#1
alto_textblock
#1
9. února 1913.
#2
alto_textblock
#2
kulturního
#3
alto_textblock
#3
života.
#4
alto_textblock
#4
Strana7.
#5
alto_textblock
#5
Příloha „Národních Listů“ k číslu 39.
#6
alto_textblock
#6
OBSAH
Arne Novák: Otto Ludwig.
Lékařstvi. Dr. Boh. Krafí
jeji složení a změkčování. II.
školstvi. Dr. Frant. Horák.
telstvo.
Literatura.
Bibliogra fie
#7
alto_textblock
#7
Voda káransk
Praha a jeji uči
#8
alto_textblock
#8
Otto Ludwig.
#9
alto_textblock
#9
K stému výročí jeho zrozenín dne 12. února 1913.
#10
alto_textblock
#10
Dramaticky vzrušený rok 1813 daroval
Německu tři velké básníky tragické, Ottu
Ludwiga, Bedřicha Hebbela a Richarda Wa-
snera. Všickni tři nejsou dramatiky pouze v
tom úzkém a takřka technickém smyslu, žese
jim vrcholná díla vyhraňovala v scenické
útvary, v napiatou hru stupňovaných dějůa
hybných postav, volající po jevišti a divácích;
jejich bytostná dramatičnost leží mnohem
hloub. Před scenickými básněmi těchto tvůrců
máme děsivý a zároveň slastný dojem, že tu
čístě dramaticky zápolí mravní síly a ideové
mocnosti celého století, vzpínajíce se k ne-
bezpečně odvážným konfliktům a strhujíce z
sebou osudné katastrofy srdcí: tragická není
jen forma, nýbrž sama životní náplň těchto
básnických výtvorů. Ba, co více: i v životní
sudbě Ludwigově, Hebbelově a Wagnerově
odehrávaly se tragické srážky dramatických
energií, jež hrozily rozdrtiti chvílemi indivi-
duální nositele; jejich povahové sklony i volní
činy byly důsledkem dramatických konfliktů
v samém prajádře bytostí; jejich prudkými
krisemi vyrovnávaly se hluboké antithese
těchto vznešených vášnivců myšlenky a umě-
ní. Otto Ludwig. Bedřich Hebbel a Richard
Wagner byli tři neúnavní a čestní bojovníci,
ale zcela jiného druhu, než jejich mladoněme-
čtí protinožci z roku 1835, nebo jejich revo-
luční současníci z roku 1848, kdy Ludwig.
Hebbel i Wagner duševně dozráli; kdežto
protiromantičtí a liberální bouřliváci sváděli
boje za cosi zcela zevního, za tendenci, za
společenskou emancipaci, bojovali rozenc
roku 1813 v zápasech cele vniterních, v bit-
vách ryze myšlenkových, v rozhodných sráž-
kách čistě uměleckých. A všickni tři nasa-
dili to, co měli nejlepšího.
#11
alto_textblock
#11
Tichý a zádumčivý Durynčan Otto Ludwi
ztrácí se ve stínu prudkého a útočného Hol-
štýňana Hebbela i panovačného agitátora ze
Saska, jakým byl Richard Wagner; nedoceňo-
ván dlouho v domově, posud skoro neznám
za hranicemi Německa vymyká se na první
pohled představě, jakou máme z pravidlao
„representačním duchu“, právě jako na první
pohled se vymyká obrazu tragického zápas-
níka uměleckého. Leč Otto Ludwig jest z těch
jemných, složitých a uzavřených duchů,
nichž se nesmí vůbec souditi na první po-
hled. Kdo po něčem takovém touží, necht
se zabývá právě autory, kterými Otto Ludwig
tolik pohrdal, rabulisty a demagogy druhu
Laubeova neb Gutzkowova, nebo jednoduchý-
mi idealisty a rhetory z rodu Schillerova; pro
něj rozhodně Otto Ludwig se nehodí.
Život Otty Ludwiga, jehož dvě třetiny
skládají strádání a choroba, nemá ve svých
dvaapadesáti létech vzrušenčjších obrysů: ve
sceneriích skoro selankovitých, v okolí chví-
lemi zcela filistrovském, bez konfliktů se
vnějškem odehrává se tragedie velmi melan-
cholická. Ticho a stesk klenou svou šedivou
oblohu nad osudy durynského snílka. Mladost
produmal a protoužil v samotářské zahradě
nad Verrou v rodném mlčelivém Eisfeldě, kde
přissátím se na vonnou domovskou půdu léčil
smutek předčasné siroby, přerušených studií
vnuceného kupeckého povolání. Ani v Lipsku
kde se u Mendelssohna chtěl státi velkým
hudebníkem a kde v sobě odhalil básníka, ne-
zhostil se oblaku ticha, v němž bloudil; vše
mu tu bylo cizí: uměle upravené ženy, klassi-
cistská hudba a revoluční poesie, město i lidé.
Tiché Drážďany, v nichž se dožil prvních dra-
matických i epických vítězství a kde po
dlouhá léta strádat vědomím o úbytku tvůr-
čích sil, dovedl si učiniti ještě tiššími: cudná
nevášnivá láska proměnila se v poklidnou
domácnost, dlouholetá choroba, v níž postup-
ně ochrnovaly jeho údy, uvěznila jej: stu-
dovna, na kterou se těšil jako na tvůrčí dílnu
měnila se v observatoř neuspokojeného kri-
tika; někdejší mistr dramatického dialogu
vedl sám se sebou nekonečný vyčítavý mono-
log, jehož krvavé stopy čteme v jeho studiích.
náčrtech. denicích. A pak se nad touto zádum-
čivou hromadou ssutin, z níž září nejedno
mramorové torso jasem klassickým, rozložilo
věčné mlčení.
V této existenci zevně tak málo pohnuté
odkryli literární psychologové — a právě nej-
lepší v Německu zamyslili se nad problémem
Otty Ludwiga — celou řadu tragických kom-
fliktů. Leželo v samé povaze Ludwigově, že
nepronikl ve své době: tichý idealista čirého
umění přehlušen byl křikem tendenčních spi-
sovatelů, kteří měnili básnictví v populární
novinářství; uzavřený milenec přírody a věr-
ný syn malého města ztratil se mezi oblíbenci
a pochlebníky velkoměstské ulice, pečlivý
malíř v stříbrné šedi nemohl soutěžiti s efekt-
ními zhotoviteli módních velepláten, kde kři-
čel purpur, zlato, drzá zeleň. Než veřejný ne-
úspěch pravého umělce není ještě tragedií, t
začíná, jestliže se básník ztratí sám sobě.
jestlíže pozbude víry v sebe, schopnosti za-
chrániti ze všech vln a ztroskotání své tvůrčí
já. Otto Ludwig nezůstal ušetřen ničeho z to-
ho: jeho umělectví bylo zachváceno těžkou
a smrtonosnou chorobou, kterou R. M. Meyer
trefně přirovnal k nemoci, ztrávivší jeho lid-
stvi: „Hrozný neduh, jenž mu užíral život, byl
symbolické povahy: nemoc spodní části jeho
těla žádala si pohybu, jejž zehromlé nohy od-
píraly. Stejně bylo i s básníkem: nemohl tvo-
řiti, ježto příliš hloubal; nenacházel v hlou-
bání úkoje, ježto příliš silně se hlásil tvůrč
Vedle umělce, kypícího kvetoucí plnost
a intuiční mocí života, tajil se v něm přísný
kritik, jenž podvazoval s krutou neuprosnost
#12
alto_textblock
#12
pud.
#13
alto_textblock
#13
básníkovi stále křídla, jenž zamítal každý ná-
črt jako nedostatečný, každou koncepci jako
prozatímní, každou inspiraci jako vadnou.
Tento kritik, vyzbrojený velkou znalosti lite-
ratury, schopnosti přejemné analysy, geniální
tuchou umění, které přišlo o čtvrtstoletí po-
zději, odňal poctovi veškerou sebedůvěru.
otrávil mu zdroje realistické bezprostřednosti.
umrtvil jeho fantasii. Do šestatřicátého roku
se Otto Ludwig hledal, experimentoval a rostl
na vzorech, které postupně překonával a od-
hazoval, čerpal vláhu z rodné durynské půdy.
přehodnocoval jak romantické tak mlado-
německé zásady v dramatě a v novelle. Ko-
lem roku 1848, jehož převraty odsuzoval, pro-
budil se v Ludwigovi plný a čistý pramen
básnické tvořivosti a zurčel a plynul asi osm
roků; tehdy stvořil Ludwig svá obě klasická
dramata „Dědičného polesného
(„Der Erbförster“) i „Makabejce“, tehdy vy-
kvetl jeho epický keř třemi vzácnými růžemi.
temně rudým arcidílem novellistiky „Mez
nebem a zemí“ („Zwischen Himmel und
Erde“) a růžovými poupaty na trnité větévoe
humoristického rozmaru, sesterskými povíd-
kami „Veselíček“ („Dic Heiterethei)a
„Z bláta do louže“ („Aus dem Regen in
die Traufe“). Ale pak přichází doba tragické
problematiky: Ludwig začte se s vášní prak-
tického esthetika a s porozuměním důmysl-
ného kritika do Shakespeara, jejž si povýší
za kanonické měřítko pravé dramatičnostia
jímž nepřetržitě měří sebe sama. Cítí, že
mnohých podstatných rysech se Shakespea-
rem nesouhlasí a odsoudí se v zápětí pro ně;
jest stále nespokojen se svými plány a zatím
co v jeho zamilovaných sešitech vzrůstají sub-
tilní „Shakespearovské studie“, zů-
stávají jeho díla pouhými náčrtky. Ni jedno
nedozrálo: přísné nůžky učeného a nelítost-
ného zahradníka přestřihly mnohou větev, ob-
sypanou květy, ježto se theoretik obával, aby
nebrala mízy kmeni, který sám konečně též
vzal za své. Tak německá literatura byla při-
pravena o novou realistickou tragedii Vald-
štýnovu i o drama Marie Stuartky; tak zů-
stala skizzou dramatická báseň o Gracchovi
i o Bedřichu Velikém — a vděčná látka
„Anežky Bernauerové“, kterou se zabýva
Ludwig asi třicetkráte a kterou známe z pěti
různých zpracování, vychladla pod chvějící se
rukou poety, aniž byla skutečně proměněna
v celistvé drama. Kritická reflexe, která ovšem
dala německé literatuře dva svazky hlubo-
kých studií o dramatických principecha
břitkých posudků soudobého divadla i nedo-
cenitelných, byť zlomkovitých poznámeko
Shakespearovi, zahubila básníka. Zrcadle
zradilo život, a analysa zničila sílu.
Bylo by však krajně nesprávno a nespra-
vedlivo, kdyby se z tohoto poznání o organi-
cké chybě v umělecké bytosti Ludwigově
které němečtí kritikové rozvádějí až do nej-
subtilnějších odstínů, vyvozoval odsudek neb
i podceňování Ludwigova díla; spíše jest tu
podnět, aby se každý čtenář poklonil přísné
vážnosti, charakterní kráse, beohledné kázn
tohoto úzkostlivého umělce a líbezného člo-
věka. V době, kdy Ludwig tvořil svých pět
mistrovských děl. byl však básníkem z boži
milosti, jakých jeho doba neměla nazbyt.
Jsou hlasové, kteří staví výše Ludwiga jak
vypravovatele než jako dřamatika; nelze zce-
la souhlasiti s tímto názorem krajně odchyl-
ným od jeho vlastního přesvědčení. Obě po-
vídky „Veselíček“ a „Z bláta do lou-
že“ jsou po svém způsobě kusy klasické:
hutná a pevná kresba lidových postav duryn-
ských, která mi leckdy připomíná charakteri-
sační umění „Kreseb z Ještědí“ neb „Prosté
mysli“ naší Karoliny Světlé, živá a teplá mal-
ba domácího, prožitého a promilovaného pro-
středí, úžasně sytá individualisace řeči.
realismus jadrný a mužný jsou tu postaveny
do služeb rozmarné grotesky, povýšeného hu-
moru, ale i nevtíravé didaxe... cosi z klasi-
ckého kouzla povidek Kellerových leží n
obou číslech. Velkým uměním v pravém slova
smyslu příběhy ty přece nenazveme; čestné
to označení přísluší však nesporně Ludwigově
novele „Mezi nebem a zemí“. O ní platí
snad v nejvyšší míře slova, jimiž F. X. Šalda
charakterisoval svého milovaného Ludwiga:
„Malý, sevřený je rámec jeho prací, ale vše-
cko, co do tohoto rámce vložil, je sama láska
a něha oka a oddanost a stesk srdce.“ Jsem
na rozpacích, čemu bych se měl dříve obdi-
vovati v tomto novelistickém arcidíle. Zda
mluvě, která od hutné věcnosti odborného za-
svěcení povznáší se až k oblačné vznešenosti.
Zda psychologické introspekci, která proniká
až k nejvzdušnější tuše utajených myšlenel
a která svou drobnohlednou analysou odha-
luje samy duševní prabuňky. Zda drsné a pří-
kré síle, s níž vyvolány tři úzce zpřízněnéa
přece krajně odchylné povahy mužné, či něze
s jakou zbásněna hrdá a jemná, cudná a vášni-
vá postava ženská. Sotva jsem okouzlen jisto-
tou, v níž přimrazil realistický objektivismus
básníkův životní okruh maloměstské rodiny
pokrývačské někde v Durynsku, již se od-
dávám obdivu úžasné ekonomii, s níž zapial
do úzkého rámce malých osudů celé lidství.
A konečně si přece vždy řeknu: ten poeta.
jenž dovedl takto zachovati rovnováhu mezi
nebem a zemí, mezi krásou božího řádua
pravdivostí lidského srdce, jest čímsi více
než pouhým spisovatelem, pouhým umělcem;
toť především půvabný a dokonalý člověk
velké mravní kultury, klasik ne pouze na
stupnici literární, nýbrž i v oblasti ethické.
Nazval jsem povídku „Mezi nebem a ze-
mi“ novelistickým arcidílem, arciť nikolivv
tom primitivistickém smyslu, jejž mu dává
dnešní novoklassicistická krasověda; ta by
nesporně Ludwigovi upírala titul mistrovského
novelisty, vytýkajíc mu přemíru dušemalby,
nadbytek popisu, upřílišenou anatomii citů.
Ale toto arcidílo novelistické prozrazuje všu-
de dramatika, nejvíce snad v hospodárné
stavbě a v tragickém pointování některých
vrcholných výjevů. Dramatikem a především
dramatikem se Otto Ludwig vždy cítil a ve
chvílích, kdy nedůvěra mu nepodvazovala
úsudek, neklamal se o tom, že ve svém tvo-
ření nese velký kus zodpovědnosti za vývo
#14
alto_textblock
#14
dramatu německého. Odtud jeho příkrý a jedi-
nečný odpor k Schillerovu reflexivnímu idea-
lismu, jeho prudká polemika protitendenční
povrchnosti dramatiků mladoněmeckých, jeho
přísně kritické stanovisko k dialektice tra-
goedií Hebbelových, od nichž se Ludwig le-
čemu naučil, ale v nichž pohřešoval, a do-
jista leckdy právem, bezprostřednost a teple
barevnou konkretnost. Ludwig mnoho uvažo-
val o možnostech moderního dramatu a do-
spěl závěrů, které se zcela případně poklá-
dají za proroctví Ibsena: Kladl důraz na jedno-
duchou látku, na omezený počet postav ostře
kontrastujících, na dějovou krajní soustředě-
nost, na nepřímou charakteristiku, na pečlivý
odstín řečí, nálad; již jemu mělo drama býti
v podstatě pouhou katastrofou, která by co
nejpozorněji byla motivována charaktery i si-
tuacemi.
Na rozdíl od schillerovských idealistů
od naturalistů nazýval se Ludwig sám reali-
stou, který podává děje typické, dějící se vždy
a všude, a v tomto dramatickém realismu bý-
vá spatřován jeho vlastní význam. Formuloval
bych Ludwigovo vývojové postavení ještě ji-
nak. V době uměleckého nacionalismu, jehož
jeden (záporný) pól značí dramatika mladoně-
mecká se svou vnějškovou tendencí, a druhý
(kladný) pól představuje geniální dialektik
Hebbel, zdůraznil Otto Ludwig, že drama jako
každé dílo umělecké vzniká z básnického in-
stinktu a ze životní intuice, tedy z kořenů ir-
racionálných. Dle proslulé zpovědi umělcovy
Ludwig při tvoření nejprve prožival hudební,
potom barevnou náladu, z níž se mu nořily
postavy v charakteristických situacích: k po-
stavám a k výjevům, jež jej takřka měly v mo-
ci, hledal teprve potom ideu, dotud utajenou
za zjevy: snažil se zákon a myšlenku ukrýti
za barevnou plností konkretního života. Bás-
ník takový mohl, ba musil býti realistou; mohl
a musil vytvářeti plastické postavy a živé ob-
razy dějové: mohl a musil soustřediti se n
vše, co jest charakterové. Takto malebný psy-
cholog Ludwig stál proti pádnému ideologovi
Hebbelovi; takto mistr dramatického pohybu
a pečlivé motivace čelil abstrakci, která dělala
z postav loutky v ruce důmyslného režisera-
ideologa. V tom ve všem jest Ludwig důstojným
žákem Shakespearovým a předchůdcem mo-
derních dramatiků, kteří stali se realisty z lá-
sky a obdivu, ze kvetoucí plnosti individuální-
ho života. Ale zdůrazňuji znovu: Otto Ludwig
není tu pouze tušitelem, nýbrž i tvůrcem.
Dvě dokončené a provedené tragedie po-
tvrzují skvěle Ludwigovu dramatickou theorii
durynské drama rozvráceného poctivce „Dč-
dičný polesný“ a biblická hra nábožen-
ského a národního hrdinství „M akabejci“,
tato nesená mohutným dechem Starého záko-
na, ono provanuté vůní a šeptem hlubokého.
domovského lesa. V komposici nejsou obě díl
bez puklin: „Dědičný polesný“ se mění ke kon-
ci v klubko náhod, nedorozumění, omylů, a do-
konce má nejeden názvuk na neblahé osudové
truchlohry: „Makabejci“ mají děj roztržený
mezi dva hrdiny a kolísají mezi oslavou zbožné
a trpné pokory a apotheosou bezohledného bo-
hatýrského činu: o tak přesné stavbě, v nížsi
liboval scenický mathematik Hebbel, nebv
jaké osvědčoval svou virtuosnost Ibsen, neníu
Ludwiga potuchy. Ale živelná síla obou sceni-
ckých básní, z nichž první působí jako nejlepší
obrazy Leiblovy a druhá jako vášnivě barevná
komposice starého Grünewalda, spočívá v té
intensitě dramatické charakteristiky, v té sy-
tosti psychických předpokladů, z nichž nutně
roste tragika, v té plastice, s níž jsou figury
seřazeny v celky hybné a barvité. Polesný
Ulrich, který se stává zločincem jen a jenz
vědomí, že stojí v právu a že se mu křivdí
jest synthetický typ, jakých není přebytek ani
u Kleista, básníka „Michala Kohlhaase“, ani u
Hauptmanna, tvůrce „Formana Henčla“, a prá-
vě tak Juda Makabejský, prostý a zbožný
mstitel a rek uprostřed roztříštěného zástupu
nesvorných Židů. Leč postavy Ludwigovy ne-
stojí nikdy osamoceně: kolem nich se valí a
šumí plný a kypící život a s nepřekonatelným
uměním individualisace vybírá Ludwig jeho no-
sitele, aby je zaokrouhleně, hybně a teple
představil jakožto nutné a zákonné strůjce
vlastních osudů. Jeho psychologická škála jest
nevyčerpatelná; ženy i muži daří se mu stejně:
jsme na rozpacích, zda polesný Ulrich má sví-
tivější barvy či jeho líbezná dcera Marie, zda
Juda Makabejský jest vypracován mistrovštěj-
ším dlátem či jeho až příšerně mohutná matka
Lea neb jeho křehounká a jemná žena Thirza.
Připočtěme řeč, která jen kvete, voní, chvěje
se kolotající mízou života, a pochopíme, proč
Ludvig s otevřeným hledím a úspěšně bojoval
proti básnické technice Schillerově.
Ze všech básnických děl Ludwigových.
mějtež formu novellistickou či dramatickou.
vane mocný a svěží proud mužné opravdovosti
a poctivosti, jíž Ludwig člověk i Ludwig umě-
lec stejně se vyznačoval. Honosil se, že pýchu,
poctivost a vzdor přijal pokrevním dědictvím
od svého rodného kmene durynského a nezpro-
nevěřil se nikdy tomuto mravnímu imperativu
svého rodu. Boj opravdovosti a skutečnostis
klamem, se zdáním a frásí byl mu po celý život
velkou záležitostí srdce a svědomí: proto od-
vrátil se od schillerovského i mendelssohnov-
ského epigonství, proto zavrhoval hlučnou, ale
prázdnou tendenci, proto nazýval se hrdě rea-
listou, t. j. mužem plné, živé, organické sku-
tečnosti navzdor honosným idealistům, které
pokládal za lidi zevních a skvělých klamůa
lesklých lží. Viděli jsme, že si Otto Ludwig sám
neprominul ničeho, aby za jakoukoliv cenu
vnikl k podstatě skutečnosti lidské a umělecké
a že tato chrabrá opravdovost vyžádala si na
jeho tvůrčí síle nejdražší oběti. O. Walzel, kte-
rý pronikavou antithesí dramatického umění
Hebbelova a Ludwigova podstatně přispěl k
ocenění básníka „Makabejců“, ukázal důmysl-
ně, kterak protiklad skutečnosti a zdání („Sein
und Schein“), vážený z hlubokých zažitků bás-
níkových, poskytuje mu orientační hlediskov
hlavních dílech, jak se vrací v kontrastu pro-
stého hrdiny Judy Makabejského a jeho pro-
radného bratra Eleazara, jak tvoří osu rodinn
#15
alto_textblock
#15
tragedie rodiny Nettenmaierovy v románku
„Mezi nebem a zemí“, kde Apollonius jest pří-
mo apotheosou mravní opravdovosti proti po-
vrchní prázdnotě „joviálního“ Fritze, jak pro
tu opravdovou poctivost bojuje a hyne „Dědič-
ný polesný“, když se mu zazdá, že bezpráví
faleš, klam kolem něho triumfují, jak v oblast
humorné i Dorle, tento nespoutaný „Veselí-
ček“, vítězí ve jménu opravdovosti nad t. zv
„velkými ženami“ městečka, živitelkami zdání
a lži.
A pro tuto krásu ethického přesvědčení
pro tento hluboký kult opravdovosti a pocti-
vosti vábí díla Ludwigova vždy znovu divák
a čtenáře, aby se jim oddal cele a bez výhra-
dy. Jejich četba, studium, obdiv posilují umě-
lecky i ethicky. Kulturní cizina, která sio
pravdového Durynčana osvojí, nevyjde s prázd
nem ze styku s velkým realistou, jenž měl ne
rozlehlé, ale poctivé a skutečné panství básni-
cké uprostřed života, vskutku „mezi nebem
Arne Novák.
#16
alto_textblock
#16
zemí“.
#17
alto_textblock
#17
Lékařství.
Voda káranská, její složení a změk
čování.
#18
alto_textblock
#18
II.
#19
alto_textblock
#19
Veškerá tvrdost vody z území dolnolab-
ského a dolnosojovického činí nejvýše 12
německých, z křídla pak dolno- a hornosojo-
vického 13 německých, z nichž 3° připada
na trvalou tvrdost, a 8—9 na pomíjející.
Voda káranská s vltavskou, jež vytéká
nyní ve větší části města, obsahuje vešker
tvrdosti 8—12°, trvalé 2—3°, pomíjející 6
9 stupňů.
Nynější tvrdší voda způsobi v domácno-
stech největších svízelů při praní, neboťs
v ní sráží mýdlo.
Mýdlo, jež v domácnostech se upotřebuje
jsou sodnaté neb draselnaté sloučeniny mast-
ných kyselin. Sodnatá mýdla jsou tvrdá (jádro-
vé, toiletní atd), kdežto draselnatá mýdla jsou
měkká (mazlavá, čili po domácku Schmier)
Účinek mýdla při praní a myti jest jednal
chemický, jednak mechanický. Rozpustíme-l
mýdlo v čisté destilované vodě, dostaneme
kalnou tekutinu, neboť mýdlo se vodou štěp
na část rozpustnou, obsahující více zásady,
na část nerozpustnou, obsahující více mast-
ných kyselin. Rozpustná část mýdla při m
chání, třepání a mytí tvoří pěnu, jež nečistotu
rozpouští a od předmětu neb látky odstraňuje
kdežto nerozpustná část mýdla nečistoty oba-
luje a odstraňuje.
Jsou-li ve vodě rozpuštěny soli vápenate
a hořečnaté, tvoří se z domácího rozpustného
mýdla draselnatého neb sodnatého nerozpust-
né mýdlo hořečnaté a vápenaté, při čem
tvoří se na povrchu vody hustá, lepivá ssedli-
na. I musí se přidati k vodě tolik mýdla, aby
se předem tyto soli srazily, a teprve nadbyt-
kem mýdla možno docílití mytí a čistění
Ztrácí se tudíž při upotřebení tvrdé vody
značná část mýdla. Při mytí tvrdou vodou
však nejen že se sráží mýdlo, ale utvořená
nerozpustná mýdla, vápenaté a hořečnaté, za-
cpou pory kůže a usadí se ve vláknech ple-
tiva, čímž zabraňují důkladnému vyčistění
Jelikož praní ve tvrdé vodě jest nedokonalé
a změkčovati vodu mýdlem stojí značného
nákladu, nutno nynější tvrdou vodu před pra-
ním změkčovati.
Lze pak tvrdost nynější vody odstranit-
v domácnosti přidáním sody, louhového ka
mínku, čpavku, aneb konečně převařením.
Nejlacinějšího a nejlepšího způsobu změk
čování vody v domácnosti lze docíliti sodou
Hospodyně pere jako dříve pomocí mýdle
a sody, jedině pořad přidávaných látek poně-
kud změní. Doposud rozvařovala sodu s mý-
dlem a vodou a směs vlila do ostatní potřebné
vody, nyní však rozvaří si sodu i mýdlo zvlášt
Do vody potřebné vlije se nejdříve roztok
sody, promíchá a po 1/—12hodinném stání
přilije se roztok mýdla. Přidáme-li sodu
vodě, zakalí se voda od vyloučených látek
a můžeme sraženinu tuto cezením přes flane!
odstraniti a teprve ku procezené vodě přídati
mýdlo. Nutno to však není. Soda může se liti
do studené vody, neboť pochod změkčován
vody probíhá dobře i za studena, zahřeje-l
se však mírně voda smíchaná se sodou, pro-
bíhá proces změkčovací hladčeji a rychleji
Přidáním sody lze vodu změkčiti až na 0.5 a
1° tvrdosti.
Sody musí býti upotřebeno asi na hl. vody
1 kg., čili do hrnce v obchodě známého pod
číslem 12 dají se 3—4 dg., na hrnec vody
č. 14 se dá 5—6 dg. prodejné sody.
Bude pak postup prací pro 3člennou ro-
dinu asi následující: 1/4 kg. sody se rozpustí
v 1 l. vody a z toho čtvrtina až třetina litru
vlije se do vody potřebné k namáčení, pro-
míchá a po 1hodinném stání přilije potřebné
mýdlo. V této vodě se prádlo namočí a po
odmočení pak odpírá. Při druhém, případně
třetím odpírání dá se opětně do vody napřed
1/—litru rozpuštěné sody a po 1éhodinném
stání mýdlo, což se stejně opakuje i při vy-
Přidáme-li k vodě nadbytek sody, utvoř
se z rozpustného chloridu, dusíčnanu a síranu
vápenatého nebo hořečnatého nerozpustný
uhličitan vápenatý a hořečnatý, a rozpustný
chlorid, dusičnan a síran sodnatý. Rozpustný
dvojuhličitan vápenatý a hořečnatý se mění
sodou v nerozpustný uhličitan vápenatý a ho-
řečnatý, kdežto soda změní se ve dvojuhli-
čitan sodnatý, který dalším zahříváním se
opětně mění v obyčejnou sodu. Není nutno
vodu po přidání sody cediti, ale cezením zí-
ská se čirá tekutina, jež pro prádlo jest vý-
#20
alto_textblock
#20
váření.
#21
alto_textblock
#21
) Z Ludwigovy novellistiky přinesla r. 1898
Ottova „Světová knihovna“ povídku „Mezi ne-
bema zemí v překladu A. E. Mužíkově a Hyn-
kova „Pestrá knihovna“ r. 1910 novellu „Z dešte
pod okap“ (lépe „Z bláta do louže“) v pře-
kladu Jar. Vobrubové a Ant. Veselého. „Dědič-
ného polesného“ přeložil již 1875 J. L. Tur
hiodnější.
#22
alto_textblock
#22
novský
#23
alto_textblock
#23
Vtip celé této procedury leží jen v tom.
že se přidá do potřebné vody napřed rozpu-
štěná soda, kteráž vodu úplně změkčí a po
půlhodinném stání mýdlo. Kdyby se do vody
dalo ihned mýdlo se sodou, srazilo by se mý-
dlo, kdežto přidáme-li dříve sodu, srazíme
tím vápenaté a hořečnaté sloučeniny a vodu
změkčíme.
Ony hospodyně, kteréž dovedou zachá-
zeti s louhovým kaménkem, mohou jej s pro-
spěchem upotřebiti ke změkčení vody místo
sody. Louhovým kaménkem. lze změkčiti vodu
až na 0.5° tvrdosti.
V obchodě prodává se louhový kamének
v kusech nepravidelných, jež na vzduchu
vlhnou. Mnohdy však pod jménem louhový
kamének prodává se tavená čili ammoniakalní
soda ve čtyřbokých hranolech. Tato však roz-
pozná se snadno od žíravého louhu, že na
vzduchu nevlhne, nýbrž že se rozpadává
drobí.
Louhový kamének obchodní obsahuje při-
bližně asi 40—60 louhu, 40—60% vody, so-
dy a různých nečistot. Za 4 haléře se dostane
přibližně 60—80 gramů čili 6—8 dkg kaménku.
Ke změkčení 100 litrů vody káranské jest
pak zapotřebí asi 20, nejvýše 25—30 g čili
21/2—3 dkg 40—50ního louhového kamén-
ku, velikosti vlašského ořechu.
Na 30 litrů vody čili na jeden plný ple-
chový hrnec čís. 12 se dá louhového kaménku
velikosti velkého lískového ořechu a na 5
litrů vody čili na plný hrnec vody č. 14 nutno
dáti 2 kusy, každý velikosti malého lískového
ořechu.
Tříčlenná rodina spotřebuje tudíž na dvoje
až troje praní as za 4 haléře louhového ka-
ménku. Změkčování louhovým kaménkem se
provádí podobným způsobem jako sodou. Lou-
hový kamének rozpustí se ve vodě, roztok
přidá ku potřebné vodě, zamíchá a asi po půl-
hodinném stání, když voda louhovým kamén-
kem se změkčuje, teprve se dá potřebné
mýdlo.
Při správném upotřebení louhový kamé-
nek neškodí, kdežto při jeho nadbytku může
se prádlo poškoditi, protože hydrát sodnatý
nalézající se v louhovém kaménku, ničí tka-
nivo.
Přidá-li se louhového kaménku k vodě
ve správném poměru, přemění se v něm se
nalézající hydrát sodnatý v uhličitan, dvoj-
uhličitan, chlorid, síran a dusičnan sodnatý
a žíravé vlastnosti jeho vymizí. Změkčuje-
me-li vodu louhovým kaménkem, nepřidává-
me ku prádlu žádné sody.
Prádlo barevné, kteréž nesmi se práti
sodě nebo louhu, možno práti ve vodě pře-
vařené.
Vaříme-li vodu káranskou nějakou dobu.
ztratí tak dalece tvrdost, že jest asi 2.5—3
tvrdá, tudíž asi takové tvrdosti, jakou hono-
sila se voda vltavská.
Prádlo vlněné a koberce můžeme práti
mýti ve vodě, do které přidali jsme něco
čpavku (ammoniaku, salmiakového lihu).
Čpavkem lze změkčiti vodu stejně jako so-
dou anebo jako louhovým kaménkem, a jeho
přednost jest, že působí jen nepatrně žíravě
na prádlo. Vodu změkčíme čpavkem tím způ-
sobem, že na 50 litrů vody přilijeme asi 2—3
dkg čpavku a po půlhodinném stání potřebné
mýdlo. Za 2 haléře dostane se asi 1—1 1/2 dkg
čpavku.
Potraviny, jako jest hrách, čočka, čaj a
jiné, vaříme ve vodě, kterouž jsme si dříve
změkčili jen převařováním. Přidáním chemi-
kalií změnila by se totiž jakost vody takovým
způsobem, že potraviny v ní svařené by na-
byly nezvyklé chuti a jakosti. Luštěníny má-
číme nejprve v obyčejné vodě a potom vaří-
me ve vodě, kterouž jsme dříve svařili a dali
zchladnout. V některých domácnostech jsou
zvyklými přidávati při vaření luštěnin sodu.
Přísada tato není nutnou, avšak kdo by tak
chtěl činiti, stačí na litr vody množství oby-
čejné sody velikosti hrachu.
Jak z výše uvedené úvahy vyplývá, není
změkčování vody káranské v domácnosti pří-
liš komplikované a hospodyně může obyčej-
nými prostředky sodou, louhem, čpavkem neb
převařováním vodu změkčiti.
Není tedy zapotřebí kupovati různé pří-
pravky, kteréž se nyní pod fantastickými
jmény ke změkčování vody doporučují a to
tím méně, protože z velké části obsahují oby-
čejnou nebo žíhanou sodu, některé pak ještě
vedle sody borax a perboraty. Některé ho-
spodyně dávají při prádle terpentinovou si-
lici, petrolej, parafin, vaselinový olej, borax
atd., aby buď špína snadněji se odstranila
anebo aby se docílilo bělostnějšího prádla.
Přísady tyto možno i při praní v káranské
vodě s prospěchem upotřebiti.
K napájení kotlů možno vodu změkčovati
vařením, sodou a vápnem, louhovým kamén-
kem anebo filtrací přes umělé zeolity.
Předhříváním lze vodu káranskou tvrdo-
sti 12—13° změkčiti na 2.5—3°. Voda káran-
ská obsahuje však značné podíly volné a polo-
vázané kyseliny uhličité, je tedy nutno ji za-
hřáti na značnou teplotu, aby přebytečná ky-
selina uhličitá se ztratila a z rozpustných ky-
selých uhličitanů vápenatého a hořečnatého
se získaly těžce rozpustné uhličitany vápe-
natý a hořečnatý.
Předhřívačů různých systémů jest nesčí-
slné množství, avšak při káranské vodě dluž-
no zavésti takový předhřívač, kde voda b
se zahřála asi na 100° Ca v němž by se sra-
žený uhličitan vápenatý a hořečnatý mohl za-
chytiti.
Rychleji než předhřívači se změkčí ká-
ranská voda přidáváním sody a vápna.
Na 1 m3 vody a 1° tvrdosti pomíjející je
zapotřebí 10 gr žíhaného 100%ního vápnaa
na 1° tvrdosti trvalé 19 gr kalcinované čili
Solvayovy 100% ní sody.
Káranská voda obsahuje 19 mlg volné
kyseliny uhličité, její trvalá tvrdost činí 2.87
a tvrdost pomíjející 9—10-1°.
Na změkčení 100 m* vody káranské se
spotřebuje 2.77 kg vápna k neutralisaci vol-
ného kysličníku uhličitého, 9 kg až 10-1 k
vápna k odstranění tvrdosti pomíjející a 5.32
kg sody k odstranění tvrdosti trvalé. Celkem