Strana 2. Číslo 330.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 1. prosince 1900.

lých stran poslanecké sněmovny utvořena byla nová koalice, ve kteréž měli by místo také Čechové. Tito zvláště proto, že není žádné naděje, že by jich v po- litickém a národním jejich snažení přestala podporo- vatí česká konservativní velkostatkářská strana. Ne- věříme sice podstatě těchto pověstí, ale nějaké zrno pravdy v nich podle všeho jest přece. Proto, že není možno, aby věřily směrodatné kruhy ve Vídni, že by bez uspokojení českého národa mohlo dojíti v Ra- kousku ke vnitřnímu klidu. Kdyby popíraly a tu- tlaly českou otázku sebe více, ozvala by se silou dvojnásobnou vždycky. Nezbude proto nic jiného, než aby konečně přece jednou ji započaly řešiti. A roz- řešily by ji snadno. Třeba jen, aby vstoupily na půdu naprosté rovnoprávnosti a rovnocennosti obou národ- ních kmenů v Čechách. Učiní-li to, pomine »česká otázka« šmahem a hned. Ne-li, bude naší polovicí říše zmítati veliký dosavadní vnitřní boj dále. Národ český boj přečká. A přečká její bohdá, vítězně. Ale jinou jest otázka, zda-li by jej přečkala — říše. Za příští její osudy jsou zodpovědni nynější řiditelové jejích dnešních i příštích osudův a nikoliv čeští po- slanci. Jestliže ve Vídni nebude co nejdříve to po- chopeno, nadejdou říši doby, dob dnešních da. leko horší. Dr. Herold uveřejňuje ve dnešních »N. L.s otevřený list, platíci nově jmenovanému presidentu vrchního zemského soudu v Čechách ryt. Wesse- lymu. Vypisuje v něm na základě historických dat, kterak ohledně jazykové otázky při soudech, jak pokud se týče služby vnější, tak i ohledně služby vnitřní platí zásadní rovnoprávnost obou jazyků zem- ských, obnoveným zřízením zemským a kabinetním listem ze dne 8. dubna 1848 uznaná a článkem XIX. st. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 potvrzená. Čslý otevřený list dra. Herolda jest psán z velikou přesvědčivostí, hájí právo našeho jazyka při soudech velice zdatně a důsledně a vrcholí v závěrku násle- dujícím: »Význam justice v životě státním a občan- ském netřeba doličovati; bezpečí právní je pro je- dnotlivce i pro celé národy nejbezpečnější zárukou spořádaného života právního a státního. Vznešený úkol soudce může býti jen tenkráte dosažen, když obyvatelstvo v každém směru proniknuto je důvěrou, že soud a jeho orgány řídí se jedině vydanými plat- nými zákony a neodvislost soudce může jen tenkráte státi se skutkem, když soudní orgány mají vědomí právní, že nikoli politické prouděnía národní nevraživost, nýbrž jedině platné zákony a positivní právo jsou 3ix. by se alo, jako v posledním čase, jednání podle zákonů vyklá- dalo za odpor, jestliže by se důvěra soudce i obyva- telstva o positivní zákony tajnými ordonancemi po- rušovala, pak ovšem také vážnost a důvěra musila by býti otřesena. Vaše Slovutnosti! Není Vás za- jisté tajno, že přicházíte do země obývané dvěma ná- rody vysoce kulturními a pokročilými, máte zajisté to přesvědčení, že oba tito národové mají stejný nárok a stejné právo, aby bylo v ohledu národním a ja- zykovém stejně s nimi akládáno. Rovněž zajisté Jste přesvědčen, že za mocného vlnobití národních vášní v této zemi instituce soudní může zůstati jen tenkráte neotřesena, když oba národové stejně budou lnouti k ní důvěrou. To však státi se může jen tehdy,

když práv obou národů bude stejně šetřeno a když pronikavým způsobem zákony platné o rovnoprávnosti národní v soudnictví se budou prováděti. Je-li tedy Vaše Slovutnost odhodlána zakonům a spravedlnosti v každém ohledu zjednati v této zemi průchod, pak zajisté mi nezazlíte, že touto cestou se k Vám obracím se slušnou žádostí, aby toto co nejdříve plnou měrou bylo provedeno a aby nynější stav, který nevyhovuje ani zákonům, ani spravedlnosti, byl odstraněn.« »Uherská« liturgie. Řecko-katolický biskup Julius Firczak v Munkáči vydal k duchovenstvu své diecése a ke svým věřícím za příčinou blížících se Vánoc a konce Sv. roku pastýřský list, ve kterém dotýká se také uherské liturgické řeči. Ndp. biskup odsuzuje, že otázka liturgického jazyka vykořisťována jest k politickým a národním účelům a zavdává tím podnět ke sporům, jimž v zájmu církve a vlasti musejí býti položeny meze. Vážně proto napomíná biskup své duchovní a věřící, aby sdržovali se rozprav o této otázce. Rozhodnouti může v té příčině jen sv. Otec. Četní řecko-katoličtí du- chovní uherského jazyka podali Jeho Svatosti po- drobné memorandum s prosbou, aby povolil používání uherského jazyka při bohoslužbě. Máme tudíž povin- nost vyčkati rozhodnutí sv. Otce a potom ho uposlech- nouti. Jest rovněž tak chybné, označují-li se za špatné vlastence ony osoby, kteréž hájí staroslovanský litur- gický jazyk, jako když řevolucionáři nazýváni jsou oni, kteří domáhají se uherského jazyka při oltáři. Moji věřící — končí pastýřský list — mluví částečně uhersky, částečně rusínsky, částečně slovácky, ale žádný z těchto kmenů nedá ve věrnosti a oddanosti k milované vlasti předčíti se od druhého. — Kdyby maďarští chauvinisté jen poněkud myslili, musili by dobře se stříci, aby Uhry ohrožovali nadhazováním jazykové otázky v církvi. Neníť — praví »Vat.« — žádné větší ochrany pro jednotu zemí koruny sv. Ště- pána, než-li neochvějnost církevních jazyků, jest proto již velice želeti, že zavdán vůbec jest podnět k váž- nější akci, týkající se zavedení »uherské« liturgie. Kn. Müuster, německý velevyslanec v Paříži, kterýž právě odstoupil, nemůže si věru stěžovati, že by nezasypávaly jeho všecku diplomatickou činnost nejvyšší chválou. »Köln. Ztg.« praví na př., že kníže Münster jako člen říšského německého sněmu opět a opět utkal se ostrým sporem s kníž. Bismarkem. Zvláště tenkráte, kdy společně s drem. Windthorstem učinil návrh na zřízení německého horního sněmu a když žádal, aby při provozování německé mincovní jednoty na rubu německých zlatých říšských mincí nebyl vyražen obraz zeměpána, nýbrž obraz císařův. Kn, Bismark vystoupil proti těmto politickým význam- ným návrhům se vší rozhodností a tvrdI, že obraz zeměpánů na mincích jest nejsilnějším důkazem, že německá knížata přiznávají se k říši. Řekl tenkráte doslovné: »Jestliže bavorský král razí na jedné straněžsvou podobiznu, na druhé pak císařský říšský znak, může vyznávati zjevněji a trvaleji, že lpí na říši a že chce býti členem této říše?« Ale také přes tuto různost mínění bylo Bismarkovým dílem, že hr. Münster stal se německým velevyslancem v Lon- dýně. — Jiří Herbert kníže Münster, pů- vodem hrabě Münster Ledenburg, narodil se v Anglii. Byl proto také a pro svou pozdější činnost diplo- matickou považován spíše za Augličana než za

Němce. Diplomatickou dráhu nastoupil po anexi Ha- noverska Pruskem, do jehož služeb nastoupil. Když byl marně namáhal se, aby tehdejšího hanoveránského krále Jiřího přiměl ke spolku proti Rakousku, od- stoupil. Od r. 1867 do 1873 byl členem říšského sněmu německého. Dne 26. června 1873 byl spíše z courtoisie proti Anglii jmenován vyslancem něme- meckým v Londýně a byl jím po 12 roků. R 1885 byl jmenován vyslancem v Paříži a setrval tam až do dneška. V německém tisku se praví, že tehdáž na vrcholu své všemohoucnosti stojící kancléř Bismark spůsobil jeho přeložení z Londýna, proto prý, že bylo nebezpečí, že by Münster mohl ztratiti v Londýně cit pro otčinu a ve svém cítění přikloniti se k národu, v jehož středu žil. V Paříži stal se Münster ná- stupcem bývalého říšského kancléře knížete Hohen- lohe a těšil se neobyčejné důvěře zesnulého císaře Vi- léma I., o čemž nad jiné svědčí povýšení hrab. Mün- stera do dědičného knížecího stavu s predikátem »Fürst Münster von Derenburg«. Americká osada v Berlíně konala včera u příležitosti národní slavnosti díkůčinění hostinu, při níž americký vyslanec White provolal slávu císaři Vilému a presidentu Mac Kinleyovi. Prohlásil při tom zároveň, že po celé trvání společných operací v Číně trvaly a trvají dosud nejsrdečnější poměry mezi Spojenými státy a Německem. Car Mikuláš vyslovil sultánu za jeho přání, zaslané prostřednictvím velevyslance Sinověva, aby co nejdříve se uzdravil, srdečný dík a dodal, že spatřuje v zájmu, který mu dal na jevo za průběhu nemoci carovy, nový důkaz jeho přátelství. Arménský biskup v Mušu msgr. Pap- ker byl od místních úřadů dán do vazby, protože podal stížnost na Kurdy pro pronásledování a týrán arménského obyvatelstva. Srbský král Alexandr obdržel od ruské ca- revny Alexandry telegram, v němž mu děkuje a také královně za přání, nesoucí se ku brzkému uzdravení cara Mikuláše. Španělská poslanecká sněmovna konala včera schůzi, v níž posl. Robbso brojil proti na- stávajícímu sňatku princezny Asturské se synem hr. z Čaorty. Propůjčil při tom výrazu svému přesvědčení že by tímto sňatkem utrpěti mohly přátelské poměry Španělska k Italii. Dlužno prý vyčkati, až král stane se plnoletým, aby pak mohl rozhodnouti sám. Řečník na konec vyzýval státníky, aby postavili se proti tomuto sňatku, kterýž nevyhovuje státní raisoně. Proslýchá se, že také Sagasta bude mluviti proti to- muto sňatku. Opposice anglického parlamentu hodlá hned po jeho zahájení navrhnouti dvojí nad míru ostrý denní pořádek. První týká se válčení v jižní Africe, druhý jest namířen proti Chamberlainovi. Denní pořádek proti válčení v jižní Africe zní: »Pokračování ve válce v jižní Africe vede ke zkáze této země a znamená pro Vel. Britanni téžké ztráty na drahocenných životech a penězích; dále jest systém, přijatý nejnověji od našich generálů, podle něhož se ničí farmy, ze žen pak a dětí se dělají zajatci nebo lidé bez přístřeší, barbarství, jenž neod- povídá mravům anglickým a není s to, aby vedl k kýženému cíli — t. j. aby donutil muže ke kapi- tulaci a budoucím pokolením nezanechal dědictví

udělal bys takovou podkovu, jako je tato?« »V jed- nom ohni,« odvětil Ježíš. Eligius znovu dal se do smíchu; myslil, že to- varyš se zbláznil, neboť jiní k tomu potřebovali pět až šest ohňů »A ukážeš mi, jak to děláš?« otázal se posměšně. »Rád, mistře,« odpověděl Ježíš, a pozdvihnuv klidně kleště a vzav u kovadliny prut surového že- leza, vrazil jej do ohně. Pak dal znamení k pohybo- vání měchu. Oheň, udušen z počátku pod uhlím, vyrazil v modravých proužcích ven; miliony jisker vytryskly z ohniště; brzy červený plamen objal po- travu, která mu byla podána; čas od času zručný tovaryš kropil ohniště, které na okamžik ztmavené ihned propuklo celou silou a živější barvou; konečně žár zdál se jako litou hmotou roztavenou; v oka- mžení láva zbělela, takže celá hořlavá část uhlí byla strávena; na to Ježíš vytáhl ze žáru podkovu skoro bílou, položil ji na kovadlinu a toče jí jednou rukou, bušil do ní druhou rukou a dal ji několika údery konečně tvar, ke kterému by se Eligius nebyl ještě ani přiblížil. Vše bylo tak rychle odbyto, že ubohý mistr nad mistry sotva uviděl více než oheň. »Zde jest!« tvrdil Ježíš. Eligius vzal ji do ruky v naději, že nějakou chybu na ní najde; ale- nechybělo ničeho; jakkoliv měl špatný úmysl, nemohl mu vytknouti ani jediné chybičky. »Ano, ano,« obracel ji sem a tam, »ano, není špatná . . . skutečně na obyčejného dělníka není špatná. Ale,« pokračoval, doufaje Ježíše poučovati, »to není vše uměti udělati podkovu, ale jest třeba také věděti, jak se přibije koni na nohu. Tys mi řekl také, neklamu-li se, že umíš také koně okovati?« »Ano, mistře,« odvětil

Ježíš. »Přiveďte koně a připravte jej!« poručil El- gius učeníkům. », toho není třeba,« odpověděl Je- žíš; »znám způsob, kterým si ušetřím námahy a času.« »A jaký způsob je to?« divil se Eligius. »Hned uvidíte!« odpověděl Ježíš. Po těchto slovích otevřel nůž, který vyndal ze své kapsy, přistoupil ke koni, pozdvihl mu jednu z zadních noh, uřízl ji při prvním dolejším kloubu, dal ji do svěráku, připevnil na ni podkovu velmi snadně a vzav ji ze svěráku, dal ji na předešlé místo nohy a tak opakoval tentýž výkon s týmž výsledkema s touž lehkostí, tak že zvíře se ani nepohnulo. Eli- gius pozoroval však výkon ten v největším úžasu. »Již jest hotovo, mistře«, prohodil Ježíš, při- pevňuje čtvrtou nohu s kopytem. »Vidím, vidím,« marně se namáhaje skrýti své podivení. »Nevyznáte se v tomto způsobu práce?« »I ano, ano, vyznám, slyšel jsem o tom, . . . ale dosud jsem toho ne- zkusil a proto dávám svému způsobu přednost.« »Mýlíte se,« mluvil dále Ježíš, »tento způsob jest pohodlnější a rychlejší«. Možno si pomysliti, že Eligius chránil se propustiti tak dovedného tovaryše; obával se také, že by se mohl usaditi ve vůkolí a že by v něm měl velikého soupeře; přijat byl proto Ježíš do kovárny jako první dělník. Druhého dne z rána poslal Eli- glus Ježíše Krista vykonati některé pochůzky v okolních vesnicích; jednalo se o některá vyřízení, která vyžadovala důvtipného posla. Ježíš odešel. Sotva Ježíš zabočil za roh veliké ulice, dal se. Eli- gius do vážného přemýšlení o tomto novém způsobu kování, kterého dosud neznal. Sledoval výkon s nej- větší pozorností; pozoroval na kterém ohybu odnětí

nohy se stalo; nechybělo mu též veliké sebedůvěry a umínil si použíti první příležitosti k vykonání toho, co byl viděl. Příležitost nedala na sebe dlouho čekati: nemi- nula ani hodina, když nějaký cizí rytíř zastavil se před kovárnou. Hovořil, že jeho kůň ztratil podkovu asi čtvrt hodiny cesty před městem a že přichází rovně k němu, poněvadž mu byl doporučen. Při- jíždí ze Španěl a vrací se do Anglie v záležitosti Škotska. Přivázal koně svého za řetěz u kovárny a naporučiv Eligiosovi, aby si s prací pospíšil, zašel do hospody na korbel piva. Eligius vzal svůj ostře nabroušený nůž, po- zdvihl nohu koňovu a chopiv s velikou přesností kloub do ruky, odříznul mu nohu nad kopytem. Odnětí nohy bylo tak zručně a rychle prove deno, že ubohému zvířeti, které nic zlého netušilo, ne- zbylo ani času tomu se opříti a nezpozorovalo z od- nětí než bolest, která byla tím způsobena; pak ale dalo se do takového žalostného a bolného ržání, že pán jeho, to uslyšev, se vrátil a viděl své zvíře na třech nohách sotva státi a čtvrtou nohou, z které proudy krve prýštily, bolestně kývati a nalezl Eligia v kovárně, jak klidně nohu ve svěráku zastrčenou okovává; myslil, že mistr se zbláznil. Eligius jej uji- šťoval, že je to nový způsob, kterého se nyní užívá, ukázal mu podkovu připevněnou na kopytě a vyšed z kovárny, jal se připevňovati nohy na pahýl, jak to ráno víděl od svého soudruha. Ale tentokráte se něco jiného stalo. Ubohé zvíře, které za deset minut vší krve skorem pozbylo, leželo na zemi bez vlády. Eligius přiblížil se nohou k pahýlu, leč v jeho rukou se nic nespojilo, noha