Číslo 330.

V Praze, dne 1. prosince 1900.

Ročník IV.

Redskoo, zdrinistrucet expedice Praha, Pátroseovu ulice čí31o 200—II. Refrankované dopiey ee nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Hezapečetěné reklamace jsou porta prosty lnserty účtujeme levně při častější insercí po- skytujeme výhody Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho dině polední. Jednotlivé číslo za 8 Telefon redakce č. 1126

KAIULICK

Ll

Predplatne pro Prahu s donáškou do domu měsíčně . . . .. K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 93.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně . . . . 3.— 9.— čtvrtletně . .. celoročně.. .. K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. 2.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky, Francie, Švýcarska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska: tyrtletn 3.2 celoročně .. K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 39 minut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 59 minut večer.

Sobota: Sv. Eligia, biskupa.

Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně na Strahově od 28. listopadu do 2. prosince

Budoucnost Číny.

Čínská válka vrhá světlo na postavení dvou světových mocí Ruska a Anglie. Uvedli jsme ne- lávno, že mezi těmito vede se epochální boj o kon- tinentální železnice. Každá velmoc snaží se zemí, kterouž míní opanovati, provésti železnou dráhu. Kdo má v rukou dopravní prostředky, ať si to je po suchu anebo po vodě, má v rukou i zem. Mezi Anglií a Ruskem panuje již dávno rivalita, jež se jeví při každé příležitosti, ačkoliv by se zdáti mohlo, že při veliké různosti obou říší není ani možnou. Anglicko je mocí námořní, Rusko konti- nentální; Anglicko má rozryté pobřeží s řekami krátkými, Rusko má veletoky, ale skoro vesměs jen na Baltickém zálivu, na Černém moři a též na Ledovém moři. Teprve posledně vyhledalo si pří- stavy na Tichém moři. Anglicko je hustě obydleno, Rusko velmi řídce; ono má průmysl, jenž skoro všecku činnost obyvatelstva pohlcuje, toto je obilní komorou světa; v Anglicku jest všeobecná poli- tická a náboženská svoboda, v Rusku doposud pa- nuje absolutismus. V řeči a mravech lidu je mezi oběma veliká různost, a proto jest mnohým neuvě- řitelno, že by obě říše na velikých prostranstvích světa neměli dosti místa. Rusko si hledá cestu k moři. Nejdříve si ji hledalo k evropskému východu. A tu Anglie ihned stala se ochráncem Turecka; Rusko hledalo si cestu k Perskému zálivu, a ihned Anglie zdvoj násobila svou stráž v Afganistanu. Nyní Rusko pojistilo si Amur a ve Wladivostoku zřídilo si vá- lečný přístav, a tu rázem Anglie štvala proti Ru- sku Japonsko. Právě teď Rusko staví si drahu přes Kavkaz až k indickým hranicím, a tu Anglie rozčiluje se vždy více. Když Rusko skoro již dostavuje sibiřskou dráhu a začalo se rýpati již i v Mandžursku, tu copatí synové nebeské říše začali se probouzeti z tisíciletého spaní. Spozorovali, že jejich tisíciletá kultura bude probořena kulturou křesťanské Evropy. Vlastně jejich bratránkové Japonci vpálili jimji na záda. Probudil se konečně i Mongolský medvěd z věčného spánku a Jal se železné cesty Ruska přes jeho území bořiti. Brzy za Rusy přišli Němci a usadili se na Kiaotšau. Číňané nadáli se, že ně- kolika na rychlo po evropsku vycvičenými pluky a hrstkou Krupových kanonů vetřelce zaženou. Nyní však vidí, že je zle, a že evropské lokemo-

tivy a tovární stroje na cestě do středu říše více zadržeti nelze. Copatí synové poznávají, že evrop- ský stroj vždy jest silnějším, nežli čínská pěst, a kdyby těch pěstí bylo do milionů. Osud Číny je zpečetěn. Poslední naději kladou Číňané v nesjedno- cennost velmocí, kterouž vychytralý Li Hung-Čang vykořisťovati se snaží; leč všecka jeho chytrost Čínu více nezachrání. Když Německo vidělo, kterak se Rus na se- veru říše činí, přispíšilo si ještě v čas, aby též notný kus ze zahnívajícího draka si uchvátilo. Čína toto uštipování kus po kuse dlouho si ne- chávala líbiti. Postupovala, vlastně prodávala jeden přístav za druhým, až konečně dospěla k poznání, že evropští dáblové jsou náramně neomalení, až naposled ta kapka území prodaného Němcům vědro čínské trpělivosti přivedla ku přetékání. Výsledek čínského povstání bude asi ten: Čína se přesvědčí, že marné bude příště zavírati cestu cizincům k její nesmírným pokladům země. Evropské stroje jsou jednou na postupu do vnitra říše a žádná čínská pěst je nezastaví. A jakmile jednou cesta ta bude proražena, potáhnou po ni nejen evropští inženýři, kupci, dobrodruhové, pod- nikatelé, ale i učenci a missionáři. Výsledek této války bude jednou pro vždy otevření Číny. Jen o to tu běží, aby evropští dravci při dělení se o Čínu vzájemně se nepohryzali, oč ovšem musí pečovati diplomacie. Anglie velmi těžce nese, že skoro všecka její vojenská moc na dlouho ještě vázána zůstane na v Transvaalu a že její ruský soupeř s Německem o veliký kus je předběhli. Rusko vlastně již svůj lví podíl na kořisti má, k čemu by se pro Anglii namáhalo? V tom vězí cele to tajemsuví ústupu Iuska z Teklugu. V Číně bude se opakovati totéž, co se dělo všude v zámořských osadách při první okupaci se strany kterékoliv evropské moci. Dobyvatel všude si hraje na nadčlověka, jenž neptá se mnoho po spravedlnosti a právu vůči tuzemčanu. Evropan při vší vzdělanosti čínské bude Číňana vždy po- važovati za tvora nižšího, s nímž není třeba dělat mnoho okolků. Nedáš-li dobrovolně, vezmu nási- lím. To je vždy stejně hunská politika, jakou prováděli v koloniích Španělové, Portugalci, Ho- lanďané, Francouzové a Angličané. Jeť velmi lá- kavé nalézati se na tisíce mil od vlasti, čili od řádných soudů a nedopouštěti se všeho druhu ná- silnictví, nepouštěti uzdu vášním, když není na blízku nikoho, jenž by to do světa rozkřikoval a

násilníka k soudu potahoval. Co se nedávno na prince z Ahrenberku proneslo, je sotva tisícátý díl toho, co zůstalo neodkryto. Ničemové nejhorší dostanou od příbuzných peníze na cestu do zámoř- ských krajů, jen aby se jich tito zbavili. Ví se z bezčetných zpráv, kterak dobrodru- hové tací chovají se v zemi zabrané. Mnohožen- ství, otrokářství, pohanské neřesti, orgie a ukrut- nosti, o nichž Evropa dovídá se málo kdy a po každé příliš pozdě, jsou údělem tuzemců. Katan- ství, požitkářství, lakota budou Evropany dopro- vázeti i po Číně k nevýslovné hanbě evropského jména. Co kde bude zlotřilého, potáhne se do Čínyl aby se tam vyhejřilo, pokud možná obohatiloa aby po čase navrátilo se do Evropy s naloupe- ným bohatstvím Nová éra nastane Číně. Kulturní vliv Evropy na Číňany bude svrchovaně neblahý. Číňan je zvrhlý pouze podél břehů až kam evrop- ský vliv zasahuje. Číňana z vnitra říše missionáři naši líčí jakožto člověka pracovitého, střídmého, dětsky naivního, lehkověrného a ovšem i pověr- čivého. Hlavním dovozním zbožím bude kořalka, opium a všelijaký brak továrního zboží, které doma ani žid neprodá, »za báječně lev né a pevné ceny«. Asi takovou kulturu šíří Anglie v Indii a věru nebude-li kultura Němců v Číně lepší, pak bude Čína k politování. Dle všech do- savadních zpráv počíná si Rusko ve vydobytých asijských zemích o mnoho solidněji. Zajisté by tu angličtí zpravodajové neopomenuli o ukrutnostech Rusů v zabraných zemích psáti, což se dosud ne- stalo. Kterak těžký tu budou míti úkol praví hla- satelé evangelia!

Zprávy pululoku V Praze, 30. listopadu. K situaci. Není pražádné pochybnosti, že také nynější ministerstvo ví již, že půda pod jeho nohama silně se viklá a boří. Důkazem toho jsou ve Vídni kolující a vždy víc a více udržující se pověsti, že chystá se, ne-li odstoupení celého kabinetu, tedy aspoň jeho rekonstrukce. Zejména prý odstoupí ministři: spravedlnosti: Spens-Boden, vyučování: ryt. Hartel, obchodu: Call a financí: Böhm-Bawerk. Podnětem k tomu jest prý dosavadní výsledek voleb volitelů, konaných v Čechách. Je takový, že kabinet nemůže ani z daleka počítati na dělnost nového parlamentu. Usilují prý proto zákulisní proudy o to, aby z býva-

FEUILLETON-

Svatý Eligius. Legenda. Vypravuje A. H. Na svých cestách po Italii přišel jsem jednou do městečka v Lombardsku, kde se právě konalo processí italské. V čele průvodu nesena byla ohromná korouhev, na níž vyobrazen byl nějaký mi neznámý svatý, jak láme svůj vývěsný štít. Za korouhví krá- čeli, jak se mnou bylo sděleno, údové poctivého cechu kovářského a zlatnického ubírajíce se do kostela. — Nevěda si vysvětliti původ obrazu, jakož neznajei jména svatého, obrátil jsem se k poštmistrovi tohoto městečka, aby mi vše vysvětlil, a tu dověděl jsem se od něho vypravování, které tuto prostě podávám Kolem roku 610 žil v Limogesu mladý mistr kovář- ský, jménem Eligius, který již v mládí svém jevil veliké vlohy pro umění strojnické, ale poněvadž ne- byl bohatým, zůstal prostým kovářem. Pravdou však jest, že své řemeslo tak zdokonalil, že se stalo v ru- kou jeho skoro uměním: podkovy, které koval ve třech ohních, skvěly se jako hlazené stříbroa tvořily vkusnou křivku, hřebíky, kterými připevňoval podkopy na kopyta koní byly jako diamanty vybrou- šeny, které se zasazují do prstenů. Tato zručnost v práci učinilo mistra domýšlivým ve svém řemesle, marnivost mu zmátla hlavu a zapomínaje na Boha, který nás jedině může povýšiti aneb ponížiti dle vůle své, dal si dělati závěsný štít, na kterém byl vy- obrazen, jak okovává koně, a pod tím byl nanejvýš vyzývavý, zpupný a náboženskou pokoru urážející nápis: »Eliglus, mistr všech mistrů, mistr nade všemi.«

Objevení se nápisu na kovárně způsobilo veliký hluk. a poněvadž Eligius měl mnoho práce pro obchodníky, rytíře a poutníky, kteří zde kolem se cestou brali, rozneslo se o pyšném štítu a vzbudilo nedůtklivost ostatních podkovářů, a to nejen ve Francii, alei v Evropě. Ze všech stran strhl se proti pyšnému ko- váři tak veliký křik, že až pronikl k ráji, takže Bůh pohlédl na zemi, a oči jeho, které náhodou obrátily se k městu Limoges, spočinuly na pověstném štítu, a ším bylo vše vysvětleno. Že všech smrtelných hříchů, které nejvíce urážejí Boha, jest pýcha. Pýcha pozdvihla satana a Nabuchodonosora proti Pánu,a Pán zasáhl bleskem jednoho a zbavil rozumu dru- hého: tak Bůh přemýšlel již, jaký trest má uložiti Amanu, když v tom Ježíš Kristus, vida otce svého zadumaného, tázal se ho, co by bylo. Bůh místo od- povědi ukázal mu na štít s nápisem. Ježíš jej pře- četl. »Ano, ano, milý Otče«, pravil, »jest pravda; nápis jest přenáhlený, ale Eliglus jest skutečně velmi dovedný, jen že zapomenul, že jeho síla příchází s hůry, ale mimo svou pýchu jest pln dobrých zásad.« »Jsem spokojen s jeho výtečnými vlastnostmi«, pravil dobrý Bůh, »ale jeho pýcha je všecky převyšuje, jako cedr jest povýšen nad ybiškem, který usýchá v jeho stínu. Četl jsi: Eligius, pán pánů, pán všech? To jest útok na hbitost lidskou, ale ještě více na mocnost nebe- skou.« »Nuže, milý Otče, nechť mocnost nebeská odpoví mu milosrdenstvím a ne pokutou; chceš jeho obrácení a ne smrt vinníka? Nuže, nabízím se jej obrátiti na pravou cestu.« »Ah!« pravil dobrý Bůh, potřásaje hlavou, »marnou práci bereš si na svá bedra!« »Svoluješ-li k tomu?« tázal se Ježíš. »Ne-

podaří se ti to,« odvětil dobrý Bůh. »Nuže dovol mi, abych se aspoň pokusil o to.« »A jaké doby k tomu žádáš?« »Čtyřiadvaceti hodin.« »Budiž,“ pravil Pán. Ježíš nemařil času; svlékl se z božských šatů, vzal na se oblek tovaryše, spustil se po paprsku slu- nečním a sestoupil v bráně Limožské. I vstoupil hned do města s holí v ruce, aby vypadal jako člo- věk, který vykonal velikou cestu; rovnou cestou za- měřil k domu Eligia; nalezl jej, an kove: kladl právě železo do třetího ohně. »Bůh budiž s vámi, mistře!« pravil Ježíš, vstu- puje do kovárny. — »Amen!« odpověděl kovář, ani naň nepohlédnuv. »Mistře«, pokračoval Ježíš, »při- cházím z cest, po Francii a všude jsem slyšel mlu- viti o tvé umělosti, tak že jen ty mi můžeš okázati něco nového.« »Aj, aj!« zvolal Eligius, spěšně naň pohlédnuv a pokračuje v kování podkovy. »Chcešsi mne vzíti za pomocníka?« tázal se uctivě Ježíš. »Přicházím, abych ti nabídl své služby.« »A co umíš?« tázal se Eligius, pouštěje nedbale kladivoa podkovu, na kterou dal poslední ránu, a odhodiv kleště. »Umím kovati a okovávati tak dobře, jako nikdo jiný na světě,« odpověděl Ježíš. »Bez vý- jimky?« opovržlivě pravil Eligius. »Bez výjimky,« odpověděl Ježíš pokojně. Eligius dal se do smíchu. »Co říkáš této pod- kově?« mínil Eligius, ukazuje se zálibou podkovu Ježíšovi, kterou byl právě dohotovil. Ježíš ji pro- hlížel. »Není špatná; ale myslím, že by mohla býti lepší.« Eligius si hryzl pysky. »A v kolika ohních