#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXX.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v patek dne 15. června 1900
#3
alto_textblock
#3
Číslo 163.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. list
předplácí sen
v Praze v sdministrani
sa měsíe . . . . .
na čtvrt leta . . . . 6 K —
s drejí donáške
na maěníe
ua čtvrt lota . . . . 7 K 50
ve filialkáche
na měsíe . . . . . . 2 K 30h
Poštout
s mza
sa čtvrt lta . . . . 9 K ao
s dvojí zásilko
na měst
na vriela . . . : k eo
#9
alto_textblock
#9
V drobném prodejir
saaní číslo o sobě ..
a
odpolednl
. . . za zb
Va slialkách na venkovět
ranní číslo. . . . . .
10h
sdpolední . . . . . . . . B
Inseráty
plati se hetevě zapřea
Předplanení a innerty přljímá »dmlnl-
stracs v Mariasské slici č. z.
Tam nacházejí se ttt redakes
tiskárna a azpráine „Náredních Listn-
Rukopisy ze nevracsji.
#10
alto_textblock
#10
Zdrcující kritika jazykových
osnov Körbrových.
#11
alto_textblock
#11
Čeho bylo vůči novému nebezpečí, hro
zícímu nám od 8. května t. r. z Körbro-
vých pověstných osnov jazy ko-
vých jako černý mrak, věru svrchovaně
zapotřebí, — včera stalo se! Pamětn
spis poslancův národa českého
jest tím žádoucím činem obranným, po
němž volalo ohrožené naše právo, když ve-
škeré ty nesčetné protesty našeho vlastene-
ckého lidu, našich měst a obcí s královskou
Prahou v čele, našich advokátův, našich
jednot politických, jako naší žurnalistiky ne
byly s to, aby vládu zarazily a pře-
svědčily dokonale o politické
nemoudrosti, bezpráví a osudne
křivdě její návrhů na rozřešení
otázky jazykové ve státních
úřadech Čech a Moravy. —
Všechna veřejnost česká ustrnula trap-
ným úžasem, když 6. června t. r. předseda
ministerstva p. Körber, troufal si našemu
poselstvu na říšské radě říci do očí: »Jeden
z cílů, jež si vláda vytkla a sice jeden z nej
důležitějších, poznati lze z její návrhů
jazykových zákonův, jichž za-
sadné základy, nehledím-li ku
některým přepjatostem, nese-
tkaly se s odporem, což mne
utvrzuje v přesvědčení, že jsme
nalezli pravého středu« ..
»Tento zákon hodí se výborně ku docílení
národní shody, ježto nikde neubližuje náro
kům Němcův a přece zas vyhovuje vrou
címu přání poslanců českých po uplatnění
jejich jazyka ve vnitřní službě úřadů at
v širším rozsahu.« —
Odpověděl mu sice na ručest dr.
Herold břitce a trefně: »Musím prohlá
siti, že to není pravda, že v jazykových
svých osnovách dr. Körber usiloval o to.
aby oběma zúčastněným národům dostalo
se rovného práva; že to není pravda
jakoby zásady obou osnov byly oběma
stranami uznány správnými, poněvadž my
Čechové nikdy nemůžeme uznati správným
aby v Čechách a na Moravě bylo jazykové
právo naše upraveno na základě nestejnost
a nerovnosti obou jazyků zemských.
»Musím dále věcně opraviti, jakoby ja
zykovými osnovami p. Körbrovými vyhovo
valo se nárokům českého národa na
vnitřní úřadování české. T
nenl pravda, zejmena pokud jde o zá-
kon pro markrabství moravské, v němz
o vnitřní češtině není vůbec žádné řeči.« —
Než, marny všechný naše protestacei
Jakobychom hrách na zeď házeli a hluchým
kázali. Veškerá německá, veškerá officiosn
žurnalistika lhala do světa dále, že se nám
Čechům pranic neubližuje, naopak, že se
nám jazykovými návrhy Körbrovými štědř
více než nám patří, že by spíše Němci měl
příčinu k nářku a nespokojenosti. Ba i sama
čásť polské žurnalistiky uvěřila žvatlání sta-
rého vládního papouška Jaworského, a pa-
pouškovala po něm, že prý Körbrovy ná-
vrhy jsou nám Čechům velice přiznivy, tak
že bychom vlastně měli příčinu vítat a slavit
je iliuminací! —
Věc byla by k smíchu, kdyby nebylo
se za veškerým tím německo-officiosním hum
bugem skrývalo nebezpečí, že nám jednoho
krásného jitra pan Körber, přesvědčen o vý-
bornosti svého dítka, ty své milé osnovy
#12
alto_textblock
#12
jazykové ve »Wiener Zeitungu« — na-
oktrojuje jako provisorní zákon, jehož
bychom se potom snad za dlouho a teprve
po nejtěžších zápasech zbavili.
Pravda, historická noc 8. června mohl
mu býti důkladným mementem, před ním
každý myslící státník by se za-
stavil. Ale pohříchu, ani tato tak drastická
a tak výmluvná sebeobrana krutě ohroženého
národa českého pořád ještě nestačí,
aby odvrátila pana Körbra od nešťastného
jeho úmyslu: oktrojovati nám a na
šim bratřím moravským ten pohoršlivý
padělek německého svatoduš-
ního programu jako provisorní nový
řád a zákon vlastí našich na tak dlouho,
dokud vídeňský parlament v obou
sněmovnách svých ho nezavrhne. Veškeré
zprávy vídeňské z posledních dnů hrozí nám
touto ranou absolutismu, jakkoliv již dne
30. května t. r. delegát českého národa
dr. Bedřich Pacák dle své vlaste-
necké povinnosti zmužile samému pa-
novníku ztlumočil smýšlení všeho národa
českého o Körbrových předlohách, řka:
»Těchto osnov nemůžeme my Čechov
naprosto přijati, a kdyby je
vláda chtěla nám oktrojovati
mocí § 14., bylo by tím způso
beno hnutí, jakého posud ne-
bylo« . . . . Prosím, Vaše Veličenstvo.
znám poměry příliš dobře, mluvím jako
upřímný Čech v zájmu vlasti své, mluvím
jako upřímný Rakušan v zájmu Rakouska
jako oddaný přítel dynastie v zájmu této
neračiž, Vaše Veličenstvo, dopustit,
aby tyto osnovy byly uskuteč-
něny, neboť by to mělo za následek —
boj permanentní!« —
Než, officiosům rakouským, jak dotčeno.
všechno to — »neimponovalo«, alebrž » pro-
slulá« moudrost jejich do dnes na tom
civí, že bude prý prospěch státu nejlépe
opatřen, když vláda, bez dalšího vyjedná-
vání s námi a »beze všech orací« — prostě
nám Čechům a Moravanům oktrojuje své
jazykové návrhy ze dne 8. května !
Nuž, tak bylo tudíž svrchovaně toho za
potřebí, aby legitimní zástupci všeho národa
českého před veškerým vzdělaným
světem právnicky dovodili hor-
rendní nezákonnost, nesprave-
dlivost a politickou pošetilost
Körbrových těch návrhů jazy ko-
vých. A toho také svým »Pamětním
spisem«, včera na veřejnost danýma
všem stranám i vládě sděleným, dokazali a
dovedli tak znamenitě, že nepřátelé naši
lapají po vzduchu a slovu, nevědouce, čeho
by odpověděli k té naší kritice pravdivé,
která důkladností a břitkostí logiky své ce-
lou podstať, celou stavbu páne
Körbrových osnov jazykových
přímo drtí a špatnost jejich do
dna odhaluje.
Pamětní spis poslanců českých ne-
zvratně provádí důkaz, kterak by jazykové
návrhy Körbrovy, kdyby byly upřím n
prováděny v Čechách, toliko ob
národy zbytečně týraly a pří-
kořím vzájemným roztrpčovaly,
poněvadž by ani Čech, ani Němec nebyl za-
jisté spokojen, kdyby se s ním na úřadech
a soudech v území druhého jazyka jednalo
řečí jemu cizí, pomocí tlumočníků a pře-
kladačů, — kterak ale zatím obmýšlí se
ve skutečnosti zkrátiti a po-
#13
alto_textblock
#13
týrati jen násČechy, poněvadž
by v praxi jevil se výsledek oněch návrhů
tak, že by Němci zdejší obdrželi své ryze
německé území, z něhož by jazyk če-
ský byl úplně vyhoštěn, kdežto by naše
území české bylo ve skutečnost
dvojjazyčným, kde by každý úřadník
musil úřadovati také německy
a to nejen ve vnitřní službě, ale i vůči
stranám německým.
Tento obmysl jazykových před
loh Körbrových odhaluje »Pamětní
spis« našich poslanců tak znamenitě, jako
drtí germanisační jejich tenden
čnost vůči Moravě, kde najednou je
vláda pro dvojjazyčnost úřadů, poněvadž by
tam německé území vypadlo příliš malým
pouze 12 okresů německých proti 57 českým.
Však v pravdě a skutečnosti jsou po-
měry národní v Čechách stejné jako na Mo-
ravě; tam jako zde jest národ českýv
ohromné převaze proti živlu německému,
tam jako zde jest jeden národ odkázán
společensky a hospodářský na druhý a proto
tam jako zde mají býti úřady státn
veskrze zřízeny k službě a po
třebě obyvatelstva: všude maj
s Čechem jako s Němcem a Polákem jed
nati jeho řečí mateřskou, bez tlumočníků
bez překladačů, poněvadž jsou úřady k vůli
lidu zde a nikoliv lid k vůli úřadníkům.
#14
alto_textblock
#14
Politické zprávy domácí.
#15
alto_textblock
#15
V Praze, 14. června. (O dpověď hr
Goluchovskému.) Když se o poslednieh
delegacích posl. Kaftan otázal hr. Goluchovského
je-li pravda, že se Rakousko r. 1897 obrátil
ke vládě berlínské a římské s notou, v níž žá-
dalo za souhlas s annexi Bosny a Hlorcegoviny
tázaný ministr zprávu tu pohodlně popřel
»Slavjanskij Věk«, v němž se zpráva ta poprvé
objevila, reaguje nyní na dementi hr. Goluchov
ského následujícími slovy: »Co se týče věro
hodnosti oné zprávy, můžeme jen poukázat
k tomu, že slovanský diplomat, jenž nám zprávu
onu podal, byl roku 1897, tedy v době, kdy se
to vše událo, ještě v činné službě a tedy
musel dokonale znáti všechno, co se týkalc
Bosny a Hercegoviny.«
Z Krakova, 14. června. (Kritika re-
soluce kola polského.) »Nová Reformae
vidí v resoluci dvoudenního zasedání polskéh
kola, zejmena v tvrzení, že si ponechává »vol
nou ruku« nový důkaz, že kolo vlastně nev
kudy kam a čeká, co nehar jint. »Čechové« —
píše »N. R.« — »pověděli jasně, co chtějí pr
svou zemi a od čeho neustoupí ani na krok
Nyní je řada na polském kole, aby se rozhodlo,
jak pohliží na české požadavky a jak si před-
stavuje budoucnost Rakouska. Proč tedy polské
kolo čeká na mínění jiných politických činitelů
Či nemá mínění svého? Po tolika letech mohlo
si je vypracovati a odvážiti se je vysloviti. Není
divu, že za takých okolnosti vážnost polského
kola bledne zejmena u porovnání s rozhodnosti,
s jakou vystupují Češi. K takové bezkrvé, poli-
ticky vyčerpané representaci, jakou jest nyní
polské kolo, nemůže míti úcty žádný jiný klub.
S čím se mají obraceti ke klubu, jenž v roz
hodné chvíli mimo otřepané fráse o autonomii
a volné ruce nemůže pověděti nic jiného?
»N. R.« končí svou stať přesvědčením, že Ra
kousko může býti zachráněno jen změnou ny
nější pochybené ústavy. Na ústavě nynější ne
možno stavěti nové budovy státní.
V ptázce změny ústavy souhlasí s listen
#16
alto_textblock
#16
krakovským také antisemitský vídeňský »Volks-
blatt«, jenž píše v té věci: »Naše naděje, že
se podaří ústavnost a parlamentarism udržeti
na základě nyní platné ústavy, jest příliš ne-
patrná a bojíme se, že všechny další pokusy
ještě více znemožní vystavěti záchranný most
od nevhodného již centralismu k federalismu.
Přijde den, kdy zmizí všechny pochybnosti,že
není jiného východu z rakouských zmatků.
Proč tedy váhati, když se ví, že udržování ny
nějšího stavu přináší jen nové škody jak státu
tak jeho národům ?«
Z Vídně, 14. června. (Slovin sky
biskup o ruském jazyku.) »Slavjanskij
Věk«, jehož druhý sešit právě vyšel s bohatým
politickým i zábavným obsahem, zaznamenává
výrok lublaňského biskupa Jegliče o ruském
jazyku, kterýžto výrok sluší si zapamatovati
Biskup Jeglič vydal se na pouť do Říma se 600
Slovinci. V Římě sám je provázel a když přišel
do kaple sv. Klimenta, kde jest pochován sv
Kyril, obrátil se k svým svěřencům s následu
jícím poučením: »Zde vidite vyobrazení slovan
ských věrozvěstů. Oni byli věrní katolíci ..
Rusové, Bulhaři a Srbové pokládají je za své.
za pravoslavné. V poslední době počali se též
u nás, jako i jinde, příliš zajímati o ruský
jazyk a zakládají se ruské kroužky. Mnozí se
dal už zvábiti, ale já vás vystříhám zde na
posvátném místě. Pod rouchem ruského jazyk
sluhové dáblovi hlásají kaciřství, chtějí, abyst
přestali býti dobrými katolíky, abyste ztratili
spasení a abyste se stali pravoslavnými, schiz-
matiky a byli uvrženi do ohně věčného, kde
bude pláč a skřípění zubů.« K tomu jeden
z přítomných poutníků dodává správně: »Min
biskup Jeglič opravdu, že takovými útoky za
staví snahu naší intelligence, která pomocí ru-
ského jazyka utvrzuje naše slovanské vědomí?«
Z Pešti, 13. června. (Nový úspěch
Maďarů.) Správnímu výboru uherské sně-
movny byla tyto dni předložena deklarace, při-
jatá v Benátkách na mezinárodní konferenei
pro odvrácení moru. Kol. Szell upozornil př
té příležitosti členy výboru na podpis zá
stupce Rakouska a ti s velikým potěšením
četli: »Pour l'Autriche et la Hongrie: l'ambas-
sadeur d'Autriche-Hongrie, Pasetti,« t. j. Z
Rakousko a Uhry, vyslanec rakousko-uherský
Pasetti. Pro cizinu neexistuje již Rakousko
Uhersko, nýbrž dva úplně samostatné státy,
Rakousko a Uhry.
Ze Lvova, 9. června. (Spor o »Mořské
Okos.) Dle zpráv Ivovských listů poslední cesta
presidenta vrchního soudu dra. Tchořnického do
Vídně měla za účel informovati dra. Körbra o stav
Dez konce se vtekoucího sporu o tatranské »Mořské
Oko«. Dr. Tchořnický je ve věci té důvěrníkem vlády
rakouské; důvěrníkem vlády uherské je dr. Vertesy
a ti oba mají se dohodnouti o vrchního rozhodčího.
s nímž by spor urovnali. Ale dr. Vertesy je už
delší dobu nemocen, sám pracovati nemůže, ná-
hradníka za sebe nejmenoval a proto celá věc s
nehýbe z místa. Dr. Tchořnický míní, že ani letos
není naděje, že by spor mohl býti uklizen. — Po-
dobně nevyřízen jest spor o jiné pohraničné území
totiž o krajinu žumberackou, na niž si činí nároky
Chorvatsko a Kráňsko. Od loňského roku nestalo se
v této věci také ani kroku.
#17
alto_textblock
#17
Politické zprávy zahraničné.
#18
alto_textblock
#18
V Praze, 14. června.
#19
alto_textblock
#19
Ruské listy o nás.
»HoBoT« radí p. Körbrovi, aby honem
svůj jazykový návrh odvolal a buď jej přizpů-
sobil přáním Čechů nebo sdělal nový. Tvrdo-
šijné vnucování českému národu zákona, zamít-
nutého jeho zástupci v říšské radě, bylo by o
ministerstva skutkem nepolitickým a všelijak by
#20
alto_textblock
#20
se mstilo. Budoucnost Rakouska závisí od toho,
jak práva jeho národností budou zabezpečena
nejen zákonem, nýbrž i samou praxí. Zákon
jeho praxe není vždy jedno a totéž, zvláště
v Rakousku, o čemž český tisk může dáti nej-
podrobnější zprávy. Čechové věru nožádají mnoho
a vezme-li se zření k tomu, jak je tento národ
prospěšen Rakousku, možno se pouz
diviti, že požadavky tohoto ná-
roda dosud nebvly uspokojeny.
Taková nespravedlivost připouští se pouze k vůli
Němeům, opírajícím se o sousední Německo.
#21
alto_textblock
#21
Ruský nekrolog Burům.
Tragický osud hrdinných Burů provázen
jest úplnou lhostejností staré, zchátralé Evropy.
Ani jejich sounárodovci Hollanďané, ani jejich
nejbližší národní příbuzní, Němci, nezastávají se
jich a nechávají je na bojištích vykrváceti. Bez-
citní vítězové slibují jim, že se nyní ujmou
upravení jejich poměrův a Chamberlain výslovně
se vyjádřil, že z burských republik udělají dru-
hou Indii. Jinými slovy: Angličané uloupí vše,
což jest Burův a vydají je v šanc smrti hla-
dem, jako vydávají Indy.
Jediný evropský národ, jevící upřímné sym-
patie k Burům a hluboce zarmoucený jich osu-
dem, jsou Rusové. Avšak Rusko, pokrevně Bu-
rům cízí a nemající v díle světa, kde se nalezá
jejich vlast, žádných zájmů vlastních, nemohlo
pro ně ničeho učiniti, když se neustrnulo a ne-
pohnulo bližší Německo. Věc Burů bohdá bude
předložena evropské konferenci, než bude úplně
rozhodnuta, a tam zajisté budou míti v ruských
diplomatech výmluvné advokáty. Prozatím za
Rusy mluví pouze jejich žurnalistika, a ona
mluví v té příčině i nám z duše. »Poccine
píše:
Poslední tažení smrtelně raněného člověka.
Tak se bijou nedobitky burské. Ohromná náruč
okeánu stále těsněji obchvacuje poslední Mohy-
kány svobody, ale Evropa chladnokrevně patrí
na strašný obraz a očekává zakončení. Zoufalé
křiky o pomoc na staruchu neúčinkují. Také
nakažená od Evropy Amerika složila ruce a ne-
zdvihá ani prstu na obranu utlačených a pod-
maněných.
Slepá jest Evropa, slepé jsou její vlády.
Svou lhostejnosti, ne-li zbabělostí zahubila to,
o čem pracovala po věky: základ mezinárodního
práva, jež Francouzi tak pěkně nazývají »prá-
vem národů«. Tohoto práva již není, je sma-
záno, a na jeho místě nastoupila středověká
ohromná pěst.
#23
alto_textblock
#23
Drang nach Osten.
#24
alto_textblock
#24
Pozoruhodné provolání bylo zvláštním oběž-
níkem rozesláno německým koloniím i jednotliv-
cům Němcům, žijícím v Orientě. Provolání
vyšlo v měsíčníku německy a francouzsky psa-
ném »L'Orient« v Berlíně. List ten jest orgá-
nem »německo-rakouského východního klubu«
a »Orient. Handelsmuseum« v Berlině. Uvá-
díme z provolání význačné místo, jež vrhá
světlo i na snahu Němců českých a rakouských.
»Ve všech německých zemích víc a více razl
si dráhu přesvědčení, že musíme obrátiti své
oči k východu. K rozšíření německe
řeči ve všech východních zemích,
jež je vlastním prospěchem všech orientálů,
s nimiž vcházíme do stále hojnějších styků,
bude také obráceno zření »Východního klubu«;
německé vychovatele a vychovatelky, učitelea
učitelky budeme bezplatně dodávati.«
#26
alto_textblock
#26
FEUILLETON.
#27
alto_textblock
#27
Hoskevské vzpomínky.
Podává Alfred Anlono vič.
#28
alto_textblock
#28
Důkladně zvandrovalý přítel mi kdysi po
#29
alto_textblock
#29
radil:
»Chceš-li do cizího města, zřiď si vždy
předem plán, kam se chceš podívat, a jaks
na místa pozornosti hodná dostaneš.«
Kam v Moskvě?
Stejně jsou zajímavá musea i chrámy, ulice
i zoologická zahrada, trhy i krámce řezníkův
jiných živitelů lidského pokolení, — ba i pouhý
krám obyčejného »smíšeného« kupce jest nám
západnikům, učiněnou výstavou, a mohli byste
stráviti tam dlouhé hodiny, prohlížejíce ty roz
manité doutníky, cigarety, svitky tabáku, po-
divné cukrovinky, lahvice vína i vody, a oči
byste nechali na všech těch krmičkách, která
na ruském stole chuť člověka dráždí, ať to jsou
houby, připravené na dvacaterý způsob, či kon
servy, o jakých se našemu — dosti mlsnému
— jazýčku ani nezdálo. Raci, humři, langosty
kaviár — ach, kaviár! — a ty ryby! Sušené.
solené, marinované, v oleji, uzené, syrové —
věru, divím se, že nám někde neukázali jeseter
či skumry kandované, a jsem přesvědčen, kdyby
je kandovali na Rusi, že by byly dobré.
Ale hnedle bychom zapomněli na Moskvu
Nuže tedy musea a sbírky!
Z těch vynikají především sbírka carova
sbírka měšťanův.
Sbírka carova v paláci na Kremlu jest ku
sem historie říše ruské a carského rodu. Přiro
zeno, že tu hlavní trofeje složila válka a vla-
dařská okázalost.
Vidite tu skvostná brnění, pracovaná způ-
sobem ryze orientálským, na nichž emailováči
drahokamová ozdoba přece zase již na nás
mluví čistou ruštinou, oruží vojínův různých
dob a železné nosaté masky, které snad jako
masky činské neměly jen za účel krýti obličej.
— rád bych viděl, jak si takový železnou, ne-
hybnou maskou pokrytý obličej kýchl — ale
nahnati nepříteli strachu.
#30
alto_textblock
#30
Takové asi paneíře šupinovité a čapky oce-
lovými pasy podbité nosili vrstevníci bohatýrů
Aljoše Popoviče a Dobrině Nikitiče, takovým
bulavami — polo žezly, polo palcáty — krá
lovsky vyzdobenými, mávali vůdcové a hodno
stové století šestnáctého až osmnáctého — stou
páte v těch siních ze století do století, nalez
jíce z každého vždy to nejnádhernější — a t
bývalo za století minulých většinou i to nej
krásnější.
Bohatě zdobené toulce chánů a pohlavárů
asijských řadí se tu k honosným, vykládaným
puškám ruské šlechty, drahokamy inkrustovan
dýky a šavle orientální k těžkým a skvostným
knofličkům bojarských šub. Celé koňské po-
stroje, sedla, orientální řemení se širokým
třmeny a bulavy záři tu ješté dnes jako v den.
kdy je sultánové posílali carevně Kateřině na
utvrzení přátelství a obrazy z praporců strelců
visí smutně, vytrhány r. 1698 z válečných zá
stav zpronevěřilých pretoriánů.
Jeden sál naplněn jen korunami a koruno-
vačními klenoty carskými. Jsou tam koruny ryze
ruského tvaru, pouhé napodobení »šapky«. Ko-
lem čela kožešinový pás a nad ním homolovita
čapka, jen že ji »šil« zlatník a smaltovač; jiné
jsou koruny novější, rázu západnického; vedle
nich vystaveny koruny krajů připojených, gru-
zinské a kdož vi, jaké, které mají zvíce tva
korun divadelních.
A jako by folii těm korunám a carské
slávě tvoři válečné trofeje, přenosné sedadl
Karla XII. od Pultavy, polní lože Napoleona
z jeho tažení na Rus a pod., aby i lid smě
pocítiti v sobě trochu hrdosti.
V sálech dalších se hromadí nářadí a ná
činí, drahocenné nádoby ryze ruského tvaru,
jaké — ovšem z materiálu jiného — vídáte n
vsích u studen a v chatách, a zase stříbrn
mísy, nad jejichžto tvarem by se sběrateli delft
ských majolik srdce smálo, staré číše, svícny
a misky, které by mohly rovnou figurovati v nej
parádnějším čísle anglického »Studia« a nádoby
z křišťálového skla, našinci velepovědomé.
když rozluštíte nápisy, vidíte, že ty střibrné
mísy jsou skutečně z Holandu, že číše a svícny
jsou stará anglická práce a svědčí, že moderní
anglický sloh není plodem nové doby, alež
#31
alto_textblock
#31
koření hluboce v tradicích umění anglického st
let starých a že ty nádoby z křišťálového skla
foukal a brousil skutečně nějaký náš praděd,č
aspoň prastrýe.
Oslněni vycházíte z paláce a současně
s vámi vychází několik mužiků, kterým nevidíte
z obličeje nic, než vousy a oči. Libilo se mi
že mužíci do carských sbírek směli, a ješt
více se mi libilo, že tam chodili. A chodili tam
hojně nejen oni, ale i prostí vojácí, tedy mužíc
uniformovaní.
S carskou sbírkou zápoli o přednost sbírk
měšťanská, sbírka bratří Trefakových.
Historie vzniku i darování této sbírky vy
psána u nás již několikrát, a to pérem od
borným. Prohlédl jsem nádheru sbírek carskýeh
a podivil jsem se, co bohatství a vkusného
umění tam nahromaděno, ale když jsem pro
hlédl sbírky Treťakovské, záviděl jsem. Zde
sbíral duch ruský, vším ruským zanícený
zrnko pískové k zrnku, kaměnek na kamének
skládal, až se mu zdařilo vybudovali vznešený
palác umění domácího, rozezvučeti hlasy všec
ruských umělců malířů k jediné velkolepé hymně
ve které stejně místo má nesmělý drsný hlas
starého průkopníka ruského umění, jako uchva-
cující a velebné, mohutně tony nových umělců
velikánů.
Něčeho takového nemáme; něco tak ryze
vlastního, nesmíseného s cizím, nám schází
není, kdo by měl tolik lásky a tolik zlata, tolik
porozumění a tolik chuti, sestaviti naši českou
galerii, na kterou bychom mohli ukázati t
hrdě, jako Rus na galerii Treťakovskou.
Sochy Antokolského, obrazy Rěpina, Ve
reščagina, Kramského, Vazněcova, Makovského.
Dubovského, Mjasojedova, Gaye, Pochytonova,
Tichomirova, Poljenova a spousty malířů jiných
vyváží zplna všechny ty diamanty a všechno
drahé zboží ve sbírce carské.
Jakoby předchůdcem carské sbírky jest
historické museum vedle Kremlu. Mnoho, velm
mnoho vykopávek, podobných našim, ale mnoho
zase úplně svérázných, bohatších, svědčících,ž
lid, v ruských zemích bytující, od jakživa mě
vkus, řekl bych více orientálský, nakloněný
k pestré, honosné ozdobě, pyšně, marnivě při-
krase. Z nádob a šperků tam vystavených se
#32
alto_textblock
#32
vyvinuly za staletí nádoby a šperky, vystavené
v carském paláci, a také v dobách, kdyse
dějiny ještě nepsaly, leda snad přiliš dolézavému
sousedu na záda, vládcové a páni hojně sobě
oblibovati drahé kovy, ať na zbraň či na domácí
náčiní.
K vykopávkám praehistorickým a památkám
historickým, vystaveným v síních, upravených dle
rázu vykopávek (jedna, obsahující hromadný
nález z kurhanové kobky hrobní, jest věrným
zpodobněním vnitřku hrobky oné a p.), řadí se
nesčetný počet drobných ikon staroruských, po
výtce mosazných; tam lze sledovati, jak jest
toto umění církevní nehybno, ale jak přece do-
vede v mezích, utkvělou manýrou vytčených.
dodati líbeznosti a milé prostoty. Ty boží ma-
teře, ti andílci, sletující k obrazům, a hlavně
ke křížům, jsou časem tak dojemně naivní
libezní, že cítíte bezděky, že by moderní umělee.
vyzbrojený veškerou mocí techniky i tvořivosti.
nedokázal toho, co se před věky zvedlo snad
polo nevědomky prostému umělci- řemeslníku,
proniknutému až do posledního atomu krve vírou
a úctou k těm, jejichž obrazy tvořil.
Sbírky historického musea nejsou dosud
úplně vystaveny. Museum Rumjancovské bylo
zavřeno a nedoklepali jsme se do něho ani ru-
blem, který vymůže jinde vstup i do sbírek,
dle programu v létě zavřených. Dály se tam
tedy nade vši pochybnost skutečné opravy.
A jaká podívaná další?
Carský palác, zoologická zahrada — ale to
zajímá méně v městě, které jest vlastně celé
velkým museem umění církevního, museem ná-
rodopisným, národohospodářským, průmyslovým
a obchodním, až do toho kaviáru a rybiček.
A jak se k těm pamětihodnostem a zají-
mavostem dostanete?
Moskvou jezdí omnibusy a také tramwaye,
jejichžto přípřež řídí drobný klučík v ohromném
kalmuku. Hoch se topí v rozsáhlém kabátě
krčí se na sedle jako opička, až je ho člověku
líto. Nevím, kolik hodin denně se ti ubožáci
takto moří, ale přiznávám, když jsem jim po-
hlédl do těch nevyspalých, otupělých mladých
obličejů, že mi jich bylo upřímně líto a že jsem
si přál, aby seděl na připřeži raději statný, vy
vinutý kozák — více by těch drobných koníků
#33
alto_textblock
#33
také nešlehal, protože na Rusi vůbec koní mnoho
#34
alto_textblock
#34
nebijí
Ale korunou ruského povoznictví jest bez
odporu izvoščík, slavný izvoščík, o kterém ho-
voří i ten, kdo o Rusko zavadil jen tak zlehka
rukávem, kdo Rusko přelétl chvatně a o překot,
i ten, kdo tam tráví část svého života či snad
i život celý.
Je to zase ruská specialita. Každé větší
ruské město se jimi hemží jako mravenci. I ve
městech, ktěrá snadno pěšky projdeto, loví vás
izvoščík za izvoščíkem, a o mraku izvoščíkův
v Moskvě či v Nižním Novgorodě nemá ponětí
našinec, který za deštivého podzimního večera
běhá po štaflech půl hodiny, než najde
dva bujné oře k vozu připoutané,
jimž oheň srší z nozder, oko plane.
Jsou to po většině mužíci z okolí, kteří
stejnoměrně uniformováni, za policejního do-
hledu provozují dopravování osob na nevelkých
kočáreích jednospřežních. Koník je nízký Ru-
sáček, řemení vyzdobeno spoustou stříbrnavých
nýtů, přesk a destiček, kočárek jest o něco
větší dětské hračky, a pojme jen dvě osoby,
nic více, ale za to jest plat za dovezení tak ne-
patrný, že nespadá ve vydání přepyšné, ale jen
do rubriky vydání nutného a prospěšného.
Vyšli jste, dejme tomu, z hotelu, či ze
skladu, a zastavíte se maně na kraji chodníku,
buď abyste se rozhlédli po obloze, či se podí-
vali na nedaleký chrám, jehožto makovicové
véže postří se v ranním slunci. Přisáhli byste,
že na celém náměstí není izvoščíka, ale než
vzdechnete, letí jich na vás pět — učiněné do-
stihy. Izvoščíci nakloněni na kozlících v před,
pobádají koníky slovem i skutkem —— totiž hrozl
jim tkalounovou otěží, ale neuhodí jich —a
konici uhánějí rovnou na vás . . . okamžik,a
podrtí vás kola vozíků, zdupají vás drobná,
pěkná kopýtka koní.
Nepodrtí. Koník u vás zarazí, a stojíte-li
na dlažbě, a nikoliv na chodníku, uhne těsně
kolem vás a zabere vás obloukem právě tako-
vým, jakým mávneme síťkou po motýlu, a už
vás mají! Všech pět izvoščíkův seskupeno ko-
lem vás tak, že vám zbylo jen místo ku po-
stání, konici se vám dívají přátelsky do očí.
dýchaji vám na zátylek, snad vám i pročmu-