#1
alto_textblock
#1
Dne 3. května 1900.
#2
alto_textblock
#2
KATOLICKÉ LISTY
#3
alto_textblock
#3
Číslo 120. Strana 3.
#4
alto_textblock
#4
jest zakladatelem její za panování papeže sv. Liboria
již uprostřed 4. století.
Jeho Milost ndp. kníže arcibiskup Lev svob.
pán Skrbenský sloužil mši sv. za assistence
monsign. Zapletala a dp. Mořice Píchy a bo-
hoslovců české kolleje, mezi nimi byl i jeden kněz.
Za mše sv. zpívány byly velebné písně kostelní »Ti-
síckrát pozdravujeme Tebe«, po pozdvihování pak
»Zdrávas dcero Boha Otce« a jiné, které poutaly po
zornost všech zbožných křesťanů přítomných v ko-
stele. Při mši sv. přistoupila veliká většina kněží
i laikův obojího pohlaví k sv. přijímání, jež podával
sám Jeho knížecí Milost a vsdp. prelát dr. František
Krásl. Po mši sv. byl veden průvod po rozsáhlé
basilice za zbožného zpěvu všech poutníků. Zmíniti
se dlužno při této příležitosti o Jeho Jasnosti princi
Karlu ze Schwarzenbergů, který jako zbožný
katolík mezi lidem všech pobožností se účastnila
vzorným příkladem všem předcházel. Rovněž vysoko-
rodý pan baron Béla Dercsenyi celý postup po-
božnosti s námi vykonal a přistoupil opětně k sv
přijímání v neděli, začež zvláštní zmínky zasluhuje
že všecky svízele pouti sebou konal, jak na cestě, tak
i zde v Římě, ač stářím již pokročil.
Po ukončené pobožnosti v kostele Maria Mag-
giore nastoupila celá výprava průvod do basiliky sv.
Jana v Lateránu, která jest hlavou a matkou
všech kostelů v Římě i ve světě, do níž jsme vstou-
pili branou zlatou za zpěvu mohutného chorálu sv.
Václava, což působilo na všecky velice četné účast-
níky zde shromážděné velikolepým dojmem, tak že
se všichni po nás obraceli a mnozí z nich nás násle-
dovali a tázali, odkud toto procesí jest, a s živou
účastí pak slyšeli, že jsou to zástupcové českého ná-
roda, který slyne nemalou pobožností. To vše stalo
se za vedení nejdůstojnějšího arcipastýře. Pobožnost
naše byla ukončena v prostřední lodi za všeobecného
nadšení poutníků, načež se tito rozešli ku prohlídce
tohoto památného kostela.
Poblíže apsidy jest náhrobek papeže Inno-
cence III., kterého si vyvolil nynější sv. Otec za vzor.
Apsidu, kde nejkrásnější velikonoční pobožnosti z ce-
lého Říma se konají, dal nynější sv. Otec velikým
nákladem vyzdobiti. Tato velikolepá basilika nás tím
více zajímala, poněvadž jest sv. Otci nejmilejší a kde
také proto si přeje býti pochován. V nádherné kapli
Torbonia ozdobené reliefy a sochami několika
světců byl také náš krajan sv. Jan Nepomucký
za svatého prohlášen Benediktem XIII. r. 1728. —
Jeho Svatost chová k tomuto světci zvláštní úctu,
což dal nejednou na jevo při různých příležitostech.
V témž kostele jest uchován původní dřevěný stůl
večeře Páně nad oltářem nejsv. Svátosti. Odpočívá
tam též papež Kliment XII.
Po té rozloučili jsme se se svým milovaným arci-
pastýřem, kterému v předsíni basiliky předvedli cizí
poutníci své dítky a prosili, aby jim požehnal, čemuž
Jeho knížecí Milost s největší laskavostí vyhověl. —
Větší čásť poutníkův odebrala se k sv. schodům, aby
tam vykonala svoji pobožnost, načež někteří poutníci
odešli do města, aby si prohlédli některé kostelya
jiné památky římské.
Přesně o 1/24. hod. odpol. konala se poslední
pobožnost za příčinou získání plnomocných odpůstků
ve velechrámě sv. Petra, kde nás očekával opět Jeho
knížecí Milost, načež jsme se odebrali za zpěvu lore-
tanské litanie v nejvzornějším pořádku ve čtyřstupu
ke kapli nejsv. Svátosti, odkud vychází sv. Otec
z Vatikánu k veřejným audiencím, kdež jsme se po-
klonili nejsv. Svátosti, načež opět za velebného zpěvu
jsme se odebrali ke konfessi čili ku hrobu sv. Petra,
kde dokončili jsme svoji pobožnost.
Po té povstal Jeho knížecí arcibiskupská Milost
a za vzorného ticha a všeobecné pozornosti nejen
našich poutníků, ale i nesčetných cizinců, mezi nimiž
bylo zvláště pozorovati mnoho Slováků, kteří se
k nám přidružili a naslouchali lahodným zvukům
české řeči vysokého církevního hodnostáře. Řeč nej-
důstojnějšího arcipastýře pak tuto podáváme doslovně
jako velmi milou a srdečnou upomínku na celou
pouť. Zněla pak tato památná slova v plynné a da-
leko slyšitelné češtině takto:
»Drazí poutníci! Ke konci vykonaných jubilej-
ních slavností a pobožností považuji za svoji milou
povinnost, abych k Vám promluvil ještě několik
slov na rozloučenou. Jsou to slova radosti a slova
nejsrdečnějších díků. Předně děkuji Vám, dů-
stojní pánové, kteří jste krásným a vzne-
šeným příkladem předcházeli všem ostatním pout-
níkům, a tuto oběť s velice upřímnou pobožnostía
obětí vykonali. Avšak tak také Vám děkuji, nejmi-
lejší věřící, kteří jste se stejnou pobožností a obě-
tavostí vykonali tuto posvátnou pouť. Jsem pře-
svědčen, že tato pouť slouží všem i zde ve věčném
městě jak k radosti, tak k útěše, neboť chovali jste
se, drazí poutníci, velice vzorně a věru pobožně. Za
to Vám děkuji z celého srdce svého, a prosím, abyste
ten dojem, to símě pravé křesťanské zbožnosti a lásky
rozšiřovali, abyste se pevně přidržovali posvátné víry
#5
alto_textblock
#5
křesťansko-katolické, abyste hleděli tuto sv. víru
jak v rodinách, tak ve veřejném životě
skutkem prováděti, aby tato pouť česká
nám všem byla ku prospěchu a spa-
sení věčnému. Opakuji svoje nejsrdečnější díky
a prosím Vás, důstojní pánové a předrazí věřící,
abyste také v modlitbách kráčeli, pa-
mětlivi jsouce svého arcibiskupa a
nejdůstojnějších biskupů českých, aby
nám Pán Bůh popřál sv. víry podle povinnosti za-
chovávati a rozšiřovati zásady sv. náboženství, a by
byl, jak dnešní sv. evangelium naznačuje, jeden
ovčinec a jeden pastýř. Amen.«
»Dejž to Pán Bůh«, rozléhalo se rozsáhlými
prostorami velikolepé basiliky knížat apoštolských ze
srdce všech účastníků této společné pouti na znamení
vděčnosti k obětavému arcipastýři, který nelekal se
obtíží cesty a pouti, ač přestál ve své nové domo-
vině nemilou chorobu. Nebylo tedy divu, že se ozval
mohutný souhlas se slovy nejdp. knížete-arcibiskupa
z povolaných úst výmluvného řečníka a hodnostáře
církevního Jeho Milosti vsdp. preláta Dra. Františka
Krásla, který vznešenému knížeti-arcibiskupu po-
děkoval těmito slovy:
»Vaše knížecí Milosti, nejdůstojnější náš arci-
pastýři! Dvě věci těšily nás na této daleké pouti naší
do věčného Říma za příčinou milostivého léta, aby-
chom se poklonili hlavě celého křesťanstva. Naši
poutníci mnoho zkusili na této pouti, ale dvě věci,
pravím, nám tyto obtíže nemalou měrou osladily. Zde
u tohoto oltáře viděli jsme tváří v tvář svého milo-
vaného sv. Otce, který nám všem žehnal a který se
tomu těšil, že v takovém počtu jsme sem přišli, který
se i na tento počet dotazoval, který nejen nám, nýbrž
také všem sobě milým v daleké otčině požehnání dáti
ráčil.
Těšilo nás však také, že náš milovaný arcipastýř
s námi tuto pouť vykonal. A snad je to v dějinách
poprvé, kdy arcipastýř v klenbách to-
hoto velikolepého chrámu společně
se objevil, kde mši sv. sloužil uprostřed poutníků
a kde jsme si od srdce upřímného zazpívali. To
máme děkovati Vaší knížecí Milosti.
Račte býti ujištěn, že to přání, které jste zde ráčil
pronésti, abychom i Vaší knížecí Milosti i také nej-
důstojnějších biskupů českých pamětlivi byli na mo-
dlitbách dojmu, který hluboko v srdcích našich vryt
jest; neboť si ničeho jiného nepřejeme a srdečně se
za to modlíme a upřímně prosíme, aby Vaše knížecí
Milost, náš dobrý arcipastýř, nám dlouho a dlouho
zachován býti ráčil. My si přejeme všeho toho, co
náš laskavý arcipastýř zde vysloviti ráčil, aby se také
splnilo: aby Pán Bůh víru křesťanskou rozmnožovati
ráčil a králům a knížatům pokoje udělil, aby kře-
sťansko-katolická víra v celém křesťanském světě
rozkvétala a stále se rozmnožovala. Jsem také pře-
svědčen, že každý z účastníků těchto jubilejních po-
božností bude zvěstovati dobrotu a laskavost Vaší
knížecí Milosti, kterak jste nás povzbuzovati ráčil ku
pobožnosti, a kterak se naplnila pravdivost rčení:
»Qualis rex, talis grex« (jaký král, takové stádce).
Zaplať Pán Bůh Vaší knížecí Milosti, co jste nám na
této jubilejní pouti prokázati ráčil.«
Ze srdce všech poutníků byla promluvena tato
hluboce procítěná slova, tak že ze sterých úst ozýval
se souhlasný dík: »Zaplať Bůh, zaplať Pán Bůh.«
Po těchto dojemných okamžicích zapěli všichni
poutníci chorál sv. Václava, když již za průvodu po
intonování vsd. mons. Zapletala zazněla svato-
petrským chrámem děkoslovná píseň »Tě, Bože, chvá-
líme«. Pak byla zapěna pa pežská hymna, která zněla
tu neméně velebně, když ji byli poutníci již za audi-
ence sv. Otce tak nadšeně přednášeli. Ke konci pak
zazněla souhlasně u poutníků českých rakouská ná-
rodní hymna.
Všichni poutníci pak prosili toužebně o vrchno-
pastýřské požehnání na cestu, které by byl udělil
nejd. arcipastýř zajisté s největší laskavostí, kdyby
tomu nebyla bránila překážka, že v chrámu svato-
petrském smí je uděliti pouze nejvyšší hlava veškeré
církve, sv. Otec sám. Poutníci však přes to přibližo-
vali se s úctou a vděčností k svému vrchnímu pa-
stýři, aby mu poděkovali za vznešený příklad a za
vzácné vedení při všech pobožnostech jubilejních.
Jako u všech basilik, tak také u tohoto vele-
památného chrámu rozmlouval Jeho knížecí Milost
s mnohými poutníky přelaskavě a srdečně, při čemž
opětně vyslovil svoji nemalou radost ze vzorného
chování poutníků a jejich zbožnosti a přál všeho do-
brého a hojně milostí Božích na cestu i ke všem pod-
nikům.
Vlídný zjev církevního knížete vábil a poutal
opětně k sobě nejen poutníky z vlasti české i mo-
ravské, nýbrž i domorodé obyvatelstvo, tak že právem
možno tvrditi, že svojí vlídností učinil na Římany nej-
lepší dojem. Měšťané římští i venkované k pouti
přišlí přiváděli k němu svoje dítky a považovali to
za nemalé vyznamenání, když »arcivescovo di Praga«
jim udělil sv. požehnání. Všichni účastníci vzpomněli
#6
alto_textblock
#6
si tu na vzácný příklad samého Spasitele našeho
který rovněž v nemalé lásce měl maličké, jim žehnal,
vztahuje na ně svoje posvátné ruce a vyslovil pa-
mátná slova: »Nechte maličkých přijíti ke mně a
nebraňte jim, neboť jejich jest království nebeské.«
Ačkoli jsme se mohli dlouho těšiti z přítomnosti-
svého arcipastýře, přece bolestným nám byl rozchod-
od milovaného otce. Poutníci neopustili těchto po-
svátných míst, dokud Jeho knížecí Milost v průvodu
vsdpp. kanovníků preláta dra. Krásla, dra. Doubravy,
dra. Sedláka, dra. Buriana, msgra. Zapletala, cestov-
ního maršálka prof. Drozda a ceremonáře Mořice.
Píchy, neodešel za laskavého kynutí na rozloučení.
Všichni poutníci při tom přáli svému vrchnímu
pastýři ze srdce upřímného všeho dobrého, zejména
však jsme prosili všemocného dárce síly, aby mu dal
hojně zdraví a dlouhého věku, jakož i trpělivosti, aby
všecky povinnosti svého obtížného úřadu mohl vy-
konávati. Také jsme vyslovili přání, aby nás spo-
lečně všecky i s jinými četnými příslušníky našeho
drahého národa přivedl opět do Říma za deset roků
za příčinou památných stoletých narozenin slavně pa-
nujícího papeže Lva XIII., bude-li to vůle Boží.
Končíme tuto zprávu o dokonaných jubilejních
slavnostech z obavy, aby nebyla ještě delší, aby naši
pražští kollegové v redakci zasedající, se příliš ne-
horšili na nás, že jim ubíráme v listě příliš místa
k vůli římské pouti, dále též pro fysickou únavu, ano
zatím při nejpilnější práci uplynula druhá hodina —
noční, vlastně ranní. Vzpomněli jsme si při tom slov
vdp. notáře a redaktora zkušeného Petra Kopala,
který nám na rozloučenou řekl: »Budete míti špatnou
cestu. Redaktor, místo co by si odpočinul po celo-
denních námahách a prohlídkách cizího města jako
jiní účastníci, aby si sedl k psacímu stolku a podával
zprávy o pouti.« A při vší námaze tělesné i duševní
jest považován redaktor za nevyhnutelné zlo, a do-
konce také ovšem pouze žertem bylo kdesi pověděno,
za nejhoršího člevěka. Proč? Protože se ho každý
bojí! Dáť všecko do novin! Ale zajímavo jest, že
každý čtenář všecko opét v novinách hledá. Ale
kdyby tak nevyšly jeden den noviny, byl by celý
svět obrácen na ruby. Jednomu by chyběla ruka
pravá, jinému levá a mnohým — celá hlava, protože
redaktor »dělá« veřejné mínění a myslí za mnohé
čtenáře. Nemalou útěchou jsou každému redaktoru
významná slova: »Co kdo haní, rád má!«
Tímto žertovným a nevinným intermezzem kon-
číme svůj dnešní referát, podotýkajíce, že v neděli
v poledne se konala upřímná slavnost v české kolleji
v Římě za přítomnosti Jeho kníž. Milosti ndp. arci-
biskupa Lva svob. pána Skrbenského, o níž
podáme příště zprávu.
V pondělí poutníci dle libosti prohlédnou si
ještě zbylé památky, v úterý se pořádá výlet do
Tivoli, ve středu, případně ve čtvrtek, odjezd ně-
kterých do Neapole a mnozí nastoupí zpáteční cestu
do drahé vlasti. Pokud čas stačí, budeme zasílati
další zprávy z Říma i z Neapole. Počasí jest pře-
krásné, teplo veliké, přes 30 stupňů Celsia. Zatím
nás docházejí zprávy, že v Čechách napadl sníh a je
studeno. Pozdrav všem stoupencům ve vlasti.
#7
alto_textblock
#7
Zprávy denní.
#8
alto_textblock
#8
* »Čas« a exercicie žáků na středních
školách. Helvetský orgán Herbenův »Čas« má
strach, že naše katolická mládež na školách středních
pokazí se zavedenými exerciciemi. V č. 51. »Času«
ze dne 26. dubna čteme o průběhu exercicií na tře-
bíčském gymnasiu, kteréžto duchovní cvičení je asi
trnem v oku helvetskému »Času«, takže farizejským
způsobem píše proti těmto cvičením, jakoby tato po-
božnost mládež spíše přivedla k posmívání víry než
k pravé pobožnosti. Na to uvádí rozvrh duchovního
cvičení na třebíčském gymnasiu, které trvalo půl
čtvrta dne. Celé cvičení pozůstávalo z ranní exhorty
a mše sv. a odpoledne exhorta a požehnání s modlit-
bami. Celkem bylo tedy asi 6 exhort a doma žáci
měli zabývati se duchovním čtením, jako: Sv. Fran-
tišek: »Bohumil«; Škopole: »Boj duchovní«; Tomáš
Kempenský: »Následování Krista«; dr. Lynkač: »Le-
gendy«. Katecheta prý žádal, by žáci obsah exhort
a domácí četby stručně sepsali, a tak chudáci musili
za 4 dny napsati 10 úkolů. Není to hrozná ukrut-
nost těch katechetů? Duchovní toto cvičení prý více
poškodí, poněvadž prý mládež má se modliti jen
málo, ne tak mnoho. Jak mnoho hodin zaujati
byli žáci pobožností zajisté vidno z rozvrhu. Ráno
byla exhorta a mše sv., což mohlo trvati jednu ho-
dinu, na to měli volno až do odpoledne, kdy zase
byla exhorta, litanie a sv. požehnání, což opět trvati
mohlo jednu hodinu. Doma žáci četli jistě jak dlouho
chtěli. Tedy nebylo to nějaké moření mládeže, ale roz-
umné roztřídění pobožnosti. Ostatně byl sv. týden a
já myslím, že i žáci mohou aspoň jednou v roce za-
nechati četby světské na chvíli a trochu zahloubati se
do pravd božských. Než, helvetskému »Času« to není
vhod, protože pobožnost byla pro katolickou mládež!