#1
alto_textblock
#1
Strana 10.
#2
alto_textblock
#2
NÁRODNÍ LISTY.
#3
alto_textblock
#3
21. srpna 1904. Císlo 230.
#4
alto_textblock
#4
další otázku, nepoznatelna-li na obraze její tvář
nebyl odpověděl:
»Odpusťte, slečno, v této příčině dopusti
jsem se skutečně hříchu, však bude li mi k vůl
němu uzavřeno nebe dobra, tím s vělším jáso-
tem vítati mne bude nebe krásna. Nemohl jsem
se odhodlati, abych pozměnil tvář své bohyně.
která by byla okamžitě poklesla na všední sm
telnici, kdybych byl jiný dal výraz jejímu oku.
kdybyste Svobodou na měm obraze nebyla vy)
Dílo mé ničím by nebylo bez vaší krásy!«
Prudký zápas vznícen tím v prsou dívky
Věděla, že tím zdrcen bude ten, kterého tal
vroucně miluje a na druhé straně blažený po
cit rozléval se jí v prsou při myšlence, že nej
povolanější apoštol pravou hymnou oslavova
jeji krásu. Nezapřela v sobě ženu . ..
Co mohlo se ostatně podniknouti proti tomu
co hotovou, neodčinitelnou bylo událostí ? V ne
malém rozhořčení opustila atelier, aby o tome
zvěděla, zpravila milence svého. Tušila věci ne
blahé.
Mimo nadání ale vyslechl mladý sazeč mi
lenku svou se zdánlivým klidem. Pronesl pouze
slovo:
»Neštěstí, žes příliš krásná.«
#5
alto_textblock
#5
Sál v dvoraně umělců byl po celý den
plný. Obecenstvo hrnulo se do výstavy uměle
leckého dila prvního řádu. Idea i proveden
obrazu malovaného v plném jasu byly skvostné.
Bohyně Svobody na řeckém triumfálním voze
oslňovala. Ztepilost, nadšení a odvaha zářila
krásného, po pás obnaženého těla, plného pů-
vabů. Stála na rozdrcených okovech a v pravie
třímala trojbarevný prapor, jenž snoubil se
proudem dlouhých jejich vlasů a do polou halil
tvrdý její prs.
Nikdo odloučiti se nechtěl od zjevu tohoa
když jeden z přítomných uměleckých referentů
připomenul, že nejsou to formy malířem zbá-
sněné, žena tak krásná že existuje, nikdo tomu
nevěřil. Když ale veřejný tisk to potvrdil,že
cizina aspoň nyní zná, jak krásné ženy rodi tato
země, tu teprve celá procesí putovala do výtvar
ného sálu. Výstava následkem toho o celý
týden prodloužena.
Jednoho dne prodral se zástupem, jenž
tlačil se před obraz, mladý, zachmuřený muž.
Nikdo si ho nepovšíml, dralo se jich ku
předu víc. Však než tomu mohlo býti zabráněno,
mávl mladík rukou proti obrazu a — dlouhým
řezem, sáhujícím od hlavy až po bok zhyzděn byl
zjev bohyně Svobody. Netřeba připomínati, kdo
byl spáchal vandalism. Obecenstvo v prvním
okamžiku jakoby bylo ztrnulo. Nikdo z místa
se nehnul, nikdo nepohnul rukou, nikdo zvuku
nevypravil ze sebe. Tak mocně působil výjev
na přítomné.
Julius bledý, křečovitě v rukou svíraje nůž.
stál tu s hlavou skloněnou jako socha.
Přikvapivši konečně sluhové s kustodem
čele, konečně se ho zmocnili.
»Nešťastníče, co jste to udělal ! — zvola
kuslos. A tu teprve jako příval bouře zaburáce
hněv přitomných.
Z Juliova hrdla vydrala se pouze slova:
»Dělejte se mnou co chcete !«
Odvedli ho.
Měl být pohnán před soud, ale nedošle
k tomu. Byl odevzdán ústavu pro choromyslné
A. Byr.
#6
alto_textblock
#6
Strašidlol
#7
alto_textblock
#7
Konečně událost v těchto psích dnech! Pryč
s mořským hadem!
#8
alto_textblock
#8
Sensační zpráva reportéra Zoufalého.
Ba, není už, jak bývalo l
Docela z módy vyšly ty překrásné, roman-
tické povídky, nad nimiž se nám v mládí kdysi
dech tajíval a z rozkochané fantasie až hlava
bolela; už leda kdesi v koutě odřené empirové
knihovny leží nudou a prachem ožrány rozma
nité ty Spiessovy krvavé »Olivie Amenuti«
»Giowani Liobatti«, nějaká Tob. Mouřenina Lilo-
myšlského »Historia kratochwilná o jednom
sedlském pacholku, kterak u sedláka za tř
groše sloužil a o poběhlým židu« (1604) nebo
»Rytíře Brendy duch«, »Mnislaw a Swětiwina«.
či proslulá pohádka Mm. Leprince de Blaumont
»La Belle et la Běle«. A s takovými setlelými
rozpadávajícími se knížkami umřela romantika
nadobro.
Kde jsou dnes ta nezapomenutelná randez-
vous v růžových besídkách, při nichž naše bou-
belaté Naninky chvěly se nám v náručí pře
štiplavou tatínkovou španihelkou zlaceného knoflí-
ku; kde jsou ty kytary na stuhách zelených
blankylných, poetické kytary, jež drnkávaly tak
líbezně na výletech kdesi v stinných »Libán-
bách«, »na rozkoši« či dokonce »na šištotě«
kde jsou neuměle, nám však přerozkošně drahou
ručkou malovaná, špendličkem ozdobně propí-
chaná psaníčka lásky, svazečky chatrného pa-
píru, popsaného nemotornými, ale za to hodně
upřímně míněnými veršíky, kde provazové že-
bříky a komické dýky, které jsme úzkostlivě
skrývali na hambalkách, kde slavné paměti
krinoliny a pod nimi v zrádných spoustách ba-
tistu punčošky bílé jak sníh, pěkně napjaté —
bože, co jsme pro ně nocí probděli! — a kde
naše košaté, červené, hedvábné parasoly po dva-
ceti rýnských a alba vybledlých fotografií —a
svéží krajky na dívčích ňadrech — a voňavé
květiny — a úsměvy...
Všechno, všechno to již dávno pohaslo.
Divná dnešní mládež zcela blaseována dokonce
již ani netanči — óh, ty naše skvělé gavotty
menuetly! A nevěří již na nic: na štědrého
svatého Mikuláše ne, ani na uřknutí, ba, prý
snad ani na čápa a vránu.
A tak i ta ubohá strašídla — chval každý
duch Hospodina! — upadla v nevážnost. Kdo
pak si teď, na příklad, na cestě z pardubické
pivnice vzpomene, žo o půlnoci jezdívá Poštov-
skou ulicí z Vyšehradu do Jirehář černý, čtyř-
spřežný kočár zakletého mlynáře, kdo se př
kozlu »u Tomáše« pomodlí za nešťastného
kostlivce, jenž s rachotícím hřebem v lebce ob-
chází tam v sousedství! A ti černí muži se
žhavýma očima, krčicí se v nezbádaných kou-
tech ponurých staroměstských domů, ti bezhlaví
jezdci v Hluboké cestě i jinde a zazděné krásné
jeptišky (»u Ježíška« na Malé straně) a četné
prokleté šlechtičny! Vltavský vodník šel snad
už do pense i s venkovskými v řemesle sou-
druhy, bludičky se asi ohlédly po jiném, vděč
#9
alto_textblock
#9
nějším zaměstnání, skřítkové steskem vymřeli —
nemluvě ani o pověstném kdysi, tak tajemném
strašidle podskalském.
Místo o příšerách hovoří se dnes o nejno
vějších kloboučeích slečen radových, za bez
hlavé muže máme hrůzu lyrických pseudonymů
hrdých vyznavačů krajní dekadence, a — apro
pos, byli jste na plzeňské výstavě?
Nu, žijeme v XX. století.
Tím více překvapuje interessantní faktum
že v době tak osvícené a sotva několik kilo
metrů od Velké Prahy nestyděl se ukázat duch,
opravdový, zjištěně pravý, všemi příslušným
vlastnostmi nadaný duch — — —
Když drát přinesl první zvěsť o podivn
této příhodě, zimničné vzrušení se zmocnil
všech členů redakčního kruhu.
»Já nejdu, já mám ženu a dvě děti.«
»Já teprv ne. Já jich mám šest a teprve
před týdnem zemřela mně tchyně.«
»Já si nedávno koupil třetinu čtvrtky se
dadla v Národním — nemohu !«
»Moje žena je předsedkyní »Niněry«. Kdo
pak by dětem vařil a rozepínal kalhotky, kdyby
jim čert tátu vzal !«
»My včera »u Fleků« bulčičku nedohráli.«
Bouře hlasů se rozpoutala, každý se bráni
z plných plic.«
»Já mám na Ferdinandce dům — ani mě
nenapadá!« basoval náš sťastný novopečený
dědic.«
»A já mám upřímné děvče, jsem milován
a přiliš, příliš šťasten — mne přece poslat ne-
můžete,« fistulí pískal zlatovlasý Benjaminek
nezkušenec naivní.
»A já — nhn, nhn — já jsem — nhn —
ve spolku svatého — nhn, nhn, nhn — Jo
sefa, já bych se jistě nevrátil !« rozškytal se
chudák X, jemuž taky říkáváme »stará Blaž-
ková — hadr.«
Vřava k nepopsání — jenom já jsem
mlčel. Což — ženy nemám, dětí, myslím, též
ne, poslední milenka mě zradila už dávnoa
dávno, stojím tu jako hruška v širém poli —
ničeho nemám, po ničem už netoužím, neoče-
kávám ničeho víc — což, mohl bych to zkusit.
A když by mě to tam i tento — jaký pak ja
mám život! Po starém mládenci každý jen
kamenem posměchu hodí... Půjdu tam —a
bastal
Chefredaktor, skoro již na rozpacích, ra
dostí div mě neumačkal, když jsem mu oznámii
své odhodlání, a druhové, nešlechetníci, unisono
zajásali.
Nuže — vyzbrojen třemi dotýkanými rů-
ženci, prastarým, z Pekelného žaltáře v museu
tajně opsuným receptem na vymítání dábla,
oháněje se glejtem nějakým od padařovského
p. Alfonsa Šťastného a pokuřuje v tabáku při-
míchané svěcené kadidlo, vydal jsem se na je-
višté sensační události. I dluhy jsem dříve po-
platil z chefovy královské zálohy a v hospůdce
své rozloučil se s přáteli, při čemž plakala je
dině černovlasá Mařenka (někdy jsem ji kupo-
vával mandolety). Také jsem testament napsal —
A přišel jsem, viděl a slyšel a nestalo se
mně pranic. Zde stůj mé věrné vylíčení hrůzo
strašné duchové historie:
Smavá oasa v poušti nudných řepných lánů
kupí se na nízkém svém pahorku park topolů,
dubů a sestárlých jabloní za sáhovou hradbou
z kamene, bůhví odkud až přivezeného v hlinitý
ten kraj; z bujné zeleně vyhlédají sešlé glorietty.
nakřivené korouhvičky na prejzových střechách,
pěkně vykrojené štíty s vázami, čerstvě natřené
veselou žlutí, z révoví blýskají bohatě zamřížo-
vaná okna v bílém pažení, široká brána se sva-
tým Šebestiánem mezi amoretty na pilíři zve
v rozsáhlé nádvoří, kde jsou dřevěné pavlače,
světlé klenuté stáje, chladné komory a sličné
kovaná, zrezavělá, věčně polámaná pumpa. Opu-
štěné panské sídlo z času rokoko — to je N—
ský dvorec, na kterém z dopuštění božího
»starého jemnostpána« vládne pan správce Že-
žulička so svou paní Žežuličkovou, již si před
půl rokem přivezl odněkud z kopců, děvčátk
ještě, buclatou, růžovou.
Nedávno si mladí lidé zaskočili do Prahy
k nákupům; paní správcová pozamykala skříně.
zásuvky a pak i všecky pokoje — té čeládce
nikdy není co věřit — požehnala sebe i chote
křížkem a jeli.
A pak se to stalo.
Mladinká Franliša, kyprá, růměnná holčina
vždy povážlivě vykasaná, běži v poledne druhý
den bílou, cihlami dlážděnou síňkou, běží s pr-
kénkem čerstvých homolek podle dveří jídelny
a tu — slyš! v této místnosti, od jejíchž jediných
dveří klíč má v kapsičce milostpaní v Praze,
slyšeti jest zřetelný šelest v knize převracených
listů. Františa v neukrotitelné ženské zvědavosti
skloní se ke klíčové dirce, oči třeští . . . hrůza,
hrůza: za těžkým, řezaným stolem sedí tam ja
kási stará paní nevídaného kroje, v květovaných
sukních, obšírných na půl jizby, ve vystřiženém
krajkovém živůtku, měňavém kabátku, vzdutých
rukávů, s takovým dlouhým, jemným, vyšívaným
a třepenitým ručníkem nebo čím na loktecha
s drahými kameny na hřebenu v bílých, vysoko
divně vyčesaných vlasech. Sedí, sedí, a v Plsmě,
jež leží na stole, se přebírá; a jak se služka
na ni vyjeveně dívá — stará paní pomalu po
dveřích se otočí, oči má ohnivé . . . ó, spaste
duši! Homolky se prudce rozpleskly na červe-
ných dlaždicích, jak Františa uděšena ode dveři
odlétla. V kuchyni bez dechu klesla na lavici
za chvíli věděl o zjevení kde kdo ve dvoře.
Paní Žežuličková, sotva po návratu domů
vyslechla vyjevenou děvečku, jala se cbystati
prádlo, že tady nebude a nebude, že se vrát
k mamince.
Stěží trochu ji uchlácholiv, choť ihned za-
řídil akci k zažehnání příšerného hosta. Přisli
kněži v černých sutanách, přišli ušňupaní ko-
stelníci, říkali mocné latinské modlitby, kropili
vodou a vykuřovali špatným dřevěným uhlím,
ale jakmile vše utichlo — za poledne duch seděl
v uzamčené jídelně, listoval v knize, a když se
plamennými zraky vážně a přísně podíval ke
dveřím, všichni zvědavci v síni s hrůzou vždy
od nich uskočili, jako plena bledi. Přišli čaro-
dějové s hor, volali strašné kletby, při kterých
vlasy se ježí, přišly baby zařikávačky z beze
dnými mošnami — nepomohlo.
Paní správcová plakala, že ve dvoře nebude
a nebude.
Odstranili z jídelny bibli a kladli tam vždy
jiné a jiné, všecky možné knihy a brožury, ča-
sopisy, noviny, ničeho se neštitíce. Ale přízrak
#10
alto_textblock
#10
dychlivě četl všechno: nezáživné romány i te
nounké sešity špatně veršovaných básníček
v nichž mladí gymnasisté, oni, suveréni života,
povídají hrozné věci o »ženě-samici«, neesthe
tické polemiky umělců a jalové fráze politické
o nejnovějším mordu i inseráty záštiplných ně
meckých firem v českých vlasteneckých listech
A duchovi to nijak neškodilo, ba, četl vždy na
pjatěji, vždy horečněji.
Až jednou předložili strašidlu pařížské modn
listy. Starou pani — nu, ženu, nedivno — tuze
zaujaly: dovidala se o moderním taminu, violu.
uni, granadinu barvy šampaňského vína, perlo-
šedé a ecru, a že saisona favorisuje vzdušné
látky hedvábně, něžně pruhované luoisiny, satin
royal, crepp de chine, voil de soie, pak o vyší-
vání broderi, o krajkách valencienských, holand-
ských, aleneon, chantily, paličkovaných, tylových
a o divotvárných rukávech. Tenkráte se duch
už ani jednou neohlédl na ty, kteří třásli se z
klíčovou dirkou.
A najednou táhlý radostný vzdech: »Ko
nečně !« zaševelil se rtů tajemného zjevu, jako
když v pozdní jeseni vánek suchým listím po-
hrává, tvář jeho se zjasnila a potom rázem stra-
šidlo zmizelo, podobno svíce shasnutému plameni.
Nikdo ho nespatřil více —
Pan správce s chasou pro jistotu chvi
ještě vyčkal, pak vhrnuli se do jídelny udatně
až ke stolu a tam, kde modní časopis byl ote-
vřen, čtli, že v posledních čtyřech nedělich se
vyskytla pozoruhodná změna v damských úbo-
rech, jež vzhlodem k budoucnosti nikterak ne-
postrádá velikého významu a etitelky všemocné
Mody zajisté překvapí. Že za podložku toiletám
s měkkými a pod tíží spousty volantů, ryžů
plisé svisle splývajícími záhyby znamenitě slouží
tafetové spodní sukně, do kterých ve stejné vzdá-
lenosti tři až čtyřikráte všita jest na prst tlustá
šňůra, že takováto spodnička je stejně dlouhá
se šatem, zkrátka, že — nelze toho skrývat —
při každém novém modelu nutno počítati —
s krinolinou — — — — — — — — — —
#11
alto_textblock
#11
známek, že vskutku stoupám. Poznal jsem záhy
příčinu toho. Ačkoliv jsem zdánlivě a stále kle-
sal, byl jsem unášen mocným proudem vzduchu
jenž prudce se hnal vzhůru. Klesal a stoupal
jsem s ním. Znovu jsem otevřel záklopku. Marn
namahání. Tlakoměr ukazoval výšku stále vzrů-
stající a sám jsem se o tom přesvědčil, nebol
země pode mnou stále klesala. Zavřel jsem zá-
klopku, abych neobětoval ještě více plynu. Ne-
dalo se nic dělat, bylo třeba čekat, co se stane.
Stoupající proud vzduchu zanesl mne až na
3000 metrů, musil jsem se obmeziti na to, po-
zorovati tlakoměr. Po nějaké době — zdálo se
mi to věčností — jevily se příznaky sestupu.
Zpozoroval jsem opět zemi. Vyhodil jsem pří-
těž, aby sestup byl klidnější. Brzy jsem spatřil,
kterak bouře potřásá větvemi; nahoře, v bouři
samé, jsem ničeho nepozoroval. Záhy mohl jsem
si uvědomit rychlost, jakou jsem unášen stra-
nou. Pozoroval jsem jedva nebezpečí, když už
jsem byl v něm. Strhnut šílenou rychlostí, smý-
kán přes koruny stromů, každé chvíle ohrožován
jistou smrtí, pokusil jsem se, vyhodit kotvu. Ale
kotva se nezachytila a teď se zdálo, že je po
všem. Na štěstí vznášel jsem se nad nízkým křo-
vím. Maje tvář rozedranou, roztrhané šaty, po-
tlučen a pohmožděn, nemohl jsem učiniti nic
na svoji záchranu. Myslil jsem, že jsem ztracen,
když pojednou balon zůstal viset na vysokém
stromě. Byl jsem vyhozen z koše a pozbyl vě-
domí. Když jsem se opět probudil, byl jsem ob-
klopen několika sedláky, kteří se na mne dívali
plni úžasu. Pak jsem se mohl vrátiti do Nizzy.
kdež jsem poslal pro lékaře, aby mne opět
#12
alto_textblock
#12
sešili.“
#13
alto_textblock
#13
= Giosné Carducci o sobě. Jeden z literárníeh
sborníků italských přináší ve svém srpnovém čísle
karakteristický dopis Giosua Carduceia, nejslavněj-
šího žijícího básníka italského, jenž na novo doka-
zuje, že toliko člověk skutečně veliký je schopen
sebepoznání. Město Florencie pozvalo Carduccia, aby
pronesl slavnostní řeč při oslavě jubilea Petrarkova.
Na to odpověděl Carducci z Oseny, kde hledá zota-
vení, následujícím klassickým dopisem: »Velectěný
pane starosto! Že Florencie při tak slavné příležitosti
na mne vzpomenula, nanejvýš mne dojímá. Mluviti
v Palazzo Vecchio o Francesku Petrarkovi u příleži
tosti jeho šestistých narozenín jest něco, nad čím by
každý velký duch, neřku-li já, nemohl se udržet
aby nezajásal. Jak laskavě připomínáte, pane sta-
rosto, mluvil jsem již dříve způsobem nikoliv ne
vhodným o Petrarkovi. Avšak nyní „Nejsem již,
čím jsem býval, zůstal ze mne toliko kus. A tento
kus jest slabost a stesk“. Čítám šedesát devět jar
ctěný pane starosto, a jsem churavec; co mi zbývá
životní síly, stačí právě jen, abych sbíral, co jsemv
lepších dobách napsal. Mohu říci, jako ona stařena
v Athénách, když vracela Afroditě zrcadlo: „Jakou
jsem byla, nemohu se zřít, jakou jsem, nechci se
vidět.“ — Smím se tudiž skutečně a důvodně pova
žovat za omluvena a prosím, abyste laskavě přijala
vyjádřil ostatním můj nejvroucnější a nejoddanější
dík za pozvání, jímž jsem byl nanejvýš poctěn.«
= Dráha na Montblanc. Z Paříže se oznamuje
Také Montblane dostane svoji dráhu. »Journal Ofi-
cie!« uveřejňuje dekret, jímž se prohlašuje zřízen
ozubené dráhy s mechanickým pohonem v departe
mentu Haute Savole mezi nádražím Fayet Sain
Gervais a vrcholem Aiquille du Gvůter za podn
všeobacně prospěšný. Plán dráhy má být vypraco
ván během letošního roku a podník proveden během
šesti let. Počet a poloha nádraží budou stanoveny
teprve po dohotovení plánu. Každým směrem budou
od 15. června do 15. září konány denně nejméně
dvě jízdy. Každý vlak bude sestávati nanejvýš z
dvou vagonů, ne delších než po 20 metrech, rych-
lost bude 8 kilometrů. Ceny dopravy budou na alp
skou dráhu neobyčejně levné, totiž 1 frank 50 cent
za osobu s 10 kilogr. bezplatných zavazadel a
franky za kilometr a tunu nákladu.
= Nejstarší řecký dopis, jehož originál je za
chován, nalezen byl v Altice a nyní poprvé rozlu
štěn A. Wilhelmem, tajemníkem rako nského archaeo
logického ústavu v Atnénách. Je to tenká olověná
tabulka (diptychon) složená a byla kdysi patrně ovi-
nuta šňůrov, opatřenou pečetí. Na vnější straně na
psána adresa: »Donést na hrnčířský trh; odevzdat
pak Nauriovi aneb Thrasyklovi neb synu.« Uvniti
nalezá se osm řádek textu: »Mnesiergos vzkazuje
těm, kdož jsou doma, pozdrav a přeje jim zdravía
oznamuje, že se mu takto dobře vede; kdybyste mi
chtěli poslat houni nebo ovčí neb kozí kůže, ale
pokud možná obyčejně a ne obroubené kožešinou,
pak silné podešve. Jakmile bude příležitost, vrátím
(je).« —— Situaci lze snadno uhodnout. Mnestergos je
na venkově a mrzne, snad že byl překvapen před-
časnou zimní bouří nebo opozdilými jarními mrazy.
Kterak možno v Řecku mrznout, vylíčil dojemně již
Hesiod ve svých »Dilech a dnech« a pocítil to
mnohý archaeolog na svých cestách. Prosebný list
Mnesiergův dle tvaru liter psán byl v první polovici
etvrtého století před Kristem. Je to nejstarší příklad
dlouhé řady řeckých dopisů, zachovaných na papyru
nebo na hlíně a u nichž typická úvodní formulka,
toliko z pravidla kratší, se opakuje, obsabujíc pozdrav
a přání zároveň, s připojenou zprávou o vlastním
zdraví. Římané úplně převzali tuto formu dopisůa
ještě podnes počiná řecký lid svoje dopisy přáním
dobrého zdraví adresátu se zprávou o zdraví pi-
satelově.
= Podivný proud. Z Filadefie se oznamuje: Lo-
divodové a námořníci nedovedou si vysvětiiti po
divný proud vodní, který objevil se pojednou u mysu
Hatteras. O vzniku proudu anebo vlivu, který jej pů-
sobí, není praničeho známo. Přímým následkem no-
vého proudu jest, že skorem sto lodí zakotveno jes
asi deset mil od břehu, nemohouce obeplouti kolem
mysu. Veškeré lodi hnány jsou k severu. Mimo toho
vane silný jižní vítr. Až dosud není známky na
úlevu.
= Podivné ozvěny. Časopis »LIntermédian do
Chercheur et du Curieux« uveřejňuje zajímavý pře
hled nejpodivuhodnějších ozvěn v Evropě. Ozvěna
v parku ve Woodstocku, jež ve dne opakuje 17 sla
bik, v noci pak dokonce 20 slabik, odráží bezpochyby
největší počet slabik ze všech ozvěn. Ozvěna v Néré
uprostřed hor, opakuje jedno slovo až 9krát; ve Wa
lesu pod mostem u Monai odráží se zvuk rány kla
divem na jeden z hlavních pilířů od protějšího pilífe
ve vzdálenosti 576 stop a odráží se mimo to od vody
a ode dna mostu. Temný, tlumený hukot, podobný
nejspíše slénání člověka, opakuje se za 5 vleřin 25
krát. Avšak nejšprýmovnější ozvěna ozývala se v ko
stele v Arigente v Italii. Nanejvýš nemotorně byla
tam zpovědnice umistěna právě v onom koutě, odkud
nejtišší záchvěvy tónů odrážely se neobyčejně hla-
sitě. Po několika dnech bylo ve městečku všeobecné
rozčilení, sváry vznikaly v domácnostech a na ulici
byly samé hádky, neboť nejtajemnější tajemství, jež
svěřována šeptem jedině zpovědníku, byla zřetelně
slyšena cizími lidmi, rozletěla se po ulici a šířila s
kvapem po celém městě. Klepařství ve městě dostá-
valo nejhojnější stravu, manželé chtěli se mstít na
hanobitelích své cti, ženy dověděly se leccos o svých
manželech, nic se již nedalo utajit, až konečně zpo-
vědník byl nucen vyhledat si jiné místo v kostele,
načež teprve žvatlavá ozvěna umlkla.
= Podivné »manželství« uzavřeno bylo těcht
dnů v Manchestru. Tam se dal jakýs občan oddat
se svou sestřenkou, ale ne proto, aby si založili
útulnou domácnost, nýbrž proto, aby se bned po
sňatku co možná nejrychleji rozešli. On ihned po
skončených oddavkách šel po svém obvyklém za-
městnání, kdežto »šťastná mladá panička «, jakoby se
nic nebylo přihodilo, vrátila se do domu svých ro-
dičů. Oba »manželé« totiž si navzájem slíbili, že
hned po oddavkách budou se sobě pokud možno nej-
více vyhýbat a pokud se tomu dá zabránit, nikdy se
nesejdou. Příčinu k tomuto podivnému sňatku na
rozchod zavdal odkaz bohatého strýce, jenž jej při-
řknul oběma za podmínkou, že vstoupí spolu ve
svazek manželský. Poněvadž však necítili k sobě
nijakou náklonnost, ale laké si nechtěli dát ujíti dě-
dictví, odhodlali se jako moderní lidé a dobří ob-
#14
alto_textblock
#14
— —
#15
alto_textblock
#15
— —
#16
alto_textblock
#16
Tam v řepném fádním kraji už od staletí
lid si vypravuje o zemance parádnici, která ten-
krát, když paní a panny bednářem se šatit dá-
valy, nejširší, nejsmělejší krinolinu nosila, takže
bůh nemohl se již dívat na tu ohavnost a pro
výstrahu všem ženám, i budoucím, těžkou
kletbou stihl hřišnici: aby pokoje neměla po
smrti, dokud nepravost její jinou takovou ne-
bude přetrumfnuta.
#17
alto_textblock
#17
Vladimír S. Čech.
#18
alto_textblock
#18
Různě zprávy.
#19
alto_textblock
#19
Santos Dumont o svých větro-
plaveckých dojmech.
Santos Dumont uveřejňuje ve sborníku
„Echo des Deux Mondes““ svoje větroplaveck
dejmy, z nichž podáváme tuto ukázku:
Jedno z nejpodivnějších svých dobrodruž-
ství zakusil jsem právě nad Paříží. Vystoupil
jsem se čtyřmi přáteli ve velkém balonu, který
jsem si dal zřídit, když jsem měl dost svého
balonku „Brésil“, ve Vaugirardu. Při vzletu
zdálo se být jen málo větru. Stoupali jsme zvolna
vzhůru, hledajíce proud vzduchu. Do 1000 m.
nenalezli jsme ničeho. Ve výši 1500 metrů zů-
stali jsme skorem stát. Vyhodivše další přítěž,
dosáhli jsme výše 2000 metrů. V tom okamžiku
počal nás nestálý větřík hnát nad Paříží. Opu-
stil nás, když jsme byli nad Louvrem. Sestou-
pili jsme a nalezli opět všude klid. Teď událo se
cosi podivného. Pod modrým, bezoblačným,
slunce prozářným nebem, kam doléhal k nám
jen vzdálený štěkot pařížských psů, byli jsme
bezvětřím odsouzeni k nehybnosti. Stoupali jsme
toliko a klesali. Míjely hodiny a byli jsme stále
ještě nad Paříží. Smáli jsme se tomu sice, ale
pak nastala únava a konečně znepokojení, tak
že jsem již chtěl sestoupit uprostřed Paříže ne
daleko lyonského nádraží, kde jsem objevil vol
né prostranství. Věc však mohla být nebezpečna
neboť v kritickém případě nemohl jsem se spo-
lehnout na chladnokrevnost svých soudruhů.
Větroplavectví nebylo ještě jejich zvykem. Nej-
horší bylo, že jsme ztráceli mnoho plynu. Za-
tím, co jsme byli zvolna unášeni k východu, vy-
prázdnily se naše pytle s přítěží jeden po dru-
hém. Teď byli jsme nad lesíkem vincennesským
a musili již vyhazovat věci všeho druhu, pytle o
přítěže, košíky od snídaně, dále lehké poln
židličky, dva kodaky, krabici s fotografickými
deskami. Přes to zůstávali jsme velmi nízko;
byli jsme nanejvýš 300 metrů nad korunami
stromů. Poněvadž klesání trvalo dále, dostával
jsme skutečně strach. Zápasili jsme, abychom
se udrželi ve výši, když náhlé zavanutí větru
zahnalo nás přes Vincennes, tam, kde se nalézá
závodní dráha. „Toť vhodný okamžik“, pravi
jsem svým přátelům, „držte se pevně!“ Zároveř
jsem spustil záklopku. Klesali jsme rychle, ale
sestoupili skorem bez nárazu.
Lidi, kteří mají před plavbou v balonu pří-
lišnou úzkost, hledí upokojit Santos Dumont ná-
sledovně: „Já osobně pocítil jsem v balonu
nejen strach, ale dokonce i pekelnou úzkosta
skutočné zoufalství. Ostatně ne často; nebot
žádný sport z pravidla není bezpečnější, klid-
nější a příjemnější. Je-li tu vskutku nějaké ne-
bezpečí, bývá to obyčejně při sestupu k zemi
a dobrý větroplavec dovede tomu přodejít. Co
se týče nebezpečí při plavbě, jež se mu při-
pisují, jsou to nebezpečí, jež — leží ve vzduchu
za pravidelných poměrů panuje ve vzduchu
úplné bezpečí.“
„Zvláštní, velmi trapná a velmi skličující
příhoda, na kterou se pamatuji, jest pozoruhod-
na proto, poněvadž se udála ve značné výši.
Jednoho dne, bylo to roku 1900, vystoupil jsem
v Nizze s balonem velmi velkým z náměstí
Massinova. Byl jsem samoten a chtěl jsem ně
kolik hodin užít báječné dekorace horské a moř
ské pohledem s hůry. Byla krásná pohoda.
Avšak tlakoměr počal klesat a předpovídal
bouřku. Chvíli nesl mne vítr směrem k Cimies;
pak vyhodil jsem přítěž, poněvadž bylo nebez-
pečí, že mne zanese k moři, opustil jsem proud
vzduchu a vznesl se do výše. Brzy potom necha
jsem balon opět sestoupit. Doufal jsem, že na-
leznu příznivý proud vzduchu. As 300 metrů
od země, nedaleko Varu, poznal jsem, že již ne-
klesám. Jsa rozhodnut, že sestoupím, spustil
jsem záklopku a nechal prchat plyn. Teď se
stala hrozná věc. Nemohl jsem již klesat! Po-
hlédl jsem na tlakoměr a shledal, že ve skuteč-
nosti stoupám, na místě abych klesal. A cíti
jsem podle větru, pozoroval jsem dle různých
#20
alto_textblock
#20
chodníci, upustit od malicherných ohledův a učinil
nebožtíku strýci po vůli. Rozumí se, že mají v úmvsla,
dát se rozvést, jakmile to jen bude možno. All ri gbů
Sachy-
1931. s04
Pořádá J. Rašovský
Veškeré doplsy adresovány buďtež: J. Rašovský,
Uh. Ostrob, Morava.
#21
alto_textblock
#21
Číslo 43.
#22
alto_textblock
#22
Úloha číslo g8.
Poctěna 1. cenou za zpracování daného thematu v Plai
O1dřich Důras v Praze.
#23
alto_textblock
#23
Mat ve 3. tazích
#24
alto_textblock
#24
Úloha čís. 89.
Poetěna 2. cenou za zpracování daného thematu v Plan
L. Vetešník v Osykách
#28
alto_textblock
#28
Mat ve 3. tazích.
#29
alto_textblock
#29
Partie čís. 75.
Hrána v českém mezinárodním korresp. turnaji.
Španělská hra.
Bílý: šl. Meszey.
Černý: Stoklásk
1. e2—e4
Jf6—h?
e7—65
16. g2—- gi
2. Jg1—f3.
Jb8—c
17. d3—d41
e5)d4
3. Sf1 —b5
a7—a6
18. e3xkk dá
d6—d5
4. Sb5—at
Jg8—f
19. 64—65
c5—c4
5. Jb1—ca
b7—b5
20. Vf1—g! Jg6—hl?
6. Sa4 —b3
Sfs—e?
21. g4—g5!l Jb4—fse
0—0
22. g5xh6 g7—g6
7. d2—d
8. 0—0
d7—d6
23. J3—g5! J7«g5d
9. h2—hs
h7—h6
24. Sc1«g5 Dds — bs?
25. Se2)5 Sesxcf
10. a2—a4 b5—b4
11. Jc3—d5
a6—- a5
26. h6—h7-1 Kgsxcbt
12. Jd5e7+ Jc6xKe7
27. 8g5—f6 Ví8—ls
13. c2—c3
c7—-c5
28. Vg1— g51
14. Kg1—h2 Se8—cs
15. Sb3—c2 Je7—g6 b
a černý se vzda
Poznámky:
a) Lepší bylo 10. . . . Slv.
b) Bylo dlužno uvážiti g5 s násl. Jg6 a Kh7
Neboť 21... . JXf3+ 22. DXf3 hXg 23. Sxh74
Kxh7 24. Dh5+ Kg8 25. SXg5 f6 26. S) f6 Vxcl
27. VXg7+ a vyhraje 22. . . . JXg5 23. Sxg
hXg 24. Dh5 g6 25. Sxg6! a vyhraje.
d) Jestli 23... . JXh6 tu 24. JXh7 K)h7 25. Dhší
#30
alto_textblock
#30
Sjezd českoslovanských šachistů v Plzni.
Sjezd zahájen byl v sobotu 13. srpna 1904 v 8h.
večer uvítací řečí pana předsedy plzeňského spolku
B. Storcha. Po skončení této předložena byla k řešení
o ceny trojtažka p. J. Kotrče: bílý: Kdá Dh3 Vgi bs
Pe2; černý: Kd6 Se1 Pb3 f5 h4 17. I. cenu 10 korun
ziskal si za 8 minut p. V. Císař, II. 5 K za 12 minn
p. Baroch a spol.; hned potom podal řešení také pan
O. Důras. — V 9 hod. zahájen hromadný zápas „Če-
ského spolku šachového v Plzni“ proti klubu „Dobra-
ský“; poslednější zvítézil v poměru 9: 3; za Plzci
vybráli pp.: Krofta a Soukup, remisovali dr. Baner
Juránek; za „Dobruský“ vyhráli Sika, Kvíčala, Baroch,
Taussig, Genttner, Procházka, Kolb a Šerý, remisoval
Treybal a Kautský. Průbéh zápasu byl vzorný, hráli
seřaděni byli dle síly; litovati bylo toliko, že zápasu
nezúčastnili se také nejsilnější plzeňští hráčí ppa: Cisai,
Kučera, Storch a Koubek
V nedéli a v pondělí hrány turnaje hlavní a sku-
pinové.
V hlavním dobyl I. ceny 80 korun a titul „Mistn
šachu král. českého“ pan O. Důras z Prahy, II. 40
p. V. Císař z Plzně.
Průběh zápasu znázorňuje následující tabulka:
— 10 12 11 = 41%
Důras
0 1
10 1 1 =4
Císa
o1 o1 — 0 1 = 21%%
Sika
Treybal 00 00 10 — =1
Skupin bylo 7: 2 jednotur nové a 5 dvouturnových.
I. Vetešník 31 Stokláska 2 Jahn
1 Skružnýe
II. Havlíček 31 Šimerka 2 Scharspitz 1 Dus
III. Kolb 5 Krofka 41/2 Kautský 21/2 Soukup o
IV. Taussig 5 Baroch 41/2 Kellner 11/9 Feifer
V. Engler 5 Genttner a Šerý 31/2 Gies
VI. Kvíčala 6l! Košut 31/2 Meiners 21/2 Bareše
VII. Horníček 5 Procháska 31/2 Černovský 2 1/2 Chmelař 1
Sjezd zakončen byl banketem v sále Měšťanské
besedy; po banketu byle za předsednictví p. dra. Dr
kosta usneseno zříditi „Českou obec šachovou“. Nové
sdružení uvésti v život uloženo šachovému klubu „Do-
bruský“, který v případech potřeby za radu a pomoe
požádati má pp.: J. V. Štefanyd sa a J. Rašovskéha
V turnaji na thema navržené p. drem. ing. A. Kl-
rem obdržel I. cenu místr O. Důras 20 K, II. p. I
Vetešník 10 K. — V pondělí odpoledne sehrál pan O
Důras simultáně 18 partií proti silným soupeřům, a
nichž za 21/2 hodiny 12 vyhrál, 3 remisoval a 3 pro-
hrél. (Vyhráli pp. Meiners, Eagler a Černovský.)
Na večírku v pondělí pořádaném, jehož hudebnt
program obstarali pp. Čech, Císař, Horníček, Dítě
Burlan, proneseny četné přípitky českému šachu
jeho průkopníkům.
Pozdravné telegramy sjezdu zaslali: Tovačovsk,
Dvořák, Hacar a Rošt z Tovačova, Knchta z Berlína
dr. A. Kvíčala z Vídně, Štefanydes z Jičína, Wursche
z Kubice, přípisy pak pp. Traxler, Tropp, Pelíšek
Petrnoušek, Rašovský, Trčala, Krantšteng), Dykast
Palkoska.
Uspořádáni sjezdu bylo vzorné, uvítání účastníl
velmi srdečné, za což vřelý dík náleží pořadatell
pp. B. Storchovi a V. Císařovi. Do budonenosti voláme“
Na shledanou při 25 ročnici Českého spolku šachoréh
v Plzni v roce 1909.
Prášek barvy v 59v5
stin., vodou k rozmin
umývatel. , povštr nei
ohnivzdor, jak sr
tvrdě, avšak pororlle
Jen i nátör depůi sešvi-
fipady, vnitísí prosi
jová barva Najlev. nátěr. borvan
a předměty všeho draku, Výlohy za čtvareč. metr 2
krejcaru. — Výsledek přokvapujlol-
Povětraosti vzdorná fnpsdní barva va vápně rozpashi,
slejovému nátěru rovaši, v 49 odstínech od 12 kr-
1
carů za kilegram výže
Žádejte zdarma vzorek, vzornik a t.d.
KAREL KRNSTEINER, Vídeň, III., Hauptstr. 120.
Hlavní sklad u E. KOWVERA v Praze, 985-
Panu Juliu Scheumannovi, lékárníku ve
Stokeravě.
Prosím o laskavé nejdřívější zaslání čtyř krabiček
Vaší soli pro žaludek, jelikož jsem dřívější zásilku
již spotřeboval a po ní se kromobyčejně dobře se
svou žaludeční chorobou nalézám.
Donesek Alajes v. r.
St. Gotthard. Totfalu, dne 2. července 1902.
Pravá k dostání u výrobce, krajinského lékárnik
Julla Schaumanna ve Stokeravě a ve veškerých lékár-
nách Rakousko-Uherska. Cena jedné krabice K 1.50.
Zasílání poštou denně při odebírce nejméně 2 krabin
16545
#31
alto_textblock
#31
Eronsteinerova nová
#32
alto_textblock
#32
mail. facadní harva
#33
alto_textblock
#33
(Zasláno.)
Úřadníci (s nár. na pensi) se služným od 180
korun, obdrží půjčky na malé splátky a mírný úrok
Pražská záložna, Praha, Ferdinandova třída, 22n
1726