ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 18ffab40-75a3-11dc-8bfc-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 27
#1 alto_textblock #1
ekI olelo
#2 alto_textblock #2
10 května 1908.
#3 alto_textblock #3
8021 a
#4 alto_textblock #4
edělní zábavná a poučná přllohá „ Národních Listů k č. 129.
#5 alto_textblock #5
O1 annn
#6 alto_textblock #6
Strana 9.
#7 alto_textblock #7
Nezahazujte užitečné odpadky domácnosti!
#8 alto_textblock #8
Výstraha přednostům domácno s tí. Jestliže dnes laskavý čtenář nenajde „obli bené“ moje říkání v této rubrice, prosím, aby mne laskavě omluvil, aby se nehněval. Jsem jinak zaměsínán. Taky nedělní kronikář je pouhým člověkem a má časem důležité zájmy než je „zábava poučení“ laskavého čtenáře. Ostatně laskarý čtenár je někdý člověk velmi nevděčný, kterí na zábavu nadává jak nezavřený, nejde-li mu právě pod vousy, a který o žádné poučení ne stojí. Na všechen způsob tedy se mu zavděčím, když se pro dnešek zahalím v mlčení. Mlčím obyčejně, když mám vztek. A dnet mám takový strašlivý, zuřivý vztek. Mám vztek na všechny své novinářské ko- legy, na kolegy nejbližší, kteří sedí tuhle v re- dakci, a na všechny kolegy ve všech odpůrnýci a protivných orgánech, všech politických vyzná- ní, všech — — Až je mi hořko v jíenu Nebo nikdo se nenavymejšlí takových věeí jako novinář! A taky sedne každému na lep Jen mu něco přinesou do redakce, nepřemýšli o tom, neuvažuje, sotva to přečte, dá to dos ti skárny. A člověk, který věří novinám jak písmu, má z toho polízanou. A já jim věřím! Taková hezká povídka mně klíčila v hlavě, tak jsem se těšil, jak ji milému a Jaskavému čtenáři napíšu, pomalounku jsem si rozřezával archy na čtvrtky, nasadil čerstvé péro, zabodí je do syrového bramboru, aby hned spouštělo — (tím syrovým bramborem na měm psacím stole tím si vážení moji hosté už něco hlavy nalámali, proč ho tu mám hined vedle kalamáře!) —a jen začít. Ale v tom se zazvonilo a přišel pan správee de mu a povídá —„Vašnosti, byl tu kominík - (Poznamenávám, že vím, že tu byl kominík. To byl vlastně můj zákusek po snídani. S tín kominíkem je to takhle: celý čas ho nevidíme. a konečně se mi po něm ani nezasteskne. Co pak taky s kominíkem. Ale jak máme vypráno a na půdě rozvěšeno, přijde kominík. Aby vy- metal, to se rozumí. Ale teď si račte pomyslit, jak to vypadá. Vlhké prádlo na šňůrách, je ho plná půda, a v tom tu kominik! Zotvírá dvířka všech komínů, vyškrabuje, pouští do komínů že- leznou kouli s tím svým vánočním stromkem, rozvíří všechny suze, kde jaká v komíně klidne spala, na družky své přilepená, černá mračnu rozletí se po půdě — a kam se rozletí, medle? Nač se přilepí, já iku ?. Na to vlhké prádlo ! Pak sedí naše Božena v kuchyni a pláče, že bude znova přepírat, a pak já slyším stesk : „Muži v tomhle bys měl zakročit! Jako s uděláním přijde ten kominík vždycky, když máme roz- věšené vlhké prádlo, a všechno začerní. A přijde právě vždycky jen po našem prádle!“ — Ano, zakročte proti kominíkovi! Ještě taky abych s tím si začinal. A vždyť vlastně nekoná nie jiného než svatou svou povinnost. Neboť i komi- níci mají svaté povinnosti. Aby vymetali v čas a dokonale, než saze v komíně chytí a vyletí. vPovídá tedy správce domu: „Vašnosti, byl tu kominík — „Slyšel jsem o něm, a co jest? „A povídal, že jako na jejich vašnosti půde jsou nějaké bedny s hořlavými látkami a ty že by tam neměly být, aby v případě — nedopou- štěj Pánbůh — že by se něco — — A tak tedy ty bedny musí pryč, a co v nich, taky musí pryč, aby se něco — —.. Jsem člověk, který nikdy neodmlouvá vrch- nosti, zvláště když cítím, že vrehnost má pravdu. A tuhle pravdu vrehnost má, že na půdách nemá být nie hořlavého. Ale to mi nadrobili novináři se svými ná rodohospodářskými radami. „Nezahazujte poštovní známky s dopisů uschovávejte je,“ čtete jednoho dne. „Nezahazujte špunty z láhví, ať od vínu nebo piva,“ čtete druhého dne. „Uschovávejte slámky z viržinek, z nichž se mohou hotoviti velmi užitečné věci,“ čteto třetího dne. „Sbírejte špičičky doutníků, můžete jim přispěti na mnohý dobročinný účel,“ čtete p čivrtého dne. „Schovávejte staniolové čepičky s lahví; ne- lze spočítati, kolik tisíc metrických centů při- cházi na zmar užitečného toho kovu, když je házíte do popela,“ čtete pátého dne. „Schovávejte krabičky od sirek — —“ „Nezahazujte krabičky od sardinek — „Schovávejte pásky s kunerolu, za každý tislc jich dostanete cenný dar do domácnosti — „Uschovávejte krabičky po binningrovském laštidle na boty — — „Ukládejte neupotřebené složní lístky po- štovní spořitelny — —“ „Nezahazujte slupky s pomorančů — — „Uschovávejte pečlivě střívka s uze- náčů — Tohle přece mi nešlo do hlavy. Stáhněte uzenáč, nie vám z něho nezbude při nynějším fermátě. Ale za to všechno ostatní pečlivě po dvacet let schovávám. Špunty, známky, slámky, stanio lové čepičky, pásky s kunerolu, špičky doutníků krabičky po leštidle — l Nejdřiv jsem ukládal tyto hospodářské dů- ležitosti do zásuvek psacího stolu. Objevilo se, že truhláři dělají zásuvky žalostně malé. Pak do prádelníků, šatníků, do kredence. do zásuvek u pohovek. Ale kam pak stačí několik skrovných kusů nábytkul Dobrý přítel poradil mi, abych na to koupi bedny. Hrom přítele rozraz! Obešel jsem několik pražských velkoobcho dů, zakoupil jsem dvanáct beden, solidních, fal- cevých. Ale v pracovně mi poněkud překážely. P - malu jsem je vystěhovával na půdu. A tamo tedy po léta zanáším ty eenné odpadky domácnosti a radoval jsem se, jak mi sbírky vzrůstají. Staniolových čepiček bude bezmála několik centů. Viržinkových slamek, počítám, asi tři mi- lieny. Poněvadž jsem je odebíral taky svým přůtelům a kradl po trafikách. Poštovních zná- mek asi půlčtvrta korce. A tak dále.
#9 alto_textblock #9
Jenom že sbírky vzrůstaly, aniž byl nějaký odbyt. Poptával jsem se, kde to kupují. Nikdo mi nemohl povědět. Zašel jsem si do redakcí. Tam sice vědí, že se to v Paříži a v Lon- dýně zužitkovává, ale kde u nás, nevědí. Dopsal jsem konsulátům francouzskému anglickému, aby mi laskavě pověděly, komu bych zásoby své v Paříží a v Londýně nabídl. Musím s politováním doznati, že mi na to podnes ne- odpověděly. Zažádal jsem k ministerstvu obchodu, do- mnívaje se, že to nejspíše spadá v jeho obor. Destal jsem od úřadu výměr pokuty, že jsem žádost nekolkoval. Obrátil jsem se ke třem ministrům kraja- nům. Než mohlo na vyřízení mé žádosti dojít, byl pokaždé ministr krajan v pensi. Konečně jsem si už netroufal. Nabídi jsem špunty, slámky, staniol, špi- čičky, známky atd. několika dobročinným spol- kům, inseroval jsem v novinách, nalepil jsem plakály na nároží — — — Marně! Konečně přišel kominík a rozřešil věc ne- skonale prostě. Že to musí pryč. Domácí správce naléhal, abych to učinil bez odkladu. Vydal jsem se ke speditéru. Abych naja vůz a sbírky své vyvezl. Trochu mi dělal obtíže. Je právě májový termín, lidé se stěhují, vozy nestačí. Konečně mi slíbil malý vůz, „štráfek“. „Stráfek“ přijel, nakladači vyklízejí půdu. Vozím od rána svoje poklady za Libeň, kde se smí podobné zboží vysejpat. Ze známosti mi speditér počítá jen desel korun za jednu jízdu. Poplatek za vysypání jedné fůry obnáší jen korunu, díky bohu. Myslím, že pajedeme nanejvýš sedmkrát,a půda bude prázdna. Bedny ponenáhlu spálíme. Arci je to tro chu drahé topivo. Na to nemusely být „falcové“ Ale ať mi ještě někdy přijdou novináři, že mám schovávat špunty a slámky a špičky doutní- kové a krabičky od leštidla a staré známky čort ví co všechno! Mám téhie jedné zkušenosti nadosmrti dost Ypsilon.
#10 alto_textblock #10
Sluky.
#11 alto_textblock #11
Momeníka z přírody. Zachytil Fr. Flos
#12 alto_textblock #12
1. Negativ.
#13 alto_textblock #13
Pan fořt Tobias už se zase hádal s hajným Slepičkou. Nobylo to nie divného; pan fořt To- bias hádal se celý den, ale když mu Slepička tvrdil, že na neděli Oculi se sluky objeviti musí aspoň u „Kantorových bot“, rozkřikl se pan fořt Tobias hněvivě, že by sluky leda bláznily aby v takovém nečase litaly. „No, na Laetare, das ist das Wahre, dn glaub i' schon, aber jetzt! O Slepička, sie sin ein .. Pan fořt Tobias byl Němec rodem, al protože sloužil v Čechách již přes třiceť let, za- pomněl mnoho z němčiny a protože se česky dosud dokonale nenaučil, mluvil takovou divno michanieí, že to bylo až k smíchu. Aby se ukázala boží pravda, nelítaly sluky ani na Oeuli ani na Laetare, ani tři neděle pe- tom, protože přišly takové „psí“ dni, že bylo hanba vyjít z domova. Teprve v druhé polovici dubna se náhle oteplilo a jednoho dne přiběhl Slepička se zprá- vou, že sluky jdou, že jistě jdou, že je vidě včera večer, ale ne jednu nebo dvě, ale deset patnáct a jak hvizdaly! Pan fořt zase klel a zas se hádal, ale přece jen věřil. Ano to jsou prav slučí večery. Ticho, po deštíčku a teploučko, „das ist das Wahre“. Právě v tuto šťastn dobu přilitlo do myslivny psaníčko, ve kterém byl nesmělý dotaz, zdali jsou v revíru sluky v tahu, že by staří známí z Prahy rádi si vyjeli a zkusili lovecké štěstí. Pan fořt Tobias po raportu Slepičkově sd- pověděl, že sluky táhnou a že se těší na čest kterou jim páni z Prahy chtějí prokázati. Byl báječný večer, ach tak krásný, tichý a teplý, že srdce dobrých lidí tála jako sníh na horách, když teplé slunéčko se na něj upřímně zadívá. Sosny jakoby byly omládly, zvedají bajné své hlavy, břlzy dávnjí stce teprve lušiti. že za krátko odějí se v hebounkou zeleň, vrby radostí se červenají, jívy oděly se chlupatými kocoury ne kočičkami a lísky, ověšené již právd- nými jehnědami, raší heboučké listí. Poděl stěny stojáku u rozlehlé paseky stejí střelci s puškami v rukou a očekávají přichod vzáených dlouhozobých ptáků. Tam daleko za lesním stojákem jest rybník a na straně pro- tější za pasekou jsou močály. Není zajisté v ce- lém rovíru výhodnějšího místa; tudy sluky lí- tati musí. Slunce dosud nezapadlo a ná puseee jest ještě dosti světla, aby mohl pan fořt pozoro- vati své hosty. Tam o dub opřen stojí host nej- milejší, který přivedl dva mladší soudruhy. „Hle, jak pátravě hledí na oblohu! Ten jist vidí každého komára, ale až přijde čas, třeba se lekne,“ přemýšlí o něm pan fořt. A ca ten tam vzadu? Zvedá pušku k líci. Což už ted Není možná!l Lesem zahlaholil výstřel. Nad pasekou vznáší se modravý dým a stráně za lesem od- pověděly sotva slyšitelnou ozvěnou. Slunce pospichá k západu. Náhle zkrvavěla a klesnuvši za les, vystřelilo tisíce rudých stř l do lesa, který jakoby byl zanícen, stál v rude záplavě. Na starý dub, stojící v pasece, usedla pěnkava a byla tím divadlem tak rozradostnéna. že počala kterési družce na bříze vypravovati. co se jí odpoledne přihodilo. „To jsem se dnes odpoledne srdečně nasmůla — lalala. A druhá s břízy se ptá. „A čemu jste se. kmotřičko, tolik nasmála — lalala? „Eh, straka se v kaluži pořádně zmáchal — Jalala.“ A ta na bříze: „Ze se pořádně zmáchala Chachacha. Kos přilétl až k panu fořtovi, uvelebils na vodorovné větví borovice, vzpomněl si na n - vou písničku, kterou po ránu začal. Dosud ji dobře neuměl, pořád zkoušel a pořád opak val „Tululum tíli, ťui, tui, fui, hýjo, hýjo, hýi ťululum.“
#14 alto_textblock #14
„Eh, ty jsi fululum!“ rozkřikl se pan fořt a tleskl dlaněmi, aby kosa zahnal, ale milý kos přiletěl ještě blíže, aby zvěděl, kdo to tleská a opakoval své „tululum“. Slunce zapadlo, lesem rozhostil se mlr. ozvaly se sice ještě toulavé sýkorky, kdesi vy- křikl větší pták, ale hned zase utichl. Obloh pomalounku temněla. Les oddychoval. V teplém, vlhkém vzduchu plula vůně mechu a lesní země. Pupeny, nalité mízou pukaly, lístky draly ze zá krovů, život, nový, mladý, bujarý život se rodil rostl, ba vnikal i do těl střelců, kteří, přišedše z města, byli omámení, unešeni, okouzleni. Bá ječný, nádherný večerl A teď, teď! Zachvěla se paže, hlaveň se zvedá, ozval se tichý hvizd a lehounké chrčení. Sluky! Ta přelítla jako blýskavice hnaná družkou ta zahoupala se jako vlna v řece nad pasekou a pif paf! houkají rány. Pan fořt ucítil vůni prachu a jakoby omládl vzpřímil se a strhnuv pušku s ramene, zalíci na dlouhozobce, leticího houpavě jako netopýa nad pasekou. Blesklo, vylétl oheň jako dlouhý oranžový prut a sluka, „poklonivši se hluboce“ panu fořtovi, zmízela jako střela nad stojá kem . .. Pan faří zaklel, ale hned druhá rána byla dobrá, sluka udělala kompliment až k zemi. Vy- cvičené ucho páně fořtovo postřehlo, že sluk padla. Po chvilence přinesl ji Brok svému p- novi a tolik se z tohoto úlovku těšil, že i pak na pana fořta skákal, aby si k první oběti aspon přičichnouti směl. Ještě několikráť zahoukly rány ve stichlém nyní lese. Na obloze vyskočily hvězdy, tn hcustla a protější les slil se v temnou hradbu Je po všem pro dnes. Pan fořt TTobias hvízdl Trojí hvizd mu odpověděl. Po chvíli ozvaly se zvučné hlasy, hosté přicházeli. Byli plni hovoru a nadšení. Co živi byli, nezažili tak skvostnéh večera a ta sláva! Básník nesl tři sluky, romano pisec dvě sluky a tetřívka (lo byla ta první rána) a kritik, vysoký junák, s orlím zrakem a kuče- ravým bujným vlasem, nesl sluky čtyři! „Tihle kritici mají vůbec nezasloužené ště- stí,“ povídal romanopisec s trochou závisl. „Přijdou jen k hotovému a vyberou si podle chuti,“ souhlasil básník. Kritik byl v tak výborn míře, že se ani nebránil, Hladil jen „své sluky a usmíval se jako člověk zcela nevinný, zcel podle zvyku pánů kritiků. Jenom pan fořt měl jedinou sluku, ale byl také vesel. „Pustil jsem jich eigentlich několik,“ řek pánům na omluvu, „protože všechno nemůžeme najednou postřílet. Aber es freut mich, že se páni bavili. He, Slepička! Slepička! Kam ten zalezl? Vždyť se ani neozval, nejspíš usnul ten Siebenschläfer.“ Pan feřt Slepičkovi křivdil. Slepička ne- spal, ale stál za borpvicí sotva deset kroků z panem fořiem. Pání vraceli se k myslivně. Ticho byl vůkol, ticho a vlažno, že mohlo ucho po- střehnouti i pukání půpenců, jenom z dálky o rybníka rylmicky jako pod taktovkou kapelní- kovou ozýval se sbor žabích hlasů: „rychy rachy, rach, rach, rach, rachy, rachy, rach, rach, rach. Výborná večeře, znamenité pivo, cigarety doutníky, káva, Měsíc již dávno plul nad lesy když šli páni do poschodí spat. Šli jen dva, otevřeli okno a dívali se ven Básník stál dole u okna. Teď se vychýlila roz košná hlavinka z okna, básník malounko povy stcupil a přijal slaďounké sdělení tajemství n „Báječné! Úžasné!“ ozvalo se z poschod a kritik i romanopisec div nevyskočili oknem- Po chvilenee přišel básník. „Hoši, mnoh se vypravuje o nebeských blaženostech — ale tohle tam není — a proto po nich netoužím.. Spali — nespali, kdož ví. „Rachy rachy rach, rach rach znělo až do východu slunce, alo neobtěžovalo, naopak byla to nejkrásnější sym fonie.
#15 alto_textblock #15
rty.
#16 alto_textblock #16
Positiv. Krásně lhát není hřích, ale kaziti náladu jest hřich. Že jste zmokli jako hřiby, že jste se tetelili zimou, že jste ani brku neviděli, že pří tel F. S. Procházka dostal rýmu, že přítel Ro žek ždímal klobouk a svrchník a polámal si vše chny cigarety, že přitel Fr. Šekántna ztratil ko. houtek a div mne nesbil (což jsem ostatně za sloužil), to přece nemohu a nesmím vypravovnt pokazil bych všechno. Spokojte se s negativem Sluky vás pozdravují a pan fořt Tobias vám vzkazuje „Lofcu sdar čili Weidmannsheil!“ Na shledanou! Na koroptvel
#17 alto_textblock #17
Znamení.
#18 alto_textblock #18
Črta skoro detektivní. — Napsal Frant. S. J a r os Pět let už bydlil poštovní oficiál Kolář na Vinohradech, a pět let byl spokojen. Měl pěkný byt „pod jedním uzavřením a s příslušenstvím“ v druhém poschodí v Krameriově ulici, a kromě dvou štěbetavých dcer — 13leté Loly a 16leté Lízy — a rovněž štěbetavé manželky Terezie nerušilo nic jiného posvátný klid jeho rodin- ného krbu. Kolář slouží „od piky“ a proto jes teprve oficiálem, ačkoliv mu táhne už na 45. rok. Jsa z úřadu zvyklým stále jen „Maul halten und weiter dienen“, oddává se i doma s resignovaným klidem dobráka od kosti všemu. čím ho život manželský obšťastňuje a oblažuje. Prozřetelnost bohů obdařila ho flegmatickou po- vahou, tak že ho nic na světě nerozčíli. Jedin jeho slabá stránka, jakásí „Achillova pata“ jsn — zloději. Datuje se to od té doby, když zdédi po matce několik spořitelních knížek a státníel Strach před zloději zvyšoval se u něho kaž- dým sensačnějším případem krádeže, o níž se dočetl v novinách; a po případu lupičů Wasin- ského a spol., vyvinul se u Koláře strach před zloději téměř v chorobu. — Velmi ho znepoko- jovaly zprávy denních listů o krádežích, jež se úžasně množí na Král. Vinohradech. Denně na- řizoval doma obezřetnost a opatrnost, a odešly-l dcery s matkou do divadla, a on jim šel večet naproti, svitil si na schodech do každého tem
#19 alto_textblock #19
losů.
#20 alto_textblock #20
ného koutku, a když zamknul, vracel se třeba třikrát, čtyřikrát, zkoušet, zdali zámek dobře drží. Ačkoli byl pojištěn proti vloupání, přece se nesmírně bál, a počal se obírati myšlenkou. že se odstěhuje do Prahy. Zdálo se mu, že Vinohrady nejsou dosti bezpečny. Pět let by spokojen, až teď najednou — — — Jednoho rána, když, jako obyčejně, roze- vřel noviny, padl zrak jeho na tuto denní zprávu — Řáděni zlodějů na Král. Vinohradech Index krádeží jest stále obohacován nejvice z Král. Vinohradů, kde zloději provozují sve kousky s opravdu zvláštní smělostí. Neslý- chaný kousek provedli neznámí dosud pach- telé v domě č. 21 ve Slezské ulici. V tomto domě byly všechny dvéře nájemníků opatřen zvláštními značkami modrou tužkou a sice O. 1, 8 a pod. Vyslovena byla domněnka, že značky tyto nadělali mladiství prodavači kvě- tin a sirek, kteří nejprve prozkoumali, jaké poměry panují v bytech, zda obyvatelé jsou doma, zda prodlévá v bytě jen služka, ane zda byt po celý den jest prázdný. Značky slou- žily druhé společnosti za voditko. Sousto uvázlo mu v hrdle — — Vyskoči a spěchal ke dveřím na chodbu. „Tatiku, počkej — dopij tu kávu — kam běžíš bez klobouku...?“ volala za ním man želka. Tatík nic. — Hnal se ven jako divoch, je nom se ve dveřich zaleskla jeho pleš. „Ježíšmarjá — snad se nezbláznil . . . vzdychla si Lizinka. Matka ji ale pleskla, vzkřikla cosí o „ne- zdárné dceři“ a vyběhla za Kolářem. Zastihla ho s brejlemi na očích, pátra jícíhe po něčem na dveřích a na stěně. Položila mu ruku na rameno, a odtáhnuvši ho ode dveří zahleděla se mu ustrašeně do očí. Při tom řekla staro stlivě „Starej — co je ti?“ „Nic — nic —!“, mluvil trbaně. Pak j uchopil za ruku, zavřel dvéře, a vtáhl ji dálo do pokoje. „Sední si!“ — řekl vážně. Paní Terezie a obě dcery hleděly naň vel mi udiveně a sotva dýchaly „Poslyš stará — a vy žáby taky — co ván přečtu,“ pokračoval. Vzal do ruky noviny, na- rovnal si brejle a povýšeným hlasem četl lokálku o „Řádění zlodějů na Král. Vinohradech“. Když dočetl, spustil litanii o opatrnosti .. „To už umíme nazpamět!“ — přerušila ko paní Terezie — e tím nás už nemuč. Snad nejsne malé děti.. „Opatrnost matka moudrosti!“ namítal. „A ty jsi táta vší moudrosti — kazateli! Jdi mi k šípkul Pět let tu bydlíme, kolem nás se krade, a nám se dosud ani špendlik ne- ztratil... Spídej raději... už je čas, abys še) do úřadu... Já myslila, že se's zbláznil — „To jsem já myslila, maminko,“ ozvala s Lízinka.dhí lhí abll al „Mlčíš!“ — zakřikla ji matka — „Jako blázen letiš ven ... Ty starej blázno! . .. Kolář už zase byl svůj. — Resignovaně dopil kávu, vstrčil housku do kapsy a vykrotil z bytu. Když za ním cvakl zámek, nedalo mu to, a vrátiv se ze čtvrtěho schodu, ještě jednou důkladně hledal na dveřich zlodějská znaménka
#21 alto_textblock #21
Uplynuly asi dva měsíco. Nikde nie význam nějšího se nepřihodilo, a ofieiál Kolář zapomína zvolna na denní revisi dveří, a přestal už úplně pátrat po znuménkách Leč — nastojte! Jednou vracel se ráno z noční služby. Zvol- na stoupal po schodech vzhůru, a když sahvl na knoflík elektrického zvonku u svého bytu, zahlédl na bilé stěně vedle dveří jakési značky Pátrá blíže a zraku jeho jeví se řada číslic značek: Hs, H,, Ra, Ho. Tyto značky byly psány drobně, černou tužkou, a byly modrou tužkou přeškrtnuty; některé od leva do prava, jiné opačně. Pak tam byla ještě jedna značka: H . která přeškrtnuta naebyla. „Zlodějské tajné písmo!“ — problesklo mu hlavou a nohy se pod ním roztřásly. Stěží se vzchopil a zazvonil. Otevřela mu malá Lola. Za- štěbetala: „ —ku líbám tatínku! Já už jdu do školy!“ a s knihami v ruce vyběhla na schody. Kolá za ní zavřel a dovrávoral se do kuchyně. B bledý a nebyl mocen slova. „Co je ti = muží?“ „Jsi nemocen, tatinku? „Povídejl „Co je ti? „Co je ti? Odláněl ty spěšné olázky (jichž bylo přes příliš) jako dotěrné mouchy. Pak vzdychl z hlu boka a řeklí „Budeme — okradeni .. Matka s dcerou vzkřikly . .. „Prokristapánal „Co povídáš? „Proč? „Jak „Kterak? „Kdy? A už zase ty mouchy bzučely mu kolen hlavy. „Zlodějské znamení...“, řekl znova. „U nás? Kývl hlavou. — Ženské vyřitily se d chodby. V mžiku přelítly zrakem dvéře a s úža- sem zastavily se nad tajemnými šiframi „Na mou duši!“ oddychla si matka polo- blasně. V tom už se objevil venku také Kolář. Na- sadil si brejle, chtěl něco říci, ale zarazil se. „To je zvláštní... Značka H. nebyla pře chvilí ještě přeškrinuta, a teď už je . . l „Co povídáš? — Nemýliš se?. „No — na mou duši!“ Ve všech zatajil se dech. Zvláštní příšerné ticho, jako černá kočka, mihlo se chodbou. Mlčky vrátili se všichni do kuchyně a divný. tísnivý pocit se jich zmocnil. — Co počít? — Nastala konference. — Oficiál Kolář rozhodl. že si dojde na policejní komisařství a požádá o intervenci, Nasnídal se a šel. — Na nároží setkal se se svým známým, policejním úřadní- kem. Na otázku, kam spěchá, vyprávěl mu K - lář vše dopodrobna.
#22 alto_textblock #22
n
#23 alto_textblock #23
„Nechoďte nikam“ — radil mu přítel — „policejní dozor je zostřen, a víc se nemůž dělat. To bychom musili dát do každého domu detektiva. Prozatím jděte domů, nikomu nic ne- říkejte, zvláště před dětmi o tom mičte, protože děti všechno roznesou. Zbystřete sami pozor- nost. Já se ještě budu informovat a za tři dni bych vám to řekl.“ Kolář poslechl. — Vrátil se domů a na- řídil, aby před malou Lolou o tom nemluvili, za to aby si všímali žebráků, a každého raději odbyli bez almužny. Aspoň podruhé nepřijde.
#24 alto_textblock #24
Oficiál Kolář marně si lámal hlavu, co ta- jemné písmo znamená. Ne a ne přijít tomu na kloub. Měl prázdno a stál co chvíli u dveří, od- šoupl kukátko jen zeela nepatrně a díval se na schody. A štěstí mu přálo již druhý den. Bylo už po šesté hodině večer; byl opět sám doma. Man- želka s dcerami odešly do divadla. Šero vtíralo se zvolna do bytu a v chodbě houstlo. Nálile zaslechl za dveřmi na schodech lehké kročeje. Odsunul kukátko. — Těsně u dveří stál vytáhlý mladík a psal cosi tužkou na stěnu, právě v ta místa, kde byly tajemné šifry. Kolář vzpomněl si na nedávné případy, kde slabý mladík učinil loupežný výpad na zlatníka, na trafikantku atd., a krev hnala se mu k mozku. Uehopil vedle dveří stojící hůl a vyrazil ven. Mladík se ulekl a chtěl utéci. Rozčilený Kolář chytil ho však za límec. Povstal hluk a křik. Ze dveří souse- dova bytu vyběhlo několik osob. Kolář v rych- losti ukázal na „znaménka“ na stěně. Teď se všem rozbřesklo v hlavě —- „Znamení —! Zrovna vedle nás — a my o tom nic nevíme — —! To je strašné!! — Začal výslech. Delikvent mlčel ale jako za- řezaný a na otázky nechtěl odpovídat. Když mu zahrozili policií, dal se do usedavého pláče a lítostně sliboval: „Přiznám se — — všechno vyzradím — ale jenom panu Kolářovi ... „On to vyzradí...!“ — opakovali všichni zděšeně — „Tak přece měly noviny pravdu! Necbali oficiála s mladíkem o samotěa čekali. — V tu chvíli cílili, jakoby vzduch čpěl kriminálem — — Za deset minut objevil se Kolář před nimi. Dychtivé zraky všech byly na něho upřeny. Na- stalo ticho jako v okamžiku, když soudce čte prtel smrti .. „Jděte!“ — mluvil Kolář k mladíkovi — „a ať se to vícekráte nestane! Mladík proklouzl diváky jako myš a zmizel ze dveří. Sklamané tváře nedočkavců vypadaly jako veliké otazníky, a nikdo téměř nedýcnal. Ko- nečně se ozval opět Kolář: „Je to mláčaž — člověk se diví — inu, pokruk!... Tak to nejsou znaměnka zlodějská — ty šifry venku — to si dával ten klouček znamení s tou naši žábou — s Lolou . ..! Veliké otazníky zmizely s tváři nedočka- vých sousedů a ozval se šum, jako když se otevře láhev šumící limonády ..
#25 alto_textblock #25
Když se vrátila paní Kolářová s dcerami z divadla, teprve se vše jasně vysvětlilo. Lola s pláčem se přiznala a vyprávělat „Ota chodí do reálky ... Bydlil v naši ulici a před týdnem se přistěhoval do našeho domu .. do třetího poschodí... Půjčuje mi básničky . .. ano básničky ... „A co znamenají ty značky?“ doléhal přísně otee. „To bylo naše znameníií „ Lola spustila srdcervoucí pláč „Teď nech brekotu! Jak to bylo „Písmeno H znamenalo Havlíčkovy sady, písmeno R zase Riegrovy sadyyy ... „A ty čislice?“ „To je, v kolik hodin tam mám přijít . . . — vzlykala Lola — „Když jsem mohla přijít, přeškrtla jsem to z leva na pravo, když jsem nemohla, škrtla jsem z prava na levo ... Ale on mi jen půjčoval básničkýýřý.. „Povídá to dobře“ — řekl Kolář ke své ženě — „Ten klouček to říkal zrovna tak. Tentokráte byla Lola propuštěna bez eitel- ného trestu. Pouze dlouhé kázání musíla vy- slechnout. Končilo to v ten smysl, že od nyněj- ška nesmí sama po škole na ulici. Lola s plá- žem odhěhla do svého pokojíčka. „Je to fracek — ta Lola? — řekla Li k matce — „To já jsem nebyla taková ve 13 letech . . l Když ale byla s Lolou v pokojíčku o s metě, řekla ji šeptem: „Co ti to napadlo, dávat si znamení na na- šich dveřích? Ty husičko —l „Protože jsme popsaly už celý bílý pruh stěny vedle domovních dveří dole na chodbě ..“ „Jsi ještě hloupá ...!“ dodala Líza znovu, a usednuvši k uplakané Lole do postýlky, šeptala jí, kterak si ona dávala ve 13 letech nenápadně schůzky se studenty ...
#26 alto_textblock #26
Různě zprávy.
#27 alto_textblock #27
= Antické umělacké poklady v moři. V posled- ním zasedání pařížské Aeadémie des Inseriptions byla předložena zpráva ředitele anlických vykopávek v Tunisu, Merlina, jež obsahovala podrobné zprávy o posledních nálezech na dně mořském. Lovci moř- ských hub objevili toliž ve vzdálenosti asi 7 kilometrů od pobřeží ve hloubce 40 metrů antické zříceniny s mramorovými sloupy, bronzovými sochami, jež jsou dílem celé, dílem rozbité a jinými uměleckými předměty. Některé lehčí kusy byly již potápěči vy- taženy, zejména překrásná socha jinocha, Byly za- hájeny práce k zachránění všech těchto uměleckých pokladů, což však bude vyžadovati velkého nákladu. a dlouhé doby. = Archapologický nález, Při fortifikačních pra- cích pod Kosciuszkovým pehorkem v Krakově na- lezli dělníci ohromné kosti. Poručík Starzewski, jenz na práce dohlížel, oznámil nález universitě, jež hned vyslala na místo komisi. Odborníci zjistili, že na- lezené kosti jsou nejméně ze čtyř mamutů a jiných předpolopních zvířat. Kromě toho bylo nalezeno ně- kolik set předmětů z pazourku a jiného kamene, v nichž poznány nástroje a zbraně předhistorického člověka. Mezi kostmi byl také celý zub více než 30 em dlouhý a 10 em tlustý, jenž vážil 8 kilogramá. Vojenské práce byly zatím zastiveny, ježto bude nejprve dále kopáno za řízení odborníků.