Číslo 331.

V Praze, dne 2. prosince 1900.

Ročník IV.

Bodakov, sáministrace ezpedice Praha. Pštrossova ulice. čislo 200 -J. Nefrankované dopiey se nepřijímají, rukopisy se nevraceií Hozapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně pří častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h 7elefon redakce č. 1126

KAl

LKt

le

Predplatne pro Praku s donáškou do domu měsíčně. . . . . K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně. . .. K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . . . 3.— čtvrtletně ... K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtletně ... K 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky. Francie, Švýcarska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska: 13.2 tvrtletné celoročně ... K 52.80. Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 40 minut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 59 minut večer

Neděle: Sv. Bibiany, pauny.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně na Strahově od 28. listopadu do 2. prosince.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 14 stranách. Příští číslo vyjde zítra v pondělí v poledne.

Zmar osad Sionistů.

V Praze, dne 1. prosince. Vcházíme právě do období adventního, v němž z evangelia je předčítána předpověď Kristova o zkáze města Jerusaléma a rozptýlení národa ži- dovského. Na konci této částky evangelia jako na stvržení, že předpověď Kristova bude splněna, stojí: Nebe a země pominou, ale slova má ne- pominou. Je dějepisnou událostí, že království od židů dle slov Kristových bylo vzato, město jejich sbo- řeno a národ do všech světa končin rozptýlen. Od prvního světa křesťanství jsou sbořeniny města Je- rusaléma všem národům výstražným znamením, bezděčně připomínajícím kletbu, kterouž zaslepení židé na sebe volali: Krev jeho na nási na naše syny. Co se dnes Jerusalémem na- zývá, je pouhou vesnicí naproti velikosti a nádheře Jerusaléma starého. Dnešní Jerusalém není židov- ským, nýbrž křesťanským, či spíše poutnickým. Tisícové poutníků dali vznik dnešnímu Jerusalému. Pokus Juliana Apostaty předpovědi Kristově navzdor, Jerusalém s chrámem z rumu vyzvednouti, nezdařil se. V době novější často se jednaloo tom, aby židům návrat do jejich země byl usnadněn a aby tím království židovské bylo obnoveno.A proč by nemohlo? Israel je dnes pánem světa, vládne též miliardami, kterak snadné bylo by mu od turecké vlády zakoupiti tureckým hospodářstvím zaschlé pláně a vrchy a navrátiti jim někdejší úrodnost, oplývající příslovečným mlékema strdím. Potřeba jen pilné ruky lidské, a opět by mohl každý obyvatel odpočívati pod vlastním fíkem a révou a Betlehem opět by se zazelenala z něho ozývaly by se vesele hlasy pastýřů, zrovna jako před 2000 lety. Stálo by to za pokus, a věru že pokus ten byl učiněn. Neujal se ho nikdo jiný, než pařížský Rothschild a světová alliance israe- lite. Nuže, kterak se vydařil? O tom právě při- nášejí zprávu denní listy, jež zní: Před nějakým časem počalo býti realisováno hnutí sionistické, čelící k tomu, aby židům vrácena byla jejich stará vlasť a učiněn z nich jednotný národ. Útvořil se ústřední spolek sionistický s četnými pobočkami a s centrálou v Paříži, stojící pod protektorátem tamního Rothschilda a se stěhováním do staré

vlasti bylo započato. Byly zakládány osady v Pa- lestině, židé celého světa povzbuzováni ku vystě- hování, slibovány jim pozemky a prostředky ku jich vzdělávání a chudším« ze synů Israele —a jenom tito byli zpravidla oshotni k tomu vyhověti sionistickému volání — bly poskytovány i pro- středky ku dopravě do Palestiny. Ale celá ta na- polo dobrodružná akce netkvala dlouho. Jak se nyní z Paříže oznamuje, jest s hnutím sionistickým, jak se zdá, na ten čas konéc. Osady, pokud byly založeny, trvaly jen, dík otěvřené ruce Rothschilda. Ale na konec to i Rothschilda omrzelo, a týž pře- nesl protektorát, který dosud nad osadami židov- skými v Palestině vykonával, na židovskou spo- lečnost »Ika« v Paříži. Tato však došla záhy k přesvědčení, že to zkrátka nejde, že »osadníci“ nejsou nic jiného nežli lenoši, kteří se na útraty společnosti chtěli zaopatřiti, a usnesla se tudíž na likvidaci sionistických osad. Ohlásila totiž, že ra- ději vyplatí každému osadníkovi ještě hotových 1000 franků, když jen Palestinu — opět opustí. A tak nastalo právě silnější stěhování nikoliv do Palestiny, ale z Palestiny. Sen dra. Hertzky a ji- ných nadšených sionistů zůstává na dále pouhým snem. — Potud zpráva. Však není to příklad ojedinělý. Čtenáři pa- matují se, že tentýž pokus učinil o několik roků dříve pověstný Türkenhirsch. Témuž zželelo se osudu židů v Rumunsku a v Rusku, proto ustanovil se na tom, že jim založí království da- leko za mořem, až kdesi v Argentinii, kdež ještě nezměrné lány velice úrodné půdy leží ladem. Hirsch vynaložil na to mnoho milionů, zakoupil pozemky, vystavěl byty, vakoupil hospodářských a řemeslných strojů hojnost, načež vydal provo- lání všem chudým židům, aby stěhovali se do nové vlasti, větší ještě, nežli byla jejich původní. Hirsch dával i na cestu peníze. A vskutku se- hnalo se několik set židů, kteří po hlase jeho šli daleko za Antlantický oceán a s jakým výsled- kem? Netrvalo to ani tři leta a milí židé ze svého nového království šmahem se rozutekli, sám Bůh ví kam. Něco se jich nayrátilo do Evropy, něco odešlo do severní Ameriky a jen malá hrstka zů- stala tam, ale nikoliv na orné zemi, nýbrž přestě- hovala se do měst mezi křesťany. Co z toho následuje? Následuje tolik, že ži- dovstvo ztratilo již způsobilost utvořiti samostatný státní útvar. Israel zůstane na konee časů potulným Ahasverem. Toto fa- ktum je na světě jediné. Bylo již mnoho ko-

čovných národů, kteří neměli stálých bydlišť, avšak i tito během časů, zvláště ale postupem křesťan- ské civilisace svou kočovnou povahu proměňovali a z národa pastýřského stal se usedlý národ rol- nický. Proč jediný Israel nemůže více vytvořiti stát? Proč jako parasit nejraději věší se na ná- rody křesťanské? Odpověď na to dává nám evan- gelium: Království bude od nich od- Řato, město jejich sbořeno a národ rozptýlen. Je faktum bezpočtukráte stvrzeným, že Israel bez křesťanů obstáti nemůže. Mezi po- hany Israel rád nejde, ani mezi divochy, kteří přece maji hojnost koží z lovů. Israel nedůvěřuje pohanům a divochům, kteří časem mívají divné, kanibalské pudy. Israel cítí se nejraději doma mezi křesťany. Křesťan je pracovitý, je zbožný, je spra- vedlivý, nenávidí loupež a vraždu a proto je dobře pro Israele vystavěti si mezi křesťany stánky. Kře- sťan je důvěřivý a není podezřívavý a protoje snadno úlisným slovem jej ošáliti. Pot křesťanů je nejsladším nápojem Israele. Ve stínu kříže, jejž nenávidí, přebývá nejraději.

Zprávy politické.

V Praze, 1. prosince.

Noví členové panské sněmovny. Ve Lvově koluje prý od několika dnů pověst, že při nejblížším jmenování členů panské sněmovny dr. Engel, před- seda mladočeského klubu a ryt. Jaworski, před- seda polského kola, povoláni (?) budou do panské sněmovny. Chorvatský sněm. Mezi zprávami, jež včera došly chorvatského sněmu, nalézá se také zpráva ju- stičního výboru o návrhu poslance Bresztye m- szkého a soudruhů ohledně předložení de- klarace arcivévody Františka Fer- di nanda. Ve zprávě se navrhuje přechod k dennímu pořádku o tomto předmětě. V roz- počtové debatě doporučoval bán Khuen- Heder- váry rozpočet ku příjetí. Náměstkem zemského hejtmana v Bu- kovině jmenován byl zemský poslanec baron Ko- chanovski ze Stavčanu. Odstoupení německého velevyslance v Paříži, kn. Münstera, zavdává vděčný předmět k úvahám francouzských listů. »Temps« píše: »Dlužno uznati, že kn. Münster podle svých sil přispěl k za- chování pokoje a ku vzrůstajícímu zlepšení poměrů mezi Francií a Německem. Kn. Münster odnášísi dobře zaslouženou úctu a vážnost se strany Francie.

Kulturní Listy.

V Praze, 1. prosince. K. — Mému ctěnému kollegovi v redakci, p. Josefu Kratochvílovi stala se minulá středa velepa- mátnou v celém životě. Byl to pro něho den pra- zvláštní. Dříve však musím čtenáři pověděti, co je zač. K čemu to zapírati, je to člověk přímo hrozný, ačkoliv jinak hrozně nevypadá. Má na sobě veliký počet zločinů, ku př. pobuřování proti veřejnému řádu; veliký též počet uražení vysokých osobností, utrhání na cti, atd. atd. Spáchalli též několik vražd, jsem sice dosud neslyšel, ale u takového člověka je možné všecko. Musím však k vysvětlení dodati, že jinak je zedpovědným redaktorem »Katolických Listů« a že proto se musí často vyznávati ze všech spá- chaných i nespáchaných hříchů. Z té příčiny drží si ho slavná policie ve stálé evidenci. Kdyby se někam ven za Prahu hnul, musí se poslušně meldo- vati. Přes tu chvíli dostává pozvánku, aby se do- stavil k některému panu radovi zemského soudu, a to víš čtenáři, pánům takovým člověk nemůže nic odepříti. Vlastně bych měl dodati, že každý zodpo- vědný redaktor — zvláště českých listů — je tvorem, na něhož, kde kdo je, skládá své hříchy. Za času Mojžíšových bývali podobní tvorové vyháněni na poušť; protože ale u nás pouští není, tak ty tvory, obtížené cizími hříchy, zvané zodpovědnými redaktory, občas internují pod novoměstskou věž. Cti této se mu sice doposud nedostalo, ale člověk se nesmí od- říkati ničeho.

Tak tedy tento můj kollega měl pětěšení, mi- nulou středu spatřiti praotce Abrahama, a já ovšem neopomenul vysloviti svou soustrast. A pak ještě se mu něco památného přihedilo. Bylo mu totiž doručeno vyrozumění od c. k. zem- ského soudu, že p. profesor Masaryk, recte Masařík, nadobro upouští od žaloby pro zločin, že někdosi v »Katolických Listech« dovolil napsati o něm, že v křestní matrice je zanešen Masařík a nikoliv Masa ryk. Ta redaktorská zodpovědnost je prožluklá věc. Takový redaktor sedí třeba někde u »Brejšky« a pochutnává si na veřeři a na plzeňském; anebo sedí třeba u své paní a — — do toho ostatního nikomu pranic není; anebo třeba již spí, a zdá se mu, že je perským šachem a že trousí po světě diamanty — a ráno přijde do redakce a dovídá se, že spáchal zase nějaký zločin. Tam prý kdes na Moravě panáček dovolilsi při narození velikého fílosofa udělati nad r malý háček a již je za to zodpovědným v Praze redaktor a pan profesor podá na něho žalobu a již již mělo dojíti k porotě — — ale nedošlo a čtenář se do- myslí proč nedošlo. A nyní dovol čtenáři, ještě slovíčko o mé ma- ličkosti. Nedávno přijdu do restaurantu, svlékám se s vrchního kabátu a tu mi někdo zaklepe na ra- meno — — Má úcta, tatíku Šimanovský — má úcta — Ohlédnu se a dívám se na velikého mladého

muže s výrazem tváře, z něhož ihned vyčetl: Příteli, mýlíte se — Ah, račte odpustit — omlouval se již. — Nu, nic neškodí, já již mám to štěstí, ž mne jednou mají za Kneippa, podruhé za faráře ouně- tického a sám Bůh ví, za koho ještě. — Na to se mi mladý muž představoval jako divadelní herec z B... Byl to vysoký statný muž, ale s hlasem chraplavým. — Chodím zde na kliniku — sděloval mi — něco se mi dělá v krku — to víte, pane, na ven- kovských divadlech to není jako zde v Praze, kde herec vystoupí třeba jen jednou za 14 dní, ale u nás na venkově je ta dřina den co den a tu není divu, sedře-li si našinec nadobro hlasivky. Milý jest mi hovor s divadelním nárůdkema proto jsem s povděkem naslouchal jeho zkušenostem ze světa, který se otáčí kolem prken. — Pobyl jsem zde též — vypravoval dále — na jednom předměstském divadle, na němž dávali Dámy od Maxima — ale, věřte mi, styděl jsem se, ž něco takového mohou přivésti na prkna. Nemohu vám, pane, vylíčiti trapný dojem solidního herce, jejž tyran v osobě řiditele strčí do nějaké frivolní role. My si nemůžeme pomoci, naše bídná existence nedo- voluje nám říci: »Tohle s . . . . . já hráti nebudu.« Viděl jsem ten chechtot zpustlých mladíků. Kusy takové by se rozhodně dávati neměly — avšak pomozme si! Řiditel se omlouvá: »Kdybych nedával něco takového, publikum se mi rozprchne do Variété, do Sodomy a pod., a z čeho pak bych platil