#1
alto_textblock
#1
20. října 1901.
#2
alto_textblock
#2
Nedělní zábavná příloha
#3
alto_textblock
#3
Národních Listů
#4
alto_textblock
#4
k čislu 280.
#5
alto_textblock
#5
Strana 9.
#6
alto_textblock
#6
seo
Poslední list.
sl
(Tragikomedie.)
o
Drahý bratře Bohuslave
Doufal jsem, že se spolu jinak shledáme
že se v několika dnech obejmeme, zkrátka, že
Tě uvidím v den ten slavný, kdy mi v aule
pověsí na krk zlatý řetěz. Neboť dnes, drahý
Bohuslave, obstál jsem šťastně při posledním
rigorosu . ..
Avšak o tom ani slova nikomu! Ať nezvěd
otec a matka, že jsem se přehoupl. přes po-
slední překážku. Později, až bude po všem.
řekní jim cokoli, a bude-li lze zalajiti jim
jakým způsobem jsem odešel, pověz jin
třeba, že jsem před poslední tou metou klesl
že jsem neměl síly, abych se k novému roz-
běhu vzehopil. Bude to dosti pravděpodobno
Nebyl bych prvním ani posledním.
Avšak ty, drahý Bohuslave, věz všechno
Ty jediný snad pochopiš a jistě mi odpustis
Ať uvažuji o věci jakkoli, zdá se mi, že jsem
se nedopustil ničeho zlého.
Klidně dočti, předrahý bratře, jakojá
klidně píšu, když jsem byl všechny své sily
sebral. O, byly to hrozné okamžiky, poslední
hodiny dnešního dne. A v té první chvili, kdy
jsem doklopytal do svěho bytu a podepřel hlaru
do dlaní, připadalo mi, že přede mnou leti celý
můj dosavadní život. V několika minutách proži
jsem všechna ta léta, počínaje dnem, kam
vůbec pamět moje sahá, celé dětství v rozkošném
našem údolíčku pod otcovským mlýnem, odehod
z domu, léta na gymnasiu, šťastné návraty na
prázdniny, - měkká, radostná objetí matčina.
všechny ty výrazy uspokojení otcova, když jsem
rozkládal chyalná vysvědčení svá, a každé slove
na rozloučenou, když jsem zas do Prahy od-
jižděl. Jaký je to báječný aparát v hlavě lidské
který nám v časovém rozměru několika minut
neřkuli vteřin, rozvíjí řadu událostí, jejichž
pochod trval po léta?
Nad Prahou leží noc, bratře drahý, ale
tuším, že této noci neusnu. Snad je poslední
života mého, nesmím zaspati ani okamžiku.
Vhostinci očekávají mne kolegové k bouřlivému
oslavení šťastného výsledku dnešního dne,a
snad — snad ještě se mezi ně dostavím. Ale
dříve musím pohovořiti s tebou, musím set
vyzpovídati.
Dopsal jsem ti, že jsem se přestěhoval
Jaká to byla osudná náhoda v životě mém
A přece jsem se domníval, že tak musím uči-
niti. Souviselo to s mojí promocí. Očekával
jsem rodiče, tebe, švekruši, chtěl jsem, ať při-
jdete kdokoli, uvílati vás ve slušném bytě doktora
práv, a proto jsem musil odejítí z onoho brlohu
ve Dlouhé třídě, kam bych nebyl mohl uvěst
v den tak slavný milé hosty své.
Bydlím zde dvě neděle — a krátký ten
čas postačil, aby zmařeno bylo vše. Výsledek
dlouhých studií, všechny naděje do budoucnosti
Byl jsem zabrán v opakování, hltal jsem
posledně zákonníky, tonul jsem v trestním i civil-
ním řádu, a přes tu záplavu paragrafů neunik
pozornosti mé čarovný zjev, s nímž jsemse
setkal již druhý den v chodbě domovní. Uhodneš,
co se slalo, bratře milý. Byl jsem uchvácen,
jakkoli — kráčejíc mimo v těsném, černém
oděvu — nevěnovala mi za mák pozornosti,
Pochopoval jsem tuto nevšímavost. Šla po boku
pána již staršího, s vlasy prokvetalými, výrazu
neobyčejně přísného.
O den později zvěděl jsem, že to je majelní
domu, a čarovná, elegantní ta dáma jeho -
choť. Mohl jsem vystřízlivěti, pravda-li? Ano,
uznávám to. Avšak zas o den pozdějí potkal
jsem ji v chodbě, a toho dne šla sama. Štíhlá
její postava nebyla oblita tím smutečným odě
vem, v němž jsem ji spatřil poprvé. Byla oděna
v šaty jasné, povzbuzující barvy. Nevím, zdal
to byla veselá barva půvabné toalety, jež mi
dodala odvahy, abych pozdravil. Tvář její za-
rděla se, hlavička lehce se naklonila, oči její
spočinuly na mně na okamžik. Nevím, co se se
mnou dělo, ale vím, že jsem následujícího dne
byl všecek nešťasten, když jsem ji zas uviděl
v oděvu černém, zavěšenu v rámě manželovo.
Pozdravil jsem opět a bylo mi, jakoby mi kdosi
odpověděl ranou. Její oči upřely se na mne
jako v největším údivu a na tváři ležel výraz
jak mramorové sochy, cizí, mrazivý. Jakobyse
tázala: kterak se opovažuješ !?
Avšak již jsem vězel jako v kouzelné síti.
A chtěje ze včerejšího setkání vyvoditi pro sebe
prospěch — ani jsem ještě nevěděl, jaký — do-
spěl jsem k romantické kombinaci. Vychází-l
sama, cílí se volnou, svobodnou, šťastnější —
hle, tomu nasvědčuje světlý její oděv. Ale musí-li
doprovázeti manžela svého, jemuž snad podala
ruku z přinucení, hali se v šat černý. Znamená
smutek. A život její je smutkem po boku tohoto
muže, kterýž ji převyšuje o hlavu a snad o dvacet
neb třicet let věku. Namitneš mi teď: co mi bylo
do všeho toho, mně, kterýž jsem sám stál na
prahu slibné budoucnosti, a právníku ke všemu
tomu. Ale nesuď, bratře, a neodsuzuj. Stalo se
již a musí býti prožito do všech důsledkůva
aky odpykáno.
Ah, kdyby nebylo bývalo toho, co mne
mátlo! Neboť když jsem ji zas po několika
dnech potkal ve schodišti, a zas v těch šatech
jasných, a pozdravil — tu zraky její spočinuly
na mně vlídně a rty zašeptaly, že jen můj
zbystřený sluch mohl doslechnouti : Dobrý den.
panel
A byl jsem zlracen. Rozuměl jsem: ne-
přibližuj se ke mně, vidís-li mne v rouše
černém — doufej, zjevím-li se ti v barvě
veselé.v otě nnodrs
A já doufal, sám nevím, večl
Posledně setkal jsem se s ní dnes, u večer
když jsem spěchal domů, abych shodil těsný.
černý oděv. Bylo po šťastném výsledku rigo-
rosa, všechna moje střízlivost rozutekla se kdes
v ulicích, zdálo se mi, že mi náleží celý svět
V prvém patře dohonil jsem svoji krá-
lovnu — omamně šustily přede mnou hedvábné
její šafy barvy temně červené, jako krev.
Slyšle kvapné kroky za sebou, ohlédla se —
ještě nikdy neviděl jsem ji tak krásnou.
A jakoby čekala na můj pozdrav a jakoby
vůbec očekávala cosi, zdlouhavěji stoupala na
schody.
V tom okamžiku opustila mne všechna
rozvaha. Bouřilo mi v prsou, sotva že jsem by
#7
alto_textblock
#7
s to, abych pronesl pozdravení. Právě byla do-
stoupila prvého patra, v němž bydlí.
Každá chvile byla drahá. Pokynula mi pří
větivě hlavou a usmála se. Usmála, bratře ! Co
vše jsem četl v tom úsměvu. A teď popad
jsem ji za ruku, s níž byla za chůze smekla
rukavičku, povznesl ji k ústům a vroucně po-
libil. Nebránila mi.
»Milostivá, jak se dovršuje mě štěstí!«
řekl jsem jako beze smyslu. »Šťastně jsem slo
žil poslední rigorosum — a setkávám se s vámi,
jejíž zjev svítil mi v posledních těchto dnech . ..
Neřekni, že to bylo hloupé, vím to nyní
sám. Vždyť nevěděla, kdo vlastně jsem. Vždyt
jí do mne nic nebylo. Vždyť je vdána! Ano
vše to nyní jasně poznávám. Zachoval jsems
jako malý chlapec, jemuž darovali nového ko-
níka. Chodí a chlubí se každému, koho potká
Avšak žena! O, žena ! Neutrhla mi ruky
dovolovala, abych ji opět a opět líbal. A tu
cvakly v záhybu chodby kterés dvéře. Vzpama-
tovala se, rychle otevřela dvéře u schodů
vklouzla do předsíně. Ale ještě vězela druhá její
ručka v mé a já nebyl jsem s to, abychs
odtrhl. Pojal mne zmatek. Místo abych unikl
co nejrychleji do druhého patra a výše, do
svého bytu, učinil jsem krok — byl jsem
předsíni. Zcela mimovolně zavřel jsem za sebou
a sleduje sluchem směr šustícího hedvábí vnikl
jsem i do druhých dveří, do komnaty. Na stole
stála rozžatá lampa, jejíž světlo bylo tlumeno
zelenavou, hedvábnou rouškou. Již taky čarovné
moje zjevení stálo uprostřed komnaty — a ted
očí jeji hleděly na mne s nevylíčitelným podí-
vením, ba s výrazem strachu. Tento výraz
vzpamatoval mne. Nebyl jsem slova mocen, ba,
nemohl jsem se ani hnouti. Kéž bych byl po-
užil toho okamžiku, abych uprchl.
Tu otevřely se dvéře z komnaty vedlejší
z níž se vylila jasná záře plynového lustru.
a na prahu objevil se — její manžel.
Zdálo se mi, že dva blesky vysršely z jeho
očí. Prvý pohled platil mně, druhý stihl roz
košnou tu ženu, stojící zde v nesmírném z
hanbení.
Muž pokynul rukou, ustoupil — a jak
vyplašený pták mihla se mi její postava po-
sledně, unikla v ozářenou tu komnatu.
»Kterak mi vysvětlíte, pane... ?« zazněle
z jeho úst, jež sotva že se pootovřely.
Nemohl jsem nic vysvětlovati. Jediné slovo
splynulo mi se rtů, tak hloupé, téměř blbě v tétc
chvíli a v této situaci.
»Pardon!« řekl jsem, jako říkáváme, když
někomu šlápneme na nohu.
»Pardon!« opakoval po mně, a hrozný po-
směch vyzněl z tohoto jediného slova. »Ale
tím jste mi posud nevysvětlil . . . Uznáte, že
třeba tu něčeho jiného — —
Chápal jsem. Zcela mechanicky sáhl jsem
v záprsí, pro tobolku, vyňal jsem navštivenku
podal jsem mu ji.
»Ah, náš nový pan nájemník,« prohodi
muž mrazivě, přelétnuv okem navštívenku. »Po-
ručík v záloze — tím lépe, pane.« A sotva
skloniv hlavu, představoval sebe : Konrád Švýcar
rytmistr v příkaznosti. Doufám, že jako dů-
stojník víte, co jest vaší povinností. Dnes jest
pozdě, zejtra ráno bude mi potěšením — —
Slova jeho kapala jako jed.
Kynul rukou — a v tomto okamžiku nevím.
bratře, kterak a kudy jsem odešel z přibytku
do něhož jsem tak neomluvitelným způsoben
Víš vše. Hle, jakou pošetilostí končí život
plný práce a dobrých záměrů. Neboť můj život
končí. Jak to páli! Avšak ještě cosi jiného
mnohem více pálí mne v duši: kterak jest jií
Jaká noc, plná zahanbení a trýzně snesla se
nad ní? Nad nevinnou?
Opakuji: víš vše. Nebylo, není nicji
ného. Mluvím k tobě jako ke zpovědníku.
Neníť nikoho mime tebe, komu bych mohl ze
všeho se vyznati. Nedojde-li tě do pozejířka
jiný dopis ode mne — jsem ztracen. A pak
vysvětli odchod můj rodičům, jak za dobré
uznáš. Abych s nimi se rozloučil, nemám
sily — a nemám k tomu ani času. Nebo
zejtra vše skončí.
V posledním loučení libá Tě nešťastny
Tvůj bratr Jaromir.
#8
alto_textblock
#8
vnikl.
#9
alto_textblock
#9
(Připisuji po oné noci.)
Bohuslave! Slyšíš ten výkřik? Ale je to
výkřik šílené radosti. Jsem živ, zdráv, a
budu živ!
Nespaluji dopis, jejž jsem Ti napsal tétc
noci, a prosím Té, odpusť mi, prožiješ-li př
jeho čtení stín hrozných těch strastí a myšle-
nek, jež mnou lomcovaly po zbytek noci, když
jsem se vrátil ze společnosti svých kolegů. Zá-
věrek listu mého nahradí Ti vše.
Věřil-li jsi kdy v přepodivně obraty a konce
románů? Já nevěřival — a přece žijí se ta-
kové romány. Sám se potácím v divném opo-
jení a táži se sama sebe, bdím-li či sním-li
Ráno dodal mi posel rytmistrův lístek?
»Pane, očekávám Vás o jedenáctě hodině
v bytě svěm.«
Užasl jsem. Proti všem zvyklostem očeká-
val mne on, v bytě svém, do něhož jsem ne-
měl nikdy již vkročiti! Jaká to povaha ? Jaké
má záměry? Je to zálud jakýs?
Avšak, nebylo lze jinak než uposlechnouti
A nyní bratře, promiň, že vše shrnuji v ně-
kolik řádků:
Stanul jsem před ním v osudnou hodinu.
Přivítal mne chladně a pronesl odměřeně :
»Pane, snažím se domnívati se, že záměry
vaše, jež vás včera večer svedly k tomu,
abyste vnikl v cizí domácnost, v komnatu
dámy — jakkoli vše se stalo způsobem nevi-
daným — že záměry ty byly vážny: jakým
způsobem (o chcete osvědčiti ?
»Jsem hotov ke každému zadostučinění.
pane rytmistře,« odvětil jsem ze sevřených
prsou.
»Jest jenom jedno zadostučinění, pane,
řekl přísně rytmistr.
»Jsem připraven, pane rytmistře,« pokloni
jsem se.
Rylmistr, již neodvětiv, pokročil, otevře
dvéře druhé komnaty a zvolal:
#10
alto_textblock
#10
»Růženo!«
A vstoupila královna srdce mého, zapý
řená po uši. Nic jsem nechápal. Provozuje se
mnou uražený rytmistr kruté žerty?
»Růženo,« hovořil rytmistr odměřeně, drsně
»tento pán snažně tě žádá, abys mu prominula
jeho včerejší chování a vynasnažila se zapo
menouti na ně. Je tomu tak, pane?« vyhrk
na mne.
Hlava se mi zatáčela, ale přisvědčil jsem
chvějícím se hlasem, neodvažuje se na ženu
pohlednouti,
»Odpouštiš mu ?«
»Odpouštím !« zašoptala její ústa.
»Nuže, pane, a nyní za dne, přímo a přede
svědky vyjevte, co vyjeviti jste snad chtěl včera
za okolností tak podivných. Amálko !« zvolal
rytmistr do komnaty protější, a teď vstoupila —
druhá královna srdce mého, dáma v černých
šatech, na vlas podobná dámě v šatech červe-
—
#11
alto_textblock
#11
ných
#12
alto_textblock
#12
»Moje chot, pane, a Růžena, moje šve
kruše...«
Bratře, hlava hrozila mi prasknutím
Stál jsem před sestrami dvojčaty!
Budiž požehnán rytmistr a jeho vojenská
stručnost! V ponděli mám promoci a hned po
ní zasnoubení! Buďle všichni účastníky slav
ného a radostného toho dnel
Tvůj šťastný bratr Jaromir.
Ypsilon.
#13
alto_textblock
#13
Upomínky z Javy-
Píše MDr. P. Durdík.
#14
alto_textblock
#14
Říká se, že Hollanďané jsou nejlepšími ko
lonisatory — nejšpatnějšími že jsou Španělové
A není divu!
Španělové, místo aby v Novém světě do
bytou zemi kolonisovali a pro mravní a duševní
povznesení tuzemců něco činili, ukrutně a zby
tečně vykořeňovali staré dynastie a knížectví.
učinili z obyvatelů otroky a měli pouze jediný
cíl, jak by z přemožených a potlačovaných ple
men dobré katoliky učinili a z nich co nejvíee
zlata a pokladů vydřeli. Vojenský despotis-
mus, byrokracie, prodejnost soudců, zpupnos
úřadnielva, meč a bič, vandalismus, náboženský
fanatismus — tím oblažovali tuzemce, jinými
slovy ničili je do čista. Některá plemena vyhu-
bili do posledního muže, takže je nyní známe
pouze dle jmena.
Jinak nežli katoličtí Španělové na Kub
vedli si protestantští Hollandané na Javě. Java
a Kuba jsou čarokrásné tropické ostrovy. Kdežto
na Kubě za španělské vlády vymíralo obyvatel-
stvo a trpělo hlad, snášejíc bídu, všelikou mrz-
kost a porobu, poskytuje nám nyní Java zcel
jiné divadlo. Na Javě domorodci dobře se maj
a stále se rozmnožují. R. 1830 bylo na ostrově
sedm mill. Javanů a nyní (r. 1900) jest jich. 25
millionů, takže není na naší zeměkouli lidnatějs
země. Java předčí po té stránce Belgii a naš
vlast Čechy, majíc 10.500 obyvatelů na jednu
čtvercovou míli.
Základní snahou hollandské vlády jest, aby
zachovala tuzemnímu obyvatelstvu jeho národn
a věkové instituce, jeho starobylé vesnické zř
zení. Tuzemcům se má zdát, že jimi nevládnou
cizozemští vetřelci a pokořitelé, nýbrž že se p
řád ještě sami spravují dle starodávných svýci
řádů. Hollandsko vládne nad nimi šetrnou r
kou. V čele správy na Javě účinkuje generáln
gubernátor (mistokrál), opatřený téměř neobme
zenou mocí a zodpovědný pouze hollandské
vládě; na ostrově je samostatným a úplným pá
nem. Jemu je přidělon šestičlenný poradní sbor
(raad van Indie) a tomu sboru jsou podřízeni
všichni vyšší správcové ve 22 provinciích, tak
zvaní residenti. Každé residentství dělí se na
3—9 regentstev, poslední se děli na 5—6
okresů.
Tito residenti nabyli v Hollandsku vyššíh
vzdělání a při tom absolvovali zvláštní učebn
kurs osadnické politíky. Jejich politická činnos
směřuje k tomu, ne aby dávali tuzemcům cíti
svou moc, nýbrž naopak — aby svou moc oby-
vatelstvu co možná skrývali; za tímto účelem
voli si obyvatelé v každém okrsku svého správce
z vlastních urozených tuzemců (často bývalého
královského rodu). Tento »regent« — zvolený
vládce — je v očích obyvatelstva skutečným
vládcem a náčelníkem okrsku, těší se všem ze-
vnějším poctám a všem okázalým příznakům
vyšších východních hodností. Hollandský »resi-
dent« se nazývá officiálně pouze jeho »sta
ším bratrem«, jenž domorodému »regentue
udíli jenom dobré »rady«. Resident musí svou
diplomatickou obratnosti dosáhnout, aby tuzemn
vládce a obyvatelé nepokládali jeho dobré rady
za prosté rozkazy a přece je bez odmluvy pl
nili; v tom je alfa a omega hollandské osad
nické politiky. Hollanďané nešíři svůj jazyk mez
tuzemci — naopak, každý hollandský úřadník
v osadách musí důkladně znát a mluvit nářečí
toho okrsku, kde jest jmenován. Residént jes
vždy spolu předsedou místního soudu, jehoz
členové jsou voleni obyvatelstvem z řad váže-
ných a všeobecné důvěry požívajících tuzemců.
z vesnických starostů, vesničanů. Předseda
soudu má mít pilný zřelel k tomu, aby bylo še
třeno starodávného zemského práva při vyná
šení rozsudků, takže tuzemci mají stále »svůj
soúd«
Hollanďané zachovali Javanům ještě cisaře
a jeho titul — (susuhunan, zkráceně sunan)
císar sídlí v Surakartě. V jiné provincii je opět
jiný sunan: má titul sultána a jest formálně
podroben prvnímu susuhunanu, jenž má titů
»řeb světa« a »hlava víry«. Dle sta
rého obyčeje přicházel sultán jednou za rol
k císaři a vzdával mu veřejně česť, kleknuv
před ním na kolena. Tato slavnost shromaždo-
vala ohromně davy tuzemců. Hollanďanům ne
libil se tento obyčej a proto opatrně jej zrušili
Začali sultánovi zdánlivě mimochodem vštěpovat
že se před Evropany snižuje, klekaje před císa
řem jako před nějakým bohem — a že jakožto
sultán není o nic nižším než cisař sám.
Sultán v následujícím roce o slavnosti již
před císařem neklekl — císař na sultána se za-
mračil, avšak proti tomu neprotestoval; úřadníci
hollandští ho odvrátili přátelskou domluvou od
proteslováni. Tim, že přestalo klekáni, přestala
#15
alto_textblock
#15
i slavnost, pozbylať významu, tak že ohromn
zástupy luzemců již se přestaly shromažďovat
před dvorem císařovým. Hollanďané vzali těmt
vládcům královské starosti, ale titule, zlaté uni-
formy a zlaté slunečníky jim nechali jako sku-
tečným panovníkům a ještě jim udělili ročn
plat a rozličně odměny a vyznamenání. Mají je
úplně ve své moci a takto mají i lid úplně v
své moci.
Císařství Surukarta, též Solo zvané, za-
hrnuje císařské léno Susuhunana — šest krajin
jakož i dědičné odstoupené kraje nezávislého
prince Mangku Negoro. Hotandská vláda nazývá
císařství Surukarta residentstvím javanským
dodává Susuhunanu (cisaři) roční podpory
578.244 zl., knížecím princům dodává podpory
a pense 208.528 zl. Surakarta má povrch 113
čtverečních mil s 1 millionem obyvatelů, tak
že na 1 čtvereční míli přijde 9000 obyvatelů.
Hollandská vláda je zastoupena residentem i jeho
sekretářem a několika assistenty, kteří mají rok-
hodný a výhradní vliv na vládu císařskou těch
krajů. Uprostřed města leží pevnost V asten
burg; ona ovládá svými děly kraton, t. j. sou
hrn císářských budov, obkličených tlustou zdí
Ve středu kratonu jest obydlí císaře; před
obydlím jest »sitinggel« — povýšené misto
kde císař při velkých slavnostech svým pod-
daným se okazuje, a alun- alun t. j. velke
náměstí před knížecím palácem. Mangkunegaran
je palác prince Mangku Negoro, kde bydlí prin-
cové a úladníci domu řečeného prince. Železná
dráha způsobila tu mnoho změn. — Solo kdysi
zřídka kdo navštěvoval; nyní se stalo městem
velmi navštěvovaným. Ze Samarangu a ze Sura-
baje železnice přiváží cizince, kupce, průmysl
níky, přírodozpytce. Když si cizinci toho přejí
a mají-li černé šaty a frak, mohou býti snadn
představeni susuhunanu a královským princům.
Hollanďané velmi rádi ukazují tyto členy staro-
dávné (starožitnické) dynastie, která v etnograíl-
ckém ohledu jest velmi zajímavá. O tom nen
sporu.
Císař a princové, apanážemi obdaření, mo-
hou část svých statků Evropanům a akeiovým
společnostem pronajímat — jsou to obsáhlé
plantáže na indigo, na tabák, kávu atd. Úplne
jméno císaře soloského jest: Buwono Senopall
Ingngalogo Ngabdur Rachman Seidin Panatogone
susuhunan surakartský — má titul generálníh
majora ve vojště a je rytířem mnohých vyššíeh
řádů. Hollanďané udilejí mu mnoho vysokých
(zevnějších) titulů, vědouce, že to činí velikou
radost knížeti soloskému; proč by mu této ra-
dosti nedopřáli?
Sultanát- Djokjokarta jest léno hollandské
vlády sultánu Djokjokartu, potomkovi mataram
ského prince Mangu Bumi, jak stanoveno p
poslední javanské válce. Od roku 1830 léno
záleží pouze z krajů Mataram a Gunung Kidul
kdežlo kraje Bagelen, Kadu atd. přešly po
přísný dozor vlády. Neodvislému princi Paku
Alam od roku 1813 poukázáno územi s ně-
kolika krajinami se 4000 rodin jako dědičné
podléno.
Sultanát s územím prince Paku Alam
s vládním okresem Nangulan činí residene
Djokjokarta; ona obsahuje 56 čtverečních mi
s 483.000 obyvatelů s čiselnou převahou Ja
vánů. Vláda má tu velkou podobnost s vládou
Sola. Sultán je pánem a majitelem svého území.
má však za svého rádce residenta, jenž jeh
vladaření pozoruje a bezohledně v případě po-
třeby vůli hollandské vlády vykonává. Dvorní
úřadnická místa jsou tatáž jako v říši Solo
rovněž celé řízení dvora, rozdělení apanáží, pro-
najímání statků atd. Pěstuje se zde káva, cukr
indigo, rýže, tabák, kukuřice, bavlna. (Vlaštově
hnízda nacházejí se v jeskyních na příbřeži
v Rongkob.) Sultán dostává ročně odškodnění
za vzaté mu území 471.600 zlatých, prine Paku
Alam 14.000 zlatých. Železniční spojení učinilo
kraj cizincům velmi přístupným. V Djokjokart
má resident své sídlo a sultán též. Sultán bydl
v kratonu (paláci), jenž jest položen uprostře
města a ovládan jest pevností, kde leží dvě
setniny vojska a oddil dělostřelecký. Kraton
sultánův je obklopen tlustou zdí a rozdělen na
dvory jako kraton v Solo. Šesté oddělení (Ka-
putrěn) je určeno pro ženy, souložnice a ostatn
ženské příbuzenstvo, jakož i pro malé děti kní
žete; všecky jsou pod dohlídkou ženštiny, kte-
rážto dozorkyně má titul sedah- mir ah
s důstojenstvím Adipatti (zástupce říše). Jako
v Solo existuje lože svobodných zedníků L'union
Frédéric royal, tak existuje i zde lože Mataram.
Hospodářský domácí život Javanů je stále
tak patriarchální jako za starodávna. Pozemky
náležejí obci (to je dosud na pravoslavné Rusi)
— a obec tyto pozemky bez všelikého vliv
hollandských úřadů rozděluje zcela samosprávně
mezi své členy, jenže místo obili a bramborů
pěstují Javané zvláště kávu a cukrovou třtinu.
Java jest nyní divukrásná, nejpožehnanějšía
nejvýnosnější kolonie. — Kuba je toho pravý
opak a vinna tím je madridská vláda, která ne-
chtěla rozuměti spravedlnosti v osadách a ješt
svůj španělský lid všemožně demoralisovala
právě pomocí osad. Hollanďané jinak pochopil
svou úlohu; oni v slepé vášní nehubili tu
zemce, nehleděli obracet je násilím na víru kře-
sťanskou, naopak, nechali jim Mahomedovu víru.
která svou prostou mravoukou, bezobřadnietvím
a zdravotními předpisy o čistotě lépe sed
tropů hodí než kterékoli jiné náboženství. Evan-
gelium, hlásané Hollanďany, jest — práce,
toto nejmoudřejší evangelium nese jim a tuzem-
cům lepší plody, nezli činnost dotěravých spo
lečnosti missionářských, které dosud s velkými
výlohami (a na zlo země, jak jsme to nedávnu
viděli v Čině) vydržují koloniální velmoci
Ovšem Hollanďany by ničeho nestálo, kdyby uči
nili konec svým komediantským císařům, ale
nečiní toho, vidouce, jak Javané provozují
posvátnou oddaností kult prastarého rodu kníže-
cího. Ještě císařům vyplácejí roční přispěvky
které se někdy upotřebují na dvorní slavnosti
K těm náležejí zápasy s tygry, k nimž se hrnou
zvědavé davy, protože je přítomen císař se svou
stráží a že tu osobně lze viděti »velkého pána«,
t. j. císaře tváří v tvář. Podivno, že v tento
den zaujímají staré ženy první místo, neboť ja-
vanská elikela žádá, že posvátné osobě cisařově
nesmí se přiblížiti mužská osoba. Avšak pro
Evropany činí se výjimka. Po levé straně kní
žete kráči evropský resident v nádherné uni
#16
alto_textblock
#16
formě, v úřadnickém klobouku, s kordiskem
zlatoskvoucím po boku. Vedle něho a uprostřed
starých žen pohybují se evropští úřadníci a dů-
stojníci ve vojenských uniformách; dav se konč
dlouhou řadou ozbrojenců. Zástup pomalu kráčí
k zápasišti při zvucích javanského orkestru (ga-
melangu), jenž zaznívá v určitém taktu. Hudba
tato provází. Evropany s residentem v čele, jenž
se blíží k nádherné lenošce císaře (damar).
Dvorní etiketa žádá, aby se císař nedal zevněj-
šími dojmy másti; aby vypadal nepohnutě jako
socha a nedal se ničím vyrušiti ze svého vzné-
šeného klidu. S nezměněnou důstojností v obl-
čeji, ztrnule jako mramor ukazuje se císař se
zdánlivou lhostejností tisícihlavému davu. Císa
slavnostně a pomalu povstává, když se resident
blíží a vítá též ostatní Evropany lehkým stisk-
nutím ruky. Po této poněkud dlouhé ceremonii
všecko si sedá, resident na levo od vladaře,
Evropané vedle něho. Několik minut vládne
hrobové ticho, načež se všichni vzchopí. Císař,
veda se pod paždím s residentem, kráčí na-
před; v patách za ním následuje dav mladých
i starých žen s odhaleným poprsím, nesou mu
plivátko (siri) a krabice se siri a vysoko nesou
mu nad hlavami nádhernou lenošku; za nimi
následují Evropaně v zástupech spolu s Javany
Nové hudební sbory znova vřeští, sotva že me-
lodie předcházejíeích zanikly.
Tak se pohybuje pestrý dav malými kroky
nejdřive skrze úzký vchod paláce, pak vchod-
nou terasou k nejbližšímu dvoru, kde jsou uči-
něny přípravy k zápasu s tygrem. Z kmenů
stromových a bambusových je tam postaven
kulatá klec, asi 15 střevíců vysoká a 10 stře-
víců v průměru. Zde očekává kebo (bůvol),
maje krk a rohy okrášleny věnci, svého nepří-
tele, s nímž má se potýkati. Klidně leží ma-
ťan (tygr) ještě v kleci, která je oddělena stě-
nou od bůvola. Bůvol, jenž čije dravce, za-
stavil se před klecí, stěna klece se zvedá, ale
— tygr nepřichází, nemá chuť k boji, neb 14
dní úpí již v kleci a nedostatečnou krmí je
nasehvál seslaben. Zapáli tedy pod tygrem otep
slámy v kleci, nebo hledí špičatými sochory
vytísniti tygra z klece. Vše nadarmo ! Konečné
objeví se bůvol u klece samé a nerovný boj v
kleci začiná. Bůvol je konečně vždy vítězem
nad seslabeným tygrem; bůvol jej přitiskne ke
zdi klece, kde dravec ani nemá možnost vol-
ného pohybu. Za boje ustavičně se rozléhají
temné a urychlené zvuky gamelangu (javanského
orkestru), až konečně v kleci samé bůvol při-
tiskne tygra k stěně, nabodne jej na rohya
takto usmrtí.
Po přemožení tygra rozléhá se znamení,
jímž nový způsob boje s novými tygry začiná.
Nejvyšší javanský úřadník blíží se nyní na
kolenou k susuhunanu, svému knižeti pánovi —
tak to žádá javanská ponížená etiketa, k níž
se Hollanďan nesníží — a přijímá, kleče pře
ním, jeho rozkazy k otevření nového boje.
Vzchopí se císař a všichni se ubírají na balko-
novité vyvýšení, aby se dívali na nový boj s tv-
grem. Susuhunan kráčí s residentem vážně vpře
a Evropané kráčejí za ním uprostřed velkého
davu žen, které knížete s plivátky a krabicemi
stále provázejí. Podivno, že hollandští úřadnici
a důstojníci se nahrnou mezi ženy v takém počtu,
že by jablko nepropadlo. Nový způsob boje
s tygrem je tak zv. rampokan — dav tu-
zemeů pikami ozbrojených uzavírá v několika
řadách kruh kolem klece, načež tygra násilim
z klece vypuzují. Tygr snaží se utéci. Utiká
konečně při skoku nabodne se na piky tuzemců.
Ukrutný kočkovitý dravec nezná milosrdenství
— což divu, že i Javané ho nešetří. Trknutí
býka, jenž potom tygra několikráte po sobě
do vzduchu vyhodí, rozhoduje vítězství. Javané
nedávají býkovi svému zahynouti; obyčejně
ještě tygra píkami bodají, když toho není již
potřebí. Stařeny a ženy císařovy nesou opět za
císařem nádhernou lenošku (damar); on sám se
vrací při zvucích javanského svého orkestru
do paláce (kratonu), aby zde nejvyšší evropské
úřadníky a dvorní své sluhy uhostil
Porovnáme-li tyto zápasy se španělským
zápasy s býky, třeba říci, že tuzemci jsou zde
celkem zřidka zaměstnáni, koně nikdy. Zabíjení
koně rozvzteklenými býky nikdy se na Javě ne-
děje, kdežto ve Španělsku tomuto zabíjení
koní nadšeně tleskají a býka k vraždění koní
povzbuzují. Při tak zvaném rampokan jsou vy-
braní Javané vesměs pikami ozbrojeni, oni ob-
klopují v pěti skupinách klec, takže dvě střední
skupiny kleknou, aby zadní řady mohly přes ně
pikami dostat. Kdyby tygr z klece se vyřitil,
což se nikdy nestává, trči mu vstříc množství
otrávených pik, kteréž dravci neslavný konec b
připravily. Susuhunan, evropští hosté a urození
Javané dívají se na boj, kdežto hudební kapela
garnisujícího v Djokokarté pluku provozuje ve-
selé kousky z nejnovějších evropských operet.
Naproti hraje gamelan (tuzemní hudba), která
též plní při zápasu důležitou úlohu. Uprostřed
areny je klec z indického dubového dřívi
(Djati), v níž leží královský tygr; klec je opa-
třena dveřmi, které jsou zavřeny dřevěným ko-
likem. Zavlaje s tribuny bílý prapor; je to zna-
mení, aby boj započal. Evropská hudba umlkla
a gumelan zaznivá v zdlouhavě se vlekoučím
tempu. A naproti tribuně otevře se živá zed;
dvanáct mladičkých tanečníe (rongéng, baja-
derky javanské) taněi před klecí dle taktu ja-
vanského orkestru. Děvčata maji kolem krku
a ramenou masivní těžké zlaté řetězy a šperky
— na hlavě, zvláštním způsobem zkadeřené.
mají zvláštní okrasu z peří a flligranového stři-
bra. Husté černomodré vrkoče splývají jim dol
a velmi malebně se liší od strakatě vyšperko-
vané sukně (sarong). Tanečnice blíží se, tančice,
přímo proti kleci, majíce černé zraky na tygra
do klece upřeny. Pohyby jejich těla jsou pů-
vabné a zlehka kolébavé. Nejpřednější tanečnie
se chopila již koliku u vrat, vytáhla jej a ote-
vřela dvéře u klece. Gamelan zavzněl nyní
plnou sílou, načež děvčata tančila z areny
klidně a volně zpět. Tygr se neobjevil mimo
klec. Prý je pomaten zástupem lidí, slunečním
dnem a zvukem hudby, říkají Evropané. Neo-
směli se k útoku na panny, říkají tuzemci.
Snad mají obě strany pravdu.
Minulo pět minut po zmizení tanečnic —
a tygr se pořád neukazoval. Tu byl výštván
ohněm a již po tomto prostředku běžel tyg
proti býkovi. Oba siláci hleděli na sebe »zapo-