Dne 12. července 1914.

— CECH

iö3. číslo. Strana 15.

siím, tak i ve století posledním na sta, ba na tisíce členů hlásilo se dopisy prosebnými­ na provinciály a generály, aby směli se přes moře vydati na missie do dalekých končin. Ano, kdežto mělo staré Tovaryšstvo před sty lety po všem světě missionářů souhrnem­ 3300, tudíž desátý díl, má obrozené Tovaryšstvo missionářů po všem světě souhrnem­ 3711, t. j. pátý díl svého členstva, rozděleného v 27 provincií s počtem jesuitů­ na 17.000. Postačí též na svědectví okružník generála­ P. Jana Roothaana, vydaný na svátek sv. Františka Xav., apoštola Indie a Japonska,­ dne 3. prosince 1. P. 1833 a veškerému­ řádu zaslaný, v němž vyličuje se, jak Tovaryšstvo Ježíšovo od počátku svého horlilo pro sv. missie, v jak ubohém stavu­ se nacházejí země daleké, čekajíce toužebně­ na missionáře z Evropy. Z Indie a Číny, z Ameriky a Afriky, až od Lisabonu a Z egejských ostrovů docházejí úpěnlivé prosby­ o pomoc dělníků na vinici Páně. Nebojte­ se, praví P. generál, že domácí práce budou z toho poškozeny; hlaste se jen, neboť potem vaším, ba snad i krví vaší zarosena a zkropena bude vinice evropská, ,a požehnáním tím hojnějším zazáří apoštolské­ působení za mořem i v tuzemsku. Pak líčí, jakého ducha mají býti missionàri, jakými ctnostmi ozdobeni, aby výprava apoštolská­ byla tím nadějnější. A jaký byl dojem okružníku tohoto? Již roku 1834 hlásili se missionàri do Bengálska,­ 1836 do Madury, 1836 do Argen- tinie, 1837 do Jamajky, 1840 na Hory skalní­ v severní Americe, 1842 do Číny, 1842 do Kanady, 1842 do Uruquaie a Brasilie, 1844 do Kolumbie, 1845 do Madagaskaru, 1852 do Quayany. Sotva že uplynulo třicet let po obrodu, r. 1844 mělo již Tovaryšstvo­ ze 4139 členů 471 missionářů, roku 1853 bylo členů 5209, z nichž pak missio- nára 645 a sice 19 v Evropě, 124 v Asii, 106 v Africe, 258 v Americe severní a jižní 133, v Ozeanii 5. Pro nás Slovany zvláště zajímavé jest, jak i malá hrstka jesuitů na Rusi nespouštěla­ zřetele svého z missií i vzdálených; neboť jakmile obdrželi schválení řádové od Apoštolské stolice, ihned neváhali i v dalších­ krajích a územích pořádati missionář- ské výpravy na př. r. 1803 na pobřeží Volhy,­ kde založena v Saratově pro 10.052 katolíky missionářská centrála. R. 1804 zbudovali­ si stanici nedaleko Odessy, r. 1805 o- debralo se několik missionářů jesuitů ke katolickým Arménům do Astrachanu, od- kudž docházeli ke katolickým Polákům a Rusům tam usedlým, ano i ke Kalmukům. Podobně na Kavkazu měli svůj miseionář- ský příbytek v Mozdoku. Na všem tom nebylo jim dosti. Daleko­ sahající plány zaměstnávaly ducha prvého­ generála obrozeného Tovaryšstva na Rusi. Na východ další nesla se touha srdce jesuitů; z té příčiny na Sibiři, v Irkutsku a v Tomsku měli už svoje stanice, aby připravovali­ zvláště z Irkutská cesty missio- nářské do veliké Číny. Povel byl už dán, aby zejména učení mathematikové se odebrali­ do Sibiře, odkudž by po příkladu dávných­ missionářů, jakým na př. byl P. Ricci r. 1583 vynikající mathematik, obdrželi přístup­ do Asie. Ovšem r. 1820, kdy jesuité byli z Ruska vypovězeni, zmařil všecky tyto­ plány, avšak nikoli zúplna; neboť jinou cestou po 20 letech umožněno bylo, že přece noha jesuitů vstoupila na půdu čínskou.­ Jaká to rozvětvená práce jednoho řádu v církvi katolické za jeden věk! Uváží-li kdo nad to tolikeré překážky, které se staví­ všade apoštolské činnosti do cesty, tím více vzrůstá obdiv náš. Však apoštolát katolické­ církve zaměstnává také v zemích evropských na tisíce missionářů pracemi

missionářskými, které namnoze málo rozdílné­ jsou od missií mezi pohany, tak že tuzemské i zámořské missie si mnohdy mohou­ ruce podati.

Vzpomínky na následníka trůnu arcivévodu FrantiSka Ferdinanda. Bývalý farář v Lollingu v Korutanech píše pod tímto nápisem v „Kärntner Tagblatt“ pěkný­ článek o zemřelém arcivévodovi a jeho choti. „Tam v skromném lesním koutku, hodinu cesty od železniční stanice Moselské v údolí Gorcickém leží „Lölling“ na hlavní železné žíle kutných hor Hütten ber к ských. Místo to vidělo kdys ovšem lepší dny jako nyní, kdy jenom staré kutné jámy se udržují, aby nezapadly. Těsně spojeno jest to místo se jménem „Dickmann“, býv. majitelem železného rudníku, a to byla tak vlastně zlatá doba v Lüllingu. Do toho skromného horského místečka přišel jsem po prvé dne 7. září 1. 1904. Co jsem spatřil, nebylo ovšem nic potěšitelného, jenom vysoké pece a zříceniny. Ale právě v tomto hodně osamělém místě stala se mi velká čest, se zesnulým následníkem trůnu se osobně seznámit!.­ Byl jsem tam teprv několik neděl, když v říimi Jeho c. a k. Výsost s manželkou ke krátkému pobytu tam přijeli a s sebou pro kostel­ krásny, bohatě ozdobený mešní ornát při- wezli, kterýž mi byi dodán s přáním, bych příští den — byla to právě neděle — ho poiiiil při farních službách Božích. To mi též uložilo­ povinnost, bych hned hofmistrem Jeho c. a k. Výsosti o audienci požádal, kteráž mi byla hnedle udělena a na 4. hodinu odpoledne určena. Jako rozený proletář cítil jsem sice jakousi ostýchavost^ když jsem do přijímacího salonu vstoupil a silně mi srdce v tele tlouklo, když oba manželé vešli. Otevřely se dvéře a dovnitř vstoupily dvě elegantní vysoké postavy. „Pozdrav vás Pán Bůh, pane faráři,“ byla první slova, a nyní se též můj strach ztratil, neboť důvěrněji, srdečněji­ a Líbezněji nemůže otec a matka se svým vlastním dítětem mluvit, jak oba manželé se mnou mluvili. Vyptávali se mne zkrátka na mé curriculum vitae a po 15 minu/tách byl jsem propuštěn slovy „Na shledanou!“ a já jsem se zlobil jenom­ pro jednu věc, totiž, že jsem byl tak nesmíme­ ostýchavý a bál jsem se tak milostivých,­ blahosklonných lidí. Poněvadž jsem měl pevný úmysl, jenom několik měsíců v LöUingu zůstati, myslil jsem si beztoho, že je už sotva asi spatřím. Ale stalo se docela jinak. V roce 1905 bylo to po prvé, že následník trůnu s rodinou usídlil se na léto v LölMngU, a celý Lölling se z toho nesmírně radova!. Celé osobi mohlo se šťastně v jednotlivých lepších a na blízku ležících soukromých domech ubytovat,­ jenom pro domácího kněze, preláta dra Josefa z Lanvi, kterýž byl zároveň učitelem maďarského jazyka u následníka trůnu, nebylo žádné příhodné místo. Na štěstí přišel teprv tam asi o týden později, a tak se ta záležitost mohla ještě sprostředkovati, neboť pro jedinou osobu byla ta malá farka přece ještě převeliká,­ a tak jsem nabídl místo ve farní budově. Ale fara nemohla se, bohužel, chlubit pěkným zevnějškem a ještě méně vnitrem, a tak jsem se snažil pracovat na jejím vnitřním okrášlení, jak to právě šlo, neboť rozhodně chtěl jsem ty dvě nejlepší světnice odstoupit, mučel jsem ale svůj logement přece tak zařídit, abych každého­ alespoň trochu slušně imohl přijmout. Jako všeumělec, jakýmž i můj zesnulý otec byl, od kteréhož jsem všechno okoukal, od spravování­ deštníků až do vázání knih, objednal jsem si hnedle několik balíčků barev a pár patron, několik štětců a něco vápna darovaly mi dobré duše, kteréž se nade mnou smilovaly, a nyní se začalo pracovat a šlo to tím rychleji, poněvadž­ jsem přece neměl jiného majetku, a nábytku,­ než jenom bedny na knihy a kufřík na šaty a ještě jednu bedničku na nrád.lo, neboř­ pro „vandrovníka“, kterýmž jsem tehdy vskutku byl, neohřeje se ani na žádné stánici,­ bylo by to bývalo jinak jen na obtíž a na zlost. Hbitě bílil jsem dvě malé světničky a nvní jsem se pustil do patronování. Ale běda ! Byí jsem při tom к svému zděšení vyrušen. Bylo právě 9 hodin_ dopoledne, stál jsem s hrncem na barvy, se štětcem, patronou a měřítkem ve své zamazané _bundě bez kolárku vysoko na malířském žebříku; ejhle, tu klopýtne v rychlém­ tempu pan domovní a dvorní mistr Janáček­ přes schody a praví, usmívaje se: „Do- brýtro, pan arcivévoda stojí s manželkou právě­ dole u dveří a chce si byt pro pana preláta pror.-édnout". Bože na nebesích — tableau! Já v tom kostýmu! Co nyní? Smělým skokem­ byl jsem se žebříku na podlaze, odhodil i jsem bundu do bedny na prádlo a běžel jsem ke džbánu s vodou, abych si očistil obličej, po­

padl jsem rychle talár a kolár a hleděl jsem se upravit, jak se to právě v několika minutách ještě dalo. Právě zavřel jsem svou boudu, a- bych vysoké hosty přivítal, a už stála vznešená dvojice přede mnou, a já jako by se bylo nic nestalo, ukazoval jsem s nejnevinnější tváří pokoje­ pro pana preláta, které po důkladné prohlídce­ byly přijaty. Ale dobrák pan prelát, s nímž jsem se velice­ brzy spřátelil a jemuž jsem se s tím svěřil, nemohl to pro sebe podržeti, nýbrž pobavil tím vysoké panstvo, kteréž ovšem se tomu srdečné zasmálo. Když jsem za několik neděl na to byl pozván­ к arcivévodské tabuli, tázala se mne vznešená­ paní žertem : „No, pane faráři, jak se vám vede s malováním světnic?“ Načež jsem se též musil smát. Pobyt urozených hostí byl všem к povzbuzení.­ Na obvyklých procházkách oslovovala vysoce­ urozená dvojice bez výjimky všechny obyvatele­ co nejsrdečněji a vyptávala se, jak se mají. Velmi často dostavila se tehdejší kněžna do chýše nemocných, přinášela almužnu, postarala­ se o lékp a když byly nemoci tvrdošijné zavolala i svého osobního lékaře dra Eisen meriterà­ к nemocnému. Každou neděli byl jsem volán­ do zpovědnice. V neděli chodívala vznešená šlechetná paní к sv. přijímání a celá rodina sú- častnila se služeb Božích, ano kněžna doprovázela,­ když se na kruchtě známé písně zpívaly,­ tyto svým milým hlasem. Ale nejenom vůči obyvatelstvu byl arcivévoda­ šlechetný a blahosklonný, nescházelo mnohé, zajímavé intermezzo. Na požádání pana arcivévody oznamoval farář vždy začátek farních­ služeb Božích jeho rodině, kdežto veškero služebnictvo musilo se súčastnit mše svaté pana preláta. Jednu neděli otálel pan arcivévoda, kterýž­ jinak byl velice přesný, svým příchodem a kostelník chtěl už po druhé se podívat, jestli ještě nikdo nejde. A vskutku šel už arcivévoda zahradou nahoru, ale kostelník se zmýlil a měl ho za komorníka Braunstingla. V tom svém omylu volal kostelník na arcivévodu: „Což nepřijde­ už brzy, načež pan arcivévoda s úsměvem­ odvětil : „Ano, hned přijde 1“ Jednou z nejmilejších procházek arcivévodových­ byla cesta do Semlaohu. Na cestě tam' je pramaličký domeček, ale velice roztomilý, s malou zahrádkou. Jediná osoba mužského pohlaví­ obývá tu ptačí klec. Když jednou oba manželé sii mimo, stál muž, který skutečně ničeho­ nemá nazbyt, právě před domečkem a u- ctivě pozdravil. Oba manželé šli к němu al chtěli ho politovat к vůli jeho chudobě, ale starei­ mínil: „Císařská Výsosti, mně pranic neschází,­ jsem nejspokojenejšílm člověkem na svějte.“­ — Arcivévoda poté pravil: „Tedy přece jsou ještě spokojení lidé k nalezení.“ V Semlachu byl obyčejně na vysoké hoře krátký odpočinek a starý otec Čeněk směl panstvu­ sklenicí vína nebo mléka posloužit. Též jednotlivých slavností a zábav se sňčasttniLa u- rozená rodina; tak zvláště na císařské slavnosti veteránské, při kteréž arcivévoda v krásné ge- nerálské uniformě sám přijímal salut a s každým­ veteránem líbezně a srdečně se pobavil. Též odpolední lidová zábava v Prátru LöMing- ském byla poctěna vysokou návštěvou a s radostí­ přihlíželi vysocí'hosté, jak na terase mládež­ živě tančila. Casto jsem se musil smát, když princ Arnošt­ a princezna Žofie na krátký okamžik z dozoru­ se vyvlékli a s cestního prachu kopečky dělali anebo ve vodě farního vodovodu, kterýž je právě u cesty, se šplouchali, že to šplíchalo na všecky strany. Ubohé děti, nyní jsou bez otce i matky! Tak minuly letní týdny a koncem srpna se chystalo zase к odjezdu a pořád bylo vidět méně personálu. Poslední jitro, krátce před odjezdem,­ byla vznešená dvojice ještě jednou na mši svaté. Po ní přišla kněžna do sakristie a vyslovila zde svá přání. Tak řekla při prvním loučení : „Doufám, že vás ještě v Löllingu natrefím,­ neboť my přijdeme příští rok zase. Hleďte, abyste ty mnohé konkubináty odpravil, já pro vás už něco učiním a pan arcivévoda také.“ Na to mi podala ruku a dala mi 100 К na opravu starých, sešlých kostelních varhan, kteréž jsem dal brzy očistit a opravit. Minulo asi 14 dní, když mne překvapil malý­ balíček z arcivévodské kanceláře. Rozradostněn­ jej otevru a v červeném koženém, korunou ozdobeném pouzdře ležely pěkné, zlaté hodinky,­ korunkou a mjciálarm jména pana arcivévody­ okrášlené. Příští pošta přinesla mi psaní s následujícím zněním: „Nejvyšší ko­ morní úřad Jeho c. a k. Výsosti nejjasnějšího pana arcivévody Františka Ferdinanda, č. 1637. Vaše Důstojnosti! Jeho c. a k. Výsost nejj. pan arcivévoda František Ferdinand a jeho manželka­ Jeji Jasnost kněžna z Hohenbergu obmyslili Vaši Důstojnost na památku svého nedávného pobytu v Löllingu zlatými hodinkami s korunou­ a iniciály. Nejvyšší komorní úřad má čest tento dar z nej vyššího rozkazu Vaší Důsrtoj-