Strana 2. Číslo 285

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 17. října 1900

dáti si líbiti. Nemohouce na ně ani dobře ani slušně odpověděti, mohou ještě méně je vyvrátiti. Ale že také již i v té, jinak tak necitelné Vídni probudilo se zlé svědomí, kteréž pálí vinníka, jak známo, více, nežli žhavé železo, hledí je potlačiti. Ale čím, pro Bůh! čím? Snad že odstraňováním spáchaného neprávaa napravováním učiněných křivd? Ne! Ve Vídni ne- znají a nechtějí znáti takovéhoto slušného a prospěš- ného prostředku. Ve Vídni potlačují to své zlé pro- buzené svědomí zase jenom novým neprávem, zase jenom novou křivdou, zase jenom novým, na našem národě páchaným příkořím. Jest však přece jen jakýsi rozdíl mezi skutky předešlé a skutky nynější vlády. První vypuzovala náš milý a drahý mateřský jazyk z veřejných stát- ních úřadů, vydržovaných hlavně potem naší práce a krví našich mozolů, veřejně a bez ostychu. Nynější vláda vyhání jej z nich způsobem daleko horším, pro- tože odpornějším. Vyhání jej z nich — snad aby se vyhnula hanbě a posměchu všeho světa — výnosy a nařízeními tajnými. Zasílá je přednostům a náčelní- kům nejvyšších státních úřadů v zemi zrovna jaksi pokradmo. Než jako všecko, co štítí se jasného denního světla, bývá z pravidla špatné a jako že každá špat- nost z pravidla mstí se a trestána bývá, třeba i po čase, sama sebou, podobně dojdou zasloužené odvety také ony špatné skutky, kterých dopouštějí se na našem českém národě někteří rakouští, t. zv. státníci. těch ubožáků! Domnívají se ve své bezvýznam- nosti, že chorobný rakouský stát léčí, a oni jej za- tím, jak dobře dí básník, pouze líčí, aby krásnějším býti se zdál, nežli ve skutečnosti jest! A dojde za- jisté v první řadě odvety zasloužené ten veliký hřích. který spáchala na národě našem vláda hr. Claryho dne 17. října m. r., ono úkladné a mrazivé zrušení jazykových nařízení hr. Badeniho, kterýmiž nebylo zkráceno žádné právo Němce ni jednoho, nýbrž která za ty nesčetné oběti, kteréž národ náš po staletía ochotně na jmění a krvi přinášel tomuto státu, měla býti aspoň malou vděčnou splátkou na dobrá práva národa. té pověstné vídeňské vděčnosti! Nerdí se studem a nepýří se dnes hanbou sama nad sebou? Dne 17. t. m. dovršen jest již rok od oné na věky smutně památné hodiny, ve které zaslepená ví- deňská vláda jediným škrtnutím péra nám vzala, co osví- cená císařská vláda po dlouhém váhání a uvažování nám dala. Beránek státní autority mrzce tenkráte se podrobil povelu a schválnosti žravého vlka. A ude- řen za to do tváře celý šestimilionový, trůnu a říši až do poslední krůpěje krve věrný národ. A čeho že tím získal a nabyl stát? Praskáa sviští to v jeho rozkýmácených stěžejích daleko hůře, nežli dříve. Lačná hydra německé hegemonie nena- sitila se ani z daleka tím tučným soustem, po kterém pachtila se tak dlouho. Řve hladem vždy většíma větším. Vidouc, kterak vláda couvá před ní krok za krokem, odvažuje se se svou, dříve obmyslně ta- jenou vlastizradou dnes již na veřejný trh. Nežádá dnes již jen za roztržení odvěké jednoty tohoto krá- lovství a za rozpoltění všeliké jeho správy, lačná touha její se nese dnes již daleko výše. Usilujeť již, jak prokázáno bylo nedávno v Trutnově, o to, aby říše naše uvedena byla v určitý podružný poměr k veliké německé říši. Žádáť: 1. aby zaveden byl německý jazyk jako státní a nikoli prostředkovací; 2. aby spolek s Německem byl inartikulován do st.

mnohdy zdá se, jakoby úsměvem probleskla slza, vždyť ani Fibicha neušetřil život mnohého boje. A zase k mohutnému rozmachu se zdvihá talent Fibichův v jeho symfoniích, symfon básních, jeho dílech komorních. Ač v nich nepopíratelný vliv ro- mantismu, přece mají zvláštní ráz svůj, vlastní tvo- ření Fibichovo. Jeho talent nepodobal se eruptivní sopce, která zaplavuje vše a nečeká, až v určitý směr se semkne její proud. Každá práce Flbichova nese na sobě ráz zvláštní pečlivé propracovanosti, stopy autokritického pilníku. Fibich však byl také výborným paedagogem. Z bohaté studnice vědění jeho čerpali mnozí. On otevíral jim taje mnohotvárné dílny hudební. A jsou mezi nimi již dnes jména zvučná. Činně v divadle působil jako kapelník od roku 1875—1878, poslední pak dvě leta jako operní dra- maturg. V umění příliš ideální, řekl bych theoretická duše Fibichova, nehodila se však v ony smyčky in- trik divadelních. Právě, když se Flbich chystal k intensivnější činnosti učitelské, přervána niť plodného jeho života. Poslední prací jeho byla symfonická báseň »Po- topený zvon«, věnovaná O. Nedbalovi; zůstala v ponhé skizze. — Jaká podivná hra osudu — při práci, v níž tóny líčil nevyzpytatelný mnohdy boj v duši umělce, vypadlo péro z ruky jeho — dozněl poslední tón jeho písně. Ztratili jsme muže vynika- jícího v českém umění. Nechť odpočívá v pokoji. V. Müller.

zákl. zákonů a 3. aby s německou říší uzavřena byla jednotná celní a obchodní smlouva. Aby toho do- sáhla, knuta německého radikalismu kaceřuje a bi- čuje čistou a pravou rakouskou myšlénku. A tato myšlénka, pánové, je domovem v našem národě. Ještě dnes platí slova, jež památného roku 1848 promluvil ve vážném slavnostním okamžiku dr Frant. Lad. Riegar, a jež sněla: »My, Slované, tvo- říme většinu tohoto státu, hlavně našimi penězi, naší krví on se udržuje. Rakousko potrvá potud, pokud my Slované chceme — a my tomu chceme!- Ano, chceme tomu zrovna tak, jako chtěly tomu naši předkové, když r. 1526 po nešťastné bitvěu Mohače, kde padl Jagellovec Ludvík II., na osiřelý trůn český povolali Ferdinanda I., volbou jeho pak svobodnou položili základ k habsburské mo- narchii. A chceme tomu zrovna tak, jako chtěli jsme tomu žalostného roku 1866, když po těžkých po- rážkách naší armády dovedla královská Praha odo- lati svůdnému kouzlu známého pruského provolání »Obyvatelům slavného království českého« a když před tváří, pod bodáky a ku vzdoru svévolně zpy- šnělého a zpupného nepřítele loyálním osvětlením všech svých oken a ulic oslavovala narozeniny J. V. císaře a krále. Praha, s ní pak celé české králov- stvi, dalo tím na jevo, že odhodlány jsou vypíti kalich hořkého utrpení až na dno. Vídeň? Vídeň, jež ne utrpěla téměř žádných svízelů a strastí válečných, ta chabě a potupně škemrala za uzavření míru již dávno před tím. Chceme dále Rakouska, protože uznáváme, že je utvořila dějinná nutnost, utvořila je na obranu počet- ných malých národů, ku kterýmž patří také národ náš a kteréž by sotva mohly odolati případnému ná- valu obrovských národů sousedních. — Chceme ko- nečně Rakousko, protože ho potřebujeme. Ale neza- pomínáme na druhé straně, že Rakousko potřebuje také nás, že by baz našeho náro da nebylo ničím, že by se rozpadlo. Nesvědčí proto přes příliš o prozíravosti ra- kouských státníků, když na místě, co lby hle- děli zachovati a vybrousiti démant té věrnosti,“ kte- rouž lne náš národ k této říši, zbytečně ji podko pávají. Národ, jenž spatřuje ideál svých politických snah v korunovaci svého krále, tenť věru jest a chce býti oporou říše. Nezasluhuje proto takový národ, aby mu upírána byla jeho práva, která zdědil po svých otcích, na kteréž ještě r. 1836 přísahal král Ferdinand Dobrotivý a kteráž několikrát a slavně byla uznána také od nynějšího nejjasnějšího panov- níka. A s lepší, věru, by se potázala vláda, kdyby přičinila se o splnění státoprávních tužeb našeho ná- roda a popřála mu plného rozvoje jeho duševní i hmotné síly, poněvadž by pak v hodině nebezpečí mohl dáti a obětovati říši tím více, čím více by měl. A kdož ví, zdaliž tato hodina nebezpačí neda- dejde již dosti brzy? Že nemohou býti v Evropě dvě německé říše vedle sebe, leží na bíledni. Nešťastna je proto ta úsilovná snaha. čelící k tomu, aby z Ra- kouska, jehož většinu obyvatelstva tvoří neněmečtí národové, povstala nová německá říše. Kdyby sku- tečné povstala, aj! kterak dlouho by trvala, že by musila nevyhnutelně střetnouti se a sraziti se se svou starší sestrou? A která z obou by pohlitila a zadá- vila druhou, zdali by zvítězila ta říše skutečně ně- mecká nad padělanou německou říší neb naopak, o tom věru může býti soud pouze jeden a týž. Náš spolek s Německem? Ah! což nevykazují dějiny již tak mnoho spolků, kteréž uzavřela jedna strana s druhou spíše z vypočítavosti a následkem svého vlastního prospěchu, nežli z upřímnosti, neřkuli z lásky? A kdo může tvrditi, zdali sám nynější německý císař, opojený až do krajnosti nenadálým vzrůstem své říše a prosycený všeněmeckým duchem jak málo který prý Němec — zdali tento hrdý a ctižádostivý Hohenzollernovec, který prohlašuje již dnes vůli svou za zákon nejvyšší a konečně touží po světovládě starověkých římských imperatorů - zdali on sám — snad i z donucení svých a také zdejších obdivovatelů — nepokusí se jednou také o to, aby viděl kolem sebe jen vasally a nadělal si jich třebas i ze svých nynějších spojenců? Či není to možno, vzpomeneme-li, za jakých okolností vyrváno bylo z diadému císař- ského krásné a bohaté Slezsko, ta perla v koruně sv. Václava? Či není to možno u spojence, jehož vláda, přátelství své jednou rukou naší říši podávajíc, dru- hou vede s ní ustavičnou hospodářskou válku, jen aby pokud možná nejvíce vyssála a oslabila její ho- spodářské síly? U spojence, jehož vláda beze všech ohledů, ale také beze všeho milosrdenství vyhání pří- slušníky tohoto státu — hlavně Čechy a Poláky za své hranice, ačkoliv se proti jeho říši neprovinili ani dost málo? U spojence konečně, jehož vláda trpí, aby notoričtí vlastizrádci z Rakouska volně směli při- cházeti do měst německé říše a tam docela bez

ostychu a také bez obavy štváti co nejdrzeji proti všemu státnímu zřízení rakouskému? Než kdyby ani toho nebylo, kdyby ani prospěch naší říše nepřikazoval, aby naše požadavky byly o ní splněny, nepřimlouvá se za to již pouhý pocit, pouhé vědomí spravedlnosti, kteráž je dle hesla císař- ského nejjistějším základem státu? Ža nechceme Ra- kousko rozbořit, jsem již ukázal. Ale že nechceme v něm také nikomu ubližovati, o tom věru sporu není a býti ani nemůže. Již proto ne, že by postavila se proti tomu na odpor, i kdyby nám toho již nepřikazovala sama naše politická moudrost, příslovečná měkkost dobré slovanské povahy, kteráž dovede odpouštěti. A sami na sobě zakusivše, jak bolí rána, již vedla ruka nespravedlivá, zdaliž bychom se mohli odhodlati k utiskování jiných? Nechceme z toho, co po právu drží naši němečtí krajané, ani píď. Ale chceme tolik zase, co podle bož- ských, přirozených a historických práv patří nám. Nic více, ale také nic míň. A nežádajíce tím nic jiného, nežli spravedl- nost, zdali dosti nečiníme, když zapomínáme, že zalo- živše a zachovavše toto království a že jsouce v něm také větší počtem, žádati bychom mohli v něm nadvládu a nejen pouhou rovno- právnost? Tvrzení, že tuto rovnoprávnost již máme, jest lží. Jest sice ve státních základních ústavních zákonech jakýsi § 19., který zaručuje úplnou rovnoprávnost všem národům v Rakousku, ale nalézá se bohužel jenom na papíře. Ve skutečnosti ho neviděti nikde. Ani v úřadech, ani ve školství! Německá svévole si poroučí, aby učitel s českým jménem odstraněn byl z německé školy a zemská školní rada posílá tohoto učitele, kterýž má jen tu vadu, že má české jméno, na půlletní dovolenou. Ně- mecká svévole si poroučí, aby ten onen přednosta ve- likého úřadu z Prahy odešel, a vláda podpisuje mu s ochotou pověstný modrý arch! My, Čechové, však potřebujeme této úplné zvláště pak jazykové rovnoprávnosti jako ryba potřebuje vody. Domáháme se jí, protože po tisíce let zápasivše s vý- bojným živlem germánským, spatřujeme v ní základ pro zachování naší národnosti. Národnost svou pak chceme si zachovati, protože v jejím zachování vidíme záruku pro naši svobodu a pro naši samostatnost. Ano chceme býti svobodni a samostatni ve vlasti své, t. j. chceme v rámci rakouské říše žíti svým vlastním svérázným životem, chceme v rámci této říše rozvíjeti své od Boha propůjčené nám duševní i hmotné síly, tak abychom čestně sou- těžiti mohli na každém poli s ostat- ními národy. A chceme konečně, aby naše království České bylo v rakou- ské říši, která kdysi tak případně byla nazvána státem státůvatrůnem trů nů, samostatnou osobností, kteráž mái svá zvláštní státní práva. Díky posledním vídeňským vládám probudila se tato snaha v našem národě silou tak mohutnou, žeji neudolá již žádné příkoří a žádné násilí. Stojíme dnes proti Vídni jako jeden muž a he- slem nás všech: Jeden za všeckya všichni za jednoho! Netajíme si arciť, že roz- cházíme se v politickém svém přesvědčení do různých stran a táborů. Katolicko-národní strana na př. nesnáší se nikdy a nikdy s libe- ralismem, jehož stopa znamenána jest jen zpuště- ním a zkázou. Ale dnes věru není na to čas, abychom se bili jedni s druhými, co zatím společný nepřítel bušil a pral by do nás všech. Katolicko národní strana nezpronevěří se svému programu a doufá, že si ho také vybojuje. Ale dnes staví se pod prapor a do šiku celého národa, protože nechce oslabovati jeho sil, z nichž ani jediné nemůže postrádati, aby mohl od- raziti úklad, usilující o jeho povalení ba bezživotí našeho Přijímáme rukavici nám k nohám vrženou a bu- deme zápasiti za prospěch a budoucnost našeho ná- roda svorně. Dáme, co patří císaři rakouskému, ale dáme také, co patří českému králi. Chceme, aby byl silen a mocen dvojhlavý rakouský orel, ale za tím účelem musí silným a mocným být i český náš lev. Chtěla-li nynější vláda slyšeti o nadcházejících volbách takovouto odpověď, nuže národ český o příštích vol- bách jí vládě dá. Jest obava, že budeme zasypáni novým protiven- stvím a zahrnuti novými úrapami, zvláště budeme-li jak bohužel jest pravděpodobno, snad osamoceni. Osamoceni od těch, kdož měli by státi k nám již podle své krve, i od těch, kdož měli by s námi jíti podle společných nám politických zásad. Bůh dopouští, ale neopouští. Opustí pak tím méně český národ, který v Něho vždy věřil a doufal a kterýž neustane v Něho věřiti a doufati ani ve své hodině nejtěžší.