#1
alto_textblock
#1
zdaví dále žíti. Co se týče reorganisace
četnictva, stalo se již mnoho a co ještě
bule žádáno, pirovede se s rychlostí,
nud níž Evropa užasne.« Dále vyklá-
dal Hilmi paša, jak velice jej těší, že civilní
ječnatelové rakouský a ruský přítomni jsoua
pravil, že budou tito funkcionáři nejpovolaněj-
šítii svědky turecké práce Ale bohužel nezá-
vitl prý klid v zemi na prováděných opravách,
neboť makedonské komitéty prý žádných oprav
ne chtějí.
Leč obyvatelé makedonských vilajetů nabyl
piž již dosti trpkých zkušenosti a budou prý
snad, až revoluční agitátoři zase přijdou, mou
diejšími než byli dosud. Lze prý tak aspon
soudit z prohlášení obyvatelů jisté obce u Mo-
nistýru, učiněného damám, jež podpory rozdí-
lely. Títo obyvatelé, ukazujíce na bulharské kněze
svojí obce, říkali: »Ti tam jsou vinni naším ne-
štěstím !« Hilmi paša pravil na konec: »Asi 800
důstojníků a vojáků bylo pro výtržnosti potre-
stáno a propuštěno. V žádném vilajetu však ne-
bylo více než 500 Bulharů odsouzeno. Sultán
přeje si Makedonie klidné a silne
a budou tedý žádané reformy provedeny s nej-
větší možnou rychlostí.«
#2
alto_textblock
#2
Nový projev prof. dra. Bráfa v zále-
žitosti druhé české university.
#3
alto_textblock
#3
Universitní professor dr. Albin Bráf, r
dem Moravan, přimlouvá se novým článkem,
tentokráte v »Moravské Orlici«, za takové roz-
řešení otázky druhé české university (pro Mo-
ravu), aby učitelské stolice na české universitě
v Praze dvojnásobně obsazeny byly, tak aby
později, až rozhodnuta bude otázka: kde mo-
ravská universita česká umístěna býti má, pro-
stým rozdělením pražské univer-
sity české hotový sbor professorů
na nové stanoviště přenesen být
mohl.
#4
alto_textblock
#4
Prof. dr. Bráf praví:
»Neobávejte se, že snad chci se pouštěti do roz-
hovoru o tom, jsem-li či nejsem oprávněn ujati se
slova v otázce druhé české university ve spojení s
jakoukoliv přítomnou záhadou politickou či bez toho
spojení. Za politiku našich poslanců ve Vídni nejsem
zodpověden. Proto jsem se k ní v článečku v »Kons.
Korrespondenz« zachoval s krajní šetrností a loya-
litou. Ale nakolik jde o projekt druhé university, věru
tu náležím k zodpovědným,
Neboť pro každého, kdo jen trochu věci rozumí
jest nade vši pochybnost jasno, že jediná dosud exi-
stující universita česká jest také jediným zdrojem pro
přípravu učitelských sil budoucí druhé. Jen v malém
objemu mohou pro filosofickou fakultu budoucí druhe
university české přijíti šíly učitelské také z obou če-
ských vysokých škol technických; jen totiž pro od-
bory mažematiky a přírodních věd. Na mimočeských
vysokých školách (polských, ruských, chorvatské
německých) je tak nepatrný počet učitelských sil, jež
by mohly a chtěly jíti na druhou českou universitu,
že zde vvůbec na váhu nepadají, když jde o potřebu
tak rozsáhlou. Proto máme my čeští učitelé vysoko-
školští v tom slovo bez ohledu na číkoliv dovolení,
a mohu jen dodati, že názory, jež jsem vyslovil v
krátké úvaze »Konser. Korresp.«, v podstatě se mnou
stejně chovají všichni moji soudruhové fakultní, aníž
vím, lodo kterou podrobnost vyslovil dříve.
Jaké je tedy v té věci punctum litis? Jedni si
přejí, aby se týmž veřejnoprávním aktem, kterým se
nakáže zřízení druhé české university, jež nemůže
býti jinde než na Moravě, zároveň určilo její sídlo
podle obecného mínění Brno. Nikoliv proto, že Brno
je hlavním městem země, neboť to by o sobě nebylo
rozhodujícím (Sasko má na př. svou universitu v Lip-
sku a žádnou v Drážďanech), nýbrž proto, že Brno
na ten čas poskytuje věcné nejpříznivější podminky
exiskenční, zvláště pro lékařské kliniky. Každé jiné
argamentace, každýkoli jiný důvod pro volbu toho
místa nesouvisí s věcí, a nebylo by štěstím, kdyby
mělly rozhodovati jiné jakékoliv zřetele, nežli ten je-
dinrý: nejlepší podmínky pro vědecké poslání uni-
vensity. Já aspoň, a mnozí se mnou, bych se prot
každému zatahování jiných hledišť, i kdyby byla za-
halena nejvlastenečtější obálkou, jak nejrozhodněj
obwradil.
Ale aťuž je to jakkoli, mluvčí tohoto názoru chtějí
máti zároveň s rozhodnutím o zřízení také rozhodnuti
o stanovišti. Pak teprve mají se díti přípravy, tedy
naimo jiné a především ustanovení sil učitelských.
řy přípravy právě nemohou připadnout jinému, než
zmražské univeršitě české. A ony budou vyžadovati ně-
jakého času, několik málo let, tale přece několik.
Druhá universita česká nesmí vstoupiti v život méně
důstojně, nežli vstoupila první, nejen její a tím náš
celý národní nimbus byl by ohrožen, nýbrž i její po-
svátné poslání samo.
A co tedy míní druzí, jejichž mluvčím jsem se
stal zcela bezděky já? Oni soudí asi takto: Kdyby
nebylo sporu o stanoviště, do něhož vnesly národně-
politické hlediště především obavy Němců o německý
ráz Brna (po mém mínění obavy dost líché, kdyby
se tam zřídila též universita němiecká), byla by otázka
druhé české university dnes už asi v hlavní věcí roz-
řešena, neboť to už chápou i Němci sami, že zřízení
druhé české university, a to na Moravě, nedá se od-
vrátiti. Spor o stanoviště zdržuje každý rozhodný
krok v přípravách.
Máme, bohu díky, dost naídějného dorostu věde-
ckého, hlásí se, připravují se také mnozí nadaní
#5
alto_textblock
#5
pracovití synové Moravy. Nic se nemůže hnout. Na
trvající universitě není míst, spor o stanoviště nové
university oddaluje vyhlídku na jmenování, a je to
až přiliš lidské, že to oddálování öchromuje odvahu
těch, kteří mají schopnosti pro vědeckou práci i touhu
se jí věrně oddati jako svému povolání.
Není tu na snadě myšlenka: Oddělte věc přípravy
od sporu o stanoviště! Odložte otázku stanoviště, doku
hrozí nebezpečí, že nebude rozřešena jen s hledišt
věcných (a to jsou jedině hlediště vědecké úspěšnosti)
ale za tu cenu vymožte zásadní rozhodnutí o zřízení
druhé české university a zahájení příprav na universitě
trvající, aby v příhodné chvíli prostým rozdělením
jejím celý hotový kádr akademicky dokonalých si
učebných mohl býti přenesen na stanoviště nové, jež
podaří se potom snad vybrati příznivěji než nyní
jistě ne méně příznivě než nyní.
To a nic více byl smysl, nepochybný smysl mého
projevu. A přese vše poučení, jehož se mi s různých
stran dostalo, mám tu cestu za dobrou. Vedlať by k cíl
jistěji a také správněji. Smyslu by neměla, kdybychom
už měli universit českých více.
O projektu, za nějž se prof. dr. Bráf tuto
opětně přimlouvá, pronesli jsme již svoje mí-
nění a neopomeneme své stanovisko k němu
ještě blíže vyznačiti.
#6
alto_textblock
#6
Denní zprávy.
— Dr. šl. Körber a — soudní smíry. Píšese
nám z kruhů soudcovských: „Dosavadní správce
ministerstva justičního je stále v listech sobě
blízkých veleben pro své krasořečnické projevy,
avšak kdykoli odborníci prozkoumají podstatu
a obsah jeho „okřídlených“ slov, pokaždě užas-
nou nad ledabylosti a mělkostí jeho názorů. Tak
chtěl se nedávno opět před veřejností zablýskati
odvážným výrokem, že spory na soud vznesené
mají se z pravidla vyřizovati rozsud-
ky, nikoli smíry, jimiž prý se strany vždy
aspoň částečně samy poškozují. Kdyby byl chěí
justice o praktické soudnictví jenom zavadil,
uměl by jinak ceniti soudní smíry a jistě by se
zastyděl za tento nerozvážný náhled veřejně pro-
nesený. Kde jaký praktický soudce, i kdokoli
v životě spory sám vedl, poví mu ze své zku-
šenosti, že sotva kdy smír soudní může strany
poškoditi tou měrou, jako sebe učenější, ano
mnohdy i sebe spravedlivější rozsudek. Nehoru-
jeme sice pro zásadu, že ve sporu je vždy lépe
uzavříti smír, snad za každou cenu, avšak dle
zkušeností nemůžeme stranám svědomitě raditi,
aby dávaly pochybné otázky právní rozhodovati
soudními instancemi a aby to, jak se říká, hnaly
až do té poslední, neb víme, že naopak učiní
mnohem lépe, kdo se drží starého pořekadla-
lepší hubený smir než tučný pro-
ce s. To uznává dnes i k vlastnímu neprospěchu
též každý svědomitý, slušný advokát, kdykoli ne-
zastupuje stranu dosti zámožnou, jež by si mohla
již nějakého luxusu dopřáti; jenom náš chéf
justice, aby si získal zdání veliké učenosti a
jistým kruhům se zalichotil, z čista jasna smíry
soudní zásadně zavrhuje. Ovšem, má-li snad
na mysli takové smířování, jaké zkouší on —
„trojjediný“ rozsudí — mezi národy rakouskými,
pak mu rádi dáme za pravdu. Že pak jeho po-
kusy provázeny jsou stálým politickým nezdarem,
a že nyní počíná jeviti i o soudnictví zájem, po-
sloužíme mu tuto ze své zkušenosti soudcovské
o smírech ochotně některými praktickými po-
kyny. Uspokojování jedné strany na úkor a na
účet druhé, zvláště slabší, níkdy nepřispívá
k uklizení sporu. K pravému smíru nedají se
strany — aspoň poněkud uvědomělé — ani pla-
nými hrozbami donutiti, ani falešnými sliby při-
lákati. Smíru nesmí soudce vyhledávati pro své
vlastní pohodlí, aby se vyhnul rozhodování pře a
pomohl si sám z nesnází, neví-li kudy kam, ani
pro vlastní prospěch, aby nepozbyl někde obliby
a udržel se sám v povýšenosti nad sepřenými stra-
nami. Pro smír nesmí se také odkládati jednání
sporné rok za rokem, až stranám vzejdou veliké
náklady vedením sporu. Dobrý smír vyplyne
jen z potřeby a prospěchu stran
samých, a proto k němu třeba přečasto více
dovednosti a zkušenosti soudcovy než k bez-
ohlednému a šablonovitému rozsudku. Smír ta-
kový bývá pak pravým, mnohdy neoce-
nitelným dobrodiním pro obě strany.
z nichž žádná zaň soudci neklne, nýbrž vděčně
blahořečí. K dobrému smíru nedovede však ani
tak vášně prostá vytrvalost, jako spíše znalost
sporu a poměrů, úplná nestrannost, na-
přostá spravedlnost.
Že se, bohužel, nynějšímu chefu justice se
třemi portefeuilly těchto potřebných vlastností
nedostává, cítíme nejvíce my, češti soudcové;
nám to ukázal již aspoň tolikrát, kolikrát obsa-
zoval místa soudcovská; jak jsme vícekráte ve-
řejně vytýkali, povyšoval dosud pokaždé ne dle
zásluhy, ne dle kvalifikace osobní, ne dle po-
řadu služebního, ale beze všech těchto důleži-
tých hledisek pomíjel české soudce —
#7
alto_textblock
#7
jen dle povelu a přání výstředních Němců, svých
miláčků, usilujících o to, aby všichni čeští soud-
cové byli z území uzavíraného vypuzeni, za to
aby „država“ německých byla v území če-
ském zachována, ale stále rozšiřována. Kam to
vedlo, viděti nejlépe z dnešní situace politické:
Němce, utvrdiv je v klamném domnění, že jejich
panovačně choutky jsou oprávněny, nijak úspo-
kojiti nemůže, Čechy pak stálým odstrko-
váním a křivdami vhání proti vůli a po-
vaze jejich též v náruč radikalismu a do zoufa-
lého boje. Připomínáme to znovu právě vzhledem
k očekávanému jmenování soudních adjunktů,
sekretářů a radů, jelikož předešlá jmenování způ-
sobila v kruzích soudcovských všeobecnou ne-
spokojenost a nezměrnou roztrpčenost. Upozoř-
ňujeme na to zde, kdy prý vláda vyhledává opět
styky s českými poslanci, vědouce, že otáz ka
naše, jak na straně německé dávno dobře po-
stihli, jestv nejednom smyslu záleži-
tostí národní, věcí nejvyšší důležitosti, nej-
těsněji souvislá s otázkou jazyka úřadního; neb
co prospějí národu našemu sebe příznivější před-
pisy jazykové, budou-li praktikovány v krajích
německých a smíšených výhradně úřadníky, od-
chovanými na výsluní přízně německé vlády a
výstředních stran, nám nepřátelských? —
Chefu justice pak — k našim potřebáma
steskům hluchému — na jeho výklady o prakti-
ckém soudnictví nemůžeme než s úsměvem dáti
slušnou radu: Excellenci, nechme prázdného
mluvení o věcech, ve kterých nejsme zkušení,
a hleďme raději býti spravedlivými ke každému,
a třeba to byl jen — auskultant! Si tacuisses...!“
— Pevní zůstaňte a nepovolte! Dr.
Kramář vyměnil s dr. Pergeltem několik zdvoři-
lostních frásí. Nebylo na nich pranic, byla to
slova, jaká přináší okamžik, aby je zase od-
nesl. Pozdrav dvou dobře vychovaných lidí
i když poměr jejich je napjatý. Však v nynější
době zášti, nepřátelství a boje i pouhá zdvoři-
lost již je do té míry nápadnou, že se k ní
bůh ví jaké navazují důsledky. Snad to se
shodou českolněmeckou přece nějak půjde. Peř-
gelt mluvil proti Kramářovi a Kramář proti
Pergeltovi a nebombardovali se železnými tácy
a nešli na sebe s napřaženými fauteuilly. Prof.
Bráf ostatně vymyslil jakýs modus, jak to za-
řídit, aby vlk se nažral a koza zůstala celá,
jinými slovy, aby nám byla zaručena universita
a Němci aby se proto nefantili a již zas všichni
lehkovážnějši mezi námi jsou v náladě, jež
neodpovídá nijak nynější situaci. Jen si
všimněte německého krajinského tisku, ja-
kou ten hude. Tam nenajdete pranic o
smířlivosti, pranic o ochotě svoliti k tomu, aby
se stalo nám po právu. V německých listech
naopak všude volání do zbraně, aby Némei byl
náležitě vyzbrojení v okamžiku rozhodném,
který prý se blíží. Vezměte kterýkoli list do
ruky od »Bohemie« až do »Saazer Nach-
richten« a všude samý válečný manifest. »Na-
proti Čechům a jejich požadavkům nemohou
zaujati Němci jiného stanoviska, než stanoviska
nejkrajnějšího odporu! A že naši poslanci ně-
mečti pevnými zůstanou a ani o píď neustoupi,
to nejen očekáváme, nýbrž to žádáme, o tom
jsme přesvědčeni! Jak za takových okolnostía
při takové pohodě dařiti se bude něžnému kví-
tečku smíření, tím věru netřeba si lámati hlavu.
Snad by se doporučovalo odložit pokusy smíření
a shody, až se drobet oteplí.
— Osud arcibiskupa dra. Kohna podle
novinářských zvěstí stále ještě jest nerozhodnut.
Kdežto zprávy jednoho dne z nejspolehlivějších
pramenů ujišťují, že se olomoucký arcipastýř
ke svému stádu již nikdy nevráti, že vídeňská
vláda sama se o to přičiňuje, aby obdržel ná-
stupce, aneb aspoň zcela chladně hodlá k jeho
odstranění přihližeti, jako ke splnění nevyslove-
ného přání, ve kterémž případě usuzuje se dru.
Kohnovi v Římě buď čestné postavení aneb
klášterní odloučenost, podle toho odstoupí-li
dobrovolně či nikoli — na druhé straně
tisk arcibiskupský v Olomouci jest pln do-
brého doufání k pánubohu. »Třeba prý jest
jenom modliti se«, piše Kohnův »Ol. Ztg.«
»a s klidnou myslí čekati na návrat.« Zdá se,
že anděl podle legendy počítající a třídící u ne-
beské brány přilétající modlitby, nebude míti
asi mnoho práce s prosbami k trůnu božímu
vysílanými z olomucké arcidiécese o návrat
Arcikohnův, což však ovšem nikterak návrat
tento nevylučuje. Podle »Ol. Ztgu.« ukázaly se
věci, z nichž by spíše vysvitalo, že dr.
Kohn jest obětí než obětníkem. Nelze prý
o nějakém pokusu porušování zpovědního
tajemství ani mluviti, za to prý zjištěn
— rafinovaný útok na dra. Kohna zneužitím