#1
alto_textblock
#1
Románová přiloha
#2
alto_textblock
#2
„Národních Listů“ k číslu 85. ze dne 27. března 120l.
#3
alto_textblock
#3
Různe zprávy.
#4
alto_textblock
#4
= Kterak pomáhal stavěti barikády, vy-
pravuje Ernest Blum ve svých »Vzpomínkách vaude-
villisty« u příležitosti výroční vzpoury dne 18. březnat
»Chci býti také v politice prostým vaudevillistoua
jestliže nějaká historická událost nekončí svatbou a
závěrečným kupletem, nemám pro to smyslu. Přece
však zůstal mi v paměti den 18. března 1871, jako
jeden ze dnů, jež mne v mém životě nejvíce napl-
nily úžasem. Vzpomínám si ještě na to, jakoby to
bylo bývalo včera. Onoho dne opustil jsem svůj byt
jakožto národní gardista s čapkou, již jsem od4.
září neustále nosil a jež mi byla příliš malá, abych
byl přítomen pohřbu nejstaršího syna Victora Huga.
Na cestě ke shromaždišti neviděl jsem nic neoby-
čejného. Pozoroval jsem sice bílé lístky, jež všude
nalepovány a před nimiž stáli četní čtenáři, ale ta-
kovéto lístky bývaly tehdáž hojné a nikdy jsem si
nebral práci, čísti je. »Bude to nějaká proklamace,«
pomyslel jsem si, »anebo volební reklama.« — Ale
tentokráte bylo to prohlášení pověstného ústředního
výboru, jenž prohlásil, že se ujímá vlády a dekre-
toval komunu. Zatím co pohřební průvod ubíral se
na Pěre Lachaise, šeptáno polohlasně a zdálo se mi,
jakoby Paříž toho dne vypadala nějak podivně. Ale
Paříž již od mnoha měsíců vypadala tak podivně, že
jsem se toho již ani nevšímal. A pak musím povědět
podle pravdy: přese všechen skutečný smutek, jejž
mi způsobovala smrť mého přítele, Charlesa Huga,
měl jsem ode dvou dnů v hlavě kuplet, jímž jsem
chtěl ozdobiti novou frašku, kterou jsem chystal
v den ještě velmi vzdálený, kdy budou divadla znovu
otevřena. Hledal jsem nejen rým, jenž mi nena-
padal, nýbrž i duchaplnou pointu, jež mi napadala
ještě méně. Když jsem opouštěl Pre Lachaise, pra-
vil ke mně Vacquerie: »Jděte rychle domů.« —
»Proč pak?« tázal jsem se pln úžasu. — »Však
uvidíte.« — Ale neměl jsem nejmenšího tušení. Na
cestě ujal jsem se opět výroby svého kupletu a hle-
děl nalézti rým a duchaplnou pointu, jež mi stále
ještě scházely. V ulici de la Roquette naskytlo se
mi divadlo, jež mne překvapilo. Pánové, skorem ve-
směs odění jako národní gardisté, právě stavěli ba-
rikádu. »Co pak to znamená?« tázal jsem se. —
Barikáda byla již značně pokročilá a zatarasovala
celou ulici. Chtěl jsem ji překročiti na místě, jež
nebylo ještě příliš vysoké, ale jeden z pánů zvolal
na mne: »Stůj!« — Rozumí se, že jsem zůstal stát.
Pán přistoupil ke mně a pravil dosti zhurta: »Po-
máhejte nám!« — »Při čem pak?« tázal jsem se. —
»Nu, při stavbě naší barikády.« — »Ach, a proti
komu stavíte svoji barikádu?« — »Co je vám po
tom?« — Ovšem, po tom mi nic nebylo! . . Ale
nikterak mne nebavilo pomáhati při stavbě barikády.
A abych se zbavil zaměstnání tak kompromitují-
cího, připadl jsem na geniální myšlénku (aspoň
jsem ji považoval za geniální). »S největší radostí
bych vám pomáhal« Oodpověděl jsem pánovi, »ale
musím vykonat jinou občanskou povinnost. Jsem
redaktorem »Rappelu« a v redakci mne očekávají,
abych psal úvodní článek.« — »Jste-li redaktorem
»Rappelu«, odpověděl pán, »máte tím více příčiny,
pomáhati nám«. Moje myšlénka tedy přece nebyla
tak geniální, jak se mi zdálo a pán doložil, ukázav
na hromadu kamene, vytrhaného z dlažby: »Tak.
do práce! Skládejte tyto kameny na sebe«. — Ted
#5
alto_textblock
#5
jsem byl v kaši. Nezdálo se mi to nikterak šprý-
movné a pravil jsem si: »Přijde-li teď policie nebo
četníci, pošlou mne zajisté do Noumév.« A pak
přece měl jsem jen svědomí vaudevilisty. Umínil
jsem si tedy, že budu fixlovat. Abych pro případ
nouze měl alibi, použil jsem následující Isti. Vzal
jsem z hromady kámen a stavěl se jakobych jej
kladl na barikádu; ale když mne pán nepozoroval,
odložil jsem klidně opět kámen a ničil tak svoje
vlastní dílo, jako paní Penelopa. Této malé zábavy
dopřál jsem si po deset minut, načež jsem přistoupil
k pánovi a pravil: »Teď jsem zde vykonal svoji
občanskou povinnost. Musím konati povinnost jinou
a psáti článek.« — »Nu, tak jděte!« pravil »a ne-
šetřte nikterak toho známého lumpa.« — »Můžete
se úplně spolehnout.« — Jakého as lumpa myslel?
On to bezpochyby věděl, ale já jsem to nevěděla
nevím to dosud.«
= Smrt nového mahdiho. Nový mahdi,
o jehož objevení se v Ugandě v poslední době došla
zpráva, zemřel dne 14. t. m. a sice prý následujícím
podivným způsobem. Bývalý král ugandský Mpogo,
nyní Angličany daný na pensi, náčelník tamních mo-
hamedánů, k němuž se obrátil Muludzi, nový mahdi,
ujišťuje jej, že byl vyslán andělem, prohlásil u pří-
tomnosti celého svého dvora, že učení Muludziovo
odporuje Islamu a že jest podvodníkem. Muludzi
potom nanovo vykládal svoje zásady; dostalo se mu
však výsměchu, načež rozhorlen prohlásil, že nechce
déle žíti. Opustil dvůr, vystoupil na malou výšinu
mimo královský tábor, poklekl, vzýval jmeno Moha-
medovo a hned potom zemřel. Muludzi, muž statného
zevnějšku, měl mezi lidem mnohé přívržence. Hlásal
mimo jiné, že každý muž může svoje ženy zapudit
a oženiti se s třemi jinými. Po smrti mahdiho po-
vstanou nyní z toho zajímavé domácí zápletky.
= O pátrání po sídle Odysseově ozna-
mují se z Athén následující podrobnosti: Professor
Dörpfeld, jemuž štědrou peněžní podporou nadšeného
holandského mecenáše Goekoopa bylo umožněno
provedení prací, oznamuje, že první kopání podnik-
nuto blíže přístavu Vlicho a blíže Palaeokatuny. Zde.
nalezeny zbytky dvou antických budov, náležejícíl
bezpochyby městu Ellomenon, o němž se zmiňuje
Thukydides. Další kopání podniknuto pak jihozá-
padně od přístavu Vlicho, blíže Neochori a na úpatí
hory Elate. Zajímavý jest při tom objev Dörpfeldův
— jenž snad spočívá na pouhé náhodě, ale přece
zasluhuje povšimnutí — že na tomto kopci nalezá
se pramen, jejž zdejší obyvatelstvo jmenuje »černa
voda«, Homer pak nazývá pramen v paláci Odvsse-
ově »pramen černé vody«. Je-li tím nalezen pramen,
z něhož kdysi nápadníci Penelopy hasili žízeň,
dlužno dokázati dalším kopáním. Professor Dörpfeld
připomíná konečně, že hloubení přístavu na ostrově
Leukas (Santa Maura), jejž Dörpfeld považuje za
Odysseovu Ithaku, dokáže, souviselli ostrov Leukas
ve starém věku s pevnínou čili nic. Byl-li Leukas
vždy ostrovem, což nejpravděpodobnější, pováží li se,
že nynější průplav má šířku 200 metrů, a zajisté
není prací umělou, nabývá tvrzení Dörpfeldovo tím
větší váhy. Nález paláce ve slohu »mykénskémi«,
jenž by mohl býti připisován Odysseovi, byl by pak
dalším důkazem tvrzení Dörpfeldova, jež se zakládá
na důvodech zeměpisných a geologických.
= Pavouk lovící ve vodě. Zoolog pro
Berg v Buenos Aires objevil pavouka, jenž občas
#6
alto_textblock
#6
provozuje rybářství. Tento pavouk napíná na mělkých
místech mezi kamením dvoukřídlou nebo nálevkovi-
tou síť, do níž běhaje po vodě vhání pulce a pak se
jich zmocňuje. Že tomuto lovu jak náleží rozumí,
dokazují četné splasklé kůžičky jeho obětí po-
blíže sítě.
#7
alto_textblock
#7
Král. české zem. divadlo v Praze.
Národní divadlo.
Ve středu 27. března.
Odpoledne o 3. hod.
Představení pro li d.
Mořská panna.
Žert o třech dějstvích. Napsal Josef Štolba.
Režisér Josef Šmaha.
Ve středu 27. března.
#8
alto_textblock
#8
172. hra v předpl
4. čtvrtka.
M. D. Rettigová.
Veselohra o třech dějstvích. Napsal Alois Jirásek.
Režisér Jaroslav Kvapil.
Po druhém dějství přestávka.
#9
alto_textblock
#9
Svandovo divadlo na Smíchově.
Odpol. o 3. hod.
Ve středu 27. března.
Ve prospěch české dětské nemocnice.
Na Krkonoších.
Dívčí hra o 2 scénách. Napsal Zdeněk Kuffner.
Pohádka o jaru.
Divadelní hra o 4 obrazích se zpěvy. Napsala Herma
Pilbauerova.
Začátek o 7. hodině.
7267
Ve prospěch ředitele a vrchního režiséra p. J. Kubíka.
Poprvé: Volná křídla.
Drama o 4 jednáních. Napsal dr. Janke Dvorský.
#10
alto_textblock
#10
Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech.
Ve středu 27. března.
Začátek o 3/47. hod.
7131
#11
alto_textblock
#11
Po třetí;
Pašiové představení,
znázorňující ve 12 obrazech s proměnou utrpení a
oslavení Krista Pána. Děj tento zdramatisoval pan
Ant. Hoffman, kooperátor na Král. Vinohradech.
#12
alto_textblock
#12
Kavárna „Sport“ otevřena vždy do rána.
#13
alto_textblock
#13
240—
#15
alto_textblock
#15
237
#16
alto_textblock
#16
Důstojník začal o Felsenovi něco vypravovati —
jednalo se nejspíše o něj a jeho strážmistra, z čeho
jsem vyrozuměl jen tolík, že to bylo příčinou, proč se
nemohl baron dnes ráno vypraviti do Bogdanovska záro-
veň s vypravovatelem, jak bylo včera ujednáno.
Vasa slyšel a pochopil všechno; seděl nehybně, ne-
obraceje hlavy, se sklopeným zrakem. Hovořící důstojníci
ho zajisté neznali. Sotva že se vůz zastavil, seskočila
nečekaje na mne spěchal do kostela.
Velitel si narovnal dlouhé nohy a zastaviy se v síni,
změřil zamračeným pohledem celou společnost, která
s ním přijela; to jest dva své druhy a mne hříšného.
Zdálo se mi, že tento pohled mně pravil: »Táhni, holo-
brádku.« — Vždyť vím i bez tebe, odpovídal mu můj
pohled. A vstoupil jsem do chrámu, předpokládaje, že
zůstav s důstojníky samoten, dělal jim asi kázání. Vasa
zašel v chrámu tak někam daleko, že jsem ho neviděl
až po mši.
#17
alto_textblock
#17
XXIv.
#18
alto_textblock
#18
Začali odjížděti. Generál vezl opět Annu Vasiljevnu
ve své kolesce. Foma Bogdanovič uchopil Darju Pavlovnu
a ještě dvě jiné dámy a usedl s nimi do velkého lan-
dauru. Galečka, čekajíc na jejich povoz a Ljubov Pe-
trovnu, která dlela dosud v kostele, stála v síni, obstou-
pena hostmi. Bylo podivuhodné, s jakou skromnou dů-
stojností, s jakou přiměřenou jistotou se k nim chovala,
jak dovedla každému říci přívětivé slovo a co bylo od-
stínů v jejím hlase, v jejím úsměvu, dle toho, mluvila-li
se ctihodnou dámou, s nesmělým důstojníkem ane bo
#19
alto_textblock
#19
— Jaké pak žerty, dovolte! pokračoval generál.
Ještě nedávno jsem měl příležitost, viděti jednu z vaších
#20
alto_textblock
#20
obětí.
#21
alto_textblock
#21
Ljubov Petrovna se na něj podívala.
— Vy jste starý šprýmař! pravila, smějíc se hla-
sitě a odvrátíc se od něho oslovila Truchačeva, který se
kolem ní neustále točil, chtěje patrně její pozornost na
sebe obrátiti.
Zpozoroval jsem, že to generála Ryndina zamrzelo,
ale nechtěl na sobě dát znáti, že se zlobí.
— Nestydím se přijati od vás, Ljubov. Petrovno,
mně dosud neznámou vámi přiřknutou důstojnost, odpo-
věděl roztomíle a ukláněje se břinkl ostruhami.
Obrátila se k němu, podávajíc mu s okouzlují-
cím úsměvem ruku, kterou generál opět tak něžně políbil
jako dříve.
— Moje úcta, pánové, pravil, jakoby teprve nyní
byl zpozoroval důstojníky, kteří stáli na schodišti, jsem
rád, že vás vidím.
Upřel na ně pronikavý pohled.
— Zdá se, že zde nejsou všichni známí od jezde-
ctva, nepřijeli ? ptal se.
Důstojníci začali tiše rozmlouvati, počítajíce se
očima.
— I bude kavalerie, odpověděl za ně Foma Bogda-
novič, a dělostřelectvo již jest zdel
— Buď zdráv, mladíčku ! zahovořil opět starý Ryn-
din, zpozorovav mne. Přivezl jsem ti pozdrav od matinky;
tatínka jsem neviděl, nezotavil prý se dosud úplně
I u všech všudy! vzpomněl si pojednou generál, Sofie
Michajlovna mně povídala o jakési zásilce, kterou chtěla
Zapomenutá otázka.
60