ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 212aa2d0-7110-11dc-bafd-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 19
#1 alto_textblock #1
20. března 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha
#3 alto_textblock #3
Národních Listů“ k číslu 80.
#4 alto_textblock #4
Strana9
#5 alto_textblock #5
Poklad.
#6 alto_textblock #6
Requiescat in pace! Jak? Co to pravil kněz O kom to mluví? Tiše, srdce mé! Neprozraď sel On jistě s tím zástupem myslí, že v rakvi jest mrtvola! Ha, jak se směji a pláči zároveň! Ale zdá se mi, že v hlavě mne to páli, srdce že to svírá a což toho přemáhání sebe, abych neklesl, abych se neprozradil! Všemohoucí bože! co se to se mnou jen děje? Cos bodlo mne v hlavě snad dokonce šílím. Ne! Není možno, abych šílel; vždyť přece vím, že to není rakev, ba že ani ta prvá schránka rakví nebyla. Toť pouze pedoby rakve a v nich... teď, teď snad přece ší- lím! Vždyť mi řekli, že otec tam ležel a teď matka zas, a já jich tam neviděl. Kdo mi vysvětlí, co se se mnou děje, kde naleznu nit k té záhadě, kde Ikarovo křídlo, abych unikl z tohoto labyrintu klamu a mamu ... , jak jsem oklamal všechny ony strážce, kteří lačněli po drahém onom pokladu, který dal jsem hluboko, hluboko do země zakopati. Rakve!? Žádné rakve to nebyly! Byly to pouhé schránky a v nich ... v nich poklady, jež pro mne byly ceny nesmírné, jež nevyváží veškeré zlato Inků peruánských, doly celého druhdy skvělého Balaratu, démantová pole afri- cká a rýžoviště golkondská. Sečkejte trochu! Vše vám povím, vše, co podařilo se mi skrýti tak dokonale, že nikdo z těch, kteří kolem stáli, neměl tušení, že stál tak blízko ohromného pokladu, jaký žádná panov- nická pokladna v sobě nechová, ba ani pověstné po kladny knížat indických, než vyloupeny byly žoldáky anglickými. V tom je ten rozum, jak se mi podařilo skrýti jej před celým světem. Tam ho nikdo nebude hledati, nikdo ho nesmí vykopati. Já sám jednou uložím se k němu. abych ho střehl dlouho a dlouho, až znikne svět jsa zvrácen se své dráhy, až i poslední atom zmizí a promění se v nic, v to hloupé nic- z něhož složen jest celý krásný svět se všem svými útvary, jež přeludy jsou pouhé těm mámi- vým smyslům našim . .. Jste zvědavi, chcete věděti, co bylo v oněck rakvích, které ani rakvemi nebyly? Nuže: Nejprvé uložil jsem tam zlaté srdce. Ach, to, krásné, ryzí zlaté srdce! Jak plakal jsem, když jsem viděl, že nutno se ho navždy zbaviti, že nutno jest je skrýti, a že nikdy již nebudu se kochati jeho leskem, jeho září, již jen slunce, v plném jasu se skvoucí, lze přirovnati. A jaké kouzlo bylo v tom srdci drahém, v tom srdei otcovském! Něha nevýslovná, slasť netušená a blaho rajské v něm bylo skryto, a já se opájel vším tím a nechtěl jsem se ho zbaviti, nechtěl. nechtěl za celý svět, ba nni za samý ráj ne a přec musil jsem je zakopati tak hluboko, kde temno a noc jen trůní, a kde není viděti té záře, jíž ryzí zlato se leskne. — Co dál? Sečkejte i Musím se vzpamatovati. Vždyť prý blázníml Zdravý člověk není mnohdy schopen myšlenky což teprv tedy já? Již si vzpomínám. Zlato a stříbro, toť po bohu nejdražší, čemu se lidé klaní. Ano! Zlato — o tom jsem vám již vyprávěl. Ale bylo tam uloženo také stříbro. Nebylo ho mnoho, ale přece dosti, abyste se obohatili. Byla tam vlákna stříbrná, bohatá, dlouhá a jemná jako vlasy. Co jsem se jich nalíbal, co nalitoval jsem se toho zářného bílého jejich lesku. Tak, jak ona se leskla a zářila, tak leskne se jen někdy z jara měsíc, když vlahá noc jest rozložena lesů na po- kraji, kdy lehká pára zvlhlé země vstříc mu zvolna stoupá a vy opájíte se zpěvem slavíka, který klokotá tak božsky krásně, tak čarovně. Kdo slyšel z vás kdy zpěv slavičí? Povím vám, jak musíte mu naslouchati, abyste vycítili krásu jeho v duši své. Jasná noc, vlahá, měsíčná — a vy sam musíte v ní dlíti, sami se svým bolem, a pak porozumíte jeho tlukotu — a pak to stříbro — hleďte, jak těžko lze vše v hlavě srovnati — stříbro! To stříbro bílé, to stříbro krásné! Léta zřel jsem je v třpytu jeho jasnéma teď? teď stýská se mi po něm. Víle, co to stesk? Toť děsný přelud, prokletý přízrak žíznivé duše prahnoucí po tom, čeho nikdy nelze dosáhnouti, co je a přece není, co bylo a vám se zdá, že přec to nebylo, že snili jste jenom prchavý sen! Zlato a stříbro... i drahokamy jsem za- kopal; drahokamy skvostné, zářivé a modré, co klenba nebes ohromná, když prosta mráčků bě- lavých, obklopuje slunce planoucí. Ano, byly to drahokamy, dva safíryté modře nejčistší, safíry hvězdnaté, dražší dé- mantů, safíry modré, v nichž shlížel jsem se, jak v zraku předobrého anděla, ba jako v zraku boha samého. Žel, tisíckrát žel, že jejich světlo krásné a klidně navždy pro mne uhaslo! Safír, toť hebrejské jméno sericit a řeck serikon, hedvábí to, jehož užívalo se v dávno- věku proti uštknutí hadímu; ty safíry byly též lékem mým, a když v ně jsem pohlédl, byl jsem dobrým, dětinským, a vzpomněl-li jsem té klidné, modravé jich záře i v dálných končinách, nemělo žádné zlo v mou duši přístupu ... A teď vše, vše zmizelo pro mne, vše jsem zakopal, zasypal hrudami; hu! jak to dunělol dosud slyším ten temný zvuk a slyšeti jej budu stále, neboť zanechal v mé duši strašný ohlas svůj a zní tam stále v snění i bdění.
#7 alto_textblock #7
II.
#8 alto_textblock #8
Requiescat in pace... Již zase! Což šílím opět, což rozstupuje se můj mozek v hlavě zou- falé, což srdce mé chce vyskočiti z těla snad? Ne, nešílím, to oni šílí, ti druzí, to množství lidí, kol mne obstupující, jehož nevidím, ale tu- ším, že zde jest a pošetilé dost, neboť se do- mnívá, že opět ve hrob kladu jedno drahé tělo. Hrob, rakev, toť k smíchu mi v tom bolu zoufalém, toť satanská jest lež, jako lží jest celý život náš, ten prchavý chvat, ten stín, mizíci za chvíli pod zemí. Jediná pravda jest, jíž nikdo netuší, že v jámu hlubokou svůj drahý poklad kladu, svět rakví tou jen znova ošáliv. Co by se zmocnilo toho davu, kdyby tušil, že druhý poklad zakopávám svůj, poklad nejcennější, ohromný, který doplňoval prvý poklad můj! Zas vám to řeknu, jen pro boha živého nezjevte ni- komu vyznání duše mě! Zase tam leží veliké srdce zlaté, srdce ma- teřské, na němž tak často spočívala hlava má. kde snila rajské, blažené sny, které zářily duší mou, jíž tak krásně, tak blaze v těch prchlých dobách bývalo. A teď tam leží vedle srdee
#9 alto_textblock #9
prvého v tom temnu ponurém, jímž nepronikne v den víc jeho krásný lesk. A jestli má zlato svou řeč, tak teď si vypráví s tím prvým srdcem. Ach. o čem asi vedou obě srdce řeč, to rád bych zvě- děl! zda truchlí nad zármutkem mým, zda chvěji se blahostí, když u nich popřáno mi klečetia když nikým neviděn, setru s oka hořkou slzu nad ztrátou jich... ha, co mluvím, já neztratil jich, tam jsou schována, tam sní věčný sen o lásce veliké, která nebyla s to ponechati si jich zde, která byla bezmoena a musila ustoupiti vyšší síle a moci a uložiti je pod trávník zelený. . Jak tluče srdce mé, jak rozpalují se skráně mé, když vzpomínám na vše, co jsem musil za- kopati, co jsem musil skrýt a čemu nebylo lze se vyhnouti. K tomu drahému srdci patřily zase dva drahokamy, dva démanty — černé démanty! Ani modla v chrámu madurském neměla v očích černé démanty. Kdo neviděl záře černých dé- mantů, nepochopí, neuvěři a nedovede si před. stavy o nich učiniti. Vydávají čarovnou záři která vás cele zaujímá, činí váš život krásnější. je tak volno v duši vaší, a kouzlo nevýslovné spočívá v srdci vašem, že veškerá tíha toho hloupého žití prchá od vás a vy tonete v blahu netušeném, jaké snad jen ráj by vám mohl skytnouti. A já byl nucen zbaviti se toho blaha, zakopati je v hrob, zbaviti se té záře, duši moji zahřívající, která činila mne bezstarostným dítětem a přivanula mi v spánek libý sen ... Vše tam leží pochováno, za zvuku zvonů po- hřebních, při záři světel plápolných a za zpěvu pohřebního, jenž stále zní mi v sluch. Ohromný zástup lidí byl přítomen, když ukládal jsem v lůno země ony drahé poklady, a nikdo netušil. jak jsem lkal v duši zničené tím bolem nesmír- ným, že loučiti se musím s tím, co víc mi bylo nežli celý krásný svět s luznými svými útvary. než celé nebe s hvězdami, jež jednou rozprchne se v prachu atomy tak jako já. Nel nel jen ne zaniknouti v prachu, jen ne zmizeti v tom bezdnu prostorném! Sejíti se zase s tím, co drahým bylo nám ať v jakémkoli útvaru, jen sejíti se zas a letěti pak nekonečným prostorem kol sluncí zářivých. kol mihotavých hvězd a pronikati mlžiny, z nichž nové zase světy vznikají, a moci společně se smáti té malicherné vůni květů země nádherných. těm barvám rozličným, těm lichým snahám lid- ských bytosti — a moci býti stulenu k sobě a slyšeti tlukot oněch srdcí dvou, jak na zemi zde slýchával jsem rád, když sen obepjal duše jich — to byla by rozkoš závratná, tak vyplnil by se sen, jímž kochával se v dávných dobách můj duch. Requiescat in pace!... Pamět se mi vraci krev, zadržovaná v běhu svém, počíná kolotati opět v žilách mých. Nešílím, ale osten bolu trpkého cítím, jak rozrývá mi duši, že ztrati jsem, co tak nesmírně, nekonečně měl jsem rád a co nevyvolá sebe trpčí slza k životu a nikdy nevzbudí již největší, nejzoufalejší bol . .. Věnování: Tobě, drahá sestro, věnuji těch řádků ně- kolik. Ty's byla vždy září duší těch, nám společně tak drahých, Ty's byla jejich ra- dostí, Ty's byla částí žiti jejich a Tobě platiž bratrův dík za vše, co's pro ně vy- konala a co jemu nebylo dopřáno Osudem. Napsal J. Meglepetés
#10 alto_textblock #10
Za chlebem. Obrázek z Podkrkonoší z let čtyřicátých Napsal Frant. Kalf us. „Tak, tak děti, začal staroušek. To byl v letech čtyřicátých — Odmičel se na chvíli, povzdychl si a poton začal znovu: „— — v letech čtyřicátých. Ani bych ne řekl, že je tomu více než šedesát let. — Tenkrát, děli, chodilo se do Němec z řemeslem. Vyučili jsme se doma, v Brodě, a vy- učení odcházeli za prací ven, do ciziny. Víte jak rozuměti slovům: „do Němec“. Nechodil jsme snad za hranice, ale vydávali se do okolníeh hor: k Tanvaldu, Jablonci, Liberci. Však tam chodí naši lidé ještě dnes. Vídáte každého dne jak ženské z Horky, Ježkova, Račic táhnou v zimě v letě s nůšemi zeleniny, vajec, drůbeže od Tur- nova přes Brod nahoru do těch našich kopců. Myslíte si, proč nejezdí dráhou jako jiní lidé. proč se tahají s těžkým břemenem pěšky pře hory a doly. Milé děti, na dovoz by výdělek je- jich nestačil. Anebo se podívejte na brusiče skla. Tlačí trakař s nákladem po hrbolatých cestách. tahají na zádech svazky skelných rafijí od Ja- blonce k nám a veliké, těžké uzly broušených korálků zase vzhůru k Jablonci. Celý týden pra- cují se ženami a dětmi a vydělávají sotva n chléb. Jsou to zbytky dřívějších těžkých časů. U nás v horách ode vždy bylo třeba spořit každým krejearem na sobě. Na potravě, šatstvu i na spaní, děti, i na spaní. Bylo nutno pracovati ve dne i v noci. — Tenkrát, v letech čtyřicátých, u násv Brodě nad řemesly soukenictví mělo vrch. Až do iet sedmdesátých a přes ně drželi jsme svůj cech Látky naše měly dobrý odbyt pro svoji čistotu, jakost, pečlivé zpracování a trvalost barev. I de Němec, do té záplavy lehčího zboží jsme je do- dávali. Bránili jsme se továrenské soutěži, poku se dalo. Ale neubránili. — Za mých mladých let, to byly jiné doby než jsou dnes. Nebylo strojové výroby zboží, ne- bylo také drah. Až v roce padesátěm a pátem po- stavili dráhu od Pardubic k Liberci. Ale i pak chodili jsme do Němec pěšky. Všecky potřeby robily se doma. Byla to práce prostá, jako byl celý náš život, dobrá, poctivá, trvalá. Nebylo ji ale dost a byla málo placena. Vydělalo se sotva tolik, aby zisk uhradil životní potřeby. Chodili jsme proto pracovati do Němec. Dvoj- i troj- násobné bývaly zde mzdy. To mně hned tenkrát nešlo do hlavy, proč že za stejnou práci můžeme býti v Němcích lépe placeni, než doma. Ale to bylo tak: ti lidé měli jiné styky se světem, měli i jinakou přízeň doma, než my, a dali si práci zaplatit. U nás nikdo nepomýšlel, že bychom sami také k lepšímu se mohli propracovati. Po- kolení za pokolením odrůstalo odchováváno v zá- sadách, že práce nemůže vynésti více, než čeho nutně třeba k nejskrovnějšímu živobytí. — Aby tak všecka práce byla u nás doma zůstala! Kde bychom dnes byli! Rekl bych, že
#11 alto_textblock #11
všecko bohatství je v práci. A tu práci my od věků vynášeli jinam, do ciziny. — Nejkrásnější léta mládí prožívali jsme v Němcích. Když teď tak o všem přemýšlím byla to dobrá zkušená. Vraceli jsme se s mno- hým naučením, počali se zařizovati také trochu jinak, než bývalo u nás zvykem. Škoda jen, že přišly později doby úpadku řemesel. Však vítel Také jsme valchu zavřeli, přeměnili na brusírnu skla. Neradi, tuze neradi. Ale co zbývalo! — Také sklářský průmysl jsme pustili z ru- kou. Ujímal se na Turnovsku, když broušen drahokamů bylo ještě v květu. Našli se ale, jal již bývá, lidé, kteří sklo za kámen prodávali. zničili tak průmysl kamenobrusičský a sklářského průmyslu neudrželi. Přišel Němec, někde ou Frankfurtu, poznal výhody nového průmyslua začal pracovati. Ne u nás — ale v Jablonci. Vi- díte, a nyní chodíme zase k nim, do Němec pro práci, pro chléb, co zatím oni z výtěžku té práce nastavěli paláců. — V Liberci bývaly již tehda továrny na sukna. Ne takové, jaké jsou dnes. Bylo tu pouze strojní valchování suken s vodní silou, na sta- vech pracovalo se ručně. Stavů samočinných jako je dnes, nebylo. — A teď vám, děti, povím, jak jsem i ja se dostal do Liberce. Byl to můj první krok do života, první cesta za chlebem a také nejtěžší. — Bylo po sv. Jakubu, v pondělí po brodsk pouti. Časně z rána, ještě za šera, za krásného růžového šera letní noci loučil jsem se s do movem. Chtěl jsem do rána býti v Liberci a při- hlásiti se o práci. Z Brodu do Liberce je dobrých pět hodin cesty. Bylo nutno si přivstat. — Matka, babička vaše, těžce si poplakala. Zůstala tu doma samotna. Dědeček tenkráte dávno byl na pravdě boží. S bolestí jsem odcházel. Ale co zbývalo! U nás, v Brodě, práce málo se platila. K živobytí nestačil výdělek. Třicet krejcarů vy- dělali jsme denně, starší tovaryš i padesát a pra- covati se musilo od šera do tmy a od sv. Barto- loměje do Velikonoc večer při svičkách. Svítile se tenkrát jen lojovými svíčkami. — V Němcích platilo se víc. Vydělali jsm i zlatý denně. A tenkrát, děti, zlatka, to by peníz! My tovaryši Češi byli jsme rádi přijímáni znali jsme větší útrapy živola, byli skromní a povolní a vážili si práce. Tenkrát nebylí jsme ani tak vědomi její ceny, jako je si jí vědom dnešní dělník. Dovedli jsme si groše také vážiti Co takový naspořený groš stál námahy a odří kání! Musilo se spořit. Nebylo se oč opříti v do- bách nemoci, úrazu, neschopnosti ku práci, jako dnes. To je pokrok, když tak pomyslím, to je po- krok! Ale zdá se mně, že spokojenosti a radost- ných chvil není mezi lidom, jako bývalo. — Svítalo, když jsem vyšel k Tépeřůma když jsem vystoupil k Dupandě a rozhlédl se kolem, stanul jsem dojat krásou jitra. Celé Krko- noše ležely přede mnou, hořely v zlatě ranníel červánků. Však znáte ty krásy! Vtiskly se i mn do duše. Vidím jasně obraz toho jitra jako ten krát, před šedesáti lety. Věž příchovického k - stela jakoby prstem ukazovala k nebesům, do vl hor stuleno leželo městečko Vysoké. Dále k jihu. do kraje změklou linií stinového obrazu do čisté. zarůžovělé oblohy vystupoval Kumburk. Průlo- mem mezi Kozákovem a Rotštejnem prohlížela skalnatá dvojice Trosek. Na levo pode mnou bě- lela se nad skupinou drobných, do korun stromů stulených střech věž nábzeského kostela. Pod ním sladce dřímalo maloskalské údolí. Kadeřa- vým pásmem jeho křovin širokým proudem nesla se Jizera a přítulně se tiskla do břehů. Mohutn stěny Suchých Skal uzavíraly nádherný důl. Přede mnou, směrem k Němcům rozkládal se lesnatý hřbet Černé Studnice, mohutný, temný skoro odstrašující. Cestou od Dupandy až k Šumburku ne bývalo nikdy bezpečno. Chodci v těchto místech přidávali do kroku, zastavovali své rozhovory zbystřili sluch. Srdce se jim hlasitěji ozývalo Dech se jim krátil strachem a úzkostí. Bývala tu místa přepadnutí a loupeží. Ne jen za nocí ale i za bílých dnů. Kdo přešel bez úrazu my tinou a dospěl ke kříži blíže Šumburku, vroueně se požehnal před skloněnou hlavou Krista. — To bylo u „červeného kříže“. Stojí tam podnes, tichý svědek mnohých úzkostí a hrůz- Jen hrubá, pískovcová sedadla před křížem po- zději se nějak sesula a tak zůstala až do dneš- ních dob. Od roku 1828 stojí zde ten kříž. Ne- mluví ani slovem, z jakých popudů byl sem po- staven. Kdo ale cestou až k němu došel, rád se pod ním posadil, břímě složil, odpočinul sia duši potěšil rozhledem po horách. — Také jsem zde usedl. S vršku na vršel těkal můj zrak až tam, kde k nebesům se zve- dalo nejvyšší pásmo Krkonoš. Kolem kříže, kam oko dohlédlo, obilí stálo ještě zelené a brambory zakrslých nati, co zatím v nížinách byly žně v plném proudu. Všude samý kámen, hlubší půdy nikde. Oves a žito střídalo se s bramborem a zelím, všecko nízké, zmořené zimou a větry — Chudý kout země, přechudý úrodoul — Ale jsou tu zahrabána zlatá srdce na- šeho lidu. S každým zrnem do brázd a hrud skřivan drobí své písně, s každým zrnem oráč kus vlastní duše zaorává, aby vyklíčila k no- vému životu. Ten malý kousek půdy našeho ho- ráka je také částí toho velikého, velebného díla hor a ty náš člověk nade vše má rád. Jest drahý chléb, vypěstěný z téhle půdy, ale sytí i duš- svého pěstitele. — S věže šumburského kostela se snáše zvuk zvonu. Měkce se kladl na všechen kraj. V duši člověka mírnil tíhu starosti, probuzených ránem. Důvěru budil v plodnost práce. — Zvonům, děti, vždycky jsem rád na- slouchal. Řekl bych, že se srdcem zvonu i srdce člověka vznešeně bije. Se zvukem zvonu něce usmiřujícího letí vzduchem a padá v nitro člo- věka. — Jsou zvuky zvonu písní na velebnos božství. Jsou hudbou duši osamělé. — — — Se steskem zbožnost padala mnět chvíle do duše. — Smekl jsem a vstal. — Přede mnou se zvedal moršovický vršek Dostoupím ho a pak — — — — Trvalo chvíli, než jsem mohl domysliti — Pak všecko mně zmizí s očí. Zapadne můj rodný kraj, prchne všecka skutečnost nej- sladšího mládí, zbudou jen vzpomínky. Tu staroušek se zarazil, nabral dechu, o počinul a pak tišeji a změklým hlasem pokra čoval;
#12 alto_textblock #12
„A dál jsem myslil: Všecko, s čím jsem až dosud žil, zavře se přede mnou. Tam ty známé rokle, cesty, vrchy, stromy, ty hory přede mnou. všecko zmizí. Zanikne a ztrati se i zvuk rodné mluvy. Kolem mne bude cizo. — Srdce se mně sevřelo, vracelo se zpě v rodný důl, tam pode mnou a z něho, jako byeh slyšel hlasy na rozloučenou; veselé, milé, známe hlasy. Směs hlasů chlapeckých ke mně ryčeln vzhůru, jak jsem ji v dětství slýchal, šum škol- ních lavic ke mně doléhal, důvěrné rozhovory sousedů i smichem proplétané švitoření děvčat. A teď, slyš! — toť matčin drahý hlas! Jak měkce, jak dojemně zni! Uči mne znáti léčivou útěchu modlitby, ukazuje cesty pro život, pro- jevuje lahodu své lásky, skládá tíhu starostía stesků, doprovází mne a žehná slovem krásné sladké, drahé mluvy mé .. — Neuslyším ani té drahé mluvy víc! — — — A jak mne z těch myšlenek přepadal stesk a zaléval duši; mně se zdálo, že musím rozběhnouti se nazpět cestou, již jsem právě vyšlapal vzhůru. — — — S věže kostela dozníval zvuk zvonu. — — Padl jsem na kolena . .. Pak ustal ve vypravování, zavřel oči, těžce od dychoval. Když zase hlavu pozvedl, klid roze stíral se mu na tváři. Pokračoval: „Ani nevím, jak jsem v myšlenkách doše Liberce. Ruch a lomoz v ulicích. Po chodníkách klepaly dřeváky. To barvíři vlny a suken spě chali po práci. Bylo mně úzko v tom cizím městě, mezi lidmi, jichž řeči jsem nerozuměl. — Vyhledal jsem továrnu. Továrník byl hodný muž. Přijal mne vlídně, vykázal stav,za nímž budu pracovati, určil i mzdu. — Podmínky byly příznivé. Jen v duši mni bylo těžko. — Netrvalo dlouho a již jsem se opíra o bidlo stavu, do člunku nasadil špulku příze. šlapadlem rozdělil pletivo osnovy, vrhl don člunek a prudkým hodem protkal první nit. .. — A jak jsem bidlo spustil, abych nit za tloukl — divná věc! — — — — na niti za- chytila se ... slza . ..“ Nikdo nerušil ticha, jež nastalo. Hlas sta rouškův seslábl, jak dopovidali „A tu jakoby mně někdo hlavu vzal do měkkých dlaní, pohladil čelo, dotýkal se mýcl slz . .. — Neplač! ozval se v hlubinách mě duše známý hlas, hlas konejšivý, soucitný a tak do jemně prosebný . .. — Matčin hlas .. — Zaštkal jsem bolestně. — Byly to poslední mé slzy .. — Slzy prchajícího dětství. — Co dále, to byl již tvrdý, opravdový živo a ten nezná slz; ten žádá jenom dobrého, pev ného činu.
#13 alto_textblock #13
— Později, děti, po letech, poznával jsem že tenkrát, ve chvílích loučení u „černého kříže“ všecko se mně zjevilo, čeho třeba ku pokojnému ušlechtilému životu lidské duše: láska ku pří rodě, láska k rodné půdě, láska k trpícím.“ Staroušek umlkl a přivřel oči.
#14 alto_textblock #14
Den provdaná. Napsal Henri Loverdier.
#15 alto_textblock #15
Roku 1835 trávil hrabě Sergěj Plogoff svou několik měsíců trvající dovolenou v Paříži. Jsa sám výtečným hudebníkem, navštěvova takřka denně zpěvohru. Jednoho večera, když opět seděl ve své divadelní loži, jsa oddán z hloubi duše požitkům, jež poskytuje pařížská opera, napadlo mu v přestávce, podívati se do foyeru. Zde mu byla představena tehdy proslula tanečnice Germaina Dalizeová, jež vynikala ne- toliko svým uměním, ale také bezpříkladnou zdrželivostí vůči mužskému světu, která byla tím více obdivuhodnou, ana zdobila nad míru krásnou tanečnici, jen stěží devatenácte ja čítající. Jsouc štíhlé postavy, snědých, nad hedbáv hebkých líček, tmavomodrých, jako jezero hlu bokých očí, jež ještě více zastiňovaly dlouhé. černé řasy, okouzlila téměř od prvního okamžiku jejich setkání, celou něhou své bytosti, ladným svým hláskem, zvonivým smichem hraběte Plo goffa. Dvorný tento kavalír, ač teprve dvacet pě let stár, byl již rytmistrem jistého husarského pluku v ruské gardě. Pročež nebylo divu, že i Germnina Dalizcová nebyla s to, odolati moc nému dojmu, jenž mladý, sličný důstojník nan učinil. Vzdor tomu, že láska obou den za dnem víc a více vzrůstala, nevymkla se přece z meze sebe zapření. Chtěje konečně dojíti uskutečnění svých horoucích tužeb, hrabě Sergěj Plogoff se roz- hodl, pojati mladou umělkyni za manželku. Leč neočekávaná nehoda vytrhla jej ze slad kého snění, hrozila přetrhnouti veškeré něžné pásky, jež ho ke zbožňované Germaině poutaly- Jednoho dne dostavil se v neobvyklou ho- dinu do salonu slavené tanečnice, což tuto ihned naplnilo neblahou předtuchou. Germaina byla v té chvíli takřka přesvědčena, že něco, dosu neznámého, se staví budoucímu jejich sňatku na odpor. S odhodlaností kráčel hrabě Plogofí své nevěstě vstříc, sevřev ji jako obyčejně do otevřené své náruče, tiskl ji náruživě na roz- bouřená svá ňádra, na důkaz nehynoucí lásky oddanosti. Na to pevným hlasem počal: „Nemilosrdný osud chce nás rozdvojit. Obdržel jsem dnes dopis, jenž mne volá do vlasti zpět. Neprodleně zejtra musím se odebrati ke svému pluku. Avšak nepojedu sám, vy, nad vše drahá Germaino, musíte mne na této cestě doprovázeti. Ve Švýcarsku se dáme oddati. Znám bodrého katolického kněze, jenž ochotně našemu manželskému sňatku požehná. Onen okamžik, kdy před bohem věčně budeme spo- jeni, nevymizí nikdy z mé paměti, bude nej- krásnější chvílí, nejvyšším cílem mého života. Slyšte, ještě něco vám musím říci, ač srdce mi při tom krvácí! Do Ruska mne následovat- nemůžete, nesmíte. Neboť moji příbuzní neuznal by náš sňatek za platný, an se příčí veškerým církevním i rodinným formalitám. „Vše, co pravíte, drahý Sergěji,“ odvětil mladá tanečnice, „naplňuje mé nitro nevýslovnou radostí i bolem. Rcete ještě jedenkráte, že jes to pravdou, že chcete celý svůj život toliko mně obětovati, chcete vzdáti se pro mne všech roz koší, jichž poskytuje láska.
#16 alto_textblock #16
„Vždyť i vy tak musíte učiniti,“ pokračoval mladý důstojník, „i vy musíte odříci světu. To- liko mně budete náležeti od onoho okamžiku. kdy se stanete mou chotí. A byť i vše se tomu vzepřelo, a my se nikdy více na tomto světě ne- spatřili, budeme stále aspoň ve vzpomínkách spojeni, žíti. Přísahám vám, Germaino, že k žádné jiné ženě vice v lásce nevzplanu, že nikdy se má hlava k hlavě její nenakloní, že nikdy mě rty nebudou jinou celovat. Domluviv, hrabě Pogloff ještě jedenkráte obejmul svou nevěstu, políbil ji na čelo. Pak odešel.
#17 alto_textblock #17
Následujícího dne odcestovali oba milenci společně do jisté vesničky blíže Lucernu. Ve staré zámecké kapli, jež náležela jed- nomu z důvěrných přátel hraběte Sergěje Plo- goffa, byli za přítomnosti několika svědků katoli- ckým knězem oddáni. Po skončených církevních obřadech, po odbyté, jednoduché hostině, jež byla na počest svatebčanů uspořádána, vstoupili novomanželé do malé loďky, kterou byl mladý důstojník před tím najal, by jej dopravila s jeho nevěstou na protější břeh jezera. Zde v opuštěné horské hospůdce, úhledně vystavěné na terase, jež se pnula nad jezerem, mezi nebetyčnými, modravými horami, odloučeni od všeho světa, zažili chvile, jež zůstaly v jejieh životě ojedinělými. Bylo to ke konci měsíce září, počátkem jeseně, Listi na stromech a keřích počalo žlout- nouti, vlašťovky v dlouhém tahu se ubíraly do jižnějších krajin. Jakmile se večer počal sklánět nad dédinou, odebrali se Sergěj Plogoff a Germaina do útulné světničky, jež jim sloužila za ložnici. Měsíc vy- léval sem právě celé své světlo, ozařuje ji ma- gicky, libý vánek šepotal večerní svou píseň. Na prostém, selském lůžku, jehož hrubé přikrývky a plátnem potažené podušky vydycho- valy omamující vůni tymiánu a jiných horských bylin, strávili svatební noc. Opojeni nevyřknutelným blahem, jež je- dině láska skytá, žili toliko okamžiku, zapo- menuvše na brzké rozloučení. Několik těchto čarovných hodin tvořilo jejich budoucnost, minu- lost, celý jejich manželský život. O páté hodině ranní, když se počalo rozední- vat a nový den probouzel k novému žití, usnula mladá paní na ňadrech milovaného muže. Korá- lové rtíky majíc lehounce pootevřené, šeptala slova lásky. Hrabě Sergěj Plogoff, vzav opatrně do obou rukou rozkošnou hlavinku své žínky, s neobyčej- nou něžností ji položil na podušky. Pak ji dlouho ještě pozoroval. V duši jeho bojoval krutý boj. Neboť se blížila hodina rozloučení. Před okny malého domku zaržál bílý koník, jenž měl již v několika okamžicích odněsti na svém hrbetě mladého důstojníka daleko od horoucně milo- Fané jeho družky. Ustrojiv se v největším kvapu, ani nejmen- šího šramotu při tom nezpůsobiv, rytmistr Plo- goff ještě naposledy políbil Germainu lehce na čelo a pak s mocně tlukoucím srdcem, s očima zarosenýma odešel od ní, odešel od drahé své choti, by se nikdy více k ní nenavrátil. Mladá paní obestřena jsoue nejhlubším spánkem snila sladce.
#18 alto_textblock #18
III
#19 alto_textblock #19
Od onoho dne minulo dvacet let. Rytmistr Sergěj Plogoff stal se mezi tím generálem a velel ochrannému sboru v Sebasto- polu. Když tu jednoho večera se dal u něho ohlásiti mladý důstojník zuávského pluku. Shle- dání obou mužův, ač velmi krátké, bylo přece nad míru dramatické. „Zdáte se býti ještě příliš mlád,“ oslovil generál poručíka, „řekněte, jak je to možno, že jste se stal již důstojníkem? „Čítám devatenáct jar, před dvěma dny jsem přišel z Francie. „Vaše jméno?“ „Serge Dalize. „Serge Dalize!“ vykřikl generál nanejvýše překvapen. „Pak jste synem Germainy Dalizeové? Mluvte, mluvte, co že vám vaše matka o mně vyprávěla? „Dokud jsem byl ještě dítětem,“ odvěti mladý důstojník, „přikazovala mně, bych se denně za vás modlil. Více mi neřekla ničeho. Leč doufám, že jsem vše ostatní sám dobře uhodl.“ „Tvá matka byla mou zákonitou ženou, pekračoval generál hluboce dojat. „V Lucernu jsme byli katolickým knězem oddáni. Avšak, bohužel, ihned druhý den po sňatku bylo nám na vždy se rozejíti. Neboť u nás, v mé vlasti, drahé dítě, není nikdo pánem své vlastní vůle. Nicméně však ti musím říci, že má duše stále dlela ve Francii u tvě matky. Jsem tvým otcem, Sergi Dalizi a pýchou se naplňuje mé srdce při vzpomínce, že můj syn slouží ve slavném francouzském vojí. Leč nyní, miláčku můj, musíme se opět rozloučiti. Vrať se ke svému pluku a vyřid tam, by vaši přišli po- hřbíti své mrtvé. Bůh budiž s tebou! Neboť zejtra nadejdou i tobě kruté chvíle. Vím, že na tento den při- pravuje obléhající armáda velký útok. Nuže, vy- konej svou povinnost i já své dostojím! Budeš-li zejtra státi v nepřátelském voji, v boji proti Rusku, zapomeň, že můj život ná- leží tobě a tvé matce, zapomeň, že krev má proudí v žilách tvých!“ Mladý důstojník nemoha se déle zdržeti, propukl náhle v tichý pláč. Zakryv si dlaněmi obličej snažil se zaraziti proud slz, jež mu po lících kanuly. „Obejmi mne naposled, synu!“ dodal ko- nečně generál Plogoff,“ rozepjav mohutné své rámě. Vrhnuv se s dětinskou láskou na prsa otcova, Serge Dalize se opět v nejbližším okamžiku z jeho obětí vymknul. Odešel za svou povinností. Sergěj Plogoff zůstal o samotě. Blížila se noc. Starý vůdce dal rozkaz, by utichla palba na celé čáře. Hrobové ticho rozhostilo se nad městem i nad bojištěm. S věže blizkého staro- bylého kostelíčka udeřila jedna hodina z půlnoci. Jedna hodina z oněch, jež tak mnohý chrabrý vojín počítal mezi své poslední. Neboť brzy, brz bylo mu bez bázně a hrůzy hleděti smrti vstřie.