ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 13 359e92f0-71e0-11dc-ba2e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 13
ALTO TextBloky — 21
#1 alto_textblock #1
24. července 1904.
#2 alto_textblock #2
Přiloha „Národních Listu
#3 alto_textblock #3
k číslu 203.
#4 alto_textblock #4
Strana 13.
#5 alto_textblock #5
Výtvarné umění.
#6 alto_textblock #6
Petrarca, Brožík a Mánel (Ke 20. červenci.) = Toho dne před šesti sty lety narodil se Francesco Petrarca v Arezzu a toho dne letos vzpomínali v Italii, při jeho hrobě v Arquu všude po vzdělaném světě velkého poety a snad prvního muže nového věku. Dante zavírá stře- dověk, Petrarca otevírá věk nový, jsa silný v tvě vášni po slávě a sebepoznání, plamenný vlastenec, horoueně sladký pěvec, humanista starožitník kritického ducha, korunovaný básník »Afriky« a nesmrtelný canzonier. I v Praz mělo být vzpomínáno tohoto velikána světa, ne- boť roku 1356 chodil pražskými ulicemi, hos Karla IV., jemuž mnohý list ozdobným a krás- ným slohem psal, jemuž takřka korunu starého Říma nabízel, jedinému v celé Evropě, jehož uznával za sehopného a hodného obnoviti lesk světovládné Romy. F. Petrarca má své stopy v našem uměni Nemíním staré dřevoryty, jimiž provázeny jsou v 16. věku české překlady některých jeho traktatů; není zde místa k rekapitulaci toho. jak znělka jeho podnítila útvar »Slávy Dcery«. Mám na mysli a připomínám si v ten den Petrarcu, kterak se objevuje ve fantasii českých výtvarníků. Pro ně byl on jen milenec a opěvatel Laury. Viděli v něm veliký a krásný zjev muže, poety, umělce vždy jen ve spojení s tou, které na sta znělek, písní, sestin věnoval, kterou mi- loval od prvního selkání a daleko za den její smrti. Mánes a Brožík. Každý jinak, každý svým způsobem, který je zrovna tak karakteri- suje jako dobu, kdy své obrazy malovali. Brožik v Paříži, Mánes v Praze a Mnichově. Mezi oběma leží málem člyřicet let. V. Brožik maluje anekdotu jako historický obraz. Mánes skutečnou událost jako poetickou novelu. Brožík rozvinuje ve vší své první skvělosti ceremonielní výjev; Mánes maluje takřka zpověď svého srdce. Petrarca v jednom sonetu zpívá o knížeti, který jeho zbožňovanou paní úctyplně na čelo políbil a mnohem později, téměř za našich dnů abbě de Sade tvrdi, že to byl Karel IV., aniž by mohl to čím pevně doložit. Je-li to pravda, pak mohl se Karel, tehdá markrabí, setkati s proslulými milenci v Avignoně roku 1347 n dvoře papeže Klementa VII. Jaroslav Vrchlický, píše svoji roztomilou hru »Soud lásky«, nemohl si odepříti uvésti oba aspoň episodně v barvitý a laškovný děj své komedie, aniž by se staral o jaká data historická. Jemu šlo o malý hol velikému pěvci a také o liliovou illustraci svého truverského šelmovstvi. Brožík, jako plnokrevný malíř historický, byl vždy velmi uvážlivý, ano chytrý při volbě látky. Nečinil nic jiného, nežli přemnozí před ním a s ním. Hledal scény a látky, jejichž předmětnost sama byla už s to obecenstvo ve výstavách a amatery přilákat zaujmout. Jeho obraz vznikl záhy po »Posel- ství« a oběma je také v látce jeden rys společný: historií svojí nebo anekdotou obracejí se k Fran- couzům a Čechům zároveň. Obraz Petrarey a Laury nad to mohl počítati se zájmem Mšude jinde. Petrarca a Laura jsou zjevy dějin světových. Potom už byl pro V. Brožika každý obraz jen úkolem, kterak na jeho plochu a pro- sloru rozestaviti a seskupiti postavy poutavé pů- vabem nebo karakterem, aneb aspoň typem, malebné nádheře neho bohatosti starých ko- stymů, v koloristické skvělosti látek, v přepy- chovém okoli starých paláců a síní o mramoro- vých dlažbách, s vyřezávaným nábytkem, zlatým nádobím, obrazy, koberci a gobeliny, v jasném rozvržení skupin, v případně jsolaci hlavních postav. Zde nejinak. Markrabí, Petrarca, Laur a papež tvoří střed, a vlastně sami jen výjev dvorně obřadného představování se. Kava- líři v levo, dámy v pravo jsou prostými di- váky jako my před obrazem. Teprve titul jeho mluví, teprve z něho, máme-li dost literárně hi- storických vědomostí, dovedeme si doplnit scén také vnitrným životem, tím, co obrazu schází. Na štěstí byl Brožík skutečným malířem, ne pouze malířem historickým. Jemu byl obraz opravdu koloristickým problémem, který dovedi skvěle rozluštiti. Petrarcovi nebylo ještě třiadvacet let, když »v den kdy pro rány Krista slunce smutku zá- vojem se zahalilo« za hodiny jitřní spatřil po- prve Lauru v kostele sv. Klary v Avignoně Josef Mánes byl stejně stár, když pojal úmysl tuto scénu v obraz vtěliti. Jeho zevní, dost dlouhou a dost útrapnou historii známe. Vnitřní možno jen tušit. Přece však více nežli tušit. Mánes od svých nejmladších let netvořil, co neprožil buď jako člověk, buď jako básnik, av tomto obraze je tolik mladické vroucnostia loužnosti, tolik citu a ždání, tolik cudnostia madšení mladé lásky, sotva vzklíčivší a už silné, že obraz je vlastně vroucím lyrickým projevem, prochvělým sonetem, v němž mladý malíř udá- lost svého srdce promítá v údaj s datem histo- tiekým. E. Herold vypravuje, kterak J Mánesv Praze zápolil s látkou. Stále zavrhoval staršía komponoval nové náčrty. Toto hledání, bolestné Dedání definitivního útvaru pro vtělení idey jředstavy, jíž byl umělec zaujat a cele na plněn, co zdálo se jeho mentorovi neschopností neb lánavostí, bylo uměleckým procesem v největš piznosti a krutosti. Na konečném náčrtku, dle něhož Mánes pak roku 1846 v Mnichově velký thraz provedl, není stopy po jakém nejistém lledání a kolísání. Všechno je na něm a v něm : jedné litiny pevně zkloubené, jistě ucelené. len odpovídal patrně na vlas tomu, co Mánes, forěk citlivého a rozechvělého srdce a Máne mnělec cítil a zamýšlel. Chápeme jeho cíl, ne- beť jej vidíme dosažený: největší prostotu a je- hiolnost. Nevím, zdali Mánes četl Petrarco še, aneb aspoň onu znělku o setkáí, iž první dva verše jsem uvedl, dost možn k znal jen fakt, a přece jeho obraz p- sbí, jak čisté její vtělení. Sotva Mán kl jedenašedesátý sonet o Lauřině podobě tíse a přece ona sličně cudná panna, prostře lcí, toto čisté dítě na modlitbách je jeh tisné vtělení. A v pohledu mladého Petrarcy, tuhém, vroucím, něžném, horkém, je vlastn vidrama »lásky velmi prudké, ale jediné a po- snéciona bolestná výtka básníkova, že naň pouz kit mířil a Lauře ani luku neukázal. Mladý lies byl cele předmětem svým naplněn; jen * nohl vytvořiti toto dílo podivuhodné psy- klgie, čistoty a vroucnosti, tuto bolestně ro titnou píseň jinošského srdce . ..
#7 alto_textblock #7
Z Mnichova si přivezl zpět onen náčrt, který z pozůstalosti Šáryho přišel v majetekp. F. Topiče, některé studie k modlicím se po- stavám za Laurou, jež se jen v kopiích paní Ludm. Bráfové zachovaly, a studijní hlavu k Lauře, z mnoha reprodukci známou, jejíž origi- nál chová sl. J. Slavinská jako poklad. Velký obraz zůstal v Praze neznám, jenom F. Ná- prstek o něm kdysi Havlíčkovi referoval. Před dvěma lety jej šťastně zakoupil p. Topič. V české obci umělecké v Mnichově udržel se jen neurčitá zvěst, že v známém hotelu Leinfeld je jakýs obraz Mánesův, ale když jsem se o tom dověděl, prohledal jsem s ma- jitelem marně celý dům. Nenašli jsme ničeho. Netušil jsem také, že by to byl »Petrarca Laura«, o němž Rittersherg ve svém »Slovníčku« zaznamenal, že jej zakoupil jakýsi baron Hläusler. a jeho zpráva se pak přelévala z jedné Máne- sovy biografie do druhé. Když jsem soustavně počal shledávati ma- teriál k monografii o Mánesovi, vyšetřil jsem snadno v knihách mnichovského Kunstvereinu, ž byl obraz roku 1846 vystaven a spolkem k slosování za 660 zl. koupen. Při slosování 16. února 1847 vyhrál jej setník dělostřelecký LI. von Heussler. Brzo na to podařilo se mi mezi sou- jmennými osobami nalézti snachu prvního majitele Mánosova obrazu a od ní- jsem se dověděl, že po smrti jejího tchána přešel obraz na jeho syna Maxe, vrchního soudce v. v. Ale aniu něho obraz nebyl. »Poněvadž se mi — sděli mi — obraz svojí velikostí dobře nehodil, pro- dal jsem jej při vypuknutí války 1870 ve pro- spěch raněných majiteli hotelu Leinfelder«. By to tedy v hotelu Mánesův »Petrarca«, jejž jsem už před tím marně hledal. Nastalo nové pátrání, poněvadž hotel nebyl více v majetku Leinfeldově, až jsem nalezl dědice, statkáře pana Maxe Lein- feldera ve Frabertshannu, který mne odkázal na svého švakra p. A. Jaegera v Mnichově. Konečně u něho jsem Mánesa nalezl. Můj na- kladatel, p. Topič, rád by jej byl koupil, jenom že jeho majitel nechtěl z prvu o prodeji ani slyšet. Později se poněkud obměkčil a žádal zaň dvacet tisíc marek. Celý rok to trvalo, nežli se koupě uskutečnila a tak dílo první zralosti Mánesovy, jeho poetická zpověd, které kdysi k úlevě trpicím přispělo, vrátilo se do Prahy, kde prvně vzalo vznik.
#8 alto_textblock #8
Karel B. Mádl.
#9 alto_textblock #9
Školská hlídka.
#10 alto_textblock #10
O národním vychování. Heslo „národního“ vychování v nejnovější době neozývalo se tak často, jako za časů Wenziga, Škody a Sokola, kteří ze- vrubně podstatou, podmínkami a prostředky ná- rodní výchovy se obírali i samostatné studie o nich podali. Avšak tato okolnost, že nezaznívá toto heslo tak často v ušich naší veřejnosti, nezna- mená, že by z českého programu vzdělavacíh bylo zmizelo. Jet právě národnost jedním z oněeh bytných živlů lidové výchovy, který jest ne- úmorný a nezničitelný, s nímž tato výchova chtěj nechtěj vždy a všudy pracuje, jenž z ní odstra- niti se nedá jako přirozený prvek její. I v této Hlídce bylo poukazováno k velik a úspěšné práci, kterou v posledních létech pod- nikla školská praxe ku prohloubení a zabez- pečení jazyka českého jako vyučovacíh jazyka v našich školách, a to netoliko ve smyslu starých snah po lepším vyučování četbě, mluv- nici a pravopisu, ale též v duchu nové doby, obracejícímu se k vrcholu učby jazykové: slohu. Žádná učebnice novější nemohla se uhnouti tomuto proudu opravnému, tak že dnes pěstuje se jazyk mateřský v našich školách tak, aby všechny jeho zvláštnosti staly se předmětem pil- ných cvičení školních, a všecka mládež školní s vědomím svého jazyka mateřskéh užívala. A ježto — jak na př. Jungmann, Šafařík. Lindner, Kapras, nezvratně dokázali — jest jazyk vlastním projevem, nástrojem a prostředkem národnosti, jest po této stránce o výchovu ná- rodní slušně postaráno. Také v lastivěda v učení zeměpisném a dějepisném napořád pečlivě se pěstuje, v přírodopisném vyučování jeviti se po- činá větší měrou, než bývalo. A ponenáhlu proniká do škol našich i ná rodopis — názory lidové, písně, přísloví, po- řekadla, zvyky a památky výtvarné a všechny jiné výsledky našeho osobitého života národního a práce lidové hlásí se víc a více za prvky na- šeho učení školního Tak konečně počínají se školy naše vy- mykati šablonám předpisů vídeňských a tu a tam počínají jeviti svůj český ráz, přes všechny dlouholeté „normální“ předpisy císař- sko-král. úřadů školních. Rozumí se, že toto obnovování lidové vý- chovy ještě více musí jíti do hloubky a šiřky. Zajisté k tomu přispějí hnutí paedo-psycho- logické a zásada umělecké výchovy, které v posledních létech v našem učitelstvu na- šly tolik přízně. Prvé povede k lepšímu poznání duševního vývoje českých dětí, druhé k vy- datnějšímu cenění a užiti výsledků české práce a českého vkusu. Zprvu tato hesla ovšem byla přeceňována a slibováno si od nich více, než podati mohou — nyní však dostavují se střízli- vější o nich soudy, které vedou k jejich vy- užívání ve směru výchovy národní. Zrovna v čas objevuje se v literatuře naší překlad*) z ruského klassika paedagogického Kenstantina Dimitrijeviče Ušinského, jenž přináší výsledky jeho hlubokého, rozsáhléhoa úspěšného hloubání o národnosti v obec- ném vychovávání: Ušinský s tohoto sta- noviska oceňuje školství novodobé, otvírá s něho nově pohledy v soustavy výchovné a osnovy vy- učovací, pravé „ruské zreadlo“; Ušinský od- klizuje předsudky a svého čtenáře uvádí na výši s které střízlivě může oceňovati výsledky paeda- gogiky novodobé v předních národech Evropy a Ameriky a poznávati jejich národní podstatu.
#11 alto_textblock #11
V K. D Ušinském mluví k nám prost a jasně, jímavě a přesvědčivě jeden z největšíe paedagogů ruských a světových, muž, jehož vy- *) Novodobé školství v ruském zrca- dle 1857—1867. Ze statí O národnosti v obecném vychování a z Cest po Švýcarsku přeložil a úvoden opatřil Václav Vaníček. (Vychovatelské čítanky r.l sv. 4.) Nákladem E. Beauforla v Praze 1904. 8° str. 152 Cena 1 K 60h.
#12 alto_textblock #12
chovaly rozsáhlé studium a veliká praxe, jenž věnoval se práci výchovné po celý svůj život, doma i v cizině. Již z mládí oddával se všestranné č etba. která nesmírně rozšířila jeho obzor. Vedle knih příroda a umění, obcování s výtečnými učiteli bodrými soudruhy byly mu vychovateli. Záhy vypracoval se Ušinský k vlastním názorům o podstatě povolání učitele a vycho- vatele, jemuž ve službách vládních se oddal, byl také v otázkách výchovy a učby plně „svůj“ , povaha ve všem důkladná, vážná, samostatná, skrz na skrz poctivá. Přirozeně nemohl se snésti s úzkoprsými představenými a soudruhy, kterým šlo jen o to, by dílo školské odbíhalo dle „před- pisův“. Jen rozhodně úspěchy Ušinského jako professora Demidovského lycea v Jaroslavi, úřadníka v ministerstvě osvěty v Petrohradě, učitele a inspektora na vychovatelských ústa- vech carských, Gatčinském a Smolném v Petro- hradě zabezpečily Ušinskému, že nebyl pronásle- dován. Konečně jeho veliké úspěchy učebnic — čítanek pro ruské děti, ktoré opřel o zvláštnosti ruského národa a o rozvoj dětského ducha a jež ve všem sblížil s dětským nazíráním a dětským životem, zjednaly mu plné uznání. „Ušinský způsobil v paedagogice Rodným slovem totéž, co kdysi Puškin v poesii svým Ruslanem a Bratry Razbojníky. Když ve škole počali čísti „pohádky“, pořekadla, písničky, žertovná a vtipná přísloví, hádanky, mudrei smutně a nedůvěřivě vrtěli hlavami a považovali takové čtení za hříšné a za snižování školy. A kterak by se smířili s takovou novotou, když i v „předpise“ místo mravoučných průpovědí psalo se o řepě, o kravičce, o zajíčkovi, o ko- houtkovi atd.! Přemrštění mravokárci spolehali na národ a jeho „dobrá podání“, na jeho lásku „k věcem božským“ a nechuť k věcem svěi- ským. Nastal boj mezi starou a novou školou, mezi starou učbou a novým vzdělavatelným vy- učováním. Úspěch Rodného slova byl ohrom- ný, neslýchaný, byl vítězstvím nové školy, no- vého učení, nové mothody, zasadil smrtelnou ránu přežilé rutině, starobukvárné účbě. Rod- ným slovem nastal vážný historický moment v rozvoji ruské národní školy.“ (V. Vaníček). Tak účinně zasáhl Ušinský v lidovou školu ruskou ve směru národní výchovy. Dívčí ústav Smolný. Ušinský zreformoval na vzorný ústav ke vzdělání ruských ž e n. Zurnál ministerstva národní osvěty prodehl duchem pokroku především svými vlast- ními pracemi, založenými na hlubokém přemý- šlení, důkladném a všestranném vzdělání, ovlá- dání světové literatury paedagogické. Jeho obzor ještě znamenitě se prohloubil rozšířil pobytem a cestami v cizině. Na přání ca- revny Marie Alexandrovny měl Ušinský za hra- nicemi prohlédnouti ústávy ženské a rozšířiv tak své zkušenosti vlastní z ústavu Smolného měl sepsati ruskou rukovět paedagogiky pro ruské ústavy vyučovací. I odjel Úšinský za hranice pobyl v Německu, Švýearsku, Francii a Itali, osvojuje si současně všecku literaturu, týkající se veškerého školství v cizině. Ovocem jeho práce bylo jedno ze základních děl ruské lite- ratury paedagogické Člověk jakožto předmět vy- chování pokus paedagogické anthropologie roz- sáhlý a ve všem důkladný- Zdraví, jež pobýtem v cizině poněkuds mu zlepšilo, zase mu přestalo sloužiti, když k pilné práci úřadní a spisovatelské vrátil se do Petrohradu. Jeho smrt způsobila bolestná ztráta rodinná. Spěchal z cesty ke své rodině na sta- tek Bogdanovnu u Novgoradu sěverského, těše se na nejstaršího syna Pavla, právě vybyvšího gym- nasium vojenské — na nějž spoléhal, že opatři mladší sourozence. Ale shledal se jen s mrtvolou jeho — Pavel poranil se ranou z ručnice chystaje se na lov a od rány, zemřel! Toho krutého osudu náš Ušinský nepřežil. Zachvácen zánětem plic zemřel 21. prosince 1870 v Oděse cestou na Krym, kde měl svého zdraví otřeseného opět nabýti. Všechna Rus truchlila hluboce za Ušinským. jehož Rodné slovo tak se v Rusku všeobecně roz- šířilo jako bible. Jeho spisy, znovu a opět vy- dávané, staly se základními pro ruskou paeda- gogiku — v nich po slovech jeho pomníku v Ky- jevě „skutkové Ušinského jdou za ním, sprave- dlivým a pracovitým.“ Český, ve všem pečlivý a zdařilý překlad z Ušinského svědčí výsledkům studií a cest „o národnosti v obecném vychování“, a poněvadž teto dokládá obecnými a základními rysy, jest stále platný i při změnách, které od jeho vydání novými zákony v jednotlivých státech evropskýeh a amerických nastaly.
#13 alto_textblock #13
I.
#14 alto_textblock #14
Všechny vzdělávací soustavy evropské jsou založeny na klassicismu a křesťan- ství; v nové době ve všechny zasáhl s tá t, ve všech uplatnil se národ; odtud tyto soustavy se rozlišily, jenom věda zůstala jim společnou. Přežitky staré scholastiky však všude ještě se jeví, i název „škola“, obecný všem jazykům evropským, k ní ukazuje. Obecné vychovávání germán- ské vyznačuje se náklonností k abstrakci, od- kud plyne snaha po soustavnosti, vyměřování pojmů vědě. Tak tvoři se velicí učenci, duchem celý svět objímající — Rittrové a Humboldtové, básníci filosofi — Gocthové, filosofové-básníci — Schellingové a Heglové, ale též mladí blouz- nivci a staří formalisté a pedanti. I vychovatelství vypěstovali Němci za vědu. Ačkoli pak hlásají, že vychovávají člověka vů- bec, jest jejich paedagogika čistě německou, jak ukazují: všestrannost a soustavnost osnov učebných, předůkladnost učebnic, ohromnost programů maturitních, přesvědčení, že věda způ- sobí mravnost — „ělověk učený a člověk dobře vychovaný jsou Němci totéž“ — popula- risování vědy a všestrannost jejich literatury — „jediné v Německu mohli objeviti se lidé, kteři zasvětili veškeru činnost života svého některé částičce řecké gramatiky. Protivou tohoto vychovávání jest vý- chova Anglie, které úplnost a soustavnost mědomostí jest věcí vedlejší a učenost zvláštním povoláním, o něž paedagogice nijak nejde. Ideálem výchovy anglické jest pravý gen- tleman, jakého vychovávají kolleje oxfordské a k němuž dospěti mají především bohatí a uro- zení lidě. Vzdělanost je tedy jen pro aristokracii, lidu dostávalo se z ní až do nejnovější doby jen tolik, kolik mu uštědřiti uznaly za dobré církve a lidumilné společnosti. Nastávající gentleman prosedí jako Něme nejkrásnější léta své mladosti u starých klas-
#15 alto_textblock #15
síků, jichž zmocňuje se proto, by sám nabyl síly a jasnosti řeči, určitosti a přiměřenosti slov. kterou vyniká literatura staroklassická. Klassi- cismus římský proniká anglické právo, obráží se v anglické literatuře, jest ovládán anglickými aristokraty, kteří za mládí zdělávají latinskéa řecké básně a překlady, ve stáři v parlamentě pak běžně citují staré klassiky. Teprve nověji vzdělání anglické počínají prolínati nauky při- rodní a technické. Nieméně stále nad vše váží sebeovládání (selfgovernement), k němuž spěje všecko po- učování, příklad a hlavně vedení (training) kollejí anglických. Tuhá kázeň ovšem vede ku pře- máhání se a stírá záhy naivnost; směr k užiteč- nosti často nedbá krásy; jen velmi zdlouhavě razí si cestu nové myšlenky o výchově lidové — srostlt aristokratismus nynějšího vychovávání s národním charakterem. — Ve Francii nesnadno vytknouti charakten obecného vychovávání, poněvadž velice se mě- nil. Za Napoleona povstala v císařské universitě centralistická soustava školská, jež se přetvo- řovala tak, že konečně místa vychovatelůva učitelů zabrali úřadníci. Paedagogika stala se služkou politiky a pozbyla vážnosti. Ministr předpisuje školám vše do podrob- ností; školy navzájem závodí u vedení žáků na- daných, již v samolibosti a řevnivosti se před- stihují, ze starých i domácích klassiků učí se z paměti vynikajícím místům a osvojují si jejich fráse. Oblíbena jest mathematika jako gymna- stika úsudková; povrchně pěstován jest dějepis a zeměpis ciziny; samolibost žáků se podporuje rozmanitými vyznamenávaními, hlavním to pro- středkem učitelů francouzských. Světla francouzské soustavy vzdělavací zá- leží ve vzorných školách technických, kterým ovšem jde o zdatné techníky a nikoli o lidi především mravné. Proslulá methoda Jacototova odvrhuje mluv- nici jako věc zbytečnou a přímo jen paměti ukládá fráse a vede ku překvapujícímu napodo- bení slohů znamenitých spisovatelů francouz- ských. Pracuje s mechanismem paměti, teprve mathematika, chemie, mechanika ujímá se po- znávavosti a rozumnosti. Obecná vzdělanost severoamerická jest výkvětem vzdělanosti anglické, od které však podstatně liší se tím, že není věcí sou- kromých podnikatelův, ale předním úkolem ro- din, obcí a státu. Místo nesouvislosti anglických škol, většinou jen pro jisté stavy určených, v Americe školy tvoří soustavu těsně spojitých ústavů, v nichž nepřetržitě postupují děti millio- nářův a chudáků, chlapci s dívkami. Vědu však pokládají Američané za věc soukromou, užiteč- nou rozkoš, která druží se k bohatství a vzděla- nosti obecné, ale není věcí státu; také školy odborně jsou tu věcí spěkulace. Rozmanitost v osnovách ústavů jednotli- vých, neustálenost učitelstva, množství učitelek, odloučení vyučování náboženského od vyučování světského, pěstování charakteru především úča- stenstvím žáků v životě veřejném, položením trestání v ruce žactva samého jsou další zvlášt- nosti americké soustavy vzdělavací, dosud ne- ustálené a jen v před kvapící. — Při všech shodách výchovně soustavy růz- ných národů liší se od sebe tím, že jsou výrazem ideálu člověka, který u různých národů jest různý a zračí se v písemnictví národním, písněmi, příslovími, pohádkami, dramaty i ro- mány. Tento ideál časem se mění, zdokonaluje, vzhledem ke své době je vždy dobrým. Avšak nelze, bychom pro sebe z každé zvláštní sou- stavy obecného vychovávání vybrali si prvky následování hodné a složili z nich soustavu jedinou, všeobecnou a všestranně dokonalou, poněvadž více než škola vychovává své přísluš- níky národ svým náboženstvím, přírodou, ro- dinou, tradicí, poesií, zákony, průmyslem, litera- turou, vším, v čem historieký život národa zá- leží — proti této skutečné škole jest moe učebných ústavů velmi nepatrnou; život pod- poruje u výchově jen to, co s ním se snáší, po- tlačuje, co s ním nesouhlasí. Tak Ušinský do- kazuje, že národní výchova jest na ško- lách nezávisla a nezničitelna. I bádá hlouběji po základech a rozvoji charakteru národního. Charakter vzniká na zá- kladě vrozených disposic tělesných a z přesvěd- čení a návyků, výchovou a životem vštípených. Působení na duši člověka je tak mocné, že zje- vuje se i v jeho tělesné tvářnosti, tím více, čím jest důslednější a trvalejší. Význačné rysy, tak povstalé a malíři umělci se předstírající, jsou dě- dičny, přecházejí z rodičů na děti jako „zna- meni“. U vzdělaných národů přecházejí tak s rodičů na děti četné významné rysy, přírod pak vždy umí na první z nich místo postaviti rys národní, tak zřetelný, že malým cvi- kem poznáme Francouze, Angličana, Vlacha. Němce nebo Rusa. Národnost zakořeněna co nejhlouběji v duši lidské, mísí se do všech našich činů, obohacuje náš život, zůstává svá přes věkya ve všech dílech světa — vizme jen Španěla v Americe a Žida uprostřed nejrozmanitějších národnosti! Ušinský má za to, že obecné vychováváni hromadné nemůže vycházeti od různých, přirozených zvláštností charakterů chovanců sobě svěřených, k jichž poznání nedostává se času a síly. Že mu nezbývá, než vnášeti do chovanců jediný přijatý ideál člověka bez úzkostlivého zření na malé různosti povahy, byt takové přetvořování přirozenosti chovancovy naměřování jeho přesvědčení ku předjatým ideálům bylo nesnadné a zdlouhavé, pro cho- vance po případě trpké a netrvalé. Vychovávánní musí však nanejvýše šetřiti přirozenosti chovan- covy a pracovati s národností: „Není člo- věka bez lásky k otčině, a tato láska podává vy- chovateli pravý klíč k srdei člověka a jest mu oporou v boji se zlými náklonnostmi, jemu vrozenými, osobními, rodinnými a rodnými... Vychovávání, nemá-li býti malomocným, m u sí býti národním. Cit národnostní jest přesilným, odolává ci- zině, přetrvává osudy pokolení, proniká všemi cizími soustavami vzdělavacími. „Jenom národní vychování jest živým orgánem v historickém procesu národního rozvoje.“ V národnosti jediný pramen, důvod a podmínky historického trvání národův. Proto obeené vychovávání, které zachovává nepřetržitost vývoje národa, nemůže zříci se národnosti, této nepřekonatelné síly, „vzneše- ného a překrásného díla božiho“, vždyť t. zv. „nedostatky“ národa jsou často jenom nevyhnu- telným rubem jeho „přednosti“
#16 alto_textblock #16
Jenom ideál křesťanství jest, před nímž sklánějí se všechny národnosti. Třetím základem obecného vychovávání jes věda. — Pěstovati národnost u vychovávání obecném jest příkazem netoliko pro rodiny a školy, ale. i všecko písemnictví, obecenstvo, život. O pra- vy u vychovávání musí býti zá- jmem všeobecným, vychovatelské soustavy musí vzcházeti z přesvěd- čení všeobecného. Střízlivé jsou úvahy našeho Rusa slavného. I jemu není školská výchova všemohoucí, než působivá jen tehdy, je-li ve službách společ- nosti národní a má-li její podporu a pomoc. Povznášející jsou výklady Ušinského, lí- číce, jak národnost nezdolnou a jak jedinou spo- lehlivou pomoci u obecné výchově hromadné. Přesvědčivé jsou četné doklady a příklady ruského klassika paedagogické, z celého světa snesené. Jeho krásná práce zajisté i v českém pře- kladě vykoná poslání své, vzbudí pro národní výchovu nový zájem a posílí každého jejího pro- střednika v přesvědčení, že jeho práce jest nutna, dobrá a nemine se výsledky, pro školu a národ rozhodnými.
#17 alto_textblock #17
Sportovní věstník.
#18 alto_textblock #18
Vodní sporty. ** Český alhletik klub v Roudnici nad Labem po- řádá dne 7. srpna interní plovecké a veslařské závody, při kterých vybojovány budou též dva otevřené plo- vecké závody, přístupné všem amatérům. Závody ko- nány budou na vzdálenost 100 a 1000 metrů; vklad obnáší 3 K a první, druhý a třetí obdrží čestný od- ** Po třetí rok pokoušeti se bude i letos Angličan Hollbein o přeplutí kanálu „La Manche“. Doufejme, že konečně bude míti více štěstí, než při pokusech dřívějších a dosáhne tak výkonu, který dosud jen ka- pitán Weeb znamenal ** Čestné ceny, dobyté Veslařským klubem „Sla- via“ při letošních mezinárodních veslařských závo- dech v Praze, mezi nimi nádherná cena putovní císaře Františka Josefa I. a skvostný stříbrný pohár arci- vévody Ferdínanada Karla, vystaveny jsou v těchto dnech ve výkladě firmy J. Rychlík dř. Ig. Stelzig Praze, nároží Ovocné ulice a Jungmannova náměstí Z oyklistského ruchu. ** Předposlední etappa velkého silničního závodu Francií konaná na cestě z Bordeaux do Nantes. Vzdá- fenost 394 km. Výsledek byl: 1. Aucontourier 16 h. 49 m.; 2. Dortignac 10 délek zpět; 3. Garin mladší jednu délku zpět: 4. Cornet pět délek zpět: 5. M. Ga- rin délku zpět; 6. Pothier pět délek zpět; 7. Jousselin délku zpět; 8. Prevot 10 délek zpět. V klassifikaci všech etapp jest pořád ještě M. Garin na prvém místě. Poslední etappa (šestá) 23. a 24. t. m. s cílem Paříž. ** Na závodišti „Buffalo“ v Paříži uspořádány v čtvrtek dva 30km závody. Bez vodičů vítězem zůstal Jacquelin v čase 43.87/4, Stoll 1 délku zpět, Ingol délku zpět, Bourotte dvě šířky dlaně zpět. S vodiči zvítězil Guignard 26.372/2, Simar 200 m. zpět, Bon- hours 3000 m zpět. * Match tří na 10, 20 a 30 km konán ve čtvrtek v Antverpách. Pořádek ve všech Gřech závodéch byl Brecy, Leander, Bac. Automobilism. ** V závodech automobilů v Ostende pokračo- váno dne 20. t. m., kterýžto den slaveny pravé orgie rychlosti. Rigolly na svém voze o 100 k. s. byl hrdinou dne; zvítězil ve své kategorii, překonal svě- tový rekord a docílil průměru 166 km. 666 m. za hodinu. Závody na 1 km. konány s létacím startem a výsledky byly: velké vozy. 1. Rigolly (Gobron- Brillié) 211/s vteř. 2. Barras (Darracg) 22 vteř.. Leblon (Hotchkiss) 251/2 vteř. Dosavadní světový rekord měl baron de Caters, který 15. května na voze Mercedes o 90 k. s. 1 km. ojel za 23 vteřiny. Lushké vozy. 1. Hauriot (Clement) za 26s vteř. překonává světový rekord v této kategorii. Vozíčky. 1. Edmond (Darracq) 307/2 vteř. světový rekord. Motorové tří- kolky. 1. Rigal (Buchet) 1 m. 237/s vteř. Motorové dvojkolky. 1. Segny Griffon) 361/s vteř. ** Žávodní horečka zuří též v Americe, kde ale hlavně závody konají se na ohražených závodištích. Tak v ponděli konány byly závody v Jonkers na závodišti Empire City. Závod na 15 mil vyhrál Paul Sartori na voze Mercedes o 60 k. s., jehož majitelem jest mr. Alfred G. Vanderbilt. Druhým byl Karel Menzel na voze Mercedes o 60 k. sil. mr. Gieorge Arenta. Po absolvování 15 mil jel Sartori dál a překonal rekord Fournierův na 20 mil v čase 19 m. 371/2 vteř. ** 30.000 fr. za nehodu na automobilu. Jane Ha- dingová, slovutná pařížská umělkyně a i u nás dobře známá z posledních pohostinských her v Národním divadle, jela nedávno v automobilu, provázena svojí přítelkyní, ulicí d'Aurers v Brusselu. Její automobi sražen byl v mačkanici ulice dvěma vozy elektrické dráhy a rozdrcen a jen jako zázrakem utrpěla paní Hadingová lehká zranění, ale nepříjemná, neb pora- něna byla zvláště v obličeji. Paní Hladingová žádala od správy drah odškodnění 60.000 fr., ale soud byl tak „negalantní“, že přiřkl jí náhradu za „poško- zení“ jen v obnosu 30.000 fr. Ale ještě méně galantn byla správa elektrických drah, která vůbec nechco nie platit. A tak začne soud na novo.
#19 alto_textblock #19
znak.
#20 alto_textblock #20
Národní hospodář.
#21 alto_textblock #21
Z domácího peněžního trhu. V Praze, 23. července. (Pavodní zpráva »Nár. Listů «. ) (Každá úspora neprospívá veřejnému blahu, — Lahnova theorie o spořivostí. — Deprese. — Obraty na pražské bur se. — České akcie průmyslové (želez ářsk é). Ne každé tvoření úspor, nýbrž jich správné umístěníse stává ve- řejnému blahu požehnáním. Úspory neproduktivní, oslabujíce kupní sílu, dusí rozvoj činnosti průmyslové a obchodní. Úspory, věno- vané tvoření nových, kapitálů, poskytují silám pracovním zaměstnání a výdělek. Hle, nová stránka důležité otázky, o níž často uvažujeme na těchto místech, jak správně ukládati kapitál! J. J. O. Lahn ve své kritice dosavadní theorie »pořivosti („Periody deprese a jich vlastni příčiny“, New-York, 1903, že totiž úspora vždy má sílu obrodivou, docháží ku pozoruhodnému závěru, že mnohdy úsporá ónoho významu ne- má. Připoušti ovšem také on, že dokud nové kapitály (dráhy, lodi, továrny) se tvoří, a úspory jsou vystřebávány touto jich tvorbou, do té doby že také není na újmu tvoření úspor. Zůstává ale otázka: co potom, když uvízne tvoření nových kapitálů, které přece netrvá věčně a je podro- beno změnám tak silným! Ochabne-li toto tvo- ření nových kapitálů, jest vzata práce i silám pracovním, které jsou zaměstnány při tvoření kapitálu, dělníkům, podnikatelům, obchodníkům atd. buď zplna neb aspoň poněkud, a jich příjem se tudíž tenčí. Menší příjem však podmiňuje menší silu kupní. Oni méně zaměstnaní tudiž také měně kupují nežli dříve a tímto důsledkem opět trpí poptávka a odbyt. Je-li menší odbyt, zmenšuje se i výroba, čehož důsledkem jest opět propouštění dělníků. Uvíznou-li na úhoru pracovní sily, zaměstnané ve tvoření kapitálu, přijde o zaměstnání i čásť sil, zaměstnaných ve výrobě. To jest dále na újmu síle kupní a do- tčena jest ovšem tím také poptávka a odbyt.