ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1ec8e9e0-7596-11dc-8fa5-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 49
#1 alto_textblock #1
0 ele
#2 alto_textblock #2
1. března 1909.
#3 alto_textblock #3
s00t
#4 alto_textblock #4
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 60.
#5 alto_textblock #5
šMle je
#6 alto_textblock #6
n
#7 alto_textblock #7
Strana 9.
#8 alto_textblock #8
Loučení Svatopluka Čecha
#9 alto_textblock #9
(Dle jeho „Lešetínského kováře“.)
#10 alto_textblock #10
Řipu.
#11 alto_textblock #11
Ještě jen jednou pojd. k hrobu mne doprovod přitul se ke mně blíž, ó vlasti má.
#12 alto_textblock #12
Ztratíš mne za krátko mé drahé poupátko, nenajdeš na věky; Bůh mne volá! Ruku svou podej mi v rakvi mne obejmi, už tebe v náručí nebudu brát!
#13 alto_textblock #13
Ještě dnes naposle patříš v můj shaslý hled; nech se mi zulíbat na tisíckrát!
#14 alto_textblock #14
S Bohem, ty okolí v tom Labském údolí, ty moje chaloupko pod jabloní!
#15 alto_textblock #15
Zvonil tam vesele můj rým jak z ocele. nikdy už nikomu nezazvoní: Až slunce uhasne v té Troji překrásné, zkad jsem tě, má Praho, vídal tak rád: večer po západě, svatý Vyšehrade, budu již v tvé zemi na věky spát! Vltavou, po stráni soumrak se uklání do smutku se halí louka i les.
#16 alto_textblock #16
e
#17 alto_textblock #17
Nikdy mi nezněly, vy pražské kostely, zvony s vás truchlivě tak jako dnes!
#18 alto_textblock #18
i
#19 alto_textblock #19
Dr. Aug. Nevšímal.
#20 alto_textblock #20
Věčný klid pěveůml
#21 alto_textblock #21
Nenadálý, zdrcující skon Svatopluka Čecha všem srdcím českým tak drahého! Kdo z nás nezaplakal v duši svě pláčem bolestným, byť i slzy z oči netryskaly? Tak náhle, neočekávaně dotkla se Moran posvěcených těch skrání, odňala nám veliké to- zlaté, nejčistší srdce české A v zápěti vynořila se otázka: kferak po- chovati hluboké to srdce, kterak ustlati veli kému tomu samotáři k věčnému odpočinku Kam uložiti bělovlasou jeho hlavu? Objevilo se, že tu jest ve zřízeních našich jistá mezera. Ba, objevilo se to již, když na vždy odešel Julius Zeyer. Památce i poctě i věčnému spánku a klidu posvěcených pěvců takových nevyhovuje posu žádný z posavadních způsobů. Zdá se mi, že není pro ně místa anive vlhkých neprodyšných a nepřístupných sklepe ních kamenných pyramid, ani na našich velko městských hřbilovech, v těchto bludištích tlačenicích mrivých. Nedostává se nám na ně půdy. Rozšiřte jakkoli, pokud obmezené hranice dovolí, a za několik let nastává stará tiseň. Hovoří se o hrobech na »věčné časy« za- koupených. Zdali lze hovořiti o takových věč- ných hrobech v naší době, za stálého vyrůstání města, za stálých útoků překotného života na poslední útulky mrtvých? Kolik jenom za naší paměti bylo zrušeno hřbitovů? Kolikráte byly vyrušeny zůstatky ne božtlků z posledního odpočinku, kosti přenášeny ze hřbitova na hrbitov? A je-li kde »věčný« takový hrob — jaké zmítání a stále střídání kolem něho, kteraks v několika letech mění celá scenerie? A jsou jistě dny výroční, zasvěcené památee mrtvých, kdy se hřbitovy velkoměstské podobaj spíše tržišti než hřbitovům. Spiše rejdištím »ná rodních slavností«, než klidným útulkům drahých životem znavených, smrti nám odervaných bytostí Avšak aspoň hrdinové národní, pěvci, je jichž srdce bila jen pro rodnou půdu a pro lid oživující a vzdělávající půdu tu — pěvci posvě- cení, kteří božskou jiskru v prsou dřímající nítil jen pro národ svůj a jeho byt, jejichž srdee vy- hořela svatým plápolem za dobro národa — tito pěvci měli by asp ň po životní pouti spočinout v prsti nedotýkané všedním překotem. Měli by sníti věčný svůj sen v hájich nepodrobených věčným změnám, úpravám a regulacím. Dotkl jsem se již té věci, když prvý v ka menné, nepřístupné a nehostinné sklepení pod- zemní byl vložen Julius Zeyer, v únoru 1901 »Kdesi na vrcholu památného Řipu, kdest na temeni tatranského velikána, blíže paprskům slunečným a v křišťálovém vzduchu, kde zní nevystihlá píseň věčného vání, kde dují a hřměj rozpoutané vichřice, kde obletují orlové a kam nedoniká šum a skřek hamižného všedního ži- vota mravenčího — tam, blízek nejvelkolepěj- ším zjevům přírody byl by snil Julius Zeyen dumavý, hluboký svůj a v životě nedosněný sen . . .« A neukládáme-liž tedy Svatoplukem Čechem v půdu hřbitovní hlavu plnou velikých, bolest- ných a nedosněných snův? Nenoříme-li v půdu hrbitova největší srdce básnické, jské kdy pro vlast a lid svůj bilo? Nemáme Tater, ale máme Řip.
#22 alto_textblock #22
A bylo v posledních dnech vzpomenuto kterak veliký náš Svatopluk o pohřbu Riegrově pronesl, že by náš Slavin měl státi na temen Posvěcený básník ten, veliký i v skromno sti své, nepsmatovavší nikdy na sebe sama, ne učinil žádného ustanovení o vlastní osobě. Ale jeho slova, jimiž jistě myslil na jiné a ne n sebe, neměla by upadnouti v zapomenutí. Máme Řip ! Je majetkem českého šlechtice. Český šlechtic, jeden z nemnoha, který jistě osvědčil nejednou lásku svoji k této zemi, která je vlastí jeho a byla vlastí Čechovou. Tento kavalír, doufám, nekladl by žádných překážek. aby na temeni Řipu, na němž stojí starobylá, památná kaple svatojírská, obehnáno bylo ku půdy zdí, a do této půdy, posvěcené starými pověstmi a milované všemi Čechy aby byli po- hřbíváni hrdinové ducha, praví bojovníci boží pěvci lidu svého. O, netřeba tam stavěti nádherných Slavínů Veliká ta homole, vévodící širému obzoru, zá dumčivý, snivý Řip sám je Slavínem dokonalým Jen šumný háj budiž ozdobou místa, vy mezeného postednímu odpočinku bohatýrů ducha a pod ševelivé koruny stromů, šeptajících ne konečnou píseň mrtvým v zasvěcené půdě dřl majícím, klaďme drahé věštce své, kteří každou krůpějí srdce svého žili jen pro lid, z něhož byli vzešli A v těchto výšinách, na temeni tesklivého s mračny snoubícího se Řipu budou v pravdě spočívati u věčném a nerušeném klidu. Fpsilon.
#23 alto_textblock #23
Sněženky.
#24 alto_textblock #24
Vzpomínka na Svatopluka Čecha.
#25 alto_textblock #25
Píše Jindra Flajšhansová.
#26 alto_textblock #26
Byla jsem sama s mrtvým básníkem . .. Pro slzy neviděla jsem okamžik nic, než vše to truchlivě černé, jež vyslovovalo hluboký bol a smutek: černou pokrývku s třásněmi, na níž spočívala černá rakev, nedaleko černý z rakve příkrov. Smutné ticho ve svatyní mrtvého rušen bylo jen tikotem hodin. Když jsem se poněkud vzpamatovala, uvě- domila jsem si, že mohu býti každým okamži- kem vyrušena a že jsem přišla, abych posledn spatřila tu išlechtilou, vzácnou tvář, jež nám vždy jen s vlídným úsměvem vstřic přicházela. Pohlédla jsem do rakve. Hlava a prsa zastřen byla bílou rouškou — u nohou několik kytičel s konvalinkami, komeliemi a růžemi. A já ne- přinesla s sebou poprvé jediného kvítku, jejž tolik miloval!. Tak raněni jsme byli v poledne zprávou, jež nás ohromila. Nemyslila jsem n nic, než abych drahého básníka ještě jednou spatřila. A spatřila jseml U vědomi bezpečné samsty sejmula jsem roušku s hlavy a prsou a prožila okamžik bolne radosti a překvapení, jež se žádnými slovy vy- ličiti nedá. I v největším bolu může zablesknouti paprsek blaha, jenž balsamem působí do smut- né, raněné duše. Když se totiž zrak nůj odtrhl od té krásné, vážné, bojem smrtelným neporu- šeně tváře — svezl se k rukám, jež složeny na prsou držely kříž s Kristem a kytičku sně- ženek s fialkami, s nimiž jsme v pátek posledně k narozeninám šli blahopřát. Měl tedy přece „moje“ květy, jichž jsem nepřinesla, v svych drahých, studených rukou. Věděla jsem vždy, že nejnádhernější kytice nejsou básníku tak mily, jako jednoduché, skromné kytičky jarní, k nimž jsen. přivázala kočičky jako první jara pozdrav. O drahý, nejvzácnější, nejšlechetnější! Kdy bych byla v pátek tušila z kvítků vážíe skrom nou kytičku, že poslední to lásky důkaz je. tu slzu za slzou bych do každého kvítku byla vplakala, by v těsnu rakve Tebe svlažila a Ty ucítil, kdo Tebe měl tak rád! Však — Ty's t věděl! Od prvé chvíle, kdy v Obříství Jsi cestu Ouporem nám ukazoval k Mělníku, nám šťast- nou cestu přeje až ke dni významnému, k jehož oslavě se dlouho před tím s celýn národem i naše srdce s touhou chystala. Mé děti s králem Ječminkem tak srostly časem, že pýval ranní pisní i večerní jich ukolébavkou. Jak těšily se, až jej Tobě přednesou! A šťastný, dokonale šťastný byl ten den, jenž skončil pro nás tak. jak svátek rodinný — Ječmínek zlíbal očka k spánku dětem mým. V pátek poslední jsem květy Tobě vázala Že poslední? O, nikoli. K těm reliquiím: líst- kům, pečetím a obálkám, jež s pietou jsem všechny chovala, jest u nás obraz Tvůj a dar — Tvé „Písně otroka“. Vše rok co rok v den naro zenin Tvých pod obrazem Tvým jak na oitá srovnám a květ ten bilý, slzou zrosený Ti poví že Jsi stále živ, že Ječmínek Tvůj naší písn je a naše květy — Tvoje „sněženky“ — jarní pozdrav od nás donesou až Tam, zkad duch Tvůj k nám se s láskou dívat bude na dů kazy té vroucí, vděčné, věčné vzpomínky.
#27 alto_textblock #27
Za dva roky . .. (Od jubilea ke hrobu.) —— i
#28 alto_textblock #28
Byl den šedesátých narozenin Čechových hlučný a slavný. Básník, vyrušen ze svého klidu, s rozpa- čitostí a skromností jen jemu vlastní přijímal ódy a hymny denního tisku, závěje gratulačních přípisů a návštěvy známých i neznámých. Mezi posledními byl novinář. ee Přišel, aby s mistrem pohovořil několik slov a užil jich pro svůj list, neboť v slavnost ních dnech zajímalo vše, cokoliv týkalo se dra- n hého Čecha. Novinář, jako řada jiných, dříve hledal básníka ve vile jeho »Havrance« v Troji a te- prve po informaci, že v zimních měsfcích mešká Sv. Čech v městském bytu, nedaleko výstavište v Šimáčkově ulici, zašel sem. V druhém patře, kde prostá tabulka sdělo vala, že zde básník bydlí, uveden byl do úlul ného, přijímacího pokoje. Nebylo tam nikoho; jen vůně fialek pro zrazovala, že před chvílí byla tu návštěva, jež přinesla básníkovi vonná kvítka. V brzku Svatopluk Čech vešel.
#29 alto_textblock #29
»Domníval jsem se,« pravil po sdělen účelu návštěvy, »že šedesátka má mine beze všeho hluku. A jak vidím, oni mě mají lidé přece rádi. A to vy novináři jste mi uchystal takové vzbouření.« Ujistili jsme básníka, že bylo pro český tisk nejradostnější povinností zastaviti se u mety šedesátky články, které jsou jen výrazem za sloužené, všeobecné úcty k jubiláru a dodali, že nebýti ani toho, jistě by výroční den narozenin znamenal vyrušení básníka z obvyklého klidu. »0, už znamená!« připomenul. »Ranní poštou dostal jsem tolik dopisů, jako jindy z celý rok. Od známých i neznámých . .. Ale abych pravdu mluvil, nejvíce mě těší přípisy od těch, jež neznám. — — Vyslovili jsme prosbu shlédnouti pracovnu Čechovu. Usmál se svým měkkým, libezným způsobem. »Ani si ji nepřejte vidět! Vypadá to tam jako u studenta a zvláště dnes, kdy jsou všude rozloženy došlé dopisy. Chcete-li však mermo- mocí ... budiž . . . ale nesmíte se smát,až uvidite to hospodářství. Na »Havránce« mám to trochu lepší.« Pracovna básníkova byl světlý, dvouokenn pokojik do tiché, holešovické ulice obrácený s přivětivou, jednoduchou malbou. Prozrazoval na první pohled, že poznámka o studentském pokoji skulečně byla trefná! V pestrém neladu rozhozeno bylo na dosti jednoduchěm stolku ně kolik knib, něco novin, půlarchů papírů, držá tek, tužek, pak kalamář, miska na popel a ně kolik papírových špiček na doutníky. Tenkráte zdravý ještě Svatopluk Čech byl dosti vášnivým kuřákem, ač polevil ve volbě doutníků, vybíraje lehčí druhy, dokonce i bez nikotinu — rositas. Prostota oslatního zařízení „zimní pra covny“ Čechovy byla až dojemná. Obyčejně Tuskula velkých duchů honosí se velikou kniho vnou, spoustou obrazů, ozdobných předmětů příkras. Ale v dílně Čechově u jedné stěny krčila se jen zcela malá, příruční knihovnička ve které bylo vedle Otlova slovníku několik pás- níků německých a Herrmannovy črty „Droba lidé“. U jiné stěny souměrně postaveny byly dve skříně, šatník a prádelník; na jedné z nich prostá, sludentská lampa. A u stolu stála jedina rákosová židle . .. „Vidíte, že bydlím jako starý student! A spím — na skládací posteli. To bylo celé zařízení pracovny básník jenž odtud rozdával nepřebrané poklady svého vznešeného ducha! Ale odevšad svítila milounká čistota, spo kojenost a tiché štěsti básníkovo.
#30 alto_textblock #30
— —
#31 alto_textblock #31
Ještě dvě zimy strávil tu básník od on
#32 alto_textblock #32
doby- Loňskou a letošní. .. Žádná z nich nebyla však už tak klidná a spokojená jako ona v jubilejním Jeho roce . . Nedlouho po oslavách šedesátky počal churavěti vlastně vážně onemoeněl. A nikdo z nás, kteř jsme kolem Něho chodili, netušil, že stůne k smrii. Znova ročily se Jeho narozeniny, dvaašede s5té, pak uplynuly ještě tři dny a aadešla osudná neděle, dnes týden... A v pozdním večeru na- jednou jako ohromivá zvěsí rozneslo se Prahou neuvěřitelné „Svatopluk Čech zemřel“ Po dvou letech, do sesmutnělého bytu opě přišel onen novinář. Zase vešel do přijímacího pokoje a zase vůně květů zavanula mu vstřic ... Ale nebyl to až vůně kvíti půsníkovi pro potěchu, pro ra- dost očí... bylo to kvítí, které oči Jeho už ne- spatřily, kvíti do rakve — — A dvéře vedlejšího pokoje se už neotevřely jako tehdá . .. Svata pluk jimi nevešel .. Odpočíval té chvíle již v černé rakvi, v pro střed pracovny, s vychladlou lící, pobledlé zu na prsou skřížené. Oči Jeho obestřela věčná tma —. .— A ednikud nosvítila již spokojenost a tiché štěstí básníkovo... se všech stran zíral hluboký těžký smutek. Jaká bolestná změna za dva rokyí T
#33 alto_textblock #33
Památce Svatopluka Čecha.
#34 alto_textblock #34
— vše zaniká mi v pustěm víru — vidim slunce jen — tem vacházi rudě — já hasnu navždy — hasnu v míru neb kdo žil jsem, na té zmirám půdě!- Lešetinský kovál
#35 alto_textblock #35
lnd
#36 alto_textblock #36
Opět noří se ve smutek lid český, opět za stírá v bolu tvář svoji genius českého národa Svatopluk Čech rozežehnal se s životem! Jest snad mezi námi někdo, jenž by se ještě tázal: Kdo byl Svatopluk Čech? A je-li nechť slyší odpověď poctivého, spravedlivého soudu: Jedním z největších mužů a nejryzejšíel charakterů, jež vlast naše kdy zrodila, byl bás ník a spisovatel náš Svatopluk Čech. Celý národ český ve všech svých stranách stavech a vrstvách truchlí nyní nad jeho úmrtlm. Svatopluk Čech zemřel, ale duch jeho, pa mátka jeho bude žíti v českém národě, doku tento sám bude žiti. Jest zajisté nemnoho mužů, kteři by svoj- činností, svým působením a svými mistřovský mi v pravdě nesmrtelnými pracemi tak hluboce mocně byli vnikli do duše a srdce českého lidu jako Svatopluk Čech. Není také ani mezi předními našimi tvůrě mi duchy mnoho těch, kteří by duševní statel českého národa tak velkolepě byli obohatili, jak Svalopluk Čech. A není také ani mezi nejzásluž nějšími předáky našeho osvětového snažení mno ho mužů, kteří by celou bytostí svojí, vším eí těním a celým životem svým tak byli srostl s duší, povahou a s životem českého národn jako Svatopluk Čoch. Svatopluk Čech byl veliký básník, velik umělec a také veliký Čech. Snad nikdy ještě neměl u nás nikdo tak připadného, po otelcl zděděného jména, jako náš Svatopluk. Svatoplul Čech byl Čechem celou svojí bytostí, každým svým pomyslem a každým tepem svého věrného srdce. Jeho veliký, obdivuhodný talent, jeho zářící duch vyrostl jako nádherný květ přím z duše českého lidu. Proto byl Svatopluk Čeel *) Slova smutečního listu, který při dnešní pohřbu bude rozdáván.
#37 alto_textblock #37
věčněi
#38 alto_textblock #38
básníkem v plném, nejkrasším smyslu českým Svatopluk Čech byl také básníkem opravdu B hem nadaným. Jeho básnická díla jsou ve svém souboru drahocenným pokladem hlubokých zářivých myšlenek, pokladem vznešených ušlechtilých zásad a popudů, pokladem ryzí jasné moudrosti, jsou daleko sálající výhní vln steneckého citu a snažení, křišťálovým proudem čisté lidskosti, bohatou galerií skvostných obra zů a celým jakýmsi světem dějů něžných a le pých, jímavých a tklivých, mohutných a úchval ných. Svatopluk Čech byl velmistrem českéh verše a také v novázané řeči rozmilým vyprn- vovatelem, jehož vážné i veselé, drobné i větš práce jsou vzácnou pochoutkou každému, kde pro krásnou četbu smysl si zachovali. Svatopluk Čech byl velkým mistrem slohu a získal si neocenitelnou zásluhu o zdokonalení zušlechtění a vybroušení českého spisovného ja- zyka ve formě veršové i prosté. Jako pak byi Svatopluk Čech Čechem veskrze ryzím, tak je i mluva jeho spisů při vší ohebnosti, hladkosti barvitosti a výraznosti češtinou naprosto ryz a jazykem přímo vzorným. V Čechově tvorbě opráží se jako ve zlatém zrcadle duch ryze český, obráží se duše nepo rušeného českého lidu, v jeho mluvě pak roze stírá plnou svoji nádheru krásný jazyk český naše klasická a přece všeho časového vývoje sehopná čeština. Svatopluk Čech byl velkým, v pravdě apo štolským spisovatelem českým. Genius českého národa učinil jej jedním z předních svojích čin telů a borců. Svatopluk Čech osvojil si v mládí příprovu pro občanský život, jakéž zákon a společenský řád žádají. On vyzbrojil se studiem a zkouška mi pro praktické zaměstnání, stal se znamenitým právníkem a mohl ra této dráze dosíci hojně po zemských statků i hodností. Ale on pohrdl dary jež společenský život svým vyvolencům přináší on zřekl se občanského postupu s kynoucím blahobytem a, poslušen hlasu svého srdce, roz hodl se pro život evangelické takřka prostoty a zasvětil všechno nadání své a všechny sii svoje výhradně práci na povznesení českého pí semnictví, kteréž je chloubou našeho národas spolu nejvyšším důkazem jeho rovnocennost s ostatními vzdělanými národy. Svatopluk Čech byl opravdu apoštolským pracovníkem na kulturní roli naší národní; o zhrdl nejenom vším blahobytem a ziskem, an zřekl se — ve stálé národní práci — také blahu rodinného života. Svatopluk Čech byl nejenom velkým básní- kem a Čechem, nýbrž také velkým člověkem. Velkým člověkem proto, že byl prost všech obecně lidských vášní a prost všeliké i sebe menší úhony a také prost všech i sebe menšíei slabostí, jež mravní cenu člověka stlačují. Svato pluk Čech byl vtělená takřka nezištnost, oběta vost a láska k bližnímu. Dobrota jeho srdce ne znala mezi. Sobectví nemělo k němu přístupu v žádné podobě a nepřízeň nebo řevnivost byly mu pocity naprosto cizími. Jeho skromnost pal byla tak veliká, že mu od jeho přátel a ctitel až za slabost ne-li chybu byla přičitána. A přeee to byla ctnost, ctnost velká a vzácná! Svatopluk Čech, muž velkolepého, obecně uznaného n dáni, muž velkého, všestranného vzdělání, muž bystrého ducha a břitké soudnosti, muž od všech ctěný, pásník a umělec daleko široko sla- vený — a přece člověk tak skromný, žes zdálo, jakoby si ani nebyl, ba ani nechtěl vědom býti svojí hodnoty! V této skromnosti odmítn všechna vyznamenání a všechny mu nabízen pocty. Zil v ústraní, skromně a tiše, jenom svoj tvorbě, jenom svojím ideálům, jenom svojí ne obsáhlé lásce k českému lidu. Svatoplukovi Čechovi byla práce na osvě tovém poli českého národa jediným povoláním. jediným úkolem, jediným cílem a jediným obsa- hem života. On znal jenom poslání, pro něž je. určil onen „Neznámý“, k němuž se nesly jeho „modiitby“, on znal jenom službu a práci pr čest, blaho a slávu svého milovaného lidu. Proto také truchlí pro něj, proto oslavuje jeho památku a proto zachová jej tento český lid po všechen čas ve svojí lásce, proto bude český národ žehnati památce Svatopluka Čecha
#39 alto_textblock #39
Různé zprávy.
#40 alto_textblock #40
= Svatá hora na ostrově Bali. Lednový sešil „Aardrijskjonding Geneelschap“ obsahuje zprávu in- dického živnostenského inspektora Nieuwenkampa výstupu na sopku Batur na ostrově Bali, kterou tamn obyvatelé uclívají jako svatou horu. Inspektor vy- pravuje: „Když jsme počali stoupati po proudu ávy u něhož leži vesnička Batur, všechno obyvatelstv uprchlo. Všichni stáli na nejvyšším pahorku u obc a dívali se za námi. Co se stane? Osměli se oni dva věloši skulečně vystoupiti na horu Batur? Něc takového se jaště nestalo a nikdo z Baliů by s zajisté neodvážil vstoupiti do svatyně mocného boh jenž tam nahoře v plamenech trůní. Před 45 lety měli tu smělost dva muži, ale neušli zasloužené mu trestu. V polovici cesty spadly s nebe ohnivé k- meny, jeden z odvážlivců zemřel druhého dne ná- sledkem popálenin, druhý sešílel hrůzou a zemřel za několik neděl. Vyprávěl nám to vesnický učilel z Bandschuningu, který, pokud nebyl tak stár, pu- toval každého roku ke chrámu u vesnice Baturu. aby přinesl oběti, jak činívají mnozí zbožní lid z celého ostrova Bali. Později jsme slyšeli, že ná ouho s pahorku pozorovali, poněvadž se naše velk bílé klobouky a oděvy od hory dobře odrážely. P jsme náhle zmizeli — zašli jsme za vysoký okra kráteru — a nyní bylo všem jasno, že se nám do- stalo zasloužené odplaty: Uražené božstvo nás na- padlo a hodile nás do ohně. Tam budeme hořeti věč- ně.“ Nieuwenkamp podává ve svém článku také obra hlavního kráteru Baturu a mapu sopky i jejího poho s proudy lávy a vesnicí na úpati těchto proudů. = Divný svatý. Venkovské obyvatelstvo z Gi nose v italské provincii Leoce jest značně vzrušeno Před několika dny objevil se v městečku podivný mut zanedbaného zevnějšku s rozcuchaným vousem a vla- sem, ne nepodobný opici. Vydával se za svatého, od- volával se na svůj prorocký dar a brzy hrnulo se po- věrčivé obyvatelstvo v zástupech k hostinci, v něm se podivný svalý ubytoval. Když jej pak hostinský prosil, aby si nalezl jiný byt, odešel s úsměvem usadil se v romantické jeskyni nedaleko města. Lišu přicházelo k němu vždy více, každý chtěl svatéh muže viděti, s ním mluviti a vyžádati si jeho rady Nával byl konečně tak veliký, že musily zakročiti úřady a ke vchodu jeskyně postavení dva karabinníci Podivný světec živí se bylinami a gořínky a pokuc ho návštěvníci nevyrušují, tráví čas na modlitbách kleče celé hodiny na tvrdé skále. Úřady, jež se ob- vaí výtržností fanatických obdivovatelů tohoto pro reka, chtějí jej z krajiny odstraniti, ale již dnes zdi
#41 alto_textblock #41
se býti nebezpečným omezovati svobodu slarocha neboť lid jest pevně přesvědčen o jeho hožském po- slání a sotva si dá svého prorcka dobrovolně vzíti- = Odtučňovací kura carevny. Z Petrohradu se sděluje: V nejbližší době hodlá se carevna s dětmi odebrati na jih. Cestu podnikne za účelem zolavení poněvadž se cílí odtučňovací kurou tělesně velmni seslabenou. Její přání, býti štíhlou, způsobilo vůbe dvorním lékařům mnoho starostí a obtíží, neboť ne- odvažují se odporovati její vůli a s druhé strany se obávají nepříznivých následků každého odtučňova- cího prostředku na nepříliš silnou konstitucí carevny. Carevna zvolila system, jenž se před několika lety dostal do módy a jehož se přidržuje většína dam ze společnosti. Poživá totiž k snídaní čistý čaj bez pečiva, při obědě žádnou polévku, žádný nápoj, žád- ný chléb a jen několik gramů masa. Při jíle stojí na stole pověstné přiruční vážky, na nichž se určí váha každého pokrmu. Dříve carevna po jídle často až do večera spávala, nyní však upustila také o toheto zvyku. Náhlý přechod od obvyklého způsobu života k těmto asketickým zásadám měl za následek sice zmenšení objemu v pasu na žádoucí míru, ale jak při podobných kurách bývá, účinkoval nepříznivě na zdravotní stav carevny, Hodlá-li na jihu hledati skulečně jen zdraví, snad se brzy opět zotaví, ale musí se vzdáti ženské ješitnosli. = Zámek Waltera Scotta se pronajme. V angli- ckých listech oznamuje se inserátem, že se pronajme zámek v Abbotsfordu, známé sídlo Waltera Scolta, i s nábytkem, rybolovem ve Tweedu a honitbou rozloze 1300 akrů, jež sama stojí za 4000 korun rečně. Nynější majitelkou Abbotsfordu jest Mrs. Max- well Seoltová, jež napsala několik knih o význam zámku v životě velkého básníka a pokladech básní- kem zde shromážděných. Scottova knihovna a jeho sbírky jsou vystaveny v pěti ze čtyřiceti místnoste zámku a jsou mnohými ctiteli básníkovými horlivě navštěvovány. Více než 8000 osob tam ročně putuje, čímž se dosáhne příjmu přes 8000 korun = První souboj Gabriela d'Annunzie vynáší z zapomenutí Michelolti v „Momento“. V domě měst- ského starosty v Castellamare Adriatico seznámil se mladý ďAnnunzio s vydavatelem politického týden- níku „Abrurzo“, vycházejícího v Chieti. Mladý básník učinil za hovoru několik poznámek, které žurnalistu popudily a následující neděli objevil se v „Abruzze posměšný článek, jenž způsobil mnoho smíchu D'Annunzio poslal k vydavateli dva svědky, vyzván bylo přijato a žurnalista navrhl souboj na pistole. Ale protivné straně zdála se pisťole přece poněkud ne- bezpečnou. Po dlouhém vyjednávání shodli se na šavlích. Souboj poskytl zvláštní divadlo. Přes svůj ohromně veliký límec a velice tuho naškrobenou ko- šili, která jako pancíř chránila hořejší čásť těla básní- kova, byl čAnnunzio dvakrát, ovšem jen velmi lehce. zasažen. Druhá rána dotkla se žíly na čele a vytry- skující krev dodávala lehkému zranění vzhledu ne- bozpečné rány. Básníkův sekundant Scarfoglio křičel jako posedlý, že mu zavrazdili přítele. Potom však jel d'Annunzio se svými přáteli v olovřeném voze všemi ulicemi chietskými s pýchou dvacetiletého mla- díka, jenž právě přestál svůj první souboj. = Problem manželství rozlešen. Policejní soudce v městě Newarku ve státě New- Jersey prohlásil v pro- cesu o rozvod, že jest povinností každého manžela mýti talíře a vomáhati při čistění v domácnosti. Dl všeho myje tento kadi doma talíře, loupá brambory natírá podlahu, hádá se služkami a pokud možno také krmí děli. Ubohý muž, manžel a otec = Historie slečny Adamovičovy. Zajímavým pří- padem svedení bude se za nedlouho zabývati okresní soud ve vídeňském Joselově. Jde o žalobu, kterou podala bývalá berečka Augusta Adamovičova, sestra první manželky Leopolda Wölflinga, na ministerskéh konceptního úřadníka. Slečna Adamovičova udává, ž ministerského úřadníka poznala koncem května 1903 ve Vídni a po krátké známosti slíbil prý jí manželství. Teprve v srpnu roku 1904 došlo k milostnému po- měru, jenž trval až do podzima roku 1906. Tehdy pí. jala slečna Adamovičova engagement jako zpěvačkaa tanečnice v Teplicích. Korespondence se ženichem brzy po jejím odchodu z Vídně uvázla a když s v létě roku 1907 opět vrátila do Vídně, potkala je na ulici v průvodu dámy a pátráním zvěděla, že se zatím oženil. Následkem toho došlo k žalobě. Obvi- něný doznává slib manželství, prohlašuje však, že byl dán teprve na podzim roku 1905, tedy v době kdy jeho styky s žalobkyní byly již dávno intimní. Kromě toho prý jest žaloba promlčena, zvláště vzhledem k tomu, že slečna Adamovičova jej sama opustila. V procesu bude prý vyslechnuta jako svěd kyně také sestra žalobkyně, Vilemína Wölflingová
#42 alto_textblock #42
Pozvání ku předplacení na měsíc březen XXXXVIII. ročníku
#43 alto_textblock #43
NARODNÍCE LISrU.
#44 alto_textblock #44
Na „Národní Listy“ ranní a odpolední předplácí se v Praze v administrac: na měsíc . na čtvrt leta s d ojí donáškour na měsíc. na čtvrt leta Ve ilálkách pražských: na měsíc. .. Jednotlivá čísla ranní prodávají se za „ odpol. „ „ Ve filřálkách venkovskýcl s dvojí zásilkou: s jedncu zásilkou: na měsíc. . . 3 K 20 h . . 3 K 80h na čtvrt leta . 9 K 60 h . . 11 K 40 h 10h Jednotlivá čísla ranní prodávají se z 3h „ odpol. „ „ Na venek poštoui v Rako sko-Uhersku: na měsíc . . . . . . . . . 3 K 20h na čtvrt leta . . . . . . . 9 K 60 h s dvoji zásilkou: na měsíc . . . . . . . . . 3 K 80 h na čtvrt leta . . . . . . . 11 K 40 h Dále předplácí se čtvrtletně s jednou zásilkou: do Německa . . . . 12k do Ameriky, Francie, Švýcarska, Italie, Belgie, Turecka, An- glie, na Černou Ho- rů, do Bulharska Rumunska, Rusk a do Srbska .. jakož i do zemí nále- žejících světovému spolku pošt. odd. B. . . . . 21 Předplatiti se lze každým dnem, avšak předplatné zakončiti musí po- sledním dnem v měsíci. Předplacení na odpolední vydání zvlášt se nepřijimá. P. t. pání předplatitelé, kteří jsou účastníky che- kového a clearingového řízení c. k. poštovní spo- řitelny, mohou předplatné zapraviti tímto řízením na čís. 21.425.
#45 alto_textblock #45
2 K 6
#46 alto_textblock #46
2 K 50h 7 K 50
#47 alto_textblock #47
2 K 30h 8h 2h
#48 alto_textblock #48
. . . . 13 K 80
#49 alto_textblock #49
Administrace „Národních Listi v Praze, Marianská ul. č. 9s0 UI. sn