Ha oba llsty předylácí se VPrně v ědninistrasi na n.čste. . . . K 2.— na čtvrí roku. . K 6.— V Brnů o denáškeu do demu dvakrát denně o 40 hal. městéně vícn. V prodejnácl v hrně i na venkově mě- sfčně bez donášky K 2.50 -tou a jednou zázilkeu nzíc. . . . K 2.50 n. čtvrt roku . . K 7.50 S dvejí zásilkou o 60 hal. na mésic víca.

Za 8 hal.

VE

No

Za 8 hal.

V

dobndm p Velký list . . 8 hel Malý list . . . 2 hal v Brně í na venkově. Jeden z obou listu zvlánt nelze předplatiti.

Předplatné a insorty splatny a žalovatelny jsou v Brně. Redakce, administrace, tiskárna a expedice: Rudolfova ulice čís. 6. Telefon: Redakce č. 12a, admi nistrace č. 12b. Číslo účtu u poštovní spořitelny 60.739,

Rečník XX.

V Brně, v pátek dne 5. července 1912.

číslo 182.

Dnešní číslo lest o 10 stranách.

Líc a rub. Ještě se po celé české oblasti mluví skoro výhradně o pražském sletu slovan- ského Sokolstva, ani Praha ani ostatní ná- rod nedostaly se dosud do kolejí všedního života, z nichž je vytrhly národní svátky pražské. Ohromující divadlo sokolské veli- kosti a kázně nesešlo dosud s duševního zraku statisíců, které je v Praze spatřily a prudký tlukot českých srdcí, zvířených do vášnivého rytmu slavnou českou olympia- dou, neustoupil dosud úplně normálnímu tepu. Ale slavné dny patří už minulost třeba žijí dosud v živých představách sta- tisíců a za krátkou dobu budou už jen vzpomínkami. Vzpomínkami nezapomenu- telnými a nevyhladitelnými, ale přece jen vzpomínkami. Nelze zapomenout jedenácti tisíců mužů a šesti tisíců žen, které před- vedly na Letné nynější stav Tyršovy ar- mády, ani sokolského průvodu- Prahou ne- lze zapomenout nikomu, komu osud popřál, být svědkem velkých těchto manifestací národního zdraví. Ale vzpomínka sebe sil- nější bledne časem a bezprostřední dojem i největších okamžiků ztrácí v lidských vzpomínkách rychle strhující svou účin- nost. I vzpomínka sebe starší rozehřeje liďské srdce a rozezvučí jeho nejzvučnější struny, ale ono heroické nadšení, jež vy- volala velká událost a jež stačilo v roz- hodné chvíli i na heroické činy, mizí a ztrácí se nenávratně, jakmile přešly slav- nostní chvíle a jakmile nabyl veškeré své moci všední život, určovaný jen všedními zájmy jednotlivců. Desetitisíce lidí, kteří byli v minulých právě dnech pražských Schopni každé oběti a každého sebezapře- ní, kdyby jich česká věc byla žádala, roze- šly se opět do svých domovů a v několika dnech stali se z nich tíž střízliví a opatrní, často až příliš opatrní lidé, jakými byli před sletem. Zahraničtí hosté, kteří se súčastnili so- kolského sletu pražského, odnesli si nej- lepší ponětí o českém národě a všecky po- chybnosti o konečném vítězství tohoto lidu zdály se jim nesmyslným skuhráním. Síla a zdraví českého lidu byly tak zřejmy a očividny v Praze, že cizinci nevycházeli z úžasu a zahrnovak české lidi, s kterými měli příležitost mluvit, nejlichotivějšími projevy. Zejména Slované dívali se na ovo- ce sokolské výchovy a na celou tu velkole-

pou manifestaci české síly a káázně jako na zázrak a mluvili o českém národu jako o národu velkém a zabezpečeném, jehož po- vinností je teď ujmout se slabších bratří a sorganisovat celé Slovanstvo k společné práci a k společné obraně proti společným nepřátelům. Slavná prostná českého Sokol- stva nepůsobila na nikoho dojmem tělo- cvičných cviků. Pro všecky cizí diváky byla obrazem národa silného, jednotně vedeného a železně ukázněného, neuhý bají- cího žádným překážkám, nebojícího se ni- koho na světě a tvrdého jako žula. Také nepřátelé byli v hledišti a žádný z nich ne- tajil se obdivem a úctou ne k jedenácti ti- sícům na cvičišti, ale k národu, který těchto jedenáct tisíc zastupovalo před tváří celého světa. I na český lid přešlo sebe- vědomí a národní hrdost, jaké nebý vají u nás domovem. Na všech stranách bylov Praze pozorovat tuto ušlechtilou pýchu. Také poměr k buršáckým provokacím ur- čovala tato pýcha. Jen tiché opovržení bylo českou odpovědí na zoufalé pokusy německé o vyvolání výtržností a zmatku a výprask dopadl na německé provokatéry teprve tehdy, když byl nezbytný a kdy provokatéři ohrožovali přímo pořádeka klid na ulicích. Je po slavnostech, hosté opustili čes- kou půdu a všichni jdeme opět po všední své každodenní práci. O velkoleposti a vý- znamu sletu dosti už bylo řečeno, třeba zase vrátit se k těm věcem, jež slavnostní dny zatlačily daleko do pozadí. Třeba se dívat zase na rub českého života, jehož líc jsme viděli v tak skvělé záři v těchto dnech v Praze. Je příkrým kontrastem k slávě pražských dnů, tak příkrým, že by strnuli všichni, kdož v Praze cítili a velebiii zdatnost a sílu českého národa. A všichni ti hosté, kterým se zdál český národ ná- rodem heroickým, zmobilisovaným do po- sledního muže k obraně otčiny, již symbo- lisovali Sokolové na cvičišti Marathonem, zděsili by se poznáním pravého stavu poli- tické domácnosti české. Takřka v těchže dnech, kdy český národ ukazoval světu nejkrásnější své vlastnosti, byly dokon- čeny téměř pražské smiřovačky, kterými se od nepamětných dob jednotné české království rozděluje a kterými se vydávají nepříteli posice, jichž naši otcové nevydali ani v dobách nejhorších. Jsme těsně před uzavřením tak zvaného česko-německého smíru, kterým Němci dostávají tak celkem vše, co žádali a co ještě nedávno sami po- kládali za utopii. Po velkých bojích,v nichž bez počtu českých lidí platilo největ-

šími obětmi neporušitelnost politického dě- dictví českého, po nesčetných marných persekucích a po dlouhých érách zoufalého odporu, jejž se nikomu nepodařilo zlomit. vydává se Němcům jednota království i české menšiny, zatím co ve Vídni většina české delegace slouží zadarmo vládnímu systému, který kopal a kope vytrvale do všeho, co je české. To je rub té české slá- vy, jejíž lic víděl svět na Letné a v praž- ských ulicích. Němci jsou u cíle svých tužeb v Če- chách, česká politika kapitulovala, tak zva- ný smír je otázkou nejbližších dnů. Němci v takové chvíli neuložili si ani tolik sebe- zapření, aby potlačili svou nenávist k če- skému lidu do té míry, aby nerušili národní jeho svátek. Nechtějí za žádnou cenu ohro- zit svou dohodu s Mladočechy a agrárníky, ale vědí, že českým politikům lze beztrest- ně plít do tváře i v nejslavnostnějších chvílích českého národa a využívají do- konale této samopašné svobody, kterou jim zajistila česká politika. Za buršácké provokace není zodpovědno hejno něme- ckých výrostků, které pražští Němci vy- držují v Praze, aby udrželi německou uni- versitu pražskou. Ukázalo se to také hned po nestoudném útoku buršáků na český lid na pražském Příkopě. Sotva byli zahnáni buršáci do německého kasina pražského, promluvili k nim nejoficiálnější lidé z ně- mecké společnosti pražské paličské řeči, nad jichž cynismem lze jen žasnout. A ně- mecký tisk pražský i vídeňský spustil skandální štvanici proti Čechům a Praze, jejíž lživost uváděla i pražské Němcev rozpaky. Tíž lidé, kteří ve sněmovní bu- dově pražské umlouvají s Mladočechya agrárníky tak zvaný smír, jenž má býtv nejbližší době podepsán, poslali na pražský Příkop hejno uličníků urážet český lid ve chvíli jeho největšího národního vzrušení a v kasině je pak odškodnili za boule, jež na podlém tom dobrodružství utržili, nadše- nými oslavnými řečmi. Když byli buršáci odměněni za svou nestydatost a když německý lid rozeslal do celého světa zprávy o českém barbar- ství na zostuzení Prahy a celého českého národa, vrátili se Němci klidně ke smiřova- címu vyjednávání, jakoby se nebylo zhola nic stalo, ohlásili, že pražská aféra má jen lokální význam, vyhodili potřeštěného Tittu, který bral německé tlachy o praž- ských událostech vážně a dokončují klidně hanebný svůj pakt s Mladočechy a agrár- níky. Nejhloupějším svým radikálům řekli pravdu samozřejmou všem lidem na světě

kromě lidem Kramářovým a Udržalovým, že dělají pražské vyrovnání pro sebe, ne pro Čechy a tak je buršácká drzost vyří- zena pro Němce i pro Čechy. Království, nadšené sokolským sletem, ani si neuvě- domilo, že si buršáci v barvách klestili cestu do nepřehledných českých davů v Praze ve dnech, kdy c. k. okresní hejtman- ství zakázala českým Sokolům ve smníše- ných městech jít na nádraží v sokolském kroji, protože by Němce sokolský kroj urá- žel. Království si neuvědomilo nic a v nej- bližších dnech přijme zprávu o skončení smiřovaček, jako by šlo o dělení Albanie. Až teprve po čase, až zazní křik z českých menšin, vydaných nepříteli v plen, až bude německá sekce zemského výboru vyřizo- vat české záležitosti z menšinového území bez překážky, jak se ji bude líbit, teprve až pražský zločin přinese hrozné své ovoce, rozvlní se celé království protesty a bouří odporu . .. Všem sokolským cvičením přihlížel s neutuchajícím zájmem pražský místodrži- tel kníže Thun. Je to muž zkušený a ze- jména českou politiku poznal dobře za dlouholeté své kariérý. Byl českým místo- držitelem a mladočeská strana vedla proti němu zápas na nůž. Byl ministerským předsedou a mladočeská strana ho podpo- rovala ze všech sil a ne zadarmo. Je po druhé českým místodržitelem a smiřuje Čechy s Němci. Sokolové se mu velice líbili. Nejnadšeněji mával kloboukem, když jedenáct tisíc položilo se neočekávaným pohybem na zem. V prostných cvičeních měl tento pohyb symbolický význam, kte- rý asi Thunovi unikal. Ale viděl patrněv této posici symbol dnešního politického stavu českého národa a proto tak horlivě tleskal. Politicky je český národ na břiše. Thun nemůže nevzpomínat, co nabízel Mladočechů, když se jednalo o zrušení Badeního jazykových nařízení, a nemůže nevzpomínat sebevědomých gest, kterými česká poltika odmítala ústupky, které jsou dnešním positivním politikům českým nedosažitelnou utopií. Dívali jsme se na tleskajícího knížete Thuna a styděli jsme se před ním...

Poslanecká sněmovna. Tel. - Z Vídně, 4. července. Pusté výjevy ve vodocestném výboru byly dnes v parlamentě po celý den živě přetřásány a byly předmětem také debaty

FEUILLETON.

Dopis z Prahy. (Po sletu. — Stará otázka: Kde isou čeští poslanci? — Podezře- lé příznaky. — Hymnustonoucí- ho českého Titanicu v sokol- ských dnech) Viktor Dyk.

Je po barvách, je po tónech, zamrače- né odpoledne právě vhodné k odchodu. A odcházejí také. Každý vlak odnáší jich bezpočet. Je po barvách, je po tónech; vzpomínka pouze zbývá. Několik krásných dojmů je za námi. Praha, tak rušná ještě včera, tichne dnes. Život vrací se do normálních kolejí. A ty naše normální koleje stojí za starého čert“ Nebudu doplňovat obsáhlé referáty vašeho referenta; píšu jen o svých subjek- tivních dojmech. Úzko je mi nějak. Připa- dá mi, že ty rušné a hlučné dny ani nebyly. Pomalu počínají mizeti prapory a dekora- ce z ulic; maličko a všechno zmizí beze stopy. A toho je škoda. Statisíce hostů meškalo v Praze. Co Praha řekla svým hostům? Mluvilo se mnoho. Dr. Groš mluvil i dr. Kramář. Ale kdybych se zeptal těch, kteří odjíždějí, ja- ké že si odnášejí slovo, jak by odpověděli. Statisíce hostů meškalo v Praze. Sta- tisíce hostů odešlo nebo odchází. Odnesli si krásný obraz. Je to mnoho; ale více by bylo, kdyby si odnesli krásnou myšlenku. Krásnou myšlenku! U koho ji hledat?

ního.

Hluk, který se strhl pro několik modřin německého uličníka, nutí nás k otázce, která se věčně vrací: kde jsou čeští po- slanci? Kde jsou čeští poslanci města Pra- hy? Němečtí poslanci s neomluvitelnou a neodpustitelnou drzostí stávají se mluvčí- mi opilé německé chásky. A poslanci čeští nemají slova odpovědi; stojí tu jako zahan- bení školáčkové, omlouvají, vysvětlují. »My nic, my muzikanti!« Prager Tagblatt přinesl v poledním pondělním čísle referát o tom, co se sběhlo před kasinem. Referát, jak přirozeno, strannicky zbarvený. Ale tato fakta plynu- la z referátu. 1. Němečtí studenti dali slovo, že ne- budou bumlovat za průvodu slavnost- 2. Němečtí studenti nedodrželi své slovo. 3. Orgány policejní neměly dost ener- gie, pomoci jim k tomu. Zahanbující příhoda! Kterýkoliv jiný národ nenechal by si líbit takovéto pohrá- vání od domnělých svých přítelíčků. Ale čeští poslanci mlčí jako zařezaní. A vyrov- nání s těmito lidmi projednávané dle zpráv dnešního Prager Tagblattu je hotovo! Le- da že bude nutno učiniti Němcům ještě ně- jaký ústupek za Příkopy, neboť jak nám tvrdí, jejich ústupnosti je konec. Jejich ústupnosti! Je možná větší po- litická komedie?

Sokolský sjezd byl vždycky svát- kem barev. Ale letos vmísily se všelijaké barvy do nich. Na příklad barva černo- žlutá. Černožluté prapory vlály na sleti- šti; černožlutě, jak s uspokojením konsta- toval německý tisk, byla vyzdobena lože, kde seděia Jeho Jasnost pan mistodržitel.

Pan místodržitel byl prý spokojen a dal svému uspokojení výraz. Dle zpráv úřed- ního tisku byli také Sokolové spokojeni. Tu už situace je povážlivější. Že měl pan místodržitel důvod být spokojen, není pochybno. Ale Sokolové — — A vůbec! Vídeňský tisk vyslovil seo nich uznale. Také pražské německé listy. Skoro abychom se báli tolikerého uznání — — Leccos jsem viděl, leccos jsem slyšel v těchto dnech. Věci, jež svědčí o tom, že černožluté prapory nevlály nad sletištěm nadarmo — — Jestliže čeští poslanci zamilují se do Thuna, nelze nic proti tomu namíta“ Ale zamiluje-li se do něho naše Sokolst-v bu- de to chyba.

Zatím však doufejme, že arolstvo zůstane tím, čím nám bylo, když už po- slanci zůstávají tím, čím jsme je nikdy pat nechtěli. a tak nechci říci, že hyre. us tonozcího českého Titanicu v sokolských dnech, který připojuji k svému dopisu, dával by výraz smýšlení Sokol- stva; stačí, žel, že jsme slyšeli více, než nám bylo vhod. Ale nechme zapěti to- noucí:

Blíž Tobě, Thune můj, jen Tobě blíž. Dostanu titul či dostanu kříž? Zaplesá vždy můj duch: blíž Tobě, jenž's můj bůh, jen Tobě blíž!

Byť mě tma objala, reakce moc, na chladném kameni čekala noc můj bude, Pane, den, blíž k Tobě, Thune, jen, jen Tobě blíž!

Ukaž mi, cesta má k vládě že jde ukaž mi., Thune náš, Husárka zde.

Zákazy cvičení mou lásku nezmění. jen k Tobě blíž!

A když pak procitnu, pln díků, chval, jednotu království, uzřím, čert vzal. Vyčtou mi hřích ten, víš. Co na tom? Jsem ti blíž, jen Tobě blíž!

Studentů v couleuru bouří se cit. Z Čecháčků jeden se nena-bal bít. Utlum ten resnor Ty vhodnými r sporty — Jen Tol-á blíž!

ž Tobě, Tune můj, příteli náš! s naši vsecha, Tys naše stráž. š hlahol. Thune, slyš: blíž k Tobě, k Tobě blíž — jen Tobě blíž!

Zápisník.

[Kdybychom mluvili jen 24 hodin pravdu...!] New Vork He- rald připadl na nápad zeptat se vynika- jících osob vědeckého, politického a nábo- ženského života, co soudí o tom, kdyby ja- kýmkoliv způsobem, třeba nadpřirozeným, svět byl přinucen během 24 hodin za kaž- dých okolností mluvit pravdu. Řadu od- povědí zahájil starosta novoyorský mr. Gaynor. Má za to, že by tím byl způso- ben větší otřes než největším zemětřese- ním a že škoda tím vzniklá byla by mno- hem větší. »Každý by si myslel o druhémi. že mu přec nepovídá pravdu a lze si snad- no představit, jaký zmatek by nastal.« Mr. Chancey Depew, bývalá politická veliči- na a oblíbený, řečník při hoslinách, oda