ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 7bd8e910-661d-11dc-a1b3-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
ALTO TextBloky — 31
#1 alto_textblock #1
Ročník XXXX.
#2 alto_textblock #2
V Praze, v neděli dne 20. října 1901.
#3 alto_textblock #3
Číslo 289.
#4 alto_textblock #4
Na rauní a odpel. listo o přilohami (. Naněný Obzor“ ve středu a Litorární Hlidka v pátek) přodplácí sen Praze v administraci . . . . 2 K — na mlite ze čtvnt lela . . . . . 6 K — s dvojí čenáškou žele 7k 60 za čtví let za něsla .. . . . . 2 K. 30 h Peštont a mišsle rrl jet. . . . . ei s drojí zsšllieu na měsí kei vrr leie
#5 alto_textblock #5
E
#6 alto_textblock #6
V drebném prodejír zaaní čísto o sobě . . . odpsletní za th ve alislkíth na vankově ramní člslo. . . . . . . odpelední . . . . . . . . Inserát plati se hetevě napřed Přeěplscení a inserty přijíná edmin- strate v Mariantié ulici č. a. Tam saeháseií se těk rečakee Eskára a eapedive „Náročnich Listie hskopiny se nevracsji
#7 alto_textblock #7
8h
#8 alto_textblock #8
10h
#9 alto_textblock #9
s
#10 alto_textblock #10
Dnešní číslo pro Prahu le a 20 stranách.
#11 alto_textblock #11
Pánům voličům měst Karlína a Smíchova. Po úradě s pány důvěrníky doporučuje se pro doplňovací volbu říšského poslance za města Karlín a Smíchov pan JUDr. Frant. Fiedler, professor české vysoké školy technické v Praze. Volba koná se v pondělí dne 21. října Za výkonný výhor národní strany svobodomyslní JUDr. L. Dvořák, JUDr V. Škarda, předseda jednatel.
#12 alto_textblock #12
Tak bychom sotva zvítězili! Zatím co pan Körber strká před vele zrádnými rejdy zdejších Všeněmců hlavu jako pštros do písku — ve své programové řeči ze dne 17. t. m. se aspoň této nebez- pečné krajině z daleka vyhnul (Schönerer by mohl vesele doložit »jako čert kříži«) — by dle nejnovějších zpráv vídeňských učiněn včera z nejmenované, ale vážné prý strany mimočeské návrh, aby vůči všeněmeckému rozmachu, jemůž podřizují se až na Luegrovy křesťanské sociály veškeré strany le- vice, ba jemuž poddává se i sama poli- tika vlády Körbrovy, aby vůči této propa- gandě všeněmecké sestoupily se vešker parlamentní strany slovanské v součinnost — »širší a užší«. — Co to za podivný termín politický: »sou- činnost širší a užší«? — My si dovedeme pomyslit: součinnost Slovanů naprosto upřím nou a bezvýminečně spolehlivou proti spo lečnému vrahu v časech zlých i dobrých — anebo součinnost podmíněnou pro jiste určité případy: ohrozí-li Všeněmei jednoho nebo druhého z nás tím neb oním způsobem, přijdou-li s tím neb oním na vrhem, jak že se tu máme vespolek brání a k sobě státi proti nim, jak tu máme sobě vzájemně pomáhat. Avšak součinnost »širs a užší«, co že to má znamenat? Nuž, návrh oné vážené mimočeské strany vysvětluje nám to následovně: »K ši rš součinnosti mají náležet také Poláci. jimž zůstalo by však vyhrazeno na vůli, chtějíli ve věcech národních, jazykových a v otázkách samo- správy býti za jedno s ostatními stranami slovanskými, jakož i s Rumuny a také s oněmi stranami německými, které stoj dosud na stanovisku autonomistickém. — V užší svaz by naproti tomu sestoupili se čeští svobodomyslní poslanci, konservativní velkostatkáři, čeští agrárníci, národní socialisté, ra- dikální Rusové, všickni Slovinci, Chor- vaté a Srbové. Toto užší souručenství. čítající 130 poslanců, bylo by representováno společnou parlamentní komisí, ktera by od případu k případu vyjed- návala s parlamentní komisí kola pol- ského, jakož i se zástupci ostatních uve- dených autonomistických klubů mimoslovan- ských. V případech docílené shody čítalo prý by »širší« to souručenství na 191 členů. Byl-li návrh na »širší a užší« sou- činnost veškerých slovanský ch stran proti rozmachu všeněme- ckému — bez výkladu nejasným: jest p tomto výkladu teprve mlhavým a temným Jdeli o svaz neb souručenství pouze »slo-
#13 alto_textblock #13
vanských stran«, jak možno mezi ně zařadit i — konservativní ty velko- statkáře, kteří se přece sami teprve před týdnem ve svém programovém mani- festu co nejrozhodněji ohražovali proti tomu, aby je někdo počítal k národním stra- nám slovanským neb německým A jak možno tu dále mluviti o příslušenstvi německých. stran, pokud jsou auto- nomistickými, jakož i-o—— Rumunech Jde-li ale vůbec o koalici proti Vše- němcům a jejich vlastizrádným snaháma rozmachům, proč pak vylučovat z koalice té dosti značnou stranu křesťanských so- ciálů, jejíž vůdce Lueger přece poslední dobou zahájil ve Vídni nejprudší boj proti Schönererovcům? Ale nade vše jiné zarážeti musí tato nejasnost: je-li účelem, a to vlastním a jedi- ným účelem žádané té koalice: mobilisovat, zřídit a zorganisovat v parlamentě víden- ském mohutný šik na obranu bytu, života, svobody a rovného práva nás Slovanů proti rostoucí pan- germánské agitaci, proti vše- německému rozmachu: jak tomu pak rozuměti, že se má v tom svorném bran- ném šiku vyhradit a zůstavit Polákům na vůli, chtějí-li v otázkách ná- rodních a jazykových jíti soli- dárně s námi ostatními nebo ne Jaká to záhadná výminka ! Představmes věc jasné. Všeněmci usilují, jak známo, o to, aby Halič byla vyloučena z Cislajtanie, načež aby v této byla němčina prohlášena za jediny svrchovaný jazyk státní. Takto zněmčené »bý valé země německého buntu« chtějí pak ne- jen celní jednotou, ale i státoprávně přivtěli ku hohenzollerskému Německu. Dejme tedy tomu, že nazejtří přijdou do sněmovny s návrhem na uzákonění státn němčiny v celém obvodu Cislajtanie vyjma Halič. Nuž, a proti tomuto nebezpečí neměl bychom my všichni Slované býti vzhůru do posledního, nýbrž měli bychom už předem do své allianční smlouvy vložiti si výminku, že v této národní věci zůstavujeme Polákům na libosti, chtějí-li či nechtějí-li státi v rozhodné bitvě při nás? Jakou cenu vůbec měla by pak celá ta alliance, celý ten svaz s takovouto výhradou a vý- minkou pro Poláky? Jedno nebo druhě: buď stojíme my Slo- vané rakoušlí za něco a pak se ve chvíli nebezpečí sejdeme vespolek a dovedeme se udatně, nadšeně, junácky bránit záhubě své, všickni svorně do jednoho beze všech »výhrad« a »výminek« — aneb ne- stojíme za nic a pak nejsou všechny užší a širší svazy a kooperace naše k ničemu, ne- cítíme-li, nechápeme-li všichni bez výminky velikost nebezpečí nám všem hrozícího a velikost povinnosti nám všem společné: pak skloňme raději hned šíji před vrahem pangermánským, než abychom mu dopřáli pásti se dále na té naší vespolné rozháranosti, neupřímnosti a nestatečnosti, která není schopna v hodině nejvážnější než poločinu, než otravného vyjednávání »ko- mise polské« s komisí ostatních Slovanův o to, budeme-li či nebudeme-li proti Němcům bojovati v jednom šiku pospolu? — Z těch příčin nezamlouvá se nám ten podivný návrh z neznámé mimočeské strany nikterak. Připadá nám, že není to nic jiného, než stydlivý pokus o znovusklížení bývalé pravice, která nás tak památně opustila a zradila ve chvili, kdy to platilo: a to pokus
#14 alto_textblock #14
o znovuvzkříšení pravice ještě chatrnější než bývala ta nebožka ze 17. října 1899. Neboť tenkrát aspoň na papíře adressy hr Dziedusžekého všichni její členové zavazo- vali se solidárně k hajení rovného práva národův i historické auto- nomie království a zemí, kdežto dle návrhu svrchu uvedeného zůstaveno bylo by v té nové pravici kolu polskému zcela na vůli, chce-li nebo nechce-li v otázkách národních, jazykových a samo- správných postupovati s nám solidárně »vůči rozmachu Všeněmcův«, Zdaž by si z toho mžikem Všeněmci nevy- četli pro sebe nejmělejší naději? Zda by ihned nepostřehli v tom hlubo- kou trhlinu mezi Poláky a námi ostatními Slovany a nebyli tak posílení ve své zrádně spekulaci, že na konec Poláci za cenu nabí- zené jim od Všeněmcův úplné samostatnosti politické nás Čechy a Slovince opustí hydře pangermánské v pospasy zůstaví? Nežli v takovéto nejasné, ne- upřímné, mlhavé a žalostně vratké svazy a poměry se uvazovat — stokráte raději chceme si boj svůj vybo- jovati čestně a srdnatě sami v la stn silou svého dobrého práva a své nepod- lehlé, svobodné, české tvrdé hlavyl
#15 alto_textblock #15
České duchovenstvo pražské — chystané dělení diécesí dle ná- rodnosti.
#16 alto_textblock #16
(Z kruhů duchovenských.) České duchovenstvo pražské, sdělujíc s ve- řejností své stanovisko v záležitosti dělení diě- cesí dle národnosti, prohlašuje znovu, že 1. všecky podobné snahy, duchu náboženslví křesťanského naprosto odporující, všemi zá- konitými prostředky bude roz- hodně a vždycky potírati; 2. české duchovenstso vidí v takovém počínání n e. vyššínebezpečí pro české oby vatelstvo v území smíšené m jež jsouc tak zbaveno svých práv na poli ná- boženském, nutně by musilo propadnouti athe- ismu, sesurovění a anarchismu; 3. české du- chovenstvo vidí v této necírkevní akci ohra- ničovací spolu pokus, směřujlcí k roz- trhání nedílného království če- ského, čímž by na církev nesmirné odium uvrženo bylo; 4. také proto bude české duche- venstvo tyto snahy potirati, poněvadž nesou očividně známku byzantinismu, jenž by chtěl církev učiniti služkou státu, jako se stalo v Ra- kousku před 120 léty; 5. české duchovenstvo uznává dále, že toto dělení by bylo oprav- dovým pohoršením věřícího lidu českého a mohlo by rozpoutati hnutí »Pryč od Říma!« na straně české; 6. české duchovenstvo nevěří, že by kruhy, kterým na tomto ohraničení záleží, svých zámyslů deí- nitivně se vzdaly a proto bude na strá- ži stále a vynasnaží se, aby a po- štolský stolec o poměrech clrkev ních i národnostních v Čechách byl důkladně zpraven; 7. české ducho- venstvo pražské vyslovuje díky oněm církevními knížatům, jejichž tiskové orgány zaujaly proti výše zmíněným snahám stanovisko odmilavé 8. české duchovenstvo uznává potřebu zřídii v Čechách nové diécese, ale žádá, aby seto stalo ve shodě s církevním právem; 9. konečně očekává české duchovenstvo pražské, že také všecko ostatní duchovenstvo če- skoslovanské na zásady zde vy- slovené přistoupí a souhlas s ni-
#17 alto_textblock #17
mi projeví na svých konferencfch ať výročních nebo volných. Vlastenecké listy české zajisté ochotně tat prohlášení budou registrovati. Ku protestu českého duch venstva proti dělení diécesí ve smyslu Opitze a Frindta přidalo se též ducho- venstvo vikariátu klatovského, na poradě konané dne 17. října.
#18 alto_textblock #18
„
#19 alto_textblock #19
K tomuto projevu těsně přilehá i hla orgánu českého duchovenstva, kterýž prospěsně se liší od dosavadních osvědčení z kruhů du- chovenských důrazem na politický moment chy- staného roztrčení diécesního. Orgán tento, »Vést ník českého duchovenstva«, v delším článku věe věnovaném píše, probrav meritorní oblíže rozdě- lení, takto: »V první řadě jest to náš ideál, který všem jest nanejvýš svatý, jsou to slova. každému Čechu hluboce v srdce vrytá: nedíl- nost království českého. Nemáme ničeho proti tomu, aby se počet diécesí v Čechách množil, avšak každý Čech s největší rozhodností bude vždy protestovati proti tvoření diécesí dle národ ností. Ať si jest v Čechách diécesi šest neb sedm, ale v každé nechť má Čech i Němee stejné právo, jen ne žádné diécese ryze něme- cké, neboť tím by byla politická jednota českého království porušena, a po dělení církevním by přišlo délení politické a tím by byl učiněn ko- nec českému království. Toho však Čechové nedopustí a se zlou by se potázal ten, kdo by v tomlo ohledu českému národu na odpor se postavil; proti tomu by se pustil do nejhoužev- natějšího boje celý národ jako jeden muža dnové jeho, ať jest to ten či onen, by byly spočítáni. Apošťolská stolice, budou-li jí vylo- ženy náležitě poměry v Čechách, nikdy ku zří- zení diécesí dle národnosti nesvoli a svoliti ani nemůže; poněvadž tím by vyvolán byl v Čechách nejhouževnatějs boj proti dírkvi, tim by dáno by lo heslo k hromadným odpadům, ne- chcemeliřici k ůplnému rozvra tu a podkopání církve katolické v Če- chách. Kdo zná naše poměry, vznětlivost odpor až do krajnosti, který český lid v tako- výchto věcech klásti umí, nám přisvědčí, že nepřeháníme « »Věstník« vyslovuje naději, že se čeští biskupové nikdy nepropůjčí, aby podali ruku k rozdělení diécesí dle národnosti, což by mělo »hrozné následky jak pro věc katolickou, tak pro ordinariáty, jakožto osoby; neboť s če- ským lidem v tomto ohledu nejsou žádne žerty, a co se kněžstva týče, tím méně.« »Končíme tuto stať: České království zůstalo nedilným přes všechny úskoky a boje Němců po 1000 let a zůstane jím i dále běda tomu, kdo odváží se sáhnouti na toto historické a staleté svaté právo české koruny Že to češti biskupové nikdy nebudou, o tom jsme přesvědčení, a ozve-li se z jiné strany tento proradný záměr, s tím se český národ vypořádá jak se patří podle své staré, osvěd- čené houževnatosti, energie a slly. A v tomto boji může český lid vždy se svým kněžstvem
#20 alto_textblock #20
počílati.«
#21 alto_textblock #21
Politické zprávy domácí.
#22 alto_textblock #22
V Praze, 19. října. (Valentin Gorlo o stycích česko-francouzských.) Známý publicista ruský Valent. Gorlov, jenž minulého léta procestoval všechny jižní a zá- padní země slovanské a mimo jiné navštívil i Prahu, uveřejnil tylo dni dvě stati o našich stále vzrůstajících stycích s politiekými kruhy francouzskými. Obě stati, v terstské »La Pensée Slave« a ve Vergunově »Slavjanském Věku« — jenž mimochodem řečeno započal pozoruhodnými
#23 alto_textblock #23
pracemi svůj druhý ročník — jsou psány pro nás velmi sympaticky; ale přes to činí se nám výtka, jež zasluhuje uvážení. »Čechové se sbli- žují s Francouzy. Je to správné a mají stokrát pravdu, že tak činí. Jest to dobré v každém vzhledě, ba i pro styky česko-ruské«, — píše V. Gorlov. Poslední větu odůvodňuje tím, žev Rusku v poslední době značně ochladly sympa- tie slovanské, které však opět oživnou, jakmile Rusové, velicí ctitelé Francouzů, uvidí, že i Francouzi se ke Slovanům chovají sympaticky. I v Čechách setkal se pisatel s proudy trochu kosmopolitickými, jimiž si vysvětluje na př. vznik známého výroku, že nás od Němeů dělí jen »papírová stěnas. Francouzský vliv na české politiky učiní dle mínění pana Gorlova podobné výroky nemožnými. Ale hlavní vadou našich styků s Francouzy zdá se pisatoli ta okolnost, že »mluvime s Francouzy stále jen o koruné sv. Václava, zapomínajíce ostatních slovanských zemí rakouských : Hahiče, Slovenska, Chorvatska, Slovenie. Tím — soudí V. Gorlov — hrajema do rukou Némců. Tito mohou pak právem upo- zorniti Francouze: »Vždyť zakládáte svou poli- tiku na sympatiích 6 millionů lidí«. To však je důvod významný, neboť šest millionů lidí jest příliš málo za našich dob. Zcela jiný vý- znam by mělo, kdyby Čechové dokázali Fran- couzům, že Slovanů v Rakousku není. šest, nýbrž 24 milliony. Čechové jsou jen hla vou toboto télesa. Pro cizinu mají mlu viti za celé tělo a ne pouze jmenem hlavy. Nikdy se jmeno »Čechy« nemá vyslo- vovati bez souvislosti s ostatními slovanskými zeměmi, s nimiž tvoří jeden celek.« Tak jsme četli v »L. P. S.« a podobně čteme v nejnovějším čísle »Slavj. Věku «: »Francie jest ještě přiliš lhostejna ke Slovanstvu. Může pocititi soustrasť nad osudy národa če- ského, ale osud mnohem nešťastnějších Slováků bude jí na dále lhostejný. Spisovatelé, kteří jako Chéradame metají blesky na prospěch Slovanů cislajtánských, stávají se němými jako ryby, jakmile jde o Translajtanii . . .« I tu radí p- satel, aby rakouští Slované vůči cizině vystupo- vali vždy společné. »Vyřizujte si své slovanské spory mezi sebou a nezasvěcujte v ně cizího Francouze, leda chcete-li mu ukázati, že jak pravoslavní, tak i katoličtí Slované maji všichni tytéž nepřátely.« V. Gorlov soudí k závěrku své stati, ž vzrůst francouzských sympatií k českému ná- rodu může uspíšiti také zříze n ruského konsulátu v Praze. »Praha — pravi — jest jediné velké město ve středn Evropě, kde není ruského konsula. Opravdovou překážkou jeví se tu strach před Ně- meckem. V Rusku stydí se k tomu se při- znati a svalují vinu na rakouskou vládu, což není spravedlivo a nesrovnává se s pravdou. Kdyby se však o této otázce místo v ruských listech promluvilo v Paříži, účinek na Petro- hrad byl by mnohem mocnější. Někteří rusu státníci nepřiznávají se k této své bázni, které ruský národ vůbec s nimi nesdilí a proto s nepřejí, aby se o ní mluvilo před Francouzy. Vzlti tuto věc v Paříži obratně do ruky v Praze by byl ruský konsulát. Ovšem krifika Rusů ve Francii směla by býti velice opatrná. Nesmí se škoditi bratrskému národu, nýbrž po- máhati sobě i jemu.« Jak praveno, slova Valent. Gorlova stojí za uváženou. Z Lublaně, 18. října. (Klerikáln dilo mezi korutanskými Slovinei.) Zatím, co klerikální strana slovinská za vedení dra. Šusteršiče nemá jiného na starosti, než podrážeti nohy pokrokoveům, mizí slovinskému lidu v Korutansku, vedenému výhradně jen kle- rikály, půda vůčihledě pod nohama. Kraj kdysi
#24 alto_textblock #24
FEUILLETON.
#25 alto_textblock #25
V Praze, 19. října. š. — (Kronika.) Ibsenova »Nora« střídá se dosud na rozích. Vyplašila vaši mys z obvyklého klidu, vzbudila nevoli, srážky ná- zorů, protesty. Po představení vám nechutnala večeře jako jindy, snad jste špatně spali. A něco vás pudí, znovu se zabývati látkou! To nent zlé znamení! Jindy se díváte spokojeně na kus, bavíte se výborně, dáte si večeři dobř chutnat, vyspíle se na červeno a — vlckráte na včerejší divadlo ani nevzpomenetel Vraťme se tedy ještě k dramatu pan Helmerové. V posledním aktu, nežli vyjde naposledy z bytu, neznámo kam do světa, požádá Nora Roberta, aby se posadil a ji vyslechl: — Byl jsi ke mně vždycky tak laskav povídá mu. Ale naše domácnost nebyla nic než pokoj pro loutky. Doma otec choval mne jako malou loutku a tobě jsem byla velkou loutkou. Bavilo mne, že jsi tak se mnou hrával a děti to bavilo, že jsem já zase s nimi hrávala. T bylo naše manželství, Roberte ! Domácnost loutek! Et Dukkhejm, zn vlastní název hry. Je to obžaloba. Obžaloba muže, který své ženě nedovedl být vychovatelem a obža loba společnosti a platného řádu, jež jsou vším vinny. A to je thema hry. Špatné vychování zavinilo katastrofu. Nora to poznává. Nehodí se k sobě spolu s Robertem. Teď po osmiletém manželství znenadání jí vzešlo to hrozné světlo. Probudila se. Nechce býti nadále nevědomou loutkou. Chce se státi člověkem, vychovatis na člověka. Ale vedle Roberta to není možno. — Roberte ! Tu chvili se mi vyjasnilo, že jsem tu po osm roků žila vedle ciziho muže . . . ta myšlénka je mi nesnesitelna! Také Robert s těžkým srdcem uznává: — Vidim, vidím! Propast se mezi nám otevřela . ..
#26 alto_textblock #26
Celkem trochu neobyčejný případ. Al takové nejlíp se hodí k objasňování prav obecně platných. Jenom ještě záleží, abychom my diváci byli také náležitě zasvěcení do po- měrů. A v tom je právě umění Ibsenovo tak znamenité. Dovede bezpečně uvádět diváka do stavu duše jednajících osob. Je nám všecko tak jasno. Nora má své tajemství falešného podpisu. Kdyby Robert v pravé chvíli byl o něm poučen, kdyby mohl viděti do duše Nořinya chápati čisté její pohnutky, bylo by po nesnázi. Zamiloval by si Noru ješté hlouběji, Ale Robere nemůže chápati. Všechen jeho názor a rozpolo- žení mysli tomu odporuje. A v tom je všecko zlo. Ne věc sama, ne Nořin »zločin«, ale stavy duší na obou stranách jsou už takově, že do- rozumění není možno. Nora se nechce svěřit Robertovi, nedovede si nadejít jeho důvěru a jeho porozumění. A Robert sám od sebe zase nemůže, nedovede chápat. Musí přijít katastrofa, aby oba poučila. A básník s nepopíratelným uměním nás zasvěcuje do tichého pochodu v duších, jak se katastrofa neodvratně blíží. S nemalým napjetím hledíme vstříc okamžiku. kdy to praskne. Nora z prvu myslí na samovraždu. Je z těch povah, které jsou toho schopny. Pro šarapatku vrhají se se břehu do řeky. Věřil bychom také Noře, kdyby to provedla. Ale Nora se rozmyslI. Věříme i to. Robert by té tragiky nebyl hoden. Správné. Jiná věc tedy napadne paní Helmerové. Odejde z domu Opustí muže i rodinu. I to je přesně v ráme povahy. Jsou takové letory nevypočítatelné. Malé nedorozumění stačí a obráti se k vám navždy zády. Až potud jsme s básnikem zeela srozuměni. Jsme mu vdéční za výtečnou kresbu lidských niter a poměrů. Ale náhle se to v nás vzepřelo. Nora se vrá- tila ode dvéří a začne — deklamovat. A nota bene, znamenitě deklamovat. Mluví tak bystře, tak zkušeně a moudře, pronáší se s takovým rozhledem a s takovou autoritou o životníeh otázkách, že to už — není Nora. Pozorujete, jak se za ní postavil sám duchaplný autor, se-
#27 alto_textblock #27
znáváte, že při její pojal za svou a sám že mlu jejími ústy Ale tu také přestává kresba života a začíná — polemika.
#28 alto_textblock #28
Nora, to veselé dítě, náhle tak zvážněla Zažila — patrně poprvé v životě — malou zku- šenost a hned jaké dedukce! Jaká vyvýšenos hlediska! A hned vystupuje na katedru a začno kolem sebe všecko kantorovat. Svého muže. svého otce, svoji rodinu, ostatní společnost, knihy ve kterých nevím co stojí, celý svět, který před ní žil a na nějakých zákonech se usnesl. Má to nějaký smysl? Ale, tak se to nesmí brát! Pravda. Až po tu chvíli líčil básnik život skutečný. Zde na sklonku dramatu vkládá se do věcí sám. To už nemluví Nora, ale básník, mluví pozorovatel žívota, myslitel. Tu Nora už nepřednáší svoj. moudrost, ale jeho, myslitelovu moudrost. Zkrátka. třetí akt hry je tendenční kus. Připouštíte. Ale jak pak si tedy předsta- vuje postup nového lepšího pořádku světa on. básník, myslitel ? Nora je naivní stvoření. Známe dokonale stav její duše, jí bychom konečně dětinství názoru mohli odpustiti, pokud by jen mělo svoji osobitou formu, pokud by Nora zů- stávala Norou. Ale jak si tedy další důsledký na odiv postaveného kroku představuje on, jenž se byl právě ujal slova, on, myslitel? Nora odchází za svým individualistným právem. Opouští rodinu, děti a hodlá o své újmě dohánět, co na její nešťastném vychován bylo zanedbáno. Ne-li? Dobře. A co bude dále ? Co její děti ? Ne- mají ty také svoje »individualistné« právo na vychování? Nebudou míti příště také svoje právo po první nemilé zkušenosti, která přikvačl. nařikat na svoji matku, která je zanedbala, jako ona teď naříká na svého otce? A její otec, špatný vychovatel, nebyl kdys také jen dítělem svých okolností, za které nemohl? Nevychovalon svoje dítě, jak nejlépe uměl a nemá Nora stej- nou povinnost ke svým dělem? Rodí se snad někdo dokonalým otcem nebo dokonalým synem
#29 alto_textblock #29
a vůbec dokonalým člověkem? Což nejsme práve nedokonalostí své přírody jeden na druhého po ukázání? Není nejvyšším zákonem života pospo litost? Není jedno pokolení závislé na druhém Neneseme všichni společný hřích lidské své křehkosti a nejsme snad proto vázáni, pomáhat sobě a míti spolu navzájem útrpnost a shovíva- vost ? .. Ale těmi úvahami, rozumí se, nezabýná se Nora. Nemá na to ve svém sobectví ani času ani chuti. Vidí jen sebe aty »zázraky«, které pro sebe od života očekávala. Chce přiště žiti mimo společnost, to jest bez závazků k lidem, bez povinnosti. Je to blá- hovost. Doešní člověk nemůže odejíti do pouště, jako tam odcházeli staří proroci. Také by v poušt nenasbírala potřebných zkušeností. Ale Nora chce výslovně sbírat. Půjde tedy znovu mezi lidi, naváže nové svazky. Ale, co jsou svazky ne-li právě — povinnosti? A což, jestli potom nová nemilá, trpká, bolestná zkušenost přikvačí, taková, před jakou Nora z Helmerova domu utekla ? Co pak? Chce snad potom Nora ty přijaté nové závazky znovu přetrhat a znovu — utéci někam do dalšího širého světa? Co pak by ze všeho na konec zbylo? Sprostá vaga- bondáže. Snad tedy chce žiti Nora nějaký čas o samotě, vychovávati se sama, snad z knih A teprv, až dosáhne mravního ideálu, vrátiti s do skutečného života? ... Na mravním ideálu pracuje kulturni lidstvo už tisice a tisíce let. A posud, jak známo, je od něho tak daleko, daleko! Co chce ubohá individualistka s tou pídi času, která je jí k hledání vyměřena? Nemá to všecko smyslu. Jsou leda naiv- nosti ženštiny, vyrušené z duševní rovnováhy. co Nora přednáší. A pozorovatel života, hlu- boký myslitel nemá, nemůže s nimi míti nic společného, ne-li Přiznáváte. Ale pak . . . ? Pak je »Domácnost loutek« vlastně nedokončený kus. Pak schází mu ješlě jeden akt. A v tom čtvrtém aktu musí nesmysl nost Nořina jednání nezbytně vyjíti na jevo. Musí vyjíti na jevo, že její vzpoura proti povin-
#30 alto_textblock #30
nosti nemá mravního podkladu, že její útěk před zklamáním, před bolestnými zkušenostm života nemá jiného popudu, mimo nízké sobe- ctví, její vývody že jsou prosty zdravého smyslu, a její drama že není žádné drama, nýbrž zna- menitá, hlubokomyslná, zcela nového druhu — komédie.
#31 alto_textblock #31
Jedna otázka arci zbývá. Kdyby drama paní Helmerové dostalo svůj zdravě realistický čtvrtý akt, kam by se potom poděl Ibsenův — symbolism ? Ta opojná ingredience, která tolik sladké závratě ve mladých hlavách způsobilat V čem je vlastně podstata toho symbo- lis mu? Je známo, že Ibsen sám za symbolistu s ani nepovažuje. Protestoval opětně proti hodno- sti papežské, kterou mu v tom vyznání bez jeho vůle připisovali. Sám se považuje za věr- ného zobrazovatele společenských dějů, za umělce co možná realistného. Slavili v něm právem znamenitého umělce, ale i hlubokého myslitele zároveň. Je otázka: jsou u něho obě funkce vyrovnány ? Anebo je snad Ibsen nápřed básnik a potom teprve myslitel? Je u něho myslite snad na překážku básnikovi? Anebo snad umě- lec nemůže stačití mysliteli? Otázky, jež by stály za zvláštní anketu Jisto je, obě sféry, ideová a tvůrčí, nejsou v díle zcela vyrovnány. Válčí spolu, překážejí si, za- stírají se. A právě ta zastřenost dojmu, jak už to bývá, tolik dráždila. Přivodila básníku nej- nadšenější ctitele, vyvolala školu. Nedostatek jasu! V tom byla novota! Symbolism! Přišli napodobitelé, zůstali silou umění a obrazivosti daleko za svým vzorem, ale se vším důrazem utkvěli právě — na novotě. Průzor zastřený mlhou budí vždy takový dojem hloubky A dojem mlhavosti vyvolati, není to snadnějse než otevříti hluboký, jasný průzor? Jisto je, Ibsen nechtěl být nikdy mlhavým. Je-li mlhavý přec, je proti své vůli. Tedy z ja- kéhosi nedostatku. A v nedostatku zase jednou spatřován největší půvab.