ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 84d2d9e0-66ef-11dc-8e12-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
ALTO TextBloky — 12
#1 alto_textblock #1
9. srpna 1901
#2 alto_textblock #2
Číslo 15.
#3 alto_textblock #3
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
#4 alto_textblock #4
ZVLASTNÍ
#5 alto_textblock #5
PRÍLOHA „NÁRODNICH
#6 alto_textblock #6
LISTU
#7 alto_textblock #7
k číslu 218.
#8 alto_textblock #8
Originalita. 22. — Není tomu dávno, co se zabýval Arbes v »Lumíru« zajímavou otázkou, pokud možno u Shakespeara mluviti o originalitě. Za ložil své pozorování na jedné tragedii, vzal na poradu Gervina a došel k úsudku, že Shakes- peare je jen výslednicí, dlouho připravovanou celé periody pracovníků a předchůdců, že čerpaí horlivě z děl cizích, že si přivlastňoval cizí majetek duševní, spracovávaje jej ve vlastní dramata. Arbesova originalita je známa. Pro něho je přímo typické úsilí, s kterým hledá originalitu v látce, v zápletkách; v detailech i v methodě zpracovávací, jednak otrocky věrnou kopií sku- tečnosti, jednak smělými a původními, řekl bych matematicky vypočítanými kombinacemi, jimiž účinkuje na fantasii čtenářovu. Tím pozoru- hodnější je tudíž, když si autor, který prakticky v celém svém díle snažil se co nejkonsekvent něji vyhověti požadavku originality, obeře za úkol, vyložiti theoreticky tento problem. Jeho vývody také nepostrádají zajímavosti, a naš čtenáři jistě nebudou litovati, přečtou-li si jeho causerii. Nechci zde reprodukovati jeho vývody, ale jen navázati několik slov na jeden výrok, který bezprostředně problému originality se dotýká. Arbes činí srovnání: někdo si vystaví domeka upraví si jej pro sebe. Přijde jiný, učiní na domku některé opravy a prohlásí jej proto za svůj majetek. Patří mu již domek? Arbes právem praví, že nikoliv, dovozuje však analo- gicky, že také ten, kdo upraví dílo jiného (zde v praktickém případě Shakespeare, jenž upravil Plutarchovo dílo v tragedii), není ještě autorem, t. j. vlastníkem díla. Příklad zdá se makavý. ale přes to není problém tak jednoduchý, jak se zdá. Aniž bychom se pouštěli do výkladů příliš obšírných, můžeme prostě jen konstatovati, že je přece rozdíl v majetnictví domku a autor- ství uměleckého, tím spíše literárního díla. Rozdil tkví v podstaté předmětu. Umělecké dílo nemá té reální skutečné podstaty, jako věc vnější, hmotná; jeho podstata tkví ve formě a formu mohu přenášeti, napodobiti, aniž bych rušil vlastnické právo něčí, již proto, že je množství forem běžných, jež nemají pána. Kdy- bychom chtěli přirovnání s domkem dovést ke konci, dalo by se říci, že domek ovšem ne- patří tomu, kdo jej jen ozdobí, zdokonalí jeho formu, o to však také se nejedná. Jedná se o to, že ten, kdo jistou formu stavitelskou dovede upraviti novým způsobem, stává se autorem tohoto nového způsobu, třeba že užil za základ forem starších, jinými vyna- lezených. Originalita nespočívá tudíž jedině jen v látce. Ve výtvarném umění na př. nebudeme tvrditi, že malíři, malující Madonu, nemají práva na originalitu svých děl — mimo prvního, jenž Madonu maloval, právě tak jako jsou různí, jistě o sobě originální představitelé po- kušení sv. Antonína, pohledů na Haarlem, Su- sany v lázni atd. Originalita souvisí spíše mnohem těsněji se stavem duše tvořícího umělce, se silou jeho pojetí atd. Způsob repro- dukce je rozhodující při tvoření. V praxi ovšem. při posuzování jednotlivého díla je dosti obtížno, stanoviti stupné a meze originality. Každému umělci je volno užívati látky buď bezprostřední. t. j. vlastních zjevů ze skutečnosti a z vlastní citové zásoby, aneb látky již zpracované, prošlé již výhní duší předchozích výtvorů lidských za- chycených v ní různými prostředky, ať pérem dlátem nebo štětcem. A tu otázka originality stává se kompliko- vanou. Pro praktickou potřebu nemožno stavěti pevných norem. Literární historie však také nemá úkolem sloužiti takovým cílům, jako je usvědčování autorů, osobní boje a p. Před- pokládá, právem poctivost u kritika a poctivost u autora — poctivost takovou, že autor vždy. i když užívá látky již spracované, snaží se co nejúsilovněji, vtisknouti jí svého ducha,a kritik, analysujeli dilo, aby vyšetřil, co nalezl autor připraveno a jak shnětl a prodehl látku
#9 alto_textblock #9
danou, hledá prostá fakta, studuje život putující látky, aniž za každým krokem hledá podvodně a obmyslné motivy: Jsou ovšem případy, kdy dlužno zasednouti na soudnou stolici, ale ty jsou jen výjimkou. Pravidelně nejedná se při konstatování origina- lity a odvislosti na prvých autorech o skutky ethicky nepřípustné, nýbrž spíše o prozkoumání vývoje tradice, která tiše, mohutným širokým proudem po staletí rozlévá se Evropou od asij- ských břehů až po Skandinavii, prosakuje z jedné vrstvy společenské do druhé, vykvétá i odu- mírá v tisících a tisících různých produktů, vy- růstajíc v některých periodách a v některých duších v nádherné květy fantasie, právě tak jako v duších davu vadne a zakrňuje v. hrubé, všední a plaché produkty duševního řemesla. Je potom celkem lhostejno, vystihujeme-li genia jako výsledek periody, či prostředí,či řady předchůdců, aneb obdivujeme-li se mu jako silné svěží duši, která dovedla vssáti nádheru duševního fantastického světa a dáti jí vyzráti v plné, bohaté plody.
#10 alto_textblock #10
České spisy- * Co hatí Slováky? Napsal Meakul pínský. Koupiti lze u Karla Salvy v Lipt. Ružom berku v Uhrách. Knížka osmerkového formátu o 246 stranách Je česká, spisovatel je Slovák. K otázce, co zapřiči ňuje smutné postavení Slovákův, odpovídá autor »Příčina je v nás! Tvrdými slovy líčí slovenské opilství v lidu i ve vrstvách vzdělaných, nepoctivost obchodníků, pýchu intelligence naproti lidu, nesrov- nalost katolíků a evangelíků, nedostatek obětavosti .. Je nás málo, jsme nárůdek chudobný, od Čechů jsme se literárně odloučili a provádíme špatnou politiku. Mezi intelligencí slovenskou způsobila knížka pocho- pitelný rozruch, místy i hlasité pohoršení; ale čás slovenské intelligence dlouho již toužila do panují- cích poměrů, dovolávajíc se mimo jiné i potřeby sebekritiky. V evangelických »Církevních Listech« 1897 č. 1. čteme: ». . . my, slovenská intelligencia národnia sme aspoň v 80—90% vinou nášho smutného polo - ženia; naša chabosť, naša ničomnosť privádza vždy viac do úpadku cirkev i národ.« Rovněž v »Domu Škole« bývaly těžké obžaloby toho druhu. Jakási potřeba sebepoznání, poznání sil i sla- bostí, obrácení pozornosti do sebe, upuštění od po hodlného způsobu viděti všechnu vinu jen v dru- bých a sváděti všecko na maďarisaci. Knížka »Co hatí Slováky?« je bezohledná, drsná. Mnoho čtenářů asi roztrpčí, ale účinek bohdá nebude zly. Všimněme si stati, kde neznámý autor želí, že se Slováci literárně od Čechů odloučili. Autor cituje slovenského historika Sasinka, že krev slovenskáa česká je totožná, že Češi a Slováci jsou původně jeden národ. Založiti zvláštní spisovný jazyk slo- venský mělo pohnutku konfesijnou: »odvrátiti Slo- váky od češtiny, otrávené a pachnoucí husitstvím«. Dále poukazuje na největší slovenské muže, Kollára a Šafaříka, kteří před odloučením varovali. Co se zove slovenskou kulturou, je prý devíti desetinami českého původu. Bez literární jednoty s Čechy nikdy prý se Slováci na současnou úroveň vzdělanosti nepovznesou, následkem čehož ani náležité váhy ve státě a v dějinách nabyti nemohou. »Odvěkou politickou nezpůsobilost« osvědčili prý Slováci v létech čtyřicátých tím, že najednou dvěma sousedům vypověděli válku: Maďarům politickou (1848), Čechům literární. Evangelíci mají písmo sv. z Čech, Slezák Třanovský jim sestavil zpěvník a mod- li by, také katolí i zpívají v kostelích poslovenštěné písně české; básně Sládkovičovy a Bottovy vydali Češi, slovenské Tatry popsa! Čech Drož, Prů- vodce po Slovensku napsal Čech Slámna, Pokorný zase »Z potulek po Slovensku«... Slovensko nejen že po všecky věky sílí se českou osvětou, ale jei potřebno, aby Češi na samém Slovensku kulturně spolupůsobili. Literárně, praví autor, zabředli jsme v bahno- proč bychom nesměli z něho ven? Židu se nelení k vůli náboženství učiti se hebrejštině, starověr staroslovanštině, katolíku latině, ale slovenský evan- gelický kněz je pohodlný navykati na jinou »barvu na vestě«, naučit se řádně spisovné češtině. Potom takovýto pohodlný národ chce vykonati velké skutky Slovenská literatura nedostačí ani vzdělaným ani ne- vzdělaným, bez českých knih nelze sestaviti ani dě- dinskou knihovnu, celou slovenskou literaturu unese chlap na zádech Vraťme se! Všemožným rozšiřováním české lite- ratury pozdvihla by se osvěta a ji by nabyl národ na mysli kleslý, i sebevědomý. »... Tak bída i So- váka buď naučí moudrosti života, anebo není mu pomoci.« Se stejnou bezohledností pojednává autor o slo venské politice, zejmena o panslavismu, o manifestu z r. 1848 a memorandu z r. 1861. Ale tu již odka zvjeme na samu knihu. Spisek nevyčerpal otázku úplně, není dost pře hledný, někde je zbytečně rozvláčný, vinou knih
#11 alto_textblock #11
tiskárny (Hodanovy v Hodoníně) má mnoho tisko- vých chyb, sloh je kostrbatý . .. ale pozoruhodný je, na tom ani nedostatky jeho ničeho nemění. Ještě bychom vyslovili politování, že autor zů- stává ukryt. Kdyby spisek byl podepsán, měl by dvojnásobnou vahu. Vyšlo by především na jevo, že je to hlas slovenský a ne český. Nám Čechům přese všechnu bolest, kterou z roztržky máme, nesluší za- sahovati do poměru našich bratří tónem tak bez- ohledným. Smíme raditi, pomáhati, snášeti pomůcky, smíme povzbuzovati, ale nesmíme kantorovati a dik- tovati, nechceme-li do zející rány přilévati jen žíravin. Ať Slováci jen sami poznají, co třeba i ať pro- vedou, co za dobré uznají. Nám v té otázce nesluší než ochota a trpělivost, jaká plyne z pravé lásky, o niž Slováky stále ubezpečujeme. Có se mravokáre- ctví dotýče, máme každý právo leda sama sebe kárat, sám vzorným příkladem sebesprávy předcházet a sobě samému trnitou cestu k ideálu vykazovat. Ale nemáme práva druhému předpisovat chování, jaké bychom si snad u něho přáli sami — ve svém vlast- — al. ním sobeckém prospěchu.
#12 alto_textblock #12
Slovanské spisy. Dopis z Krakova. Ludvika Godlevskla (Exterus). Muž a žena a jejich vzájemný poměrsv manželství i mimo ně: to staré, věčně se opakující thema, tvořilo i hlavní podstať literární tvorby Lud- viky Godlevské, nedávno zesnulé zástupkyně nejmladší románové spisby polské. Byla zanícenou bojovnící za práva žen, poctivou, seriosně nazírající, která s duší svou rozevřenou, pro vše krásnéa velké, se nestyděla uprostřed hluku moderních i tak zvaných »moderních« hesel přiznat čistou citovost a která do svých prací kladla měkké tóny svého veli- kého, ryze ženského srdce. Povýšení ženy v nejšlechetnějším významě pojmu, prohloubení její duševní úrovně, rovnopráv- nost ženy s mužem, její činné účastenství na vše- lidské práci a individuální zasáhání do tekoucího rozvoje lidstva, všeobecná vůdčí idea autorky »Bialej Rózy« a »Dobranych par«. Vo své první novellistické skizze, kterou nade- psala prostě »Po zdrowie«, Godlevska, ukrývajíc se tentokrát ještě za pseudonym »Exterus«, do- slovně se výjadřuje o moderních snahách ženy: »V ženách už od věků zvolna rodí se, lépe probouzí člověk opravdu myslící, třeba dané životní poměry nepříliš tomuto zvolnému rození napomáhaly. Ženy nejdříve byly pouhé nevolnice a později buď strážcí prázdných domů nebo přičinlivými správci velkých i malých, ale vždycky teplých a útulných domácností anebo na konec krotkými obětmi mužových nálad. Toliko vzácné výjimky probijely se z řad ženských nad tyto skostnatělé a spoustou předsudků pevně spečené povrchy a probíjely se buď svou velkou in- telligencí, budící pozornost i u mužského kulturního světa anebo se uplatňovaly svým velikým srdcem. Buď velký cit nebo velký mozek, ale v obou přípa- dech velká, samostatně pracující duše vedly ženu na vrcholky hor, na nichž dnes, majestátní a uvědomělá stojí, s hlavou hrdě vztýčenou a v očích majíc plno bílého, teplého světla . ..« Do těchto závěrů ústí vnitřní nadšení mladého entusiasty z Godlevské první novelly. Jistě nepříliš lichotivé svědectví dává svému pohlaví Godlevská v nevelle »Po zdravie«. Proč na př. paní Adela, hlavní postava práce, od níž všecky okolnosti daly by čekat anděla krásy, dobroty a čistoty, ve vlastní podstatě a ještě markantněji ve svém společenském vystupo- vání jest zcela obyčejnou, záletnou nevěstkou, jest záhada. Proč právě taková žena nejlepší, upoutává, lámajíc v svém nejbližším okolí řady existencí a při nejmenším je kazíc a seslabujíc?... Ta psycholo- gická záhada, jako černá, tajemná nit je proložena skoro všemi pracemi Extera. V novellce »Po zdrowie« naznačena záhada ještě dost nejasně, jakoby chvějící se rukou. Mimo to cítit na práci ještě úplný nedostatek smyslu pro re- alitu. Trochu ho zavinilo samo prostředí. Líný, a jednotvárně se ploužící život polské společnosti v Me- raně, která je centrem a pozadím dějového pásma. Hlubších motivů užito již ve druhé práci »Katoe (poprve v »Atheneu« r. 1897 a pak samostatně ve dvou dílech r. 1899). Jemná a delikátní znalost po- vah a duší, bije tu do očí hned z prvních sloupců. Ondřej Ktepic, syn z lidu, inženýr, ještě na univer- sitě od svých kollegů zvaný Kato; jeho přítel, Zik- mund Znamieniecki, »v zásadě hrdopýšek, aristokrat, šlechtic a filosof, s tváří gentlemana, který ví, že je mu teď stejně dobře v obyčejné civilní bluze, jako mu později bude v červeném nebo modrém fraku; Zikmundův otec, ledově chladné egoista, který všecky teplejší projevy, na př. lásku synovu, snaží se ukrýt na dně své duše, ale jinak není prost šlechetnějších citů a dojmů; stále fantasující a do fantasie silně zamilovaný Bodziewicz se svou sladkou, andělskou ženou a řada jiných, vedlejších postav, až do staré pěstounky a sloužících. To už nejsou postavy z papíru, jsou to lidé s tě- lem, krví a kostmi. Představit názorně takového Krepice není hračkou: »demokrata z krve, kostíi přesvědčení, který lásku nepokládá za za přelétavý rozmar smyslů, nýbrž za posvátný motiv života, neboť úctu a pochopení pro ženu vyssál už s mlé- kem své matky, ženy velké srdcem i nazíráním, ale prosté venkovské šlechtičny, která se provdala za »chtopa« (prostého muže z lidu) a syna učila čítat