#1
alto_textblock
#1
26. července 1901.
#2
alto_textblock
#2
Číslo 13.
#3
alto_textblock
#3
LÍDKH LITERÁRNÍ.
#4
alto_textblock
#4
ZVLASTN
#5
alto_textblock
#5
PLOHA „NARODNIC
#7
alto_textblock
#7
k číslu 204.
#8
alto_textblock
#8
Památce Erbenově.
#9
alto_textblock
#9
2— Letos v listopadu bude tomu 90 let.
kdy se narodil, v loni v listopadu bylo tomu
30 let, co zemřel. Jeho rodné místo, Miletín,
slavi tyto dny jeho památku, odhalujíc mu po-
mník a vyvolává vzpomínky na život a práci
tichého, šlechetného muže, jenž je osudy svými
a činností svou typem ušlechtilého českého člo
věka z doby znovuzrození, vzpružení a rozkvětu
českého národa. Život jeho spadá počátkem do
nejvýznačnější doby, kdy první počátky byly pře-
konány, plyne v dobách krutých útisků, bojů
a strastí a končí na prahu nové lepší budoucnosti.
Je to život strastný, z chudoby vzešlý, těžkou
rukou osudu sevřený, nemocí zkrušený, přes to
však v té tísni všedního žití rozkvétá tichá,
silná, bohatě rozvitá duše, v níž věda a umění
spojily se ve vzácný soulad.
V historii literární naleznete málo mužů,
kteří by tak dokonale ovládali střízlivou vědu
a ve volných chvílích dovedli oddati se musám,
jako Erben. Jeho hluboký básnický cit, jenž dal
mu vystihnouti jako nikomu druhému u nás —
i do dnes — krásy lidové poesie, podřižoval se
vědomě a poslušně faktům vědy a hluboce
citový pěvec kytice, vzorný sběratel bájí slovan-
ských byl právě tak dokonalým odborníkem,
když šlo o to, rozpitvat lidovou tradici, sledovat
příbuznost látek, dohadovat se původu slov atd
V době, kdy v Německu přímo řádily
mythologické systémy a nejnemožnější fantasie,
které v každém slůvku sebraném z lidu shle-
dávaly hned trosky nádherných eposů pohansko-
germanských, bylo těžko vymaniti se zcelaz
běžného proudu. Avšak je význačno přece, jak
zcela jinak užil Erben běžné methody k svým
pracem. Proti úsilnému germanisování a mythi-
sování veškeré tradice lidové postavil prosté,
pečlivé sbírání všeho, co by mohlo véstí k zbu-
dování velkého paláce slovanské poesie. Od
překladů Nestorových letopisů, vydávání výboru
staročeské literatury až po drobné články, jimiž
vykládá různá slovanská jmena měsíců neb
registruje drobné povídky z lidu, celá jeho
snaha v literatuře nesla se k tomu, aby zjednal
dějinám slovanské lidové literatury pevný základ.
Hledal jej, jako vrstevníci jeho, v historii, v
podání, v starých památkách, methoda jeho
však daleko vyniká nad tehdejší soustavy ně-
mecké, ať již sledují Grimma, či jdou za Ben-
fevem. Dnes, kdy všechny tyto systémy mají
již jen historickou cenu a zbývá pouze materiál,
který snesly a to dosti nespolehlivě často, na-
cházíme v Erbenově výběru látek, v jeho stříz-
livém názoru na lidovou poesii, odmyslíme-lisi
některé běžné časové náhledy, vzor pečlivé
nestranné práce.
Literární historik vždy bude litovati, že
starost o život a historické studium nedopřály
Erbenovi, aby podnikl všechny ty práce lite-
rární, k nimž se chystal, a provedl všechny
plány, jež načrtal, a aby učinil víc tak zname-
nitých sbírek, jako jsou jeho Národní písně.
Neměli jsme před ním, a nemáme dosud po
něm nikoho, kdo by dovedl tak proniknout a
procítit duši lidu, vystihnout zdroje její poesie,
jako on.
Dnes svažujeme se již na jinou dráhu.
Přešla doba, kdy veškeré úsili šlo za poesiív
lidu, kdy zraky upíraly se do minulosti a pů-
vaby prostého venkova byli ideálem žití. Dnes
studujeme bídu lidu, hledíme pochopiti duši
jeho ve všem jejím hnutí, a ztrácíme v život-
ním boji smysl pro poetické stránky lidové
duše. Uveřejňujeme sice přesně sbírané svazky
lidové poesie a prosy, ohledáváme odborně kroj,
výšivky, stavby lidu; a nepochybuji, že vydáme
množství silných odborných svazků o celém
jeho bytu, pochybuji však, že napíše kdo z nás
— druhou Kytici.
#10
alto_textblock
#10
České spisy-
#11
alto_textblock
#11
* Henri Murger, Kapucínův román
Přeložil a úvodem opatřil Karel Titz. Světová
knihovna, red. Jar. Kvapil, sv. 215—217. Nakl.
J. Otto. Murger je tak proslaven jako autor slavné
knihy »Ze života pařížských Bohémů«, že ostatní
#12
alto_textblock
#12
práce jeho jsou čtoucímu obecenstvu skorem ne-
známy, a to nejen u nás. A přece zasluhují některé
věci jeho, aby byly čteny i dnes. I přítomný román
náleží k nejumělečtějším, obsahem i slohem dílům
Murgerovým. Je to prosté, ale věrné vylíčení italské
společnosti, určité doby. Autor s vřelým soucitem
líčí tu stav mučedníka, jejž pro víru vženou pro-
tivníci ve zločin a stává se obžalobcem těch, kdož
zneužili prostoty a upřímnosti mladíkovy k záměrům
sobeckým, ukrytým pod rouškou víry.
#13
alto_textblock
#13
* Moric Jókai, Ubozí boháči. (Szegény
gazdagok.) Román. Autorisovaný překlad G. N.
Mayerhoffera. Nakl. F. Šimáček. Plodný
autor románu »Komedianti života« a »Zlatý muž
napsal také dost prostředních věcí a ne vše, co nese
jmeno slavného autora, má skutečnou cenu. Avšak
román »Ubozí boháči« náleží k dobrým dílům Jó-
kaiovým. Jest to opět znamenité líčení současné
společnosti maďarské, v němž autor ukazuje ve
škeré svoje mistrovství. Osnova děje, jako u všech
jeho prací, dost je romantická, avšak nikde se ne-
stává nepodobnou pravdě. Román jest duchap lnou
antithesou zevního lesku velkého jmění a vnitřní
bídy, jež mnohdy trvá až za hrob.
* Henryk Sienkiewicz, Drobné po-
vídky. Levná illustrovaná knihovna. Ročník II.
Nakl. Ed. Beaufort. I ve svých drobných povíd-
kách, jež poměrně dosti záhy byly u nás překlá-
dány, jeví se veškeré mistrovství slavného polského
romanopisce. Již v prvních jeho povídkách jeví se
znamenitý jeho pozorovací talent a smysl pro
charakteristiku, ať již líčí polský lid ve své vlasti,
či život jeho v Americe, anebo biblické scény
výjevy ze současného života amerického. Ve všech
těchto povídkách jeví se vřelý soucit s nešťastnými
a potlačenými a některé z nich jsou skutečné perly.
Překlady povídek, jež obstarali V. Kredba, J. Žalov,
V. Hanus, J. Hudec, dr. Bořivoj Prusík a J. Roz-
voda, jsou velmi pěkné.
* Božena Němcová, Babička. Vybrané
spisy sv. V. Nakl. Emil Šolc v Telči. Jak známo,
byla »Babička« vyloučena ze školských knihoven.
Účinek tohoto rozšafného opatření byl zajímavý.
Vyšlo od té doby několik vydání tohoto klassického
díla naší výpravné prosy pro mládež, aby, když
následkem rozhodnutí těch kterých instancí není
přístupno mládeži prostřednictvím školních knihoven,
stalo se jejím majetkem tímto způsobem. Přítomné
vydání »Babičky«, levné a v pěkné úpravě, pojí se
k výboru spisů Boženy Němcové, vydanému již
dřive ve čtyrech svazcích.
#14
alto_textblock
#14
Z českých listů.
#15
alto_textblock
#15
* Učení Tolstého rozšířilo celou Evropu, dotklo se
nejbolestnějších otázek lidské duše, a ať již oprávně-
nost jeho je jakákoliv, jednu velikou zásluhu získalosi
v naší čistě materielní, průmyslné a obchodní době
vzrušilo lidstvo a přinutilo je zabývati se ethickými
otázkami, otázkami, jež po několik let zdály se na
dobro vyřízené a pochované. Předmět i methoda
způsobily rozruch a získaly Tolstému fanatické pří-
vržence — i odpůrce. Dnes přestává býti otázka již
tak akutní, ztratila pro široké vrstvy půvab novosti,
za to však je zralá pro klidné úvahy a vědeckou
diskussi. Odborné studie nedávají také na sebe čekati
I u nás zájem o učení Tolstého je nemalý a jeví se
jak ve vědě tak v belletrii. V posledních »Rozhle-
dech« učinil J. Sedláček zajímavý pokus v »studii
o Tolstém«, formuloval jeho učení o altruismu a
rozebral jeho slabé stránky. Staví proti sobě altruism
Kristův (miluj bližního jako sebe sama) a altruism
Tolstého (miluj blížního více nežli sebe sama) a do-
vozuje, že jeho altruism již v základu je pochybený
vede k sebeničení (autor užívá, myslím zbytečně
silnějšího slova sebevražda). Závěr, dosud neotištěný
lze z toho snadno uhodnouti, ale přes námitky, Tol.
stému činěné, a přes jich oprávněnost, nemožno po-
příti, že poučky jeho, byť nesledovatelné do krajních
důsledků, mají silný mravnící vliv. —
— V nynější době úsilné emancipace žen, kdy
třeba zvolna, přece však s úspěchem žena vyma-
ňuje se z podřízeného postavení, k němuž odsou-
zena byla socialními poměry a uplatňuje se ve vědě
tak ve společnosti, naskyta se přirozeně — nejen
ve vědě, ale téměř každému laikovi, kdo o věci pře-
mýšlí — otázka, jaký je po duševní stránce poměr
ženy k muži: je žena duševně dokonale stejná jako
muž, či liší se od sebe na vzájem? Je nadanějšíči
méně nadaná? A jsou rozdíly mezi ženou a mužem
založeny v rozdílech fysiologických či způsobeny jen
vychováním a okolnostmi? otázek plno a zajíma-
vých. »Živ ot« přinesl o nich zajímavou, nedo-
končenou dosud stať pod názvem »Psychologie ženy
ve světle nových zkušeností a theorií« od G. T. W.
Patrika. Článek konstatuje mnohé rozdíly a probírá
je zevrubně a postupně dle všech oborů lidského
smýšlení a cítění, kloní se k závěru, že vývoj ženy
vůči muži je opozděn. O konečném úsudku podáme
ještě svým časem zprávu.
* Časopis Musea království českého od
čísla k číslu věnuje více místa literární historii jak
staročeské tak moderní, české i slovanské. K různým
článkům předešlým, týkajícím se Dobnera, Stroupež-
nického a Zeyera, přistupuje ze starší doby Spiessův
#16
alto_textblock
#16
příspěvek k životopisu Kocína z Kocinétu a Prusíkův
souborný a přehledný referát o »Maximu Gorkij«
(pseud. A. M. Pěškova). Posledním časem došli k nám
rozmanité zprávy o tomto originálním spisovateli:
Prusík sebral si o něm význačnou literaturu ruskou
a podal přehledný obrázek jeho života.
#17
alto_textblock
#17
Čtenář.
#18
alto_textblock
#18
* Věstník Časopisu českých lékařů oti-
skuje referát dra. J. Zigmunda o sociálním tisku
lékařském. Registruji rád tento článek, poněvadž jest
jedním z nemnohých příspěvků k budoucímu syste-
matickému katalogu české literatury. Jednotlivé od-
borné časopisy naše vyciťují stále nalehavější potřebu
soustavného zpracování a katalogisování literatury
jednotlivých oborů vědních i jiných, pomáhajíce si
zatím podobnými občasnými přehledy. Článek Zig-
mundův není však také látkou svojí nezajímavý.
Vypisuje v úvodu nestranně účastenství českého tisku
na sociální akci českých lékařů, a z bibliografie sa-
motné již pouhé tituly článků výmluvně hlásají, jak
krutý vedou lékaři čeští boj o své postavení.
#19
alto_textblock
#19
* Našim knihovníkům, zvláště venkovským, při-
pomínám z téhož Časopisu českých lékařů
referát o pokusech, které činil Krausz s knihami ze
stanoviska hygienického, chtěje zjistiti, mohou-li knihy
přenášeti nákazu a do jaké míry. Výsledky jeho pozo-
rování jsou s to, aby zvlášť ve školách a v lidových
knihovnách desinfekce knih více bylo dbáno. Jedná
se o to, že v knihovnách veřejných velmi často by-
vají knihy vypůjčovány pro nemocné, a tu, byl-li
nemocný churav nakažlivě, přenáší kniha nákazu.
Také v antikvariatech může nastati nebezpečí nákazy,
a třeba tudíž opatrnosti. Krausz navrhuje zvláště pro
lidové knihovny desinfekci vodními parami, která však
bohužel v praxi nedá se asi snadno provésti.
#20
alto_textblock
#20
Slovanské spisy-
#21
alto_textblock
#21
* F. M. Dostojevský: Běsové. Román.
Z ruštiny přel. Jan Wagner. Nákl. »Přítele domo-
viny« Edv. Beauforta v Praze. 1900.
Dějový obsah jest jako vždy u Dostojevského
i v tomto románě ohromný, pestrý a nadmíru pou-
tavý. Ale jako vždy, tak i tentokráte není to síla
pouhé sensace dějové, co by tvořilo hlavní cenu díla.
Autorův názor o lidech a světě i znamenitá forma,
jakou nám podává, jsou hlavní věci. Umění a filo-
sofii Dostojevského poznávati znamená zabývati se
věcmi, jež jsou z nejvzácnějších součástek obsahu
duševního života současnosti.
Uměuí Dostojevského jest realné, není však
naturalistné. Vyznačuje autora zvláštní silné proni-
kání duší, vlastně jen výrazu duší, ale takové
pronikání, že zachycením a reprodukcí výrazu i sama
duše se podává. Neanalysuje, nepytvá, zvláště ne-
podává figur zastavených, na čas pozorování ne-
činných a nehybných, jako chloroformovaných, jak
bývá obyčejem románů popisných a analytických.
Ani nekreslí tlustými čarami. Vše je u něho v nej-
živějším pohybu; obrysy kmitají, barvy se rozpty-
lují v nesčíslné tečky a skvrny, jen zřídka na jedno
místo silněji nanesené. A při tom stálý šuma
proud, podivuhodně bohatý proud výmluvnosti, stra-
katé, neklidné, z nitra vášnívě popoháněné. Nemluví-li
osoby románu, rozpráví sám autor (ne vypráví)
individualním tónem blízkého svědka událostí; stále
důtklivý, posunkový, plný pozoru, aby se obecenstvo
nezapomnělo na věc dobře podívat, aby nezívalo,
něco jen povrchně nevyslechlo.
Má plné ruce uchystaných překvapení, nápovědí,
obratů, slibů do budoucího rozřešení. Zvláště mocně
působí jeho přirozená, jemná, protože z humorného
názoru, třeba více pessimistického, pocházející ironie.
On jako Angličan své figury ubohé miluje a v slzách
se na ně usmíva; ne však bez výjimky. Jsou figury,
jejichž nebezpečné vlastnosti stíhá přímými odsudky
tónu velice přísného.
To se musí státi zde na př. Petru Štěpanoviči,
hlavnímu strůjci pletich, nepokojů a zločinů, člověku
zvrhlému v citech i zásadách, posedlému Katilinovci
převratu a záhuby všeho, otroku zvrhlé myšlenky.
Toho Dostojevský líčí úžasnou silou dialogů a popisů
přímo, bez irenie. Zprvu viděti neobyčejného mluvku,
pak se objeví rázem arci ničema, prohnaný potřeštěnec
ideje »vyvolat vzpouru a ze základu vyvrátit všecko,
hlavně pomocí zhýralosti.« »Všecko zrušit, říši i mrav-
nost!« (str. 927). Úřadům se nabízí za vyzvědače,
spolkům za emisara komitétů, rodinám za důvěrníka,
jednotlivcům za přítele, a zrazuje všecky napořád,
ani vraždy, ani paličství se nelekaje.
Cíl jeho? problematická rovnost, ale to taková,
aby se týkala jen ponižených devíti desetin lidí
ostatních; on sám a jeho druh Stavrogin budou v té
desitině, kterou utvoří povýšení vladaři. Hrozná to
propast zla, kterou jeví tato duše, hrozná i v cíli
i v obratných prostředcích. Všude má najaté na-
slouchače v sluzích a služkách, pak ohrožuje pány
jich rodin tajemstvími, šíří přízrak strachu a nejistoty,
zaplétá lidí do zločinu, aby je měl dokonale v moci.
Zkrátka je to uměním hrozné síly vylíčený
hrozný ďábel. Pravá půlnoc nihilismu, kdy rej pří-
šerných duchů zlé moci je nejdivější.
Takový přísný tón nepostihne však nihilistu
druhu zcela jiného, protože nevinně směšného, ja-
kým je Štěpán Trofimovič. Za to je obětí autor ovy