#1
alto_textblock
#1
Ročník XXXVII.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v pátek 10. května 1907.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 128.
#4
alto_textblock
#4
Na ranní a odpol. list
pred pi láei ne
Pre v sdnibistrti
. . . . . 3k=
netrrt leta
ne, osiiko-
vo slisnká
na něsto .. . .
Toštoni
nk . . .
sdrojí sislnno
n2
#6
alto_textblock
#6
aK o
#12
alto_textblock
#12
v drobném proueji
panní člo o ob5 . . . e zh
vdpolední . .
Ve alialkéch na vonkove
Enoledni°. : : . . . ! : e h
#13
alto_textblock
#13
Inseráty
plati se hotově zepře
Předplacení ainrerty přijlná dpisl.
#14
alto_textblock
#14
Tam naehárejí se tež redakee
tiskárna a ezpodice „ Národnich Listi
Rukopívy so Bovraejt.
#15
alto_textblock
#15
Kongres míru.
#16
alto_textblock
#16
Mikuláš, car ruský, dal, jak známo.
popud ke svolání prvního kongresu míru
v Hangu, jenž obeslán velmocemi a celou
řadou menších států, neřešil sice velikou
nejdůležitější otázku, jak odstraniti válku,
však zabýval se jinými, dosti důležitými
otázkami práva mezinárodního. Letos svolán
opětně do Haagu kongres mírový s progra-
mem již konkretnějším. Anglie na příklad
učinila návrh, aby kongres zabýval se otáz-
kou odzbrojení. Však zdá se, že právě proto
nenalezla tentokráte u některých států my
šlenka tak ochotného přijetí, jako se stalo
při pokusu prvním.
Drahotu dělá tentokráte Německo, jež
hrozí, aniž by se odhodlalo kongres neobe-
slati, pasivní resistencí, a jemuž vůbec nen
myšlenka mírová nijak vhod. Je to pochopi
telno. Německo děkovati má za svou veli
kost a za poměrné ustálení svých vnitřních
poměrů, za své zcelení a svou sílu výhradně
úspěchům na poli válečném a tu je přiro-
zeno, že je mu proti mysli odložiti zbran
o níž, jak nepopíratelno, dosud opírá svou
existenci
Německu je ale druhý mírový kongre
také z toho důvodu proti mysli, že hlavní
odstavec jednacího pořádu pochází ze strany.
proti níž aktuální politika souseda našeho
a »věrného spojence« té doby je ostřím svým
namířena. Po léta prohlašován byl král an-
glieký německým tiskem a i v representativ-
ních sborech německých za lehkomyslného
karbaníka, člověka výstředních erotických
choutek, nezbytného gentlemana krejčovských
akademií atd., jemuž k řízení velikého státu
nedostává se naprosto způsobilosti, ba i se
riosní vůle a hle! — tento král dnes s ta-
kovou znalostí věcí a poměrů a diplomati-
ckou zručností pracuje na uskutečnění svého
programu, že Německu je při tom úzko a
že bojácně ohiíží se po Evropě i po ostat-
ních dílech světa, aby získalo sí spojence
nezůstalo v evropském koncertu odkázáno
na sólo velmi problematického významu.
Vzdyť i ten spolehlivý italský » spojenece
doznati musil v římském parlamentě, že b
Italie dopustila se zločinu na lidskosti, kdyby
odepřela účasť svou v podniku, jehož účelem
jest zredukovati zbrojení velkých národůa
států. Italská politika vždy se nesla šnahou
zaehovati mír a preto byl splnomnoněn de-
legát italský na mírové konferenci, aby —
dle výslovného prohlášení pana Tittona —
anglickou iniciativu podporoval.
Jak daleko se asi italská podpora v této
věci odváží, nesnadno dnes říci, neboť také
Italie je stát, jenž povinen jest za své ná-
rodní sjednocení ke vděku událostem na poli
válečném, třeba že mnoho vavřínů při tom
nesklidila. Však tolik je jisto, že Německo,
jež ostatně hledá pořád ještě vypátrati ně-
jakou skulinu, kudy by se z nepříjemné si-
tuace prodralo, zůstalo by se svým vzdorem
osamoceno, kdyby skutečně se postavilo proti
anglickému návrhu.
Bylo by naivností domnívati se snad, že
na příští konference v Grafenhaagu dojd
k odstranění válek a k dosazení velikéh
mezinárodního tribunálu rozhodčího, který
by dalšímu krveprolévání a ostatním hrůzám
válečným na vždy učinil konec. Stav takový
#17
alto_textblock
#17
zůstane i na dále thematem pro velikou sym-
fonii budoucnosti. Návrh britský také s
k tomu nenese, nýbrž má pouze za úč
obmeziti nebezpečnou hru, již provozují ze-
jména státy, opírající své bytí a svou bu-
doucnost výhradně o bodáky a které žravý
chřtán běsa válečného sytí bez milosrdenství
blahobytem a štěstím obyvatelstva.
Nejde tu tedy o odstranění armád
také nemá sejíti z posledního apelu na bru-
tální fysickou sílu, to všechno má prozatím
zůstati, pouze k tomu čelí anglický návrh, aby
všechny státy bez výjimky po-
měrně umírnily se ve zbrojení.
tak že by poměr sil i po prove-
dení této myšlenky zůstal nedo-
tknut. A proto konečně snad i Německo
si věc rozmyslí, než odhodlá se k negaci
nebo k rozhodnému odmítnutí návrhu; nebot
nebyla by to zvlášť chytrá diplomatika uvalit
odium nezdaru v této věci celému světu tak
sympatické na vlastní bedra. Ostatně se záhy
přesvědčíme, co z různých vzájemných ná-
vštěv potentátů a schůzí vedoucích diplo-
matů na konec se vyklube.
Kdo jinak pohlíží na vývoj událostí svě-
tových než zrakem filantropa, kdo ví, žev
nejednom případě ne pouze vládnoucí, nýbrž
všechen národ ve své totalitě vzrušen, zbraně
se chápe a volaje po krvi sám se vrhá v boj.
kdo ví, že lid za pomíjející lesk slávy ne-
jednou sám se ničil — ovšem pohlížeti bude
s dosti opravdovou nedůvěrou na snahy mo-
derních pacifistů a nedá se tak snadno obrá-
titi na víru, kterouž hlásají té doby lidé nej-
lepší všech národů. Však i ten, kdo s nej.
větší střízlivostí sleduje snahy ušlechtilých
representantů věčného světového míru, po-
staviti se musí na stranu těch, již naléhají
na obmezení ohromného nákladu na vojsko
a na to, aby aspoň část těch miliard věno-
vána byla na kulturní povznesení lidstva.
A o to tu jde.
A což Rakousko v této situaci?
Hrabě Aehrenthal dlel před několika dny
návštěvou v Berlíně a měl prý potěšení kon-
statovati, že není žádného rozdílu mezi tím,
jak na zahraničnou situaci pohlízí Německo
a jak Rakousko.
Jaké to štěstít
Jsme ovšem přesvědčeni, že kdyby s
byli sešli v Berlíně a tam názory své vy-
měňovali zahraniční ministři všech států, co
jich dest, všichni by se rozieli s blahým vě-
domím, že co do světové politiky jedno
totéž zaujímají stanovisko. Je to běžná fráse,
zejména když jde o otázku mírovou, což by
ovšem nevadilo těmže ministrům za měsle
na to vypověděti si navzájem křížem krážem
válku. Je-li ale stát, jemuž by šlo k duhu.
kdyby aspoň na řadu let mohl uleviti svému
válečnému rozpočtu, je Rakousko.
Ne že by finanční jeho stav byl tak
zoufalý, pokud jde o hospodářství státní, však
není vždy šťastným stát, jehož pokladna pra-
cuje bez deficitu. Důležitější než finanční
stav státu jsou hospodářské poměry jedno-
tlivců, najmě příslušníků vrstev výrobních.
A v této příčině třeba u nás mnoho, mnoho
doháněti. Jsme v kulturní práci, ve všec
její oborech o celé hony zpozděni a mnoho
práce a mnoho peněz zapotřebí, abychom se
vyrovnali těm, již vedle nás a z nich někteři
až kroky sedmimílovými hnali se v před.
#18
alto_textblock
#18
A není jiné příčiny tohoto našeho ku-
turního deficitu, než právě to, že všechen
pot lidu, za zlato vyměněný, pohlcuje vy-
zbroj v álečná.
Netvrdíme ani, že nepoměrně mnoho
vydává se u nás na vojsko, naopak: válečný
rozpočet vojenský je v Rakousku u porov-
nání s ostatními státy dost skrovný, však coz
to platno, když na to ostatní tak málo zbude.
tak málo, že toho ani méně býti nemůze-
Jak by si oddechl tento stát a jak by se
poměry v něm rychle změnily, kdyby jen 25
procent všeho válečného rozpočtu průběhem
desíti po sobě jdoucích let, věnovati se mohlo
ku povznesení poměrů výrobních, na školy
a na rozkvět oslatních institucí osvětových
Kdyby to prosadil baagský kongres, zí
skal by si tím zásluh větších, než nejslav-
nější vojevůdci a jejich stotisicové armády
#19
alto_textblock
#19
Politické zprávy domáci.
#20
alto_textblock
#20
V Praze, 9 Května. (O kandidátn
řeči Fořtově) rozpisují se téměř všechny
videňské listy, přikládajíce jí „veliký význam
politický“. Kandidátní řeči mínisterské jsoa tako
jednou ze zvláštností nynějšího volebního ru-
chu, neboť nestalo se ještě za ústavní éry v Ra-
kousku, aby sedm aktivných členů se uchá-
zolo o poslanecký mandát a dobývalo si ho kan-
didátními řečmi po okresích, jako klerýkoli jiný
kandidát poslanectví. A nejen to; ministři —
jak poznamenává „Zeit“ — jsou letos nejpi-
nější kandidáti a přetrumíli svou agitační čin-
ností leckterého kandidáta, který v parlamente
dcsud nezasedal. Ale také řeči ministerskýel
kandidátů patří k nejobraznějším a myšlenkove
nejbohatším. Tento zjev, jehož jsme právě svěd
ky, jest dle „Z.“ pozoruhodný, neboť vyráží
z ruky zbraň i nejzatvrzelejším odpůrcům par-
lamentní vlády, a takých odpůrců je dosud
v Rakousku mnoho. Současně opravuje míněn
těch politiků, kteří tvrdili, že Čech a Němcc ne-
mohou pospolu zasedatí v jednom kabinetě. D
Derschatta a Fořt. Prade a Paeák, vstupujíee
do kabinotu, nevzdali se své politické minulosti.
aby se stali pouhou parlamentní ozdobou vlády.
Naopak, politický kapitál, jejž s sebou přinesl
do kabinetu, je to nejcennější, čím se Beckov
vláda může vykázati. Z politických poslanců ne-
stali se nepolitičtí tajní radové, zpřetrhavší vše-
chny svazky, jež je poutaly dolů, nýbrž zi-
stali i jake ministři zástupci par
lamentu a svých voličů. Jich politická
značka dodává rázu celčmu kabinetu a zabez-
pečuje je, že nesklesnou na polilicky bezborevn
byrckraty Proto také mohou klidně předstupo-
vati před voliče, kteří je vyslali do parla mentu
a tím i do vlády, aby se znovu ueházeli o jiel
důvěru. Opora o lid, styky s voliči nejsou pře-
kážkou, nýbrž naopak podmínkou platného trvá-
ní pariamentní vlady. Bez nich ministr by se
stal, jak dr. Fořt včera správně děl, pouhou
draperií. Hodnost ministerská nabývá váhy te-
prve hodností zvoleného parlamentního zástupee
lidu. To neplati jen pro Čechy — dodává „Z.
— nýbrž i pro Němce.
I „N. W. Tagbl.“ dává přátelský styk dra.
Fořta s voliči za příklad Němcům, uznávaje
oprávněným výrok ministra obchodu, že jen
tehdy může se státi platným zástupcem českéh
rároda v korunní radě, může-li se s důvěrou
opirati o široké vrstvy voličů.
V Praze, 9. května. (Z volebního ru-
chu.) „Gaz. Narod“ otiskuje některé domněn-
#21
alto_textblock
#21
ky o výsledku přištich říšských voleb v Haliči,
Její výpočty jsou ovšem volně přizpůsobeny
přání strany konservativně podolské, jejímž zá-
jmům slouží. Ale jest charakteristické, že i ten-
to list nyní připouští, že volební okresy ve v-
chodní lialiči byly geomelrií prof. Glabiňského
upraveny na prospěch Poláků a na škodu RRusů,
takže Rusové, jimž na říšské radě dokazováno,
že jim volební oprava v Haliči zabezpečuje
espoň 28 mandátů, nezmohou so dle „Gaz.
Nar.“ na více než 26 mandátů. Tím by ovšem
počet poslanců polských z rozpočtěných p-
vodně 78 stoupl na 80. Z těchto polských mau-
dátů připadne prý především asi devět man-
dátů židům. kteři však všichni (?) vstoupi do
společného polského kola. Tři prý budou smý-
šlení konservativného a šest se připojí ke křídlu
demokratickému. Z ostatních polských mandáto
„G. N.“ přiděluje konservativeům (šlechlicům)
27 a 30 mandátů, katolickému středu 14 až 17.
Všepolákům 10 až 13, krakovským demokratům
7 až 11. lidovoům 6 až 7 a dva mandáty radi-
kálům. Na sociální demokraty nezbylo
už v „G. N.“ ani mandátul
Skutečnost asi pozmění rozpočty Ivovskéh
listu. Zaznamenává tedy zatím jen některé vý-
značnější polské kandidatury. Ve Lvo-
vě vystupují býv. starosta lvovský dr. Godz. Ma-
lachowski, radikál Breiter, sionista
Braude, socialista Diamand, prof. Gla-
biňski a Ukrajinec O zarkevič. V Krakově
demokrat prof. Sikorski, škol. rada Pete-
len z, Ign. Daszyňski; v Stanislavově býv.
posl. Stwiertnia, v Bochni ministr dr. Ko-
rytowski, v Bučači býv. poslanec Moy sa
v Tarnově bar. Battaglia, v Kolomyji dr.
Kolischer. v Řešově dr. ryt. Biliňski
v Mielci prof. Bobrzyňski, v Jasle P. Pa-
stor, v Samboře ministr hr. Dzieduszy-
cki, v Břežanech dr. Duleba, v Žolkvi dr
Starzyňski, v Bobrce Dav. Abrahamowicz.
Ve venkovských okresích kandidují v Mielci li-
dovec Jak. Bojko, v Nisku býv. posl. Krem-
pa, v Kolbušové býv. ministr Jedrzejo-
wicz a Szajer. v Laňcutu kn. Ondř. Lubo-
mirski, v Nov. Sači Potoczek, v Krosně
lidovec Jan Stapiňski, v Pečeněžině opět
Movsa, v Jaroslavi dr. Vladim Kozlo v
ski, v Bialé lidovec Kubik a socialista Da-
szvůski, v Makově klerikál Fijak, v Lima-
no“é dr. Daniclak, v Bochni prof. Ant
Gorskí a P Stojalowski, ve Stryji hr.
Skarbek, v Obertyně předseda Nár. rady Ad -
Gieňski, v okrese lvovském opět David
Abrahamo w icz, v Sokale ryt. Vladislav
Gniewo sz.
#22
alto_textblock
#22
Politické zprávy zahraničně.
V Praze, 9. května.
#23
alto_textblock
#23
Rusové a jinorodci.
Hrdina, který tyto dni uvodl Hosudarstven
nou dumu v nebezpečí, že bude rozpuštěna.
uraziv neslýchaným způsobem ruskou armádu.
socialně-demokratický poslanec Saburov, není
Rus, nýbrž Armén. Druhý kavkazský poslanee,
jenž v dumě neméně drze uráží ruské cily,je
Gruzin, pan Cereteli, také socialný demokrat
V „Novém Vremeni“ M. Meňšikov věnuje
stať zášti, kterou v této pohnuté době dávaji
Rusku i Rusům na jevo „jinorodei“, jakž Rusové
nazývají jinoplemenné kmeny, objaté rámcem
ruského státu.
Tato nezkrotná zášť podle mínění pisatelova
musí Rusy přesvědčiti, že nikdy nemohou jino-
#24
alto_textblock
#24
rodcům dáti všeobecné volební právo. V dumě
vůbec není místa pro živly, které jsou otevřené
a ze zásady protistátní. Není-li charakterné, že
jeden rok v dumě políčkuje ruskou ormádu Ži
(Míněn lonský výpad na ruskou armádu, učiněný
bývalým poslancem bělostockým Jacobsohnem.
Red.), druhý rok Armén. Opovržené národnosti
staly se drzými tak, že s výše parlamentské ti-
buny, khjsmie je vlastníma rukama povznesli.
prskají na posvštnou česť naší vlasti ! Počkejte
trochu. Jestliže nyní podobizna carova slouží
židovské nebo lotyčské mládeži za terč při
střelbě, nemina mnoho času a za Židy potáhnou
se Kirgizové, Tunguzové, Samojedi, všichni bu-
dou na Rus plivat a promění parlament náš —
po shakespearovsku řečeno — v místo své po-
Jinorodei — vyvozuje p. Meňšikov dál —
chovají se k nám jako nenávistní cizinci. Ale
cizince nikde nepouštějí do rodiny. Kdyby An-
glie měla volební zákon jako Rusko, sedělo by
v anglickém parlamentě mezi 583 poslanci ani
ne 60 Angličanů — a bylo by po anglické říší:
Angličané by byli vydáni v šanc Egypťanům, I-
dům atd. A v ruském parlamentě celá levice je
v rukou kavkazských sociálných demokrato,
zrevolucionovaných Židy, a celý střed — v ru-
kou pánů Winawerů, Herzensteinů, Iolossů,
Hessenů. Pergamentů. Základným pudem jino-
rodců je záhuba Ruska, záhuba vítěze, příliš
zéhy usnuvšího na vavřinech. Čas jest, aby se.
Rusko probudilo, čas, aby si Rusové dali otáz-
ku: Jsme nebo nejsme? Máme my, Slované, zů-
stati hospodáři své země, nebo ji bez boje ustou-
piti pronárodům, jejichž nenávist k Rusku je
tím palčivější, čím nepochybnější jejich nicot-
nost?
Pisatel na konec navrhuje, aby všem jino-
rodcům bylo novým volebním zákonem odňalo
právo míti v Hosudarstvenné dumě své před-
stavitele. Ať se jim dá místná samospráva
s úřadním ruským jazykem, ale do zákonodár-
ného sboru ruského ať jest jim přístup uzavřen.
Přiznávajíce, že rozhořčoní Rusů nad ne-
omalenosti, s kterou proti ním vystupují jino-
rodci, jest oprávněné, nemůžeme opětovně ne-
projeviti své uspokojení nad tim, že Poláci se
v příčině armády nepřidružili k jinorodcům.
#25
alto_textblock
#25
Hřeby.
#26
alto_textblock
#26
Nebezpečí pro RRusko.
#27
alto_textblock
#27
Vnitřní rozháranosti Ruska užívají cizinci,
aby tam rozšířili svůj majelek, svůj obchod,
svou kulturu, svůj vliv. Oč se Rusové do krve
hádají a proč se vraždí, jsou skoro naskrze
otázky (heorelické. Slavjanuflům vytýkali jejiel
odpůrci, že mají smysl pouze pro abstrakce.
Nyní slavjanolilé jsou umičeni a jejich odpůrci
mají slovo — a dlužno o nich říei totéž. Prak-
tický smysl jeví pouze sedláci, ktoří za zmatk
zlskají aspoň to, že budou míti více půdy, již
ale nebudou uměti vzdělávat. Theoretičtí politi-
kové Hosudarstvenné dumy slibují sedlákům
expropriaci šlechtických, elrkevních a státních
statků. Proti takové snaze sedláci nemohou ni-
čeho namítati, ale nečekajíce konce, starají se
sami, aby svou pozemkovou držbu rozšířili na
účet velkostatků, jež parcelují a najímají. V po-
sledních dvou lelech objevilo se na místě sta-
rých mnoho nových velkostatkárů. Jsou to
sedláci, kteří se zakoupili na šlechtických
#28
alto_textblock
#28
stateich.
Hůře je s obchodem a průmyslem. »Svět«
o tom píše:
Po r. 1877—78 u nás zmohutněly svazky
#29
alto_textblock
#29
FEUILLETON.
#30
alto_textblock
#30
Literatura.
Sovova »Lyrika lásky a života-.
#31
alto_textblock
#31
Poslední dobu každým téměř rokem před
kládá pan Antonín Sova české veřejnosti novou
kníhu, a není básně v ní, aby nepřinášela něeo
nového. Loni byly to hrdinné verše o dobro-
družství odvahy, jež směle osnovaly ve
svých snoch nový, plnější a radostnější živol.
Byly to verše, jež bouřily proti poutům, zužují-
cimn život, a hlaholily poinicemi k novému ránu
a k novému lidstvi. Za prahy lidských duší, za
prahy neposypanými růžemi v blátivých stopách
odvážně hledaly nové světy a dávaly, co v osa-
mělých dálkách nalézaly: svítivé rozhledy ne-
smírných dálek, vzduch krajin ideálních.
To bylo loni. Letos je jinak. „Já čekám ve-
čerů, bych pohřbíval,“ — tato věta loňské sbír-
ky učiněna letos vlastně knihou. Básník je hl-
boce životem roznemocněn, svou vlastní bolest
jde pohřbít, život boli. Zpiváte-li o něm, zpíváte
baladu hrůzného smutku. Pohleďte jen: tam mi-
lenci po hříchu si zoufali a utonuli — sam
Panna Nebes tam nahoře v kapli nad řekou ne-
chápe smrti z hřichu. Jiní milenci dlouze če-
kanou a nezkojenou láskou se zcizili. Jinde zas
jednoho stihla tragická touha ukradnout vášeh,
jež cizímu patři, to tajemství horečné viny mí
na duši. „Poslouchat jednoho, s klidným čelem
se jeho zdát, a druhého s vášní divokých šelem
milovat.“ Nebo: dva lidé se našli, chtěli by mi
radost prvního vzdání se, a nemohou: minulá
vina stinem se za nimi plouží, a nevědí, maji-l
plakat či se smát. Přitel Anatol mohl zlomit
dobrovolně se vzdávající květ lásky: nedoved
tu možnost přijmout, a nyní sestárlý marně ná-
ruě rozvírá. V městě dopadli v brlohu tulačku,
a dav ve jménu ctihodného zákona ji rychle od-
soudil, co větší hříšnice chodily křižovalkou
ulic do vyhřátých svých domovů, ničit štěstí
druhých, spíjet se radostí nad zmírajícími muži
a hýřit s pokoutní nevěrou. To je mezi lidmi.
A jděte k životu bylin, k životu věcí, a najdete
tu také mílostný zmatek. Sledujte loutky o půl-
noci: žiji docela jinak, než myslíme: „Náš prin
cipál nám v ústa vkládá, co nikdo z nás už ne-
#32
alto_textblock
#32
elt
#33
alto_textblock
#33
Všude v životě nalézáte bolestné prohlubně.
závratné víry, hříšné stajované niterní bludište.
a octnete-li se uprostřed, máte bolost. Je vám
teho všeho líto, zakrýváte si ty obnažené rán
teple soucitnými mlhami, kladele na ně jemný
musselin, protkáte jej zlatými a pestroburvými
květy omluvných reflexí, aby tak krvavě v oke
se nevtíraly, ale co platno vše — nechce s
vám žít pod dojmem tím, ohlížíte se po očist-
ných a osvobozujících koupelích, a — utíkáte.
Kam? V náruč ženy? Ne, ne! Ta nechápe
úžas velké záře smutků západních. Lokty pří-
rody vás bezpečně obejmou, a když přesytilo
vás sobectví druhů a lhavé kouzlo žen, zde sám
a sám v rozhovoru s pláky, s oblohou, s vodami.
s trávníkem dojdete zas možnosti věřit a snít
o zdraví, o výhni polední a o světle dní. Živé tu
ovšem kouzla pozbývá, ale co mrtvým se zdálo
drív, ožívá. Jen vejít sem jemně a laskavě, zde
dá se žít pod zarudlými tichy zhaslých nebes.
Básník v tom tichu hlubokých samot zkrva-
vělými listy podzimní melancholie vzpomíná na
svou bolest. A podivno: Bolest jakoby lidskou
mluvu ztrácela a nabývala krajinné. Pro svou
tragickou příkrasu vyhledá přirodní tragický oka-
mžik, krajinou passáží s obdobně ponurou ná-
ladou označí svou žalnou náladu. Bolest člověka
a bolest země najednou se tu mísí: lidsky se
něce napoví a obrazem truchlého jevu přírody
dopovi. Vlastní já jakoby se odpoutalo, proniklo
do prostoru, padlo na zachmuřené lesy, pokrylo
vadnoucí lučiny a kleslo do uslzených potoků.
A země je najednou malá pro ten žal: básník
obrazy svých melancholických tuch promítá na
sšeřelé plochy Kosmu, na horách a oblacích
staví scenu svých zmatků, vichrům žaluje svůj
stesk a Melusinám zvyšuje jich svišt, aby jej
tam dolů zanesly a pověděly, jak tam nahoře
nčkdo trpí — člověk, jenž brzy k ránu říkal,
čím vře a plá, a nikdo neposlouchal, neb všichni
tvrdě spali. Člověk—poutník, jenž trpí tím, že
v jinou říš zajde, až úsvit vzplá, až se lidé pro-
budí. Jen strun prasklých zvuk, jejž jitro vyčká-
valo, za nim zbude. Pak lidé se probudí a budou
rozumět, ale básník již bude spát
Ta bolest jej od slunce a z hor svádi
v údolí. Postřehuje, že svou vzdáleností v osa-
mělých dálkách mnoho lidsky ztratil, z králov-
ství citu zůstalo žebráctví — co zbývá, než ztra-
cené okamžiky radosti v ilusi vyžít a dál stoupat
#34
alto_textblock
#34
světel pohlcením. Rozdal vše, prožil tragiku ži-
vota i jeho hlad, teď bude lákat dál k životu
nové barvy mu michat a nové vášně střádat. Ra-
dest neni v dosaženém, ale v nezkojeném. Jen
co nezkojeno, vyrušuje, velká křídla hledá a ne-
umírá. Je dobře stát mezi touhou a splněním.
ale ne u cíle, ne u splnění. Život je vlastně tra-
gieký: vzlétnete v nekonečno, a srdce pláče,
sednete si k srdci, a hnízda orlí zlákají. Život
musí se velce žit. Přešla doba Faustů, Ivano
světců. Zdá se, že je spojit myšlenky všech tre
a zmnožit. Nesmí se žit jen proto, aby lidský
rod vyrostl o stále rostoucí nully. Básník sám
žije osaměle. Tím horoueněji miluje ty, již žijí
jako on. Uprostřed zmatků je svůj. Bije se v du-
ševním tichu s vlastní ubohostí. Trpce přihlíži,
že lid ho nechápe a běží za maškarami. I přes
to má odvahu tvořit zejtřek. Žije v zemi kon-
trastů, kde malincí lidé na prázdnou velkost si
hrají, kde nezískává nikdo, ale jen ztrácí, od-
mítá devotní zděděnou abecedu staré doby, jež
má řízu politu otroctvím, vínem a krvi, minu-
lost chápe jen tím, že ji překonává, že ji nové
žije a cíti. A mluvili-li dědové cos o zrození
z otrocké racy, on nesouhlasí: „Že z racy otro-
cké, otroka neomlouvá, chyť vítr do plachet,
vyjeď, kam tvá touha. A osvoboď se sám ..
Však nic nedaruj.. O každou rvi se píď . .. Jen
ne, jak otec tvůj.“ Otec dobou roztrpčený spíš
zakrýval, kdo nebyl čist, by neoslabil zvučné
jméno vlasti: však tím nechal jen krysy hrýz
a chytré zloděje krásti. Tak nesmí se jít, tak
neznohl by nie mladý hospodář v rozneseném
statku.
A básník v tom zadumání náhle hlavu po-
zvedá, střásá smutek a rozjásá se ozvěnami bla
ženější budouenosti. Pro ni chápe cenu života
pro ten život se zase rozezpívá.
Taková je nová kniha p. Ant. Sovy. Tragi-
kou života a lásky by ji bylo lze zvát. Ale tragi-
kou očisťující a vzestupující k hrdinnému po-
jetí života, protože ku podivu silně a odvážně
se vykupuje z osobních smutných zmatk .
Kniha je osobní a vzácná. Vyslovila rmut mnoh
bezejmenných, již rozehuravěli se dneškem
pomyslili na zdraví, pomyslili na jiný a zkrásně-
ný zejtřek. Mnoho živelní tvůrčí síly a mnoh
nového myšlenkového zápalu je stajeno mezi
řádky. Na něm ohřejí srdce všichni, jimž přítom
nost připadá ziniavou.
#35
alto_textblock
#35
Kniha vyniká však i projádřením. Na gale-
rie mladých výstav, na obrazy cizinců dneška
myslite, když přihlížite, jak nové linic vede.
nové barvové směsi míchá a novými stíny za-
mlžuje p. Sova své ohrazy. Podivuhodná sou-
běžnost, jež volá srovnáni a zkoumání. Aleto
vše by stvořilo již kapitolu novou a dlouhou
nutilo rozavřít krásné panorama celé Sovovy
tvůrči oblasti.
#36
alto_textblock
#36
Dr. Albert Pražák.
#37
alto_textblock
#37
Nače novinky.
#38
alto_textblock
#38
Medicina.
« Doc. dr. Jindřich Chalupecký Hudb
barev. Studie medicinská a literární.
Pracovníků, kteří by se obírali otázkami z okrsko
mediciny zapadajícími částečně také do umění vůbec
a literatury zvláště, není u nás mnoho. Proto jesl
vítati každého lékaře, jenž se odváží na toto pole.
dosti neschůdné pro lékaře, jenž musí míti především
rozsáhlé vědění lékařské, má-li poslání svému hověti.
Již první dvě studie autorovy »Hudba barev«
»Hudba barev v literatuře« uveřejněné roku 1902 v
»Zvonu«, z nichž povstala pak studie odborná, česky
a německy publikovaná, vzbudily dosti pozornosti.
Thema jest obtížné také proto, že nejen předpokláda
butné vědomosti z aeskesiologie dvou čidel, která
z pravidla jednou silou zahrnována nebývají, leč
i nemalou sčetlost v různých oborech snažení lid-
ského, jež nazýváme uměním, kde z pravídla věda
se odmičuje. Počav přírozeně a logicky analogií zvuku
a barev, a propracovav se tak k vlastnímu pojmu
barevného slyšení, uvádí autor z literatury množ-
ství případů, vědecky propozorovaných, načež po-
kouší se o vysvětlení zajímavých těchto pochod
duševních. Všude překvapuje všestranné vzdělání
a obšírná sčetlost autorova, neboť dokumenty
jsou velmi roztříštěné a třeba býti krajně kritickým,
což je zvláště na télo dosti vratké půdě umělecko-
vědecké nezbytně nutné, nemá-li všecka snaha zvrt-
nouti. Aby se uvaroval nebezpečí mísiti věčné
s fantasií, vhodně umístl mnohé dokumenty v kapi-
tolu »Hudba barev v umění«, ve které nov elistika
starší i novější, George Sand, R. Jesenská, Verl aine
de Maupassant a dekadenti, zvláště pak Baudelain
a Houysmans, pěle-měle se střídá (bylo by bývalo
záslužno podati zde rozvoj věci historicky, což byl
by všek i pro literárního historika z professe ne-
smírně těžké, ne-li nemožné.)
Některé kapitoly daly by se rozbojniti bohatstvím
dokladů na př. část o účincích hudby pojednávající
novějšími pracemi z literatury ruské (Dogiel
polské a italské. Přes to obdivuji se upřímně literár-
ním vědomostem autorovým. Malé nepřesnosti, na
př., že Heine zemřel paralysou, opraví si literárn
historik sám (Heine zemřel úbytěmi míchy) a pod.
—ý—
* Člověk v rozložitelných obrazech K českému
vydání upravil dr. O. Zuna, prakt. lékař v Praze.
#39
alto_textblock
#39
Žijeme v době, kdy snaha popularisovati lékař-
ství ve všech jeho směrech a oborech zrovna kypí.
Není tomu ani 30 lel, co v Čechách medicinu popu-
larisoval jediný R. E. Jamot. Nyní bylo by lze
jenom jmény autorů popsati dobře sloupce těchto
novin. Nejvíce psáno o chorobách (z nich až zby-
tečně mnoho o pohlavních). Vědy t. zv. theoretické
docházely měně zpracování. Z oboru anatomie —a
do té převahou zapadá spisek, o němž referujeme —
bylo a je u nás dosud málo napsáno. Mimo knihy
z per učilelských, hovící potřebě školské, možno
uvéstí jenom doc. Weignera o zažívacím ústrojí
a doc. Srdínka o drobnobledné skladbě těla člo-
věka (t. j. lidského), kteréžlo oba upisky vyšly
v Haškovcových »Lidových rozpravách lékařskýche
a jsou první u nás dílka, ve kterých podrobnějí po-
jednáno o těch věcech se zřetelem k štrším krohům.
Každý praklický lékař však ví, jak bezedná nevě-
domost ve věcech skladby těla lidského (nemluvě
ani o úkonech jeho) panuje v našem (a jistě i za-
braničním) širokém obecenstvu. Jsou důležité
orgány, o jichž jsoucnosti lidé nevědí (štítná žláza,
míkter atd.) Jistě tu starší dekady skoly klerikální,
která jakživa nepřála naukám přírodním, mnono
usbodily.
Tyto nejhrubší nevědomosti odstraniti má spisek
Zunův s atiasem. t. j. několika vrstvami rozložitel-
nými orgánů, jak za sebou nasledují, při čemž ně-
které dosti zevrubně zobrazeny z přední plocny,
zadní plochy i průřezu, na př. plíce, srdce (toso do-
konce s dvěma průřezy, pravou i levou komor ou).
Je to vskutku »lehkopochopitelná nauka o tělea
žití« k vyučování ve školách. pro pomocný personál
nemocnic atd. Obrázky kolorované i nekolorované
jsou pěkné, schematické a názorné — i český výklad
je dobrý* (několik drobných nedopatření nepadá na -
váhu). Po našem mínění knížka dobře poslouží, Iřeba
hoví staršímu stanovisku, které předvádí širším kru-
hům, zvláště mládeži, člověka — bez pohlaví. To-
muto nedostatku však odpomůže na štěstí spis
»Sebeochrana a pohlavní hygienn«, na titulní stránce
insertem doporučený, na čemž ovšem autor viny ne-
nese, kterýžto insert úmyslně ve vydání školní m
zařaděn as nebude, nebo jinak nedovedli bychom si
— j -
hořejší »stydlivost« vysvětliti.
#40
alto_textblock
#40
Bibliografie,
* Dr. Oldřich Kramář ml : O zjevech so-
pečných a jejich příčinách. (Malé knihovny spisů
poučných sv. 48.—52. Pořádá prof. K. Vepřek.) Za
1 K. Nákladem E. Šolce v Telči.
Slohem populárním a poutavým vykládá tu autor
o sopečných erupeích i o všem, co je provází i před-
chází. Latku rozebírá dr. Kramář důkladně, pojed-
návaje i o útvarech kůry zemské, o pojmu vulka-
nismu, o postavení zeměkoule ve vesmíru, o našich
názorech o vzniku země, o vzniku pevnin a moři,
(ba i zvláštní kapitola o vzniku Evropy), o sopkách
#41
alto_textblock
#41
* Nervy a čivy má zníti »nervy nebo čivy«,
slovosled místy mohií býti pečlivější.