balsaca a socha Evy, jež byly u nás na
výstavě, blizky už kamenným babám, krášlivším
skythské mohyly na jihu Rusi.«
Ale ovšem: v Rue le Pelletier začali právě
»uznávat« ty, kdo mají odvahu »začínat umění
znovu«, čili: umění zase patami vzhůru obracet —
Kniha Rěpinova je velmi poučna.
#8
alto_textblock
#8
*) Ale proto není Rěpin slep k mnohým techni
ckým nedostatkům Matejkovým: vykládá je (v dopise
z Krakova) umělcovou krátkozrakostí.
#9
alto_textblock
#9
Proti tomu, aby nevznikl tak mohutný
státní organism, který bude tlačit Francii k atlan-
tickému moři a, až se upevní na Středozemním
moři, vezme Rusku naději na cařihradské prů
livy, a rozšlape jihoslovanský svět, je nevyhnu-
telně třeba spojených sil všech ohrožených.
Rusko a Francie musejí podati ruce Slovanům
středcevropským a podporovati v nich budíe
se myšlenku jednoty, ukázati jim na nebezpečí
které již již na ně kvačí, a dáti jim program
déjství.
Kdo zvítězí, zdaž pangermanism neb
franko-ruský spolek se západním Slovanstvem
od rozřešení této otázky závisí všechen příšt
osud Evropy a možná všeho světa.
V nynější době tento veliký boj teprve za-
počíná. Velmi je důležito, aby protivníku v sa-
mém počátku nebylo dopřáno vzíti vrch. Bu-
deme-li teprve sbírati své síly, zatím co soupei
náš vytáhl už do boje, sotva můžeme počilat
na vítězství.
Sokolové sletěli se v pravý čas, čemuž
není divu, neboť sokol je pták bystrozraký
z daleka vidí na protivníka, avšak třeba, aby
řady Sokolů stále rostly, aby duch sokolsk
šířil se po všem širém slovanském světě.
#10
alto_textblock
#10
Generál A. F. Rittich.
Zpravodaj »HoB. Bpesr.«, jenž byl při
tomen slavnostem sokolským v Praze, oznamuje
svému listu, že není pravdy v povéstech, jako
by gen. Rittich byl musil opustiti Prahu na
pokyn rakouských úřadů. Pověst řečená, prav
dopisovatel, vznikla bezpochyby z toho, že Slo-
vané přivykli podobným laskavostem rakouskýeh
úřadů.
Dopisovatel dále po zásluze odkopává vztek-
lou smečku německých listů, která se na gen.
Ritticha pro jeho laskavé slovo k Čechům vrhla,
jakoby ho chtěla rozsápati, a zavírá: Co se týče
Čechů, jim německá vzteklost působí největší
potěšení. V jejich očích krasořečný list generál
Ritticha je překrásným doplňkem sokolských
slavností. List Rittichův otištěn byl všemi listy
generál dostává blahopřejné telegramy a stal se.
slovem, v Čechách hrdinou dne.
#11
alto_textblock
#11
Filipiny.
V Londýně dlicí americký obchodník z Ma
nily Mac Evoy tvrdí, že zpráva, jako by
plukovník Funston byl zajal vůdce Filipineů
A quinalda, jest vymyšlena. Když Američané
seznali, že se ho nemohou zmocnili, tázali se.
co by žádal za to, by se podal. Aquinaldo ne-
prodleně odpověděl, že žádá za své podroben
5 millionů dollarů. Protože válka stála Ameri-
čany týdně také tolik, nebyl jim Aquinaldem
žádaný obnos příliš velkým a obchod tento dle
tvrzení Mac Evoye také uzavřen. Španělské listy
krátce po vyrovnání Filipinců se Španěly a po
vypuknutí války se Spojenými státy tvrdily, že
španělská správa vyplatila Aquinaldovi větší pe
něžní obnos.
#12
alto_textblock
#12
„Předrželi“ dovolenou.
Charakteristická a poněkud veselá příhoda
stala se válečným lodím, které zúčastnily se ne-
dávných slavností australských. Z Melbournu se
oznamuje, že americká válečná loď »Brooklin«,
anglická »Juno« a ruská »Gromoboj« nemohly
odplouti, pratože prchlo z nich na pevninu tolik
mužstva, že se obávaly, podniknouti dalekou
cestu do svého domova s jeho zbytkem.
Australské břehy měly totiž na námořní jejich
vojíny tak přítažlivou moc, že z nich prehl.
kdo jen mohl. Chladní Angličané omluvili své
opozdění se ve vodách australských tim, že si
řeklí: »Čekáme na lidi, kteří svou dovolenou
předrželi ...« Velitel americké lodi nebyl však
tak trpělivým a snažil se hromadnou deser
svého mužstva nahraditi nově najatými Australci,
jimž navlékl americkou uniformu. Z německých
dvou válečných lodí »Hansa« a »Cormorane
nopohřešuje prý se žádný vojín.
#13
alto_textblock
#13
Dozvuky afféry fašodské.
Afféra fašodská, jež způsobila ve Franei
svého času mnoho zlé krve, stala se znova
předmětem rozhovorů, uveřejněním zápisků býv
presidenta Faura. Agencie »Havas« byla sice
rodinou zvěčnělého požádána, aby popřela pra-
vost těchto memoirů, uveřejněných přítelem ze-
snulého ve »Figaru«, ale nacionalistické listy
jsou o správnosti jejich přesvědčeny. Podáváme
z těchto upomínek jednu z nejinteressantnějších.
President Felix Faure rozhodně chtě
tehdy válce. Bylo to v paláci Elysejském. V den
potom, když došla do Evropy zvěst, že plu-
kovník Marehand vztýčil francouzskou vlajku
ve Fašodě, Faure v Elysejském paláci pravil ke
svému ministru financí: »Tedy Angličané chtějí
mermomocí válce. Nuže, ať ji mají, Ty
však mi připrav ihned potřebné peníze«. Večer
byla ministerská porada, která rozhodla prot
presidentovi. Telegrafovalo se pobočníku
Marchandovu, setníku Baratierovi, jenž
očekávaí rozkazy své vlády v Kahýře. Pobočník
ihned přijel. Situace byla napjatá. Dislokace
vojska ve francouzských osadách dála se v nej
větším chvatu. Baratier se odebral do paláee
ministra Delcasséa a tázal se: »Jaké jsou vaše
instrukce, pane ministře?« »Naleznete je v Ka-
hýře při svém návratu; situace se změnila o
té doby, co jsme vás povolali«, odpověděl Del
cassé. A v týmže okamžiku oznámena návštěv
siřa Edvarda Momsona, velevyslance angli
ckého. Ministr obrátiv se k Baratierovi, pravil
»To je válka, ale mám také své ultimatum!«
Baratier se poroučel a odjel okamžitě zpět do
Egypta. Mezitím krise, jež se přiostřila v casus
belli, vzájemnými ústupky se strany francouzské
i anglické počala pozbývati své ostrosti a pro
tívy se mírnily.
Marchandovi byl dán rozkaz k oka-
mžitému návratu. On ale odepřel. Veškerá Francie
jásala vstříc reku fušodskému. Byl vyzván po
druhě, aby se vrátil, ale 1 tentokráte položil své
»veto«. A tu ministr Delcassé, podléhaje
veřejnému mínění, povolil hrdinnému Marchan-
dovi zpáteční pochod přes Sudan. A president
Felix Faure dodává ve svých memoirech: »Snad
mřeli strachy v palácích na nábřeží orsayském
a v Tuilerifeh, ale statečný Marchand svoje po
slání věrně splnil.«
#14
alto_textblock
#14
Listy z Bukoviny.
2. Ruská intelligence.
Seznámiv čtenáře v prvém svém listě
s postavením ruského lidu v Bukovině, zejmena
se stavem zemědělským, jenž se tu jeví hlavním
představitelem ruského živlu, chci se nyní do
tknouti naší nečetné intelligence, našeho spole
čenského života a našich snah.
Bukovina dostala se k Rakousku r. 1775
po jedně z rusko-tureckých válek. Vítězná ruská
vojska zaujala mimo jiné i Bukovinu, kterouž
po ukončení vojny Rusko odevzdalo svému
passivnímu spojenci, Rakousku, jež se až do
krymské války těšilo podpoře a sympstiím Ruska.
S rakouskými řády přišli do Bukoviny též
rakouští úřadníci ve způsobě německých kulfur
trägrů. Po čase vznikly u nás německé středn
školy a v letech sedmdesátých i německá uni-
versita. Naši Němci jsou velice hrdí touto svou
universitou. Jest to jejich »nejvýchodnější uni
versita«, něco jako přední stráž německé kul
tury na barbarském východu. Dnes se už za-
pominá, že založení této university jest zásluhou
Rusa, bývalého poslance Tomaščuka, jenž ve
řejně o sobě hlásal, že jest sice původu ne-
německého, ale všechny své vědomosti a celou
tak řikaje svou duševní bytost že vděčí německé
kultuře a proto se cítí skrz na skrz Němcém-
Ještě méně jest asi známo, že veliký Bismark
navrhoval tehda, aby se v Černovcích zřídila
ne německá, nýbrž ruská universita, poněvadž
k Rusům jest třeba chovati se opatrně a za
nynějších poměrů germanisace rakouských Rusů
nemůže býti na čase.
V době připojení Bukoviny k Rakousku
ani Rusové, ani tamní Rumuni nebyli, jak při-
rozeno, národně uvědoměli. Ba i rok čtyřicátý
osmý, jenž měl dalekosáhlý vliv na národní
život ostatních národů rakouských, působil jen
nepatrně na »zelenou Bukovinu« (»zelenou« na-
zývá se v národních písních). Proces národního
probuzení odehrává se v Bukovině teprve z
našich dnů. V té věci Bukovina se opozdila
velice i za příbuznou Haličí. Tomaščukové i dnes
ještě v Bukovině kvetou. I dnes ještě můžete
se tu setkati s osobnostmi ruského původu, jež
se hrdě hlásí k německé národnosti. Známe
syny pravoslavných duchovních, kteří jsou členy
německých buršáckých spolků a procházejí se
v pestrých čapkách po městě. A snad vás
opravdu překvapí, povím-li, že většina ruských
duchovních v Bukovině mluví ve své domácnosti
s rodinou německy.
Ale tento vnější německý nátěr není nám
zatím nebezpečný. Slovanská eírkev, naše po-
dání, naše příslušnost k jinému kulturně hislo-
rickému typu, slovem duch národa slouží nám
pevnou ohradou proti poněmčení. Němčení
v kruzích naší intelligence jest jen důkazem
našeho národního neuvědomění. Jest to krise,
kterou nyní žijeme, kterou však, dá bůh, šťastně
přežijeme, Mnohem nebezpečnější jest pro nás
vpád arménsko-polských statkářů, kteří si obrali
za úkol, pomocí katolicko-uniátské propagandy
podkopati základy naší kulturní samobytnosti
takým způsobem nás přizpůsobiti v etnografický
materiál, snáze už stravitelný pro polský i ně-
mecký žaludek.
Kromě našeho pravoslaví překáží našim
nepřátelům zvláště také naše kyrillské písmo,
jež máme společné s celou Rusí. Už hr. Agenor
Goluchovský, když byl náměstníkem haličským,
chtěl nás oblažiti latinským písmem; jeho pokua
se ovšem nezdařil. Ale chytři poručníci našeho
národa neklesali na mysli. Vymyslili si azbuku,
představující jakýsi přechod od kyrillského
písma k latinskému. A taková azbuka skutečně
zavedena nedávno ministerským nařízením do
našich škol. Nesčetné protesty proti nové azbuce,
kterou nazývají »fonetikou«, nic nepomohly
Našliť se i mezi Rusy vypočílaví lidé, kteří svou
kapsu a své osobní výhody staví nad národní
ideály, a ti pomáhali nepřátelům našeho národa.
Tato podpora, kterou naši nepřátelé, snažícíse
vtisknouti nám na čelo pečeť odštěpenců o
ostatního ruského světa, nalezli mezi vlastními
syny našeho národa, jest důkazem strašné
demoralisace, která jest opět následkem staletého
rabstva. Všichni ti ukrajinofilé, narodóvci, ná
rodní demokraté atd. jsou zjevní nepřátelé
jednoty ruského národa, skrývající se pod
různými maskami a těšící se přízni těch, kdož
mají ve svých rukou moc. Při tom neposlední
úlohu hraje osobní ctižádost. Leckterý spisovatel.
který v úzkém kroužku ukrajinofilů platí za
volikána a hvězdu prvého řádu, zapadl by
ovšem mezi hvězdy teleskopické, kdyby své
literární práce položil do jedné řady s litera-
turou ruskou. A býti prvním ve vsi lichot
přec jen více, než býti desátým ve městě!
Ještě několik slov o tom, v čem záleží
pověstná »fonetika«. Náš mužik rozuměl dosud
dobře knihám a časopisům, vydávaným v jazyku
velkoruském. Hlavní rozdil mezi naším nářečím
a literárním jazykem ruským spočívá ve výslov-
nosti. Obvyklý do nedávna pravopis etymolo-
gický hověl úplně oněm zvláštnostem při vý-
slovnosti severních i jižních ruských nářečí. Na
př. v slabikách, v nichž Velkorus vyslovuje »je«,
Malorus »jis, piše se v literárním jazyku
Slova Me, atd. psali dosud stejně
Velkorusi i Malorusi, ale onen je vyslovoval
němec, děd, tento nimec, did. Malorus užíval
knih, vydaných v Rusku, četl je svým způsobem,
ale rozuměl všemu. Nový fonetický pravopis
má za účel přetrhnouti tento duchovní svazek
našeho lidu s velikou Rusí. Nyní slova »nimecs
a »did« píšou se tak, jak se vyslovují, totiž
místo původního 5 staví se I. Dle výpočtů pro-
tektorů fonefiky karpatšti Rusové za několik
pokolení už nebudou moci pohodlně čísti ruské
knihy, jestliže se nenaučili ruskému pravopisu,
na nějž počínají už nyní hleděti jako na cizí.
Na černoveckém německém gymnasiu uč
se ruštině jako předmětu nepovinnému; mimo
to je v Černovcích také ještě nižší ruské gym-
nasium. Ale jaká je to ruština! Učiti se lite-
rárnímu ruskému jazyku pokládá se u nás
div ne za zločin; prostonárodní jazyk pro ne-
dostatek technichých výrazů nehodí se však pro
práce vědecké. Tvůrci nového »rusínského« ná-
roda pomáhají si tedy tím, že z ruštiny vy
tvořili jakýsi volapůk, směs prostonárodních ru-
ských, polských a libovolně nově utvořených
slov. A takovému jazyku se vyučuje na gym
#15
alto_textblock
#15
nasiích.
#16
alto_textblock
#16
*) Viz »Národní Listy« č. 155. ze dne 7. červne
#18
alto_textblock
#18
Jest přirozeno, že čipernější žáci ruské ná
rodnosti nespokojují se takovým vyučováním
ruskému jazyku a soukromě doplňují to, čeho
jim nedává škola. Tvoří se přátelské kroužky
v nichž se čtou ruští klassikové Puškin, Gogol
rozmlouvá se literárním jazykem ruským, zpl-
vají se ruské písně, čtou se ruské časopisy. Ale
běda, zvědí-li o takových kroužeích pěstitelé
nového fonetického jazyka. Snad čtenářům ne-
vymizela ještě z paměti událost, jež se sběhla
v Černoveích, jsou tomu dvě léta. Gymnasijní
učitel Špojnarovský měl šťastnou ruku ; padl na
jeden takový kroužek »panslavistů« a učinil na
něj udání. Nastalo několikanedělní vyšetřování.
při němž za pomoci lživých svědků ruská mládež
očerněna před učitelským sborem nejhnusnějším
způsobem a konec konců pět žáků vyloučeno
z gymnasig, ač se jim nedokázalo nic jiného
než že četli a mluvili mezi sebou jazykem velko-
ruským ! Ruský časopis »Bukovinské Vědomostie,
nyní již zaniklý, přinesl tehda řadu stalí, v nichž
vylíčil dle pravdy stihání nevinných hochů a př
té příležitosti ukázal, jak učitel Špojnarovský
svedl v hospodě svého žáka, aby jednoho z obza-
lovaných udal pro urážku Veličenstva. Špojna-
rovský podal na redaktora »Buk. Věd.« žalobu,
ale porota prohlásila redaktora za nevinna, čímž
nepřímo odsoudila Špojnarovského. Jinde byl by
takový učitel na dále nemožným, ale v Buko-
vině se na takové maličkosti nehledí a Špojna-
rovský vyučuje klidně dále ruské fonetice. Ta-
kový fakt illustruje ovšem nejlépe smutné poměry
mezi bukovinskou ruskou intelligencl.
Jestliže už škola demoralisuje ruskou mládež,
není se čemu diviti, že i mezi dospělou ruskou
intelligencí vyskytují se charaktery velmi po-
chybné jakosti, které ovšem nejsou s to, aby
kladly vydatný odpor živlům, nepřátelským ru-
skému národu. Svým ukrajinofilstvem ruská
intelligence sama podsekává kořeny našeho ná-
rodního byti. Ukrajinofiský zemský poslane
dr. Smal-Stocký přímo vybízel svě přívržence
na sněmu, aby »8 nožem v rukou« potírali vše-
liké snahy o jednotu všeho ruského národa.
A jde tu přece jen o jednotu duševní, n
politickou
Bukovinští Rusové měli jediné přirozen
spojence v blízkých jim po kultuře Rumunech.
Rumuni přijali osnovy své kultury od Slovanů.
Od nich přijali křesťanství a po celá století bo-
hoslužby v rumunských chrámech konaly se
v jazyku staroslovanském; do let šedesálých
Rumuni psali kyrillským písmem a jejich cír-
kevní knihy tisknou se dosud kyryllicí. Rumun-
ský lid ve svých obyčejích, v kroji a tam, kde
hraničí s ruským obyvatelstvem, i svým typem
ničím se neliší od ruského selského lidu. Ale
i tyto přirozené spojence uměli naši nepřátelé
poštvati proti Rusům a naopak Rnsy proti Ru-
munům.
Bukovinští Němci, z nichž tři čtvrtiny jsou
»Němcí Mojžíšova vyznání«, nemohou ovšem
býti spojenci ruského národa ; jsou tedy Rnsové,
jako Slované všude, odkázáni jen sami na sebe,
na své vlastní síly. Duševní jednolu s ruským
národem hájí v Bukovině »rusko- národní
strana, která sestává z probuzeného rolnictva
a z neodvislé intelligence. Studující mládež této
strany, sdružená ve spolku »Karpat«, dop-
ňuje své vzdélání pilným studiem literárního
jazyka ruského a světové literatury ruské. Velmi
úspěšně rozvíjí se také činnost »Spolku ru-
ských žen«, jenž si obral za úkol, bezplatně
vyučovati ruská děvčata ženským ručním pra-
cím a vychovávati je v ruském duchu. Negrá-
motné dívky učí se mimo to rusky číst a psát;
dívky, jež odbyly už školu, vyučují se ruským
dějinám a mluvnici. Snahy všech těchto ruských
spolků zápasí však na jedné straně se stálým
nedostatkem prostředků, na druhé straně s pře
kážkami, jež jim uměle staví v cestu nejen ne-
přátelé jinojazyční, nýbrž i sami ruští ukraji
nofilci.?
Veliká, zahraniční Rus o nás téměř an
neví. Denní tisk si nás nevšímá a vědecké práce
učenců, jako prof. Florinského a Budilovíče
zvolna jen pronikají do širokých vrstev čtená-
stva. Zájem západních Slovanů, zejmena Čechů.
pro nás jest rázu čistě platonického, což se vy
světluje z části tím, že jak bukovinští, tak
i baličští Rusové nehrají dosud nijaké politické
úlohy
Ale nám není zatím do vysoké politiky
Přední povinností ruské národní strany v Buko-
vině jest nyní, pomoci ruskému mužíku a uči-
niti konec nešťastnému vystěhovalectví. Čitárny
populární knížky a časopisy přinesly již v tom
směru některé dobré ovoce a přinesou jistě
i v budouenosti. Nutno však buditi v lidu smysl
pro řemeslo a obchod, jež mu mohou poskyt-
nouti náhradu za ztracenou půdu a otevřiti
nové zdroje výdělku. Ruské duchovenstvo pak
povinno působiti proti hrozně řádícímu opilstv
a zakládati nové spolky střídmosti.
Slovem, práce zbývá mnoho, ale my ne-
klesáme na duchu. Náš lid jest dobrý, nezka-
žený, při tom neobyčejně chápavý; vyjde-li se
mu vstříc s poctivým úmyslem a dobrou radou,
uposlechne; vnější tlak vzbudí konečně i v něm
protitlak, probudí se národní uvědomění, a pak.
dá bůh, náš lid se již sám postará o sebe
jako se o sebe postaral lid v záp. Slovanstvu
R. G.
#19
alto_textblock
#19
Denní zprávy.
K dnešnímu číslu připojena jest pravi
delná páteční přiloha „Hlídka literární“
— O všeněmeckém sjezdu v Chebu
došly konečně podrobné zprávy v posledním
čísle všeněmeckých »Egerer Nachrichten«, Hofe-
rové to orgánu, kterýž vůbec vychází v druhém
vydání, poněvadž všechna první šmahem jsou
konfiskována. Také číslo věnované referátu o vše
německém sjezdu jest nejvýš neúplným obrazem
všeho toho, co se na nedělním sjezdu mluvilo.
neboť neméně než třináct míst z řečí posl. dra.
Schalka a dra. Eisenkolba propadlo zdreujíeí
kritice státníhe návladního, jakkoli zeměpanský
komisař na sjezdu přítomný viděl se nuceným
pouze jedenkráte zakročiti. Při tom po-
číná si referát Hoferův ještě tak opatrně, že
nejšťavnatější mísla z řečí všeněmeckých po
slanců ani nedává, nýbrž přikrývá je poznám
kami rozpaků, jako: sostatní slova stala se spon
tánním bouřlivým jásotem posluchačstva nesroz
umitelnými« a pod. Podobá-li se tudíž cely
sjezd, abychom užili sézonného porovnání, láhv
pikantních v paprice, naložených okurek, byly
#20
alto_textblock
#20
právě nejpernější a nejčervenější, plody papriky
z celku vybrány. Je to služba milosrdenství.
kterou tužka chebského návladnictví, Všeněmei
tak nenáviděného, prokázala všeněmeckému sjezdu
i mluvčím jeho. Jednotliví řečníci vrbali ze sebe
sice hotové výbuchy všeněmeckého dynamitu,
jímž, jak známo, aspoň v theorii odletují celé
kusy našeho soustátí, ale celkem vzato celé roz-
čilené, za neslýchané vřavy posluchačstva vy-
konávané řečňování nebylo vlastně ničím jiným,
leč duněním prázdných nádob. Největší refor
mátor »Deutschvolku« v Ostmarce J. Scho-
nerer docflil příkladně neslýchaného úspěchu
tím, že hořce ironisoval politickou sitaaci, řka,
že má německý liď všechnu příčinu k jásotu,
neboť všechna jeho přání jsou dosažena, češt
úřadníci z německého území jsou prý odstra-
nění, české nápisy z místní dráhy Chebskem
vedoucí odstraněny, zřizování pomníků Bismar-
kových nekladou se žádné překážky, německá
státní řeč zavedena atd.. afd. Posl. Scha lk
připomínal prvního sjezdu r. 1897 v Chebu,
ran českých šavli a kopyt koní pod českými
jezdci i zabýval se mezi jiným také výhodami,
jež slovanská trikolora požívá přeď německou,
neboť ta byla při návštěvě císařové zakázána
přece prý to není tak dávno, co císaře odvážel
do Frankfurtu vlak, zdobený německou trikolorou
a co rakouský areikníže řečnil s balkonu, ob-
klopeného německými prapory. S nesmírnými
»heilrufy« přijata byla jeho poznámka o ba-
bylonské věži v rakouské jazykové otázce, když
dodal, že národové, ježto se dorozuměti nemohli,
se rozešli. Otázka tato nebude řešena jazy-
kovým rozhraničením, nýbrž prostě tím, žesi
»to Němci konečně důkladně zakážou«. Zvláště
dosazování českých úřadníků do »německé
země, nebudou Všeněmci nadále trpěti,
i kdyby to mělo ku zjevné . . . . .
(tečkují »Eg. Nach.«) dojíti. Velice zle vedlo
se německo-liberální a německo-nacionální strané,
a zvláště oba purkmistři ústecký a litoměřický.
řády vyznamenaní, byli mezi čelistmi Schalko-
vými rozdrceni. Jenom mrtvým zasazují prý s
kříže. Z květů jeho řeči, konfiskačním appa-
rátem nevypletých, zasluhuje uvedení výrok, že
i dynastie jdou se silnými a že leží v rukou
Všeněmců, aby se historie s černo-červeno-zla-
tými prapory neopakovala. Pohrůžky státním pře-
vratem umlkly, poněvadž se dobře ví, že státní
převrat byl by pro stát ranou smrtelnou. Vzhle-
dem ku příznivému výroku o českém stát-
ním právu, jejž císař učinil k poslanci dru.
Langovi, volají prý Němci: »Nikdy!« Němci
prý se smějí státnímu převratu, neboť potom
byl by prý rozdmychán takový žár vášní, jaký
by všem bodákům vzdoroval! Potom mluvil
ještě poslanec dr. Eisenkolb k odstavci »Los
von Rom!« Jeho řeč podána v troskách na-
prosto nesouvislých, po každé větě její oznamuji
»Eg. Nachr.« stereotypně: »Beschlagnahmt!«
Jak patrno, byla Všeněmcům ponechána všechna
volnost vybouřiti se. Širší veřejnosti však za-
bráněno přesvědčiti se, že všechny projevy, učí-
něné o slavnostních dnech pražského sokotského
sletu, proti nimž obrátilo se všechno bezmezné
zuření německé, nejsou ani slabým nádechem
stínu té výstřednosti, s jakou v Chebu řáděno
proti trvání státu, jeko budoucnosti. Ba naopak
v projevech a tendencích, kteréž v Praze osvěd-
čeny byly mezi Čechy a jich hosty kterékoli
národnosti, sluší hledati spíše baštu a hradbu
proti rozvratné, základy státu rozmetávajíeí
činnosti veřejného spiknutí všeněmeckého. Při-
pomenouti sluší ještě, že posl. Wolf nedostavil
se k chebskému sjezdu, jakož vůbec vyhýbá se
všem příležitostem, kde by se vedle Schönerera,
svého to soka v náčelnictví, musil přeď vše-
německým lidem ukázati. Na místo sebe pošlal
skoupý telegram, či jak zní odborně všeněměcký
výraz »drátěný pozdrav« toho znění: »Vše-
německo musí vytvořiti se z lidové prasíly. Heil
všem shromážděným!«
e
— O nejdůkladnější rozeštvéní slo-
vanských národností vo Slezsku jedná s
patrně těšínskému »Glosu Tudu Slaskiego«,
kterýž svým článkem ze dne 6. t. m. pod zá-
hlavím »Poláci, braňmo se!« přinesl on tak
všemožný vrchol toho, co v nejnovějším roz-
žehování trapnébo boje mezi slezskými Čechy
a Poláky bylo proneseno. Že úhony asi český
lid ve Slezsku metané se strany polského tisku,
sloužícího ať vědomě ať bezděky cílům na Tě-
šínsku germanisujíeím, jsou už zcela jiného
druhu, než mohou býti výtky, vznikajícíz
pouhé vzájemné řevnivosti, nasvědčuje útok uve-
deného polského listu učiněný na dombrovské
Čechy u příležitosti požáru v Dombrové, kdež
vyhořelo náhodou několik domků Polákům ná-
ležejících. »Glos ludu« obvinil takřka příme
českou stranu v Dombrové ze žhářství, zatáhl
do svého podezření i všeobecně váženého č-
ského učitele p. Tomka, řka, že Poláci volali:
Český oheň požírá nám polskou chalupu a že
paličem je nepochybně »bratr Čech«. „ Věci do-
spěly tak daleko, že »Ostr. Obzor« v posled-
ním svém čísle řečí velice rozhodnou ohražuje
se proti zeela patrné podlosti polsky psaného
plátku i jmenem cti českého lidu na Slezskui
jmenem národnosti české žádá za okamžité
svolání schůze pracovníků českých ve Slezsku
i na Ostravsku za účelem pojednání o poměru
mezi Poláky a Čechy, vytknutí obapolných
hranic i rozhodnutí o čestném pro Čechy smíru
anebo boji. »Když boj, tak boj rozhodný !«
volá český list. Jest nepochybno, že příslušní
činitelé, v první řadě pak poslanci slovanští ve
Slezsku, vše by měli učiniti k zabránění bojea
k doeilení míru, neboť to nejhorší, co může
Čechy i Poláky v Slezsku potkati, jest bojo
dvou frontách, jedné obrácené proti Němcůma
druhé proti bratrské slovanské národnosti. » Boje
to jest heslo, jehož by se měli zástupcové i
českého i polského lidu ve Slezsku co nej-
důtklivěji vystříci pro označení vzájemného
svého poměrul
#21
alto_textblock
#21
— Velká Praha. Místodržitelský odpolední
orgán sděluje: Komise, pověřená studiem otázky
velké Prahy, vypracovala již pro ně základni
zásady. Nejdříve mají se k Velké Praze při-
vtěliti čtyři předměstí Karlín, Smíchov, Král
Vinohrady a Žižkov, po nich pak Košíře, Bu-
benč, Nusle-Pankrác a Vršovice a konečně v po-
slední řadě Střešovice, Dejvice a Podol-Dvorce.
Dle toho záležela by Velká Praha nejprvé ze
12 čtvrtí (okresů) tím, že by k dosavadním
sedmi připojily se ještě Libeň, Karlín, Smíchou,
Král. Vinohrady a Žižkov.