#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXXIX.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý 19. října 1909.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 283.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a večerní listy
předplácí se
V Praze v administraci:
na měslc. . . . . . 2 K. —k
na čtvrt leta . . . . 6 K —h
s dvoji donáškou
na měsíc. . . .
na čtvrt lota . . . . 7 K 64h
ve fllálkách-
na měsic. . . . . . 2 K 80h
Poštout
na měsle.
na čtvrt ieta : . . . 9 K 6n
s dvojí zásilkou
na měsle
na vrtiota: . . : k k
#6
alto_textblock
#6
V drobném prodejir
ranní číslo o sobě . . za 8k
večerní . . . . . . . za t h
Vo fillálkách na venkově
ranni čislo . . . . . . . 10h
večerní
. . . . . . . . 5l
#7
alto_textblock
#7
lnseráty
plati se hotově napřed.
Předplscení a inserty přijíma
administrace v Marinnské ul., a
Tam nacházeji se těž
redakce. tiskárna a expodice
„Národních Listů“
Rukopiny se nevraceji
#8
alto_textblock
#8
Ve chvíli rozhodné!
Poslední neděle před znovuzahájením
parlamentu minula v Praze k nemalé mrzu
tosti zavilých našich nepřátel, nastrojivších
schválně opět velmi okázalý buršovský bum!
Na příkopě, beze všech zmínky hodných
výtržností; lid český osvědčil svou ukázně
nost politickou vzácným sebeopanováním se
ve chvíli kritické, jakoby hned tak nedovedl
druhý, podobně drážděný a roztrpčený národ
Jak dychtivě práhli úkladní škůdcové naši
právě v tuto dobu po značných pouličních
bouřích českého lidu v Praze, zjevno stejně
zřetelně z denunciačního přípisu předsedy
německého Volksratu k místodržiteli král.
českého, jako ze včerejší »Bohemie«, která
palcovým písmem práší o »Návratu vý-
tržností — gegen die buršáken
— leč za humbugem nadpisu svého jen
bídně lapá po komárech, z nichž marně
hledí dělati velbloudy, načež ulevuje si na-
dějí, že prý nepochybně asi o příštích
nedělích dojde v Praze k českým excesům ..
Selhalo-li šlechetníkům včera v Praze.
selbalo rovně ve Vídni, kde chtěli němečtí
nacionálové pouličním bumlem za hulákán
»Wacht am Rhein« demonstrovati proti spra-
vedlivé věci Čechů vídeňských, pro germani-
sační ty osnovy Axmannův, Koliskův a Úr-
banův, jichž schválení korunou chtějí vy-
nutit terorem podobným, jakým právě před
desíti lety zdařilo se jim zničit jazyková na-
řízení Badenova a Gautschova.
Leč tu se jim přihodila veliká nehoda:
Proti jejich průvodu objevil se mnohem sil-
nější, na 40.000 hlav čítající průvod lidu
dělného, který odpovídal německým
nacionálům hlučnými protesty a písněmi
českými i požadoval odstoupen
jejich vlády Bienerth, Schrei-
ner, Hochenburgerovy. Byl to prů-
vod vídeňské sociální demokracie, která činí
vládu Bienerthovu odpovědnou nejen z pa-
nující kruté drahoty všelikých potřeb, ale
i z požáru zuřící dnes války národní, pro
niž nedochází v parlamentě ani k vyřízení
zákona tak lidumilého a naléhavého, jako
jest pojištění pracujícího lidu pro stáří a
chorobu. Této, Němeům sloužící ale zájmům
lidu nepříznivé vladě platila včerejší velka
pouliční demonstrace dělného lidu ve Vídni,
při níž došlo místy k ostrým srážkám
s ultraněmeckými přáteli páně Bienertho-
vými, když tito spílali sociálním demokratům
zrádcův, anebo pokřikovali na ně po
směšně »Na zdar!« atp.
Horší nehody nemohlo se věru přihoditi
německým bakatislům, dovozujícím právě
ve vídeňské »Nene Fr. Presse« světovou (!
prý důležitost toho, aby Vídeň byla a zu
stala pasována na město ryze a vý
hradně německé.
Však též vládě Bienerthově tato důrazná
demonstrace vídeňského lidu dělného prot
její zřejmě německo nacionáln
barvě a nám Čechům tak okázale
nepřátelské politice, sotva půjde
v nynější kritické chvíli k duhu.
Německo centralistický tisk líčí situaci
tak, jakoby baron Bienerth měl již »pro
všechny případy« uděláno a patent císařský
#9
alto_textblock
#9
pro uzavření parlamentu v případě české
obstrukce v kapse. Ve středu prý se par-
lament sejde, ale ve čtvrtek snad prý již
bude po něm, jako po českém sněmu. Pak
se opásá baron Bienerth pohodlným opaskem
§ 14 a provede prý oktrojírkami vše, co
německé srdce ráčí: ne pouze zákon o uží-
vání jazyků při státních úřadech v Čechách
a zákon o zřízení krajských vlád v král.
českém, ale i zákony, jež předložil českému
sněmu a na nichž promrskání Němcům,
vyjma radikála Frengla, tolik záleželo, že
nechtěli kromě nich nic jiného sněmu če-
skému k vyřízení dovolit. Rovněž považují
němečtí hegemoné za věc samozřejmou, že
po zavření parlamentu ihned doporučí vláda
Bienerthova koruně k sankci ony novopečené
germanisační zákony sněmu dolnorakouského
atd. Než, ona se žádná kaše nejídá tak
vřelá, jak byla uvařena. Tak na příklad
hned otázka sankce oněch vídenských ger-
manisačních zákonův.
Po celý týden chlubily se německé
listy, že prý bar. Bienerth dal německým
vůdcům závazný slib, že ony zákony předloží
koruně k sankci, což přimělo prý ministra
dra. Žáčka ku ohlášení své demisse. Ale
nyní tvrdí brněnský orgán ministra
dra. Žáčka, že prý baron Bienerth
zádného takového slibu Něm-
cům — nedall
Kde tu pravda?
A podobně, troufáme si soudit, neni
posud v rozhodujících kruzích o osudu
parlamentu vídeňského a installaci absoluti-
stického regimu s § 14. tak apodikticky
předurčeno a rozhodnuto, jak sobě němečtl
hakatisté přejí. Opatrnější jejich dr. Stein
wender aspoň silně o tom pochybuje, že
by si rozhodující kruhové zrovna v ny-
nějším momentu akutní krise
uherské a neobyčejné velké fi-
nanění tisně troufali zavřít parlament
a zkusiti to s režimem absolutistickým snad
v obou polovinách říše.
Považuje podobný experiment za příliš
hazardní, předpovídaje jeho neúspěšnosta
kratkodechost. Nuže, k momentům těm při-
stupuje nyní i mocné hnutí v sociální demo-
kracii pro zachování parlamentní tribuny
proti všem pokusům s absolutismem. Ne-
dělní demonstrace vídeňská mluví v té pří-
čině zřetelně. — Však jako sociálním demo
kratům záleží též i »vezdy věrným« Pola-
kům s panem Glabinským v čele velice velmi
na zachránění pariamentu před náhlým absolu-
tistickým mrazem a proto nepovažujeme dosud
blízké zavření pärlamentu za věc tak vyjed-
nanou, hotovou a jistou, jak v německém
táboře si přejí a hrozebně vyhlašují. Kolikrát
nám již v posledním desítiletí hleděli z Vídně
tím strašidlem absolutního režimu nahnat
hrůzy! Pokaždé, kdykoliv šlo pánům o to,
aby nás odvrátili od rozhodné, opravdové
oposice proti panujícímu vládnímu systemu,
vystrčen ten hastroš blízkého absolutismu na
zastrašení politiků českých. Neděje se tak
i dnes?
V Pešti bývají zvykle o zákulisních zá-
měrech politiky rakouské lépe zpraveni nežli
v samé Vídni. Nuže »Pešťský Lloyd« do
vídá se o situaci dočasné a plánech v roz
#10
alto_textblock
#10
hodujících kruzích, co následuje: »Rozčilení
v Čechách proti německé vládě Bienerthově,
zvýšené i zmarem českého sněmu i demon-
stračními zákony sněmu dolno-rakouského,
povede zajisté k české obstrukci na říšské
radě a jest toliko otázka, bude li tato ob
strukce technická, čili jak se říká »studená«,
anebo bouřná. Okolnost tato, jakož i od-
stoupeni obou českých ministrů přivodí
novou politickou situaci. Mini-
sterský předseda bar. Bienerth zajistě se vy-
nasnaží, aby oba české ministry příměl
k setrvání v úřadě; však nezdaří li se
mu to, podá demisí celého kabinetu.
V kruzích do smýšlení dvora zasvěce-
ných má se pak za to, že císař barona
Bienertha nepropustí, nýbrž jmenuje jej opě
ministerským předsedou. V tomto pří-
padě sestaví bar. Bienerth nový
kabinet, který se však bude pod-
statně líšit od nynějšího. « —
Není dýmu aby nebylo ohníčka ! Možno
že pověsti o takovémto rozřešení
krise znepokojují německý tábor více všeho
jiného, a z této nejistoty rozčilující, že vzni-
kají vášnivé ty nájezdy všeho téměř něme-
ckého tisku proli nám. Ale možno též
že jest tu co činiti s pouhým
vládním pokusnýmbalonkem
na zmatení a ukonejšení naše v rozhodné
chvíli, aby Slovanská jednota snad přece
ještě se neustanovila na nejpřikčejší formě
války proti bar. Bienerthovi. Buď jak bud
toho se bohda nestane, aby oposice česká
dala se zvábiti a zkonejšiti nějakými slíbe-
nými změnami pouhých osobností v mi-
nisterstvu a netrvalo na nezbytné, pod-
statné změně celého směrua
systému vládního vůči nám!
»Konec a přítrž desetiletému
jhu nesnesitelného německéh
vetal« to budiž dnes heslem všech českých
zápasníků — nezvratným
#11
alto_textblock
#11
Posl. dr. Pacák o nejbllžších
úkolech Slovanské jednoty.
#12
alto_textblock
#12
Z Vídně, 18. října.
#13
alto_textblock
#13
Ve „Slav. Korr.“ uveřejňuje poslanee dr
Panák tuto stat:
„S mnoha stran a také předsedou Polského
kola bylo na konci minulého zasedání říšské
rady vyčítáno Slovanské jednotě, že
nemá positivního programu.
Této výtce nelze upříti oprávněnosti, ač
svaz ten byl přud časem založen jako bo-
jovná organisace proti vládě Bienertho-
vě, a předním heslem jeho programu bylo svr-
žení vlády Bienerthovy. Protože se však prove-
dení tohoto předního úkolu nepodařilo, nemohlo
se dospěti ke druhému bodu: k solidárnímu
postupu po pádu Bienerthově.
Nemůže však škoditi promluvit o společ-
ném programu, jaký by měl býti postaven.
neboť tento program nemusil by zůstati jen pro
gramem Slovanů samotných.
Poměry, jak se utvářily odhlasováním ovent.
schválením německých jazykových zákonů, nut
přímo Slovany, aby chránili své minority proti
takovým „obranným“ zákonům. Soudím, ž
Slované měli by především domáhatí se zákona
#14
alto_textblock
#14
na ochranu národnostních menšín
pro celou říši. Takový zákon žádá se již
velmi dlouho a myslím, že takový zákou by ne-
jen pro slovanské, nýbrž také pro německé
menšiny byl významný, třebaže Němci nikde
nemají tak zapotřebí ochrany jako Slované. Ale
nechci o této věci se šířiti a projevuji toliko pře-
svědčení, že takový zákon prospěl by všem
menšinám. Takový zákon mohl by zmírniti
ostrosti a škodlivosti, jež jazykově zákony ná-
rodnostním menšinám způsobi. Není pochyby
o. tom, že takového zákona všichní Slované se
budou domáhati a jeho zjednání může býti vřa-
děno do positivního programu Slovanské jed-
noty, neboť jest zajisté společným programem
všech Slovanů rozšiření autonomie
království a zemí a jest zajisté také pro-
gramem společným všech slovanských strana
tvrdí-li se, že v té příčině není úplné svornosti
mezi námi, nutno to rozhodně popříti.
Naše státoprávní snahy nejsou nijak na
škodu autonomní myšlence, naopak podporují
ji a jsem přesvědčen, že sejdou-li se zástupei
Slovanů ke zdokonalení autonomistického pro-
gramu, ukáže se, že rozpory jsou jenom zdán-
livé. Stanovení rovnoprávnosti všech
řečí v autonomních zemích jest za-
jisté programovým bodem Slovanů a umožňuje
také připojení neslovanských autonomistů a těch
není málo.
Jest ještě celá řada společných programo
vých věcí, z nichž zmiňují se jenom ještě o sa-
naci zemských financí.
Nechtěl jsem podati zevrubný progran
všech slovanských národů, chtěl jsem jenom od-
býti výtku, že Slovanská jednola nemá progra-
mu. Formálně nebyl vyblášen, ale program zde
jest a může býti kdykoli formulován, nestačí-
faktum jeho skutečné existence.“
#15
alto_textblock
#15
Čtyři týdny moravského sněmu.
V Bině, 17. října.
(Původní dopis »Nár. Listů«.)
Za čtyři týdny vyřízení jediné význačnějš
předlohy: o zřízení technologického musea. Ta
ková jest bilance minulého zasedání moravského
sněmu. Čtyři pětiny zasedání byly vyplněny jed-
náním o zbytečných, většinou pilných návrzích,
ve výborech nebyly věci připraveny, mnohý z re-
ferentů zbytečně záležitosti protahoval; možno
se divit, že za takového stavu věci vážnost sněmu
klesá? Tři činitelé, kteří spolupracují na jeho
osudech, se mohou rozdělit o vinu na těchlo po
měrech: nejen německá menšina, jež k tomu
konci promyšleně pracuje, nýbrž, bohužel, také
česká většina a v neposlední řadě zemský hejt
man hrabě Serényi. Moravský pakt vrhá da-
leko svoje těžké stíny. Když očistné hnutí zr
1905 bylo jím podlomeno, vyšla z voleb česká
většina, jež vlastně skutečnou většinou bez kon-
servativního velkostatku není a jež svým slože-
ním nestačí na semknutý a neúchylný postup
k ozdravění poměrů ve sněmu vůči bezohledné
a lstivými vůdci vedené německé menšině. Ze
slabé většiny vyšel slabý zemský výbor, jehož
vůdčími zřeteli jest ohled na moravské kleri-
kály a na přání vídeňské vlády, a v čelo zemské
správy byl postaven slabý zemský hejtman, který
dodnes neumí správně česky a který se podrobi
dosud každému přání zavilého vůdce německ
menšiny, barona d'Elverta; v minulém roce se
#16
alto_textblock
#16
mu přímo zavázal, že žádných význačnějších
předloh nepoloží na jednací pořad. Letos mu
přispěl naprostý nedostatek kázně v českém tá-
boře tak, že podobných úmluv nebylo třeba; pil-
né návrhy (z nichž úplně stačilo projednati návrh
o zápisu do škol a zřízení centrálního ředitelství
státních želoznic v Brně) a pomalá práce v od-
borech i v plenu vykonaly úplně svůj úkol, a s vý-
jimkou zprvu uvedenou možno říci, že sněm
tentokrát rlel opět na prázdno, k velké radosti
německých stran.
Jaké jsou poměry v českém táboře, ukázaly
s truchlivou jasností osudy finančního plánu,
jejž zemský výbor předložil svým finančním re-
ferentem drem. Koudelou, klerý jest vůdčí osob-
ností klerikální strany na Moravě. Návrh, jehož
obsah v tomto listě již byl sdělen, zakládal se na
stanovisku, jež Bienerthovc ministerstvo zaujalo
bezprostředně před svoláním zemských sněmů.
Kdežto haličský, štyrský a jiné sněmy odmítly
vládní plány na sanaci, měl se moravský sněm
s nimi spokojit a zcela v jejich smyslu hledat
úhradu. Dokonce přijímal se tak průhledný vlád-
ní úskok, jako bylo vybídnutí ke zvyšování zem-
ské daně z piva: země tu měly provésti, k čemu
se nepropůjčila panu Biliňskému říšská rada,a
zvýšit daň s výslovnou výhradou, že státní správa
předlilavská kdykoli ji bez dalšího spolupůsobení
sněmu bude moci převzít! Navrhovalo se dokonce
i zdanění služného soukromých úřadníků, tedy
nejhůře postavené vrstvy úřadnické, zatím co by
platy veřejných úřadníků stejné dani nepodlé-
haly, navrhoval se i zemský činžovní halíř, který
by byl zhoršil postavení obcí a bytové poměry
dnes již nesnesitelné! Misto proti Vídni, obrátila
se fronta proti domácímu poplatnictvu. Tento
způsob řešiti dle přání ministerského výnosu
zemské finance, narazil na ostrý odpor u ostat-
ních českých stran, a tu se stalo něco neočeká-
vaného. po těchto projevech odporu, šestého dne
po předložení plánu v konferenci předsedů, pro-
hlásila v plenu strana dra. Koudely, že finan-
ční plán odmítá, dr. Koudela se vzdal finančního
roferátu a řešení otázky odloženo do zimy. Pro
tento okamžik nebezpečí tohoto řešení padlo;
o jakých poměrech svědčí však celý průběh této
záležilosti! Vůdčí příslušník nejsilnější strany
přinese do sněmu tak důležitou předlohu po po-
drobných úradách s finančním ministrem Bie-
nerthova kabinetu, ale (tak se tvrdí dnes), aniž
by byl vyčkal úsnesení své strany, aniž by byl
přednesl dříve otězku aspoň předsedům ostatních
českých stran! A pak došlo ovšem k tomu, žev
palčivé otázce sanace financí se rozešel sněm.
aniž by byl zaujal stanovisko, a česká většina
tu stojí vinou tohoto postupu bezradna a rozvrá-
cena! K doplnění obrazu budiž uvedeno, že vi-
nou klerikálního referenta nebyla v odborech
vyřízena předloha o zrušení povinnosti platiti
školné na obecných školách. Že však v plenu
právě klerikálové podali pilný návrh pro toto zru-
šení kterým ostatní strany měly být zaskočeny.
Nemáme-li k radosti Němců dále působit k osla-
bování sněmu, je nutno tu zjednat nápravu. Če-
ská kurie je místem, kde se tak musí stát a velm
brzy, nemá-li být zemšká autonomie těžce za-
sažena.
Stejně neradostný obraz se objevil při vol-
bě přísedicího zemského výboru na místo,
uprázdněné odehodem dra. Žáčka ze zemského
výberu. Ze tří přísedících byl jeden z lidové
#17
alto_textblock
#17
FEUILLETON.
#18
alto_textblock
#18
Paměti Conděova vojína*)
#19
alto_textblock
#19
Nedávno jsem se, díky baronu A. de Ma-
ricourtovi, bývalému žáku !' Ecole des Chartes,
jenž jej uvádí do literárního světa, seznámii
s šarmantním hochem staré zlaté doby. Je to
Charles Francois de Cézac de Baleayre, naro-
zený 27. pros. 1773 a zemřelý 13. list. 1836
na rodinném zámku v okolí Sarlaty (Peri-
gord). Prodělal desitiletou kampaň ve vyhnan-
ství. Udatný, dobrák, splše rozmarný než ducha-
plný, tvrdě výchovaný, uvyklý na nedostatek,
žijíeí jak jen může, nedivící se ani nejhorším
nehodám, jež naň dolebnou, ani ráně v bitvěu
Flenrus, jež mu »vyryla inicišlku jeho jmena na
tvář«, — tak se jevl ve svazku svých pamětí
Je skutečně dokonalý typ emigranta.
Nechme, ať sám stručně vypočítá své
služby, jak to učinil v plsemné žádosti Lud
víku XVIII. dne 26. pros. 1823:
»Já, podepsaný Francois de Cézac, královským
rozkazem ze dne 25. dubna 1816 rytířem královského
a vojenského řádu sv. Ludvíka jmenován, osvědčuji
a stvrzuji, že jsem šel za francouzskými princi do
Coblenze, že jsem s nimi v šiku žandarmerie, pod
velením pana markýze d' Antichamp, prodělal vojen
ské tažení r. 1792, že jsem se koncem téhož roku
pod tímže vůdcem zúčaslnil obhajování Maestrichtn.
hollandského města, obléhaného tehda generálem Mi-
randou, že vstoupil jsem začátkem t. 1793 do pluku
husarů Berchenyho a tam byl vícekráte zraněn, jme-
n vitě v pověstné bitvě u Fleurus dne 26. července
1794 šavli od ucha až po ústa, že jsem se připojil
k oddělení Coudéovu v zimě 1795—1796, že jsem
vsloupil do šl-chlické škadrony Damasových husarů
vedených p. hrabělem Eliennem de Damas, dnes knl-
želem de Damas, prvým šlechticem komory Monsei
gneura knížete d Angoulěme, že jsem od té doby ne
přetržilě sloužil v řečeném oddělení Condéově až p
jeho propuštění, jež se stalo skutkem ve Windisch-
Westrisu ve slátech rakouských koncem roku 1800.
Mobu tvrditi, že jsem se v těchto různých vojen-
ských odděleních a pod lěmito různými vůdci choval
tak, že jsem si zasloužil jejich, jakož i mých vá
lečných soudiuhů úctu . . .«
Tohle je vlastně scenář utěšeného vypravo-
vání, jež bez nároků a chvastounství svým dě-
dicům napsal starý voják dávné Francie. Ně-
které episody tohoto líčení hudou snad s to nás
*) Dixans dlémigration (1791—1801). Souvenirs
de Francois de Cézac. Emnile Paul. editeur. — Faris.
#20
alto_textblock
#20
zajímati. Především však malou poznámku. Při
rozeně nejde zde o spisovatele. Jeho řečje
hřmotná, jeho úsloví jsou provanuta gardou
nakladatel se vidí nucena nevytisknout jisté
žerty, jež tehda nezastrašily ani takového kní-
žete de Berry. Vždyť mu při odjezdu z Bel-
cayre v únoru 1791 řekl otec jako poslední
napomenuti pověstná slova, tolika osobnostem
připisovaná, že bylo jich tehdy asi obecně užl-
váno: »Napomínám té zvláště, měl-li byss
státi tak nešťastným, že bys se více boka ne-
bál, tož se boj alespoň neštovic!« — Někdy
Cézac ani správně nezná svůj jazyk. Mluv!
o jistém stupni a ssimilace, již mají Poláei
s Francouzi (na místo podobnosti). Hned počátek
jeho ličení je nějak rozpačitý. Na některých
stranách se splete a opětuje, co již řekl. Vlastní
jména plše, jak mu je slina na jazyk přinese :
Sales ku př. tam, kde zřejmě třeba Sal m.
A nestará se o žádnou chronologii .. . Při tom
všem má úžasný dar, živě a pronikavě vypra-
vovati události, jež jej překvapily a jež se pojí
téměř ke všem činitelům válek republikánských
a císařských, jakož i ke všem přežilým účastní-
kům starého režímu. Jeho ličení affairy ger-
pinské a bitvy u Fleurns rovnají se zajisté po-
věstné Stendhalově bitvě u Waterloo na začátku
Chartreuse de Parme. Cézac je však
dobrým pozorovatelem. Krajinečky jeho v ně-
kolika řádkách jsou vždy plny svěžesti. Tak n
př. popis obléhání Maestrichtu. Pak jeho kou-
pele v Rýnu, když šel vyměniti franc. státovky
s republikány na levém břehu. Několika slovy
podává hrbolatý obraz zamrzlé oné řeky v zimě
1794—1795. Na důkaz jeho všímavosti chei
uvésti především faktum, že sotva přijde do
Korujanska, spozoruje ihned, neznaje jména Slo-
vineů, že způsob života obyvatelů »télo části Ně-
mecka« má mnohou obdobu s lidem, jejž viděl
v Polsku. Chci dále uvěsti náčrtek ze skuteč
nosti vzatý. Jde o pět na šíbenici odsouzených,
jež vede několik husarů jeho regimentu: »Cesta,
jíž jsme se dali, byla nevýslovně blátivá: byl
to druh jakéhos močálu, do něhož sem tam
vloženy kameny, aby se lidé uhnuli blátu. Nuže,
tito ubožáci, již se sli dát pověsit, ze všech nás
nejlépe skákali a kamene na kámen, aby se ne-
postříkali . . .«
Koncem roku 1796 armáda Conděova po-
stupovala za ustupujícím Moreauem až po Rýn
#21
alto_textblock
#21
a jezero Bodamské (Kostnické). V červenci 1797
p. d'Alopeus, ruský vyslanec v Sasku přišel ku
princi Conděovi do Ueberlingen s návrhem cara
Pavla I. nabízejicího armádě útulek ve Volyni.
»Aby nám usnadnili daleký náš pochod, poslaí
nás po Dunaji až do okolI Vídně. K tomu cíli zho-
tovili 15 vorů dosti velikých, aby každý pojal pluk.
Naše armáda vstoupila na tyhle dopravní mašiny
tam, kde nám byla řeka nejblíže. Každý vor musi
býti hodně dlouhý a tak nízký, aby mohl projeti
pod oblouky mostu řezenského; jelikož při pochodu
byly vory od sebe 300—400 kroků, tvořilo to na řece
nekonečnou kolonu a poskytovalo obraz v pravdě
vzácný a podivný. Jsa rád. že mohu spatřiti Řezno,
slavné svými sněmy, dosáhl jsem pod zámínkou
nákupu nevyhnutelné věci svolení, zajíti si do města
v předvečer dne, kdy naše vojska měla proklouznouti
pod jeho mostem; někteří přátelé šli se mnou a tam
i přespali. — Nazejtří přečetné obecenstvo bralo se,
ještě před hodinou odjezdu, na nábřeží, co jsem
učinil i já s mými přáteli. Spalřivše prvý vor, spu-
stily zástupy akklamace; každý pluk defiluje bubno-
val a hudba zahrála. Když vor burbonských granát-
níků přijel k mostu, voraři, již vedli tuto dlouhou
věc, zpiti snad harmonií znamenité hudby, se tak
špatně zařídili a proud je chopil tak prudce, že von
narazil o rob jednoho pilíře a rozdělil se ve dvé
způsobeným otřesem zapoláceli se granátníci poně
kud, hned se však narovnali do řady s výkřikem
»Vive le roi!« a hudba pokračovala, třebas pluk by
rozdvojen, v milé písní krále Jindřicha. Lid, pokrý
vající most a nábřeží, odpověděl nejdojímavějšími
akklamacemi. Jelikož Dunaj tekl pomalu, trval pře
chod těch vorů od 9 hodin do poledne; večer při-
pojil jsem se, jakož i moji přátelé, každý ke svému
odděleni.«
Voje táhnou směrem k Moravě, Slezsku
rakouskému Polsku. Cézscovi dovoleno navštíviti
Krakov, kde v divadle je okouzlen, slyše mla-
dého šlechtice mluviti francouzsky tak dobře
jak on sám, a vychvaluje polské ženy, vypra-
vuje dále:
»Pokračovali jsme denně v králkých pochodech
jelikož v Polsku je lid poddaný a velice chudý, by
dleli jsme obyčejně každého večera v bídných cha
trčích pod doškovou střechou, úplně začmouděných
a toliko o jedné světnici. V těchto smutných koutech
žily bez ladu a skladu krávy, prasata ba i králícia
my se věru nemohli dočkat, až opu tíme tento ža-
lostný kraj. Část ruského Polska, kde, jak se zdálo,
jame se měli usadit, byla řekou Bugem oddělena o
polských krajin, Německu náležejících; do těchto
končin, nekonečně zalesněných a plných rybníků a
jezer, jsme přišli po dlouhém a trudném pochodu ...«
Šlechta je z počátku výtečně přijala, když
»seznali šlechticově, jakými cily jsme pro Pavla
byli proniknuti, pro toho, jenž nám poskytoval asy
#22
alto_textblock
#22
však
#23
alto_textblock
#23
ve svých státech a pro něhož bychom se byli prali
kdyby byl chtěl použíti našich ramen a že nemohou
s námi počílati v plánech za svou neodvislost, t
zarazili přívětivé a licholivé vítání, jež nám byl
v principu projevovali a na konec scházeli se s námí
jen na čas a stěží jen se osmělili rozmlouvati
politisovati s námi . .
Vyhnanci rozdělili svůj čas mezi honbu
hry a jiné zábavy: dobře se jedlo, drůbež,
vejce a různé potraviny byly za fatku. Jsou pak
tam přihody s vlky, jež se podobně ještě dnee
přibázívají v Sedmihradech: lidé, stráže živé
rozdrásané, nebo opilci na cestě upadlí a »na-
zejtří úplně sežráni, že z nich nezůstala než
kostra«
Zdá se, že všechny tyto detaily o pobylu
Conděovy armády v Polsku (okres lucký) jsou
dosti nové a nejdůležilější částí cestopisu Fran-
tiška de Cezaca. Zdeť episoda náležitě typická
z Ruska Pavla I.
»Jednoho dne přijelo do naší vesnice několik
kozáků s důstojníkem; měli rozkaz zabiti všechny
černé psy a ustřihnouti všem ženám dlouhé vlasy
léže barvy, což mělo sloužiti ke zhotovení čepic
čák pro husarský pluk. Tentu bezvýminečný rozkaz
způsobil největší rozruch v naší vesnici. Dcera mých
hostitelů, dosti milá ostatně, mě, slzami zalita, pro
boha přišla prosit o protekci, jež by jí zachovala
kadeře ...“
Za pomoci Ruska utvořena druhá koalice.
Suvorov má se svými vojsky odjeli v dubnu
1799 a Condéovští tvoři část jeho armády.
»Následkem toho pracovalo se všude, aby naše
vystrojení bylo co nejdřív hotovo; utvoteno více
sborů jak jízdních tak pěších; já jsem byl při šlech-
tických dragounech de Berrya; kníže je vedl osobně,
K doplnění naší jizdy přivedeno bylo z nejzazšlho
Ruska mnoho divokých koní, všech téměř tatarské
racy, výtečného drunu. Když tito koně byli přive-
dení Kalmuky, lidem tak divokým jako koně, byla
jejich srst neobyčejně dlouhá a sami byli krajně vy-
chudlí, vedení byli v stádech jako ovce a na polích
při zastávce dávány jim tu a tam hromady sena.
Tito koně byli opravdu hrozní a nejeden z nás měl
býti zabit při dresuře těchto divokých na laso schy-
taných zvířat.«
S netrpělivostí jsem očekával přechod přes
Prahu. Cézae, jenž před chvili jen věnoval ně-
kolik stránek Mnichovu a Krakovu a brzo na
to s oduševněním píše o Udine a Miláně, vy-
slovi jednou toliko jméno tak drahé naším
srdeím. Kníže de Berry navzdor horku svým
sborům zakázal nositi klobouky »a la saerée
mon ame«, jak řikali tehdy vojáci. Jelikož
#24
alto_textblock
#24
Cézac porušil ten rozkaz, přistoupí k němu
kníže zuřivěa
vzavolav mě jmenem, nařídil mi nejpřísnějšt
vězení po dobu osmi dnů, pak mě poslal k avant-
gardě, abych, přijeda do Prahy, byl ubylován ve
strážnici. Na cesté však, když mi vyčetl levily, mě
kníže přece jen osvobodil od vězeuí . . .«
Potom jsme náhle na švýcarských hrani-
cích. O Praze ani slova. Nemějme to příliš za
zlé mladému důstojníku. Prvého května je
Condéova armáda definitivně rozpuštěna v hlav-
ním ležení při Windisch-Feistritz a Cézac s pří-
telem La Roche-Aymonem vrací se po celém
ještě roku do Francie, pečlivě se snaže zatajiti
toložnost, ana doba nebyla ještě přízniva pro
Condeovce. Nad čím jsem se zamyslil, je okol-
nost, že ona cesta vykonána bez nejmenšího
vaku a to mi připomíná ubohou pí. de Coislin,
jež touže dobou tvrdila pl. de Cháleaubriandové,
že bylo vzácností, aby urozené dámy z její
doby měly více než jednu košili do zásoby . .
Cězac přicházi do Sarlat o Velikonočním
pondělku a nachází rodinu zdravou a čilou.
»Po čas Revoluce a po ní,« seznamuje nás ro-
dinná poznámka, »otec a matka Františka de Cézaca
neměli po 10 let zpráv o něm. Stěží jen si vlastní
hlavy zachránili a to ještě díky oddanosti žandarma
Landrya. Tento hodný muž je polajmu opozornil, te
maji býti zatčeni. Zastrčivše své papíry a klenoty
do komína v Campagnac, utekli přes noc do Bel-
cavre. Když komisaři ze Sarlatu měli jit zatknouti
pana de Cézac do Balcayre, dobrý Landry mu to po
někom vzkázal. Tu se schoval ve skalní jeskyni nad
zámkem, do niž se vcházelo po žebříku na loďce
postaveném. Ostatně když sarlatští komisaři při-
jížděli si pro p. de Cézaca, jenž byl u vesničanů
velice oblíben, přiběhli tito ozbrojení vidlemi a za-
strašili státní úřadníky, jichž pátráni bylo zbylečná.
Takhle se to vícekráte opětovalo . . .«
A nyní naslává režím Napoleonův. Nechtě
mu sloužiti, Cézac zůstává nečinným. R. 1805
se oženil a po smrti své matky počal psáti sré
vzpominky, jež se pojí k ohromné masse
o Emigraci již vydaných . .. V zátiší Perigordu
poznal přece snad, navzdor radosti, již Condéovei
měli opouštějíce daleké roviny slovanské, onen
pocit touby, z něhož se jiný emigrant, pan de
Contades zpovídá ve verších, v nichž mluví
o lItosti, již u nich vyvolaly
»Volyňské lesy,
jemný úsměv a dráždivé oči
těch bezounkých pasaček,
jež k bláznivým činům přivedly
tolik bludných rytírů.e
William Ritter.