#3
alto_textblock
#3
7. června 1901.
#4
alto_textblock
#4
Císlo e.
#5
alto_textblock
#5
1LÍDKA LITERÁRNÍ.
#6
alto_textblock
#6
ZVLASNÍ
#7
alto_textblock
#7
PRLOHA „NARODNIC
#8
alto_textblock
#8
LIsu
#9
alto_textblock
#9
k číslu 155.
#10
alto_textblock
#10
Z literárního života.
22— Nikdo nebude popírati, že se náš lite-
rární život posledním časem velmi silně rozvíjí
Nepřihlížím tu ke kvalitě prací, ani ke stoupají-
címu počtu tištěných děl, jenž je jen příznakem
toho čilejšího vnitřního ruchu, jejž pozorujeme
jednak na horlivém úsilí autorů ze všech
vrstev společenských, jednak na stoupajícím
zájmu čtenářstva k české knize, ale spíše
k té čilosti, podníkavosti, k té řekl bych
soustavnější práci, jež se objevuje u našich
nakladatelů a spisovatelů. Nejenom, že nám
přes noc vyrůstají noví básníci, prosaičtí
a essaisté, nejen že nastupují noví dobře vy-
zbrojení spisovatelé odborní a spolehliví překla-
datelé spisů vědeckých, nejen že časopisectvo
naše rozrůstá rok za rokem, ale, a to je potěši-
telno, lze znamenati, že neomezujeme se již na
belletristickou produkci určitých druhů, na jisté
dosti úzké obory vědění, nýbrž vyplňujeme,
tentokráte opravdu opravdové, mezery, pokou-
šíme se o všechna odvětví belletrie a staráme
se, abychom ve všech oborech vědeckých měli
dobré jak příručné, tak vědecky odborné knihy
vlastní. A kde tu ještě na originál nestačí síly.
nahrazujeme jej dobrým překladem. Velké pod-
niky, jako jsou umělecké publikace, obsáhlé
slovníky, naučný i staročeský, medicinské sbírky,
zeměpisný atlas, historická mluvnice, chystané
Starožitnosti slovanské, soupis uměleckých pa-
mátek, dějiny umění atd. svědčí, že jsme ve
vědecké a umělecké práci nezůstali za belletrií.
která hojnými sebranými spisy účtuje s minulou
periodou, že vybavujeme se ze stadia pouhých
ojedinělých pokusů, a že nastává doba velké
práce systematické.
Vliv tohoto ruchu jeví se i po vnější
stránce. Je patrno, že poměry knihkupeckého
trhu, otázka nakladatelská, otázka honorářů,
autorských práv, tiskových poměrů, reproduk-
čního a tiskařského umění atd. nezůstaly tím
nedotčeny, a že příští historie literární bude
míti dosti obtížný ale vděčný úkol, konstatovati
v těchto oborech pronikavé změny.
Příznaky tohoto rušnějšího života objevují
se i v obou obcích, těsně s literaturou souvisí-
cích, spisovatelské a nakladatelské: »Máj« radí
se o samostatném družstvu vydavatelském, jež
by bylo jen přirozeným a prospěšným důsledkem
silného vzrůstu naší belletrie a nakladatelé chy-
stají obsáhlou výstavu české literatury, jež by
podala obraz jejího vývoje a poměrně vysokého
stupně rozvoje, na němž se octla v posledním
čase. Podnik »Máje« jest ještě příliš v plenkách,
než aby se o něm dalo říci více, než je upřímné
přání všeho zdaru, za to výstava literatury vy-
žaduje dnes již vážné pozornosti obecenstva
a horlivého úsilí všech zúčastněných.
S literárními výstavami neměli jsme dosud
mnoho štěstí. Od široce založeného, ale nedo-
statkem dobré organisace a praktického pevného
plánu nezdařeného pokusu o výstavě jubilejní
několikráte byla již otázka literární výstavy u nás
přetřásána a několikráte též zdařenějšími ukáz-
kami v malých rozměrech realisována a na tomto
místě měli jsme ne jednou příležitost, ukázati po-
drobněji, jaké obtíže se podniku takovému stav
v cestu, v čem spočívá zabezpečení jeho zdaru
a jak značný prospěch z něho může pro nás
vyplynouti. Jsem pevně přesvědčen, že je dnes
pro takový podnik doba zralá. Máme zkušenosti,
praxi nabyté, abychom se vystříhali zbytečné
práce s vystavováním toho, co se vystaviti nedá,
máme dějiny literární spracovány soustavně do
té míry, abychom účelně dovedli vybírati, čeho
je nejvíce petřebí, máme hojnost moderního ma-
teriálu, který již zevnějškem svým — okolnost,
již při výstavě literatury netřeba podceňovati
— znamenitě bude representovati naši produkci,
součinnost všech kruhů, s literaturou souvisících,
finančních, technických, uměleckých i spisovatel-
ských bude ještě účinnější než ve stadiu prvních
pokusů, nacházíme se konečně právě v době
jubilejní, na rozhraní starého a nového století
novodobé literatury české — a tak všechny pří-
znaky ukazují k tomu, že výstavě literární možno
#11
alto_textblock
#11
předpověděti zdařilý výsledek — ovšem nebude-li
scházeti pečlivá příprava, dobrá vůle a úsilná
práce, o čemž však netřeba pochybovati.
#12
alto_textblock
#12
České spisy-
* Svatopluk Čech: Václav Živsa. Slavie.
Sebraných spisů díl VIII. F. Topič v Praze 1901.
K 3.20.
Některé z básní Čechových mají ten osud, že
se o nich úsudek nijak nechce ustáliti, anebo že se
pravé obecenstvo těch básní dosti důrazně a s po-
chopením o nich dosud nevyslovilo. Pravým obecen-
stvem jsou ti čtenáři, kteří se mají k básni tak, jako
básník sám, čili kteří v básni nalezají výraz svého
vlastního toužení, přemítání a cítění. Těm čtenářům
nepřekáží ani theorie ani osobní vkus ani předsudky
žádné, jako čtenářům nezaujatým se děje.
»Komu ještě žijí duše dobré, nejmilenější a kdo
domov má svůj, krov teplý lásky mateřské,« ten ne-
bude právě nejpřístupnějším čtenářem basně, jakou
je »Václav Živsa«.
»Leč komu mrtvi drazí, komu rodná odňata
jizba, kdo v zármutku jenom těžkém na tu cestu
hledívá, již putovával kdys — —
to je povolaný čtenář té básně, takového hledá siv
přední řadě ten Václav Živsa a věrně sesterská bá-
seň Sníh. *)
Je to poesie minulosti, ale té, která byla někdy
přítomností, tenkrát, když se peruť mladé touhy ne-
pokojně v klíně domova třepetala a chtěla jen mocně
tam v tu žádoucí dál, za štěstím neznámým — —
A když se o plameny majáků dost popálila ta perut
a umdlela, jak by jí byl ten klín domova vítán,
kdyby — nebyl už vychladlý a studený a —
prazdný!
To jsou básně nejčistší, naprosto beze vší ten-
dence, bez prachu všednosti a časové
klopotnosti. Neboť ve vzpomínce je vše oči-
stěné, ozářené, povznešené a zbožněné. Je to sklad
hotové poesie, životem vyrobené, jenom teď běžío
formu. Věc arci rozhodující. Z takových svátečních
dum vzešly nejkrásnější věci mnohých už umělců.
Babička Němcové, Pan Tadeusz, a j. Ze vzpomínek
žily a tyly Světlá a Podlipská, z nich od jedné pře-
chodní chvíle začal soustavně čerpati Svat. Čech.
Každému své nejdražši, ale Čech mimo to ví, že to,
co v paměti chová, je cenné všemu českému světu:
vždyť je to minulost památná, důležitá svým pří-
pravným ruchem, svou bolestí přechodu ze stara do
mlada, svými hesly a zvlášté svými rázovitými
lidmi, tedy typičností svou; ví, že té typičnosti střed
a souhrn jsou členové jeho rodiny, ty podoby jemu
drahě, jež v čestném koutě své paměti rozvěšeny
má a jim lampičku zbožné úcty rozžíhá, nade všecky
ovšem ta hlava předrahá, glorií synovské lásky ozá-
řená, hlava otcova »nejmilenější«.
Takto je tedy »Václav Živsa« básní původem
silně individuálně citovou. Ale vypadá tak klidně.
jakoby ovzduším obsahu jejího nikdy žádná bouře
vášní a rozruchu nebyla zadula. Vypadá jako vodní
růže: sedí květ na tiché hladině, ale jakým to rejem
boje o život prochází v hlubinách její dlouhá lo-
dyha! »Václav Živsa« je epos, třeba že idyllické,
ale pravé epos, neboť jeho celým obsahem je minu-
lost prožitá, odbytá, uzavřená, svět druhdy skutečný,
realní, ale nyní v báj proměněný. Takovou epiku
hledá každá literatura přesnažně, neboť to je nej-
vlastnější epika její, založená v jejím životě a na-
rodě, její svou bezprostřední původností a rázem
svého realního obsahu.
Jest viděti, s jakou vroucí pietou básník při-
stoupil k práci. Vzpomínky své nejdražší minulosti
chtěl opatřiti sarkofagem, jehož látka by byla nej-
vzácnější (příběhy vyprané pečlivě, rovněž tak pe-
člivě vybrané figury a zvláště pečlivě promyšlenéa
uspořádané předměty rozhovorů, jež měly obsahovati
myšlenky vesměs jen čisté, důležité a vznešené)
forma co nejumělejší. A ve všem měl vládnouti takový
klid jako v háji, jenž býval sic hřbitovem, ale už
všecko dávno zarostlo zelení a kvítím; a takový jas
utěšený nade všim se prostírati, jaký se stře ve
vzpomince nad blažeností tou dávnou v básníkově
mysli. Utěšený, ryze antický klid, široký, klidny
proud, pohled břehů radostný, jas letního dne nade-
vším — —
Krásný ideál formy! A k tomu ta živě pociťo-
vaná vůně minulosti! Z toho musila vzniknouti
báseň cenná a životná a vznikla. »Václav Živsa« je
několikerým vztahem báseň životná, to jest důležita
nejen literárně, ale i básnicky kulturně: zobrazuje
řadu typických lidí českých v reakčních letech šede-
sátých; zobrazuje ve vzpomínkách svých lidí svět
ještě dávnější, a jejich steskem nad proměnlivosti
toho světa líčí bolesti dob přechodných; táž bolest
přechodu vane z rozhovorů a hádek osob staré doby
s představiteli doby novější; v obsahu rozhovorů
jsou uloženy názory o věcech člověku vůbec, nebo
českému člověku nejdůležitějších: o víře a její po-
měru k vědě, předmět stále vrcholné důležitosti, po-
daný zvláště řečí farářovou znamenitě přesvědčivěa
důstojně; o nesmrtelnosti duše, o přírodě a bohu,
o kroji staročeském a slohu stavebním, o nutnosti
*) Vyšla v »Květech« 1894. I. vyd., illustrované
velmi pěkně V. Olívou, pořídil F. Topič 1900 v úpravě
skvostné.
#13
alto_textblock
#13
pokroku, o přednosti píva či vína, o lásce románové,
pohlavní a manželské, o výsadách mládí atd.
Českým dívkám a paním pěkné kapitolky se tu
přednášejí od starých i mladých. Chvalořeč květinám
a vzletná místa popisů přírodních, jakož i elegický
vstup jsou partie síly lyrické, zjevující se na mužné
povaze básníkové neobyčejný stupeň něhy a jem-
nosti duševní.
Jako »Sníh« jest i »Václav Živsa« konečně také
životopisně velice důležitý. Pravdu poeticky neza-
halenou najde každý čtenář nebo našel už v Pe-
strých cestách, a v VII. díle Sebraných spisů (Upo-
mínky z cest a života). Chce-li, může srovnáním na-
byti poznání, kolik je na »Václavu Živsovi« umění.
Zvláště najde, že umělecké jsou především a nej-
cennější všecky řeči a hovory, nad jiné jistě výklady
farářovy a pak veliká řeč starého Živsy o pouti na
Hůrce. Ta řeč je slavnostní palma, láskou silně po-
zlacená, podobizně otcově věnovaná synem básníkem.
Rozkošná je nálada té pouti, buzená nejvíc výborným
Jiskrou a lokajem Martinem, originálně komickým,
ale její vrchol i hloubka citová je ve vypravování
Živsy otce. Z těch veršů šumí rozkošně posvícenská
»Když si náš tatíček maminku bral«, ale nevýslovně
tklivě a se zbožnou vroucností.
Románek mladého Živsy, krásná Pohádka máje,
je básně osnovou, opravdovým snad začátkem, ale
bohužel zcela jistě jen románový — tím šťastným,
oblažujícím koncem. — —
A teď hexametr! Co s tím? ptáte se. Hexametr
má u »Václava Živsy« tolik příčin, že se nechce
o tom ani mluviti. Že je časoměrný a tím přežilý,
to se námitkou proti básni býti jen zdá. Vždyť to
nepotřebuje časoměrně nikdo čísti. Básník chtěl sta-
rým vzpomínkám dáti formu, kterou si ony samy ze
své doby sebou přinesly: a to byla Kollárova di-
sticha vlastně, ale básník si dle Homera nebo dle
Goetha zvolil pouhý hexametr. Pak chtěl míti formu
širokou, volnou, do níž by se mnoho vešlo.
Proto i »Sníh« má takovou širokou formu, byt
už to nebyl hexametr. Básník sám uvádí cosi jako
vzdor a důkaz svéprávnosti tvoření proti všeobecně
uznané vládě přízvuku. Ale lze vynajíti důvod ještě
platnější: Jisto jest, co už bylo řečeno svrchu, že
chtěl míti formu co nejumělejší, zde tedy i zevní
formu takovou, verš, sloh a řeč. A to zbylo ještě
z let 1818 a dalších jaksi přesvědčením tradičním,
že časomírou se nutí řeč česká do umělejšího a vy-
branějšího výrazu, výběru slov a vět, do lahody a
lepějšího vkusu.
Básník chtěl míti ke skvostnému obsahu i
skvostnou, klassickou češtinu. Ano »klassické« je
slovo, jež tu hledámě. Tu byl básník »Václava
Živsy« zvláště oním Čechem, o němž psal ve feuil-
letonu, věnovaném Vrchlickému. Tímto hexametrem,
jakožto symbolem pevné vůle k tvoření co nejvkus-
nějšímu při zvolené té básni, vyzval na umělecký
zápas obtíže jazykového materiálu českého a obtíže
připravené zvyklostí básnění pořád jen přízvučného.
Zkrátka: tento hexametr časoměrný jest plod ryzího
uměleckého formalismu, ale podněcovaného nikoli
samolibostí, nýbrž láskou k rodnému jazyku a k če-
skému umění.
Když si ten hexametr takto vysvětlíme, nejen
že pozbude veškeré podivnosti, ale dostaví se jakási
dojemná tklivost při něm.
»Slavie« je pendant Evropy, ale hodila se za
průvodkyni »Václava Živsy« zcela dobře proto, že
vyrostla z duší a rozprav těch lidí, o nichž zpívá
Živsa. Starý Živsa snil za Kollárem o velikém Slo-
vanstvu, mluvíval o bílém orlu jeho, a básník ta
touhu přejal a dále živil, a viděl, jaké hněvy to
Slovanstvo stále roztřišťují. Tento dojem jej tísnila
plnil nelibostí, a z tísně a nelibosti vznikla reakcí
duševní neodolatelná touha promluviti, ozvati se, vy-
biti se jiskrou do světa slovanského z té energie
v nitru pociťované. To je náčrt nutného vzniku
básně »Slavie«. A která báseň vykazuje nutný
vznik, má právo hlásiti se i o účin ve světě
duchů. A o platnost i význam v literatuře, ať si
nad její allegorismem a politikou kdo chce jak chce
hlavou potřásá. Jinak je výpravnou básní zcela
jiného druhu arci, nežli Živsa. A také i ji-
nak žíje.
»Slavie« jest jako básníkova »Evropa« vzdušný
obraz, jenž se chvěje na vlnách proudů časových,
ma podstatu ryze ideovou, ač podnět dán byl zase
citem. Schází leda více určitosti postav, aby závě-
rečná fikce nabyla váhy životní. Ostatek je těžisko
její v dumě, v dědictví Kollárově, v hovorech, tuž-
bách a lyrickém vznětu.
»Buď pozdravena hromným syna plesem,
Slavie máti! — — Již útlá duše dítka
přilnula k Tobě — —
Již hochu zrak se jiskřil zanícením,
když Tatranského věštce zlaté znělky
ret otcův zvoníval — —«
Takto jest cit básníkův k »Slavii« založen pevně
v hloubi života. Kdo to i z básníkův let Čechových
mohl a může o sobě říci? A že ten cit básníkův tak
málo opory realní měl v určitých představách, v my-
šlení, a tak málo opory v určitém chtění, tomu se
nikdo nepodiví, když se podívá, kam jsme podnes
ve vývoji slovanské vzájemnosti dospěli. Pořád se
vše více opírá o city, než o určité vědění a chtění.
Tak má »Slavie« dosud svůj význam aktuálni.
Vbk.