#1
alto_textblock
#1
Strana 2.
#2
alto_textblock
#2
NÁRODNÍ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
28. srpna 1904. Císlo 237.
#4
alto_textblock
#4
pulární přednášky o vědě, literatuře, politicea
otázkách sociálních v okolí radnice a doufá, že
během roku dosáhne počet členů 12.000. Tím
ovšem vzrůstá neobyčejně i vliv tohoto tichého
pracovníka na široké vrstvy obecenstva.
Panu Ernestu Gayovi, členu měsťské rady
pařížské, tak sympaticky u nás známému z tři
návštěv pražských, jsem povděčen za poznání
nového presidenta městské rady pařížské. Pan
Gay horlivě se stará o to, aby udrženy byly
nynější srdečné styky Prahy a Paříže. Není vý-
mluvnějšího agitátora nad něj a zejmena poda-
řilo se mu mezi socialistickými členy městské
rady odstraniti jisté falešné názory. Jak známo,
neochably projevy česko francouzské, vyměňované
mezi Paříží a Prahou, ani nyní, kdy je v čele
městské rady radikální socialista Desplas, který
tak vřelými slovy odpověděl na hold Prahy pa-
mátce George Sandové.
Pan Desplas je vynikající advokát, jenž s
stal známým jako obhájce v proensech tisko-
vých a anarchistických. Je rozhodným přívržen-
cem socialistických snah a ve svém programu
má zvláště tyto principy: odloučení státu od
eírkve, odstranění senátu a daň z příjmů. Je
48 let stár. Dlouhý, prošedivělý plnovous a
mírný, těkavý pohled dodávají jeho tváři výrazu
muže spíše opatrně uvažujícího, nežli rázně
rychle jednajícího. Jemný a sympatický je jeho
hlas i celé jeho vážné, neokázalé vystoupení.
Pan Desplas uvítal mne velmi ochotně
laskavě. Pan Gay již jej zpravil o mé návštěvě
a náležitě připravil půdu. Pařížský nynější sta-
rosta projevil potěšení, že jeho odpověď na po-
zdrav města Prahy byla u nás s takovou vděč-
ností a porozuměním přijata.
»Naše sympatie k Čechům a k Praze,-
pravil asi president městské rady pařížské,
»jsou přiliš vážné a opravdové, než aby mohly
se státi majetkem pouze jediné strany. Jako
u vás celý národ, všechny strany a vrstvy
upřímně cítí s Francií, tak i my podobně
chceme cititi k Čechům.«
V dalším hovoru kladl pan Desplas důraz
na to, že všechny dosavadní projevy mezi Paříž
a Prahou byly zcela korrektní, že nelze vytý-
kati nikomu snahu zavésti do nich ducha jiste
strany neb směru.
»Podobně jako naši kollegové, kteří repre-
sentovali Paříž v Praze«, pravil dále p. Desplas,
»tak i členové jiných stran politických z naš
rady s radostí pojedou při nejbližší příležitosti
pozdravit Prahu a národ český !«
Zdá se, že příležitost lato bude při nastá-
vajícím všesokolském sletu r. 1905.
Pan Desplas ujistil mne, že budoucí dele-
gace pařížská, jež bude vyslána do Prahy, bude
daleko četnější nežli dřivější, a že v ní budou
zastoupeny všechny strany politické.
President městské rady rozloučil ses
mnou po delší rozmluvě velmi srdečně a žádal
mne, abych vyslovil jeho přátelský pozdrav praž-
skému starostovi dr. Srbovi. Což tímto vy-
Václav Hladík.
#5
alto_textblock
#5
konáno.
#6
alto_textblock
#6
Politické zprávy domáci.
Ze Záhřeba, 24. srpna. (S vobod a ti s ku
v Chorvatsku.) „Obzor“ zaznamenává, že
dne 23. t. m. dožil se své 1000. koufiskace. List
má XLV. ročník. Z toho věku byly mu tedy skon-
fiskovány bezmála tři roky.
Ze Lvova, 26. srpna. (Poláci Kör-
brovi.) „Gazeta Narodowa“ pravi v úvodním
článku min. Körbrovi, že by špatně pocho-
dil, kdyby za svého pobytu v Haliči ucházel se
o pomoc Poláků proti české obstrukci. Poláci
ze zásady jsou proti každé obstrukci, tedy (aké
proti české, ale k tomu se nepropůjčí, aby
vládě „lámali“ Čechy nebo kteroukoli jinou
stranu slovanskou. Körber se bez podmínky
podrobil německému vetu ve věcech národních,
narodní šovinism německý jeho vinou vzrostl do
nebývalých rozměrů a drzosť německá nezná
již mezl. Kdyby s Němci některá strana slovan-
ská ještě uzavřela spolek naproti jiným stranám
slovanským, byl by to skutek sebevraždy, jak
německého spojence, tak i státu, který by t-
kový spolek puntoval, nebera si dosti výstrahy
ze všech upřímných výlevů německých srdcí.
Z Vídně, 27. srpna. (Kathrein.) Úřadní
list oznamuje, že dr. Kathrein byl císařem jme-
nován zemským hejtmanem tyrolským na místě
hr. Brandisa, jenž se poděkoval. — (Pensio-
nování učitelů na státních průmy-
slových školách.) Císař schválil návrh
ministra vyučování o pensionování učitelů na
státních průmyslových školách i regulativ o tom.
Z Tridentu, 26. srpna. (Italské paral-
lelky na universitě v Inšpruku.)
Italští studenti na schůzi v Leviku rokovali o
tom, jak se zachovati italským studentům
v Inšpruku v příštím školním roce. Trvají na
tom, aby byla zřízena nová italská universita
v Tridentu. Požadavky italských studentů vláda
chce vyříditi parallelkami, jež by mohly býti
zřízeny buď při universitě vídeňské, nebo inšpru-
cké. Proti parallelkám ve Vídni italští studenti
prohlašují se rozhodně, na ně by se žádný nedal
zapsati. Do Inšpruku, když by nebylo vyhnutí,
sice by šli, ale žádají na universitě
úplnou rovnoprávnosť s Němci
prohlašují, že každou provokaci
od německých studentů rázně od-
razí. Resoluce vybízí dále italské poslance,
aby byli přítomni zahájení přednášek na paral-
lelkách inšpruckých a chránili italské studenty
svou přítomností. Dále žádají italské obce, aby
přispěly na akci v této otázce penězi, každá nej-
méně 4 K.
Ze Lvova, 26. srpna. (Haličtí Rusov
a cesta Körbrova.) Haličtí Rusové konat
budou ve dnech 30. a 31. srpna ve Lvově sjezd,
na kterém veřejně, loyálně, ale bez obalu, jak se
sluší svobodným a neodvislým občanům ústav-
ného státu, promluví o křivdách, na jejich ná-
rodě v Haliči páchaných. Dr. Körber prohlásil.
že chce očitě poznati poměry v Haliči. Nuže.
ať zví z úst hromad ruského lidu haličského.
v jakých poměrech on se nalezá!“
V Praze, 27. srpna. (Poněmě o v a
činnost šlechty v Čechách.) „Český
Sever“ ukazuje na poněmčovací činnost hr.
Herbersteina, majitele panství libochovi-
ckého, téhož, jenž svůj cukrovar v Pohořelicích
na Moravě pronajal německo-židovské firmě.
A v Lihochovicích správa velkostatku Herber-
steinova je tak německá, že by ji ani Wolf ne-
mohl učiniti němečtější, a následkem toho Němci
počítají do svého národního majetku všecky pan-
ské podniky na Libochovicku. Dnes není ani jedi-
#7
alto_textblock
#7
ného pruského omissara v Čechách, aby neměl
jasně a zřetelně vyznačenou Herbersteinskou
německou enklávu na Libochovicku.
#8
alto_textblock
#8
Politické zprávy zahraničně.
V Praze, 27. srpna.
Jubileum ženevské smlouvy.
Před několika dny slavilo jedno z nejdůle-
žitěších děl moderních snah humanitních 40leté
jubileum svého utvoření. Smlouva ženevská. Jak
význam díla toho pro veškeré občanstvo v do-
bách válečných tak i jeho dnes takměř každo-
denní aktuálnost vzhledem na zápas východo-
asijský jest pohnutkou, abychom hleděli čtenáře
seznámiti se vznikem a historií a hlavním ob-
sahem tohoto veledůležitého ujednání mezinárod-
ního, držíce se při tom koncisních, ale obsaž-
ných vývodův znamenité knihy dra. Svátka;
»Uvedení do práva mezinárodního.« Ženevská
smlouva má především za účel chránit nemocné
a raněné vojáky. Úmluvy mezi jednotlivými státy,
aby osud raněných byl zabezpečen a ulehčen,
dály se již od XVI. století. Od r. 1581 až do
r. 1864 sjednáno bylo 291 takových smluv,
vztahujících se částečně také na válku námořní.
Od polovice století XIX. povstalo následkem
změněného vedení války zpátečnické hnutí, jež
zvláště zjevným bylo ve válce krymské, ve válce
italské a v občanské válce americké. Bitv au
Solferina, dne 24 června 1859, vnukla
švýcarskému občanu Dunantovi myšlenku, aby
blíže obíral se myšlenkou péče o raněné a ne-
mocné vojíny v polních výpravách, zvláště o za-
kládání spolků dobrovolných ošetřovatelů nemo-
ných ve válce. Dunant společně s jiným Švýca-
rem, Moynierem, pohnuli švýcarskou vládu, že
ostatní velmoci pozvala ke konferenci, která od
8. až do 22. srpna 1864 zasedala v Ženevě.
Výsledek těchto porad, Ženevská konvence, po-
depsán byl nejprve osmi státy: Švýcarskem,
Badenskem, Belgií, Dánskem, Španělskem,
Francií, Italií a Nizozemím. Od té doby však
ke konvenci přistoupily všechny civilisované
polocivilisované státy. Války od r. 1864 podaly
důkaz, že konvence, ač působila velmi blaho-
dárně, přece v různém směru potře-
buje zlepšení a rozšíření. Zvláště
Italie si přála, aby konvence byla rozšířena také
na válku námořní. Po různém jednání sestoupila
se v Ženevě nová konference, jež shodla se na
15 dodatkových článcích, shrnutých v konvenci
ze dne 20. října roku 1868. Avšak ani tato
nová úmluva, jež obsahovala rozšíření také na
válku námořní, nesetkala se se schválením mo-
ností. Až teprve Haagská konference r. 1899
sjednala v třetí konvenci rozšíření ženevské kon-
vence na námořní válku; v příčině pozemní
války byla schválena dosavadní ustanovení, jež
ale dalším jednáním mezi státy byla v manohém
směru ještě rozšířena. K ženevské konvenci ná-
leží nyní 30 států.
Ženevská konvence z r. 1864 sama však,
jejíž jubilea právě zde vzpomínáme, platí pouze
pro válku pozemní. Ona zavazuje velmoci, které
ji podepsaly nebo k ní přistoupily, pouze v
vzájemném poměru. Vede-li některá z těchto
mocnosti válku proti státu, jenž ke konvene
nepřistoupil, není konvencí vázána; ro v něž
není ji vázán stát ve válce občan-
ské, kterou vede ku potlače n
vnitřního povstání, nebo při násilné.
nikoliv však válečné svépomoci. Často hájený
opačný názor zaměňuje zásady křesťanství
lidskosti s pravidly práva mezinárodního.
Zranění a nemocní vojíni přijímají a oše-
třují se bez rozdílu národností. Ti, kdož p
uzdravení jsou k další službě neschopni, pošlou
se domů; konvence z r. 1868 žádá však, a b
také všichni ostatní uzdraven
vojíni byli zpět posláni s podmin-
kou, že po čas války zbraně se jiz
nechopí.
Veškerý ošetřovatelský personál, tedylá-
kaři a ošetřovatelé i osoby, pov ě ře ne
správou lazaretů a dopravou ra-
něných, jakož i polní kazatelé jsou nedo-
tknutelni. Konvence z r. 1864 dává jim právo,
aby povinnosti své činili zadost i v tom při-
padu, je-li jich ústav obsazen nepřítelem ; za to
však v konvenci z r. 1868 ukládá se jim to
za povinnost. Zároveň jest povinností vítězovou,
aby jim povinný jich plat nezkráceně i na dále
vyplácel. Také zdravotnické ústavy a to jak
hlavní lazarety, tak i ambulance
jsou nedotknutelny, nacházejí-l
se v nich nemocní a ranění. Za to
však materiál prvnějších propadá kořistnímu
právu vítězovu. Obyvatelé, kteří raněným po-
skytují pomoc, mají býti chráněni a zůstat
volní. Každý zraněný, příjatý do ně-
kterého domu, jest tomuto ochra-
no u. Občan, jenž přijímá u sebe zraněné, má
býti ušetřen od ubytování vojska a čásť válečné
kontribuce má mu býti slevena.
Místnosti sloužící k uložení zraněných
nemocných mají býti označeny zvláštní vlajkou,
totiž červeným křížem v bílém poli. Také per-
sonál má na ramenou pásky s tímže odznakem.
Nekřesťanské státy uživají místo kříže jiných
odznaků: Turecko půlměsíc, Persie vycházejí í
slunce, Siam plamen
Zneužití Červeného kříže a všechny pře-
stupky ženevské konvence posuzovati jest dle
národních zákonů a před národními soudy.
Čtenář může posouditi dle toho, pokud Japonci,
vzpomeneme-li zohavení a ubíjení raněných,
němž zprávy i fotografické snímky byly podánya
připomeneme-li si jich střelbu na vlaky s raně-
nými, tuto smlouvu i pro ně právoplatnou do-
držují.
Ještě karakteristickou okolnost dlužno do-
dati. Rusko, Brazilie a jiné státy omluvily aspoň
neúčasť svou na konferenci 1964 za jejího z-
sedání a slíbily později k její úmluvám přistou-
piti. Rakousko však, ač zvláště Durantova od-
halení o tom, jak mizerně bylo v bitvěu
Solferina o raněné postaráno, ke konfe-
renci podnět dalo, se k tomuto humannímu
shromáždéní obrátilo zády. Teprve po nové až
válce 1866 Rakousko — ve všem dobrém po-
zadu — ke generální smlouvě taktéž přistoupilo.
#9
alto_textblock
#9
Arménské hnutí.
#10
alto_textblock
#10
Podle zpráv konsulů povstalecké čety ar-
ménské znovu se množí. U vesnice Semirenu,
jen 5 hodin od Bitlisu, svedla četa tuhou bitku
s vojskem tureckým a pobivši a zranivši ně-
#11
alto_textblock
#11
které vojáky, ustoupila. 17. t. m. vnikla do-
konce jedna četa taková až do Bitlisu, kdež
měla srážku s vojskem, aby opět ale ustoupila.
V městě zmocnila se veliká panika mohame-
dánů i Arménů, proti nimž pak mohamedáni
výtržnosti uspořádali.
Hlavní náčelník čet Andronik znepokojuj
dosud obvod sassunský. Z Kavkazska přešla prý
do Turecka řada čet. Však také Turei podni
kají rozsáhlé vojenské přípravy v Erzerumu
Bitlisu a Vanu, ač se praví, že vojsko turecké
počíná si přílis těžkopádně, než aby čety mohlo
záhy potlačiti. Rusko snaží se sice všemožně
zameziti přestupování čet a uzavřelo k účelu
tomu prý i s Portou ujednání o různých opa-
třeních, přes to ale zdá se, třeba to bylo sebe
rozhodněji popíráno, jest hnuti ono živeno Anglií,
kdež také nejvíce emigrantův arménských došlo
útulku i finanční opory a kteráž, prosta ovšem
pohnutek humanních, doufá tím jen Rusku
o potiž víc způsobit.
#12
alto_textblock
#12
Autonomie Filipin.
Kandidát demokratické strany pro předsed
nictvo Spojených státův Parker, jenž již ve své
kandidátní řeči sliboval přičiniti se o »úplnou
neodvislost« Filipin, vyjadřuje se v listu včera
uveřejněném určitěji o věci té. Píše, že kdyby
zvolen byl, zasadí se všemožně o udělení auto-
nomie pro zmíněné souostroví východo asijské
tom způsobu, jak udělena byla i ostrovu Kubě
#13
alto_textblock
#13
Pozoruhodné zbrojení anglické.
Pařížské »Patrii« píše se z Londýna;
Strávil jsem několik dní v Dovru a shleda
jsem, že admiralita zřizuje vedle velikého bas-
sinu, jenž — v rozloze 600 akrů — bude vy-
hražen bitevním lodím a křižákům, jiný ještě
obrovský bassin, kterýž určen bude pro lodi
torpédové a podmořské. Dovre, kterýž byl až
dosud obyčejným přístavem pro cestující a zboží.
stane se krátko válečným přísta-
vem prvního řádu i chráněn bude tvr-
zemi s děly vyzbrojenými. Bude moci poskyt-
nouti útulek eskadře mohutné, úplně co do
bitevních jednotek . . .« A dopisovatel dodává:
Zdá se, že pan Pelletan, nabyv vědomí o této
zdvořilé pozornosti Angličanův oproti našemu
pobřeží od Calais a Boulognu až do Dunkerque,
rozhodl se opatřiti Calais aspoň čtyřmi lodmi
podmořskými.
#14
alto_textblock
#14
Oproli spojencově hranici.
Milánským listům sděluje se z Verony, že
italský ministr vojenství náhle
nařídil opravy starých opevnělní,
která Rakouskem byla zafizena, ale později byla
zanedbána. Jistě také výmluvná to známka
#15
alto_textblock
#15
doby !
#16
alto_textblock
#16
Denní zprávy.
— České dítě do české školy. Poněvadž
z »práva rodičovského« dá se téžit pro germa-
nisaci, proto vídeňské vlády vzpírají se jedině
paedagogicky správnému zákonu, že do obecné
školy přijato má býti z pravidla jen dítě znali
jazyka vyučovacího — tak zvanému zákonu
Kvíčalovu. Vláda pomáhá odporem svým proti
zákonu tomu volmi vydatně plnit školy ně-
mecké, najmě školy německého Schulvereinu,
mimo to pracují v zájmu tohoto spolku, jenž
dnes svým vlastním účelem již se neskrývá,
veliké německé závody v průmyslových krajích
s obyvatelstvem smíšeným a zvlášť intensivní
jeví činnosť v tomto směru německá obecní za-
stupitelstva. Když hrozí českému otci, na mzdu
odkázanému, propuštěním z práce, vypovězením
z bytu, ba i vyhostěním z obce, opováží-li dítě
své dát do české školy zapsati, jaký div,
podlehne-li chudák a skřípaje zuby zavede dítě
tam, kde ho daleko horlivěji, než předmětům
školním, učí pohrdati vlastní krvl. Však v ně-
meckých školách mimo tyto oběti německého
terroru, vládou všemožně podporovaného, dost
dětí českých, jejichž rodičové ne následkem
znásilnění německého, nýbrž z dobré vůle, jinými
slovy z obmezenosti a z nehodně špekulace je
tam strčili, domnívajíce se, že tim lépe zabezpečí
jejich budoucnost, vyjdou-li ze školy německé.
Obvyklou omluvou rodičů takových je, že ge-
nerace z let padesátých a předcházejících rovněž
navštěvovala školy německé, aniž by se odná-
rodnila. Na to ovšem zapomínají lidé, již tak
se vykrucují, že je veliký rozdil mezi německou
školou tehdejší a školou nynější. Jelikož to byli
češti učitelové, již nuceni byli českým dětem
němčinu vtloukati, tehdy třeba po německu, ale
přece jen učily se děti národ svůj milovati
když i to ne, tedy aspoň jím nezhrdati, dne
tomu ale jinak. Na školách německých, najmě
ale na schulvereinských působí nejhorlivější agi-
tátoři německonárodní, nejrozhodnější odpůrci
národnosti naší. Němečtí učitelové navzdor pří-
snému diseiplinárnímu řádu postupují všude
v čele všeněmecké agitace a je známo, že po-
slanci všeněmečtí rekrutují se hlavně z redaktorů
všeněmeckých listků a z učitelů na obecných
školách. A jakkoli jsou tito páni agenty strany,
jejíž vůdcové »s touto říší — jak sami dozná-
vají — přestali již účtovat«, nikdo jim v tom
nepřekáží, kdežto běda učiteli českému, jenž
opovážil se promluviti při té či oné přiležitosti
o — Husovi. Ve škole německé neučí se děti pouze
německy, nýbrž ve škole té vštěpuje se jim především
jiným zášť oproti národu našemu a ono jedo-
vaté nepřátelství, jež klidné soužití obou národů
v této zemi činí nemožným. Dostane-li se do
takovéto školy české dítě, opustí ji jako mravní
vyvrhel, jenž bez citu národního, bez lásky
vlastenecké nenávidí vlastní rodiče, jejichž ja-
zyku a mravům se posmívá. A co státi se
může později z takového dítěte, když vstoupí
do života a do jeho zápasů, lze si pomysliti.
Ve čtrnácti dnech otevrou se opět školní slně
na mnohých místech již tento týden —
tu počne opět neunavný nátlak na české rodiče
a odporné shánění českých dětí do německých
přelejváren. Národní odpůrci užijí všech pro-
středků, aby do tenat svých co možná mnoho
nalapali českých oběti. Pomocníkem vydatným
jim bude při stom, jako v jiných letech, hlou-
post rodičů. Oproti tomu třeba se vším důra-
zem se zasaditi, aby lov německý nebyl hojný.
Nestojíme o německé děti a jakkoli jsme u po-
rovnání s Němci národem malým a každý při-
rostek je nám vítaným, nomáme ničehio prou
#17
alto_textblock
#17
tomu, aby o vyučování svých děti počoval
Němci, jak sami uznají, však máme naproti
tomu právo brániti se násilnostem odpůrců na-
šich, kteří se surovou bezohledností rvou nám
naše děti a do svých škol je strkají a musí
nám býti rovněž dovoleno vésti boj proti
nevědomosti a zbloudilosti našich vlastníeh
lidí, již děti své házejí do dračího jícnu germa-
nisace. V ohledu tom je všech příslušníků národa
našeho povinností napjati všechny síly a každé
vykořistiti příležitosti, aby české dítě bylo dáno
do české školy. A nebuďme vybíraví ve volbě
zbraní v tomto boji. Kde surově z národní hra-
bivosti a ze vzteku oproti nám a za pomoci
všech činitelů, již v rukou svých sousiřeďuji
moc, urážejí se a velikou germánskou nohou
šlapou nejpřirozenější zákony lidskosti a kde
provozuje se na větší lesk a slávu Němeclva
soustavná loupež českých dětí, tam neplatí že-
nevská konvence. Vizme, co děje se v Brně,
co v Budějovicích a co všude v oněch městech
smíšených, kde je obecní správa v rukou našich
odpůrců. Němcům neuškodí, ztratí-li na tisíce
dětí, nám ale musí býti každá česká duše
drahou. Proto se braňme! Zejmena o to pe-
čujme, aby obrana nebyla ponechána slaběmu
jednotlivci, jejž přemoci není uměním. Dnes
přestalo snad již obvyklé sentimentální uvažo-
vání o národnostním míru a o libezně konkor-
danci obou národních kmenů; každému je zjevno
že Němcům jde o naše vyhlazení, o naši exi-
stenci. A v takové posici přestává každý ohled.
My poměry nynější nezaviníli, my chtěli upřímně
a poctivě žiti s Němci v míru, však těžko ziti
nejlepšímu v míru, když zlému sousedu to pře-
káží. Braňme především ale své děti
— Z německého blázince. Příznaky, ž
německý národ v Rakousku počíná korporativně
bláznit, množí se vůčihledě. Aspoň to, co pro-
vádějí naši Němci se slovanským označením
Uže v Solnohradsku na jizdních lístcích z Prahy
vydávaných, nedá se tak hned s něčím srovnat.
Řekněme, že kdyby po jednom šumícím prášku
vzkypěl celý rybník, měli bychom asi tak přl-
bližný obraz příčiny a účinků pro toto pominulé
řádění, způsobené slovanským označením pra-
starého druhdy slovanského místa na naší,
české polovině jízdního lístku, po níž Němci
přece ničeho není. Je to hnedle čtrnáct dní, c
kterýs antizionista udal v »Bohemii« vzkřek
nacionálního zoufalství nad Uží na jízdních
listcích státní dráhy a do dneška neumlklo
úpění německého tisku; vemte kterýkoli ven-
kovský list německý, už z daleka čtete tučný
nápis »Praha—Uže« anebo »Uže—Aussig«.
V tomto bláznovství jest systém. Jest provozo-
váno s nejchladnější krví a vypočitavostí. Ně-
mecký lid v zemích českých jest zachvácen
hysterií, toť je očividno, ale strůjcové této ná-
kazy jsou úplně klidni a cílů svých vědomí.
Šakalové opavských ulic svým vytím pod okny
presidentského bytu vymohli aspoň to, že české
parallelky v Opavě na rozdíl od polských v Te-
šině nedostanou svého samostatného ředitele,
nýbrž správce po německu podřízeného něme-
ckému řediteli. Proto staví se v každém po-
dobném připadě naši Němci jako kdyby za-
chvácení byli amokem anebo berserkeřstvím, což
jest vlastně původní německá národní nemoe,
i předstírají hromadnou zuřivost pro každou
maličkost. Tak tomu jest i tentokráte s »Užíe
na jízdních lísteích z Prahy. První zbláznil se
purkmistr užecký, namlouvaje světu, že slo-
vanské označení na jízdním lístku z Prahy po-
škozuje jeho městys — uváděje v omyl
cizince (l), nyní třeští po něm celá německá
veřejnost. Kdežto tedy Němce čerti berou pro
lapálie, jedině proto, že dobře vědí, kterak
se na těch jistých rozhodujících místech jenom
čeká na německý rámus, jenom aby věc v pod-
statě nejspravedlivější mohla být po německém
přání ušlápnuta, česká veřejnost v existenč-
ních pro ni mnohdy otázkách národních za-
chovává klid, o němž možno říci vše, jenom to
nikoli, že jest imposantní aneb dokonce že ně-
komu imponuje. Právě na poli železnictví máme
této národní ochrnulosti české žahavé příklady.
Zuří-li užecké Germanstvo a s ním celá Ost-
marka nad domnělým počeštěním jmena pohor-
ského městyse v Solně Komoře, co by mělo
asi tak dělnt české obyvatelstvo ryze českých
krajů v Čechách, jimiž vedou trati sázavská,
modřanská, jičínská atd. ? Nejenom k vůli tomu,
že snad i na těch slepičích kurnících před-
nostů stanic zmíněných drah zemských dána
přednost němčině před češtinou, ale zvláště pro
zločin proti veřejné mravopočestnosti, s jakou
przněna po německu jmena českých stanic na
těchto tratích, jako Sazau, Rattny atd. Náš
Tábor musí být poněmčen, i kdyby to jen
čárku na a státi mělo. Roudnice si musí nechat
libit zmaušlování na Raudnitz atd. atd. atd.,
i není vlastně jediného poctivého českého jména
v českém místopisu, jež by nebylo změžděno,
zkomoleno, zhanobeno prvotně k vůli neoheb-
nému německému jazyku a nejnověji ovšem
k namlazení chorobného německého nacionalismu.
Jaké ohledy berou se k citům českého histori-
ckého obyvatelstva země, o tom zmíniti měli
jsme nesčetněkráte příležitost. Při zahájení
místní dráhy Mikulášovice—Krásná Lípa pouká-
zali jsme na přiklad k tomu, že česká pojmo-
nování těchto stanic beze stopy vypadla ze se-
znamu českých staničních jmen sl. ředitelství
c. k. státních drah v Praze. Je to úžasné, co
si tu klidně libiti dáme! V Čechách staví se
z tučných zemských subvenel železné dráhya
stanice na nich ležící nesmějí být označovány
starými, historickými jmeny svými. Stačí svra-
štění obrví některého všemohoucího dvorního
rady a jmena ta nesměji býti ani na jízdním
listku tištěna. Od otevření dráhy Mikulášovice—
Krásná Lípa neuživá se jiného označení, leč
Nixdorf, Ober-Nixdorf a Schönlinde a rozumí
se samo sebou, že stanice ty ani jinak nejsou
cestujícím hlášeny. Jazykově úplně zbídačelé
poměry vyskytují se na př. na trati liberecké.
na níž není nikde ani slůvka českého. Sterou,
ba tisíceronásobnou příčinu měli bychom tedy
k rozechvívání tam, kde hlucho, němo u nás.
Vedle přecpaného německého Michla, jemuž ná-
rodním blahobytem v týl až uši slézají, který
však přes to neustále řve hlady, vypadá národ-
ním postem vychrtlý, sotva údy vlekoucí český
Vašek jako obraz mlčelivé spokojenosti a to
v každém ohledu. Česká veřejnost pozbyla své
krásné, mnohohlasé důstojné ozvěny bývalých
časů, to bylo znát posléz také za německého
rumlu pro slovanské pobočky .. . Není divu,
#18
alto_textblock
#18
že národní tisk ve Slezsku naříká, že se v č-
chách na slezské bratry zapomnělo.
— Žalostná blamáž německé obělavosii.
Na německém »Sängerbundesfestu« v Ústi n.I
přímo u slavnostní brány, kterouž musili projii
všichni účastníci slavnosti, počtem kolem 10.000
hlav, byly vystaveny pokladny na dárky pro ně-
mecký Schulverein a Bund der Deutschen v Če-
chách. Přes to tedy, že, jak řečeno, tisíce a tislee
věrných Němců šlo mezi oběma pokladnani,
hovicími oběma základním politickým směrům
německým, nesešlo se po oba dny v obou po-
kladnách dohromady více než »sotva 2—3
koruny«. Snad sotva prý asi 10 rukou s
pohnulo, aby vložilo do pokladen dárek pro cb
»ochranné« spolky německé. »Aniž by kdo i jen
pohledem zavadil o prázdné pokladny«, vypra-
vuje »B. Ztg.«, »táhly tisíce a tisíce Némc
kolem nich. Jen tak, že se dno pokladen po-
krylo nuzně několika haléři. Toť pozornost, vě
novaná po dva slavnostní dny našim obrannjm
spolkům. Pivo teklo v proudech, buffety brle
oblehány, venku ale stály pokladny Schulvereinui
Bundu prázdny. Toť nacionální bilance osnádhern
slavnosti, tohoto hrdého projevu Němců v Č-
chách«. Bylo by to k smíchu, kdyby nebyla věe
tak smutná. Jak vysoko stojí »méně cenní
Čechové nad námi? Právě ti Čechové, ktel
u příležitosti jedné velké slavnosti na Karlove
mostě vybrali pro svůj bojovný spolek Matici
průběhem 2 hodin kolem 5000 K.« Ústecký list
nazývá událost tuto žalostnou blamáží a lomi
nad ní rukama, že, tak říkajíc, mezi řádky slyšet
lze praskání kotníků. Ovšem — není pochyby —
tři koruny od 10.000 Němců za dva dny na
dva německé »obranné« spolky nejpřednější dů-
ležitosti, je trochu míň než málo. Ale každý
s poměry obeznalý Němec usměje se, když čte-
hořekování a klatby německého listu. Kayby tisk
německý sebe pathetičtějšími slovy ujišťoval, že
německý Schulverein a německé Bundy jsou
spolky obrannými, sebe hlučněji deklamoval, že.
němectvo je v Čechách bez nich ztraceno, vl
náš Němec, co si mysliti o obou spoleích.
Bude sice provázeti všechen hlaholivý bombast
»ochranné« deklamace s naprostým souhlasem,
ale krejearu nedá, a sice z toho dobrého dů-
vodu, že ví, že se ani Schulvereinu ani Bundu
a zvláště tomuto nikdy peněz nedostávati ne-
bude. Nářek na lhostejnost, kapesní upjatost
Němců vůči Schulvereinu a Bundům je tak starý
jako tyto spolky, a kdyby byly odkázány na
členské příspěvky a lidové sbírky po haléři jako
Ústřední Matice školská a naše Národní jednoty,
už dávno by přestaly existovat. Ale není žádným
tajemstvím, že hlavní čásť příjmů tak zvaných
obranných německých spolků neskládá se z ko-
run, nýbrž z marek, kolujících do Čech po-
trübím už ani neskrývaným. Odkud by se braly
půlmillionové rozpočty Bundů a jimi provozo-
vané zavlažování jazykového pomezi statisici?
Snad z toho nudšení, jež se ukázalo v ÚJsti nad-
Labem? Když při slavnostním vzrušení za hla-
holu písní, při nichž jihne německé srdce, se-
jdou se tři koruny, kde pak by se nabralo sta-
tisíců ve chvílích střízlivé rozvahy !? Událost
ústecká je především proto nad míru zajímavá,
že tu podal obrovský zástup Němců důkaz
o prolhanosti německých hesel v národním boji
v Čechách.
— Praha a cizinci. Předevčírem přinesl
jsme zmínku o výtečníku Bauerovi, jenž v ber-
linské »D. Z.« poučoval své kompatrioty, jak
zachovati se mají, navštiví-li Prahu. Takových
Bauerů je ale po Německu mnoho, a ne pouze
v sousední říši, také v jiných zemích, nebot.
zel, že nejen Angličané, z veliké části i Fran-
couzi, nýbrž i Rusové jsou zvyklí čerpati po-
učení o nás a o poměrech v Čechách z něme-
ckých pramenů. Nedokonalá služba zpravodajská.
určená pro cizinu, o niž my nijak nepečujem,
ponechávajíce úplně svým nepřátelům, aby v
světě šířili o nás nepravdy a pomluvy, je toho
příčinou, že o nás a o naší zemi kolují i nyní
ještě pověsti, dle nichž vypadá to v Čechách
asi tak jako v Tibetu, kde objeviti se spojeno
pro cizince s nebezpečím života. A nedivme se.
Ponechavše úplně tisku vídeňskému, aby o nás
šířil ve světě »informace«, musíme se spokojiti
s nepříjemnými účinky této naší nedbalosti.
Dbají-li o to státy, aby v ostatních řiších měly
zastoupení a sice právě tak k vůli representaci,
jako k vůli tomu, aby v cizině hájila zájmy své
vlasti a pečovala o dobrou pověsť její, mají ta-
kových zastoupení v dvojnásobné miře zapotřehí
národové, zejmena národové, jež netvoří státv,
ba jež žijou ve státech, jež odnímajíce vlastním
národům svým zaručená práva, samy je svými
»dobrovolnými« i najatými publicistickými po-
mocníky snižují a hanobí. — Své horlivé a
obětavé zástupce v cizině měli ne pouze
Poláci a Maďaři, za něž ovšem v zemích cizích
pracovala zvláště emigrace, ale takové zástupce
měli i Vlachové v době své rozkouskovanostia
národní bídy, mají je Rumuni, ba i Finové
rušti v ohledu tom mnohem lépe jsou opatřeni
než my. U nás o věci takové nikdo se nestará.
Naši lidé zijící v cizině jsou po většině chudáe
bez jmění a bez vlivu a také bez způsobilost
k takovémuto zastupování, a jiných represen-
tantů, kteří by dovedli plniti poslání tak, jakby
nám bylo zapotřebí, nemáme. Nemáme ale tak
ani tisku, který by se nás ujal a vyvracel po-
mluvy a na cti utrhání, jež o nás šíří publici-
stika vídeňská a německožidovští dopisovatel
vídeňšti, již otevřeny mají sloupce cizích žurnálů,
v nichž své redakce a cizl svět nejnestydatějším
způsobem podvádějí. Je to jedna z nejsmutněj-
šich kapitol našeho národního života. Na každou
zbytečnost je u nás peněz dost, jenom n
uhájení národní cti a národních zájmů našich
se jich nedostává. Je to sice kapitola dost již
otlučená, než přes to stále a stále se k n
vraceti třeba, až konečně i u nás se pochopí,
že ignorovali soud cizíny je chyba. Smějeme se
neznalosti Francouzů, kteří dosud zaměňují nás
s Maďary, však co toho je příčinou? Madary
znají dávno již, kdežto o nás průměrný Francouz
buď nic neb mnoho toho neví. Maďaři si t
na cizině vynutili. Zpomeňme jen velké, slavné
agitační cesty Košutovy. Maďary zná cizina také
proto, že předevšemi jinými živly byla to madar-
ská šlechta, jež s leskem národ svůj za hrani
cemi representovala, kdežto šlechta naše po vět-
šině česky neumí. Jak jinak vypadalo byto
s námi, kdyby v každém velkém politickém stře-
disku v cizině měli jsme — hraběte Lützowal
Kde druhý takový muž v naší aristokracii! Tam
v Londýně máme svého »národního« vyslance.