#1
alto_textblock
#1
Ročník padesátý třetí.
#2
alto_textblock
#2
V Praze, v úterý 25. února 1913.
#3
alto_textblock
#3
Číslo 55.
#4
alto_textblock
#4
Baranní avečerní listy
předplácl set
V Praze v administraci
na měslaco.o . .
na čtvrt lota . . . . 6 K —
s dvoji donáškou
a měste
. .
ne čtvrt leta . . . . 7 K 62h
ve fllálkách
na měsíe . . . . . 2 K 30
Pošton:
měslu,
na čtvrt leta : . . . 9 K o0
s dvoji zásllkou
na měsíc. .
na čtvrt leta : . . . 1I k do
#5
alto_textblock
#5
zlvla
#7
alto_textblock
#7
V drobném prodejii
vanní člslo o sobě
za Sh
vederní . . . . . . . za th
Ve filiálkách na venkově
ranni čislo
. . . . . 10r
večerní
.
. . . . . . . 6k
Inseráty
plati sa laotově nnpřed.
ředplacení a inserty přijí
ndmnistrace v Marianské ul.,a
Tam nacházeji se též
rodnkce, tiskárna a expedige
„Národních Listů“.
Rukopisy se nevracail
#8
alto_textblock
#8
Dnešní číslo pro Prahu jest oa
stranách, s přílohou pro venkov
o 16 stranách.
#9
alto_textblock
#9
Sebevědomá řeč markýze
San Giuliano.
Kdežto Německo druhdy tak hovorné
po dobu balkánské války stalo se skoro
moltkeovsky málomluvným, rozvazuje
nadnáší se za to druhý náš „přítel“ v tro
spolku mluvou sebevědomí antického Ří-
Řeč, kterou minulé soboty v římské
sněmovně proslovil nynější ministr zahra-
ničních záležitostí Italie, markýz di San
Giuliano, jest pozoruhbdna pra tento svů
pádný, téměř velitelský ton, jakýmvyklá-
dá stěžejné zásady politiky italské vzhle-
dem k balkánské krisi, k otázce rovnováhy
v Jaderském a Středozemním
moři, kde sobě Italie vyhražuje, vděk
svému centrálnímu položení zeměpisnému
přednost „mezi sobě rovnými“ velmocemi
Evropy.
Hned úvodem, v němž velebil zásluhy
evropské diplomacie o zachování míru me-
zí velmocemi po dobu čtyřiceti let, pře-
hodil si pan Giuliano velebně togu výteč-
ného prostředníka mezi Rakouskem
Ruskem. Polibovav si, že „všickni ná-
rodové a všechny vlády mají nadmíru vy-
soký a pevně vštípený názor o své zod-
povědnosti za to, že pro nepřímě-
řené příčiny nesmí býti rozpou-
tán velice vážný a strašný konflikt“ —
markýz Giuliano doložil honosivě: „Naše
intimní dohoda s Rakousko-Uher-
skema srdečnost našich styků
Ruskem přispějí zajisté k tomuto blaho-
dárnému výsledku.
Jako úhoř vyprostil se z výtky, že a
do nedávna také diplomacie ital-
ská hleděla udržet tyranii tureckou
Evropě zabořilou formulí o neporušitelném
statu quo na Balkáně. Činila prý moudře
tak, aby pozdržela shroucení evropského
Turecka až do dne, „kdy balkánští náro-
dové budou tak zrali, aby převzali své dě-
dictví. Jakmile ten den nadešel, Italie hned
hodila status quo do starého železa a vztý-
číla vlajku s formulí „Balkán balkánským
národům“. A nyní kochá se pan markýz
Giuliano zrovna v libánkách s touto
zdravou, osvobozující formulí.
Užití této zásady jest rozřešením, kte-
ré nejlépe odpovídá zájmům, jakož i libe-
rálním principům Italie a rovně všeobec-
nému zájmu evropského míru. Takovéto
rozřešení budiž provedeno co možná bez
odkladu. A budiž to rozřešení defi-
nitivní, které zabezpečí balkánské
mu poloostrovu, jakož i Evrope
mír pro mnohá léta. Tohoto výsledku mož-
no však dosíci pouze tehda, budou-li terri-
toriální poměry na Balkáně, seč možná
přizpůsobeny národopisným a ze-
měpisným pomínkám země, ja-
koži zájmům a přáním lidu“. Tu
následuje bedlivě vybroušená věta diplo-
matické zavilosti. „Avšak tyto zájmy
musejí býti smířeny a vjistých pří-
padech podřízeny nejvyššímu
cíli civilisace míru, či jinými slo-
vy, musejí se podrobit nutnosti
aby hmotné i mravní zájmy vel-
mocí byly uvedeny v soula d.
#10
alto_textblock
#10
ma.
#11
alto_textblock
#11
V krisi, jakou nyní prožíváme, kde tolikeré
zájmy se příčí a kde všude tolik zápalných
látek jest roztroušeno, nemůže žádná, ani
velká, ani malá mocnost doufati, neřku
žádati, aby veškeré její zájmy a přání byly
uspokojeny úplně, nýbrž každá musí nut-
ně přinésti nějakou částečnou obět a svo-
lit, aby rozcházející se zájmy a sporné sna-
hy byly urovnány řadou vzájemných do-
hodnutí.“
Těmito, na všechny strany zakulace-
nými slovy hleděl italský epigon Cavourův
zakrýti dvojlikou hru své politiky vůč
Srbsku, Černé Hoře a Řecku jak v otázce
albánské, tak i v otázce srbského přístavu
na Jaderském moři, i v otázce ostro-
vů Egejského moře.
Co se tkne Jaderského moře
doufá markýz Giuliano, že „vděk vřelé
sečinnosti mezi Italií a Rakouskem, jakož
i ze spolupůsobení Německa a při vzneše-
ném, mírumilovném duchu spravedlnost
ostatních velmocí spěje otázka rov-
nováhy na moři tom svému rozře-
šení vstříc. Tyto mocnosti chtějí prý
pak rovněž zachovati vespolnou rovno-
váhu v moři Středozemním, což
jest též nejvroucnějším přáním a zájmem
Italie. Poněvadž pak také Rakousko má
stejný zájem — (po zachování všeobecné
rovnováhy mocností na moři Středozem-
ním) — tož posiluje tato shoda zájmů vzá-
jemné přátelství rakousko-italské.
A nyní pozvedá markýz Giuliano své-
ho hlasu, aby byl slyšán daleko v pravo
v levo, i na západě, i východě;
„Paklí by však dříve nebo později mo
událostí proti naší vůli a proti vůli našich
spojenců a všech velmocí přivodila značné
territoriální změny ve Středozemním moři.
nemohla by Italie při tom zůstati nečinným
divákem, nýbrž musila by žádat, aby jej
postavení jako velmoci středomoř-
ské bylo každým náležitě respektováno.“
Třebas prý není dnes moře Středo-
zemní jako ve starověku římsko-řeckém
pokládáno za jediné středisko vzdělanosti
tož nicméně nepozbylo svého významu,
naopaky stavši se středem vodních drah.
spojujících Evropu se všemí kontinenty a
oceány, dosáhlo důležitostí ještě větší.
„Nikdo nemá-dnes již práva a nebud
ho nikdy míti, aby nazýval Středozemní
moře svým, „mare nostrum“, nýbrž toto
moře jest a musí zůstatí volnou drahou
všem národům, z nichž žádný nemá miti
na něm nadvlády.
„Jedno z prvých míst mezi těmito ná-
rody vydobyla sobě Italie a také si ho
uhájí“. Na tomto základě potrvají prý
i na dále sousedské vztahy Italie s Angli
a Francií v severní Africe v přátelském
spravedlivém duchu posavadních smluv.
a tolikéž se Š panělskem chystá se Ita-
lie upevnit srdečné styky své uzavřením
smluv podobných.
Na konec pak přísahá šlechetný
uchvatitel Tripolska — Turecku věr-
nou lásku a záštitu jeho asijské
državy. Tedy nový „status quo“ za —
Bosporem. Řeč taková ovšem velice se líbí
v Berlíně, i gratulují hodně okázale
zmohutnělé, povznesené velmocí italské z
plných plic. Zajímavější bude, co řeknoujs
v Paříži a v Londýně.
#12
alto_textblock
#12
Válka na Balkáně.
#13
alto_textblock
#13
Bulharsko přijímá sprostředkování
velmocí.
Ze Sofije, 24. února. (K. k.) Vlád
odevzdala večer zástupcům mocnost
odpověď na jejich včerejší krok. Prohla-
šuje, že v důvěře ve vysoký smysl vel-
mocí pro spravedlnost příjme jejich ná-
vrh, aby se, pokud jde o řešení rumu-
sko-bulharského sporu, podrobila roz-
hodnutí šestí mocností, přistoupí-li i Ru-
munsko na návrh tento.
#14
alto_textblock
#14
Rakousko a Srbsko.
Sl—k. Z Bělehradu, 24. února. (Zvl
telegr. »Nár. L.«) Orgán konservativn
oposíce »Pravda« zejtra přinese úvodník
o cestě Pašíčově do Vídně. List
poukazuje na naše informace a návštěvu
Pašičovu za dnešních okolností považuje
za vážnou událost, která možna je pouze,
bude-li ještě v Bělehrádě míti Pašíč posi-
tivní ujištění, že Rakousko přistoupí na
srbský návrh rozhraničení Albanie.
Sl—k. Z Bělehradu, 24. února. (Zvl.
telegr. »Nár. L.«) Rozmlouval jsem s mini-
strem obchodu Stojanovíčem o nejnovějších
projevech kompetentních osobností v mon-
archii v příčině obchodně politických styk
téže s Balkánem a zejména se Srbskem.
Ministrova sdělení jsem zplnompcněn otisk-
nouti a učiním tak dopisem. Zatím telegrafuj
následující z nich: Sledujeme obrat, který
nastal v Rakousko-Uhersku. Styky s námi.
zajímavé názory státníků Wekerla, Baern-
reitra a jiných mohou s jistými opravami
býti přijaty, ale dokud není skončena válka,
vyjednávání meritorní jest nemožno, nebot
nemůže býti zjištěno, v čem třeba oprav a
co přestává býti koncesí za nových poměrů.
Na příklad otázka vývozu živého dobytka
bude úplně podřízenou, neboť válkou stav
jeho značně byl seslaben a zmenšen, takže
bude třeba snad i učiniti prozatimní opa tření
k omezení vývozu.
#15
alto_textblock
#15
Z Bělehradu, -24. února. Oznámené
brzké zahájení vyjednávání mezi Rakouskem
a Srbskem za účelem úprávy vzájemných
obchodních styků poskytuje opětnou látku
k diskusi o otázce vídeňské návštěvy m.-p.
Pašíče. V informovaných srbských kruzích
se prohlašuje, že Pašič, jenž již několikráte
jednal o důležitých osužkách se správoem
rakousko-uherské zahraniční politiky, jistě
by byl ochoten osobně zasáhnouti do těchto
jednání. Nyní zdá se však směrodatným
srbským kruhům návštěva ve Vídní před-
časnou.
Z Bělehradu, 24. února. Zprávy o stálém
zlepšování mezinárodní zahraniční situace
vyvolávají v srbských kruzích naději, že
záhy budou veškeré sporné záležitosti vy-
řízeny. Ve vůdčích srbských kruzích se doufá
že Rakousko učiní v záležitosti albánské
koncese, poněvadž jen takovým způsobem
lze docílit brzké změny, nejen v mezinárodní
situaci, nýbrž ve stycích mezi monarchií
Srbskem.
#16
alto_textblock
#16
Mírová jednání na obzoru.
M. Z Kolína nad R., 24. února. (Zvl.
telegr. zpráva »Nár. Listů«.) Ke zprávám o
opětném vyjednávání ve příčině míru ozna-
muje berlínský telegram »Köln. Zigu«, že
skutečně nová diplomatická akce jest v
proudu. Zprávy Hakiho paše z Londýnaa
#17
alto_textblock
#17
jeho rozhovory s tamějšími diplomaty uspo-
kojily Porlu.
#18
alto_textblock
#18
Zprávy z bojiště.
Z Cařihradu, 24. února. Zde panuj
vážné obavy o osud Gallipole.
Parníky, které propluly mořskými úžinami
oznamují, že jižně od Bulajru odehrává se
právě veliká bitva. V úřadních kru-
zích se o tom mlčí. Zprávy tvrdí, že M ah-
mud Šeíkeí paša uprchl na ně-
mecké velvyslanect ví.
Velitel jízdy u Čataldže, jenž je stou-
pencem Razima paše, byl povolán do Caři-
hradu, oznámil, že za nynějších po-
měrů v turecké říši bylo by
každé pokračování ve válee
marné. Dva pěší prapory vzbouřily se
v okolí města a požádaly, aby celý
kabinet podal demisi. Sultán svým
pobočníkem jim slibil, že po uzavření míru
stane se změna v kabine tu.
Z Londýna, 24. února. Angličtí kore-
spondentí oznamují různé pověsti, které ko-
lují v Cařihradě. Dle »Daily Chronicle« taj
se co nejúzkostlivěji návrat Mahmuda Šef-
keta paše z Gallipole. Je-li pravda, že Šefkel
paša se uchýlil na německé velvyslanectví,
utrpěli Turci opět u Bulajru velkou porážku
a je-li dále pravda, že u Čataldže nastalo
v posádkách tureckých vzbouření a že sulfán
slíbil prostřednictvím svého důvěrníka dů-
stojníkům změnu kabinetu, dlužno se při-
praviti v Turecku na nejhorší. Praví se, že
Euver bej řídí veškeré akce v Dardanelách.
Z Caříhradu, 24. února. (K. k.). Úřadní
vojenská zpráva praví: Včera bombardoval
nepřítel Drinopol, ale bombardování bylo
jenom slabé. Mezi hlavní čarou a nepřátel-
skými bateriemi došlo k menšímu boji délo-
střeleckému. Vojenská situace před Bulajrem
se nezměnila. U Čataldže se potoký rozvod-
nily a stěžují pohyby hlidkových oddilů.
V bojí, k němuž došlo západně od Albasanu
u Čataldže, mělo naše vojsko 5 mrtvých a
22 raněných. Ztráty nepřítele jsou značně
#19
alto_textblock
#19
větší.
#20
alto_textblock
#20
Bojiště pod sněhem.
Ze Sofije, 24. února. (K. k.) Z bojiště
došly zprávy, že na všech operačních
čarách napadlo obrovské množství
sněhu, čímž jsou vojenské operace
na několik dnů zamezeny.
#21
alto_textblock
#21
Bludná mina.
#22
alto_textblock
#22
Z Caříhradu, 24. února. (K. k.) Porta
oznámila zahraničním diploma tém, že v po-
sledním týdnu byla u Nagary objevena plo-
voucí mina, po jejímž vyšetření se zjistilo.
že nejde o tureckou minu. Porta upozornila
diplomaty na nebezpečí, jaké by mohlo vý-
buchem těchto min, položených pravdě-
podobně Bulhary na pobřeží rodostském,
vzniknouti pro cizí lodi a prohlásila, že vté
věci odmítá veškeru zodpovědnost.
(Viz poslední zprávy.)
#23
alto_textblock
#23
Politický přehled.
#24
alto_textblock
#24
Země české.
#25
alto_textblock
#25
Dva pozoruhodné německé projevy k vyrov-
#26
alto_textblock
#26
nání.
#27
alto_textblock
#27
Zatím co úřadní orgán německo-nacionál-
ního Svazu ve všech téměř německých listech
dává prohlašovati, že vyrovnací jednání če-
sko-německé dlužno pokládati za delinitivně
zmařeno, k čemuž německý tisk kra-
#28
alto_textblock
#28
jinský, jehož váhu v těchto otázkách nelze
podceňovati, horlivě přizvukuje, setkáváme
se právě v jednom z čelnějších německých
listů v Čechách, který ke všemu získal si do-
bře zasloužené pověsti ničitele dohody v Če-
chách, s úvahou, které nelze odepříti aspoň
zmírnění zdivočilé nálady. V nedělním svém
čísle uveřejňuje totiž „Pilsner Tagbl..
z parlamentních kruhů německých klidný po-
sudek v ten smysl, že tisk obou národních
stran ke svým názorům, že vyrovnací jednání
je zmařeno a všelikým z toho důsledkům do-
šel proto, že elaborát vlády nedoznal ani u Če-
chů ani u Němců souhlasu. Tím prý však vysoko
střeleno nad terč. Že se vládní elaborát setkal
s odporem obou stran, je prý přirozeno, nebot
musil se pohybovati na střední linii a hledati
diagonálu protivných požadavků obou spor-
ných stran. To zdá se, že zdařilo se a možno
prý doufati, že při bližším studiu vládního
návrhu, jež si Češi i Němci vyhradili, nastane
uklidnění na obou stranách a poznání, že ten-
to elaborát jest velmí vhodným k tomu, aby
tvořil základnu dalších vyrovnacích jednáni
Tomu nelze se vyhnouti, že vyrovnání v Če-
chách jako každý jiný mír jest možno jenom
cestou kompromisu, to jest žádné z obou
stanovisek nelze provésti zúplna, každá
z obou sporných stran musí doznati jisté zkrá-
cení svých dosavadních požadavků. Přijde na
to nyní, probojuje-li se nálada v Čechách k to-
muto nevylnutelnému poznání, jestlíže ano,
k vyrovnání dojde, pakliže nikoliv, nezbude
než opětně pochovati naděje na konečný mir
v Čechách, jako již často před tím. Jiné kon-
sekvence se nedostaví a to již proto, že střed-
ní linie, jakou representuje Stürgkhův kabí-
net, musí býti aspoň vládou dochována. Na
konec ujišťuje list, že pohrůžky a požadavky
českého tisku proti kabinetu Stürgkhovu a
jeho jednotlivým členům míjí se cílem. V par-
lamentních kruzích ví prý se dobře, že ko-
runa při ministerstvu Stürgkhovu pevně stojí.
Zmařena-li budou vyrovnací jednání, což prý
dnes nelze ještě naprosto říci, pak bude do-
kázáno, že nálada v Čechách pro vyrovnání
dosud neuzrála a pak se bude musit právě
na to pomýšleti, aby vlákno vyrovnání bylo
v příhodnější době navázáno. Z druhého pólu
vyrovnacích nálad německých píše „Reich.
deut. Volksztg.“, která je konsternována nad
ústupky, jež kabinet Stürgkhův činí Čechům
ve svém jazykovém elaborátu. Musí na ně-
mecké straně vyvolati hluboké roztrpčení.
O nějakém dochování Bienerthových jazyko-
vých zákonů, kteréž druhdy podány byly za
spoluzodpovědnosti ministerského předsedy
hr. Stürgkha, jakož i justičního ministra Ho-
chenburgera, není dnes ůž ani řeči. Tak zvané
zásady, kteréž vláda oběma národním stra-
nám sdělíla, zůstávaji daleko za tím, co Němeí
v Čechách oprávněni byli očekávatí a to ne-
jen co do nacíonálních německých požadavků,
kteréž týkají se sledování německých zájmů
v Čechách, nýbrž co do otázek, jichž sledo-
vání c. k. vládou by bylo bývalo docela a
úplně v zájmu státu. Vláda Čechům ustoupila
jednoduše na celé čáře, míjí na př. úplně vý-
raz „německý jazyk“ a Čechům činí ve všech
oborech ústupky. Požadavek Němců v jich
území po jednojazyčnosti nedoznává pražád-
ných ohledů, naproti tomu uznává se jedno-
jazyčnost Prahy v nížších úřadech a česká
praxe via facti doznává přímo sankce. O ně-
jakém provedení německého požadavku ne-
může býti ani řeči a protož prý není „roz-
hořčení“ na německé straně ničím jiným než
komedií, provozovanou k zastření dosaženého
úspěchu, aby vláda do jisté míry byla kryta.
List táže se, čeho se dostalo Němcům za to,
že v posledních letech státu dali, čeho potře-
boval, i dí: Díku, historického díku, Češi
#29
alto_textblock
#29
FEUILLETON.
#30
alto_textblock
#30
Z literárních začátků Anatola France.
Básníci, kteří vtělili do svých děl zraloua
vyrovnanou moudrost a kteří tlumočili pouze
osvobodivé a vyjasněné výtěžky svých život-
ních zkušeností, utajivše krise, jimiž se k ním
protrpěli, vzněcují illusi, jakoby aní nebyli měli
mladosti. Podobají se značně své bohyni a
ochranitelce Palladě Atheně, která vyskočila
plně vyzbrojena z hlavy Hřimatelovy, a o je-
jíchž dětských hrách a divčích nerozumech ne-
podává ni nejzevrubnější mythologie zprávy
Z těch mistrů klidného podzimního vinobraní
při jehož smyslných a zářivých slavnostech
sotva pomyslíme na úzkosti jarních mrazíků
a na pochybnosti melancholických letních de-
šíů, jest Anatol France snad nejtypičtější: kdo
by po četbě jeho knih tak vyzrálých ve svém
rozkošnictví i ironii, tak povznešených ve svém
přezíravém pohrdání, tak smířených s bohya
lidmi ve svém pochybovačném posítivismu —
kdo, táží se, kdo by byl ochoten věřiti, že i o
měl mladistvý vývoj, deroucí se po skalních
serpentinách jen velmi pozvolna a obtížně k
laskavému jasu náhorní roviny, vykoupané v
slunci dobrotivé jeseně?
Literární počátky Anatola France, ležící
před jeho prvním proslaveným dílem, před ro-
mánkem „Zločin Sylvestra Bonnarda“, vyda-
ným v třícátém sedmém roce básníkově, jsou
dnes skoro zapomenuty; jen občas některý mi-
lovník vzpomene těchto úzkostlivě ciselova-
ných skřínek na šperky, kam kritik, lyrický
básník, novellista a malebný epik zavřeli ta-
jemství vnitřního vývoje složitého a přejem-
nělého Anatola Francoise Thibaulta, Pařížana
a antikváře. Pozdější žák Epikurův a zlomy-
slný napodobitel rozpustilých fabliaux jestr.
1868 se svými dvaceti čtyřmi lety ctitelem vel-
kého stolka a nejduchovnějšího básníka fran-
couzského, Alfreda de Vignyt nepíše pouze
láskyplnou knihu o něm, ale osvojuje si jako
#31
alto_textblock
#31
lyrik jeho zvláštní a podivuhodnou methodu
na formě objektivné, krajínomalbě, příběhu, le-
gendě, zátiší rozvíjí svůj duševní stav, svou zá-
dumčivost, svou touhu, svou tuchu vesměrnou
Jak ukazuje svazek Francových veršů, nade-
psaný „Básně zlacené“ („Počmes dorěs“
jest budoucí ironik a agnostik zachvácen smut-
kem poznání a steskem samoty, křehkosti lid-
ství a prchavostí krásy. Leč od plastického
zdrželivého Vignyho liší jej barevný smysl pro
starožitnickou přízdobu, malebné labužnictví
rozkoš obrazu, arabesky, epitheta. V tom ne-
hlásí se jen učený znalec kulturních dějin, filo-
logický starožitník, mínuciesní vykladač a vy-
davatel literárních památek, nýbrž i stoupene
družiny „Parnasu“, jejíchž publikací se účast-
nil. Odtud pochází jeho kult krásy tak rozdílný
od Vignyho náboženství mravního hrdinství
Právem dí Jaroslav Vrchlický, který Anatola
France — lyrika kommentoval a překládal.
o „Básních zlacených“: „Verše jeho zasluhuj
jména, kterým je označil. Jsou vskutku poro-
seny světlem, zlatým světlem míru a har
monie.
Druhá kniha Franceových básní značí dalš
krok k sobě samému. Ve „Svatběkorint
ské“ [„Les Noces corinthienne“) ocitá se po-
zdější tvůrce „Thais“ poprve na rozhraní helle-
nísmu a křesťanství, rozkošnictví a nábožen
ství, pohanství a spiritualismu a v tomto roz
pollěném světě, líčeném do široka, dospívá
objeklivnosti, jež bude pozdějí jeho největš
chloubou. Své složité já, oplodněné pronika-
vým studiem celé slovesné kultury hellensko-
latinské a vlašsko-francouzské, již tenkráte ne-
vyžívá Anatol France v jediném typu, nýbrž
v celé stupnici civilisačních a mravních oblasti
každá z nich má své životní právo, každá roz-
víjí po svém určitou možnost lidství; každá
zasluhuje jisté míry lásky a soucitu. Melancho-
lická soustava filosofického i básnického stol-
cismu ustupuje v této hodině volné doktrině
jarého diletantismu Renanova. Nesnesítelnou
tíhu osobního žalu rozděluje básník na podíly
které ukládá svým lirdinům; roztříděným dle
#32
alto_textblock
#32
kulturního a charakterního příslušenství; leč
ke každé dávce duchovního žalu přiměšuje ra-
dostný skeptik kus smyslové rozkoše, takže
se bytí stává snesitelným. Takto přerozuje se
básník poprvé před zraky čtenáře, jenž musí
si již u Anatola France navyknouti na process
transsubstanciace, odkázaný jenom do boho-
slovecké nauky — zevním výrazem přerodu
jest, že France odkládá svůj verš malebný a
lahodný, ale trochu přetížený, aby psal prósou.
zprvu drsnou až ke grotesce, avšak charakte-
ristickou a francouzskou k nenapodobení.
Díla, jež Anatol France vytvořil po obdob
básnickém a před vítězným úspěchem „Syl-
vestra Bonnarda“, tedy v pětiletí 1876—1881.
jsou nejméně známa; z nich uvádějí k nám prá-
vě „Knihy dobrých autorů“ povídku „Hube-
ná kočka“ (Le chat maigre“ z r. 1879)v
překladu Em. Blahovcově, Tři roky dělí jen
Franceova hellenistická díla dekoračního kle-
notnictví od této pitvorné grotesky, v niž již
tušíme tvůrce abbého Coignarda a v níž smě-
lost, s kterou jsou přehnány pokřivené karri-
katury exotiků, ztřeštěnců a ubožáků z nej-
spodnější bohémy pařížské, jest předstížena
pouze odvahou, jež učinila nahodilým středem
povídky nejsentimentálnější idyllu hloupé lás-
ky... ale bývalého Anatola France takřka ne-
poznáváme. Jakýsi posměšný a dobrodružný
humor, libující si v situacích bizzarních, shro-
máždil kolem bohémské družiny krčmy „u hu-
bené kočky“ dva zářivé mulaty z Haiti, jed-
noho zbědovaného kreola z Reunionu, černoš-
ského někdejšího generála císaře Soulonqua.
nyni hokynáře v předměstí pařížském a ko-
nečně francouzského měšťáka, měřícího archi-
tekturu umělou i přírodní na své deštníky, ru-
kojeti a kované hroty. V každé z těchto figun
přepiat jest však až k samé mezí směšné ne-
možnosti kus nejopravdovějšího, nejobnaženěi-
šího, nejubožšího lidství. Karikafurista tu zbás-
nil odvážné variace na typ polocivilisovaného
divocha s primitivními pudy špatně ovládaným
vzdělaným nátěrem, na typ umělce-naturalisty
zcela pořušeného studiem dokumnentů, na ty
#33
alto_textblock
#33
ztřeštěného metafysika německé inspírace, na
revolucionáře-bohéma, vyšinutého ze skuteč-
nosti: vlastní komika vzniká teprve ensemblen
těchto groteskních figurek, jimž nechybí pří-
chuti satirické. žijí vedle sebe a nérozumís
vůbec; každý vykládá si po svém jednání dru-
hého a výsledkem jsou směšné a pitvorné
zmatky. Hle, symbol Paříže, hle symbol naš-
civilisace, hle symbol novodobé společnosti
kde uvědomělé tendence, rozumové zásady
promyšlené projevy neznamenají vlastně ni-
čeho a kde se lze dorozuměti nejlépe řeč
pudů.)
Zatím co záduměivý básník ciseleurz
„Zlacených básní nadobro zmízel, vynořuj
se vždy zřetelněji užaslému čtenáři před zra
ky ironický psycholog z „Červené lilie
„Traktéru královny Pedauky
„Komické historie“. Není posud ho
tov, nýbrž rodí se teprve. Ke skutečnosti do
stává se od básnické archaeologie groteskou
K duším současníků proniká milovník a znate
#34
alto_textblock
#34
) Na doklad úžasné grolesky, vznikající sráž
kou prarůzných, navzájem nesouvislých prvků, ci-
tuji popis stěn a dveří v atelieru dokumentárníh
sochaře Labanna „Stěny byly kdysi obíleny“. Jsouce
holé na nejhořejší části, byly počmárány uhlem do
výše člověkovy textem polou řeckým, polou fran-
couzským. Byl to výklad k Faidonovi, jejž napsah
Branchut za inspirace po bezesné noci. Dvéře byly
pokryty nápisy, načrtanými různě rozmanitými ru-
kamí. Nejhořejší nápis, vyrytý hrotem perořízk
kapitálkami, pravil: „Žena je trpčí než smrt
Druhý, napsaný černou křídou okrouhlým tisko-
vým písmem, pravil: Akademikové jsou šo-
sáci. Cabanel je ťulpas. Třetí, narýsovaný
olůvkem a kursivou, pravil: Slavená těl a ž en.
jenž po způsobu ahtickém — posvát-
nou hymnu zpívají o krásnu plasti-
ekém. Paul Díon. Čtvrtý, narýsovaný křidou ne-
dovednou rukou, pravil: Přinesla j sem čisté
prádlo. V pondělisi vyzvednu špinavé
od domovníka. Pátý, načrtnutý kreslící křidou
od Labanna, pravil: Athenyl město přecti-
hodně, kdybys nebylo existovalo, ze-
mě dosudbynevěděla, coje krás a. Šestý
výrytý vlásničkou, jež lehce vyškrábala nátěr, pra-
víl: Labanne je škrob. Kašlu na něj. Ma-
rle. Na dveřích byly ještě jiné nápisy.
#35
alto_textblock
#35
zašlých kultur pomocí karikatury. K románo-
vému ději činí náběh anekdotickou bizarností.
Již již přednášejí nejpitvornější figury ironi-
ckou moudrost skeptického pisatele; již již za
evropskou škraboškou se šklebí původní a
pudová gorilla; již již svrchovaný úsměv sho-
vívavého přírodopisce lidského zvěřince pod-
kopává všecko hrdinství ať v lásce, ať v oběti,
ať v službě ideí. Ale tento dobrosrdečný cy-
ník, tento frivolní lidumil, tento filosofický
faun, opakuji, není ještě hotov. Nezná ženské-
ho srdce a jeho tragické vášnivosti; nerozumí
jemným rozmarům raffinovaného intellektu
z konce XIX. století: nepronikl posud do me-
chanismu veřejné historie soudobé. Tyto kro-
ky bude učiniti jednostranně mužskému ar-
chaistovi a krasocitnému filologovi než na-
píše romány, jež slují „Thais“, „Červená
lilie“ nebo cyklus „Soudobé dějiny“.
Anatol France měl odvahu podniknouti
vše, aby se dostal k těmto vyšším možno-
stem svého více kultivovaného než bezpro-
středního nadání. Ale tu po „Zločinu Syl-
vestra Bonnarda“, který vývojově stojí
blíže „Hubené kočce“ než „Thaidě ,
končí doba umělecké průpravy Franceovy a
velké a překvapující metempsychosy, jež uči-
ní z něho prvního prosaika Evropy, podstu-
puje již jako mistr; nemíním dnes mluviti o
nich.
O jedné, literárně nejzávažnější — nebo
převrat při aféře Dreyfusově má hlavně hod-
noty lidské — neodpustím si přece několik
slov. Jest to Franceova kritická episoda v le-
tech 1888—1892, která povznesla sloupee
„Tempsu“ a jejíž dokumenty čtou se ve čty-
řech svazcích „Literárního životal
(„Lavie littéraire“). Neobdivuji se Anatolu
Franceovi, že tak rychle se vžil do formy kri-
tické, nýbrž že ji dovedl opustiti ihned, jak-
mile se v ní vyžil. Bylo to zázračné štěstí
jeho bohatého talentu, že od starých literatur
uměl ihned proniknouti k nervům a snům spí-
sovatelů nejmodernějších. Byla to líbezná
vlastnost jeho bytostného dilefantství, že pro
sto forem pochopení našel sto forem výrazu