#1
alto_textblock
#1
1905.
#2
alto_textblock
#2
Na »Národní Listy
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80h
#3
alto_textblock
#3
NARUDNÍ
#4
alto_textblock
#4
V Praze, v úterý dne 18. dubna.
#6
alto_textblock
#6
K číslu 107
čislo v Praze za 2h
a na venkové za 3h
#7
alto_textblock
#7
Předplacení
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
#8
alto_textblock
#8
Události na Rusi.
Ruští židé.
Z Petrohradu, 17. dubna. (Pův. telegram
»Národních Listů«.) Ministerstvo vnitra dostalo
materiál od gubernátorů gubernií, určených pro
pobyt židů, četní gubernátoři vyslovují se
na prospěch rozšíření území pro
usazování se židů. Rozhodnutí o otázce
té má býti ponecháno shromáždění lidových zá-
stupců říše, kteří se mají o ní zásadně vyslo-
viti. — Nový kyšiněvský gubernátor na své ob-
jížďce ujistil židy, že o pravoslavných veliko-
nočních svátcích nebude klid porušen.
#9
alto_textblock
#9
Zástupci obou vlád a vlády společné sestaví po-
té stránce pracovní program, vypracují plán a
stanoví termin i pořad pro jednání se státy, se
kterými třeba obchodní smlouvy obnoviti. Me-
ritorní jednání konati se bude te-
prve po Velikonocích. Kabinet Tiszův
po té stránce vykoná jen nezbytné přípravy.
#10
alto_textblock
#10
Dementi.
Z Berlína, 18. dubna. Vídeňská zprávao
blízké schůzce německého císaře
s králem Eduardem ve Středozemním
moři na zdejších místech úřadních se rozhodně
vyvrací.
#11
alto_textblock
#11
Papežská encyklika.
Z Říma, 17. dubna. (C.-B.) V encyklice,
kterou vydal papež biskupům katolické církve
dne 15. t. m., ustanovuje normy pro vyučo-
vání mládeže v katechismu a vyzývá biskupy,
aby se postarali, aby faráři těchto norem dbali.
#12
alto_textblock
#12
Král Eduard.
Z Alžíru, 18. dubna. (C.-B.) Po hostině
podal král Eduard generálnímu guvernérovi
hvězdu řádu královny Viktorie a vyslovil mu
vřelé díky za přijetí. Král podnikl pak s krá-
lovskou rodinou vyjíždku automobilem po ro-
vině Mitidie.
#13
alto_textblock
#13
Černomořské loďstvo.
Z Petrohradu, 17. dubna. (Pův. telegram
»N. L.«) Zdejší listy vyvracejí zprávu anglických
novin, že se vláda usnesla vypraviti do Tichého
oceanu černomořskou eskadru.
#14
alto_textblock
#14
Z Petrohradu, 17. dubna. (Pův. telegram
»N. L.«) Nový kus Gorkého »Děti slunce« bude
dáván v divadle Kommissařevské.
Z Petrohradu, 17. dubna. (Pův. telegram
»N. L.«) Známý továrník Armstrong roz-
hodl se postavit velkou loděnici v Rize pro
stavbu lodí.
Z Petrohradu, 17. dubna. (Pův. telegram »N.
L.«) Ministr dopravy kníže M. Chilko v př
odjezdu k pracím na řekách a dráhách sibíř-
ských předal správu svého úřadu tajným radům
Mjasojedovi-Ivanovi a Jermolovi.
#15
alto_textblock
#15
Telefonické zprávy „Nár. Listů.
#16
alto_textblock
#16
Celně-obchodní konference.
Z Vídně, 18. dubna. Ve dnech nejblíže
příštích přijedou sem maďarští vyjedna-
vači k celně-obchodní konferenei
#17
alto_textblock
#17
Spojení ostrova Kréty s Řeckem.
Z Londýna, 18. dubna. »Daily Maile
oznamuje z Kréty: Včera 20 poslanců krétské-
ho národního shromáždění vydalo k občanstvu
provolání, aby ve čtvrtek beze zbra ně
přišlo k zahájení schůze. Dodává se, že toho
dne bude učiněn projev pro spoje n
Kréty s Řeckem a končí pak provolání
Doufáme, že tato proklamace a prosba, která
k ní bude připojena, přiměje velmoci, aby spo-
jení to povolily.
#18
alto_textblock
#18
Telegrafické zprávy.
#19
alto_textblock
#19
Z úřadního listu.
Z Vídně, 17. dubna. (C.-B.) Císař propůj
čil tajnému radovi a místoguvernérovi rakou-
sko-uherské banky dru. Bedřichovi svob. pánov
Wintersteinovi velkokřiž řádu Františka
Josefa.
Císař propůjčil mimořádným professorům
dětského lékařství na německé universitě v Praze
dru. Bedřichovi Ganghofnerovi a dru.
Aloisovi Epsteinovi titul a hodnost řádného
universitního professora.
#20
alto_textblock
#20
Veliká železniční stávka v Italii.
Právě ve dnech, kdy chystá se Italie ku
přijetí hlavního proudu cizinců, používajících
prázdně velikonoční k výletům na slunný jih,
zahájena stávka železničního personálu na tra-
tích italských z důvodů, jež tentokráte zvláště
jsou pozoruhodnými. Neběžíť o zvýšení mzdya
platů, nýbrž o ideu, neztratiti právo ke stávce.
Jak známo, předložila italská vláda sněmovně
předlohu zákona na sestátnění drah, čelící
hlavně a výhradně takořka k tomu, aby stávky byly
učiněny nemožnými. Vláda domnívá se totiž, že
sestátněním dostane všechny zřízence na ostří
disciplinárního řádu, jímž dovede ostatní kate-
gorie úřadnictva státního jako chlebodárce udr-
žovati v poslušnosti.
Organisace dobře postřehly konsekvence
tohoto poměru a prohlásily, že nemají ničeho
proti sestátnění drah, avšak rozhodně že se vzpí-
rají převedení železničních zřízenců do státních
služeb. Vůdcové poukazují k tomu, že v jiných
státech a na příklad v Rakousko-Uhersku jest
podobný poměr železničního úřadnictva, jež na
státních drahách není na roveň postaveno stát-
nímu úřadnictva, nýbrž tvoří jaksi prostřední
#21
alto_textblock
#21
FEUILLETON.
#22
alto_textblock
#22
Bláznivý „Vilhem“.
#23
alto_textblock
#23
Napsal A. B. Šťastný.
Když jsem byl ještě hoch, bydleli vedle
nás, na konci chodby, židé. Vdova se synem a
svobodnou sestrou. Z čeho žili, nikdo nevěděl;
nedělali nic, a přece jim nebylo zle. Povídalo
se o vdově, že prý syna neměla se svým mužem,
nýbrž s nějakým baronem, a ten prý dosud n
dítě platí. Co na těch řečech bylo pravdy, ne-
snadno pověděti. Vdova byla zvláštní osoba.
Vysoké, štíhlé postavy, obličej bílý a růžový,
leskte černé vlasy a veliké, černé oči. Chodila
vždycky v klobouku s růžemi a černě oblečena.
Říkalo o ní, že je pyšná, nafoukaná, neboť ni-
koho si nevšímala; a když ji přece někdo z domu
zastavil, mnoho řečí nenadělala.
Sestra její byla postavy maličké, za to však
tím větší dobračka. Každého sama zdravila, na
každého se usmála, děti z domu hladila a říkala
dim: „To je hodný chlapeček! To je hezká hol-
čička!“ — třeba to byl největší uličník neb
holka ošklivá. Chodila vždycky s velkou, černou
koženou taškou, zavěšenou na řetízkách, hlavu
zahalenu černým krajkovým šátkem. Bez této
přítěže a toho záhalu ani schody nepřešla. Ráda
s lidmi pohovořila, ke všemu přisvědčila, a bla-
ženě se usmívala, když jí sousedky říkaly „sle-
činko“.
Se svojí sestrou všakie hádala skoro každo-
denně. Vdova začala a „slečinka“ nemlčela.
Někdy se obě rozkřikly, že bylo jejich německou
hádku slyšeti až na schody. A vždycky vmísil se
do toho vdovin syn, mladý „Vilhem“. Křičel di-
voce, dupal o podlahu; byl vždy při tetě proti
vlastní matce.
A když vřava dostoupila vrcholu „slečinka
vzala šátek a tašku, a běžela pryč, po chodbě
i po schodecb polohlasně hubujíc a rukama roz-
kládajíc. Brzy však se zase vrátila — a potom
obě sestry mluvily spolu, jakoby předcházejíc
hádky ani nebylo bývalo.
#24
alto_textblock
#24
„Slečinka“ měla „Vilhema“ nesmírně ráda
zajisté raději, než matka. A on jí tu lásku oplá-
cel. Lísal se k ní, bral ji okolo krku, líbal jia
říkal jí „teto“. Někdy však se také or na ni roz-
hněval, a potom křičel na ni zrovna jako jeh
matka, nazývaje ji „Therez“
„Slyšíte? Bláznivý Vilhem už zas se hád
s bláznivou židovkou!““ upozorňovala sousedk
sousedku na ten křik.
„A jak umí štěkat — kdo by to v něm hle
dal! Já bejt jeho tetou, vod ucha k uchu bych
mu hubu roztrhla, dyby se vopovážil takle siji
na mně vodevřít!“
„Jak voni se hnedle zasejc udobří — ty
blázni! Kdo pak by si toho všímal!“ mávla
rukou druhá.
A po každé takové hádce „Therez“ zase
vyběhla z domu, s taškou na ruce a se šátkem
na hlavě; a když se vracela, ploská taška bývala
na některém místě vypouklejší. Nesla Vílhemovi
jablíčka, hrušky neho rohlík. Tak si jej zase
udobřila .
Nekřivdili lidé, nazývajíce mladého žida
„bláznivým“. Hoch ten skutečně jevil stopy
duševní poruchy. Byl nesmírně plachý; sám na
chodbě se ani neukázal; a když bylo mu tudy
jíti do školy nebo ze školy, přeletěl chodbu,
hlavu skloněnu, v obličeji zardělý. S ostat.
ními hochy nikdy se nestýkal, s nikým vůbec
nepromluvil. Jeho soudruhy byli mlad židáč-
kové a židovinky, jež vodila mu teta do bytu.
„Slečinka“ často mluvívala mojí matkou
a vždy Vilhema vychvalovala, že je ve škole
„premiantem“. Když však matka vyzvala ji, aby
k nám někdy s Vilhemem přišla, že mu ukážu
své sbírky, rozpačitě se usmála a řekla: „Ne-
hněvaj' se, phaní, ale Vilhem nepůjde; on je
moc tydlavej!“
Učil jsem se tehdy na housle. Vilhem t
slyšel a zatoužil také po hře. Jeho teta tlumočila
mé matce jeho přání, abych mu půjčil housle.
Vyhověli jsme, a on vrzal na ně dlouho do noci
a nebyl by je ani vrátil. Obávaje se, aby jich
Vilhem nepoškodil, již jsem mu houslí nepůjčil.
Jeho matka mu posléze koupila housle, a on sám
#25
alto_textblock
#25
— beze všeho návodu — naučil se hráti všeliké
písně. Jenom naladit housle posílal tetu ke
mně, a to jen krátký čas; hnedle to také dovedl.
Potom se židé odstěhovali, a na památku
zanechali v bytě „živé tisíce“, pro které nový
nájemník kolik nocí probděl při svíčce.
Dlouho neslyšeli jsme o židovkách, ani
o Vilhemoví ničeho. Až o Velikonocích přišla
k nám „Therez“. Měli tehdy židé svátky stejně
s námi; jako každoročně, donesla nám macesya
za to dostala kus mazance. Měla z toho radost
a projevila ji slovy: „Phánbůh ví, phaní, ty je-
jich kholáče jsou lepší než ty naše. Vilhem je
tak rád!“
Dostala pro Vilhema ještě kus, a potom se
rozpovídala, jak se jim v novém bytě stýská, a
Vilhem že je teď pořád ňákej stonavej. Ze spaní
fantazýruje a naučil se tolik křičet a být tak
zlý. Už ani tetu nechce poslouchat.
A za dva měsíce byla u nás zas, všecka
uplakána.
„Phaní, jestli phak vědí, že nám Vilhem
už umřel?“ zavzlykala.
Byli jsme tím překvapeni. Matka se doptá-
vala, co se mu stalo.
„Phánbu ví, co to na něj přišlo! Už jsme
jej ani do škholy neposílali, jak byl zlej. Z ni-
čeho nic začal jim křičet, se vším třískat, vy-
háněl nás; a potom zavíral se v phkoji, nechtěl
nás tam pustit, a když jsme mu dávali jíst, jenom
pootevřel dvéře, vzal talíře a už zase zamknul.
A photom ulehl, nikoho neznal — a — Phánbu
si jej vzal!
Rozplakala se, až jí veliké slzy kanuly na
tašku
Matka ji potěšila, jak dovedla, a „slečinka“
vzdychajíc odešla, poděkovavši matce, že byla
tak hodná, že Vilhelmovi posílala ty naše dobré
koláče.
Od té doby jsme ji u nás už nezahlédli.
Někdy jsem ji uzřel na ulici. Šla s hlavou
sklopenou, něco si povídala a rukama rozkládala.
A potom jsme doslechli, že odešla za „bláznivým
Vilhemem“. Zemřela náhle, bez nemoci ...