#1
alto_textblock
#1
30. prosince 1900.
#2
alto_textblock
#2
I. Příloha „Národnich Listů-
#3
alto_textblock
#3
k čislu 359.
#4
alto_textblock
#4
Strana 13.
#5
alto_textblock
#5
andidátní listina.
#6
alto_textblock
#6
Království české:
#7
alto_textblock
#7
A. Všeobecná třída voličská (V. kurie). Volb
#8
alto_textblock
#8
dne 3. ledna 1901
#9
alto_textblock
#9
1. Město Praha, Karlín a Smíchov: Václav Březnov ský,
rukavičkář v Praze.
#10
alto_textblock
#10
Okresy soudní:
Mladoboleslavský, benátecký, turnovský, českodubský, mni-
cho-hradištský, bělský, mělnický, roudnický, libochovický,
velvarský, karlínský a brandýsský: Ferdinand Šrámek,
dělník v Lounech.
3. Jičínský, novopacký, hořický, novobydžovský, chlumecký,
poděbradský, královéměstecký, nymburský, libáňský, sobo-
tecký, semilský, železnobrodský, lomnický a jilemnický
Jesef Doležal, hostinský a starosta města Lomnice nad
Popelkou.
#11
alto_textblock
#11
2.
#12
alto_textblock
#12
4. Královéhradecký, novoměstský, opočenský, náchodský, česko-
skalický, úpický, polický, jaroměřský, nechanický, pardubi
cký, holický, chrudimský a nasavrcký: Váelav Formá-
nek, majitel domu a usedlosti v Králové Hradci.
Litomyšlský, poličský, hlinecký, vysokomýtský, skučský, rych-
novský, kostelecký nad Orlicí, žamberský a ústecký nad
Orlicí: František Jiránek starší, dělník v Praze.
Čáslavský, haberský, chotěbořský, přibyslavský, německo-
brodský, humpolecký, polenský, štocký, ledečský, dolnokralo-
vický, kutnohorský, uhlířsko-janovický a přeloučský: Filip
Bečvář, hostinský v Humpolci.
#15
alto_textblock
#15
7. Kolínský, kouřimský, českobrodský, černokostelecký, říčan-
ský, vinohradský, žižkovský, jílovský, benešovský, neveklov-
ský a vlašimský: Václav Karbus, ředitel nemocenské
pokladny nového obchodního gremia v Praze.
Táborský, mladovožický, soběslavský, pelhřimovský, pacovský,
počátecký, kamenický, sedlčanský, sedlecký, votický, milevský
bechyňský, vltavotýnský, hlubocký, lišovský, veselskýa
lomnický: Vojtěch Holanský, majitel hospodářství v Če-
ských Budějovicích.
Písecký, mírovický, vodňanský, netolický, strakonický, ho-
ražďovický, volynský, sušický, blatenský, březnický, pří-
bramský a dobříšský: František Kratochvíl, zámečník
na Žižkově.
#16
alto_textblock
#16
8.
#17
alto_textblock
#17
B. Venkovské obce. Volba dne 5. ledna
#18
alto_textblock
#18
1901.
#19
alto_textblock
#19
Okresy soudní:
#20
alto_textblock
#20
1. Karlínský, vinohradský, žižkovský, brandýsský, jilovský, če-
skobrodský, černokostelecký a říčanský: Dr. Servá
Heller, spisovatel v Praze.
2. Smíchovský, zbraslavský, unhošťský, kladenský, berounský,
rakovnický a křivoklátský: Václav Krumbholz, rolník
v M. Čičovicích.
3. Roudnický, libochovický, lounský, mělnický, slanský, vel-
varský a novostrašecký: MUDr. Edvard Grégr v Praze.
4. Příbramský, dobříšský, hořovický, zbirovský a rokycanský:
František König, rolník v Krašovicích.
5. Kolínský, kouřimský, poděbradský, královéměstecký, novo-
bydžovský, chlumecký a nechanický: Jan Barták, rolník
v Kališti.
#21
alto_textblock
#21
9.
#22
alto_textblock
#22
10.
#23
alto_textblock
#23
6. Mladoboleslavský, benátecký, nymburský, turnovský, mni-
cho-hradišťský, libáňský a sobotecký: Vilém Teklý, ře-
ditel hospodářské střední školy v Hracholuskách.
7. Jičínský, novopacký, hořický, jilemnický, vysocký, semilský,
železnobrodský a lomnický: Heřman Janda, rolníka
okresní starosta v Budohosticích
8. Královéhradecký, jaroměřský, novoměstský, opočenský, ná-
chodský, českoskalický, úpický a polický: MUDr. Jan
Dvořák, lékař v Opočně.
Rychnovský, kostelecký n. O., žamberský, ústecký n. O.
vysokomýtský a skučský: František Hovorka, rolník
v Německé Rybné.
Chrudimský, nasavrcký, hlinský, pardubický, holickýa
přeloučský: František Udržal ml., rolník v Dolní
Rovni
#24
alto_textblock
#24
11.
#25
alto_textblock
#25
12.
#26
alto_textblock
#26
13.
#27
alto_textblock
#27
14
#28
alto_textblock
#28
15
#29
alto_textblock
#29
16
#30
alto_textblock
#30
Čáslavský, haberský, kutnohorský, uhlířsko -janovický a
chotěbořský: JUDr. Bedřich Pacák, advokát v Kutné Hoře.
Německo brodský, humpolecký, polenský, přibyslavský, le-
dečský, dolno-kralovický a vlašimský: JUDr. Edvard
Brzorád, okresní starosta v Německém Brodě.
Táborský, mladovožický, soběslavský, pelhřimovský, pacovský
počátecký a kamenický: JUDr. Hynek Lang, majitel
mlýna a hospodářství v Táboře.
Sedlčanský, sedlecký, votický, milevský, bechyňský, bene-
šovský a neveklovský: Karel Loula, rolník v Dnespekách.
Plzeňský, blovický, kralovický, klatovský, planický, přeštický
a nepomucký: JÚDr. Emanuel Dyk, advokát v Plzni.
Budějovický, lišovský, trhosvinský, hlubocký, třeboňský.
veselský, lomnický, vltavotýnský, netolický a vodňanský:
Václav Dvořák, rolník v Podeřišt
#31
alto_textblock
#31
C. Města. Volba dne 10. ledna 1901.
#32
alto_textblock
#32
1.
#33
alto_textblock
#33
3.
#35
alto_textblock
#35
Praha:
#36
alto_textblock
#36
Staré město: Qnido Bělský, stavitel v Praze.
2. Nové město: Dr. Ferdinand Pantůček, rada zem.
soudu v Praze.
Malá strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad a Holešovice-
Bubny: Jan Kaftan, inženýr v Praze.
#37
alto_textblock
#37
Dále města:
Karlín, Smíchov: JUDr. Josef Kaizl ve Vídni
5. Slané, Louny, Kladno, Nové Strašecí, Unhošť, Velvary a
Rakovník: Věnceslav Hrubý, rada zemského soudu
v Opavě.
6. Příbram, Březové Hory, Hořovice, Beroun, Hostomice, Dobříš,
Radnice, Rokycany a Blatná: Ignát Hořica, spisovatel
v Praze.
#38
alto_textblock
#38
8.
#39
alto_textblock
#39
9.
#40
alto_textblock
#40
10
#41
alto_textblock
#41
11
#42
alto_textblock
#42
7. Mladá Boleslav, Turnov, Mnich. Hradiště, Bělá, Lysá, Mělník,
Brandýs n. Lab., Roudnice a Mšeno: Ervín Špindler
starosta města v Roudnici.
#43
alto_textblock
#43
Kolín, Poděbrady, Kouřim, Černý Kostelec, Jílové, Benešov
Nymburk, Č. Brod a Sadská: JUDr. Josef Fořt, tajemníl
pražské obchodní a živnostenské komory na Kr. Vinohradech
Jičín, Sobotka, Dolní Bousov, Nový Bydžov, Chlumec
Jilemnice, Lomnice nad Popelkou a Nová Paka: Jindřich
Maštálka, městský tajemník v Sobotce
Král. Hradec, Náchod, Nové Město n. Met., Dobruška, Král
Dvůr, Jaroměř, Josefov a Hořice: JUDr. František
Sláma, rada zem. soudu v Brně.
Pardubice, Holice, Choceň, Přelouč, Vysoké Mýto, Zamberk
Rychnov a Kostelec n. Orl.: Josef Sokol, učitel v. v
v Praze.
#44
alto_textblock
#44
12.
#45
alto_textblock
#45
13.
#46
alto_textblock
#46
14.
#47
alto_textblock
#47
17.
#48
alto_textblock
#48
Čáslav, Kutná Hora, Chrudim, Heřm. Městec a Golč. Jeníkov
JUDr. Josef Herold, advokát na Král. Vinohradech.
Litomyšl, Polička, Ústí n. Orl., Česká Třebová, Chotěboř
Skuč a Hlinsko: JUDr. Boleslav rytíř Plaček v Kutné
Hoře.
Tábor, Pacov, Kamenice n. L., Pelhřimov, Německý Brod
Polná, Humpolec a Přibyslav: Dr. Karel Kramář, maj.
továrny v Libštátě.
15. Třeboň, Jindř. Hradec, Soběslav, Počátky, Týn n. VIt., Lišov,
Trhové Sviny, Netolice a Vodňany: Vilém Ryba, redakton
v Praze.
16. Písek, Domažlice, Klatovy, Sušice, Strakonice, Horažďovice
a Volyň: PhDr. Vilém Kurz, professor české reálky
v Praze.
Plzeň: František Schwarz, ředitel kanceláře okresního
zastupitelstva v Plzni
#49
alto_textblock
#49
Výkonný výbor národní strany svobodomyslné.
#50
alto_textblock
#50
Školská hlídka.
#51
alto_textblock
#51
České a německé učebnice dějepísné
Podává Frant. Hrnčíř.
Mezi českými a německými učebnicem
dějepisnými jest hlavní rozdil, že německé učeb
nice vždy a všude mají na zřeteli utužiti ně
meckou národní myšlenku a vzněcovat
v mládeži národní hrdost a pýchua
přemrštěnou, kdežto české učebnice — čin
pravý toho opak.
Avšak nejen to. Jaký mrazivý, chladný
uvadlý, mrtvý tón a klid vane z dějepisné
učebnice české, již německy sepsal X, do č
štiny přeložil Y a pro měšťanské školy zpra
coval Z! Jeden to smažil, druhý vařil, třet
pekl — neni tedy divu, že jídlo není ani mastn
ani slané. Naproti tomu — jak svěží, milý.
čerstvý, šťavnatý duch věje z německých učebnie,
jako na př. z oně, již sepsal Ignác Penners-
torfer, učitel při cvičné škole městského paeda-
gogia ve Vídni! Zde jediný muž, učitel školy
národní, napsal dílo, se stanoviska německého
zajisté výborné, mládeži přiměřené, obšírné, po
německé upřímně, ba — správněji řečeno —
po německu neomalené. Neohlédal se ani v
pravo, ani v levo, ani v před, ani v zad, ne-
třásl, nechvěl a nezkoumal každičké slovíčko
jako ten »český« universitní nebo gymnasijn
professor neb učitel, neb ředitel měšťanské
školy, jenž piluje, hobluje a ořezává jako žid
dukáty každý článek, každou větu, každé slůvko
jen aby co nejnevinněji vypadly a nikde prot
ním nebylo námitek, aby pan Friedrich Tempsky
měl pak se schválením ještě větší pohodlí, než
je tak jako tak má. Do té doby, nežli jsem
četl dějepis Pennerstorferův pro německé školy
měšťanské, nevykládal jsem tak ve zlé spisova
telům českých dějepisů jejich »opatrnost«, maje
za to, že jest jí třeba. Ale přečet onu ně-
meckou knihu, musím opatrnost tu u Čechů
zazliti, když vidím, že Němec nemusí ohlíže
se na nic. Či by i tu platil dvojí loket —?
Nepočíná sice tento německý dějepis jako
druhdy pověstná Welters Weligeschichte, kteréž
užívalo se na realkách a jež mluvila o Žižkovi
jako českém vůdci loupežnickém: »Als der
böhmische Räuberhauptmann Johannes Zizka...«
atd., naopak, německá tato učebnice má pro
dobu husitskou lepší porozumění, nežli č ešti
sestavovatelé dějepisův. Ale s jakou nenávisti
a pohrdavosti uči se německé děti již v útlém
věku pohližeti na Čechy a Slovany z knihy,
ministerstvem schválené, kterak mluví se tu
o událostech a králích českých, jak kritisují a
posuzují se v ní jednotlivé věci a osoby česk
a slovanské — čehož i jen nepatrný náběh
v české knize marně bychom hledali — o tom
svědčí následujících několik výňatků.
Počněme třebas s nešťastným naším Ota-
karem, o kterém tu čteme jakď o knížeti ně-
meckém (!), jenž nejvíce říšských statků dosáhl
svou duší hrdou po německé koruně toužil
chudého hraběte Rudolfa poslouchati nechtěl,
až tento ukrotil pýchu krále českého a jeho
synu Václavu dal v užívání za léna (!) Čechy
a Moravu: »Er (Rudolf) forderte daher alle
Güter und Rechte zurück, welche dem Reiche
in jener Zeit entzogen worden waren. Unter den
deutschen Fürsten besasz keinerso
viel Reichsgut, als Otakar von Böhmen ..
#52
alto_textblock
#52
r hatte selbst nach der deutschen Krone ge-
strebt und konnle in seiner s tolzen S aale
den Gedanken nicht ertragen, einem armen
Grafen, wie er Rudolf nannte, gehorchen
zu müssen . . . . Diese Entschlossenheie
beugte den Stolz des Böhmen-
königs. Er unterwarf sich . . . Nac
dem glücklich errungenen Siege begab sich
Rudolf nach Böhmen und belehnt
Ottokars Sohn Wenzel mit Böhmen un
Mähren....« Tak nešetrně, neurvale a ne-
pravdivě vyslovuje se schválený německý dě-
jepis pro děti o našem králi, jehož jedinou
skutečnou vinou bylo, že podporoval předky
našich krajanův a důvěřoval ošemetným Něm
cům, kteří byli jeho úhlavními nepřáteli. Zda
se, že pan Pennerstorfer místo v nestrannýeh
dějinách čerpal látku v divadelních kusech.
jako na př. ve Franz Grillparzerově »dramatu«
o štěstí a konci krále Olakara »König O t to-
kars Glüek und Ende«; skoro čekáme.
že jako v tomto kuse také v knize pro děti o
Pennerstorfera bude klečeti pokořený Otakan
u nohou svého odpůrce! Gindely ve svém če-
ském dějepise pro školy měšťanské píše: »Ru-
dolf shledal, že Přemyslu Otakarovi uloži
příliš mirné podmínky.« Člověk se až za-
chvěje při té cynické lži. Otakar musil se zří
úplně a bez výjimky Rakous, Štyrska, Korutan,
Krajiny, Vindické marky, Chebu a Pordenony.
musil svým nepřátelům a zrádcům odpustiti,
děti své zasnoubiti, své dědičné země v léno
přijati. Avšak ani to nestačilo: »Král český mě
býti snížen na německého mana, císaři k neob-
mezeným službám býti zavázán, vzdáti se moc
nad zrádnými Vítkovici, jež císař »svými milým
a věrnými služebníky českými« nazýval ..
A o tom o všem praví česká učebnice našim
dětem, že to byly »příliš mírné podmínky«l
Máme prý také Karla IV.; tak alespoň
jmenují jej české učebnice. Známe jen Karla I.
Co o něm povídá německá školní schválená
kniha pro děti? Hezky neomaleně ho líčí jak
otčíma Němeska, jenž zneužíval svého ducha
své důstojnosti pro Čechy, kde založil 1348
první německou (l) universitu: »So segensrelch
sich auch Karls Thätigkeit für Böhmen gestal-
lele, Deutschland zog aus seinem schöpferisehen
Geiste nur wenig Gewinn; denn Karl benützte
die Kaiserwürde nur dazu, für den Glanz und
die Grösse seines Erblandes desto nachhaltiger
wirken zu können. Daher nannte ihn schon
Kaiser Maximilian I. »Böhmens Vater, aber
Deutschlands Erzsticfvater.« Karl hat
diese Bezeichnung auch verdient . . . .« Jak by
to dopadlo, kdyby o některém panovníku byl
v české učebnici obrácený posudek? Když člo-
věk čte, že Karel »gründete im Jahre 1348 zu
Prag die erste deutsche Universität« zdá
se mu, jakoby měl před sebou nějaký chebský
nebo liberecký Volkszeitung anebo sněmovní řeč
rektora německé university v Praze, a nikoli
schválenou učebnici pro děti. Vácslav IV. ovšem
podlehl lenosti a pijáctvi (!): »verfiel in Träg-
heit und Trunksacht.« V jeho době počalo se
tvořiti nové sdružení náboženské: »Damals be-
gann sich im Czechenvolke eine neue
Glaubengenossenschaft zu bilden.« Hleďme, »Cze-
chenvolk«! Od kdy je to úřadní název če-
ského národa v německé řeči ?
Gindely-Vávra v učebnici pro česke
školy měšťanské, II. díl, str. 58 o Husovi píše
#53
alto_textblock
#53
na 5 (!) řádcích, ve III. díle ještě stručněji á
o válne husitské je tam pouze 10 řádkův
není v nich ani jmena Žižkova nebo Proko-
pova! Jest věru podivuhodno, jak se z války
husitské Žižka a s ním i oba Prokopové mohl
úplně ztraliti! Rovněž vypadl tam Komenský,
o němž ve II. díle není ani slova, ačkoli Luthe-
rovi a Kalvínovi jsou věnovány zvláštní články;
patrně Luther a Kalvín jsou méně nebezpeční
a českému národu bližší, nežli Komenský. Ato
bychom doporučovali českým skladatelům, aby
přečetli si, co o Husovi mluví Pennerstorfer.
O, kdyby rakoušti Němci měli co podobného
v dějinách svých, jak by se o tom německým
dětem psalo! A tu český člověk má pro Hus
jen název bludaře! Snad bylo by i možnoz
schválené německé učebnice přeložiti pro českou
učebnici »dobu husifskou«, aby nebylo obav
ani u spisovatelův, ani u těch, kteří knihy ke
schválení doporučují. Pennerstorfer pojednává o
době husitské na 3ly stranách; v české knize
vydalo by to 5 stran a nikoliv 15 — řádkův
O Husovi praví se tam, že působil požehnaným
způsobem, byl hluboce učený, zbožný a ved
mravně čistý život: »Huss wirkte segens-
reich in seinem neuen Amte; seine tiefe Ge-
lehrsamkeit, seine Frömmigkeit und sein sitten
reines Leben, insbesondere aber die Gewale
seiner Predigten erwarben ihm nicht nur
die Verehrung des Volkes, sondern auch die
Gunst des Königs Wenzel, an dessen Hofe en
daher gern gesehen war.« Německý spisovate
nebojí se tak jako naši posuzovati a kritisovati
mluvě o sněmě v Kostnici praví, že jeho cesta
k vyplnění Husova učení ukázala se posléze
naprosto falešnou: »Ueber die Reform den
Kirche war eine Einigkeit nicht zu erzielen
der zur Ausrottung der Lehre des Huss einge
schlagene Weg endlich erwies sich vollende
als falsch, indem er zu blutigen und lang
wierigen Kriegen führte.« — Žižka »statečný«
se Němci neztratil jako Čechům; píšeť: »Die
Hussiten stellten den tapíeren Johann Žižka
an ihre Spitze . . .« O válce husitské III. dí
dějepisu Gindely-Vávrova má 11g řádku; Penners-
torfer píše o ní na 28 řádcích. Nadál nesmí
ní mlčeti naše čítanky, možno poukázati na to.
že totéž, co v německém znění pro německé
děti 12—13leté bylo schváleno, hodí se tak
pro české děti až 14leté.
nh o
Našim českým dějepisným knihám chyb
šťáva, česká bujará šťáva, vlastenecké za-
nicení, národní nadšení. Slyšme, jak
v knize rakouského dějepisu píše se šťavnat
a prusky nadšeně o roku 1757, kdy Francouzům
a říšskému vojsku se vytýká tak pochybené
vedení, že získali více hanby než slávy: »Die
Franzosen und die Reichsarmee hingegen wurden
so mangelhaft geřührt, dass die mehr Schande
als Ruhm ernteten. Dies zeigte sich am dent
lichsten in der Schlacht bei Rossbach. In dieser
standen etwa 20.000 Preuszen unter Friedrieh
dem dreifach überlegenen Heere der Franzosen
und Reichstruppen gegenüber . . . . In gann
Preuszen jubelte man über diesen Sieg Fried
richs; denn alles gönnte den prahlerischen
Franzosen diese schimpiliche Niederlage«. Tak
píše se o spojencích Rakouska; událost tato-
o níž i v učebnicích pro střední školy sotva
činí se zmínka, rozšlapává se tu široce a dlouze
zdá se, že i pan Pennerstorfer jest ohnivým
obdivovatelem Bedřicha II. : sein eifriger Be
#54
alto_textblock
#54
wunderer Friedrichs II.« Prusové dobyli nad Ra-
kušany skvělého vítězství: »einen glän zen
den Sieg«. Ale, ale, pane Pennerstorfere.
tak jste to snad přece neměl říei! Inu ovšem
co vám potom — vždyť kniha vaše je schvá
lena! Jak byste to teprve řekl o roku 1866.
kdyby váš dějepis nekončil r. 1815! Škoda.
byli bychom na to zvědavi, co by pan referen
řekl, kdyby se byl ve vaší knize dočetl, že
i r. 1866 Prusové dobyli »einen glänzenden
Sieg!« Snad by to také schválil!
Také germanství jeví se v knize i v líčen
prvních Slovanů, o Samovi, Ottovi Velikém ..
Tak jako kdosi trefně přezval naše českéčí
tanky tureckými, poněvadž v nich jest více
dějin tureckých nežli českých, tak Penners
torferův dějepis možno nazvati germánsko-pru
šáckým.
Střízlivějším je dějepis »Geschichte Oester
reichs für die reifere Jugend, erzählt von Frana
Kronos.« O »choulostivých« dobách českých
píše celkem sympathicky. Je to zvláštní, ževe
všech jazycích píše se o Češích, Husovi, Žiž
kovi, Komenském pěkně a pravdivě — jen p
česku nikoli v jistém druhu tisku. Bitvu na
Bílé Hoře zove ovšem i Krones skvělým vítěz
stvím »ein glänzender Sieg«; ale to, co po
bitvě následovalo a co i mnozí Čechové zovou
štěstím, nutí německého spisovatele ke slovům
vážným a smutným. Aby něco podobného bylo
v české knize! Hned by se dostala na index
přičiněním třeba některého »českého spisovatele«.
jenž sedí v kanceláři a pátrá, aby takovéto
bezbožné věci ve školních knihách se neobjevo-
valy. Naší mládeži není možno pověděti něco
vřeleji: pak se ovšem nedivme, když mládež
tato, zvláště ona od 18—24 let, namnoze po
hlíží s pohrdáním na naši minulost, že vyslo-
vuje se proti státnímu právu, že mluví opo-
vržlivě o setlelých pergamenech, že mládeži té
nic není svato, proto že byla odehována syro
vátkovým, okleštěným dějepisem, že místo
matčina zdroje dává se jí rozředěná cizí kaše.
Řekl bych: Bohužel, »dosud nemáme ani jedi-
ného úřadně schváleného dějepisu českého,
kdyby za několik slov těch jeden učitel neby
odsouzen ke ztrátě 700 K. A přece je te
smutné faktum, a jest obecně známo prohlá
šení jednoho z bývalých náčelníků českého
školství, že český dějepis sám o sobě jak
dějepis nebude nikdy schválen!
Známo, jak ve francouzských školních kni-
hách obsaženy jsou snahy za přísně národním
ba přímo protiněmeckým vychováním mládeže
»Byli jsme poraženi, poněvadž mnoho Francouzů
myslilo, že minula doba vojen. Pravili, že všichn
lidé mají se milovati vespolek a že vojna jest
surovost, která zneuctivá lidstvo. Měli pravdu,
snad nastane den, kdy vojny přestanou; ale
pokud vojna je možna, dlužno se k ní chystati
Němci píší a učí, že vojna je cti pro lidstvo
poněvadž lidem dává příležitost osvědčovati ve
liké etnosti, jako vážnost kázně, odvahu a po-
hrdání smrtí. Předněji než lidstvo oni miluj
svou vlast, Německo; nenávidí Francii .. . Nuše
hrozné neštěstí učí nás, že nesmíme milovat
těch, kteří nás nenávidí, že nade všecko
především musíme milovati Francii, svoji
vlast, potom teprve lidstvo . ..«
Tak se mluví ve škole francouzské. A náš
malý národ? Má s odevzdaností očekávati, až
dopadne na hlavu jeho smrticí rána? Připra-
#55
alto_textblock
#55
vujme se také! Dějepis vlasti je to kouzlo
ten čarovný proutek, jenž otvírá dětské srdce
lásce k vlasti, národnosti, rodné zemi. Čes ky
dějepis, jako nejmocnější vzpružina národ-
ního a vlasteneckého citu, měl by zejmena
nyní, kdy cit tento všemi možnými prostředky
se potlačuje, co nejvíce a nejúčinněji býti pě
stován. Poněvadž v našich národních školách
dějepisu věnováno jest příliš málo času (na
ménětřídních pouze půl hodiny v témdni, tedy
ani ne 20 hodin ročně !) a nepatrná doba t
musí věnovati se ještě všem možným dějinám,
ale českým nejméně, je třeba, aby každé české
dítě dostalo český dějepis do ruky, aby
samo mohlo se mu učiti. Proto s touhou če-
káme dějepis, na jehož sepsání vypsána byla
loni mladočeským klubem cena.
Snad nové učebnice dějepisné, jako jsou
na př. kniha Konířova a Kunstovného, postupem
času přinesou úplnou nápravu onoho studeného
školního dějepisectví z priv. nakladatelství Temp-
ského, jenž namá ani té slušnosti, aby české
knihy svého nákladu označoval českým jmenem
Bedřich, neboť všude píše se Friedrich, F.
Odborní učitelé pak nechť věnují bedlivou
pozornost německým učebnicím dějepisným
neustanou poukazovati stále na rozdíly, jaké jevl
se mezi knihou německou a českou. Skladatelé
nových čítanek zajistě přičiní se o to, aby nejen
to, co v německé knize jest z českého dějepisu,
ocitlo se v českých čítankách, ale aby tyto pře-
devším v dějepisných, hojných, vroucích a dů-
razných článcích byly opravdu českél
#56
alto_textblock
#56
Školství v »Národních Listeche
1900.
#57
alto_textblock
#57
Články rozhledové: Studie o našem škol
ství obecném v číslech ze dne 4. měsíce I., 18. II.
25. II., 4. III., 11. III., 25. III., 1. IV., 6. IV., 15. I
Česká škola v roce 1899: 7. I., 21. I., v lednu 1900
11. II., v únoru 1900: 18. III., v březnu 1900: 15
IV., v dubnu 1900: 13. V., v květnu 1900: 17. VI.
v červnu 1900: 8. VII., v červenci 1900: 5. VIII.
v sronu 1900: 9. IX., v září 1900: 7. X., v říjnu
1900: 4. Xl., v listopadu 1900: 16. XII. Český práv-
ník o našem národním školství a jeho učitelstv
17. VII.
Články kdějinám lidového vzděla-
vání, osvěty a výchovy: Idealy výchovy 20
V. Hus v dějinách české výchovy 1. VII. K oslavě
dvou výtečných našich paedagogů (Šafaříka) 3. VI.a
(Svobody) 10. VI. Učitel českého lidu. (Věnováno pa
mátce Kodymově 1. XI. Památce Albertově 30. I
Památce Vincence Prauska 11. XI., 9. XII. Ještě
čtvero paedagogů 28. X.: Anglický positivista (Spencer)
18. XI., Tvůrce pruského školství (Falk) 25. XI., Hla-
satel výchovy sobecké a úsobné (Nietzsche) 2. XII.
A. M. Slomšek 16. XII. a 23. Xl
Výchova a učba naší mládeže v
skole a mimo ni: České osady feriální 9. VI.
Školní lékaři 23. XII. Zimní tělocvik 9. XII. Vyučo-
vání pod šírým nebem 22. VII. O vychovávacím
vyučovacím významu českých osad feriálních 27. v
Nový pokus o napravení nepřirozeného vyučování
zeměpisného a dějepisného 7. X. Vojákování a dě-
jiny »české« v našich učebnicích dějepisných 13. VII
Dějepis na školách 20. století 27. V. České a ně
mecké učebnice dějepisné 30. XII. Čítanka dospíva-
jícího jinocha 18. III.
Školsťví obecné: Zemské úřady školnío
školách v našem království 22. IV., v našem mark
rabství 27. V. Neodkladná práce pro Slezsko 11. X
Zprávy ze Slezska 11. XII. Hlavní data o obecném
školství v království českém 22. IV., v markrabství
moravském 3. VI. Náklad na obecné školství v král.
českém 24. VI. Školní úřad zemský (v království)
pro školní děti a jich rodiče 4. III. K zápasu
české duše v Českých Budějovicích 30. VIII.
Prodaná škola (7. XII.) Z Poštorné 13. v.
Z Moravské Ostravy 31. VIII. — O poměrech a po-