Vycbá/л každý den lia« ▼ neděli • svátek. FMplád и v administraoi OMTOToí nilo« iim. lBO*-n. * Ptbms 1 ■]. !*5 kr. S . 7» , 7 , 50 , 15 . - . Jednotlivá dlela po 4 kr. Ze doeéteal de dome mialini 10 kr.

— *1. 90kr. ttvrtletni .. > a 70 „ fdUetaé ... 5 . 40 , elio ročné ..10 , 80 a

OOF'USV trankoviué e podrpuui pHJlat r • dlalec • v Oetrovni olici è. iboi П. Rukopiifiv BFTricime a uepodepaanick aedbàaa KKKLAMA«K ■eaapeéeténé poiylànj baite! ■ e Irai* korány. Isuráty poätá&o co najlaméjl.

-ш

~—nZ-

o 9&.

Ť Pruse, r sobotu Ane 29. dubna 1993.

Koèuik XV

Pozvání к předplaceni ne mésic květen politioleéb o denn i kvu „ČECH“ Pot tou předplácí se : na itrrt leta 8 al. 76 kr., na pAl leta 7 zi. 60 kr., na celý rok 16 íl. — V Praze bez donáSky : na misie 90 kr., na itrrt leta 2 zl. 70 kr., na pftl lete 6 zl. 40 kr., na celý rok 10 zl. 80 kr. Za don Айк u do domu, kterouž rýhradně administrace obstarává, pitti se měsíčně 10 kr. Předplatné zasýlá se — nejlépe poštovními­ ponkázkami administraci „Čeebar v Praze, ostrovní alice éíslo 1508-11.

Židé z katolických škol musejí sevy- etéhovati, darvinisté v nich zůstanou.

Těmito slovy vítáme přijetí školské no* ▼elly na říšské radě. .Národní Listy“ ve včerejším čísl« odpovídají na naše pojednaní o vzácném daru, jakéhož se nám dostalo povoláním p. dra. Gustava Lindnera do Prahy a do zemské školní rady. Článek náš spůsobil nahoře i dole nemalý poplach, čemuž jsme právě chtěli. Nejvíce však povdččni jsme za povšimnuti „Nár. Listům“, kteréž přece jednou proti nám se ozvaly. My vedle zvyku našeho, protivníka­ neumlčovati, i tentokráte celou od pověď „N. L.“ čtenářstvu našemu к posudku podáváme. Píšouť „N. L.“:

Pak-li bude očitel maž, jenž svědomitě koná povinnosti své, pak bade dr. Lindner hlasovali proti žádosti .té které konsistoře“, o tom může býti .Čech' již a předu přesvédčen. To by ještě scházelo, aby mntil očitel činiti vyznání víry z filosofického sy- ■těma, к čemaž se přiznává aneb zpovídat! so, к jaké přirodozpytné škole náleží, co sondi o descendenčni theorii a o jiných zásadách a problémech moderni В vědy přirodozpytné. Jakým spůsobem souvisí na př učeni, jakým spůsobem povstávaly v přírodě jednotlivé­ řády, droby a odrůdy в tím tak zraným nábo- žensko-mravním vychováním ? Aneb m^jí se snad moderní­ přírodní vědy vyvinovati na aákladé malého katechismu?­ To by lidstvo daleko dospělo. Výkřik bolesti ultramontanního listo jest však blavné tím zajímavým,­ že odestřen jím závoj, jimž pokryty json další plány nltramontánů, pokud se týče obecní školy a že vyzrazeno tím, jaký jest ideal těchto přítelíčků moderního školství. Učitel dle jejich gusta musí tedy býti celý jejich ; autoritou ve věcech viry musí býti nu svátá církev a opováži-li se pochutnávali si v pátek na vepřovém žebírku, pak zadá jednoduše .ta která konsistoř“ za jebo sesazení a bude hotov A proč by tak nečinili — odstavec 54. školní novelly připouští všeliký výklad a v rámci jeho dá se při dobré vůli dokázali mnoho. — Uvítáni, jakéž v „Čechu"­ dostalo te dru. Lidnerovi co členu zemské šk. Irady, jest ostatně též charakteristické pro „vlastene-

Ický“ směr klerikálního listu. I zarytého Němce, prof Rulfa,

Na místo ůstaváka a povolán к důležitému

FEUILLETON.

Pani Charitas. |Od M. Steigenbergera. Přeložil Otto Vitézslav Pitra. IV. Díl. 5. Pole démantová. .Matko“ ! pravil ku mně jednoho dne antišek — tak mne vždy nazýval. — „Studie é chýlí se ku konci. Tam za mořem jsou Uiony duší, které v temném bludu a děsném odlářství po pravdě prahnou, zde pak oplý- ají lidé milostí a pravdou, mnohonásobně ji Ipuzujíce. Kdo jest nuznější?* .Kde je milost a pravda, dítě mé, tam iemá vymizeli a musí udržována býti kně* mi.a ,A nezemřel Kristus i pro ubohé pony?­ Kdo nese к nim Jeho slovo, lásku, ev, obět, ne li kněží?“ „Kdo povolán jest, čih tak!“ „A jsem-li já povolán?“ Pohlédla jsem na mladíka — z oka jeho Jal nebeský žár. Nebyla to odvaha dobro- ha, nýbrž z oka jeho zářila odvaha mlatka,­ který, dobře si jsa vědom slabosti své, ttkou к duším nesmrtelným plápolá a vob- ivuhodné důvěře v Boha slova sv. Apoštola A tebe potahuje: .Láska všecko snáší, všemu tří, všeho se naděje, všecko trpí.“ (1. Cor. 3, 7.) Bylo možno pojati veškerou tu radost aitro ? Tak veliké odměny mělo se mi do- **ti za slažby, hochovi prokázané? Radosti “bo dne přibývalo. Psaní I Písmo Bothy no I 4 milé! Zpráva od sestry Mitis (to bylo '11 klášterní jméno). Dávno, dávno tomn, co Xin od ní neobdržela lista. „Buď Pán Bfth ^chválen. Milá malinko! Píšu Ti z vězení.

úřadu t nejvyéii instanci školské, kde doposud rez- hodovalo se ?e věcech národních většinou jednoho hlasn, upřímný Čeab, proslulý ačenec a znamenitý! odborník, to všeckno nevadl však publiciitickému orgánu­ katolicko-poHtickébo spolku bubnovati na poplach­ proti tomuto muži. Tak jedná „vlastenecký11 list, v jehož čele stkvi se jméno — „Čech*. S potěšením dosvědčujeme, že „N. L.“ v katechismu od nového roku znamenitě pokročily­ a že konečně samy uznávají, kterak a důstojností učitelskou se nesrovnává, je-li učitel veřejný neznaboh a opovažuje-li se pochutnávat!­ si v pátek na vepřovém žebírku. К doplnění effektu mély „N. L.“ něko lika příklady doložili, kdy a kde byl učitel pro nezachovávání katolických postů vlivem konsistoře ze školy odstraněn. „N. L ‘ mají časté styky 8 rabíny. Tito mohli by je zásobili­ příklady mnohými, vedle nichž učitel žid ze škol židovských býval vyháněn proto, že jídal nekošerované maso. Kdyby „N. L.“ neobtěžovaly si nahlíželi do školních archivů konsistorních a do archivů okresních a zemských školních rad, přesvědčily by se dosti brzy, že páni hejtmani a inspektoři dnes mnohem přísněji s učitelstvem zacházejí, nežli kdysi páni vikáři. Přesvědčily by se, že dříve vikář­ stokráte spíše uprosili se nechal, nežli dnes p. hejtman nebo inspektor jednou­ a že byl-li za panství vikářů některý učitel ze škol přece vyhnán, bývalo jistým svědectvím, že taký učitel ani Bohu ani čertu za nic nestál. S osobností pana profesora dr. Lin dnera my ani dříve, ani teď co činiti nemáme. Nám toliko zásadou jest jeho d a r w i n i- s m u s. My — at si již s dovolením, neb bez dovolení „N. L.“ — zůstáváme na tom, žedarvinismus ve školách katolických hůře působili bude, nežli judaismus. Učitel-židáček věří aspoň v jednoho Boha, učitel darvinista nevěří v žádného. Kterak pan dr. Lindner o nesmrtelnosti duše smýšlí, o tom napsal článek již před 10 1 e t у do O s v ěž y, na kterýž článek náš Brázda ze zlámané Lhoty důkladně odpověděl. Ti, kdož p.ďra. Lindnera úsilně protežovali,­ i ti, kdož v nevyzpytatelném­ pohodlí svém ničehosi ne všímají, mají darvinismus pana dra. Lindnera na našich školách na svědomí. Jakou setbu p. dr. Lindner po sobě v Kutné Hoře zanechal a jak jeho učňové venku působí, o tom ozývají se dnes přežalostné hlasy z kruhů kněžských diecése pražské i královéhradecké. Katolické kněžstvo pracuje ve školách s vědomím, že práce koná sisifovské. Co pracně postaví, to ve chvilce učitel darvinista­ boří. Nám ze srdce kněžstva toho venkovského líto jest. Pracuje,­ lopotí se ve školách a odměnu za to má — darvinistu na stolci paedagogickém a v zemské školní radě. Tážeme se, co nám platňa školní novella? Jednoho zlého ducha ze škol vyžene, a sedm horších do nich vpustí. I budou

poslední věci horší prvních Kdyby bylo ven- jiovské kněžstvo vědělo, že na ústav paeda- gogický povolán bude učitel darvinista, bylo by samo jako jeden muž povstalo, a bylo by nejuctivějši prosbu podalo, aby zřejmý darvinista­ na stolec profesorský povolán nebyl. A •víme napřed, že by prosbě této nejmilostivěji­ m bylo vyhovělo. 0« „N.L.“ ku konci o vlastenectv: kláboj^, pom(jíme mlčením. „N. L.“ ustavičným­ ífŕaním svým proti našim poslancům, nadháíěním německým fakciosům, s důstatek osvědčují, s kým vlastně drží. „Čech“ stokráte je češtější, nežli „Národní Listy“ národními. „Národní Listy“ a národnost — 1 u- cus alueendol

0 horlivosti náboženské. Z venkova. (P. d. „Č.“) Milý Čechu ! V číslech 87. a 88 nemálo horlíš o povzbuzení protičinnosti ohledně našich­ nepřátel zjevných i tajných, dokládaje, že nás protivníci sv. věci a víry katolické zahanbují.­ I želáš především toho, že naše kněžstvo není ta „acies ordinata“ — šik dobře spořádaný — jako v Německu, Francii a Anglii. Máš pravdu 1 „Když lidé usnuli, přišel­ nepřítel a nasel koukol mezi pšenici.* Mnohot jich skládá ruce, řkouce, co plátno, kdybychom si ústa roztrhali, když nemáme moci ani prostředků proti šířící se všude náboženské lhostejnosti, liberalismu a modernímu pohanství. — Ovšem na kazatelně horlili pro svěcení neděle, kdy právě všechen pracující lid na „panském* neb v „knížecí* robotuje, jest již pouhé mlácení prázdné slámy. Aneb mluvili proti krvavé literatuře a protestantským­ spiskům rozšířeným od kolportérů mezi katolíky, tam kde lidu nebylo z naší strany ničeho poskytnuto ani ponavrženo, je též trěchu pozdě.. . Lecos se mohlo přede jít, co se nyní nedá dohonit. Lecos se prospalo.­ Než i ti, jižto bdí střehouce Siónu svátého,­ ; ti, jimž krev v čelo vbíhá, vidoucím, any se ty věci dějí, i ti, již chápají se zbraně, chtíce činností к činnosti povzbudit, jsou ochromeni a poznávají, že sami sevřeni jsou železnou šněrovačkou, kteráž jim ruce i nohy víže. A ta šněrovačka jest kromě té mate- rielní bídy, jež je к zemi poráží, consuetudo čili zvyk — usus. — Est contra usum! Jak mnohý kněz mladý v té horlivosti, kterou jest provanut po ordinaci, způsobil by dobrého, kdyby nebyl vázán tím pravidlem­ : jen nic neobyčejného zavádět! A právě ten náš lid všude baží po něčem, co jeho smysly poutá, zajímá; vždyt jest z těla také a více smysly chápe, než-li myslí. Misionáři vítězí při zarážení kříže misionárního — protože jest to něco neobyčejného, uchvacujícího. Kdežto co každý den vidí a slyší, lidu se- všední. Tak jak mnohdy by prospělo při pohřbu, kdy jsou lidé více dojati a četnéji shro

Pomyslíš si asi : Bethy ve vězení 1 Ano, milá máti, Bethy, sestra Mítis, Tvá deera jest za jatcem lásky Kristovy. Považ jen, vykázána mi služba v nemocnici vézňů, к těžkému žaláři­ odsouzených. Zde jest můj ráj Usmíváš se ! MysLš si : čistý to ráj 1 Pravdu máš ; pozemskému oku, uchu a smyslu jest to spíše předsíní pekla než ráje. Musím slyšeti klení a rouhání, lži a všecky druhy raffínované ničemnosti­ snášeli; drzí, bezbožní, zvrhlí lidé, vyvrhel lidstva, to jsou moji duchovní pacienti.­ A co já činím? Ziju v srdci božského svého ženicha. Pod křížem jsem se mu zasnoubila.­ Nechám se в ním ukřižovali a vmy- slím se mezi lotry, jako můj ženich. Klejou-íi, tu se modlím; lajou-li mi, snáším to; zatra- cujou-li mě. žehnám jim. Byl-li Pán můj jako vyvrhel lidstva tupen, proč bych já se netěšila,­ mohouc mn ve společnosti té státi po boku? Bolí mne to, nesou-li trest, který by je napravili měl, nejinak, než jako divá zvířata­ řetězy. Obětuju jim veškeré své utrpení. Vzduch zdejších prostor není valně zdraví přiměřený, snáším to však ráda, aby duše ubožáků se pozdravily. Smrtelnou ránou mi jest, odejde li zatvrzelec před věčného Soudce. Pláču dnem i nocí, obětujíc i tuto nejstraš- nější bolest za blaho druhých — Bůh mi mnohou již duši daroval. Jaká slast ! Kdybych dnes ráj směla zříti, sřekla bych se radosti té za cenu jedné jediné zachráněné duše. Jest i o mne poztaráno, vždyt: Blahoslavení jsou milosrdní, něhot oni milosrdenetví dojdou.* (Mat. 6, 7.) A pomysli, malinko, jakon zprávu Ti přináším.­ Robert, ubohý Robert skonal kajícně. Předříkávala jsem mu poslední modlitby. Pro onpež odsoudili jej de těžkého žaláře а к nu­

cené práci. Božská Prozřetelnost uvedla mne к jeho lůžku. Zarazil se, vida mne, domlouvala­ jsem mu však, seč jsem byla. Vzpomněl si na mládí své. Obrátil se к Bohu a skonal kajícně Nesouc Vám pozdrav, prosbu za odpuštění­ a dík, napsala jsem tento list.“ Dobré dítě, zvolala jsem. Anděl 1 zvolal František. Tak odměňuje se dobrodiní, dodala jsem. Zaslzeli­ jsme oba. Vonný zápach z hlubin naplnil­ duše naše 6. Nalezený poklad. Velkodušnost Bethyna rozehřála ještě více horoucí touhu mladíkovu „Jak krásné na horách nohy zvěstujícího pokoj ; zvěstují- čího dobré, kážícího spasení, řkoucího Siónu : královati bude Bůh tvůj.“ (Is. 52, 7.) Mnoho setkráte opakoval mi František slova ta. Požehnala jsem mu na cestu, na jakou jej duch Páně vedl. Otcové Lazaristi jej přijali. Opět odtrhl se odchodem jeho kus mého srdce, doufala jsem však. že jím budu ku požehnání mnohým. Stačilo mi to. Než slyšte, co dále se stalo. Byl večer. Chystala jsem se právě ku modlitbě. Do dveří vstoupila žena, bledý obličej halíc závojem a vedouc za ruku dítko. „Milosrdné nebel Lilii* Ano, Lili. Chvějte se, sklesla u mojí postele a proud slz zrosil ruku к pozdravu podanou. „Co jestli, Lili?* tázala jsem se ve zlé předtuše. — „Ztracena,* zvolala, „ztracena.* „Vše ztraceno, matko I Muž mne opustil, o peníze jsme přišli, dům ze nám prodává — zde klečí bohatá Lili chudá, chnda a opuštěna.*­ Dále nemohla mlnviti. Srdečně, jako hvězdička i mraků, pohlíželo děcko na mne.

máiděni kázali. To však jest contra nanm. Děti na místo běhání kolem koatela o polednách ku kratičké adoraci do kostela navěsti­ jest contra usum. Jak mnohdy bývá i všedního dne krásná epištola, výňatek z písma St Z, neb evangelium;­ čtoucího kněze to téměř nutí, aby laikům, téhož podal v mluvě lidu, však není to usus. Po mši sv. (Otčenáškem, střelní modlitbou)­ mši ukončili contra usum. Časopisy Václava, Ludmilu, Anežku s kazatelny­ odporučovati — nedůstojné kolpor- térství atd. Jen ne žádný onus uvalovali, kdo to není usus. Ano, někde i kostelník horlivého nováčka okřikne: „Co jich to napadá, být ještě po mši sv. čtvrt hodiny v kostele ! — to tu jak živo nebylo 1 — Chudáček nováček myslí „est contra usum* a tak boje se něco neobyčejného zavěsti,­ zůstává při starém usum: a zní to dále u nás stále sicut erat in prinoipio, sic et nunc et semper. Tak ustydá první horlivost­ a není li oheň v kněžstvo, nelze ho očekávali­ mezi laiky. Ti se také tomu zvyku podávají, a poněvadž jsme i v politice a ve všem zvykli poslušně čekat, až co nám zbude, nikdy se neozvat — tak se to potom děje, že protestantský kolportér Církvi sv. v kato-. lických domech se posmívá, projde tak hrůza vesnic, až teprv někde se ho zeptají, má-li povolení к těm urážkám a my s velikou radostí­ čteme, že ho přec někde zkrotili. Povinnost­ stává se n nás hrdinstvími Hle jak mnoho povzbuzujícího a život katolický utvrzujícího má do sebe zavedení pobožnosti májové. První kijězj jenž v tom neb onom městě tu pobožnost zavedl, uvalil sice touto neobyčejnou poctou Panny Marie na nástupce onus, břímě ale sladké. Jeden farář na blízku zavedl ve dnech masopustních výstav nejsv. Svátosti, kázal po ty 3 dny a hle, nástupce si chválí, jaká horlivá­ pobožnost právě v těch dnech rozpustilosti­ panuje v osadě. A což missie sv., jejíž blahonosných účinků pro nás a zkásonosných pro sebe cítí sami protivníci naši at katolíci (také ovšem) v „Národních“, at akatolíci v „Hlasech* etd. A přece jak mnozí dávají se odetrašiti tím, že jest to něco neobyčejného, a že snad lid náš, jako v Podřipsku jest, by jich nepřijal. Nedávno bylo ohlášeno v jednom městě, že přijdou missionàri. Co tu bylo agitace proti missii, ano i na samého děkana naléháno, aby missii odvolal, a když přece p. děkan nepovolil —jaký byl facit všeho. — V š i c k n i od purkmistra dolů v počtu přes 5000 sv. svátosti přijali a při loučení­ se slzíce missionáře odpro- šovali. Ano, jeden z nich v řeči poděkovací osvědčoval, že byli svedeni к falešnémuonich úsudku listy těmi, jež mu z kapsy čouhaly,­ totiž „Národními*.*) *) Došly nás o missii podotčené dvě správy, avžab к tisku neupravené, kteréž v návaln jiných

Poznávala jsem jasně, že vše tak se stalo, jak jsem předvídala. „Co nyní?“ tázala jsem se Lili, když te vyplakala. „Káti se!“ odvětila krátce; bylo to slovo z duše. „Co učiníme? Neřekla jsi, máti, že almužna osvobodí od každého hříchu a smrti a že neponechá duši v temnosti?* „Tak stojí psáno v knize Tobiášově a další slova vysvětlují to: „Doufání veliké bude almužna­ před nejvyšším Bohem všeshněm, kteří i dávají.* Nemůžet sice almužna lítost a plnění­ desatera přikázaní nahradili, může však přinésti milost pravého pokání a tím zachrá- liti tě v den soudu. Tak se má rozuměli slovům: „Neod­ vracuj tváři své od žádného chudého, nebo tak bude, že ani od tebe nebude odvrácena tvář Páně * (Tob. 4, 7.) „Kterak však můžeš almužnu udíleti? Sní se ti dosud, že máš jmění?* „Naučila jsem se skromnosti v zákeřni- ckém lesku bohatství. Dosti mi jest půl chleba, která jsem dříve dvou spotřebovala — a duse hladověla. Zavrhne Bůh groš vdovy ?“ „Bnďmilosrdná, jak můžeš!* zvolala jsem slovy Písma sv. „Budeš li miti mnoho, dávej mnoho, jestliže málo miti budeš, také i z toho mála rád udělovali hledí* (Tob. 4, 9.) „Mám dítě Zdaž nemohu i tím spořiti, že je naučím skromnosti? Není to almužnou, naučím-li je milosrdenství? A nemoha li sama dáti, kdo brání mi, abych sbírky činila u jiných? Nemohu pracovati, medlili se, trpěli, jako ty, malinko má?* „Žehnej ti Bůh, dítě mé, a ten, kterýž ti dal úmysl, doj ti i zdarl* (Dokoačaai.)