#1
alto_textblock
#1
24. července 1904.
#2
alto_textblock
#2
Přiloha „Národních Listu
#3
alto_textblock
#3
k číslu 203.
#4
alto_textblock
#4
Strana 13.
#5
alto_textblock
#5
Výtvarné umění.
#6
alto_textblock
#6
Petrarca, Brožík a Mánel
(Ke 20. červenci.)
= Toho dne před šesti sty lety narodil se
Francesco Petrarca v Arezzu a toho dne letos
vzpomínali v Italii, při jeho hrobě v Arquu
všude po vzdělaném světě velkého poety a snad
prvního muže nového věku. Dante zavírá stře-
dověk, Petrarca otevírá věk nový, jsa silný v
tvě vášni po slávě a sebepoznání, plamenný
vlastenec, horoueně sladký pěvec, humanista
starožitník kritického ducha, korunovaný básník
»Afriky« a nesmrtelný canzonier. I v Praz
mělo být vzpomínáno tohoto velikána světa, ne-
boť roku 1356 chodil pražskými ulicemi, hos
Karla IV., jemuž mnohý list ozdobným a krás-
ným slohem psal, jemuž takřka korunu starého
Říma nabízel, jedinému v celé Evropě, jehož
uznával za sehopného a hodného obnoviti lesk
světovládné Romy.
F. Petrarca má své stopy v našem uměni
Nemíním staré dřevoryty, jimiž provázeny jsou
v 16. věku české překlady některých jeho
traktatů; není zde místa k rekapitulaci toho.
jak znělka jeho podnítila útvar »Slávy Dcery«.
Mám na mysli a připomínám si v ten den
Petrarcu, kterak se objevuje ve fantasii českých
výtvarníků. Pro ně byl on jen milenec a opěvatel
Laury. Viděli v něm veliký a krásný zjev muže,
poety, umělce vždy jen ve spojení s tou, které
na sta znělek, písní, sestin věnoval, kterou mi-
loval od prvního selkání a daleko za den její
smrti. Mánes a Brožík. Každý jinak, každý
svým způsobem, který je zrovna tak karakteri-
suje jako dobu, kdy své obrazy malovali. Brožik
v Paříži, Mánes v Praze a Mnichově. Mezi
oběma leží málem člyřicet let. V. Brožik maluje
anekdotu jako historický obraz. Mánes skutečnou
událost jako poetickou novelu. Brožík rozvinuje
ve vší své první skvělosti ceremonielní výjev;
Mánes maluje takřka zpověď svého srdce.
Petrarca v jednom sonetu zpívá o knížeti,
který jeho zbožňovanou paní úctyplně na čelo
políbil a mnohem později, téměř za našich dnů
abbě de Sade tvrdi, že to byl Karel IV., aniž
by mohl to čím pevně doložit. Je-li to pravda,
pak mohl se Karel, tehdá markrabí, setkati
s proslulými milenci v Avignoně roku 1347 n
dvoře papeže Klementa VII. Jaroslav Vrchlický,
píše svoji roztomilou hru »Soud lásky«, nemohl
si odepříti uvésti oba aspoň episodně v barvitý
a laškovný děj své komedie, aniž by se staral
o jaká data historická. Jemu šlo o malý hol
velikému pěvci a také o liliovou illustraci svého
truverského šelmovstvi. Brožík, jako plnokrevný
malíř historický, byl vždy velmi uvážlivý, ano
chytrý při volbě látky. Nečinil nic jiného, nežli
přemnozí před ním a s ním. Hledal scény a
látky, jejichž předmětnost sama byla už s to
obecenstvo ve výstavách a amatery přilákat
zaujmout. Jeho obraz vznikl záhy po »Posel-
ství« a oběma je také v látce jeden rys společný:
historií svojí nebo anekdotou obracejí se k Fran-
couzům a Čechům zároveň. Obraz Petrarey
a Laury nad to mohl počítati se zájmem
Mšude jinde. Petrarca a Laura jsou zjevy dějin
světových. Potom už byl pro V. Brožika každý
obraz jen úkolem, kterak na jeho plochu a pro-
sloru rozestaviti a seskupiti postavy poutavé pů-
vabem nebo karakterem, aneb aspoň typem,
malebné nádheře neho bohatosti starých ko-
stymů, v koloristické skvělosti látek, v přepy-
chovém okoli starých paláců a síní o mramoro-
vých dlažbách, s vyřezávaným nábytkem, zlatým
nádobím, obrazy, koberci a gobeliny, v jasném
rozvržení skupin, v případně jsolaci hlavních
postav. Zde nejinak. Markrabí, Petrarca, Laur
a papež tvoří střed, a vlastně sami jen výjev
dvorně obřadného představování se. Kava-
líři v levo, dámy v pravo jsou prostými di-
váky jako my před obrazem. Teprve titul jeho
mluví, teprve z něho, máme-li dost literárně hi-
storických vědomostí, dovedeme si doplnit scén
také vnitrným životem, tím, co obrazu schází.
Na štěstí byl Brožík skutečným malířem, ne
pouze malířem historickým. Jemu byl obraz
opravdu koloristickým problémem, který dovedi
skvěle rozluštiti.
Petrarcovi nebylo ještě třiadvacet let, když
»v den kdy pro rány Krista slunce smutku zá-
vojem se zahalilo« za hodiny jitřní spatřil po-
prve Lauru v kostele sv. Klary v Avignoně
Josef Mánes byl stejně stár, když pojal úmysl
tuto scénu v obraz vtěliti. Jeho zevní, dost
dlouhou a dost útrapnou historii známe. Vnitřní
možno jen tušit. Přece však více nežli tušit.
Mánes od svých nejmladších let netvořil, co
neprožil buď jako člověk, buď jako básnik, av
tomto obraze je tolik mladické vroucnostia
loužnosti, tolik citu a ždání, tolik cudnostia
madšení mladé lásky, sotva vzklíčivší a už silné,
že obraz je vlastně vroucím lyrickým projevem,
prochvělým sonetem, v němž mladý malíř udá-
lost svého srdce promítá v údaj s datem histo-
tiekým. E. Herold vypravuje, kterak J Mánesv
Praze zápolil s látkou. Stále zavrhoval staršía
komponoval nové náčrty. Toto hledání, bolestné
Dedání definitivního útvaru pro vtělení idey
jředstavy, jíž byl umělec zaujat a cele na plněn,
co zdálo se jeho mentorovi neschopností neb
lánavostí, bylo uměleckým procesem v největš
piznosti a krutosti. Na konečném náčrtku, dle
něhož Mánes pak roku 1846 v Mnichově velký
thraz provedl, není stopy po jakém nejistém
lledání a kolísání. Všechno je na něm a v něm
: jedné litiny pevně zkloubené, jistě ucelené.
len odpovídal patrně na vlas tomu, co Mánes,
forěk citlivého a rozechvělého srdce a Máne
mnělec cítil a zamýšlel. Chápeme jeho cíl, ne-
beť jej vidíme dosažený: největší prostotu a je-
hiolnost. Nevím, zdali Mánes četl Petrarco
še, aneb aspoň onu znělku o setkáí,
iž první dva verše jsem uvedl, dost možn
k znal jen fakt, a přece jeho obraz p-
sbí, jak čisté její vtělení. Sotva Mán
kl jedenašedesátý sonet o Lauřině podobě
tíse a přece ona sličně cudná panna, prostře
lcí, toto čisté dítě na modlitbách je jeh
tisné vtělení. A v pohledu mladého Petrarcy,
tuhém, vroucím, něžném, horkém, je vlastn
vidrama »lásky velmi prudké, ale jediné a po-
snéciona bolestná výtka básníkova, že naň pouz
kit mířil a Lauře ani luku neukázal. Mladý
lies byl cele předmětem svým naplněn; jen
* nohl vytvořiti toto dílo podivuhodné psy-
klgie, čistoty a vroucnosti, tuto bolestně ro
titnou píseň jinošského srdce . ..
#7
alto_textblock
#7
Z Mnichova si přivezl zpět onen náčrt,
který z pozůstalosti Šáryho přišel v majetekp.
F. Topiče, některé studie k modlicím se po-
stavám za Laurou, jež se jen v kopiích paní
Ludm. Bráfové zachovaly, a studijní hlavu k
Lauře, z mnoha reprodukci známou, jejíž origi-
nál chová sl. J. Slavinská jako poklad. Velký
obraz zůstal v Praze neznám, jenom F. Ná-
prstek o něm kdysi Havlíčkovi referoval. Před
dvěma lety jej šťastně zakoupil p. Topič.
V české obci umělecké v Mnichově udržel
se jen neurčitá zvěst, že v známém hotelu
Leinfeld je jakýs obraz Mánesův, ale když
jsem se o tom dověděl, prohledal jsem s ma-
jitelem marně celý dům. Nenašli jsme ničeho.
Netušil jsem také, že by to byl »Petrarca
Laura«, o němž Rittersherg ve svém »Slovníčku«
zaznamenal, že jej zakoupil jakýsi baron Hläusler.
a jeho zpráva se pak přelévala z jedné Máne-
sovy biografie do druhé.
Když jsem soustavně počal shledávati ma-
teriál k monografii o Mánesovi, vyšetřil jsem
snadno v knihách mnichovského Kunstvereinu, ž
byl obraz roku 1846 vystaven a spolkem k
slosování za 660 zl. koupen. Při slosování 16.
února 1847 vyhrál jej setník dělostřelecký LI.
von Heussler. Brzo na to podařilo se mi mezi sou-
jmennými osobami nalézti snachu prvního majitele
Mánosova obrazu a od ní- jsem se dověděl, že
po smrti jejího tchána přešel obraz na jeho
syna Maxe, vrchního soudce v. v. Ale aniu
něho obraz nebyl. »Poněvadž se mi — sděli
mi — obraz svojí velikostí dobře nehodil, pro-
dal jsem jej při vypuknutí války 1870 ve pro-
spěch raněných majiteli hotelu Leinfelder«. By
to tedy v hotelu Mánesův »Petrarca«, jejž jsem
už před tím marně hledal. Nastalo nové pátrání,
poněvadž hotel nebyl více v majetku Leinfeldově,
až jsem nalezl dědice, statkáře pana Maxe Lein-
feldera ve Frabertshannu, který mne odkázal
na svého švakra p. A. Jaegera v Mnichově.
Konečně u něho jsem Mánesa nalezl. Můj na-
kladatel, p. Topič, rád by jej byl koupil, jenom
že jeho majitel nechtěl z prvu o prodeji ani
slyšet. Později se poněkud obměkčil a žádal
zaň dvacet tisíc marek. Celý rok to trvalo, nežli
se koupě uskutečnila a tak dílo první zralosti
Mánesovy, jeho poetická zpověd, které kdysi
k úlevě trpicím přispělo, vrátilo se do Prahy,
kde prvně vzalo vznik.
#8
alto_textblock
#8
Karel B. Mádl.
#9
alto_textblock
#9
Školská hlídka.
#10
alto_textblock
#10
O národním vychování.
Heslo „národního“ vychování
v nejnovější době neozývalo se tak často, jako
za časů Wenziga, Škody a Sokola, kteří ze-
vrubně podstatou, podmínkami a prostředky ná-
rodní výchovy se obírali i samostatné studie
o nich podali.
Avšak tato okolnost, že nezaznívá toto
heslo tak často v ušich naší veřejnosti, nezna-
mená, že by z českého programu vzdělavacíh
bylo zmizelo. Jet právě národnost jedním z oněeh
bytných živlů lidové výchovy, který jest ne-
úmorný a nezničitelný, s nímž tato výchova chtěj
nechtěj vždy a všudy pracuje, jenž z ní odstra-
niti se nedá jako přirozený prvek její.
I v této Hlídce bylo poukazováno k velik
a úspěšné práci, kterou v posledních létech pod-
nikla školská praxe ku prohloubení a zabez-
pečení jazyka českého jako vyučovacíh
jazyka v našich školách, a to netoliko ve smyslu
starých snah po lepším vyučování četbě, mluv-
nici a pravopisu, ale též v duchu nové doby,
obracejícímu se k vrcholu učby jazykové:
slohu.
Žádná učebnice novější nemohla se uhnouti
tomuto proudu opravnému, tak že dnes pěstuje
se jazyk mateřský v našich školách tak, aby
všechny jeho zvláštnosti staly se předmětem pil-
ných cvičení školních, a všecka mládež
školní s vědomím svého jazyka mateřskéh
užívala. A ježto — jak na př. Jungmann, Šafařík.
Lindner, Kapras, nezvratně dokázali — jest jazyk
vlastním projevem, nástrojem a prostředkem
národnosti, jest po této stránce o výchovu ná-
rodní slušně postaráno.
Také v lastivěda v učení zeměpisném
a dějepisném napořád pečlivě se pěstuje,
v přírodopisném vyučování jeviti se po-
činá větší měrou, než bývalo.
A ponenáhlu proniká do škol našich i ná
rodopis — názory lidové, písně, přísloví, po-
řekadla, zvyky a památky výtvarné a všechny
jiné výsledky našeho osobitého života národního
a práce lidové hlásí se víc a více za prvky na-
šeho učení školního
Tak konečně počínají se školy naše vy-
mykati šablonám předpisů vídeňských a tu a
tam počínají jeviti svůj český ráz, přes
všechny dlouholeté „normální“ předpisy císař-
sko-král. úřadů školních.
Rozumí se, že toto obnovování lidové vý-
chovy ještě více musí jíti do hloubky a šiřky.
Zajisté k tomu přispějí hnutí paedo-psycho-
logické a zásada umělecké výchovy,
které v posledních létech v našem učitelstvu na-
šly tolik přízně. Prvé povede k lepšímu poznání
duševního vývoje českých dětí, druhé k vy-
datnějšímu cenění a užiti výsledků české práce
a českého vkusu. Zprvu tato hesla ovšem byla
přeceňována a slibováno si od nich více, než
podati mohou — nyní však dostavují se střízli-
vější o nich soudy, které vedou k jejich vy-
užívání ve směru výchovy národní.
Zrovna v čas objevuje se v literatuře naší
překlad*) z ruského klassika paedagogického
Kenstantina Dimitrijeviče Ušinského, jenž
přináší výsledky jeho hlubokého, rozsáhléhoa
úspěšného hloubání o národnosti v obec-
ném vychovávání: Ušinský s tohoto sta-
noviska oceňuje školství novodobé, otvírá s něho
nově pohledy v soustavy výchovné a osnovy vy-
učovací, pravé „ruské zreadlo“; Ušinský od-
klizuje předsudky a svého čtenáře uvádí na výši
s které střízlivě může oceňovati výsledky paeda-
gogiky novodobé v předních národech Evropy a
Ameriky a poznávati jejich národní podstatu.
#11
alto_textblock
#11
V K. D Ušinském mluví k nám prost
a jasně, jímavě a přesvědčivě jeden z největšíe
paedagogů ruských a světových, muž, jehož vy-
*) Novodobé školství v ruském zrca-
dle 1857—1867. Ze statí O národnosti v obecném
vychování a z Cest po Švýcarsku přeložil a úvoden
opatřil Václav Vaníček. (Vychovatelské čítanky r.l
sv. 4.) Nákladem E. Beauforla v Praze 1904. 8° str. 152
Cena 1 K 60h.
#12
alto_textblock
#12
chovaly rozsáhlé studium a veliká praxe, jenž
věnoval se práci výchovné po celý svůj život,
doma i v cizině.
Již z mládí oddával se všestranné č etba.
která nesmírně rozšířila jeho obzor. Vedle knih
příroda a umění, obcování s výtečnými učiteli
bodrými soudruhy byly mu vychovateli.
Záhy vypracoval se Ušinský k vlastním
názorům o podstatě povolání učitele a vycho-
vatele, jemuž ve službách vládních se oddal, byl
také v otázkách výchovy a učby plně „svůj“ ,
povaha ve všem důkladná, vážná, samostatná,
skrz na skrz poctivá. Přirozeně nemohl se snésti
s úzkoprsými představenými a soudruhy, kterým
šlo jen o to, by dílo školské odbíhalo dle „před-
pisův“. Jen rozhodně úspěchy Ušinského jako
professora Demidovského lycea v Jaroslavi,
úřadníka v ministerstvě osvěty v Petrohradě,
učitele a inspektora na vychovatelských ústa-
vech carských, Gatčinském a Smolném v Petro-
hradě zabezpečily Ušinskému, že nebyl pronásle-
dován. Konečně jeho veliké úspěchy učebnic —
čítanek pro ruské děti, ktoré opřel o zvláštnosti
ruského národa a o rozvoj dětského ducha a jež
ve všem sblížil s dětským nazíráním a dětským
životem, zjednaly mu plné uznání.
„Ušinský způsobil v paedagogice Rodným
slovem totéž, co kdysi Puškin v poesii svým
Ruslanem a Bratry Razbojníky. Když ve škole
počali čísti „pohádky“, pořekadla, písničky,
žertovná a vtipná přísloví, hádanky, mudrei
smutně a nedůvěřivě vrtěli hlavami a považovali
takové čtení za hříšné a za snižování školy.
A kterak by se smířili s takovou novotou, když
i v „předpise“ místo mravoučných průpovědí
psalo se o řepě, o kravičce, o zajíčkovi, o ko-
houtkovi atd.! Přemrštění mravokárci spolehali
na národ a jeho „dobrá podání“, na jeho lásku
„k věcem božským“ a nechuť k věcem svěi-
ským. Nastal boj mezi starou a novou školou,
mezi starou učbou a novým vzdělavatelným vy-
učováním. Úspěch Rodného slova byl ohrom-
ný, neslýchaný, byl vítězstvím nové školy, no-
vého učení, nové mothody, zasadil smrtelnou
ránu přežilé rutině, starobukvárné účbě. Rod-
ným slovem nastal vážný historický moment
v rozvoji ruské národní školy.“ (V. Vaníček).
Tak účinně zasáhl Ušinský v lidovou školu
ruskou ve směru národní výchovy.
Dívčí ústav Smolný. Ušinský zreformoval
na vzorný ústav ke vzdělání ruských ž e n.
Zurnál ministerstva národní osvěty prodehl
duchem pokroku především svými vlast-
ními pracemi, založenými na hlubokém přemý-
šlení, důkladném a všestranném vzdělání, ovlá-
dání světové literatury paedagogické.
Jeho obzor ještě znamenitě se prohloubil
rozšířil pobytem a cestami v cizině. Na přání ca-
revny Marie Alexandrovny měl Ušinský za hra-
nicemi prohlédnouti ústávy ženské a rozšířiv tak
své zkušenosti vlastní z ústavu Smolného měl
sepsati ruskou rukovět paedagogiky pro ruské
ústavy vyučovací. I odjel Úšinský za hranice
pobyl v Německu, Švýearsku, Francii a Itali,
osvojuje si současně všecku literaturu, týkající
se veškerého školství v cizině. Ovocem jeho
práce bylo jedno ze základních děl ruské lite-
ratury paedagogické Člověk jakožto předmět vy-
chování pokus paedagogické anthropologie roz-
sáhlý a ve všem důkladný-
Zdraví, jež pobýtem v cizině poněkuds
mu zlepšilo, zase mu přestalo sloužiti, když
k pilné práci úřadní a spisovatelské vrátil se do
Petrohradu. Jeho smrt způsobila bolestná ztráta
rodinná. Spěchal z cesty ke své rodině na sta-
tek Bogdanovnu u Novgoradu sěverského, těše se
na nejstaršího syna Pavla, právě vybyvšího gym-
nasium vojenské — na nějž spoléhal, že opatři
mladší sourozence. Ale shledal se jen s mrtvolou
jeho — Pavel poranil se ranou z ručnice chystaje
se na lov a od rány, zemřel! Toho krutého osudu
náš Ušinský nepřežil. Zachvácen zánětem plic
zemřel 21. prosince 1870 v Oděse cestou na
Krym, kde měl svého zdraví otřeseného opět
nabýti.
Všechna Rus truchlila hluboce za Ušinským.
jehož Rodné slovo tak se v Rusku všeobecně roz-
šířilo jako bible. Jeho spisy, znovu a opět vy-
dávané, staly se základními pro ruskou paeda-
gogiku — v nich po slovech jeho pomníku v Ky-
jevě „skutkové Ušinského jdou za ním, sprave-
dlivým a pracovitým.“
Český, ve všem pečlivý a zdařilý překlad
z Ušinského svědčí výsledkům studií a cest „o
národnosti v obecném vychování“, a poněvadž
teto dokládá obecnými a základními rysy, jest
stále platný i při změnách, které od jeho vydání
novými zákony v jednotlivých státech evropskýeh
a amerických nastaly.
#13
alto_textblock
#13
I.
#14
alto_textblock
#14
Všechny vzdělávací soustavy evropské jsou
založeny na klassicismu a křesťan-
ství; v nové době ve všechny zasáhl s tá t, ve
všech uplatnil se národ; odtud tyto soustavy
se rozlišily, jenom věda zůstala jim společnou.
Přežitky staré scholastiky však všude ještě se
jeví, i název „škola“, obecný všem jazykům
evropským, k ní ukazuje.
Obecné vychovávání germán-
ské vyznačuje se náklonností k abstrakci, od-
kud plyne snaha po soustavnosti, vyměřování
pojmů vědě. Tak tvoři se velicí učenci, duchem
celý svět objímající — Rittrové a Humboldtové,
básníci filosofi — Gocthové, filosofové-básníci
— Schellingové a Heglové, ale též mladí blouz-
nivci a staří formalisté a pedanti.
I vychovatelství vypěstovali Němci za vědu.
Ačkoli pak hlásají, že vychovávají člověka vů-
bec, jest jejich paedagogika čistě německou,
jak ukazují: všestrannost a soustavnost osnov
učebných, předůkladnost učebnic, ohromnost
programů maturitních, přesvědčení, že věda způ-
sobí mravnost — „ělověk učený a člověk
dobře vychovaný jsou Němci totéž“ — popula-
risování vědy a všestrannost jejich literatury —
„jediné v Německu mohli objeviti se lidé, kteři
zasvětili veškeru činnost života svého některé
částičce řecké gramatiky.
Protivou tohoto vychovávání jest vý-
chova Anglie, které úplnost a soustavnost
mědomostí jest věcí vedlejší a učenost zvláštním
povoláním, o něž paedagogice nijak nejde.
Ideálem výchovy anglické jest pravý gen-
tleman, jakého vychovávají kolleje oxfordské
a k němuž dospěti mají především bohatí a uro-
zení lidě. Vzdělanost je tedy jen pro aristokracii,
lidu dostávalo se z ní až do nejnovější doby
jen tolik, kolik mu uštědřiti uznaly za dobré
církve a lidumilné společnosti.
Nastávající gentleman prosedí jako Něme
nejkrásnější léta své mladosti u starých klas-
#15
alto_textblock
#15
síků, jichž zmocňuje se proto, by sám nabyl
síly a jasnosti řeči, určitosti a přiměřenosti slov.
kterou vyniká literatura staroklassická. Klassi-
cismus římský proniká anglické právo, obráží se
v anglické literatuře, jest ovládán anglickými
aristokraty, kteří za mládí zdělávají latinskéa
řecké básně a překlady, ve stáři v parlamentě
pak běžně citují staré klassiky. Teprve nověji
vzdělání anglické počínají prolínati nauky při-
rodní a technické.
Nieméně stále nad vše váží sebeovládání
(selfgovernement), k němuž spěje všecko po-
učování, příklad a hlavně vedení (training) kollejí
anglických. Tuhá kázeň ovšem vede ku pře-
máhání se a stírá záhy naivnost; směr k užiteč-
nosti často nedbá krásy; jen velmi zdlouhavě
razí si cestu nové myšlenky o výchově lidové —
srostlt aristokratismus nynějšího vychovávání
s národním charakterem. —
Ve Francii nesnadno vytknouti charakten
obecného vychovávání, poněvadž velice se mě-
nil. Za Napoleona povstala v císařské universitě
centralistická soustava školská, jež se přetvo-
řovala tak, že konečně místa vychovatelůva
učitelů zabrali úřadníci. Paedagogika stala se
služkou politiky a pozbyla vážnosti.
Ministr předpisuje školám vše do podrob-
ností; školy navzájem závodí u vedení žáků na-
daných, již v samolibosti a řevnivosti se před-
stihují, ze starých i domácích klassiků učí se
z paměti vynikajícím místům a osvojují si jejich
fráse. Oblíbena jest mathematika jako gymna-
stika úsudková; povrchně pěstován jest dějepis
a zeměpis ciziny; samolibost žáků se podporuje
rozmanitými vyznamenávaními, hlavním to pro-
středkem učitelů francouzských.
Světla francouzské soustavy vzdělavací zá-
leží ve vzorných školách technických, kterým
ovšem jde o zdatné techníky a nikoli o lidi
především mravné.
Proslulá methoda Jacototova odvrhuje mluv-
nici jako věc zbytečnou a přímo jen paměti
ukládá fráse a vede ku překvapujícímu napodo-
bení slohů znamenitých spisovatelů francouz-
ských. Pracuje s mechanismem paměti, teprve
mathematika, chemie, mechanika ujímá se po-
znávavosti a rozumnosti.
Obecná vzdělanost severoamerická
jest výkvětem vzdělanosti anglické, od které
však podstatně liší se tím, že není věcí sou-
kromých podnikatelův, ale předním úkolem ro-
din, obcí a státu. Místo nesouvislosti anglických
škol, většinou jen pro jisté stavy určených,
v Americe školy tvoří soustavu těsně spojitých
ústavů, v nichž nepřetržitě postupují děti millio-
nářův a chudáků, chlapci s dívkami. Vědu však
pokládají Američané za věc soukromou, užiteč-
nou rozkoš, která druží se k bohatství a vzděla-
nosti obecné, ale není věcí státu; také školy
odborně jsou tu věcí spěkulace.
Rozmanitost v osnovách ústavů jednotli-
vých, neustálenost učitelstva, množství učitelek,
odloučení vyučování náboženského od vyučování
světského, pěstování charakteru především úča-
stenstvím žáků v životě veřejném, položením
trestání v ruce žactva samého jsou další zvlášt-
nosti americké soustavy vzdělavací, dosud ne-
ustálené a jen v před kvapící. —
Při všech shodách výchovně soustavy růz-
ných národů liší se od sebe tím, že jsou výrazem
ideálu člověka, který u různých národů
jest různý a zračí se v písemnictví národním,
písněmi, příslovími, pohádkami, dramaty i ro-
mány. Tento ideál časem se mění, zdokonaluje,
vzhledem ke své době je vždy dobrým. Avšak
nelze, bychom pro sebe z každé zvláštní sou-
stavy obecného vychovávání vybrali si prvky
následování hodné a složili z nich soustavu
jedinou, všeobecnou a všestranně dokonalou,
poněvadž více než škola vychovává své přísluš-
níky národ svým náboženstvím, přírodou, ro-
dinou, tradicí, poesií, zákony, průmyslem, litera-
turou, vším, v čem historieký život národa zá-
leží — proti této skutečné škole jest moe
učebných ústavů velmi nepatrnou; život pod-
poruje u výchově jen to, co s ním se snáší, po-
tlačuje, co s ním nesouhlasí. Tak Ušinský do-
kazuje, že národní výchova jest na ško-
lách nezávisla a nezničitelna.
I bádá hlouběji po základech a rozvoji
charakteru národního. Charakter vzniká na zá-
kladě vrozených disposic tělesných a z přesvěd-
čení a návyků, výchovou a životem vštípených.
Působení na duši člověka je tak mocné, že zje-
vuje se i v jeho tělesné tvářnosti, tím více, čím
jest důslednější a trvalejší. Význačné rysy, tak
povstalé a malíři umělci se předstírající, jsou dě-
dičny, přecházejí z rodičů na děti jako „zna-
meni“. U vzdělaných národů přecházejí tak
s rodičů na děti četné významné rysy, přírod
pak vždy umí na první z nich místo postaviti
rys národní, tak zřetelný, že malým cvi-
kem poznáme Francouze, Angličana, Vlacha.
Němce nebo Rusa.
Národnost zakořeněna co nejhlouběji
v duši lidské, mísí se do všech našich činů,
obohacuje náš život, zůstává svá přes věkya
ve všech dílech světa — vizme jen Španěla
v Americe a Žida uprostřed nejrozmanitějších
národnosti!
Ušinský má za to, že obecné vychováváni
hromadné nemůže vycházeti od různých,
přirozených zvláštností charakterů chovanců
sobě svěřených, k jichž poznání nedostává se
času a síly. Že mu nezbývá, než vnášeti do
chovanců jediný přijatý ideál člověka bez
úzkostlivého zření na malé různosti povahy, byt
takové přetvořování přirozenosti chovancovy
naměřování jeho přesvědčení ku předjatým
ideálům bylo nesnadné a zdlouhavé, pro cho-
vance po případě trpké a netrvalé. Vychovávánní
musí však nanejvýše šetřiti přirozenosti chovan-
covy a pracovati s národností: „Není člo-
věka bez lásky k otčině, a tato láska podává vy-
chovateli pravý klíč k srdei člověka a jest
mu oporou v boji se zlými náklonnostmi, jemu
vrozenými, osobními, rodinnými a rodnými...
Vychovávání, nemá-li býti malomocným, m u sí
býti národním.
Cit národnostní jest přesilným, odolává ci-
zině, přetrvává osudy pokolení, proniká všemi
cizími soustavami vzdělavacími. „Jenom národní
vychování jest živým orgánem v historickém
procesu národního rozvoje.“ V národnosti jediný
pramen, důvod a podmínky historického trvání
národův.
Proto obeené vychovávání, které zachovává
nepřetržitost vývoje národa, nemůže zříci se
národnosti, této nepřekonatelné síly, „vzneše-
ného a překrásného díla božiho“, vždyť t. zv.
„nedostatky“ národa jsou často jenom nevyhnu-
telným rubem jeho „přednosti“
#16
alto_textblock
#16
Jenom ideál křesťanství jest, před
nímž sklánějí se všechny národnosti.
Třetím základem obecného vychovávání jes
věda. —
Pěstovati národnost u vychovávání obecném
jest příkazem netoliko pro rodiny a školy, ale.
i všecko písemnictví, obecenstvo, život. O pra-
vy u vychovávání musí býti zá-
jmem všeobecným, vychovatelské
soustavy musí vzcházeti z přesvěd-
čení všeobecného.
Střízlivé jsou úvahy našeho Rusa slavného.
I jemu není školská výchova všemohoucí, než
působivá jen tehdy, je-li ve službách společ-
nosti národní a má-li její podporu a pomoc.
Povznášející jsou výklady Ušinského, lí-
číce, jak národnost nezdolnou a jak jedinou spo-
lehlivou pomoci u obecné výchově hromadné.
Přesvědčivé jsou četné doklady a příklady
ruského klassika paedagogické, z celého světa
snesené.
Jeho krásná práce zajisté i v českém pře-
kladě vykoná poslání své, vzbudí pro národní
výchovu nový zájem a posílí každého jejího pro-
střednika v přesvědčení, že jeho práce jest
nutna, dobrá a nemine se výsledky, pro školu
a národ rozhodnými.
#17
alto_textblock
#17
Sportovní věstník.
#18
alto_textblock
#18
Vodní sporty.
** Český alhletik klub v Roudnici nad Labem po-
řádá dne 7. srpna interní plovecké a veslařské závody,
při kterých vybojovány budou též dva otevřené plo-
vecké závody, přístupné všem amatérům. Závody ko-
nány budou na vzdálenost 100 a 1000 metrů; vklad
obnáší 3 K a první, druhý a třetí obdrží čestný od-
** Po třetí rok pokoušeti se bude i letos Angličan
Hollbein o přeplutí kanálu „La Manche“. Doufejme,
že konečně bude míti více štěstí, než při pokusech
dřívějších a dosáhne tak výkonu, který dosud jen ka-
pitán Weeb znamenal
** Čestné ceny, dobyté Veslařským klubem „Sla-
via“ při letošních mezinárodních veslařských závo-
dech v Praze, mezi nimi nádherná cena putovní císaře
Františka Josefa I. a skvostný stříbrný pohár arci-
vévody Ferdínanada Karla, vystaveny jsou v těchto
dnech ve výkladě firmy J. Rychlík dř. Ig. Stelzig
Praze, nároží Ovocné ulice a Jungmannova náměstí
Z oyklistského ruchu.
** Předposlední etappa velkého silničního závodu
Francií konaná na cestě z Bordeaux do Nantes. Vzdá-
fenost 394 km. Výsledek byl: 1. Aucontourier 16 h.
49 m.; 2. Dortignac 10 délek zpět; 3. Garin mladší
jednu délku zpět: 4. Cornet pět délek zpět: 5. M. Ga-
rin délku zpět; 6. Pothier pět délek zpět; 7. Jousselin
délku zpět; 8. Prevot 10 délek zpět. V klassifikaci
všech etapp jest pořád ještě M. Garin na prvém místě.
Poslední etappa (šestá) 23. a 24. t. m. s cílem Paříž.
** Na závodišti „Buffalo“ v Paříži uspořádány v
čtvrtek dva 30km závody. Bez vodičů vítězem zůstal
Jacquelin v čase 43.87/4, Stoll 1 délku zpět, Ingol
délku zpět, Bourotte dvě šířky dlaně zpět. S vodiči
zvítězil Guignard 26.372/2, Simar 200 m. zpět, Bon-
hours 3000 m zpět.
* Match tří na 10, 20 a 30 km konán ve čtvrtek
v Antverpách. Pořádek ve všech Gřech závodéch byl
Brecy, Leander, Bac.
Automobilism.
** V závodech automobilů v Ostende pokračo-
váno dne 20. t. m., kterýžto den slaveny pravé orgie
rychlosti. Rigolly na svém voze o 100 k. s. byl
hrdinou dne; zvítězil ve své kategorii, překonal svě-
tový rekord a docílil průměru 166 km. 666 m. za
hodinu. Závody na 1 km. konány s létacím startem
a výsledky byly: velké vozy. 1. Rigolly (Gobron-
Brillié) 211/s vteř. 2. Barras (Darracg) 22 vteř..
Leblon (Hotchkiss) 251/2 vteř. Dosavadní světový
rekord měl baron de Caters, který 15. května na voze
Mercedes o 90 k. s. 1 km. ojel za 23 vteřiny. Lushké
vozy. 1. Hauriot (Clement) za 26s vteř. překonává
světový rekord v této kategorii. Vozíčky. 1. Edmond
(Darracq) 307/2 vteř. světový rekord. Motorové tří-
kolky. 1. Rigal (Buchet) 1 m. 237/s vteř. Motorové
dvojkolky. 1. Segny Griffon) 361/s vteř.
** Žávodní horečka zuří též v Americe, kde ale
hlavně závody konají se na ohražených závodištích.
Tak v ponděli konány byly závody v Jonkers na
závodišti Empire City. Závod na 15 mil vyhrál Paul
Sartori na voze Mercedes o 60 k. s., jehož majitelem
jest mr. Alfred G. Vanderbilt. Druhým byl Karel
Menzel na voze Mercedes o 60 k. sil. mr. Gieorge
Arenta. Po absolvování 15 mil jel Sartori dál a
překonal rekord Fournierův na 20 mil v čase 19 m.
371/2 vteř.
** 30.000 fr. za nehodu na automobilu. Jane Ha-
dingová, slovutná pařížská umělkyně a i u nás dobře
známá z posledních pohostinských her v Národním
divadle, jela nedávno v automobilu, provázena svojí
přítelkyní, ulicí d'Aurers v Brusselu. Její automobi
sražen byl v mačkanici ulice dvěma vozy elektrické
dráhy a rozdrcen a jen jako zázrakem utrpěla paní
Hadingová lehká zranění, ale nepříjemná, neb pora-
něna byla zvláště v obličeji. Paní Hladingová žádala
od správy drah odškodnění 60.000 fr., ale soud byl
tak „negalantní“, že přiřkl jí náhradu za „poško-
zení“ jen v obnosu 30.000 fr. Ale ještě méně galantn
byla správa elektrických drah, která vůbec nechco
nie platit. A tak začne soud na novo.
#19
alto_textblock
#19
znak.
#20
alto_textblock
#20
Národní hospodář.
#21
alto_textblock
#21
Z domácího peněžního trhu.
V Praze, 23. července.
(Pavodní zpráva »Nár. Listů «. )
(Každá úspora neprospívá veřejnému
blahu, — Lahnova theorie o spořivostí.
— Deprese. — Obraty na pražské bur se.
— České akcie průmyslové (želez ářsk é).
Ne každé tvoření úspor, nýbrž
jich správné umístěníse stává ve-
řejnému blahu požehnáním. Úspory
neproduktivní, oslabujíce kupní sílu, dusí rozvoj
činnosti průmyslové a obchodní. Úspory, věno-
vané tvoření nových, kapitálů, poskytují silám
pracovním zaměstnání a výdělek. Hle, nová
stránka důležité otázky, o níž často uvažujeme
na těchto místech, jak správně ukládati kapitál!
J. J. O. Lahn ve své kritice dosavadní
theorie »pořivosti („Periody deprese a jich vlastni
příčiny“, New-York, 1903, že totiž úspora vždy
má sílu obrodivou, docháží ku pozoruhodnému
závěru, že mnohdy úsporá ónoho významu ne-
má. Připoušti ovšem také on, že dokud nové
kapitály (dráhy, lodi, továrny) se tvoří, a úspory
jsou vystřebávány touto jich tvorbou, do té doby
že také není na újmu tvoření úspor. Zůstává ale
otázka: co potom, když uvízne tvoření nových
kapitálů, které přece netrvá věčně a je podro-
beno změnám tak silným! Ochabne-li toto tvo-
ření nových kapitálů, jest vzata práce i silám
pracovním, které jsou zaměstnány při tvoření
kapitálu, dělníkům, podnikatelům, obchodníkům
atd. buď zplna neb aspoň poněkud, a jich příjem
se tudíž tenčí. Menší příjem však podmiňuje
menší silu kupní. Oni méně zaměstnaní tudiž
také měně kupují nežli dříve a tímto důsledkem
opět trpí poptávka a odbyt. Je-li menší odbyt,
zmenšuje se i výroba, čehož důsledkem jest
opět propouštění dělníků. Uvíznou-li na úhoru
pracovní sily, zaměstnané ve tvoření kapitálu,
přijde o zaměstnání i čásť sil, zaměstnaných ve
výrobě. To jest dále na újmu síle kupní a do-
tčena jest ovšem tím také poptávka a odbyt.