#1
alto_textblock
#1
1903.
#2
alto_textblock
#2
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80 h
#3
alto_textblock
#3
NARUDNÍ
#4
alto_textblock
#4
V Praze, ve středu dne 27. května.
#6
alto_textblock
#6
K číslu 144.
čislo v Praze za 2n
a na venkově za 3
#7
alto_textblock
#7
Předplacení
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
#8
alto_textblock
#8
Telefonické zprávy „Nár. Listů.“
Z parlamentu
Z Vídně, 27. května. Plenum posla-
necké sněmovny má prázdniny, o kterých
praví žertem, ale pravdou jeden list, že stu
denti středoškolští jich tatíkům záviděti mo-
hou jich délku. Oba výbory, kterým při-
kázány jsou záležitosti vyrovnací, ještě
pracují.
Když včera dr. Körber skončil svou
nešťastnou řeč o poměrech chorvat-
ských proti Chorvatům a pro hr.
Khuen-Hédervara, několik lidí na
levici mělo smutnou odvahu mu tleskati,
zejmena poslanec Glöckner, který byl
včera nějak ve zvláštní míře, pak Albrecht
a Dobernig a několik málo soudruhů. Ve
zprávách officiosních listů praví se lživě, že
jnásledoval dlouho trvající a bouřlivý potlesk.
Jenom málo rukou se hnulo. Mu-
síme však konstatovati rádi, že ani tento
skromný souhlas není sdílen novinami levice.
Jenom officiosové z povinno-
sti vzdávají souhlas chefu vlády. Jediná
»Zeit« má však odvahu, pověděti dru. Kör-
brovi pravdu a říci, že včerejším svým vy-
konem ránu nezacelil, nýbrž rozjitřil.
Kdo posuzuje situaci, jak se jeví po
skončeném zasedání jarním, jest nucen při-
hlednouti na smýšlení v táboře polskéma
ivlašském. Jest veřejným tajemstvím, že mezi
vládou a haličskopolskou delegací nedocíleno
dosud kompromisu ve příčině terminu pro
sestátnění Severní dráhy.
Bylo včera vypravováno v kuloarech.
že polská excellence před několika dny řekla
dru. Körbrovi: »Pane ministerský předsedo,
jest pochybenou taktikou, že v otázkách ná-
rodních všechen svůj postup učinil jste zá-
vislým na souhlasu Němců; že však na něm
činíte závislým také postup ve vě-
cech hospodářských a finančních,
to jsou poméry nesnesitelné a my
Poláci nejsme ochotni je dále
snašeti.« Bylo dále vypravováno ve sně-
movně, že dávno již nebylo tak prudkého
irredentistického ruchu v království
italském. Příčinou jest chování se
Němců v Inšpruku, zvláště pak pro-
hlášení ministra dra. Hartla, že k vůli
německo-nacionálním buršákům přeloží vlaš-
ské přednášky z inšprucké university jinam.
#9
alto_textblock
#9
Onehdy z bursy byla přinesena do sně-
movny nejnovější kletba. Zní: »Abys byl ra-
kouským předsedou ministerstva a musil
vládnouti s německými stranami levice !«
Skutečně nemohl stihnouti horší osud dra.
Körbra, než býti odkázán na tyto. Dva její
členové Dobernig a Lemisch pronesli
se o svém poměru k němu způsobem nikoliv
jakoby byli stranou vládní, stranou, před
kterou bylo kapitulováno, nýbrž stranou zná-
silněnou. Poslanec Dobernig žádal, aby měli
Němci s korunou více styků, jinými
slovy: aby měli hodně ministrů. Potom chtěl,
aby odloučily se Halič a Bukovina
za tím účelem, aby prý mohli Němci klidně
žíti v části Rakouska, které by zůstalo po
odloučení obou území; jinými slovy: a by
mohli snáze potlačovati Čechy
a Slovince, jsouce prosti Poláků.
Pokud se tkne vyrovnání, pan Dobernig
řekl, že nemohou Němci hlasovati
pro ně, nebude-li vyhověno národním postu-
látům jejich a že také obstrukce Němcův
tom případě bude odůvodněna. Věru, dr.
Körbrovi člověk takových přátel záviděti ne-
může!
Nechuť jest pociťována zároveň proti
tomu, aby vlašské právnické před-
nášky přeloženy byly buď do Ce-
lovce anebo Běláku. Bylo praveno,
že Němci nemají žádné příčiny Vlachům po-
volovati ve věcech kulturních, poněvadž Vla-
chové navzájem nechovají se dle toho
k Němcům ve věcech národních. Ostatně prý
Němci nejsou povolní, činiti koncese ostat-
ním národům rakouským. Pánové Dobernig
a Lemisch zapomněli však, že nebude vždycky
dr. Körber a jeho system, podle kterého ne-
smí se státi v tomto státě nic, k čemu by
nedali páni německé strany své placet a že
mohou se časem státi také věci bez Němců
a proti Němcům, jako se již staly.
Štyrskohradecká »Tagespost« ozna-
muje, že ministr vyučování dr. Hartel
k dotazu poslance Doberniga prohlásil, že
vláda nemá úmyslu přenésti vlašské
přednášky do některého ze vzpomenutých
měst. Zdá se, že dr. Hartel oběma pánům
řekl, co tito slyšeti chtěli.
Čechy a uherská mouka.
Z Pešti. 27. května. Ve sněmovně
poslanecké podá dnes vládní poslanec Ne-
#10
alto_textblock
#10
menyi dotaz na Kol. Szella v pří-
čině akce, zahájené v králov-
ství českém — prý za oficiální assi-
stence — proti uherské mouce.
Arcibiskup Kohn nejede — proza-
tím aspoň — do Říma.
Z Vídně, 27. května. Včera konstato-
valy některé listy ze spolehlivého pramene,
že dr. Kohn pojede tohoto měsíce do Říma,
některé, že v červnu. »Reichswehre
uveřejňuje telegram z Prahy, že celá zpráva
je bezpodstatnou.
Česko-polská sokolská slavnost
v Berlíně.
Z Berlína, 27. května. O Letnicích
koná se zde česko-polská slavnost
sokolská, ke které pozvány jsou sokolské
jednoty ze zemi koruny české a české a
polské jednoty v Rakousku a Německu.
Praví se v pozvánkách, že slavnost bude
projevem proti znásilňováni
polských bratří v Německu.
Berlínská »Post«, která přináší o tom
zprávu, praví do slova: »Tím jest označena
tendence této slavnosti jako demonstrace
politické, jako drzé provokace něme-
ckého hlavního města, jehož pohostinství toto
panstvo zneužívá způsobem nestoudným.
Možno býti zvědavým, jak se policie ve věci
té zachová«.— To je přímá výzva k zákazu
slavnosti.
#11
alto_textblock
#11
Telegraflcké zprávy.
#12
alto_textblock
#12
z Vídně, 27. května. (C.-B.) „W. ienen
Zeitung“ oznamuje: Císař udělil sekčnímu
chefovi v ministerstvu obchodu, tajnému radovi
Belovi baronu Weigelspergovi při jeho
odchodu na vyžádaný trvalý odpočinek velký.
kříž řádu Františka Josefa. — Císař udělil presi-
dentovi zemského soudu ve Vídni Juliovi šl.
Soosovi při jeho odchodu na vyžádaný trvalý
odpočinek titul senátního presidenta. — Císař
jmenoval místopředsedu zemského soudu pro ci-
vilní záležitosti Petra barona Fellneraz
Feldeggu, požívajícího už titulu a charakteru
dvorního rady, presidentem tohoto zemského
soudu a radu vrchního zemského soudu, před-
nostu exekučního soudu ve Vídni, požívajícího
už titulu a charakteru dvorního rady, dra. Pavla
šl. Vittorella presidentem zemského soudu
pro trestní záležitosti ve Vídni.
#13
alto_textblock
#13
FEUILLETON.
#14
alto_textblock
#14
Pepička špirkovic.
Od Popelky Bilianové.
#15
alto_textblock
#15
Už dávno spí Pepička Špírkovic pod drnem
na podčáplském hřbitově, ale stín její dosud se
míhá v myslích starších osadníků.
A zejmena v době zimní častěji se přesune
postať její v paměti těch, kdož ji znali a památka
její oživuje se za dlouhých, zimních večerů.
Pepička Špírkovic byla statná a urostlá jak
jedle, tváře krev a mléko, čelo hladké, vlasy
černé, zuby jako skála a bílé jako slonová kost.
ústa poněkud velká, ale se rty, pěkně krojeným
ve zdravé červeni, obočí ve sličný oblouk vykle-
nuté, oči veliké a hnědé a pozad nich matenice.
To byla Pepička Špírkovic. A matenice
z omezeného rozumu linula se jí z očí podivným
rysem až ke koutkům úst, kteréž co chvíli k širo-
kému úsměvu se rozvíraly a bílé zuby svítily
v červeni rtů, jako skalní útesy.
Pepička Špírkovic „neměla rozumu“ a prů-
linami přehrad jeho proudilo cosi jen jako pud
i zvířatům daný.
Upomínala na ovci — i dobrotou svojí, i pla
chostí a omezeností.
Zejmena výborně znala utíkati; utekla
všemu: psům i zlým lidem, větru, sněhu i zimě.
Přikrčila hlavu mezi ramena, zavinula ruce do
zástěrk — měla-li jakou — a užívaly zdravé,
#16
alto_textblock
#16
mohutné nohy její do výše a plácaly širokým
chodidly na cestu.
Běh její stal se v okolí příslovným. Říc
někomu, že běží jako Pepička Špírkovic, značilc
už poslední hranici možnosti. —
Pepička Špírkovic byla ze statku. Dokud
byli rodiče živi, chránili ji, jak mohli a uměli
To bylo jen, Pepičko sem a Pepičko tam a to už
jí zůstalo až do smrti.
Říci jí: „Pepka“ — vzala nohy na ramena
a už letěla pryč.
Pepička nebyla zhola k žádné práci — jer
jíst a jen jíst.
Ruce měla jako z másla a na kotníkách do
líčky. Matka ovšem nešťastnému dítěti svému
přála, i po smrti rodičů měla živobytí zajištěné
až do smrti na rodném statku.
Ale málo ho užila. Bratr byl sice hodný
člověk i žena jeho a nikdy neublížili nešťastné
sestře, ale nemohli ji tak hlídati, jako rodiče
činili.
Pepička měla nezkrotnou touhu po světě
a po volnosti; už za malinka, jak zůstala vrátka
u dvora otevřená, Pepička byla venku a upalo-
vala, kam ji oči vedly. Dokud byla malá, nedo-
běhla daleko a lidé už ji sami zpátky přivedli,
ale když dospěla a rodiče zemřeli, bylo těžk
bratru dohlídati se jí.
Z počátku, když utekla, hledali ji po okol-
ních dědinách, později už ji nechali, až zase
sama domů přišla.
#17
alto_textblock
#17
To bývalo obyčejně v zimě a tu Pepička
zdržela se po nějakou dobu pod rodným krovem.
Vrátila se na hrůzu švakrové a na lítost
bratrovu: šaty na sobě samý cár a nečistoty plna
i hmyzu a při tom zdravá jako buk.
Hadry z ní zakopali do hnoje, umyli jia
učistili — vlasy vždycky do hola jí musili ostří-
hati a Pepička si libovala, pomlaskávajíc si.
„Heztý — heztý,“ hladila si čistý oděv a za
chvíli už zas byla jako čuně: lehla si ve chlévě
třeba do hnoje, jakž tomu zvykla na svých po-
tulkách.
Řeč Pepiččina sestávala jen z několika slov:
tojáč, leba — a ukazovala, že chce mazaný;
ale když nebyl mazaný, slupla jej také a třeba
syrové brambory k tomu.
„Abta“ bylo vůbec všecko ovoce — o po-
lévku a jiné tekutiny nedbala — jinou stravu
všecku jedla rukou a co nesnědla, všecko dalasi
do klína. Brambory, kaši, hrách i vdolky s po-
vidly — všecko v jedné míchanici a klín podle
toho vypadal.
Kromě domova jinde se nepřevlékala a je-
nom někdy milosrdný déšť špínu s ní bezděky
spláchl. Ale — málokdy: Pepička déšť i jinou
nepohodu větřila. Dešti se uhnula, kde mohlaa
vydržela třeba v lomech seděti i dva dni a více
o hladu, jen aby nezmokla.
Potulovala se krajinou a znala už statky,
kde ji nechávali ve chlévě přes noc a dali jí kus
potravy. A jak přišla Pepička do statku a zalezla
ve chlévě do slámy nebo třeba do hnoje, už pro-