#1
alto_textblock
#1
rseo s
#2
alto_textblock
#2
S olee f
#3
alto_textblock
#3
vb pto
#5
alto_textblock
#5
190I.
#6
alto_textblock
#6
V rraze, ve střenu dne 30. ledna.
#7
alto_textblock
#7
K čislu 30
#8
alto_textblock
#8
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80h
#9
alto_textblock
#9
NARUDN
#10
alto_textblock
#10
LSlI.
#12
alto_textblock
#12
čislo v Praze za 2h
#13
alto_textblock
#13
a na venkově za 3h
#14
alto_textblock
#14
Přodplacení
a inserály
přijímaadminisirace
v Marinnské nlici,
číslo 3.
#15
alto_textblock
#15
Tam je těž redakce
a expédice.
#16
alto_textblock
#16
Telefonické zprávy „Nár. Listů“.
České státoprávní ohražení.
Z Vídně, 30. ledna. Nevíme, kdo sdě-
lil vídeňským listům zprávu ve příčině roz-
hovoru posl. dra. Pacáka s designova-
ným presidentem dle stáří drem. Weig-
lem o podání státoprávního ohražení Čechů.
Ale jisto je, že, kdo tak učinil, nemá ani
potuchy, jak se takové prohlášení dává. Ne-
mají také potuchy o tom vídeňské listy. Jinak
nebyly by mohly reprodukovati sdělení, že
dr. Pacák žádal na dru. Weiglovi, by
mu udělil slovo v zahajovací schůzi, t.j
zejtra, že však dr. Weigel co nejrozhod-
něji prohlásil, že mu ho uděliti nemůže
vzhledem na jasné ustanovení jednacího
řádu.
Tato zvěst je úplně nepravdivou. Dr
Pacák pojednal v záležitosti, o kterou jde.
s drem. Weiglem již v sobotu způsobem
nejpřátelštějším. Státoprávní ohražení nepo-
dává se, jak povědomo, ústně, nýbrž ode-
vzdává se presidentovi, který je dává pře-
čísti zapisovatelem. Tak se dělo vždycky,a
tak se stane také tentokráte. Otázka je jen,
kdy se takové osvědčení předčíta. Tu pak
se okázala praxe takřka jednotná, že totiž
se četlo v první schůzi jen tenkráte, byla-li
schůze zahajovací počítána zároveň jako
první. Nebyla-li však, pak se taková dekla-
race četla ve schůzi druhé. Tak se dělo bez
výjimky, a od té také tentokráte nestala se
úchylka.
#17
alto_textblock
#17
»Všeněmecká jednota.«
Z Vídně, 30. ledna. »Ostdeutsche
Rundschau« oznamuje velkopansky: »Tak
se bude jmenovati svaz německo-radikálních
poslanců. Faktum takové strany nelze jiz
změniti. Všeněmecké jednotě náležeti budou
všichni německo-radikální poslanci a ne-
bude činěno žádného rozdílu mezi
členy a mezi hosty.«
#18
alto_textblock
#18
Tak tedy bude v rakouském parlamentě
centrálním strana s programem zjevně vše-
německým, velkoněmeckým, protirakouským.
#19
alto_textblock
#19
Němci mezi sebou.
Z Vídně, 30. ledna. Pojednávajíce o
včerejší publikaci německého velkostatku
»Neue Freie Presse« a »Neues Wiener Tag-
blatt« dospívá k závěru, že nyní je úkolem
stran německo-pokrokové a německo-nacio-
nální, postaviti se po bok t. zv. liberálním
velkostatkářům a proti německým radikálům
a že tito do německého souručenství pojati
býti nemohou.
»Arbeiterzeitung«, která zajisté nemá ni-
jaké příčiny po volebních výsledcích v krá-
lovství českém naddržovati německým radi-
kálům, ujímá se jich proti německému velko-
statku těmito slovy: »Jestliže političtí obroč-
níci, kteří, kdyby se nedostali na základě
privileje do parlamentu, nedostali b
v celém Rakousku ni jediného
mandátu, se opovažují vysloviti důtku
straně, jež nade vší pochybu má po svém
boku veliké massy lidu a dáti jí censuru,
pak je to drzá nestoudnosit, za kterou
by se mělo vytahati pánům knížatům a hra-
mývie t oe
batům proztě za ušil«
Jen proti Čechům,
ont e
Z Vídně, 30. ledna. »Neue Frej
Presse« mobilisuje kde koho proti Če-
chům. Dnes Poláky. Celé 4 roky prý pro-
marnili obhajováním Čechův a jazykových
výnosů Badenových. Tato politika byla
prý nejhorším bludem kola polského. Tento
směr po volbách je prý naprosto vyloučen,
ale politika volné ruky prý nestačí. Poláci
nechtějí státi v koutku a čekati, až vláda
se bude domáhati jejich důvěrv. nel
Nepracuje-li říšská rada, pak je prý dů-
věra zbytečna, a chce-li se pracovati, pak
prý strany a vláda vzdají se politiky volné
ruky. Budie se musit zřídliti ně-
#20
alto_textblock
#20
jaká parlamentní organi s ace, at
se jmenuje jakkoli.
Politika volné ruky je prý slovem,
ale nikoli prostředkem k rozře-
štení parlamentní krise. Konec
konců: Poláci ať se spojí s Němei
proti Čechům. Ti jsou prý nepřáteli.
Kdo byl poslán do Vídně, by pracoval,
musí toho, kdo tomu brání, pokládati za
škůdce a naložiti s ním s celou
bezohlednostíl
#21
alto_textblock
#21
Telegrafické zprávy.
Z Vídně, 30. ledna. (C.-B.) Minist
kultu a vyučování jmenoval okresního škol-
ního inspektora pro německé školy něme-
ckých školních okresů Prachatice a Sušice
a pro školy českých školních okresů Pra-
chatice, Sušice a Strakonice, ředitele mě-
šťanských škol Františka Willomi tzra
okresním školním inspektorem pro německé
školy ve školním okrese žateckém.
Ministr kultu a vyučování svěřil řád-
nému universitnímu professorovi na české
universitě v Praze dru. Albínovi Bráfovi
dozor nad vyššími obchodními školami če-
skými v Čechách a na Moravě a řediteli
české vyšší obchodní školy v Plzni cís. ra-
dovi Antonínu Kotěrovi a řediteli obch.
akademie v Chrudimi Janu Ctiborovi
dozor nad dvoutřídními obchodními školami
a obchodními pokračovacími školami če-
skými v Čechách.
Z Madridu, 29. ledna. (C -B.) Násled-
kem stále vzrůstajícího oběhu papírových
peněz a tím podmíněného stoupání směne-
čního kursu na trzích zahraničních, usnesl
se madridský obchodnický spolek, vzítiv
příští schůzi v úvahu návrh, aby vláda byla
vyzvána, přiměti bank španělský ke
snížení svého portefeuillu.
z Madridu, 29. ledna. (C.-B.) Úřadní
list uveřejňuje dekret, jímž se divisní velitel
#22
alto_textblock
#22
no
#23
alto_textblock
#23
našel
#24
alto_textblock
#24
FEUILLETON.
#25
alto_textblock
#25
Po letech doma... oa
Vzpomínka. Napsal Feodor Feodorovič Ryšánek.
Ani uvěřiti nemohu a přece pravda; osm-
krát zakukala kukačka na staromodnich hodi-
nách v kuchyni; již ani nepamatuji, že bych
byl spal do osmi hodin, ale dnes dá se to
vosoo olsnlut
omluviti.
Probouzím se po dlouhých několika letech
zase doma, v tom milém malém útulném poko-
jiku se staromodním nábytkem, z něhož každý
kousek upomíná mne na šťastnou dobu bez-
krs
starostně prožitého dětství.
Nespěchám se vstáváním, vždýť jsem svo-
boden dnes a po tolika letech zase doma; ne-
mohu se posud vzpamatovati ze všech dojmů
v uších zní mi stále pískot lokomotiv, hluk a
šum nádražní, křik a volání konduktorů, všecko
to, co za dva dni a dvě noci jízdy v ruských
a rakouských rychlících jsem viděl a zažil,
mihá se mi v jediném spletitém chaosu před
očima a teprve nyní uznávám, jak veliký je
rozdíl mezi pohodlnou a dobře vystlanou do-
mácí postelí a sebe lépe vycpanými lavicemi
všech moderně zařízených spacích vagonů.
Zrak můj rozhlíží se volně po stěnách po-
kojíku a sleduje tu i tam rozvěšené obrázký.
ponejvíce výjevy ze života myslive ckého, trofeje
to bývalé slávy rodinné, zastavuje se u staré
ručnice s loveckým tesákem a brašnou love-
ckou blíže dveří zavěšené a vzpomínka stíhá
vzpomínku a většina jich nese, se k malému
polenskému hřbitůvku, kde pod smuteční vrbou
poslední odpočinek předobrý, přepečlivý otec
»Nák postonávám a ráda bych tě, dítě,
ještě uviděla, můžeš-li jen trošku, přijed!«
#26
alto_textblock
#26
eo
#27
alto_textblock
#27
ve e l
#29
alto_textblock
#29
psala mi matka a tak vydal jsem se na cestu
a teď jasně slyším, jak ve vedlejším pokojíku
starostlivá máti chodí opatrně po špičkách, aby
svoje sčtyřicetileté dítě« neprobudilanil
Oblékl jsem se a posnídav, otevřel jsem
obě okna pokojíku a miloučká vůně zahrádky
blahodárně působila na mysl člověka dlouhou
ceštou zmořeného. Bože, jak je tu přec doma
krásně; pohlížím z okna na městečko ve svá-
teční roucho se halíci, vždyť je dnes — Bo-
žího těla. l
Na rynku čtyři břízkami pěkně okrášlené
oltáře, jeden u lékárny, druhý u radnice, třetí
u pana měšťanosty a čtvrtý u sirotčince na
vlas tak jako to bývalo.
Uprostřed náměstí u samé kašny obě měst
ské stříkačky vyšňořeny, umyty, jen se lesknou;
venkované z okolních vísek pomaličku se trousí
naší uličkou do náměstí — bože, jak mi bý-
valo ještě dobře, když jsem před lety o Božím
těle assistoval panu Šoulavému, který pod
»panským domem« u zámku hmoždíře vypaloval.
A jak pěkný pohled z těch našich oken.
Na levé straně královsky trůní Melechov
a na pravo od něho na kopci velebně se vypí-
nají trosky proslaveného sídla pánů Trčků
z Lipé a ze Světlé nad Sázavou mohutná Lip-
nice. Jako neposkvrněná panna malebně vine
se Sázava romantickým údoličkém a břehy její
jsou tak krásny, že po celou dlouhou řadu let
v cizině strávených s radostí a nadšením jsem
na ně vzpomínal.
Veselé zvuky trubky svolávají hasiče k pa-
rádě a za chvíli již vidím, jak vychází celý
průvod slavnostně z kostela.
Jako za dřívějších let »sesílená« místní
kapela hraje hlučně týž pochod, který před 25
lety uváděl nás kluky v nadšení, městský ko-
minik pan Prášek stojí na jedné ze stříkaček
na hlavě sněhobílou čepičku a kytici v ruce
#30
alto_textblock
#30
pan děkan — sestaral trochu a sešedivěl, šíje
trochu více je sehnuta — ale proto přec jen
dělá parádnika, vyšlapuje si pěkně statně za
zvuků ryčného pochodu pod nebesy, jež nad
ním nesou čtyři páni radní.
I kostelník pan Klinkáček sebevědoměsi
vykračuje, šelmička, ač z povzdálečí, čtu mu
přece ve tváři, že těší se více na to, co bude
po slavnosti, až zasedne v čeledníku na děkan-
ství a panna Lorynka mu předkládati bude
pěkné kousky selátka, které pan děkan nás tak
tuze rádr
Pan řídicí tváří se velmi vážně a vzpomí-
nám si, že právě tak vážně vyhlížel, když s rá-
koskou v ruce stál nade mnou před dávnými
lety, vykonávaje rozsudek nade mnou vyšknutý
za to, že jsem na pana »postenfíra« od četníků
vyplázl jazyk, protože jsem jeho Ferdikoví vy-
táhl notně kalhoty.
Konečně i u čtvrtého oltáře skončena
modlitba, poslední rána z hmoždíře a obecen-
stvo se volně z náměstí rozchází.
Ti »lepší« jako páni radní, fořtové, správe
a adjunkti jdou do »horního hostince«, ti menší
a slabsí jako měšťané a sousedi i okolní rolníci
hrnou se k tatíkovi »Suchomelovi« na skleničku
řízného, nadějní jinoši a upejpavé slečinky pro-
cházejí se po náměstí okolo »štátuje«, co zatím
starostlivé maminky pospíchají kvapem domů,
aby dovařily a dopekly slavnostní oběd, jaký
má býti na Boží tělo.
Já opustiv okno, uvelebil jsem se ve staro-
modní lenošce, vyňal papirosu a pouštěje do
českého vzduchu obláčky ruského dýmu, vzpo-
mínal jsem té daleké druhé své domoviny,
s kterou jsem srostl, kde v tuto dobu naší mu-
žíci na polích pracují do úpadu a večer umdleni
s modlitbou na rtech za cara-batušku usínají.
Kdož to ví, zda neslavil jsem Boží tělc
ve vlasti — naposled? . . .