#1
alto_textblock
#1
9. srpna 1901
#2
alto_textblock
#2
Číslo 15.
#3
alto_textblock
#3
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
#4
alto_textblock
#4
ZVLASTNÍ
#5
alto_textblock
#5
PRÍLOHA „NÁRODNICH
#6
alto_textblock
#6
LISTU
#7
alto_textblock
#7
k číslu 218.
#8
alto_textblock
#8
Originalita.
22. — Není tomu dávno, co se zabýval
Arbes v »Lumíru« zajímavou otázkou, pokud
možno u Shakespeara mluviti o originalitě. Za
ložil své pozorování na jedné tragedii, vzal na
poradu Gervina a došel k úsudku, že Shakes-
peare je jen výslednicí, dlouho připravovanou
celé periody pracovníků a předchůdců, že čerpaí
horlivě z děl cizích, že si přivlastňoval cizí
majetek duševní, spracovávaje jej ve vlastní
dramata.
Arbesova originalita je známa. Pro něho
je přímo typické úsilí, s kterým hledá originalitu
v látce, v zápletkách; v detailech i v methodě
zpracovávací, jednak otrocky věrnou kopií sku-
tečnosti, jednak smělými a původními, řekl bych
matematicky vypočítanými kombinacemi, jimiž
účinkuje na fantasii čtenářovu. Tím pozoru-
hodnější je tudíž, když si autor, který prakticky
v celém svém díle snažil se co nejkonsekvent
něji vyhověti požadavku originality, obeře za
úkol, vyložiti theoreticky tento problem. Jeho
vývody také nepostrádají zajímavosti, a naš
čtenáři jistě nebudou litovati, přečtou-li si jeho
causerii.
Nechci zde reprodukovati jeho vývody, ale
jen navázati několik slov na jeden výrok, který
bezprostředně problému originality se dotýká.
Arbes činí srovnání: někdo si vystaví domeka
upraví si jej pro sebe. Přijde jiný, učiní na
domku některé opravy a prohlásí jej proto za
svůj majetek. Patří mu již domek? Arbes
právem praví, že nikoliv, dovozuje však analo-
gicky, že také ten, kdo upraví dílo jiného (zde
v praktickém případě Shakespeare, jenž upravil
Plutarchovo dílo v tragedii), není ještě autorem,
t. j. vlastníkem díla. Příklad zdá se makavý.
ale přes to není problém tak jednoduchý, jak
se zdá. Aniž bychom se pouštěli do výkladů
příliš obšírných, můžeme prostě jen konstatovati,
že je přece rozdíl v majetnictví domku a autor-
ství uměleckého, tím spíše literárního díla.
Rozdil tkví v podstaté předmětu. Umělecké dílo
nemá té reální skutečné podstaty, jako věc
vnější, hmotná; jeho podstata tkví ve formě a
formu mohu přenášeti, napodobiti, aniž bych
rušil vlastnické právo něčí, již proto, že je
množství forem běžných, jež nemají pána. Kdy-
bychom chtěli přirovnání s domkem dovést ke
konci, dalo by se říci, že domek ovšem ne-
patří tomu, kdo jej jen ozdobí, zdokonalí jeho
formu, o to však také se nejedná.
Jedná se o to, že ten, kdo jistou formu
stavitelskou dovede upraviti novým způsobem,
stává se autorem tohoto nového způsobu, třeba
že užil za základ forem starších, jinými vyna-
lezených. Originalita nespočívá tudíž jedině jen
v látce. Ve výtvarném umění na př. nebudeme
tvrditi, že malíři, malující Madonu, nemají
práva na originalitu svých děl — mimo prvního,
jenž Madonu maloval, právě tak jako jsou
různí, jistě o sobě originální představitelé po-
kušení sv. Antonína, pohledů na Haarlem, Su-
sany v lázni atd. Originalita souvisí spíše
mnohem těsněji se stavem duše tvořícího
umělce, se silou jeho pojetí atd. Způsob repro-
dukce je rozhodující při tvoření. V praxi ovšem.
při posuzování jednotlivého díla je dosti obtížno,
stanoviti stupné a meze originality. Každému
umělci je volno užívati látky buď bezprostřední.
t. j. vlastních zjevů ze skutečnosti a z vlastní
citové zásoby, aneb látky již zpracované, prošlé
již výhní duší předchozích výtvorů lidských za-
chycených v ní různými prostředky, ať pérem
dlátem nebo štětcem.
A tu otázka originality stává se kompliko-
vanou. Pro praktickou potřebu nemožno stavěti
pevných norem. Literární historie však také
nemá úkolem sloužiti takovým cílům, jako je
usvědčování autorů, osobní boje a p. Před-
pokládá, právem poctivost u kritika a poctivost
u autora — poctivost takovou, že autor vždy.
i když užívá látky již spracované, snaží se co
nejúsilovněji, vtisknouti jí svého ducha,a
kritik, analysujeli dilo, aby vyšetřil, co nalezl
autor připraveno a jak shnětl a prodehl látku
#9
alto_textblock
#9
danou, hledá prostá fakta, studuje život putující
látky, aniž za každým krokem hledá podvodně
a obmyslné motivy: Jsou ovšem případy, kdy
dlužno zasednouti na soudnou stolici, ale ty
jsou jen výjimkou.
Pravidelně nejedná se při konstatování origina-
lity a odvislosti na prvých autorech o skutky
ethicky nepřípustné, nýbrž spíše o prozkoumání
vývoje tradice, která tiše, mohutným širokým
proudem po staletí rozlévá se Evropou od asij-
ských břehů až po Skandinavii, prosakuje z jedné
vrstvy společenské do druhé, vykvétá i odu-
mírá v tisících a tisících různých produktů, vy-
růstajíc v některých periodách a v některých
duších v nádherné květy fantasie, právě tak
jako v duších davu vadne a zakrňuje v. hrubé,
všední a plaché produkty duševního řemesla.
Je potom celkem lhostejno, vystihujeme-li
genia jako výsledek periody, či prostředí,či
řady předchůdců, aneb obdivujeme-li se mu jako
silné svěží duši, která dovedla vssáti nádheru
duševního fantastického světa a dáti jí vyzráti
v plné, bohaté plody.
#10
alto_textblock
#10
České spisy-
* Co hatí Slováky? Napsal Meakul
pínský. Koupiti lze u Karla Salvy v Lipt. Ružom
berku v Uhrách.
Knížka osmerkového formátu o 246 stranách
Je česká, spisovatel je Slovák. K otázce, co zapřiči
ňuje smutné postavení Slovákův, odpovídá autor
»Příčina je v nás! Tvrdými slovy líčí slovenské
opilství v lidu i ve vrstvách vzdělaných, nepoctivost
obchodníků, pýchu intelligence naproti lidu, nesrov-
nalost katolíků a evangelíků, nedostatek obětavosti ..
Je nás málo, jsme nárůdek chudobný, od Čechů jsme
se literárně odloučili a provádíme špatnou politiku.
Mezi intelligencí slovenskou způsobila knížka pocho-
pitelný rozruch, místy i hlasité pohoršení; ale čás
slovenské intelligence dlouho již toužila do panují-
cích poměrů, dovolávajíc se mimo jiné i potřeby
sebekritiky. V evangelických »Církevních Listech« 1897
č. 1. čteme: ». . . my, slovenská intelligencia národnia
sme aspoň v 80—90% vinou nášho smutného polo -
ženia; naša chabosť, naša ničomnosť privádza vždy
viac do úpadku cirkev i národ.« Rovněž v »Domu
Škole« bývaly těžké obžaloby toho druhu.
Jakási potřeba sebepoznání, poznání sil i sla-
bostí, obrácení pozornosti do sebe, upuštění od po
hodlného způsobu viděti všechnu vinu jen v dru-
bých a sváděti všecko na maďarisaci. Knížka »Co
hatí Slováky?« je bezohledná, drsná. Mnoho čtenářů
asi roztrpčí, ale účinek bohdá nebude zly.
Všimněme si stati, kde neznámý autor želí, že
se Slováci literárně od Čechů odloučili. Autor cituje
slovenského historika Sasinka, že krev slovenskáa
česká je totožná, že Češi a Slováci jsou původně
jeden národ. Založiti zvláštní spisovný jazyk slo-
venský mělo pohnutku konfesijnou: »odvrátiti Slo-
váky od češtiny, otrávené a pachnoucí husitstvím«.
Dále poukazuje na největší slovenské muže, Kollára
a Šafaříka, kteří před odloučením varovali. Co se
zove slovenskou kulturou, je prý devíti desetinami
českého původu. Bez literární jednoty s Čechy nikdy
prý se Slováci na současnou úroveň vzdělanosti
nepovznesou, následkem čehož ani náležité váhy ve
státě a v dějinách nabyti nemohou.
»Odvěkou politickou nezpůsobilost« osvědčili prý
Slováci v létech čtyřicátých tím, že najednou dvěma
sousedům vypověděli válku: Maďarům politickou
(1848), Čechům literární. Evangelíci mají písmo sv.
z Čech, Slezák Třanovský jim sestavil zpěvník a mod-
li by, také katolí i zpívají v kostelích poslovenštěné
písně české; básně Sládkovičovy a Bottovy vydali
Češi, slovenské Tatry popsa! Čech Drož, Prů-
vodce po Slovensku napsal Čech Slámna, Pokorný
zase »Z potulek po Slovensku«... Slovensko nejen
že po všecky věky sílí se českou osvětou, ale jei
potřebno, aby Češi na samém Slovensku kulturně
spolupůsobili.
Literárně, praví autor, zabředli jsme v bahno-
proč bychom nesměli z něho ven? Židu se nelení
k vůli náboženství učiti se hebrejštině, starověr
staroslovanštině, katolíku latině, ale slovenský evan-
gelický kněz je pohodlný navykati na jinou »barvu
na vestě«, naučit se řádně spisovné češtině. Potom
takovýto pohodlný národ chce vykonati velké skutky
Slovenská literatura nedostačí ani vzdělaným ani ne-
vzdělaným, bez českých knih nelze sestaviti ani dě-
dinskou knihovnu, celou slovenskou literaturu unese
chlap na zádech
Vraťme se! Všemožným rozšiřováním české lite-
ratury pozdvihla by se osvěta a ji by nabyl národ
na mysli kleslý, i sebevědomý. »... Tak bída i So-
váka buď naučí moudrosti života, anebo není mu
pomoci.«
Se stejnou bezohledností pojednává autor o slo
venské politice, zejmena o panslavismu, o manifestu
z r. 1848 a memorandu z r. 1861. Ale tu již odka
zvjeme na samu knihu.
Spisek nevyčerpal otázku úplně, není dost pře
hledný, někde je zbytečně rozvláčný, vinou knih
#11
alto_textblock
#11
tiskárny (Hodanovy v Hodoníně) má mnoho tisko-
vých chyb, sloh je kostrbatý . .. ale pozoruhodný je,
na tom ani nedostatky jeho ničeho nemění.
Ještě bychom vyslovili politování, že autor zů-
stává ukryt. Kdyby spisek byl podepsán, měl by
dvojnásobnou vahu. Vyšlo by především na jevo, že
je to hlas slovenský a ne český. Nám Čechům přese
všechnu bolest, kterou z roztržky máme, nesluší za-
sahovati do poměru našich bratří tónem tak bez-
ohledným. Smíme raditi, pomáhati, snášeti pomůcky,
smíme povzbuzovati, ale nesmíme kantorovati a dik-
tovati, nechceme-li do zející rány přilévati jen žíravin.
Ať Slováci jen sami poznají, co třeba i ať pro-
vedou, co za dobré uznají. Nám v té otázce nesluší
než ochota a trpělivost, jaká plyne z pravé lásky,
o niž Slováky stále ubezpečujeme. Có se mravokáre-
ctví dotýče, máme každý právo leda sama sebe kárat,
sám vzorným příkladem sebesprávy předcházet a
sobě samému trnitou cestu k ideálu vykazovat. Ale
nemáme práva druhému předpisovat chování, jaké
bychom si snad u něho přáli sami — ve svém vlast-
— al.
ním sobeckém prospěchu.
#12
alto_textblock
#12
Slovanské spisy.
Dopis z Krakova. Ludvika Godlevskla
(Exterus). Muž a žena a jejich vzájemný poměrsv
manželství i mimo ně: to staré, věčně se opakující
thema, tvořilo i hlavní podstať literární tvorby Lud-
viky Godlevské, nedávno zesnulé zástupkyně
nejmladší románové spisby polské. Byla zanícenou
bojovnící za práva žen, poctivou, seriosně nazírající,
která s duší svou rozevřenou, pro vše krásnéa
velké, se nestyděla uprostřed hluku moderních i tak
zvaných »moderních« hesel přiznat čistou citovost a
která do svých prací kladla měkké tóny svého veli-
kého, ryze ženského srdce.
Povýšení ženy v nejšlechetnějším významě
pojmu, prohloubení její duševní úrovně, rovnopráv-
nost ženy s mužem, její činné účastenství na vše-
lidské práci a individuální zasáhání do tekoucího
rozvoje lidstva, všeobecná vůdčí idea autorky »Bialej
Rózy« a »Dobranych par«.
Vo své první novellistické skizze, kterou nade-
psala prostě »Po zdrowie«, Godlevska, ukrývajíc
se tentokrát ještě za pseudonym »Exterus«, do-
slovně se výjadřuje o moderních snahách ženy: »V
ženách už od věků zvolna rodí se, lépe probouzí
člověk opravdu myslící, třeba dané životní poměry
nepříliš tomuto zvolnému rození napomáhaly. Ženy
nejdříve byly pouhé nevolnice a později buď strážcí
prázdných domů nebo přičinlivými správci velkých i
malých, ale vždycky teplých a útulných domácností
anebo na konec krotkými obětmi mužových nálad.
Toliko vzácné výjimky probijely se z řad ženských
nad tyto skostnatělé a spoustou předsudků pevně
spečené povrchy a probíjely se buď svou velkou in-
telligencí, budící pozornost i u mužského kulturního
světa anebo se uplatňovaly svým velikým srdcem.
Buď velký cit nebo velký mozek, ale v obou přípa-
dech velká, samostatně pracující duše vedly ženu na
vrcholky hor, na nichž dnes, majestátní a uvědomělá
stojí, s hlavou hrdě vztýčenou a v očích majíc plno
bílého, teplého světla . ..«
Do těchto závěrů ústí vnitřní nadšení mladého
entusiasty z Godlevské první novelly. Jistě nepříliš
lichotivé svědectví dává svému pohlaví Godlevská v
nevelle »Po zdravie«. Proč na př. paní Adela, hlavní
postava práce, od níž všecky okolnosti daly by čekat
anděla krásy, dobroty a čistoty, ve vlastní podstatě
a ještě markantněji ve svém společenském vystupo-
vání jest zcela obyčejnou, záletnou nevěstkou, jest
záhada. Proč právě taková žena nejlepší, upoutává,
lámajíc v svém nejbližším okolí řady existencí a při
nejmenším je kazíc a seslabujíc?... Ta psycholo-
gická záhada, jako černá, tajemná nit je proložena
skoro všemi pracemi Extera.
V novellce »Po zdrowie« naznačena záhada ještě
dost nejasně, jakoby chvějící se rukou. Mimo to
cítit na práci ještě úplný nedostatek smyslu pro re-
alitu. Trochu ho zavinilo samo prostředí. Líný, a
jednotvárně se ploužící život polské společnosti v Me-
raně, která je centrem a pozadím dějového pásma.
Hlubších motivů užito již ve druhé práci »Katoe
(poprve v »Atheneu« r. 1897 a pak samostatně ve
dvou dílech r. 1899). Jemná a delikátní znalost po-
vah a duší, bije tu do očí hned z prvních sloupců.
Ondřej Ktepic, syn z lidu, inženýr, ještě na univer-
sitě od svých kollegů zvaný Kato; jeho přítel, Zik-
mund Znamieniecki, »v zásadě hrdopýšek, aristokrat,
šlechtic a filosof, s tváří gentlemana, který ví, že je
mu teď stejně dobře v obyčejné civilní bluze, jako
mu později bude v červeném nebo modrém fraku;
Zikmundův otec, ledově chladné egoista, který všecky
teplejší projevy, na př. lásku synovu, snaží se ukrýt
na dně své duše, ale jinak není prost šlechetnějších
citů a dojmů; stále fantasující a do fantasie silně
zamilovaný Bodziewicz se svou sladkou, andělskou
ženou a řada jiných, vedlejších postav, až do staré
pěstounky a sloužících.
To už nejsou postavy z papíru, jsou to lidé s tě-
lem, krví a kostmi. Představit názorně takového
Krepice není hračkou: »demokrata z krve, kostíi
přesvědčení, který lásku nepokládá za za přelétavý
rozmar smyslů, nýbrž za posvátný motiv života,
neboť úctu a pochopení pro ženu vyssál už s mlé-
kem své matky, ženy velké srdcem i nazíráním, ale
prosté venkovské šlechtičny, která se provdala za
»chtopa« (prostého muže z lidu) a syna učila čítat