ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 11 20a8e480-8f09-11dd-ba32-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 11
ALTO TextBloky — 24
#1 alto_textblock #1
26. ledna 1913.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k č. 20.
#3 alto_textblock #3
l
#4 alto_textblock #4
Strana 11.
#5 alto_textblock #5
Patisk vyhrazen.
#6 alto_textblock #6
OBSAH Ypsilon: Přes půlnoc. Vobrubova J.: První láska. Kapherr Egon: Šaman. Jékai Em.: Závoj. Allenberg Petr: Stisněné srdce.
#7 alto_textblock #7
Přes půlnoc.
#8 alto_textblock #8
Kouty veliké světnice utápěly se v šeru Na starodávném, okrouhlém stole ve středu jizby hořela petrolejka, ale skleněný její zvo- novitý přiklop ověšen byl zelenou látkou. Tak plamen lampy vrhal jen světelný kotouč na květovaný ubrus, a druhý, menší kotouč svět- la z cylindru obrážel se na stropě, a tu ještě pohlcovala jej růžice starého malování tem- ných barev. Nějak dusno bylo ve světnici, ne však horkem. Dlouho dost bylo do kamen v koutě u dveří přikládáno, teď v nich dohořívaly po- slední kousky uhlí. Prolézal je nízký plamen- pobleptávaje a poprskávaje, jakoby po večeř ještě kosti obíral. Chvilemi jakoby se do po- pela zahrabal, až se v peci setmělo, chvílemi však znova vyšlehl, jako když ještě stravitelné sousto najde a je ohlodává. Dlouho nic jiného nebylo slyšeti krom tohoto dohořívání. Přece však. Z lože v koutě protějším ozý valo se chvílemi nepravidelné, těžké oddycho- vání, ch flemi nadobro umlkalo. S pobrouká- váním kamen tvořil tento vyšlehující a zase zmírající dech dvojzpěv nesmírně tesklivý. Konečně ztichlo v peci a petrolejka n stole pomrkávala, jakoby ji ospalost přemá- hala. Na loži v koutě zašustělo cosi, ozvalo se zastenání. Dívka, sedící na židli u postele dlouhým bděním zmořená, vytrhla se z dří- moty, naslouchala. Do tváře nemocné nevi- děla, neboť hlava na lůžku zatemněna byla špa- nělskou stěnou, aby světlo oči nemocné ne dráždilo. Ze tmy kouta ozvalo se namáhavě: „Verunko . .. Dívka přetřela dlaní tvář, aby nadobrc zaplašila únavu, a promluvila tlumeně, šetrně- „Verunka tu není, maminko. Co si pře „To jsi ty, Minko? — Chtěla jsem říci aby se Verunka již strojíla. — Již je čas. — Ať nezmešká — ať nepřijde pozdě. — Ať toh užije, dítě milé . .. „Již odešla, maminko, dávno,“ odpovídal Minka. „Jdižiž, dceruško!“ podivila se nemocná „A já nic neslyšela- „Spala jsi, maminko. Spala jsi tak pěkně Byla jsem ráda, že tě nevzbudili.“ „Přišla tedy pro ni tetička? „Příšla, maminko. „A Ivánek taky šel, dítě?“ „Taky, maminko, když jsi poroučela.“ „Neporoučela, Minko, chtěla jsem jen.— Tolik se těšili na masopust, chudáci, a máma se jim roznemůže. Šaty dávno měla, co by s nimi dělala? „Šla nerada, maminko drahá, a taky Ivá- nek. Ale když jsi tolik naléhala — —. „Co byste u mne všichni dělali, dítě Dost na tom, že ty tu sedíš jak milosrdná zestra. Chudáku! No, tebe jsem doprovázela na plesy, pokud jsem mohla, ale Verunka šla dnes poprvé. Vždyť vím, jak plakávala tam u ekna, že nebude moci, že toho nedočkám. vidíš? — všechno vím. Přece jsem dočkala — a Verunka o to nepřišla. Ivánek! Hodný hoch — šel s ní. A tetičce za mne poděkuj, že mne zastala. Vím, nebylo jí asi tuze do plesu. Mince vytryskly slzy z očí. Ano, plaká- vala Verunka u okna, ale ne pro zmařený ples, nýbrž proto, že matka stůně poslední ne- mocí. „Proč nemluvíš, Minko?“ „Co si přeješ, maminko?“ „Podej mi napít. Dívka podala sklenici vody s malinovou šťávou, přidržela nemocné k ústům, nadzdvihla jí hlavu. Nemocná dychtivě lokala, srkla po po- sledním doušku, tlakem hlavy naznačila, že má dosti. „Děkuju, dceruško. A nezáviď Verunce že šla dnes a tys musíla zůstat u mne. Půjdeš jindy, dítě. Jsi nejstarší, máš rozum. Alet mladší! Kterak za to mohou, že matka stůněl Odmlčela se na chvíli. „Bože, Minko,“ ozvala se zase, „je tu tm jako v hrobě. Odstav to, ať na tebe vidím. Dívka se vzchopila, odsouvla zástěnu. Na nemocnou paní radovou Halfřovou padla záře petrolejky. Jakby i v ní se bylo rozjasnilo, usmála se pojednou. Zraky její upínaly se kamsi do dáli a ústa zašeptala: „Slyšíš, Minko? Teď hrají — a Verunk je v kole. Slyšíš, co hrají?“ Tvář nemocné usmívala se víc a více, z to tvář dceřina lítostně se zkormoutila. Dívka neslyšela nic a slyšeti nemohla. Jak daleko byl sál žofínský! Odnikud nepronikal do to- hoto smutného příbytku ani zvuk. Co slyší matka, je přelud sluchový. „Slyšíš ji, Minko, tu hezkou starou ma- zurku? Když si náš dědeček babičku bral bral' — — Ústa matčina popěvovala první takty staré skladby mdle, sotva slyšitelně, a Minku z srdce to popadalo, v kostech ji mrazilo. „ babička plakala, dědek se smál smál' — Mince řinuly se slzy z očí, ale matka ne- mohla toho viděti. Dcera seděla zády k světlu „Pamatuješ, Minko?“ otázala se stará „Ach ne — kterak bys pamatovala — vždyť jsi tehda nebyla na světě, dítě. Ale ten- kráte to byla nová písnička, Minko, poprvé ji hráli, když jsem poprvé tančila s vaším ta- tínkem, chudáčkem. Tenkrát ještě nebyl ra- dou, dceruško, byl adjunktem, a takk hezky tančil, dítě, a tak mě k sobě tiskl — —— Když si náš dědeček babičku' — — slyšíš, dceruško? Začínají znova — Verunka tančí. — Tanči dítě, tanči — letos už nebudeš tančit) — Můj
#9 alto_textblock #9
ješ?
#10 alto_textblock #10
paní.
#11 alto_textblock #11
bože, kdo ji skládal, tu mazurku? To bylo n sklonku šedesátých, pravda. Tehda, v letech šedesátých, byl v Praze kapelník Komzák, to byl Čech, a po něm přišel Strebinger, a to byl Němec. Kdo ji skládal, nepamatuješ? Zdá se mi, že Strebinger, ale uhodil dobře na tón Minko. Dlouho pak jsme tu písničku zpívá vali s tatínkem, ale již jsme nechodili do plesů již jsme chovali, jednoho z vás po druhém — Nemocná ztichla, zavřela oči, těžce od dychovala. Zdálo se, že usnula. Pojednou se vytrhla a zvukem naprosto jiným, dutým, zalekávajícím otázala se: „Kolik je hodin?“ „Odbilo deset. maminko.“ „Deset! — Deset! — A dnes je posledníh dítě! — Tedy ještě nel“ Nemocná pracně sepjala ruce na prsou vyrážela namáhavě: „Bože všemohoucí, dopřej mi, abych pře- čkala půlnoc! — Modli se, dítě, abych dožil- zítřka — abyste nepřišli o pensi. Napsal Ivá- nek kvitanci?“ „Napsal, maminko,“ odpověděla dívka bráníc se ze všech sil, aby nevypukla v pláč. „Podepsala jsem ji, dítě? „Podepsala jsi, maminko. Ale nestarejse o to, vždyť pan doktor ujišťoval — —“ Jakoby neslyšela poznámky dceřiny, s ji stou tvrdošíjností pronášela nemocná: „Vidíš, nic už nepamatuji, že jsem pode- psala. A podepsal ji pan domácí?“ „Podepsal, maminko. Nemocná opět se odmlčela, ale náhle vy razila ze sebe skoro hrozivě: „A pan farář, Minko, taky podepsal?“ „Pan farář podepíše zítra, maminko. „Zítra? Zítra bude pozdě, dítě. Jedna- třicátého — zítra prvního. — Byl u mne ta- tínek, dítě, právě odešel, a povídal: Zase přijdu, mamino, čekej na mne. Ale nezapomer na kvitanci. Zítra je prvního, termín, aby dět měly na nájem — — „Mamlfko!“ zaúpěla dívka. „Mamink drahá!“ Teď nemocná rozevřela zraky do široka Zíraly na dívku cize z hlubokých, černých ja mek, a ústa nemocné pracně se pohybovala „Neboj se, dítě, posečkám do zítřka.- Hříchů nemám — jestli jsem kdy vědomky nel nevědomky zhřešila, vše jsem odpykala, bohu se vyzpovídala, dobro činila, jen pro vás dý- chala! — Bože všemohoucí, jen do půlnocil“ Hlava nemocné, zdálo se, zaryla se ještě hloub do podušek, oči se zavřely, ústa zmlkla Ve světnici ztichlo, jen stažený knot petrolejky na stole poprskával. Dívka sklonila hlavu chopila se cípu peřiny a dusila v ní křečo- vitý pláč.
#12 alto_textblock #12
Chvíle míjely. Hodiny na nedaleké věž odbíjely v určitých přestávkách, čtvrti, celé čtvrti, celé — ale nikdo zvuku jejich nena- slouchal. Pojednou zalehl v mrtvé dusno jakýsi šu z venčí, tlumený, avšak přece postižitelný, blížil se. Dvéře zticha se otevřely a do světnice po prstech vstoupila dívka v plesovém úboru za ní mladík. Verunka. Ivánek. Oba spěchen udýcháni, s pohledy plnými úzkosti v příkrén odporu k plesovému výstroji. Šumem probuzena vzchopila se Minka ohlédla se. „Již jdete? A popošla beze šustu k sestře, bratru. „Neměli jsme stání — stále nás to pohá nělo domů. Ach, neměli jsme ani odcházetl šeptla Verunka. „A maminka?“ „Spí,“ odpověděla Minka. V tom okamžiku nemocná otevřela zraky A poznavši děti, usmála se — ale již ne úsmě vem pozemským — a bylo zřejmo, že se po kouší vztáhnouti ruce. Verunka i bratr její chvátali k lůžku, po oelovali ruku matčinu. „Doma? — Kolik je hodin?“ tázala s umírající. „Bezmála hodina s půlnoci,“ odpovída syn. „Ach, rádi bychom byli přišli dříve — — „Hodina! Je prvníhol Nezmeškali jste A já dočkala. Pomodlete se, dětí, že je prv- ního — — “ Pravice umírající zaryla se do vlasů dcery Verunky, sklouzla pak na hlavu syna Ivánk a spočinula konečně zbývající silou na hlavě Minčině. Ústa šeptala, co již nikdo neslyšel. A pojednou cítila Minka, že tlak ruky na její hlavě povoluje, mizí, a náhle svezla se matčina pravice bezvládně a sklesla dceři na rameno. S nedaleké věže snášely se do zimní, ma- sopustní noci čtyry údery jasné a hned poton jediný zvuk hluboký, dlouho dochvívající. Ypsílon.
#13 alto_textblock #13
První láska. Dětský obrázek. Napsala J arosl a va Vobrubová
#14 alto_textblock #14
Helenka příjela k tetě na Krkonoše. Ní kdy dosud neviděla tak vysokých kopců, tal rozlehlých lesů. Ale vesnice ji pozlobila. Je tomu ji dobře hodina, co přijeli ku prvnímu domku Helenka si oddychla: „Ještě chvilku a budu Vůz však klopýtá pomalu po cestě; tu objeví se vysoko na stráni domek zelený, jako velikánská kobylka, o kus dále na protější stráni svítí jiný žlutě, jakoby se bylo house zatoulalo do louky, a jinde zase roztahuje se jako ohromný zvonek domek modrý, tamhle jakoby se rozvila nádherná pivoňka, červená chaloupka pod lesem. Jen tu a tam seběhl ně- který s kopce dolů a uvelebil se jako hříbeček u cesty. To vše bylo nezvyklé pro Helenku, de- setiletou holčičku, sedící upiatě a vzpřímeni v poštovním voze. Helenka vychodíla právě obecnou školu a půjde na vyšší divčí.
#15 alto_textblock #15
tety.
#16 alto_textblock #16
Před odjezdem na hory uložila s tajným nářkem panny do bedny na půdě s pevným rozhodnutím, že již na ně nesáhne. Je již slečna (od nového školního roku bude se jí ve škole vykat) a slečna si nehraje. ta se zabývá toliko ručními pracemi a čte- ním. Proto vzala si na cestu usmolenou de- čku, na níž koná své první vyšívací pokusy. a pohádky. Zabývala se střídavě oběma celou tu dobu, již ztrávila ve vagoně, vykukujíe jen úkradkem z okna, sedíc při tom právě tal upiatě a vzpřímeně, jako nyní v bryčce. Pojednou zastavuje kočhsslézá s kozlíku mručí cosi divnou němčinou (Helence se zdá jakoby při řeči vyjížděl neustále na kopeček a zase sjížděl), pomáhá si při vyjadřování po suňky lopatovitých rukou, až konečně Helen ka pochopí, že má slézt. Vidí sice na stráni domeček, červený jak muchomůrka, s bílými stuhami mezl trámy ale ona by raději bydlela v té ověžičkované vile, stojící o kus dále u cesty. Ale teď běží kdosi dolů po široké stezce a za ním valí se s křikem a pláčem, padajíc každou chvíli nosem na zemí, děcko v růžové bundě. A ještě se cosi vyřítilo ze dveří a pádí přes ležící a ukrutně řvoucí růžovou bundu. Helenka padá do náručí tetě. Konečne má zase u sebe někoho známého a mílého. Střásá se sehe jako vrabčák dešťové krůpěje všechnu tu hrůzu, již zakusila na dlouhé cestě z Prahy do Roketnice, přestupujíc několi- kráte. A na nádraží zažila takovou příhodu, že nedlouho potom ještě třásla se strachem a neodvažovala se otevřiti očí. Přilítl k ní totiž velikánský chlap, zamručel cosi něme- cky, chytil ji do náručí a vhodil po několika skocích do žlutého poštovního vozu. Pak třísk dvířky a popohnal koně. Kam ji pro Krista veze? A teta si ji vede za ruku, vyptávás na maminku a Helenka povídá, povídá vyso- kým hláskem, blažena, že se může vypoví- dati po tak dlouhém mlčení, nejprve dobro- volném (slečna nemluví kde s kým ve vlaku a proto odpověděla na každou otázku, kam jede, „raubířským“ pohledem), pak nuceném neboť od Jilemnice jela se samými němčícím kmotry. (Všichni měli zapáchající dýmky ještě nemilosrdněji páchnoucí bedny syrečků. Za řeči přicházejí k růžové bundě, která si zatím sedla do trávy a rozmazává si umou- něnými pěstmi slzy po tváři. Zlutavý pes, „Čubaj“, sedí u ní a olizuje jí druhou. „Pěkně vítáš, Fandě, Helenku!“ domlou- vá teta synovi, který škrundá již jen jak uvzlykané prasátko. „Fandě!“ křičí Helenka a kleká ke klu kovi do trávy a objímá ho náruživě i se psem A diví se, jak vyrostl, jak se změnil pěkného kloučka, kdežto před rokem to by ošklivý, hlavatý ranec masa, který buď seděí nebo ležel a neustále brečel. Helenka miluje malé děti a největším zá- rmutkem jejího života dosud bylo, že nemaj doma miminka. Všechna hodnost a všechen cukr, jejž dává denně od pěti let za okno, by přilákala čápa, byly bezvýsledny. Za dva dny Helenka u tety zdomácní. Uzavřela přátelství s Fandětem a „Čub jem“, chodí po stráni, na pokraj lesa, k železi- tému prameni pít vodu. Neboť Helenka je drobná, bledá, s prů- svitnými spánky, a potřebuje mnoho lesníh vzduchu, mnoho mléka i mnoho té nedobré vody, aby sesílila. Ponenáhlu zapomíná na své „slečnov- ství“, dečka se válí i s knihami kdesi v koutě a honí se s Fandětem a „Čubajem“, kutálí se s nimi po stráni, leze se psem po střeše, jež na severní straně přiléhá těsně až k zemi. A Helenka růžoví. Je všecka rozehrána Všemu se směje. Jde s Fandětem ráno pít železitou vodu Jdou kousek silnicí, pak vysoko se šplhajíe pěšinou, a až přejdou malý lesík — je takový černý a páchne v něm vše vlhkem, budouz chvilku u spustlých lázní. Fandě chvíli cupe, povídá, směje se, al v polovině pěšiny umdlévá a Helenka ho vle- če jako štěně za sebou. Jdou proti nim dřevaři. Jsou to ohromn lidé, silní, ale zažloutlých tváří, s vysedlým kostmi, a mají v nich hluboké rýhy. Helenke se jich skoro bojí. Helenka pobízí hošíka, který začíná krči podezřele nos a rudnout v lesklém, vymydle- ném obličeji:: „N'tak, Fandě!“ A všichni muž odpovídají sborem: „N' tágl Helenka se na chvíli zarazí. Ale pak chápe. Muží považovali její „N'tak!“ za po zdrav. Něco tak směšného jí dosud nepotkalo Umiňuje si, že to teď bude provádět častěji Tropí si k smrti ráda z lidí šašky. A při po- myšlení, jak jí budou strýcové a tetky děko- vat za to, že s nimi provádí taškařiny, se chichtá, vybíhá do trávy a kutálí se s kříkem se stráně dolů. Bůh ví, kam by se byla kulila, kdybyj nebyl zarazil kvikavý nářek opuštěného Fan děte. Vrátí se k němu, dá mu na usmířeno pusu na knofličkovitý nos a putují dále. Po několika krocích přijdou k šípkovému keři. Kdosi za ním vyskočí a obrátiv se k He lence, zasalutuje. Helenku přímo oslepí lesk žlutých kno- flíků a spony na pase. Kadetl Helenku zdraví prvně v životě kadet. T je něco jiného než drobní gymnasisté, kteří j doma uctívali smekáním klobouků. Ale radostná pýcha se rozplývá ihned rozmrzelosti. Místo aby se chovala důstojně, lehounce si vykračovala a schýlila se tu a tam ke trávě po kvítku, řádíla jako hotová uličnice. Helenka je celý den plna úvah. Hlavně přemýšlí, jak by smazala špatný dojem, po- tká-li zase kadeta zítra, a pak jak asi vypa- dá, neboť pro samé knoflíky si ani nevšimla je-li hezký či ne. Ráno naléhá na tetu: „Teto, v kolik ho- din jsem to šla včera ku prameni? — Teto
#17 alto_textblock #17
vyžehli mi stužky do vlasů! — Teto, mám stejně vykasanou bluzu? — Teto, dnes si ne- vezmu zástěru! — Teto, ten klobouk je celý okousaný od Čubaje, vezmu si druhý, ano? Po dlouhém shlížení se v zrcadle zavolá Fandě a jdou. Čím více se blíží k šípkovému keři, tím rychleji bije jí srdce. Cítí, jak rudne Bude vypadat jako krocan! Ale nad vším tím vítězí jediná otázka- „Je tu?“ Právě tak jako včera vymrští se za šíp- kem jako panáček kadet a zasalutuje. Helenka pohne hlavičkou, ukáže tři před- ní zuby, jak to vídala na slečnách a snaží se neklinkat při chůzi koleny. Ba dovede v sobě přemoci i touhu ohlédnouti se, zda se za n dívá. Všimla si, že má kadet modré oči a n pravé ruce zlatý prstýnek. Setkání opakují se denně. Helenka již ví, že je větší alespoň o dvě hlavy než ona, že je bílý a růžový, plavovlasý se stezičkou nad spánkem. Ale kadetovi nestačí již viděti Helenku ráno. Každé odpoledne jde pěšinou kol domku v němž bydlí teta, nahoru do lesa. Tak jako ráno kadet očekává Helenku tak ona odpoledne očekává jeho. Líbí se jí jeho blýskavá uniforma, impo- nují jí hlazené rukavičky, jež má i v největším horku navlečené. Je-lí teta venku v zahrádce, srazí pod- patky, zasalutuje. Teta vyptává se ho na zdraví maminky, tlusté paní továrnice. Tu se kadet opírá o plot, sundává čepici a utírá s hedvábným červeným šátkem pot s čela. He- lenka by chtěla přísahat, že je ten šátek na- voněný. Kadet mluví dobře česky a občas oslo vuje i Helenku. Neříká jí jinak než „slečno“ Zve ji do vily na ovoce. Helenka nemůže se mu ovšem ani z da- leka vyrovnat, nemá ani hlazených rukavie ani hedvábného, navoněného šátku. Proto vy- hledává si místa, o nichž myslí, že v nich pěk ně vypadá. Jednou uznala, že by velice pěkně vypa- dala, kdyby si sedla na okraj „troku“,) zto- peného napolo ve velkém, hustém keří hlohu Do ruky vzala si Hálkovy Večerní písně které vzala tetě z knihovny. Vyciťovala bez- děčně, že slečna nemůže již čísti pohádek. Nerozuměla příliš těm veršům. Zlákalaj spíše červená, zlatě pruhovaná vazba. Uvelebila se tedy před příchodem kade- tovým na troku. Oblékla si námořnickou bí- lou bundu, „matičku“, urovnala pěkně do vý- střihu. Stužky na skráních seděly jako dva velicí, nebesky modří motýli. Byla si jista, ž jí to sluší. Vždyť kadet byl jako ohromen. Zastavi se u ní a teprve po dlouhé chvíli, kdy Helen- ka zrůžověla jako hlohový kvítek, se jí ze- ptal: „Co to čtete, slečno Helenko?“ To, že řekl jí Helenko, a přízvuk, jímž to řekl, ji pomátlo tak, že beze slova chtěla mu podati knížku. Zakolísala se však nějak, po- zbyla rovnováhy a vysoko vystříkla ledoví voda, jíž byl trok naplněn víc jak do poloviny Když se dostala z vody, celá zmáchaná bylo jí do pláče studem i zimou. Za ruku ji ještě držel kadet, celý vydě- šený, z hlazených rukaviček kapala mu voda jak ji tahal z troku. „Natloukla jste si moc?“ ptal se plačtivě a chtěl ji vésti k tetě. Helenka se jen otočila a hup! — po scho dech vpadla se smíchem k tetě do kuchyně. „Teto, podívej se na hastrmánka! Budu se v troku koupat. Když tí vlezu do vody, je mi, jako bych byla celá ve zmrzlině, ale jak vyskočím, je mi vlaho, jakoby na mne sví- tilo májové sluníčkol „Blázínku! Ale podruhé vlez do troku bez šatů!“ Několik dní se schovávala před kadetem Ku prameni chodila za šera, když šel strý na procházku. Odpoledne, kdy jindy čekával. na kadeta, seděla v pokoji. Ujišťovala tetu. že se musí učit, že by všecko, všecinko za- pomněla, a že by se musila na vyšší stydět. Ale nejednou za den si poplakala pod stře chou na půdě, stěžujíc si „Čubajovi“. Brzy však bylo zase dobře. Kteréhosi od- poledne přišla paní továrníková k tetě na ná- vštěvu. Karl jí prý nedá pokoje, tak se jde po- dívat, není-li Helenka nemocna. „Karl má Helenku tak rád,“ povídala kroutila snědou hlavou, až jí velké diamanty v uších zářily všemi barvami. „Říká pořád- Mama, ta slečna Helenka se mi líbí, je jako princesschen. Ale představ, že tuhle do- stala závrať a padla do troku. A není ji ni- kde vidět. Jdi se, prosím, podívat, nestůně-li.“ Ale teta se směje: „Pěkná princesschen Darebačka, dítě horší než Fandě. Vlezla do troku i v šatech, a teď se koupe každý den. Jak tu ledovou vodu snese, bůh víl A hrozn si libuje. Helenka se v duchu durdí na tetu, ale jen když může zase se ctí ven. Poslouchá, jak teta s paní továrnicí se umlouvají, jak budou posílat děti střídavě k sobě, aby si spolu hrály. Ze začátku je plachá, ale ponenáhlus s kadetem přátelí. Shánějí malé děti a hrají si s nimi: kolo kolo, prstýnek, slepou bábu, zlatou bránu. Kadet, Fandě a Helenka mluví česky ostatní drobotina křičí německy, a je z toho někdy taková mela, že si Helenka musí sed nout, aby se vysmála. Někdy stiskne jí kadet ruku, ale Helenk ihned červená, odtahuje ji uraženě a stahuje obočí. Nemůže za to, že je taková netykavka Nemůže se přemoci, i když jí domlouvá ka- det, když jdou spolu ku prameni, zanechavše rozjásané děti u šípku. Celou cestu lesíkem má ruce zkříženy na prsou, jakoby se bála aby se jí nedotkl někdo malíčku.
#18 alto_textblock #18
) Trok, dřevěná nádržka, do níž stéká pe zlábku vedená voda se stráně.
#19 alto_textblock #19
Najednou přišel od Helenčiny maminky dopis, že ji čeká za tři dny domů. Že je již doba zápisu. Helenka ztrnula. Jak to uteklol Zapo- mněla docela na touženou školu. Nevzal jí někdo srdéčko do dlaně a ne- zmáčkl je silou? Tak, právě tak ji zabolelo, a hlava se jí svěsila. Na večer před odjezdem seděla paní to- várnice s tetou v zahrádce. Kadet s Helen- kou našli si místečko na stráni nad zahrád- kou. Seděl s nimi též „Čubaj“. Poslouchali paní továrnici. Vypravovala tetě o Karlovi. Jaký byl hezký, přítulný hošík. Jak plakala, když se a ním musila loučiti. když ho otec odváděl do Vídně do kadetky. Když mu stříhala dlouhé plavé vlásky, jež dosud nosil, myslila, že se jí srdce žalostí utrhne. Jak dlouho se nemohl v kadetce utěšití, jak byly jeho dopisy plné stesku, nečitelné pro slzy, rozmazavší písmo, jak si myslili, že ho budou musit vzít domů. „Vždycky se mi tak stýská po lidech. které mám rád,“ povídal na to kadet Helence. „Teď ovšem již plakat nebudu, ale bude mi stejně smutno. Bude se vám také stýskat? Kdybych byl v kadetce v Praze, navštěvoval bych vás, ale takhle!“ povzdechl si. A začal jí vyprávěti o velkých kadetech, již dávají slečnám na památku své portepé a dostávají za to od nich květiny, stužky, ru- kavice. „Byla byste hodná, Helenko, kdybyste mi dala tuhle stužku, beztak budete mítv Praze novou. Helenka si servala stužku s vlasů. Ne- mluvila, styděla se plakat. Byla ráda, když je teta zavolala. Paní továrnice se loučila. Políbila Helenku a řekla Karlovi: „Polibte se s Helenkou! Měli jste se tak rádi.“ Helenka nechtěla. Teta jí pobídla. Nasta- víla rty a chtěla utéci, ale kadet utel prvnější. Časně ráno přihnal se zase pošťák. Snesla se na ni kupa políbků A výjev příjezdu s znovu opakoval. Běžela za ní teta, ale uplakaná, a za ní hnala se s křikem a nářkem neustále padající růžová bunda, a přes ni skákal štěkající „Čubaj“. Teta ji usadila do vozu. Helenka ujišťo- vala vzlykajíc, že bez Fanděte umře. Vila svítila bílými spuštěnými žaluziemi. Bylo tak časně! Nový proud slz a strašná bolest u srdce. Umře bez něho. — — — Matinka byla plna radosti ze zdravého vzezření Helenčina. Jen ta přílišná klidnost se jí nelíbila. Ale za několik dní přišla do školy, nové dojmy ji zaplavily — a neumřela bez něho. Za půl roku zapomněla, že plakala pro malého kadeta a skákala rozpustiles ostatními holčičkami ve školním dvoře přes
#20 alto_textblock #20
šňůru.
#21 alto_textblock #21
Šaman.9)
#22 alto_textblock #22
Sibiřská povídka. Napsal Egon von Kapherr. Přel. Kivi Lovec sklepával si sněhový poprašek se šatů. Tak dlouhou jízdu dávno neprodělal — bylo mu, jakoby mu byl někdo zpracoval lýtka knutami. Již před třemi dny opustil Demjansk, přívětivé městečko na Irtyši, zapřáhl oba ve- sele štěkající laiki do provazu, protáhl ho skrz nohy, upevnil vzadu na pásu — a svištěl — hejsa — přes bíle svítící plochy a širokou dra- hou lyžařů hluboce zasněženými lesy. První noc odpočíval v chatrči u velkého jezera, druhou letěl za měsíčního svitu Tajgou. Je tu prý medvědí doupě — nedaleko ves- nice, tak řekli mu ruští zálesáci. Ale starý Ostjak, Semjonka, znal prý jediný místo, kde je doupě. Alexandr Osipov ví, co to znamená. Nebot jen nerad prozradí domorodec úkryt ašniniky. medvěda ... Neboť lidé severu uctívají ašninika, jak ho nazývají, „starého muže se srstí“. Je to šejtan — duch ve zvířecí kůži — a běda tomu, kdo ho urazil! Rusové ho ovšem zastřelí — pravda. Ale jeho duch žije dále a vklouzne do jiné kůže. A pomýšlí na krvavou pomstu... Také starý Ostjak, Semjonka, šaman svého kmene, to ví. Zná duchy tajgy, strašidla řek a jezer. A bojí se „starého muže se srstí“ ... Je tomu dvacet let, co stala se strašná ona událost. Tenkráte vykopali mladí lidé jámy, hluboké, hranaté díry, aby chytali na stopové dráze soby a losy. A past přikryli klestema kol dokola srovnali půdu a očistili od vyházená země. A dlouhé ploty postavili v lese a jenu jam dopřáli průchodu bezstarostně táhnoucí zvěři. A jednoho rána vytáhli a nalezli v jámě ačninika, pána lesa — nabodnutého na špičatý A když se vrátilí domů s koží a masem, tu se třásli starci. A pozvedli nářek a bědování a zpívali smuteční písně. A přinesli smírnou oběť mocnému mrtvému a modlili se k Tru- movi a modlili se k Bolvanovi, světlodárci ... Nadarmo. Krvavě pomstil se bůh. Přišel opět v nové podobě — mnohem větší, mnohem mocnější. A roztrhával krávy a pustošil ohrady a loupil ryby ze sítí a sýpek. A když starý Ostjak Mančim vytáhl se synem, by nakladl na tetřevy na pláni oka, tu se pomstil — — — Vyšel z lesa a uzřel lidi a klusal k nim. „Zachraň se, chlapče“, volal stařec Mančím. „Zachraň se — nebo nás sežere oba.“ — A chlapec běžel jako na křídlech k jurtě. Ale stařec čekal na svůj konec. Pomalu přicházel
#23 alto_textblock #23
kůl.
#24 alto_textblock #24
) Podáváme ukázku z knihy sibiřských a ru- ských povídek „Scheitán“, jejíž autor náleží k ne- četným Němcům, kteří pozorují ruský svět bez předsudku a dovedou jej reprodukovati s pravým uměleckým vkusem. — šaman je tolik jako čaro- dějník, kněz starého hrubého náboženství pohan- ského, kdysi velmi rozšířeného, kterého se dnes přidržují toliko někteří kmenové sibiřští. Ostja- kové. Osťáci, domorodci sibiřského severu, nále- žející k uralské větvi plemene finského. ÚUcetfvají medvěda jako Šejtana. t. j. boha a když je za- bit, přinášejí mu smírné oběti