Číslo 296.

V Praze, dne 28. října 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea expedlce: Praha, Pstrossova ulice. číalo 200—-II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopísy s nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodiné ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvenácté p díně polední. Jednotlivé číslo za 8 Telefon redakce č. 1126

ATULILK

Lla

Předplatne pro Prahu s donáškou d domu: 2.80 měsíčně. . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně. ... K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . .. 3.— čtvrtletně ... K 9.— celoročně.. .. K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. . . K 48.— o Ameriky, Francte, Švýcarska, Italie, Bel- ie, Anglie a Ruska: čtvrtletně . . . K 18.20 celoročně ... K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 6 hodin 44 minuty ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 43 minuty večer.

Neděle: Sv. Šimona a Judy.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Jindřicha na Nov. městě od 24.—28. t. m.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 12 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Dalších 200.000 marků. V Praze, 27. října. Z Výmaru došla včera zpráva, že evangelický spolek dalších 200.000 marků určil na poprotestant- štění Rakouska. Přinesli jsme nelávno dvě statio všeněmecké propagandě v Rakousku, pracující ohrom- ným aparátem tiskovým k témuž účelu. Již na mi- liony letáků bylo do Rakouska rozhozeno, a byt i převalná většina z nich cíle svého se minula, přece mnoho jich jako koukol najde v srdcích kypré půdy. Za letáky přicházejí z říše kazatelové, kteří s horší ještě nežli židovskou drzostí vtírají se do měst a vsí hlavně v Čechách za účelem protestantské propa- gandy. V této chvíli staví se v Čechách mnoho pro- testantských kostelů najednou s nákladem značným, který posílá se hlavně z Německa. Vedle spolku evangelického pracuje ještě spolek Gustava Adolfa za týmž účelem, jejž neméně sleduje pověstný ně- mecký Schulverein. Je to veřejná válka proti Rakou- sku, jež prozatím vede se bez Kruppových děl, ale je to válka přece, válka tím zarytější, že se vede bez děl. A co té válce říká prusko-německá diplomacie? — Před několika dny přinesl známý oficiel ní berlínský list pozoruhodnou úvahu o postavení Ně- mecka k nynějším bojům Němců za supremacii v Ra- kousku. Boj ten vede se již po leta, za tou nej- prolhanější fikcí utlačování Němců se strany Čechů. A tu ten oficiosus pravil zřejmě: až potud nechceme se do těch bojů plésti, kdyby prý však praetenge Čecbů měly trvati dále, pak Německo bude vědět, co dělati. To je příliš jasné. V řeči prosté to znamená: doposud my k za- kročení nemáme kdy, protože jsme zaměstnáni jinde, ale přijde jednou čas — — Co tomu říkají naše vládní kruby? Mlčí jako pěny, ani nedutají, mlčí jako vždy. Toliko hr. Thun měl smělosti, ozvati se, ale dostal co proto. Z Ber- lína si na něho houkali jako na nějakého podřízeného úřadníčka, a od té chvíle nikdo se neodváží proti tomuto tlustému přátelství Německa k Rakousku čeho namítati. Jen sem a tam se stane, že některý okresní hejtman odváží se protestantskému kazateli ukázati zdvořile cestu do rajchů, začne-li se příliš roztahovati v dělání protestantské propagandy, jinak ale proti tomuto boji nedělá se nic, pranic. A vede se boj ten již od Sedanu.

Povaha protestantismu, jak církevní dějiny učí. jest útočná. Lež by vůbec nebyla lží, kdyby nebojo- vala proti pravdě, tak i protestantismus hned od po- čátku svého bojuje proti katolické církvi. Hned po Sedanu vychloubal se německý prote- stantismus, že ve Francii poražen byl vlastně kato- lický Řím. A Bismark, vítězstvím Němců zpitý, sám tomu uvěřil a ve víře té odhodlal se ke kulturnímu boji, v němž ale doznal veliké poráčky. S Římem uzavřen byl mír, ne však smír. Boj z Říma pře- nesen byl na katolické Rakousko. Rakouské květnové zákony jsou pouhou kopií proticírkevních zákonů v Německu. Rakousko si je dalo od Bismarka oktroy- ovati. Již od Sedanu mluví se o přivtělení Cislajtanie k Německu, v čemž páni Maďaři Německu statečně napomáhají a to vždy větším uvolňováním svazků Uher s Rakouskem. Brzy po Sedanu ozývala se ve vídeňském parlamentu významná slova o olověných podešvích, o dohořívajícím františku a pod. Propa- ganda velkoněmecká v Rakousku je již čtvrt století stará. Nešťastná politika vídeňských vlád svým ger- manisačním centralismem propagandu tu bezděčně pod- porovala, jakoby spása Rakouska jen v tom centra- lismu pozůstávala. A z Německa snahy ty vřele se podporovaly. Hrabě Taaffe byl po všem Německu vyhlášen za ne- přítele Němců, a císař Vilém při své návštěvě Vídně Taaffa zúmyslně ani si nepovšiml. V poslední době propaganda velkoněmecká vzpla- nula požárem pod wolfovským heslem: »Pryč od Říma!« Co proti Římu nebyl s to Bismark do- kázati přímo, to podniké se dnes nepřímo. Pro- testanti v Německu bláhově věří, že vím s Rakou- skem stojí a padá a že, padne-li katolicismus zde, sesuje se pod Římem nejhlavnější jeho pilíř. Bláhovci! Řím byl a bude i bez Rakouska, i bez Francie, i bez Španělska. Řím není vázán na žádný útvar státní. Snahy wolf schönererovské Irredenty nalézají v Německu bratrského porozumění, čehož důkazem je další dar 200.000 marků evangelického bundu na propagandu: Pryč od Říma! — Významné je, že němečtí bratří svými účely již ani se netají. Řeknou to plnou hubou. dalších 200.000 marků Ra- kousku! Co se již k účelům z Německa do Ra- kouska poslalo, sahá do milionů. To není jen leda- bylý dar na podporu nějakého protestantského ko- stela v Čechách, nýbrž to je fond na politické účely určený s vědomím nejvyšších autorit v Německu, kdež vybírá se skoro již válečná daň do boje proti katol. církvi v Rakousku. Boj ten pilně sledují diplomatické kruhy berlín-

ské. Kdyby se zachtělo vládním kruhům vídeňským propagandě té překážky stavěti v cestu, honem spustí oficiosní aparát pokřik na celé čáře: utlačování Němců, nadržování Čechům! Tak je již ten velkoněmecký flašinet naštemován. Ostatně ve příčině té v Německu báti se nemusejí. Ten byro- krat, jenž by odvážil se velezrádce Wolfa dáti za- tknouti, musil se hledati s Diogenovou lucernou. A podaří se Německu poprotestantštění rakou- ských Němců? Odpovídáme se vší rozhodností: Ne- podaří. Propaganda ta podobá se převelice orkánu, jenž vyvrací stromy jen zaschlé, ale nikoli zdravé. V jedné německé farnosti je těch odpadlíků více, ve druhé méně, podle poměrů místních a podle horli- vosti duchovních pastýřů. Kde je bdělý pastýř, tam vlk přístupu nemá. Odpadlictví je dnes zkušebným kamenem pastýřské horlivosti. A dokud bude kato- lická církev v Rakousku státi. bude s ní státi i Ra- kousko, nikoliv ale opačně.

Zprávy politické.

V Praze 27. října. Jeho vel. císař přijal dnes dopoledne vévodu Albrechta z Würtembergu, hr. Alfonsa z Caortya würtemberského obřadníka svob. pána Brussella ve zvláštním slyšení. — Dnes dopoledne konána byla v ministerstvu zahraničním společná ministerská kon- ference. Renunciace arcivévodkyně Marie Imma- culaty Rainerie. Dnes o 12. hodině polední ko- nána byla v síni tajných radů ve dvorním hradě ví- deňském za obvyklých obřadů slavná renunciace paní arcivévodkyně Marie Immaculaty Rainerie, nutná ná- sledkem jejího sňatku s vévodou Rupertem wür- temberským. Slavnosti byli přítomni všichni ve Vídni prodlévající arcivévodové, ministři, dvorní hodno- stáři a tajní radové. J. Vel. císař oslovil shromáž- děné řečí, v níž volal je za svědky slavnostního děje. Když ministr c. a k. domu a zahraničních záležitostí hr. Goluchowski přečetl listinu renunciační, četla paní arcivévodkyně Marie Immaculata své prohlášenía připojenou přísahu, načež listinu podepsala. Po ní podepsal ji také vévoda Robert würtemberský. K li- stině připojeny byly na to pečeti obou snoubenců. Ke konferenci ministrů. Jednalo se o sta- vbě bosenských drah. Zrušení protijesuitského zákona v Ně- mecku. »Nat. Ztg.« dovídá se prý z pramene na- prosto spolehlivého, že kníže Hohenlohe cho- val se až do poslední doby vůči všem

Kulturní Listy-

V Praze, 27. října. K. — Opět zapadli dva slavní mužové národa do hrobu, z nichž jeden byl vládcem zvuku, druhý číslic. Blíže znal jsem se pouze s druhým. Ještě před málo lety sedávali jsme naproti sobě, já v předu u stolu u okna, on uprostřed u tak zvaného hráč- ského stolu, ačkoliv je známo, že karty v rukou ne- poměl. Měl tam své vysezené místečko hned na kraji. Sedával tam s hlavou o obě ruce podepřenou celé hodiny. Do hovoru mísil se málo kdy. Byla to postava typická. O čem jen pořád přemýšlel? Na to tázati se ho, neodvážil se nikdo. Časem ale přece odvážil se ten a onen na jeho úsudek se pozeptatia mu též odporovati. Byl jsem právě přítomen, když kterýsi medik s několika dvaceti semestry mu odpo- rovati si troufal. — Vy jeden troubo, — utrhl se na něho jděte a učte se ještě něčemu. Vy ještě nie neumíte. — Z toho by mohl leckdos mysliti, že tentýž pro- fesor na vysokých technických školách byl snad hrubiánem. Chyba lávky. Byl to učenec velmi zdvořilý a byl-li právě při dobré náladě, i dosti ho- vorný, jehož každé slovo mělo svou váhu. Do sa- lonně upravených restaurantů nechodil. »Černý pi- vovar«, v němž scházejí se střední měšťanské třídy, nejvíce menší úřednictvo, byl jeho oblíbenou ho- spodou. Mužem salonní etykety nebyl. Časem mi dal nahlédnouti do svých spisovatel-

ských věcí, v nichž jako profesor na nových vy- sokých školách českých, musil si teprve raziti cestu ku tvoření nových technických názvů. V téže místnosti nalézali se též jeho posluchači, kteří vesměs o něm mluvili s úctou. Hned vedle nalézala se tech- nika, může tudíž černý pivovar považován býti za rozšíření techniky, v níž zcházeli se poslu- chači se svým profesorem. — Ten zná znamenitě svou věc a umí ji též podati — v ta slova vyzníval jejich úsudek o něm. Zaslechl jsem též ledacos o jeho domácích po- měrech, že též zaručil se za svého bratra mnoha tisíci a že to jaksi prý působí na jeho povahu — že totiž je tak uzavřeným a že není prý divu, když hlavu plnou nejen vědou, ale i hmotnými starostmi, po celé hodiny podpírá o dlaně. Byl to slovem zvláštní muž, jehož životní potřeby byly skrovny — až snad na to pivečko. Avšak budiž mu dopřáno, vždyť si na né zasloužil. Prázdniny trávil ve své domovině, kdesi u Třebechovic. Na několik roků ztratil se mi jaksi z očí. Já přestal místnost tu navštěvovati. Asi před rokem po- tkáme se. Bylo na něm znáti, že smrt seděla mu již v týle. — Již to nejde, milý příteli — pravil — blíží se konec. Biologická věta se zakončuje. Rovnice s ně- kolika neznámými se rozlušťuje. V minulém týdnu ho pochovali. Jeho novinářský nekrolog byl velmi stručný, stručný jako jeho mathematické věty, jež uměl svým posluchačům znamenitě znázorňovati. Byla to osobnost

velmi sympatická, v níž nebylo ani za mák té známé vědátorské pýchy, kterouž znamenitější učenci rádi se ozařují a k níž i do jisté míry mají právo. Nebot nežli se smrtelník ve své odborné vědě vyšine až k té výši, na níž smí svým posluchačům imponovati. trvá to dlouho. Ars longa, vita brevis. Věda jest žena velmi žárlivá a despotická. Věda činí na svého muže nároky až přílišné. Věda, ne- vidí-li ve svém muži pevný charakter, vyssává jeho nejlepší síly, vystřebává jeho mozkové ústrojí a zne- tvořuje i jeho tělo. Věda dělá ze svého muže jakéhos netvora, jemuž svět přezdívá: podivín, mrzout, pedant, blázen a pod. Nechá-li se však učenec nadobro opanovati ty- ranskou vědou, co pak zbývá jeho družce života, jeho manželce? Mnohdy o málo více nežli ohryzek. Kterak krásná je myšlénka býti manželkou, družkou života slavného muže, jehož jméno s úctou se vyslovuje v Londýně, New-Yorku a snadi v Tokin a Jokohamě! Krásně to zní, vítají-li man- želku slavného muže: paní profesorová, radová a pod. kterak krásný pohled na muže zdobeného zlatým ře- tězem, ozářeného nejvyšší akademickou hodností: rectora magnifica. Avšak z blízka? Mnohý vědec měl by nositi na sobě nápis: nedotýkati se! Kdyby mnohá choť slavného vědce měla se zpovídati, co tu svého manžela užije, když ze škol vrátí se do lůna rodin- ného, kterak chudě by to vypadalo. I když takový přijde domů, kabát svlékne a oblékne se třeba do županu a nohy strčí do bačkor, bývá to pořád pro-