ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 b1f33af0-8f0c-11dd-9046-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
ALTO TextBloky — 35
#1 alto_textblock #1
Ročník padesátý třetí.
#2 alto_textblock #2
V Praze, v úterý 25. února 1913.
#3 alto_textblock #3
Číslo 55.
#4 alto_textblock #4
Baranní avečerní listy předplácl set V Praze v administraci na měslaco.o . . na čtvrt lota . . . . 6 K — s dvoji donáškou a měste . . ne čtvrt leta . . . . 7 K 62h ve fllálkách na měsíe . . . . . 2 K 30 Pošton: měslu, na čtvrt leta : . . . 9 K o0 s dvoji zásllkou na měsíc. . na čtvrt leta : . . . 1I k do
#5 alto_textblock #5
zlvla
#6 alto_textblock #6
í
#7 alto_textblock #7
V drobném prodejii vanní člslo o sobě za Sh vederní . . . . . . . za th Ve filiálkách na venkově ranni čislo . . . . . 10r večerní . . . . . . . . 6k Inseráty plati sa laotově nnpřed. ředplacení a inserty přijí ndmnistrace v Marianské ul.,a Tam nacházeji se též rodnkce, tiskárna a expedige „Národních Listů“. Rukopisy se nevracail
#8 alto_textblock #8
Dnešní číslo pro Prahu jest oa stranách, s přílohou pro venkov o 16 stranách.
#9 alto_textblock #9
Sebevědomá řeč markýze San Giuliano. Kdežto Německo druhdy tak hovorné po dobu balkánské války stalo se skoro moltkeovsky málomluvným, rozvazuje nadnáší se za to druhý náš „přítel“ v tro spolku mluvou sebevědomí antického Ří- Řeč, kterou minulé soboty v římské sněmovně proslovil nynější ministr zahra- ničních záležitostí Italie, markýz di San Giuliano, jest pozoruhbdna pra tento svů pádný, téměř velitelský ton, jakýmvyklá- dá stěžejné zásady politiky italské vzhle- dem k balkánské krisi, k otázce rovnováhy v Jaderském a Středozemním moři, kde sobě Italie vyhražuje, vděk svému centrálnímu položení zeměpisnému přednost „mezi sobě rovnými“ velmocemi Evropy. Hned úvodem, v němž velebil zásluhy evropské diplomacie o zachování míru me- zí velmocemi po dobu čtyřiceti let, pře- hodil si pan Giuliano velebně togu výteč- ného prostředníka mezi Rakouskem Ruskem. Polibovav si, že „všickni ná- rodové a všechny vlády mají nadmíru vy- soký a pevně vštípený názor o své zod- povědnosti za to, že pro nepřímě- řené příčiny nesmí býti rozpou- tán velice vážný a strašný konflikt“ — markýz Giuliano doložil honosivě: „Naše intimní dohoda s Rakousko-Uher- skema srdečnost našich styků Ruskem přispějí zajisté k tomuto blaho- dárnému výsledku. Jako úhoř vyprostil se z výtky, že a do nedávna také diplomacie ital- ská hleděla udržet tyranii tureckou Evropě zabořilou formulí o neporušitelném statu quo na Balkáně. Činila prý moudře tak, aby pozdržela shroucení evropského Turecka až do dne, „kdy balkánští náro- dové budou tak zrali, aby převzali své dě- dictví. Jakmile ten den nadešel, Italie hned hodila status quo do starého železa a vztý- číla vlajku s formulí „Balkán balkánským národům“. A nyní kochá se pan markýz Giuliano zrovna v libánkách s touto zdravou, osvobozující formulí. Užití této zásady jest rozřešením, kte- ré nejlépe odpovídá zájmům, jakož i libe- rálním principům Italie a rovně všeobec- nému zájmu evropského míru. Takovéto rozřešení budiž provedeno co možná bez odkladu. A budiž to rozřešení defi- nitivní, které zabezpečí balkánské mu poloostrovu, jakož i Evrope mír pro mnohá léta. Tohoto výsledku mož- no však dosíci pouze tehda, budou-li terri- toriální poměry na Balkáně, seč možná přizpůsobeny národopisným a ze- měpisným pomínkám země, ja- koži zájmům a přáním lidu“. Tu následuje bedlivě vybroušená věta diplo- matické zavilosti. „Avšak tyto zájmy musejí býti smířeny a vjistých pří- padech podřízeny nejvyššímu cíli civilisace míru, či jinými slo- vy, musejí se podrobit nutnosti aby hmotné i mravní zájmy vel- mocí byly uvedeny v soula d.
#10 alto_textblock #10
ma.
#11 alto_textblock #11
V krisi, jakou nyní prožíváme, kde tolikeré zájmy se příčí a kde všude tolik zápalných látek jest roztroušeno, nemůže žádná, ani velká, ani malá mocnost doufati, neřku žádati, aby veškeré její zájmy a přání byly uspokojeny úplně, nýbrž každá musí nut- ně přinésti nějakou částečnou obět a svo- lit, aby rozcházející se zájmy a sporné sna- hy byly urovnány řadou vzájemných do- hodnutí.“ Těmito, na všechny strany zakulace- nými slovy hleděl italský epigon Cavourův zakrýti dvojlikou hru své politiky vůč Srbsku, Černé Hoře a Řecku jak v otázce albánské, tak i v otázce srbského přístavu na Jaderském moři, i v otázce ostro- vů Egejského moře. Co se tkne Jaderského moře doufá markýz Giuliano, že „vděk vřelé sečinnosti mezi Italií a Rakouskem, jakož i ze spolupůsobení Německa a při vzneše- ném, mírumilovném duchu spravedlnost ostatních velmocí spěje otázka rov- nováhy na moři tom svému rozře- šení vstříc. Tyto mocnosti chtějí prý pak rovněž zachovati vespolnou rovno- váhu v moři Středozemním, což jest též nejvroucnějším přáním a zájmem Italie. Poněvadž pak také Rakousko má stejný zájem — (po zachování všeobecné rovnováhy mocností na moři Středozem- ním) — tož posiluje tato shoda zájmů vzá- jemné přátelství rakousko-italské. A nyní pozvedá markýz Giuliano své- ho hlasu, aby byl slyšán daleko v pravo v levo, i na západě, i východě; „Paklí by však dříve nebo později mo událostí proti naší vůli a proti vůli našich spojenců a všech velmocí přivodila značné territoriální změny ve Středozemním moři. nemohla by Italie při tom zůstati nečinným divákem, nýbrž musila by žádat, aby jej postavení jako velmoci středomoř- ské bylo každým náležitě respektováno.“ Třebas prý není dnes moře Středo- zemní jako ve starověku římsko-řeckém pokládáno za jediné středisko vzdělanosti tož nicméně nepozbylo svého významu, naopaky stavši se středem vodních drah. spojujících Evropu se všemí kontinenty a oceány, dosáhlo důležitostí ještě větší. „Nikdo nemá-dnes již práva a nebud ho nikdy míti, aby nazýval Středozemní moře svým, „mare nostrum“, nýbrž toto moře jest a musí zůstatí volnou drahou všem národům, z nichž žádný nemá miti na něm nadvlády. „Jedno z prvých míst mezi těmito ná- rody vydobyla sobě Italie a také si ho uhájí“. Na tomto základě potrvají prý i na dále sousedské vztahy Italie s Angli a Francií v severní Africe v přátelském spravedlivém duchu posavadních smluv. a tolikéž se Š panělskem chystá se Ita- lie upevnit srdečné styky své uzavřením smluv podobných. Na konec pak přísahá šlechetný uchvatitel Tripolska — Turecku věr- nou lásku a záštitu jeho asijské državy. Tedy nový „status quo“ za — Bosporem. Řeč taková ovšem velice se líbí v Berlíně, i gratulují hodně okázale zmohutnělé, povznesené velmocí italské z plných plic. Zajímavější bude, co řeknoujs v Paříži a v Londýně.
#12 alto_textblock #12
Válka na Balkáně.
#13 alto_textblock #13
Bulharsko přijímá sprostředkování velmocí. Ze Sofije, 24. února. (K. k.) Vlád odevzdala večer zástupcům mocnost odpověď na jejich včerejší krok. Prohla- šuje, že v důvěře ve vysoký smysl vel- mocí pro spravedlnost příjme jejich ná- vrh, aby se, pokud jde o řešení rumu- sko-bulharského sporu, podrobila roz- hodnutí šestí mocností, přistoupí-li i Ru- munsko na návrh tento.
#14 alto_textblock #14
Rakousko a Srbsko. Sl—k. Z Bělehradu, 24. února. (Zvl telegr. »Nár. L.«) Orgán konservativn oposíce »Pravda« zejtra přinese úvodník o cestě Pašíčově do Vídně. List poukazuje na naše informace a návštěvu Pašičovu za dnešních okolností považuje za vážnou událost, která možna je pouze, bude-li ještě v Bělehrádě míti Pašíč posi- tivní ujištění, že Rakousko přistoupí na srbský návrh rozhraničení Albanie. Sl—k. Z Bělehradu, 24. února. (Zvl. telegr. »Nár. L.«) Rozmlouval jsem s mini- strem obchodu Stojanovíčem o nejnovějších projevech kompetentních osobností v mon- archii v příčině obchodně politických styk téže s Balkánem a zejména se Srbskem. Ministrova sdělení jsem zplnompcněn otisk- nouti a učiním tak dopisem. Zatím telegrafuj následující z nich: Sledujeme obrat, který nastal v Rakousko-Uhersku. Styky s námi. zajímavé názory státníků Wekerla, Baern- reitra a jiných mohou s jistými opravami býti přijaty, ale dokud není skončena válka, vyjednávání meritorní jest nemožno, nebot nemůže býti zjištěno, v čem třeba oprav a co přestává býti koncesí za nových poměrů. Na příklad otázka vývozu živého dobytka bude úplně podřízenou, neboť válkou stav jeho značně byl seslaben a zmenšen, takže bude třeba snad i učiniti prozatimní opa tření k omezení vývozu.
#15 alto_textblock #15
Z Bělehradu, -24. února. Oznámené brzké zahájení vyjednávání mezi Rakouskem a Srbskem za účelem úprávy vzájemných obchodních styků poskytuje opětnou látku k diskusi o otázce vídeňské návštěvy m.-p. Pašíče. V informovaných srbských kruzích se prohlašuje, že Pašič, jenž již několikráte jednal o důležitých osužkách se správoem rakousko-uherské zahraniční politiky, jistě by byl ochoten osobně zasáhnouti do těchto jednání. Nyní zdá se však směrodatným srbským kruhům návštěva ve Vídní před- časnou. Z Bělehradu, 24. února. Zprávy o stálém zlepšování mezinárodní zahraniční situace vyvolávají v srbských kruzích naději, že záhy budou veškeré sporné záležitosti vy- řízeny. Ve vůdčích srbských kruzích se doufá že Rakousko učiní v záležitosti albánské koncese, poněvadž jen takovým způsobem lze docílit brzké změny, nejen v mezinárodní situaci, nýbrž ve stycích mezi monarchií Srbskem.
#16 alto_textblock #16
Mírová jednání na obzoru. M. Z Kolína nad R., 24. února. (Zvl. telegr. zpráva »Nár. Listů«.) Ke zprávám o opětném vyjednávání ve příčině míru ozna- muje berlínský telegram »Köln. Zigu«, že skutečně nová diplomatická akce jest v proudu. Zprávy Hakiho paše z Londýnaa
#17 alto_textblock #17
jeho rozhovory s tamějšími diplomaty uspo- kojily Porlu.
#18 alto_textblock #18
Zprávy z bojiště. Z Cařihradu, 24. února. Zde panuj vážné obavy o osud Gallipole. Parníky, které propluly mořskými úžinami oznamují, že jižně od Bulajru odehrává se právě veliká bitva. V úřadních kru- zích se o tom mlčí. Zprávy tvrdí, že M ah- mud Šeíkeí paša uprchl na ně- mecké velvyslanect ví. Velitel jízdy u Čataldže, jenž je stou- pencem Razima paše, byl povolán do Caři- hradu, oznámil, že za nynějších po- měrů v turecké říši bylo by každé pokračování ve válee marné. Dva pěší prapory vzbouřily se v okolí města a požádaly, aby celý kabinet podal demisi. Sultán svým pobočníkem jim slibil, že po uzavření míru stane se změna v kabine tu. Z Londýna, 24. února. Angličtí kore- spondentí oznamují různé pověsti, které ko- lují v Cařihradě. Dle »Daily Chronicle« taj se co nejúzkostlivěji návrat Mahmuda Šef- keta paše z Gallipole. Je-li pravda, že Šefkel paša se uchýlil na německé velvyslanectví, utrpěli Turci opět u Bulajru velkou porážku a je-li dále pravda, že u Čataldže nastalo v posádkách tureckých vzbouření a že sulfán slíbil prostřednictvím svého důvěrníka dů- stojníkům změnu kabinetu, dlužno se při- praviti v Turecku na nejhorší. Praví se, že Euver bej řídí veškeré akce v Dardanelách. Z Caříhradu, 24. února. (K. k.). Úřadní vojenská zpráva praví: Včera bombardoval nepřítel Drinopol, ale bombardování bylo jenom slabé. Mezi hlavní čarou a nepřátel- skými bateriemi došlo k menšímu boji délo- střeleckému. Vojenská situace před Bulajrem se nezměnila. U Čataldže se potoký rozvod- nily a stěžují pohyby hlidkových oddilů. V bojí, k němuž došlo západně od Albasanu u Čataldže, mělo naše vojsko 5 mrtvých a 22 raněných. Ztráty nepřítele jsou značně
#19 alto_textblock #19
větší.
#20 alto_textblock #20
Bojiště pod sněhem. Ze Sofije, 24. února. (K. k.) Z bojiště došly zprávy, že na všech operačních čarách napadlo obrovské množství sněhu, čímž jsou vojenské operace na několik dnů zamezeny.
#21 alto_textblock #21
Bludná mina.
#22 alto_textblock #22
Z Caříhradu, 24. února. (K. k.) Porta oznámila zahraničním diploma tém, že v po- sledním týdnu byla u Nagary objevena plo- voucí mina, po jejímž vyšetření se zjistilo. že nejde o tureckou minu. Porta upozornila diplomaty na nebezpečí, jaké by mohlo vý- buchem těchto min, položených pravdě- podobně Bulhary na pobřeží rodostském, vzniknouti pro cizí lodi a prohlásila, že vté věci odmítá veškeru zodpovědnost. (Viz poslední zprávy.)
#23 alto_textblock #23
Politický přehled.
#24 alto_textblock #24
Země české.
#25 alto_textblock #25
Dva pozoruhodné německé projevy k vyrov-
#26 alto_textblock #26
nání.
#27 alto_textblock #27
Zatím co úřadní orgán německo-nacionál- ního Svazu ve všech téměř německých listech dává prohlašovati, že vyrovnací jednání če- sko-německé dlužno pokládati za delinitivně zmařeno, k čemuž německý tisk kra-
#28 alto_textblock #28
jinský, jehož váhu v těchto otázkách nelze podceňovati, horlivě přizvukuje, setkáváme se právě v jednom z čelnějších německých listů v Čechách, který ke všemu získal si do- bře zasloužené pověsti ničitele dohody v Če- chách, s úvahou, které nelze odepříti aspoň zmírnění zdivočilé nálady. V nedělním svém čísle uveřejňuje totiž „Pilsner Tagbl.. z parlamentních kruhů německých klidný po- sudek v ten smysl, že tisk obou národních stran ke svým názorům, že vyrovnací jednání je zmařeno a všelikým z toho důsledkům do- šel proto, že elaborát vlády nedoznal ani u Če- chů ani u Němců souhlasu. Tím prý však vysoko střeleno nad terč. Že se vládní elaborát setkal s odporem obou stran, je prý přirozeno, nebot musil se pohybovati na střední linii a hledati diagonálu protivných požadavků obou spor- ných stran. To zdá se, že zdařilo se a možno prý doufati, že při bližším studiu vládního návrhu, jež si Češi i Němci vyhradili, nastane uklidnění na obou stranách a poznání, že ten- to elaborát jest velmí vhodným k tomu, aby tvořil základnu dalších vyrovnacích jednáni Tomu nelze se vyhnouti, že vyrovnání v Če- chách jako každý jiný mír jest možno jenom cestou kompromisu, to jest žádné z obou stanovisek nelze provésti zúplna, každá z obou sporných stran musí doznati jisté zkrá- cení svých dosavadních požadavků. Přijde na to nyní, probojuje-li se nálada v Čechách k to- muto nevylnutelnému poznání, jestlíže ano, k vyrovnání dojde, pakliže nikoliv, nezbude než opětně pochovati naděje na konečný mir v Čechách, jako již často před tím. Jiné kon- sekvence se nedostaví a to již proto, že střed- ní linie, jakou representuje Stürgkhův kabí- net, musí býti aspoň vládou dochována. Na konec ujišťuje list, že pohrůžky a požadavky českého tisku proti kabinetu Stürgkhovu a jeho jednotlivým členům míjí se cílem. V par- lamentních kruzích ví prý se dobře, že ko- runa při ministerstvu Stürgkhovu pevně stojí. Zmařena-li budou vyrovnací jednání, což prý dnes nelze ještě naprosto říci, pak bude do- kázáno, že nálada v Čechách pro vyrovnání dosud neuzrála a pak se bude musit právě na to pomýšleti, aby vlákno vyrovnání bylo v příhodnější době navázáno. Z druhého pólu vyrovnacích nálad německých píše „Reich. deut. Volksztg.“, která je konsternována nad ústupky, jež kabinet Stürgkhův činí Čechům ve svém jazykovém elaborátu. Musí na ně- mecké straně vyvolati hluboké roztrpčení. O nějakém dochování Bienerthových jazyko- vých zákonů, kteréž druhdy podány byly za spoluzodpovědnosti ministerského předsedy hr. Stürgkha, jakož i justičního ministra Ho- chenburgera, není dnes ůž ani řeči. Tak zvané zásady, kteréž vláda oběma národním stra- nám sdělíla, zůstávaji daleko za tím, co Němeí v Čechách oprávněni byli očekávatí a to ne- jen co do nacíonálních německých požadavků, kteréž týkají se sledování německých zájmů v Čechách, nýbrž co do otázek, jichž sledo- vání c. k. vládou by bylo bývalo docela a úplně v zájmu státu. Vláda Čechům ustoupila jednoduše na celé čáře, míjí na př. úplně vý- raz „německý jazyk“ a Čechům činí ve všech oborech ústupky. Požadavek Němců v jich území po jednojazyčnosti nedoznává pražád- ných ohledů, naproti tomu uznává se jedno- jazyčnost Prahy v nížších úřadech a česká praxe via facti doznává přímo sankce. O ně- jakém provedení německého požadavku ne- může býti ani řeči a protož prý není „roz- hořčení“ na německé straně ničím jiným než komedií, provozovanou k zastření dosaženého úspěchu, aby vláda do jisté míry byla kryta. List táže se, čeho se dostalo Němcům za to, že v posledních letech státu dali, čeho potře- boval, i dí: Díku, historického díku, Češi
#29 alto_textblock #29
FEUILLETON.
#30 alto_textblock #30
Z literárních začátků Anatola France. Básníci, kteří vtělili do svých děl zraloua vyrovnanou moudrost a kteří tlumočili pouze osvobodivé a vyjasněné výtěžky svých život- ních zkušeností, utajivše krise, jimiž se k ním protrpěli, vzněcují illusi, jakoby aní nebyli měli mladosti. Podobají se značně své bohyni a ochranitelce Palladě Atheně, která vyskočila plně vyzbrojena z hlavy Hřimatelovy, a o je- jíchž dětských hrách a divčích nerozumech ne- podává ni nejzevrubnější mythologie zprávy Z těch mistrů klidného podzimního vinobraní při jehož smyslných a zářivých slavnostech sotva pomyslíme na úzkosti jarních mrazíků a na pochybnosti melancholických letních de- šíů, jest Anatol France snad nejtypičtější: kdo by po četbě jeho knih tak vyzrálých ve svém rozkošnictví i ironii, tak povznešených ve svém přezíravém pohrdání, tak smířených s bohya lidmi ve svém pochybovačném posítivismu — kdo, táží se, kdo by byl ochoten věřiti, že i o měl mladistvý vývoj, deroucí se po skalních serpentinách jen velmi pozvolna a obtížně k laskavému jasu náhorní roviny, vykoupané v slunci dobrotivé jeseně? Literární počátky Anatola France, ležící před jeho prvním proslaveným dílem, před ro- mánkem „Zločin Sylvestra Bonnarda“, vyda- ným v třícátém sedmém roce básníkově, jsou dnes skoro zapomenuty; jen občas některý mi- lovník vzpomene těchto úzkostlivě ciselova- ných skřínek na šperky, kam kritik, lyrický básník, novellista a malebný epik zavřeli ta- jemství vnitřního vývoje složitého a přejem- nělého Anatola Francoise Thibaulta, Pařížana a antikváře. Pozdější žák Epikurův a zlomy- slný napodobitel rozpustilých fabliaux jestr. 1868 se svými dvaceti čtyřmi lety ctitelem vel- kého stolka a nejduchovnějšího básníka fran- couzského, Alfreda de Vignyt nepíše pouze láskyplnou knihu o něm, ale osvojuje si jako
#31 alto_textblock #31
lyrik jeho zvláštní a podivuhodnou methodu na formě objektivné, krajínomalbě, příběhu, le- gendě, zátiší rozvíjí svůj duševní stav, svou zá- dumčivost, svou touhu, svou tuchu vesměrnou Jak ukazuje svazek Francových veršů, nade- psaný „Básně zlacené“ („Počmes dorěs“ jest budoucí ironik a agnostik zachvácen smut- kem poznání a steskem samoty, křehkosti lid- ství a prchavostí krásy. Leč od plastického zdrželivého Vignyho liší jej barevný smysl pro starožitnickou přízdobu, malebné labužnictví rozkoš obrazu, arabesky, epitheta. V tom ne- hlásí se jen učený znalec kulturních dějin, filo- logický starožitník, mínuciesní vykladač a vy- davatel literárních památek, nýbrž i stoupene družiny „Parnasu“, jejíchž publikací se účast- nil. Odtud pochází jeho kult krásy tak rozdílný od Vignyho náboženství mravního hrdinství Právem dí Jaroslav Vrchlický, který Anatola France — lyrika kommentoval a překládal. o „Básních zlacených“: „Verše jeho zasluhuj jména, kterým je označil. Jsou vskutku poro- seny světlem, zlatým světlem míru a har monie. Druhá kniha Franceových básní značí dalš krok k sobě samému. Ve „Svatběkorint ské“ [„Les Noces corinthienne“) ocitá se po- zdější tvůrce „Thais“ poprve na rozhraní helle- nísmu a křesťanství, rozkošnictví a nábožen ství, pohanství a spiritualismu a v tomto roz pollěném světě, líčeném do široka, dospívá objeklivnosti, jež bude pozdějí jeho největš chloubou. Své složité já, oplodněné pronika- vým studiem celé slovesné kultury hellensko- latinské a vlašsko-francouzské, již tenkráte ne- vyžívá Anatol France v jediném typu, nýbrž v celé stupnici civilisačních a mravních oblasti každá z nich má své životní právo, každá roz- víjí po svém určitou možnost lidství; každá zasluhuje jisté míry lásky a soucitu. Melancho- lická soustava filosofického i básnického stol- cismu ustupuje v této hodině volné doktrině jarého diletantismu Renanova. Nesnesítelnou tíhu osobního žalu rozděluje básník na podíly které ukládá svým lirdinům; roztříděným dle
#32 alto_textblock #32
kulturního a charakterního příslušenství; leč ke každé dávce duchovního žalu přiměšuje ra- dostný skeptik kus smyslové rozkoše, takže se bytí stává snesitelným. Takto přerozuje se básník poprvé před zraky čtenáře, jenž musí si již u Anatola France navyknouti na process transsubstanciace, odkázaný jenom do boho- slovecké nauky — zevním výrazem přerodu jest, že France odkládá svůj verš malebný a lahodný, ale trochu přetížený, aby psal prósou. zprvu drsnou až ke grotesce, avšak charakte- ristickou a francouzskou k nenapodobení. Díla, jež Anatol France vytvořil po obdob básnickém a před vítězným úspěchem „Syl- vestra Bonnarda“, tedy v pětiletí 1876—1881. jsou nejméně známa; z nich uvádějí k nám prá- vě „Knihy dobrých autorů“ povídku „Hube- ná kočka“ (Le chat maigre“ z r. 1879)v překladu Em. Blahovcově, Tři roky dělí jen Franceova hellenistická díla dekoračního kle- notnictví od této pitvorné grotesky, v niž již tušíme tvůrce abbého Coignarda a v níž smě- lost, s kterou jsou přehnány pokřivené karri- katury exotiků, ztřeštěnců a ubožáků z nej- spodnější bohémy pařížské, jest předstížena pouze odvahou, jež učinila nahodilým středem povídky nejsentimentálnější idyllu hloupé lás- ky... ale bývalého Anatola France takřka ne- poznáváme. Jakýsi posměšný a dobrodružný humor, libující si v situacích bizzarních, shro- máždil kolem bohémské družiny krčmy „u hu- bené kočky“ dva zářivé mulaty z Haiti, jed- noho zbědovaného kreola z Reunionu, černoš- ského někdejšího generála císaře Soulonqua. nyni hokynáře v předměstí pařížském a ko- nečně francouzského měšťáka, měřícího archi- tekturu umělou i přírodní na své deštníky, ru- kojeti a kované hroty. V každé z těchto figun přepiat jest však až k samé mezí směšné ne- možnosti kus nejopravdovějšího, nejobnaženěi- šího, nejubožšího lidství. Karikafurista tu zbás- nil odvážné variace na typ polocivilisovaného divocha s primitivními pudy špatně ovládaným vzdělaným nátěrem, na typ umělce-naturalisty zcela pořušeného studiem dokumnentů, na ty
#33 alto_textblock #33
ztřeštěného metafysika německé inspírace, na revolucionáře-bohéma, vyšinutého ze skuteč- nosti: vlastní komika vzniká teprve ensemblen těchto groteskních figurek, jimž nechybí pří- chuti satirické. žijí vedle sebe a nérozumís vůbec; každý vykládá si po svém jednání dru- hého a výsledkem jsou směšné a pitvorné zmatky. Hle, symbol Paříže, hle symbol naš- civilisace, hle symbol novodobé společnosti kde uvědomělé tendence, rozumové zásady promyšlené projevy neznamenají vlastně ni- čeho a kde se lze dorozuměti nejlépe řeč pudů.) Zatím co záduměivý básník ciseleurz „Zlacených básní nadobro zmízel, vynořuj se vždy zřetelněji užaslému čtenáři před zra ky ironický psycholog z „Červené lilie „Traktéru královny Pedauky „Komické historie“. Není posud ho tov, nýbrž rodí se teprve. Ke skutečnosti do stává se od básnické archaeologie groteskou K duším současníků proniká milovník a znate
#34 alto_textblock #34
) Na doklad úžasné grolesky, vznikající sráž kou prarůzných, navzájem nesouvislých prvků, ci- tuji popis stěn a dveří v atelieru dokumentárníh sochaře Labanna „Stěny byly kdysi obíleny“. Jsouce holé na nejhořejší části, byly počmárány uhlem do výše člověkovy textem polou řeckým, polou fran- couzským. Byl to výklad k Faidonovi, jejž napsah Branchut za inspirace po bezesné noci. Dvéře byly pokryty nápisy, načrtanými různě rozmanitými ru- kamí. Nejhořejší nápis, vyrytý hrotem perořízk kapitálkami, pravil: „Žena je trpčí než smrt Druhý, napsaný černou křídou okrouhlým tisko- vým písmem, pravil: Akademikové jsou šo- sáci. Cabanel je ťulpas. Třetí, narýsovaný olůvkem a kursivou, pravil: Slavená těl a ž en. jenž po způsobu ahtickém — posvát- nou hymnu zpívají o krásnu plasti- ekém. Paul Díon. Čtvrtý, narýsovaný křidou ne- dovednou rukou, pravil: Přinesla j sem čisté prádlo. V pondělisi vyzvednu špinavé od domovníka. Pátý, načrtnutý kreslící křidou od Labanna, pravil: Athenyl město přecti- hodně, kdybys nebylo existovalo, ze- mě dosudbynevěděla, coje krás a. Šestý výrytý vlásničkou, jež lehce vyškrábala nátěr, pra- víl: Labanne je škrob. Kašlu na něj. Ma- rle. Na dveřích byly ještě jiné nápisy.
#35 alto_textblock #35
zašlých kultur pomocí karikatury. K románo- vému ději činí náběh anekdotickou bizarností. Již již přednášejí nejpitvornější figury ironi- ckou moudrost skeptického pisatele; již již za evropskou škraboškou se šklebí původní a pudová gorilla; již již svrchovaný úsměv sho- vívavého přírodopisce lidského zvěřince pod- kopává všecko hrdinství ať v lásce, ať v oběti, ať v službě ideí. Ale tento dobrosrdečný cy- ník, tento frivolní lidumil, tento filosofický faun, opakuji, není ještě hotov. Nezná ženské- ho srdce a jeho tragické vášnivosti; nerozumí jemným rozmarům raffinovaného intellektu z konce XIX. století: nepronikl posud do me- chanismu veřejné historie soudobé. Tyto kro- ky bude učiniti jednostranně mužskému ar- chaistovi a krasocitnému filologovi než na- píše romány, jež slují „Thais“, „Červená lilie“ nebo cyklus „Soudobé dějiny“. Anatol France měl odvahu podniknouti vše, aby se dostal k těmto vyšším možno- stem svého více kultivovaného než bezpro- středního nadání. Ale tu po „Zločinu Syl- vestra Bonnarda“, který vývojově stojí blíže „Hubené kočce“ než „Thaidě , končí doba umělecké průpravy Franceovy a velké a překvapující metempsychosy, jež uči- ní z něho prvního prosaika Evropy, podstu- puje již jako mistr; nemíním dnes mluviti o nich. O jedné, literárně nejzávažnější — nebo převrat při aféře Dreyfusově má hlavně hod- noty lidské — neodpustím si přece několik slov. Jest to Franceova kritická episoda v le- tech 1888—1892, která povznesla sloupee „Tempsu“ a jejíž dokumenty čtou se ve čty- řech svazcích „Literárního životal („Lavie littéraire“). Neobdivuji se Anatolu Franceovi, že tak rychle se vžil do formy kri- tické, nýbrž že ji dovedl opustiti ihned, jak- mile se v ní vyžil. Bylo to zázračné štěstí jeho bohatého talentu, že od starých literatur uměl ihned proniknouti k nervům a snům spí- sovatelů nejmodernějších. Byla to líbezná vlastnost jeho bytostného dilefantství, že pro sto forem pochopení našel sto forem výrazu