Číslo 234.

v

Praze, dne 26. srpna 1900.

Ročník IV.

Redakce, administracea erpedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200—I Netrankované dopisy se nepřijímají, rukopiey se nevracej Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1128.

KAl

UICKt

Ll

Předplatné pro Prahu s donáškou do domu K 2.80 měsíčně . . . .. K 8.40 čtvrtletně . .. celoročně . . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: 3.— měsíčně . . . .. 8.— čtvrtletně . .. celoročně. . .. K 86.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. K 12.— celoročně. Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- ie, Belgie s Anglie čtvrtletně . . . K 13.20 K 52.80 celoročně Telef. administrace Il26.

v 5 hodin 6 minut ráno Slunce vychází Slunce zapadá v 6 hodin 56 minut večer

Neděle: s v. zerýrI na.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Gottharda v Bubenči od 25.—28. t. m.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej- nou hodinu polední.

Vyhlídky vždy horší.

V Praze, 25. srpna.

Prázdniny všeho druhu blíží se ku konci, ne- jen studenti, ale i ministři a poslanci musí zapoo číti opět svoji práci, ale pod jakými vyhlídkami? Skoro žádnými. Jaká situace byla na jaře po ná- hlém zakončení parlamentu českou obstrukcí, ta- ková je do dneška a není vůbec naděje, že by se mohla pozměniti k lepšímu. Situace politická v naší říši ocitla se na mrtvém bodu, na němž jakoby byla zamrzla. Němečtí pokrokáři s Wolfem v čele počínají si pokud možná ještě vyzývavěji, než kdy- koliv jindy. Německo událostmi v Číné vyšinulo se na světovou směrodatnou velmoc, poslání něme- ckého vojevůdce v čelo spojených vojsk nafukuje velkoněmecký šovinismus až ku prasknutí, takže mnohým se zdá, jakoby německé stromy opravdu měly růsti až do nebe. Věru že až hnusí se ně- mecké listy čísti. Velkoněmci v této chvíli zaná- šejí se plánem přímo obrovským: vypověděti rá- zem válku Francii a Rusku a když by s těmito byli hotovi, pak ještě napadnouti výbojně Rakou- sko a vyhnati odtud neněmecké národnosti někam do vylidněného Transvaalu, načež by se započalo zaokrouhlováním a doplňováním Velkoněmecka ruskými a rakouskými Němci. Tuto politika prý vyplývá nutně z politického testamentu Bismarka. Spisovatelem tohoto plánu není snad nějaký uteklý blázen, nýbrž prý vážný diplomat a ke všemu ještě německý profesor, kterýž ostatně není v tom osa- motnělý. Plány tyto jsou politickým programem tisíců a tisíců Velkoněmců, kteří stále horují o při- vtělení Němců holandských, ruských a rakouských k Německu, což ovšem bez války vůbec by se uskutečniti ani nedalo. S tímto šovinismem těsně souvisí horování německého císaře pro světovou politiku a velmoci byly tolik galantní, že mlčky snášejí jmenování německého generála velitelem spojených vojsk v Číně. Něco takového musí na rozpálené mozky Wolfů u nás působiti přímo ho- rečně. Další jejch plány zní: Německo musí míti kolem světa svůj drát, své kabely, tak aby roz- kazy německého císaře každého okamžiku mohly rozléhati se po širém světě. Drát ten musí býti německým drátem a kabel německým ka- belem. Německý šovinismus nezná již žádných

břehů.

A nyní říkejte našim německým nacionálům, aby se vyrovnávali s námi Slovany! Němci praví velitelsky: Chtějí-li Slovani s námi se vyrovnati, dobře, my jim to dovolujeme, ale oni musejí chtíti to, co chceme my a především Statssprache, rozdělení Čech, atd. — Tak roz- umějí Němci vyrovnání. A pan z Körcerů? Zná velmi dobře jejich program a stále důvěřuje si, že to nějak narafičí, aby „Slovani, především ale Češi, nechali se obelstíti. Tak má se nyní situace, je pokud možná, horší nežli byla kdykoli dříve. Němcům statečně pomáhají bratři Poláci, pomáhají i němečtí katolíci svou nerozhodností, pomáhají Maďaři svou odvěkou nenávistí Slovanů a pomá- háme i my Češi svou nesvorností. Poslanec a do- savadní vůdce mladočeského klubu dr. Engel podle všech známek hodlá se další politické čin- nosti vzdáti, protože není přítelem obstrukce. A v příčině té nebude dr. Engel asi osamotnělý. Dále pak s naší strany nepřestává se katolickým Němcům dokazovati, že pravice nestála za nic a že nemáme příčiny ji opět z hrobu křísiti. Když pak to katoličtí Němci stále slyší, začínají vůbec nad dalším spojenství s námi zoufati. I mezi nimi tvoří se dvě strany, z nichž jedna lne k liberálům, aby si zachovala mandáty a tak zbývá již jen hlouček strany druhé, která stále ještě doufá ve znovupovstání pravice. Zde mají němečtí nacioná- lové snadnou hru, protože nemusí se více většiny pravice obávati. A věru, že měli Němci a doposud mají ze staré pravice strach, což lze poznati z jejich listů, kteréž doposud volají: Pravice nesmí a nesmí opět povstati za žádnou cenu, Körber nesmí ji k novému životu vzkřísiti.A pan z Kör- berů jim v duchu odpovídá: Buďte jen bez sta- rosti, já to nedopustím, vždyť mám k tomu své Poláky, kteří se o to další postarají. Situace tedy skoro již ani mizernější býti nemůže. Štěstí ještě, že zraky všech jsou obráceny do Číny, sice by vyrovnací vřava u nás byla ještě horší. Šovinistické německé listy nemohou v této chvíli tolik péče věnovati na politické agitace u nás, jako dříve, a my bezděčně si přejeme, aby to v Číně ještě hodně dlouho trvalo. Je to ovšem jen šibeniční lhůta. Každý našinec přál by si, aby se Německo v Číně hodně zakrvácelo, avšak Němci budou asi chytří dosti, aby v čas couvli. Co nevidět musí opět sejíti se německá říšská rada, kdež strany rozvážlivější císařskému kazateli budou kázati mnohem více opatrnosti. Jaká zášť v Německu proti všemu slovanskému musí pano- vati, lze poznati z toho, že pruský ministr vyučo-

vání právě vydal drakonické zákony proti polštině, jež má býti na dobro ze škol vypuzena. Zbývají Polákům jen katolické chrámy a rozumí se, že hakatisté nedají si pokoje, dokud polštinu i ze svatyň nevypudí, což ovšem bez boje kulturního se neobejde. Pruská byrokracie nedá více Po- lákům biskupa krajana, protože arcibiskup Stab- lewski nechce jim býti po vůli. Slovem my zá- padní Slované nalézáme se v postavení stále horším. Kterak si tu poraditi? Rada tu věru velmi nesnadná, Aby rakouským Slovanům, zvláště nám Čechům stalo se třeba jen částečně po právu, při nátlaku, jaký se děje z Německa, o jehož šovi- nismu svrchu jsme přinesli doklady, nelze očeká- vati. Rakousko v té chvíli nalézá se v situaci co nejkritičtější. Pro každou i sebe menší koncessi nám Čechům pozvédají Wolfovci korybantský křik, pro nějž v Berlíně mají velmi jemný sluch. Kterak by s námi Němci naložili, to vidíme na poznaňských Polácích. Dvě věci třeba tu míti na zřeteli: Především svornost ve vlastním domě. Boucharonstvím vyřídí se dnes ještě méně, než kdykoliv jindy. Za druhé nám třeba spojenců. K čemu spojence odmítati, k čemu stále opakovati, že nám v ničem nepomohli, že nám jejich spojenství pranic neprospělo a pod. Již to by Wolfovcům, všem vlastizrádcům a nepřátelům Rakouska v rajchu imponovalo, kdyby vůbec na říšské radě takové většiny bylo. Pokud jí bude, Prusko-Německo na Rakousko tak hned se ne- odváží, ale odvážilo by se, kdyby říše věčnou obstrukcí až do dna měla býti rozrývána. Stala by se z ní pak druhá Polska, jakožto vítaná obět pro loupeživého souseda.

Slovanské rozhledy.

V Praze, 25. srpna. (Věci poznaňské. — Starosti ministra Wittea.) Němcům není ovšem pohodlno, co píší listy ka- tolického středu i konservativní, jako sama protestant- ská »Kreuzzeitung«, proti změně polského vyučování náboženství v německé řeči a proto vyhledávají příčin, aby nesprávný skutek vlády ospravedlnili a tvrdí, že prý duchovenstvo polské provozovalo nezřízené štva- nice proti německé vládě při učbě náboženství. Ač toto nemístné podezření již předem jest nepravdě- podobným, přece kanovník metropolitní a děkan po- znaňského duchovenstva P. Pendziúski podal

Kulturní Listy-

V Praze, 25. srpna. K. — Tedy po všem upravování kněžské kon- gruy a výslužby a po všem opravování práva pa- tronátního jsme to šťastně přivedli až ke — kně- žím žebrákům, ku kněžím, dovolávajícím se ve- řejné dobročinnosti. V krátké době měli jsme dva takové případy. V našem katolickém Rakouskua zvláště pak v našem českém království, jehož králové a panstvo tolik bohatě nadali církev, dostoupil ne- dostatek mezi kněžstvem takové míry, že kněží po mnohém utrpení a strádání odvažují se dovolávati se veřejného milosrdenství. Tak bychom to byli šťastně dopracovali až ku kněžským proletářům. Prosím pánů spolubratrů, aby slova toho se nelekali. Kdo dovolává se veřejné dobročinnosti, je již zatlačen k proletářům. Kněžstvo naše má ve Vídni tolik dobrodinců, že mu nic jiného nezbývá. Tedy v krátké době objevili se dva kněží žebráci Událost tu třeba pověsiti hodně nízko, protože doposud mnozí v Čechách myslí, že kněží topí se v blahobytu. Nejnovější případ toho druhu je zvláště kormutlivý. Kněz pensista s 20 zl. měsíčně je od- kázán na podporu svých příbuzných. Víme, s jakými nadějemi je každý novosvěcenec od svých nejbližších příbuzných doprovázen do ži- vota. Čekají od něho, že jim bude jednou pomáhati

že budou jeho stárnoucí rodičové u něho míti svůj útulek i výměnek; a když tito zemrou, že budou bra- tříčkové a sestřičky dvéře u fary si podávati, a že budou jako ty křepelinky volati: »Bratříčku, drahý bratříčku, pět peněz, dej peněz!« A dokonce neteře, které žádají mnoho peněz na výbavu. Avšak časy nějak divně se mění, na faráchje peněz pořád méně. Kdož to jakživ slyšel, že by byl kněz přišel přátelům nazpět na krk s měsíční pensí 20 zl. Přátelé nadáli se, že jejich kněz bude dávati jim, a nikoliv oni jjemu! Co jim to ten jejich kněz vy- vedl, kterak špatně se jim odměnil. Ba, neváhám zde říci, že takový kněz na svých příbuzných spáchal přímo krádež a že je oloupil o bohaté dědictví. S jakými asi pocity ti švakrové a švekruše tako- vého kněze doma vítají! »Přinese si 20 zl. měsíční pense, co s tím! Že se nestydí!« Pamatuji se jako školáček, že v naší horské vsi najednou objevil se starý kněz zrovna v chalupě na- proti naší chalupě. Byl to mrzák, nemohl na nohy, musili ho voditi. Z té asi příčiny přišel také po mnohých letech domů na krk přátelům. Kdož to jakživ slyšel! — Měl u nás dva bratry. Při- nesl si ovšem s sebou pensi, nevím již kolik set ročně — bylo to skoro již před 60 lety. Na začátku oba bratři o něho se tahali, chtěli si oba z jeho pense pomoci. Když ale seznali, že kněz-mrzák má nezbytně zapotřebí někoho, aby ho vodil, někoho, aby mu něco uvařil, tu shledali, že pense té je málo, že nevystačí

ani pro něho. A tu najednou bylo slyšeti, že jeden bratr bratra-kněze »zmlátil« a ze své chalupy vyhodil. Přišel si tedy pro kněze bratr druhý. Trvalo to opět několik neděl a bratra-kněze zmlátil a vyho- dil zase druhý bratříček. Tento osud starého kněze dělal na mne dojem hrozný. Nevím již, jak dlouho ještě toto nedobrovolné putování kněze ku bratrům trvalo. Přišel jsem na studie a tu nevím již, jak dlouho se ještě trápil. Měl chuďas bídný životu svých surových bratrů. Proč tedy se k nim do hor uchyloval? A kam se měl uchýliti ve svém mrzáctví? Snad do Prahy? — Možná, že by byl pochodil přece lépe. Proto bych prosil důtklivě, aby tato ostuda se světa nějak zmizela, aby totiž o ten kněžský proletář in domo nostra nějak bylo postaráno — nemají-li naše semináře vyprázdniti se na dobro. Každá diecése měla by míti úhlednou útulnu pro staré kněžské vysloužilce. Málo kdo ví, co tu bývá bídy ze studu ukrýváno. V podobné bídě byl i můj kněžský strýc, když bydlil u svého bratra, vyššího úředníka, jenž bez- dětek po sobě zanechal dům v Praze v ceně 60.000 zl. Co se u něho, když ještě býval na horách fa- rářem, najedli a když pak sám byl odkázán na ne- patrnou pensi, musil si ze svého platiti. Z té příčiny kněz by nikdy neměl buď si ve starobě, anebo v mrzáctví hledati útulku u svých. Platí i zde: Svoji ho nepřijali. Dokud má co dávatia dokud je od něho co odnášeti, dotud se k němu znají!