Příloha „Nový

Jihočeský Dělník“ k číslu 37. r. 1912.

pravdy

BÍDH CHVTLH PÁNY.

Tohle zde ještě nebylo. Není to žádný žert, nýbrž holá skutečnost, že mezi inteligencí čili t. zv. pány je mnohem více bídy než u prostého lidu. Dělník si chleba vydělá, žebrák si ho vy- žebrá, kdežto inteligent dnes už musí čekat, až jestli se na něho dostane, aneb jestli si k němu pomůže protekci. Mnoho lidí se mi diví, že nechci dát hocha na studie, ačkoliv se učí dobře. Nechci a nedám z několika důvodů. Předně já mám své děti tak rád, že z nich nechci mit rakouské úředníky nebo učitele. Za druhé je nechci vidět pucovat kliky po odbytých studiich. A za třetí nejsem stižen studentskou manií. A je to jen manie, ten příval žáků na střední školy, nic jiného. Ten je úřední- kem, musí dát děti studovat. Co by tomu svět řekl, když i děti sedláků a živnostníků studují. aby on dal kluka na řemeslo. Ten je sedlákem, musí dát hocha studovat, vždyť i tam ten chalupník dal syna na studie. A tak to jde dále. A důsledek toho jest, že jmění jednotlivců stížených touto manií se ztenčuje, producentů národního jměni ubývá a vystudovaní lidé nemají co jist. Všimněte si dobře těchto fakt: Četl jsem v novinách, že po prázdninách bude v Čechách a na Moravě už tři tisíce absolvova- ných učitelů bez místa. Brněn. poštovní ředit. vydalo veřejnou vy- hlášku, že nebude přijímat žádné žádosti o místa. poněvadž tam žádostí leží už tolik, že nemohou být všechny vyřízeny U dráhy vypadá to takto: Byl jsem žádán o sprostředkování protekce člověkovi, jenž již před třemi roky složil úřednickou zkoušku. Rok byl na vojně, ostatní dobu proseděl doma a dosu neví, kdy místo obdrží. Jeho bratr už má tuším dva roky po maturitě a sedí doma. A rodiče jsou nemajetní. Obyvatelstva v Rakousku přibývá, musí tedy přibývati i osob v různých povoláních. Ale v ja- kém poměru! Od r. 1900 přibylo osob výdělečně *) Vyjímáme tento článek z výborného listu naší strany „Cíl“, jenž vychází na Moravě ve Va- lašském Meziřiči. Článek měli by si přečísti všichni rodiče, jimž děti dospívají. je v něm minoho

činných o 4 procenta, kdežto úředníků přibylo o 26 procent, osob v obchodě činných o 23 pro- cent, v průmyslu o 9 proc., v zemědělství ubylo 3 procenta. Úbytek pracovníků v zemědělství, pokud není podmíněno vývojem strojní, techniky, přičítá se- jednoduše na vrub dělnictva, jež prý nechce nyní v hospodářství pracovat. Nu dobře, nechce za každých poměrů pracovat, ale pracuje přece, když ne při zemědělstvi, tož v průmyslu, kdežto děti lépe si stojících rolníků hrnou se nyní šmahem na studie. Letos na jaře zastavil se u mne malý rolník z valašských hor. Má jen 58 měřic půdy. Vyprávěl mi, že má jednoho syna učitelem, avšak má tak malý plat (75 K měsičně), že ho musi podporovat. Má jen dva syny, druhý byl ještě doma, ale měl slíbeno místo sluhy v hospodářském spolku se 70 K měsíčního platu „A co uděláte s gruntem ?“ ptal jsem se. „Prodám ho,“ odvětil klidně sedlák. Tak už to daleko došlo s námi, že raději jsme sluhy za žebrácký plat, nežli bychom vedli samo- statný život na vlastní hroudě. Bodejť by potom pracovníků v zemědělství neubývalo. Dle jiné statistiky připadá už v Rakouskun každé čtyry obyvatele jeden úředník nebo voják. A to je šílený hon po „lepším“ živobytí teprve v nejlepším proudu. U nás, když se nějaký ne- rozumný zvyk ujme, tak je to horší, než všechny živelní katastrofy dohromady. Dnes je ještě příhanou býti dělníkem, rolní- níkem nebo řemeslníkem, je hanbou dát děti učit řemeslu, avšak za nedlouho to dopadne tak, že vhánění dětí na studie bude znamenat donucovati je k sebevraždě. „Dělati neumím, žebrati se stydim“ platí pro vystudované lidi bez místa. Kolik jich má té energie, aby se chopili motyky nebo jiného nástroje a vrhli se v konkurenci s dělníky práci vyučenými a otužilými? A kdyby ani toho nebylo. brání téměř všem nemístný stud. Co by lidé řekli. kdyby studovaný člověk pracoval! Hloupí lidé by se ovšem zlomyslně smáli, avšak rozumný člověk by musel na tím vysloviti uznání. Lépe pracovat, nežli býti někomu na obtíž. Je nutno na tuto věc upoz ornit. Moudří lidé si toho nevšimnou a o těch, jimž je hloupý zvyk a moda nad zdravý rozum, platí: Komu není rady. tomu není pomoci

KATOLICKÝ HUSITA.

Ve výročí upálení Mistra Jana páli svíčky k „světci Janu“ při modlen skroušen stojí u kapličky

Anta

SOCIÁLNÍ POMĚRY SLOVHNů

Středověk.

(Pokračování.)

Slovanský kollektivní rodový život hospo dářský opouštěli na úsvitě historiei

f) Rusové.-

Na změnu tu působily vedle jiných vlivů r- zné boje s okolními národy, přátelské i nepřá- telské styky s říší byzantinskou. Boje tyto vy- volávaly v život silné jedince v rodech — sta- rosty, — kteří vedli rod do boje, chránili ho před zahraničním i vnitřním nepřítelem. RRo ten z vděčnosti ho poslouchal, poddával se mu a tak z bratrství povstával poměr pána a podří- zeného. Proces, který jsme viděli i u jiných Slovanů. Než přece jen místy udržoval se ho- spodářský kollektivismus, rodový a jeho zbytky lze ještě dnes viděti. Nebyl tudíž jednotný so- ciální útvar, rozmanitost a různost jevila se. Příčinou toho rozlehlost ruské říše, různosti kmenová a odlišné poměry k sousedním náro- dům. Jinak vytvořovaly se poměry státní a so- ciální u Velkorusů, jinak u západních Bělorusů, a jinak u veliké části Malorusů. Jiné styky s o- kolím měli Malorusové-Ukrajinci, jiné Velkoru- sové, a Bělorusové. Starostové rodů takto povýšení za samo- statnou hlavu, stávali se šlechtou, poroučející ostatním členům. Od 9. století silně uplatňoval se tento nový sociální směr, jejž podporovalo vy- tvoření ruského státu pod novým rodem Varja- ho-ruským od r. 862. V tu dobu již obyvatelstvo jest rozvrstveno ve třídu svobodných nes vobodných. Svobodnými byli bojař (šlechta), měšťané a sedlák. Část však šlechty nebyla ani domácí, byla to šlechta služební *) V. J. Sergejevič: Lekciji i ižslěd po drev- ně jistor. russ. práva. R. 1899. Leontovič: Istoria russ. práva. R. 1892.

nejlepší jakosti a nách nejlevnějších nabíí

Frant. Sobota, čekasce.

Čes. Budějovice

16

13

se na své jízdě k polednímu odpočinku. Dosud totiž vždy býval dříve na poledním místě s vozem, dal koním ovsa a pak te- prve přicházela Málka. Ale při tom o- pozdění stalo se, že Málku cestou dohonil a sice ještě několik ulic před Náplavkou. Když ji dohonil, řekl: „Málko, svezte se s obědem!“ To povídal s jakousi pýchou, neboť nemůže každý říci: „Málko, svezte se!“ Vzal jí oběd z ruky, postavil do vo- zu, pak pomáhal Málce, aby tam vylezla, ukázal jí, jak se má posadit, pak vylezl sám a stoje řídil povoz. Pane bože, jelo se to! Poldikovi, drží- címu opratě, pořád bylo, že drží Málkua že jí pomáhá do vozu. Tvář mu zrovna hrála, oči mu zrovna zářily. Tenkrát pletl „hi“ i „hista“, praskal jako by jel na po- svícení, klel jenom tak že musil. Potom vždy s úsměvem ohledl se na Málku, jako- by se ptal: „Nu, kterak se to jede?“ Bylo mu tuze milo, že se Málka rovněz usmívá odpovídajíc: „Hezky, Poldíčku, hezky!“ Tu ovšem mohl si již Poldík také něco dovolit; pobídnul koně, zamlasknul jim takovým způsobem, že si vzpomněli na mla-

dcera a tu si teprve povšimnul Poldík, že má sousedka dceru. Pak sousedka umřela a Málka přinesla oběd plačíc. Poldík byl by plakal s ní, neboť při vší zdánlivé ztvrdlosti byl srdce měkkého. A tenkrát přivedl to na tato slova: „Chu- dák.“ Tím myslil zemřelou matku. Ale když Málka plakala ještě víc, podíval se na ní a řekl: „Chudáku už neplačte od- byla si to. Když odpoledne vyjel s pískem, pořád jako by měl Málčiny sizy na svém srdci; někdy po dvacátém kroku stáhlo se mu hrdlo a „hi“ zůstalo jen jeho záměrem: uvázlo mu v hrdle a jakoby je měl řícis pláčem. Práskání dělo se neurčitě, bič byl svislý jako prapor, když se vzdává čest. Klení bylo takové, že si z něho koně nic nevybrali, stavěli se pořadem i u hospody, i u kovárny, i u hokyně, i u tabáčnice. Když šla Málka druhého dne s obědem, Poldík díval se již z daleka, zdali ještě plá- če. Neplakala, a za to, když přišla, Poldík se trochu usmál. Chutnalo mu a když po- obědval, řekl: „Málko, vy dobře vaříte.“ Na to i Málka se trochu pousmála a Poldík