#1
alto_textblock
#1
Románová přiloha
#2
alto_textblock
#2
„Národních Listů“ k číslu 18l. ze dne 2. července 1904.
#3
alto_textblock
#3
Různé zprávy.
#4
alto_textblock
#4
= Kniha pana Deiblera. Pařížský »Gil Blase
oznamuje: »V malém letohrádku v Auteuilu sedí pan
Deibler starší, popravčí ve výslužbě, jehož sláva ne-
zná mezí a sbírá vzpomínky, jež byl během své
úctyhodné kariéry získal. Pracuje na »Historii trestu
smrti v Evropě«, jež prý bude dílem epochálním.
Avšak jest těžko, ne, jest naprosto nemožno, navští-
viti historika Deiblera a vyptávat se ho. Sardou, Ca-
tulle Menděs nebo Marcel Prévost, spisovatelé ne
právě neznámí, přijímají žurnalisty, kteří žádajío
rozmluvu, velmi rádi a velmi roztomile. Ale zazvo-
níte-li u dveří pana Deiblera, jakmile jen vypadáte
jako reportér, vyprovodí vás dáma vlídného vzezření
velmi nevlídně. Nechceme tudíž pana Deiblera z jeho
spisování vyrušovat, ale dáme si srazit hlavu, ne-
bude-li to něco naprosto velkolepého.«
= Řecké pikle proti rumunskému konsulu. Jeli-
kož řecká vláda nemohla zameziti zřízení rumun-
ského konsulátu v Janině, používá všemožných pro-
středků, by učinila konsulát tento řeckým plánůma
fantastickým nárokům neškodným. Když přijel ru-
munský konsul do Janiny, odmítli Řekové prona-
jmouti mu dům pro konsulát a podpichovali i Turky,
by mu nepronajmuli žádný dům. Z té příčiny musel
konsul Vodianu žíti delší čas v hotelu. Teprve když
se obeznámil s tamějšími poměry a vali se ho ujal,
nalezl příslušný dům jakéhos bohatého Turka.
V prvních dnech jeho pobytu dělali mu Řekové ko-
čičinu a řecká luza a uličníci pronásledovali ho,
kdykoli se objevil na ulici. Při jedné takové příleži-
tosti byl nucen brániti se proti útokům luzy holí a
ranil hocha jednoho štváče, turecká policie pak
zatkla několik výtržníků. Rozumí se samo sebou, že
se jich řecký konsul jako vůdce jejich hned ujal,
ale Turci nedbají jeho protestu a podrželi je v ža-
láři. Vodianu rozvinul velkou politickou činnost a co
do národnosti objasnil poměry vilajetu janinského
s neočekávaným výsledkem. Ukázalo se, že tak zv.
řecké obyvatelstvo sestává ze dvou třetin Rumunů,
kteří dříve pod ochranou řeckého konsulátu a pou-
kázáni na řecké školy a kostely, považováni byli za
Řeky. Nyní se přihlásili za Rumuny a uznali ru-
munského konsula. To způsobilo hrozný poplacha
nářek v Athénách a veškeré noviny obviňují Rumun-
sko ze zrady. V poslední době se vzmohlo loupež-
nictví ve vilajetu janinském nápadně, neboť athenské
spolky pro osvobození Epiru a Makedonie vysílají
ozbrojené tlupy loupežníků, by zastrašily obyvatel-
stvo, aby se nehlásilo k rumunské národnosti a nežá-
dalo rumunskou bohoslužbu. Takým způsobem doufají
Řekové a řecká vláda zameziti opravy a rovnopráv-
nost jiných národností. Uvědomělí Rumuni nebo
Kucovlachové pochopili ošemetnou hru tu a proto
kloní se k slovanským živlům, jež neobrožují ani
jejich národnost ani jejich církevní práva. Není po-
chybnosti, že bude-li řecký patriarcha v Cařihradě
pronásledovati dále Rumuny, odpadnou od něhoa
neutvoří-li samostatnou církev, připojí se k exarchovi
bulharskému, který jejich práva uznává. Rozhodující
kruhy v Bukurešti jsou té myšlence nakloněny a
sultán jí přeje, tak že dříve nebo později budou slo-
vanští a rumunští Makedonci a Epirotové společně
zápoliti proti nájezdům a pronásledování Řeků.
= Hrdinný policista. Skutečným hrdinou při ka-
tastrofě parníku „Generál Slocum nazvati lze poli-
#5
alto_textblock
#5
cistu A. R. Van Tassela, který pracovai tak statečně
na zachraňování žen a dítek, až klesl úplně vysílen
a jemuž velký počet zachráněných dluží své životy
Van Tassel leží vysílen ve svém domově v Brooklyně
a o svém hrozném dobrodružství, na které dle vlast-
ního doznání po celý život svůj nezapomene, vypra-
vuje následovně: „Osudného dne byl jsem přidělen
na stráž na parník „Gen. Slocum“, a když požán
vypukl, činil jsem vše, co bylo ve slabé moci mě
abych zachránil co možná nejvíce ubohých těch drob-
ných tvorů, které c matkami svými anebo bez nich
na nešťastný výlet se vydaly. Stál jsem na vnější stra-
ně zábradlí a podávaje maličké záchrancům do lod-
„Golden Rod“, snažil jsem se, pokud za těchto okol-
ností bylo jenom možno, abych udržel mezi ženam
a dětmi, panickým strachem zachvácenými, pořádek
Pokaždé, když jsem pohlédl do úzkostíplného, prosbu
vyjadřujícího obličeje některého dítěte, vzpomněl jsen
si na své vlastní dítky doma a tím úsilovněji snaži
jsem se je zachrániti. Pracoval jsem tak nějakou dobu
jež zdála se mi věčností, jež však netrvala, než ně-
kolik okamžiků, když tu pojednou dostal jsem hroznou
ránu do týla, která mne srazila do vody skorem v bez-
vědomí. Domníval jsem se v první chvíli, že to spadla
na mne vrchní paluba, avšak lidé, kteří výjev ten po-
zorovali vysvětlili mně později, že srazila mě do vody
tlustá jakási žena, jež s hořejší paluby do vody sko-
čila. Chladné vlny však prokázaly mně tu dobrotu,
že mě přivedly k plnému vědomí a já pustil se ke
břehu. Shledal jsem však, že jsem příliš sláb, abych
mohl plovati a proto položil jsem se na znak, nechaje
se vlnami unášeti. Záhy byl jsem však obklopen že-
nami a dětmi, které se mne chytaly, prosíce, abych
je zachránil. Volal jsem na ně, aby byly klidny a pevně
se mne držely, bych je mohl zachrániti. Pustil jsem
se pak k Nort Brothers Islandu se ženami a dětmi,
držícími se těla mého od hlavy až patě. Mezi jinými,
jež těla mého se držely, nalezala se jakás matka s ma-
lým hošíkem; ten držel se mé nohy a matka mého
ramene. Ubohá žena dodávala odvahy svému dítěti.
aby se mne pevně drželo, a za tohoto povzbuzování.
které i mé síly vzpružovalo, dostali jsme se všichni
ke břehu a do pezpečí. Na ostrově spolkl jsem hlt
silné whisky a ve společnosti muže, který mi hodil
provaz, když jsem se ke břehu blížil, vrátil jsem se
v loďce na místo hrůzy. Učinili jsme spolu několik
cest a pokaždé zachránili jsme několik životů lid-
ských. Konečně však sklesl jsem vysílením a nevím,
co se pak se mnou dělo. Avšak do své smrti nezapo-
menu a vždy mi bude líto oněch ubožátek, která ru-
čičky ke mně vztahovala, volajíce o pomoc, které já
už nebyl s to jim poskytnouti.“ — Manželka stateč-
ného policisty vypravuje, že muž její, přišed domů,
pojal do objetí své dítky a plakal, až mu srdce usedalo.
= Skandální rvačka v kostele. Z Cařihradu se
oznamuje: Ve chrámě sv. Konstantina došlo minulé
neděle mezi kněžími a představenými řeckého chrámu
sv. Konstantina ve Smyrně k výjevům nanejvýš po-
horšlivým. Jedva že byla mše skončena, propukla
mezi popem, jenž byl ještě v plném ornátě a několika
představenými chrámu hádka tak prudká, že mezi
přítomnými navštěvovateli chrámu povstala panika.
Vše hrnulo se k východům, při čemž bylo několik
osob raněno. Popové a představení kostela stříleli na
sebe z revolverů, ale při tom zasáhli nevinné lidi.
Jakás paní Helena utrpěla dvě střelné rány do života
a zemřela po několíka minutách, řezník Michaela
jakýsi Basilios, nazván Chist, byli rovněž těžce ra-
#6
alto_textblock
#6
něni. Skandálním těmto výjevům učiněna přítrž
teprve pak, když turecká policie vnikla do chrámu
a obnovila pořádek. Kněží a starš“ chrámu byli za-
tčeni.
= Záhadná sebevražda vzbuzuje právě značnou
pozornost v Paříži. Dne 18. června nalezena v lese
u Villeneuve Léfang mrtvola velmi elegantně odě-
ného muže. Měla v čele dvě střelné rány, nedaleko
ležel revolver. V kapsách nalezeny zlaté hodinky
s vyrytou hraběcí korunkou, lístek prvé třídy do
Havru a 2496 franků. Veškeré namáhání, zjistiti
jméno sebevrahovo, bylo marno. Teď teprve bylo
zjištěno, že sebevrah byl hrabě Georges de Behagues,
bývalý náčelník kabinetu prefekta departementu
Haute Vienne. Hrabě Behagues, čtyřicátník, bydlel
od 26. května v Paříži, v ulici Victor Massé. Byl po-
važován za zamlklého a nepřístupného, skorem za
nepřítele lidí. Rád cestoval a před nedávnem vrátil
se z výletu na automobilu kolem Korsiky. Dne 18.
června prohlásil, že opět odcestuje. Dům opustil
s cestovním vakem, který však ponechal u jednoho
svého přítele. Podivno jest, že prsten s jeho erbem,
od něhož se nikdy neodloučil, nebyl u mrtvoly na-
lezen. O příčinách sebevraždy není známo pranic.
= Z italských státních vězení. Z Říma se ozna-
muje: Po zprávách, jež onehdy uveřejnil neapolský
»Giorno« o truchlivých poměrech v žaláři Santo
Stefano, docházejí rovněž neutěšené zvěsti o vězení
Sant Efremo v Neapoli. Zprávy o žaláři Santo Ste-
fano prohlašují se sice teď poloúřadně za nesprávné,
ale při zprávách o událostech ve vězení Sant' Efre-
mo jde o fakta, jež byla zjištěna během právě skon-
čeného processu proti 78 trestancům, obžalovaným
ze vzpoury. Jeden z obhájcův obžalovaných ozna-
muje o tom v časopise »Tempo«, že v onom žaláři
byli trestanci pro nejmenší provinění trestáni nejtěž-
šími tresty, skorem každodenně dána tomu neb ono-
mu svěrací kazajka a strava, kterou trestanci dostá-
vali, byla jak co do množství tak i co do jakosti
naprosto nedostatečná. Jednoho dne bylo několik
trestanců od dozorců nemilosrdně zbito, jiný dostal
pro zcela nepatrný přestupek deset dnů přísné samo-
vazby o chlebě a vodě. Když si trestanec dovolil
k tomu několik poznámek, byl od dozorců nejsuro-
vějším způsobem ztýrán. Pěstmi a kopáním sražen
byl se schodů a jeden z dozorců hodil mu smyčku
kolem hrdla a vlekl jej dolů. Mnozí trestanci, kteří
viděli tento výjev ze svých cel, spustili povyka
křičeli: »Pustte ho! Pusťte ho! Hanba vám !« atd.
To byla celá ta vzpoura! Asi sto trestanců bylo za
to potrestáno přísnou samovazbou o chlebě a vodě
a musili se mimo to zodpovídat před soudem. Mnozí
z nich byli od dozorců zbiti a ztýráni. Soud těchto
dnů většinu obžalovaných úplně osvobodil a ostatní
odsoudil k malým trestům. Dospělť patrně soud ku
přesvědčení, že vzpoura značnou měrou vyvolána
byla žalostnými poměry v žaláři. Nehledě k týrání,
bylo i jinak vězení spravováno nejnelidštějším způ-
sobem. Tak měli trestanci jediný utěrák, jenž jim
sloužil zároveň jako ručník i k cídění nádobí a nej-
různějším jiným účelům. Také nepřišel tento utěrák
nikdy do prádla, ačkoli vězeňský řád předpisuje pro
každého trestance dva utěráky, jež musejí prány
býti každých osm dni. Zkrátka v této trestnici pa
nují zlořády, jež zřejmě dokazují, že reformy vězeň-
ství, v poslední době zamýšlené a částečně již zapo-
čaté, byly již nanejvýše nutny.
#10
alto_textblock
#10
Zůstal tak po nějakou dobu, načež se zvedl, zaplati
a vzdálil se.
Postavil se ale potom u východu, a kdož byl by
bedlivěji naslouchal, byl by slyšel, jak mumlá si sám
k sobě:
»Ano, to jest nepochybně on, ano, to musí býti on!
Ale úplně budu si jist teprve, až uvidím chůzi jeho . . :«
I rozžal si doutník, postavil se u pilíře a čekal trpě-
livě jak vojenská stráž.
#11
alto_textblock
#11
Po Bismarku defilovala na jevišti rodina anglická za
bezpočetných rovněž posměškův i za pokřiku a protestů,
jichž smysl a ráz mohl snadno uhodnouti i cizinec, který
nerozuměl rusky-
Konečně objevila se žena francouzská, jež nesla
prapor — trikoloru naši. A tu změnila se scéna!
Sotva že žena vkročila na jeviště, již většina obecen-
stva se zvedla. Křik, pochvala, potlesk a volání slávy bu-
rácely se všech stran, netichnouce ani l
Žena pozdvihla a sklonila lehce prapor francouzský,
načež zamávala jím. Akklamace zdvojnásobily se, obecen-
stvo jalo se dupati i nohama, tleskalo rukama a bouře t
pochvaly trvala po několik minut, takže další hra panto-
mimy na několik minut byla přerušena.
Tisíc mil od Paříže výjev taký, věřte mi, potěší
vzpruží srdce vaše! Oči naplní se slzami, a máte sto
chutí chopit se rukou všech těch, kdož akklamují tak
prapor vlasti naší daleké a tisknouti je vřele ..
Myslil jsem v den onen, že přihodila se nějaká udá-
lost neobyčejná, jež snad by vysvětlovala nadšení takové.
Vrátil jsem se druhého dne do cirku. Hráli pantomimu
tutéž. Obecenstvo bylo jiné, ale potlesk a nadšení
byly tytéžl
Nezapomenu nikdy na pohnutí hluboké, jež zmoc-
nilo se mne, když přítomen jsem byl v cizině tak daleké
apotheose barev našich národních!
Celá moje bytost chvěla se pýchou a radostí!
Mél jsem tisíc chutí zvolati na všechno to obecen-
stvo: »Jsem Francouz též! Jsem Francouz též! Pra por
onen, toť prapor vlasti mojí!«
Zanrodáni nopřiteli.
#12
alto_textblock
#12
134