Strana 10. 183. číslo.

CECH

Dne 12. čevence 1914.

směle můžeme zápasit o prvenství mezi národy­ kulturními. Pomalejším tempem probouzí­ se u nás vývoj čistě duchovní, morální,­ náboženský. Už v tomhle je mnoho nepravdy. Ano, vyšvihli jsme se, ale jen v té době, dokud byl národ v jednotě. Byly to věru radostné­ doby u nás, když v čele národa stáli Palacký a Rieger. Ale už tenkrát začal nepřítel­ liberalismus, odchovaný „Nár. Listy“, síti koukol mezi pšenici, aby u nás vzplanul protináboženský boj. Od té doby úžasně klesáme ve všech směrech a zvláště v poslední­ době jsme se skutečně „vyšvihli“ znamenitě. Vývoj čistě duchovní, morální a náboženský probouzí se pouze v té části lidu, která se sdružuje v táboře katolickém, a které právě proto pokrokáři nemohou trefit­ na jméno. Ostatně vidíme právě v těch směrech největší úpadek. Ve článku se dále praví: „Jako kdysi liberalismus, tak dnes pokrok je programovým­ heslem, v jehož rozsah pojmový stěs- návají se značně různé odstíny kulturního snažení. Ve .jménu pokroku povznášejí se jedni к tušení Boha, co druzí v jménu pokroku­ ho negují. Jedni věří, že křesťanství dosud nevykvetlo v květ lásky, která je schopna lidstvo obrodit, druzí je odmítají jako kulturní přežitek. Jedni, budujíce svůj názor životní na podkladě vědeckém, hájí primát rozumu, druzí vyvolávajíce reakci ve snahách svých při řešení osobního poměru к nekonečnosti a vesmíru zdůrazňují především­ elementy citové. Pokud toto duchové zápasení a třídění zůstává omezeno na vrstvy v pravdě osvícené, je radostným příznakem­ dnešní doby, která směle boří všecky­ hráze, jež až dosud v cestě stály zvědavým­ touhám lidským. Jistě jiný ohlas vyvolává­ však toto hledání a budování nového­ názoru životního v nejširších vrstvách národních, které do nedávna ponechávány byly v nemyslivé ztmulosti na pospas výstřednímu,­ bezduchému fanatismu církcvni- ckémiL (Kde pak je takový fanatismus?) Upíná negace náboženská tyto vrstvy leká a odrazuje vůbec od snah reformních; chybiť tu přiměřené vzdělání filosofické, které by bylo protiváhou, ba náhradou za názor cír- kevnický. Lid náš je v jádře přec jen více citový než rozumový. Každý skok ve vývoji­ náboženském musí nutně vyvolat reakci, jako ji vyvolala v době dnešní násilná re- katolisace pobělohorská,“ Že se jedni ve jménu pokroku povznášejí­ к tušení Boha, to může napsati jenom příbuznými. Častými soudy vydobýval z nich tolik jmění, že ze všech stával se nejbohat- ším, což nemálo rmoutilo i jeho stárnoucí matku. O otce vůbec se nestaral, ten v hospodárstvu­ nic neplatil. Došlo až к tomu, že svou matku vehnal do výměnku a vrchní správy statku ujal se sám, čímž ostatní bratři a sestry ve správě hospodářství byli obme- zeni. Nastalo v rodině ustavičné hašteření, což v Boleslavovu probudilo myšlenku statek prodati­ a přestěhovat! se do města. Po jeho vystěhování nastalo teprve sváření­ doma a nastal rozklad též v rodině, dokonce když stará paní začala postonávati. Vliv starého pána klesl nadobro a paní stávala­ se dýchavičnou následkem množících se svárů v rodině, v níž ztrácela všecku autoritu.­ Ukázalo se, že ztráta autority otcovy stala se rodině osudnou, a to následkem zanedbávání­ náboženské výchovy. Největší statek­ v místě děti ve škole takořka zbavoval vší píle. Ukázalo se opětně, že děti občanů nejbohatších učily se ze všech nejméně. Spoléhajíce­ se nejen na své bohatství, ale i na vážnost rodičů u učitele, měly za to, že nemusí­ se ucítí vůbec. Dokud zdržoval se doma nejmladsí syn- arivokát, měl v něm stárnoucí a pokašlávající otec oporu,j ale jeho odchodem do města

někdo, kdo by nynějších poměrů neznal, anebo kdo zúmyslně bije pravdu ve tvář. To je přece známo, že se ve jménu pokroku­ hlásá a šíří nevěra. К nějakému „tušení“­ Boha nebylo a není potřeba žádného moderního pokroku, protože známost o něm trvá od stvoření prvních lidí a lidstvo jest o něm poučováno nyní stále církví od Syna Božího založenou. A že by náboženství se dalo nahradit! nějakou filosofií, to může tvrditi právě jenom nemyslící frázista. Připomínáme­ pouze, že pravý opak toho vyslovil­ nedávno p. universitní rektor dr. Mareš. Ale buďme skromni a spokojme se zatím­ tím, že páni pokrokáři milostivě uznávají,­ že jest náboženství nutně třeba. A doufejme­ také, že páni nezůstanou jen při tom, on je každý začátek těžký. Ale jak pak si představují ten návrat к náboženství ? — Poslyšme:­ „V ohleduj!) náboženském musíme začít tam, kde násilně byl zastaven přirozený­ vývoj českého duchu: u Bratří. Nebude­ to vrácení se ve středověk, nikoliv. Vždyť náboženský duch český od Bílé hory téměř spal. Vyjdeme tedy odtud, kde jsme se zastavili. Řešení problému náboženského neuchráni se žádný člověk a žádná doba. Otázky po smyslu životním a konečném jeho cíli vyplňovaly všechny stavy starověkých filosofů, proroků i apoštolů a stejně neodbytně­ útočí na rozum i srdce myslícího lidstva­ soudobého. Odpovědi к otázkám těm snaží se vysvětliti poměr člověka к nekonečnosti­ а к Bohu, získat srdci klidnou a radostnou­ jistotu, posílit lásku a důvěru v život­ a v harmonii zladit lidské myšlení a podnikání.“ Bez frází se pánové ovšem neobejdou, ale jinak skutečně by člověk skoro nevěřil, že tohle píše „č. Škola“, v které ještě nedávno její pověstný „vědátor“ Parůžek dokazoval, že právě neznabozi jsou lidé nejmravnější. Především se tedy máme vrátiti к Českým­ Bratřím. A při tom budeme bezpochyby­ oslavovati Augustina Smetanu a vele- biti Machara, jako to činí „Č. Škola“. To jsou také čeští Bratři? A po tom návratu ke Bratřím musí se zreformovati vyučování náboženství, jak radí pan dr. Drtina, a jehož „Č. Škola“ cituje: „O to půjde, aby mládeži vštípilo se přesvědčení,­ že náboženství jest bezprostřední jistotou lidského srdce o existenci Boha jakožto­ principu nejvyššího dobra, a že svět v Bohu bytující není lhostejný к dobru a rozvazovaly se rodinné svazky. Starý otec polehával, až se z něho stal nehybný kus lidského těla, jejž smrt brzy schvátila a po němž došlo na starou paní, kteráž neměvši nikoho к ruce, stávala se к domácnosti lhostejnou,­ až asi v půl roce po manželi zemřela.­ Když ji ze statku na hřbitov přestěhovali,­ bylo ve statku jako po vymření. — A já tu nezůstanu, — pravil nejstarší­ ze synů Rudolf, — já půjdu za bratrem­ do města. — Mezi těmito panovalo zvláštní spříznění duchů. Lakomec tíhnul к advokátovi. Lakomec, lichvář, potřeboval nezbytně­ advokáta. Správcem statku stal se Šilhánek, který ze závisti nikomu nepřál a právě z téže příčiny svěřil mu nejmladsí bratr statek. Doma však požíval Šilhánek co nejméně lásky, mohlo-li o lásce mezi nimi býti řeči tam, kde nebylo náboženství. — Sestra Meluzína — jinak Alžběta — šla za svou láskou к zámožnému pánu do města, jenž ji brzy od sebe vyhnal. Filipek brzy z domu odešel nadobro. Utrativ svůj podíl v piti a v obžerství,, stal se z něho nádeník. Žena jej taktéž opustila. A tak rodina dosti četná rozešla se, což sloužilo к výstraze mnohým. Jejich druhdy značné jmění rozpadlo se v rukou lichvářů, hlavně bratra Rudolfa. Statek byl v exekuční dražbě rozprodán a rozparcelován;

zlu, nýbrž že dobro je posledním smyslem všeho dění.“ (Jaká to učenost!) Pánové, tahle slova pana professori podepíše každý kafolík. Jenom že, kdybyste vy nebyli za osmnáct, jako je pan professor­ za dvacet bez dvou, věděli byste, že tohle není nic pokrokového, ale že je to hodně zpátečnické, jak vy tomu říkáte, protože tohle všecko učí církevjižodpočátku! Ovšem, teď teprve následuje „jádro“ věci, podle dra. Drtiny i podle pánů z „č. Školy“. Dogmatické vyučování musí být omezeno na míru nejmenší, míní dr. Drtina, a náboženství musí být odcírkevněno — míní jeho ctitelé, a musí být obstaráváno jenom osobami laickými! Teď jste -na to kápli ! S kněžřmi tedy pryč ! Bez mnoha slov snad uznáte, umíte-li mysliti, tolik: bez dogmat není žádného náboženského­ přesvědčení, bez nich náboženství­ padá; pak není ani náboženské výchovy, 'ani mravnosti. A kdo považuje kněze za lháře, ten považuje za lež i náboženství! Víte, pánové, jak začalo u nás šíření nevěry, a nejen u nás, ale i všude jinde: Tupením a ostouzením kněžstva, aby bylo uvedeno vnenávist, neboť­ pak upadne vnenávist inábo- ž e n s t v í. To je přece už známá cesta к nevěře,­ a vy to nevíte? Náboženstvu bez církve a jejích orgánů si nelze mysliti, a proto povídáte­ nerozum. A jak tato nenávist ke kněžstvu působ; na mládež, toho vám zde podáváme nejno- vější doklad. Žáci gymnasia v S. během školního­ roku třikrát provedli kočičinu před domem,­ v němž bydlí jejich katecheta. V těmi domě bydlí ještě dva jiní professori, ale an muk. Mládež je zkažena přednáškami sup plenta P., volnomyšlenkáře, do kterých sm docházeli. Ten človíček je synovec jistčhc církevního hodnostáře a tak možná, že vystudoval­ i za kněžské peníze. Vůdcem studentů,­ kteří se toho uličnictví dopouštějí je syironístního učitele. Ten se choval př službách Božích na konci roku v kostele takže­ musil být okamžitě vyloučen. Nedlouhc před tím se zachoval v hostinci к přitom němu professoru tak surově, že byl po trestán karcerem a nižší známkou z mravů Nemáte z toho radost, pánové? Tatík tohc studenta je jistě váš vyučenec. Supplent P. působil před tím1 v městi P., známém množstvím škoL Tamní gymnasium­ bylo přímo proslulé svojí vzornou káz ní, ale teď jest jinak. Nechceme mhiviti c dvou pánech atheistech, 'kteří aspoň své ismy šl-ení nestaví na odiv a spokojujf se tím že řeknou studentům: „Tak se modlete!' — a sami si rovnají něco na kathedře. Al< to je zajisté hezké, když Sokol pořádá Hu sovu slavnost, a na ní přednáší ředitel reálk) S., jistě z lásky к církvi а к poučení stu dentů, a jemu pomáhá světelnými obraz) bratr L., jeden z pp. professorů gymnasia A tím více zasluhuje zmínky professor gym nasia К., který se chová při službách Božícf až hanba! Nepochopitelná jest shovívavos pana ředitele, který sám je muž vzorný A studenti ovsem nejsou slepí. Pán ten do vede také tenhle kousek: rozkročí se u ta bule, a náhle se ozve něco, čeho se sluš ný člověk ve společnosti nedopustí, a mlu ví-li se o tom, řekne se „s odpuštěním“ Studenti se dají do smíchu, a paedagog s< obrátí a houkne na ně: „Co se řehtáte vždyť je to lidské!“ — Inu, volnomyšlen kářský duch musí ven. Snad se tedy nebudete diviti, pánové když za takových poměrů středoškolská mlá dež vyniká čím dále, tím ušlechtilejším mravy? A proto jenom žádný klerikalismus kněze pryč a místo nich volnomyšlenkáře kteří nedovedou v sobě utajiti svého ducha Ti nám tu mládež vzdělají až radost. V.v švihneme se!