Číslo 46

ZENSKY LIST

Strana 5.

Spásu čekati musí ne od církve, ale od lidskosti, jíž socialistická společnost musí být proniknuta. Orthodoxní církve upírají existenci a právo neděl- ním socialistickým školám. Namítají, že děti nejsou schopny chápati učení socialistické, ale tu by nebyly stejně schopny chápati dogmatické učení církve. Na místě desatera Mojžíšova učí se děti desatero socialistické, jež zní: 1. Milujte svých spoluobčanů, oni budou jednou vašimi soudruhy v práci. 2. Milujte vzdělání, neboť ono je potravou vaší mysle, a buďte vděčni učitelům i rodičům. 3. Každý den vykonejte dobrý a užitečný čin. 4. Ctěte dobrých mužů a žen a buďte k nim zdvořilí. 5. Nečiňte nic zlého, nemluvte o nikom špatně a zastávejte pravdu a právo své neústupně. 6. Nebuďte poddajnými, buďte spravedlivými a útrpnými. 7. Pamatujte si, že vše ve světě vytvořeno prací Kdo lenoší a jest požívačným, krade chléb dělníkům. 8. Zkoumej vše, drž se pravdy. Nevěř, co se příč rozumu. 9. Nemysli, když miluješ svou vlast, že musíš ne- návidět jiných národů. Pamatuj si, že válka jest zby- tek barbarství. 10. Hleď onomu dni vstříc, kdy všichni muži i ženy se stanou svobodnými občany, a žij s nimi jako s bra- třími a sestrami v pokoji a pravdě. Socialistické nedělní školy jsou též nepohodlné měšťákům a kapitalistům, kteří použili vší moci ku jejich potlačení, ale bezúspěšně.

Vyučování nedělnímu v socialistických školách věnují se obětavě vzdělaní učitelé a učitelky, studu- jící i profesoři, a jejich vzrůst nedá se již potlačiti Z těchto nedělních škol vycházejí děti s jinými ná- zory na svět a společnost.

Hlídka služebných dívek. Jistý druh lidí. Navazuji na článek v předešlém „Ženském Listě“. Pi- satelka odsuzovala ochotu, s jakou se měšťácká společnost rozhořčuje nad „nemravností“ služebných děvčat, naskytne-li se nějaká byť i nesprávná příčina. Názor svůj projevuje mravní společnost i tam, kde není pro to místa. Důkaz: Na jednom dívčím ústavě pravil profesor mezi jiným svým žákyním: „A ne- choďte po ulici vlasaty, tak chodí jen „jistý druh lidí Tím druhem mínil služky. Člověk učený, paedagog, pro- mluvil za celou tu lepší společnost a v mladých duších upevnil křivý názor povýšenosti člověka nad člověkem. Jeden tu mluví za tisíce těch, kteří pohrdají mlčky, poněvadž nemají tribun, kde by dost nahlas vyjádřili své mínění o své „služce“. V samotném slově je něco, co uráží a změnou celého sy- stému bude asi nahraženo slovem „dělnice“. A bude to, věřte. velká vymoženost, až bude služka povýšena do řady pracu- jících. Poněvadž „sloužit“ to neznamená ještě u nás dnes pra- covat, to jest prát, žehlit atd., „sloužit“, to je něco daleko hor- šího. Naprostá ztráta své individuality, ome- zení osobní svobody je principielním zlem a nedůstojným charakterem stávajícího sta vu služebných. Řeknete, přehnáno, dnešní služka není tak nešťastna jak vy ji učíte věřit. Nají se, výspí se, nemá nalé- havých starostí. Ovšem, je to velkou výhodou a záviděníhod- ným téměř stavem, nají-li a vyspí-li se člověk ještě dnes, ale vážená společnosti mravná, Vy zapomínáte, že v tělesné slu- žební schránce se nalézá také mozek, lidský, Vašemu téměř. podobný. Mozek, který se nezasytí plněním a obstaráváním Vašich animálních potřeb.

muži milují čistotu, ale ne čistění. Panu domácímu mému bylo ale vhod jedno i druhé, i sobotní a před- sváteční revoluce v celém domě, to postrkování s místa na místo, že neměl ani kde postát, ani pikslu kam položit, až konečně do zahrádky utekl a od- tamtud na každé zaklinkání zvonečku do krámu pospíchal trpělivě, ani si neposteskna, ani si ne- povzdychna. Každou sobotu si také vynesl domácí všecky svoje kabáty, spodky a vesty i boty na dvorek, provětrat to. Paní přinesla k tomu také vždy svoje zimní kožíšky, všední i nedělní, suk- nem potažené. A tu probral se každý záhyb, ne- jsou-li v tom moli. Když sí potom domácí sám všecko vyklepal, vykartáčoval a boty vyleštil paní mu to odnesla, poněvadž prý on neví, na kte- rý hřeb které patří. Jednou, když jsem s paní o podobných záleži- tostech mluvila, povídala: »I na počátku, když jsem se za mého muže dostala, také se plašil, když jsem začala čistit. Ale já na něho po dobrém. ,Vi- díš, řku, „máme se rádi; proč bychom si dělali zbytečné mrzutosti? Dopřej mi tu radost; mně není volno, když nevidím okolo sebe všecko jako sklo. A vždyť ty to také máš rád. Co by lidé řekli? Nemá dětí a není u nich čisto!« — »I tak si dělej co chceš,« řekl mi starý. Já dělala a on tomu sku- tečně zvykl, že mu také není volno, když není vše jako sklo. Když ho začaly oči bolet, a lidé radili, aby šňupal, mrzelo mne to dost. Raději bych byla, kdyby kuželky koulel; ale mlčela jsem, až když

i bílý šátek. Paní měla na sobě černý hedvábný kabátek. (Nosila sice dlouhé sukně, ale s živůtkem a k tomu kabátky). Viděla jsem, že se chystá do kostela. »Jestli chvilenku se pozdržíte, půjdem záro- veň; jen co jiný šat přehodím,« povídám. »i paní, není třeba. Vždyť jest všední den a má- te šat čistý. Ale dělejte jak chcete, já počkat mohu. pan farář ještě nešel — a proč by šel?« Já uznala, že má domácí pravdu a poslechla jsem ji. Když zazvonili podruhé na mši a pan farář s kaplanem do kostela šli, i my odešly za nimi. Než vyšla domácí ze dveří, pokropila sebe i mne svě- cenou vodou. Kostel byl založen ke cti sv. Jakuba, jehož obraz na hlavním oltáři velmi krásně malován byl. Školní děti byly v kostele a mimo to i dosti lidu. »Když je kostel u ruky, může se člověk vždy na tu Boží mši svatou uprázdnit. U nás to se stří- dáme se starým ob den,« řekla domácí. Pozorovala jsem neobyčejně pěkný zpěv lidu. Rovněž tak pěkně hrálo se na varhany. Když jsem se později paní o tom zmínila, pravila: »Když jsou pěkné varhany a pěkně se hraje, také se pěkně zpívá. Náš pan farář má rád pěkný zpěv a pan učitel je vyhlášený muzikant. No, však uslyšíte v neděli. Pan farář, když nemá hrubou, bývá vždy na kruchtě a hraje s sebou na housle aneb jen po- slouchá — a proč by neposlouchal?